Snad, snad….

Snem téměř každé ženy je vdát se. Ale jak na to?

 

24.května uvedlo divadlo LaFabrika v rámci festivalu Prague Nonverbal inscenaci Perhaps, perhaps …. Quizás mexické umělkyně Gabriely Munoz. A protože festival Prague Nonverbal přináší kvalitní tvorbu, diváci se opravdu potěšili.  Hra Perhaps, perhaps… Quizás měla premiéru v New Yorku v roce 2010 a hrála se po celém světě na klaunských a divadelních festivalech v Brazílii, Kolumbii, Gruzii, Francii, Španělsku, Velké Británii a Švédsku.

 

Příběh začíná krátkou videoprojekcí, ze které vyrozumíme, že jistá žena se zamilovala, anebo si to alespoň moc a moc přeje. Jenže láska nepřeje jí. Naše hrdinka se tedy musí spokojit s tím, že si představuje svatbu a všechno co k ní patří.

Inscenace je stále na hranici tragédie  a komedie, všechny okamžiky jsou ale tak výstižné. Žena, která čeká na pana Pravého, se cpe svatebními sladkostmi, ale vzápětí intenzivně cvičí, např. obíhá stůl a počítá si kolečka. Není to mnohým z nás tak trochu povědomé?

Zoufalá touha po spřízněné duši a po svatbě je ztvárněna opakujícím se zpěvem svatebního pochodu. Z toaletního papíru je svatební koberec a jde se k ženichovi, kterého představuje pouze sako. Nevadí. Naše hrdinka si vyměňuje prstýnky se sakem, zatančí si s ním a jde na pohovku…. Dojemná scéna lásky. Smutek a touha dýchají z každičkého pohybu, upřímný zoufalý obličej naší hrdinky odráží duševní utrpení, kter é jí způsobuje samota. Přesto právě jejímu zoufalství se diváci nejvíce smějí. Gabriela Munoz  mistrně rozehrává v divácích ty nejzákladnější pocity – touhu nebýt sám. Proč se ale divák tak intenzivně chechtá, až se téměř popadá za břicho, když se naší hrdince ne a ne a nechce  podařit  potkat v životě toho pravého?  Už postava samotné umělkyně budí sympatie, její výraz a samozřejmě svatební šaty budí soucit a současně smích. To vše doladěné do detailu propracovanými scénami roztomilého neúspěchu tvoří neopakovatelnou podívanou, která daleko přesahuje běžné klaunérie. Právě proto, že každý tak trošku poznává sám sebe, člověk se rád odlehčeně zasměje svému marnému úsilí.

V druhé části má naše hrdinka už dost pouhých představ a tanců se sakem a vydává se do publika hledat manžela. Z jejího výrazu usuzujeme, že se jí nikdo moc nelíbíme, nadšením tedy  zrovna neoplývá. Ale přece jen někoho zahlédla… jednoho případného partnera rozzlobeně vrátí zpět na sedadlo, ale snad se  našel vhodný kandidát na manžela. Sledujeme její radostné hodování u stolu, její svatbu, pochopitelně, že nesmí chybět pád ženicha a nevěsty, když ji ženich chce vzít do náruče, samozřejmě  i jejich společný romantický tanec vyvolává v divácích salvy smíchu. Jenže co to? Na scéně se ocitá jiná žena a sebevíc ji naše hrdinka zahání, nakonec si ženicha odvádí. Umělkyně vyjádří vše mávnutím ruky. A jde se pro dalšího manžela. Ale sebevíc se zoufalá žena snaží, svádění nepomáhá, vztah neklape… a zase celý koloběh od začátku. Znovu svatební šaty a znovu sny…. a takhle mnohým z nás vlastně života pomalu či rychle ubíhá, doufání, sny, představy, neúspěchy, kratičké chvilky štěstí. Perhaps, perhaps… Quizás je mistrným dílem, propracovaným do detailu, baví diváka od první minutky až do konce a zanechává  v nás  posmutnělý  úsměv. Diváci ocenili Gabrielu Munoz nekonečným aplausem ve stoje, který si tato sympatická  umělkyně za své (tolika lidem blízké) utrpení plně zasloužila.

Eva Smolíková

Foto: Markéta Šedivá

Taneční magazín

Dlouho, dlouho spím

Když vás nějaký divadelní kus uspí, tak to většinou bývá pro divadlo jako takové nepříliš lichotivé. Když se však na pódiu hraje o spánku, narkolepsii i legendární mýtické postavičce „Sandmanovi“, tak ke spánku máte blízko – i přes vysokou kvalitu a uměleckou úroveň představení.

Přesná polovina května přinesla v experimentálním divadelním prostoru NoD při klubu Roxy premiéru Lindy Duškové a jejího kolektivu pod názvem „Sandman“. Šlo vskutku o pozoruhodné představení. Námětem i formou.

Kdo to je Sandman? Jeho kořeny bychom nalezli v romantické povídce Ernesta Theodora Amadea Hoffmanna „Der Sandmann“. Je v ní popisován jako zlověstná postavička písečného mužíka. Jeho určité charakteristické motivy si vypůjčil i legendární dánský pohádkář Hans Christian Andersen. V jeho dílech se však jedná o kladnou postavičku skřítka Oleho. V českých překladech jeho děl nazvanou „Ole Zavřiočka“. Ten pomocí kouzelného písku uspává děti a těm hodným, které nezlobily, přináší příjemné sny. Naopak ty zlobivé nechává spát dlouho a tvrdě, aby nerušily rodiče.

V novodobější historii na Hoffmanna a Andersena navázal v roce 1959 východoněmecký loutkář a animátor Gerhard Behrend. Ten vytvořil figurku s bradkou, zdrobněle nazývanou „Unser Sandmännchen“. Ta uváděla dětské pořady ve východoněmecké televizi. Obdobně jako český „Večerníček“. Pro velký ohlas si pak tyto pořady převzala do repertoáru i západoněmecká televizní stanice ARD. Titulní melodie tohoto seriálu byla použita v českém filmu Tomáše Vorla „Pražská pětka“ , konkrétně u povídky „Skřítek“.

V moderní historii se „Sandman“ objevuje v hraných filmech „Sandman – Muž z pohádky“ režiséra Nico Hofmana, ale i hraných filmech Petera Liusiho. Vznikly i dva animované filmy pod totožným názvem „The Sandman“. Ten starší natočil Paul Berry roku 1991 a ten modernější bratři Qayové v roce 2000. Tato mýtická postavička je však stále legendární díky komiksové sérii Neila Gaimana a Stana Leeho. V českých pohádkách v televizi a rozhlase se jeho vzor zobrazoval prostřednictvím televizního „Hajáska“ a rádiového „Hajaji“, který měl dokonce v Kodani svého strýčka „Ole Zavřiočka“.

 

Linda Dušková při svém režijním uchopení Sandmana vycházela spíše z komiksové polohy. Linda však byla, kromě režie, navíc scenáristkou celého nezvyklého představení, které diváky nejen vtáhlo do světa snů, představ a úniků, ale i nabudilo k přemýšlení. Z celé autorské inscenace vyčníval, vtip, nadhled, ale zároveň i nenásilná touha převést diváka někam jinam. Do světa fantazie, nadhledu i pohádkových rozměrů. K tomu velice citlivě napomáhala dramaturgie Natálie Preslové, ale rovněž spíše jednoduší (avšak úderná) scéna Adriany Černé, světelný design Lukáše Jíry a hudební dramaturgie Vojtěcha Vávry. Za zvláštní zmínku stojí pohybová spolupráce Pavola Kršiaka. Pro diváka je na první pohled markantní, že k jejímu zrodu docházelo v symbióze s režisérkou Lindou Duškovou.

Herecké výkony bych v tomto případě hodnotil spíše jako týmovou práci. Nechci tím ani omylem naznačit uniformní šeď, či nevýraznost. Naopak, promyšlenou režijní práci, kde každá postava pečlivě zapadala do soukolí celé inscenace. Kateřina Dvořáková s Hedvikou Řezáčovou, stejně jako jejich mužské protějšky Pavel Neškudla a Valentin Verdure vytvořili sdělný, kompaktní tým, který měl tah na branku. A uměl i branky vsítit! Místy vynikala Hedvika Řezáčová, ale nikdy ne na úkor celkového dojmu. Ačkoli nešlo o ryze taneční produkci, herci se zde ukázali jako pohybově zdatní. A chvílemi až akrobatickým směrem.

I když někdy býváme k autorským projektům zdrženliví či kritičtí, „Sandman“ Lindy Duškové si zaslouží pouze chválu. Režisérka prokázala, že byla osobitou i vnímavou žačkou Lukáše Trpišovského a Martina Kukučky a že ne nadarmo uspěla i na velice náročné divadelní scéně ve Francii.

 

MICHAL STEIN

Foto: NoD

TANEČNÍ MAGAZÍN

Pomsta nebo groteska?

Handa Gote, svérázní tvůrci na poli alternativního divadla, přináší na jeviště pomstu. Jak vypadá? „Když se chceš pomstít, vykopej dva hroby.“ – Konfucius

21. dubna uvedlo Studio Alta inscenaci Die Rache (Pomsta). Skupina Handa Gote (nezvyklý název tohoto uskupení  snad údajně pochází z japonštiny)  přinesla divákům western z česko-německého pomezí. Protože jde o vraždu, pomstu, nedlouhé představení bylo  hráno v příšeří, což dodávalo některým momentům až strašidelný nádech, ostatně pro seskupení Handa Gote dosti typické, protože se rádi pohybují na „pomezí strašného a komického“. Stejně tak jako ve filmu „Tenkrát na západě“, kde se určité scény táhly nekonečně  dlouho, i zde jsou okamžiky, které se zdají být věčností.

Začátek hry poměrně zaujme: Do tmy se pomalu, velmi pomalu šourá postava v dobovém oblečení, doslova vidíme oblast Šumavy a pohraničí.  Svítí si lucernou a  posvítí si i  na diváky, zazpívá si písničku, poměrně skvěle. Po  dlouhé, dlouhé době žena bere lopatu a jistého muže zabije. Důvod neznámý.  Pečlivě zahrabává tělo a celá atmosféra je dosti tíživá. Hudba je v tomto okamžiku skřípající a sténající. Jako vítr v Pošumaví.  Tmavá, ponurá, děsivá atmosféra.

Posud se hra jeví jako napínavá a divák netrpělivě čeká, co bude dál.

Další žena na jevišti  opět nekonečně dlouho táhne nebohé tělo z místa činu, pečlivě ho omývá, snad i důstojně pohřbívá. Nebožtík ovšem vstává, bere si klobouk a svléká se do spodního prádla. Proč?  Vyrazil si snad z hrobu na vycházku?  Ještě několikrát během hry tento proces zopakuje. Obléká se a vysvléká, z naprosto neznámých příčin.  Je  mu snad po smrti trochu přespříliš  teplo?  Vytápí  se snad v záhrobí  nad míru? Jediná příjemná věc je v této chvíli hu dební doprovod.  Diváci se lehce vrtí a jejich výrazy hovoří o jistých pochybách….

Hra tady nemá spád, ani hlubší myšlenku. Není co sledovat, není o čem přemýšlet. Ke konci hry jedna z žen zastřelí  tu druhou a poté i sebe. Budiž. Ale výstřel mrtvého na posledního přeživšího už dělá z dramatu  trošku frašku.  Diváci celkem rozpačitě tleskají. Co si myslet?

Budu-li hodnotit tuto hru očima vážného ‚recenzisty‘, potom budu pokračovat asi takto:

Handa Gote se pokusili ztvárnit pomstu, což zpočátku budilo zájem a zvědavost diváka. Naneštěstí tu nebyla žádná linie příběhu, takže divák se neměl o co opřít, aby postavám porozuměl, z názvu vyplývající příběh o pomstě není nijak propracován. Podíváme-li se na inscenaci pouze jako na ztvárnění aktu pomsty a vraždy, pak bych očekávala více rozehrát právě to drama, které se odehrává v takovýto kritický životní okamžik  uvnitř člověka. Nepochopitelné okamžiky oblékání se a svlékání se  a závěrečný výstřel již zavražděného, který bez jakékoliv příčiny zastřelí postavu nehrající v dramatu doposud žádnou roli, jsou rušivé a  srazily tuto inscenaci s dobrým a poutavým začátkem do kategorie druhořadých  až velmi špatných her.

Ovšem, podívám-li se na tuto hru očima současného  diváka, proč ne?  Handa Gote se opět pohybuje mezi komickým a  strašidelným, což jejich záměru  odpovídá. Vnímáme-li „Die Rache“  jako hru na rozhraní parodie na všechny svlékání a oblékání, které v dnešní době neodmyslitelně patří do všech inscenací, ať už se tam hodí či ne, parodii na western „Tenkrát na západě“, kde všechno trvalo věčnost, parodii na všechny krvelačné hry, potom musíme uznat, že jejich „Die Rache“ je opravdu geniální věc na současné scéně a člověk se musí v duchu smát i kdyby nechtěl.  A možná právě tohle je ten pravý záměr tvůrců Handa Gote.

 

Foto: Martin Špelda

Eva Smolíková

Taneční magazín

Nový prostor pro taneční, divadelní a výtvarné umění přináší síť hotelů NYX!

Skvělá poloha hotelu NYX v centru Prahy dává umělcům možnost představit se velkému množství turistů z celého světa

 

„Vernisáž  uměleckých děl, která je pořádána v hotelu NYX, je první krok, kterým chce hotel NYX ukázat, že je kulturním  místem. NYX  je otevřený kulturním intervencím a umělcům, v plánu je pořádat zde co nejvíce kulturních akcí různého typu, ať už  taneční vystoupení,  divadelní alternativní vystoupení, nebo  promítání, všemu zde  bude dáván prostor a vedení hotelu je těmto aktivitám nakloněno. Hotel je výhodný pro pořádání různých uměleckých aktivit  svou  polohou, protože je v centru a velice blízko turistům z celého světa. Česká alternativní scéna ať už taneční, výtvarná nebo divadelní bude mít skvělou možnost dostat se k cizincům, i v případě, že cizinci sami přímo nevyhledávají umění. Tímto způsobem jim bude zprostředkováno umění přirozeným způsobem, což je podle mého názoru výborný záměr.  Navíc provázanost hotelů umožní českým umělcům zviditelnit se např. v Miláně a italským umělcům zase zviditelnění se v Praze“ říká Alexandra Karpuchina, kurátorka projektu.

Koncepce hotelů NYX je jednoduchá. Zaměřuje se na umělce z měst, ve kterých se nachází jednotlivé hotely, které obohacuje o jejich místně specifická díla, vytvořená pod  kurátorskou vizí IRIS BARAK.

Výjimečná historická budova NYX PRAGUE HOTELU byla postavena jedním z nejvýznamnějších  českých architektů Josefem Gočárem a je situována ve středu turisticky atraktivního centra.  Kurátorka NYX konceptu IRIS BARAK společně s místní kurátorkou Alexandrou Karpuchinou navázaly  na estetické vlastnosti stavby jednotlivými výtvarnými díly a „vložily“ do zdí budovy murální malby, výtvarné instalace a sochy od předních českých autorů: Jany Babincové, Martina Krajce, Sofie Tobiášové a Ondřeje Vyhnálka.

Nové prostory pro umění přišel omrknout i zpěvák Martin France

Foto: Eva Smolíková

NYX hotel, Taneční magazín