Rozhovor s choreografem a režisérem
Choreograf a režisér Petr Zuska připravuje pro Pražský komorní balet novou choreografii Listy důvěrné. Dílo na stejnojmenný smyčcový kvartet Leoše Janáčka na premiéře živě provede Zemlinského kvarteto. Premiérový večer proběhne 22. května v Divadle na Vinohradech, otázky našeho rozhovoru se tak točí zejména kolem blížící se premiéry
Proč jste zvolil pro svou novou choreografii zrovna druhý smyčcový kvartet Listy důvěrné?
„Po pravdě to nebyla úplně moje volba, ale přání ředitelky Pražského komorního baletu Laďky Dunovské Jandové. V září zemřel její manžel, majitel souboru a jeho dlouholetý mecenáš Ivan Dunovský, bez něhož by Pražský komorní balet pravděpodobně už dávno neexistoval. Ivan měl Janáčka velmi rád, speciálně tento Opus, a tak jsme se rozhodli mu to věnovat k nedožitým sedmdesátinám.“
Petr Zuska ze zkoušek
Pro Pražský komorní balet jste před lety dělal Janáčkovy „Mlhy“. Máte Janáčka rád? Jaký máte k jeho hudbě vztah?
„Ano, Janáčka mám rád, ale pro svou tvorbu jsem téměř vždy doposud vybíral jeho klavírní lyriku. Ať už zmíněný cyklus V Mlhách – to bylo v polovině devadesátých let, později jsem přesedlal na Po zarostlém chodníčku. Nikdy jsem to nedělal celé, ale vybíral jsem si vždy několik vět a kombinoval je s hudbou jiných a nejen českých skladatelů. V průběhu mnoha let tak vzniklo asi pět nebo šest naprosto stylově a tematicky rozdílných inscenací napříč tuzemskými i zahraničními soubory, které z „Chodníčku“ čerpaly. Například v roce 2011 jsem pro Ballet Monte Carlo udělal taneční divadlo Smrt a dívka, kde Janáčka kombinuji s Franzem Schubertem, o sedm let později zase v baletu Jihočeského divadla v představení Klíče odnikud, s Requiem Antonína Dvořáka… Janáčkovo piano je mi blízké svou lyričností, smutkem, naléhavostí i jemnými, skoro minimalistickými odstíny.“
Petr Zuska – po premiéře s Pražským komorním baletem – foto Serghei Gherciu
A co Vám bylo pro choreografii Listy důvěrné hlavní inspirací?
„Nabízelo se více věcí. Od skutečnosti, že je tato skladba jakousi hudební formou milostné korespondence mezi Janáčkem a o čtyřicet let mladší vdanou ženou, se kterou měl nemanželský poměr, přes fakt, že je to poslední skladatelův kus, neb v tom samém roce zemřel, až po možnost do toho nějak zapojit esenci smrti Ivana Dunovského… Dlouho jsem si lámal hlavu, ale pak jsem na vše z toho rezignoval. Moje pojetí vychází pouze z hudby samé a z toho jaké, veskrze nedějové obrazy a nálady ve mně vyvolávala. Je to ničím nezatížená, svobodná vize. Navíc naposled jsem dělal v Estonsku Labutí jezero a v současné době jsem již v teoretických přípravách na Popelku pro Jihočeské divadlo, tak jsem si dovolil tento odskok od reality a jakékoli narace.“
Listy důvěrné ze zkoušek
Pracujete rád se stejným tvůrčím týmem, autorem hudby, kostýmů, světelného designu, nebo pro každý projekt hledáte nové spolupracovníky?
„Škála autorů hudby v mé tvorbě je opravdu široká. Pravdou ale je, že k některým se vracím častěji. Co se týče inscenačních týmů, tak když se podívám do historie, asi bych řekl, že se dá mluvit o různých obdobích, kdy to bylo více méně stabilní, aby se to pak zase na nějaké jiné období pozměnilo. Těch spolupracovníků bylo mnoho a já si vždy vybírám intuitivně, podle charakteru a stylu oné inscenace. Asi nejčastěji ze všech jsem spolupracoval s výtvarníkem scény – profesorem Janem Duškem. Od roku 2005 jsme spolu vytvořili asi patnáct kratších i celovečerních kusů jak u nás, tak po celém světě. S Honzou jsme společně prošli dlouhý kus cesty. Ač jsme rozdílní lidé, máme něco podstatného společné.“
Petr Zuska foto Jakub Fulín
A jaká je pro Vás spolupráce se Zemlinského kvartetem?
„Po několika zkouškách musím říci, že jsem nadšen. Nejen že jsou to excelentní muzikanti, kteří vytvářejí naprosto homogenní celek, jenž má barvu, dynamiku a… koule, ale zároveň jsou mi blízcí i svou bezprostředností a autenticitou jako lidé. Navíc z nich čiší respekt k faktu, že se nejedná výlučně o jejich vlastní koncert, což není u všech hudebníků vždy automatické. A jejich fyzická přítomnost na jevišti přidává celému kusu ještě další dimenzi.“
S Pražským komorním baletem se jedná už o několikátý společný projekt v řadě. V čem podle Vás tkví síla souboru?
„S Pražským komorním baletem jsem spolupracoval několikrát již v devadesátých letech, od té doby čas od času, poslední léta opět intenzivně. Soubor se během těch téměř třiceti let několikrát personálně vyměnil, střídali se různí umělečtí šéfové, vývojem prošla i estetika tance a divadla… Mám pocit, že jsou dvě zásadní věci, které jsou však napříč časem téměř neměnné. Jedna je pozitivní, ta druhá méně. Vždy to byl soubor tak trochu rodinného typu, plný nadšených lidí a výrazných uměleckých osobností, kde vznikalo něco svobodného a opravdového. V tom je dle mého jeho nesporná síla. Ač je v mnohém naprosto odlišná doba, takhle jsem to vnímal ještě za Pavla Šmoka a tak to vnímám i teď, kdy je uměleckou šéfkou Linda Svidró. Na druhou stranu tak jako tehdy, tak i dnes a téměř vždy mezi tím, se soubor potýkal a potýká s absolutně nestabilním a nedostatečným způsobem financování, čelí jakémusi nezájmu až ignoranci ze strany státního establishmentu kulturní sféry a tudíž opět a znovu bojuje o holou existenci. Tuto skutečnost považuji za absurdní a alarmující. Kromě zmíněného Ivana Dunovského má svůj lví podíl na tom, že soubor neutonul, ještě jeden člověk. Jeho dávný ředitel a manažer Jiří Opěla. Díky, pánové!“
Děkujeme za rozhovor a těšíme se na premiéru!
Foto: Jakub Fulín, Serghei Gherciu
Mgr. Johana Mravcová
pro Taneční magazín
