Štítek: divadlo

14. ročník Pražského Quadriennale oficiálně vyhlášen

Největší přehlídka scénografie a divadelního prostoru slaví 50 let od svého vzniku

 

Čtrnáctý ročník Pražského Quadriennale scénografie a divadelního prostoru se odehraje od 6. do 16. června 2019.

Jedna z nejvýznamnějších událostí české kultury, která již od roku 1967
mapuje a představuje nejnovější trendy scénografie i architektonické práce
s divadelním prostorem, bude slavnostně zahájena 5. června 2019.

Tematické okruhy PQ 2019: Imaginace, proměny a reflexe

Součástí PQ 2019 budou tři soutěžní výstavy: Výstava zemí a regionů, Výstava divadelní architektury a prostoru – Naše divadlo světa a Studentská výstava. Podobu české expozice určí výběrové řízení, které bylo vyhlášeno Ministerstvem kultury ČR.

Termín pro podávání přihlášek do výběrového řízení na projekty české expozice je stanoven na 31. října 2017.

Náměstkyně ministra kultury JUDr. Kateřina Kalistová vyjádřila radost nad tím, že může vyhlásit  Pražské Quadriennale,  které je jedinečné a patří k nejvýznamnějším událostem české kultury.  Koná se již od roku 1967 a jeho největším přínosem je vytvoření prostoru pro setkávání významných zahraničních  i tuzemských umělců, studentů i laické veřejnosti, které spojuje zájem o divadlo, uvedla JUDr. Kateřina Kalistová.

Organizační tým Pražského Quadriennale kromě oficiální výzvy k podávání přihlášek pro všechny účastnické země také představil uměleckou koncepci nadcházejícího ročníku. Je volně inspirována sousoším Zlaté trigy, tedy  hlavní cenou, která je na PQ tradičně udělována za nejlepší expozici. „Triga je pro nás metaforou propojení tří různých sil v jednu společnou, vedoucí ke společnému cíli, a poukazuje na důležitost úzké spolupráce, která díky spojení různých schopností a talentů vede k výsledkům, jichž by jedinec je n těžko dosáhl sám. Tři koně trigy jsou také metaforou tří fází života: divokosti mládí, dospělosti obohacené zkušenostmi a moudrosti stáří. Toto budou naše tři hlavní směry pohledu, kterými budeme zkoumat tři různé a cyklicky se opakující fáze kreativního procesu: Imaginace, Proměny a Reflexe,“ vysvětluje umělecká ředitelka PQ 2019 Markéta Fantová.

Okruh Imaginace bude zahrnovat Studentskou výstavu – Výstavu prací studentů, mladých scénografů a nových scénografických ateliérů, Site specific festival, Studentský program a Ateliér škol a rodinný program.

Okruh Proměny bude zahrnovat Výstavu zemí a regionů, Výstavu divadelní architektury a prostoru – Naše divadlo světa, projekt Formace, 36Q° a PQ Talks

Okruh Reflexe bude zahrnovat výstavu Fragmenty.

Jako kurátoři pro jednotlivé projekty byli pozváni D. Chase Angier (kurátorka projektu Formace), Serge Von Arx (kurátor projektu Formace), Pavel Drábek (kurátor PQ Talks), Sophie Jump (kurátorka Site specific festivalu), Barbora Příhodová (kurátorka PQ Talks), Andrew Todd (kurátor Výstavy divadelní architektury a  prostoru − Naše divadlo světa), Patrick Du Wors (kurátor Studentského programu) a Klára Zieglerová (kurátorka výstavy Fragmenty).

Sympozium Porézní hranice

Přestože do PQ 2019 zbývají dva roky, již na podzim letošního roku Pražské Quadriennale uspořádá sympozium Porézní hranice, které proběhne v termínu od 12. do 14. října 2017 v prostoru Federálního shromáždění. „Žijeme v neustále se měnícím světě, kde jsou nejen na& scaron;e životní přístupy ovlivněny tématem „hranic“. V mnohých částech světa dochází ke zvýšenému napětí mezi lokálním a globálním vývojem, které v nás vzbuzuje spousty otázek týkající se identity nás samotných a společnosti jako celku. S otázkami hranic, se neustále potýkáme i v samotné scénografické tvorbě, kde rozhraní mezi skutečností a imaginací ztrácí ostrost, a vytváření nových zážitků daleko za hranicí denní reality jsou hlavní náplní této profese,“ vysvětluje téma sympozia Markéta Fantová. Sympoziem vyvrcholí také oslavy padesátiletého výročí Pražského Quadriennale. Kromě ohlédnutí za posledními 5ti dekádami PQ budou budoucí kurátoři zemí a regionů, profesionálové z oblasti performativních umění, pedagogové a teoretici informováni o koncepci a prostorech Pražského Quadriennale 2019.

Jaká bude podoba české expozice na Pražském Quadriennale 2019?

Vyhlášení výběrového řízení na českou účast na PQ 2019

Čtrnáctý ročník Pražského Quadriennale scénografie a divadelního prostoru se odehraje od 6. do 16. června 2019. O české účasti a podobě expozic rozhodne výběrové řízení, které bylo vyhlášeno Ministerstvem kultury ČR. Tematické okruhy, kterými by se umělci měli inspirovat, jsou Imaginace, Proměny a Reflexe. Součástí PQ 2019 budou tři soutěžní výstavy: Výstava zemí a regionů, Výstava divadelní architektury a prostoru a Studentská výstava. Z&a acute;jemci mohou přihlásit projekt zahrnující všechny tři výstavy, anebo připravit návrh pouze pro jednu či dvě z nich. Termín pro podávání přihlášek do výběrového řízení je 31. října 2017. Více informací na www.pq.cz

Ministerstvo kultury ČR ve spolupráci s Institutem umění – Divadelním ústavem vyhlásilo výběrové řízení na projekt a realizaci české prezentace v rámci 14. ročníku Pražského Quadriennale scénografie a divadelního prostoru (6. – 16. června 2019). Součástí PQ 2019 budou tři výstavy – Výstava zemí a regionů, Výstava divadelní architektury a prostoru a Studentská výstava.

„Jednou za čtyři roky během 11 dnů Pražského Quadriennale představí národní expozice aktuální scénografické trendy svých zemí. A čeští umělci rozhodně nezůstávají v pozadí – velkého úspěchu d osáhla například v roce 1999 expozice Šimona Cabana a Simony Rybákové, která si odnesla hlavní cenu PQ Zlatou Trigu. Zastoupení České republiky na PQ 2015 zajistily dva jedinečné projekty: SWEET SWEET SWEET Nebeský festival scénografky Jany Prekové a imerzivní videoinstalace GOLEM Cube navazující na úspěšné divadelní představení Ivo Kristiána Kubáka. Umělci, kteří budou přihlašovat projekty pro další ročník PQ, by měli především inovativním způsobem zapracovat do svých projektů  témata Imaginace, Proměny a Reflexe,“ vysvětluje umělecká ředitelka PQ Markéta Fantová.

Po umělcích nebo týmech je požadována podrobná kurátorská koncepce, včetně tématu a instalačního pojetí. Projekty by měly představit inovativní přístupy, umělce a odborníky v celé šíři současné scénografie, a to v kontextu současných trendů v divadle, tanci a opeře, ale i v dalších výtvarných a kulturních oborech pracujících se scénickou akcí v širším významu.

Soutěžící nejsou nijak omezeni ve zvolených technologiích, ani dalších parametrech. Pouze velikost expozice je určena v rozsahu 20–25 m2 a rozpočet realizace by neměl překročit 700 000 Kč ve Výstavě zemí a regionů, 100 000 Kč ve Výstavě divadelní architektury a prostoru a 200 000 Kč ve Studentské výstavě. Pokud bude návrh počítat s vyššími náklady, musejí soutěžící doložit finanční krytí z dalších zdrojů.

Na internetových stránkách Pražského Quadriennale www.pq.cz jsou k dispozici potřebné informace včetně podmínek výběrového řízení a povinných příloh přihlášky projektu.

Ředitelka festivalu Tanec Praha paní Yvona Kreuzmannová  se zúčastnila tiskové konference, kde byl 14. ročník Pražského Quadriennale oficiálně vyhlášen

 

Zeptali jsme se…..

V kterém roce byla spolupráce festivalu Tanec Praha  s PQ nejširší?

Yvona Kreuzmannová:

 

„Nejširší spolupráce proběhla  v roce 2015, kdy řada  účastníků PQ navštěvovala festival Tanec Praha  a opravdu využívala  nabídky PQ,  která byla výrazně spjatá  se zajímavou scénografií. Podpořili jsme představení, která PQ doporučovalo svým návštěvníkům, takže díky tomu návštěvnost na těchto představeních značně  stoupla.

Jakou spolupráci  plánujete v 14.  Ročníku PQ?

„Určitě bude zájmem  obou stran propojit  síly a najít nějaké krásné řešení. Nová umělecká ředitelka Markéta Fantová  je pro nás velkou výzvou, máme velmi dobré vztahy a jsem přesvědčená, že  najdeme momenty synergie“.

Děkujeme

Foto: Pražské Quadriennale, Eva Smolíková

 

Taneční magazín

 

Snad, snad….

Snem téměř každé ženy je vdát se. Ale jak na to?

 

24.května uvedlo divadlo LaFabrika v rámci festivalu Prague Nonverbal inscenaci Perhaps, perhaps …. Quizás mexické umělkyně Gabriely Munoz. A protože festival Prague Nonverbal přináší kvalitní tvorbu, diváci se opravdu potěšili.  Hra Perhaps, perhaps… Quizás měla premiéru v New Yorku v roce 2010 a hrála se po celém světě na klaunských a divadelních festivalech v Brazílii, Kolumbii, Gruzii, Francii, Španělsku, Velké Británii a Švédsku.

 

Příběh začíná krátkou videoprojekcí, ze které vyrozumíme, že jistá žena se zamilovala, anebo si to alespoň moc a moc přeje. Jenže láska nepřeje jí. Naše hrdinka se tedy musí spokojit s tím, že si představuje svatbu a všechno co k ní patří.

Inscenace je stále na hranici tragédie  a komedie, všechny okamžiky jsou ale tak výstižné. Žena, která čeká na pana Pravého, se cpe svatebními sladkostmi, ale vzápětí intenzivně cvičí, např. obíhá stůl a počítá si kolečka. Není to mnohým z nás tak trochu povědomé?

Zoufalá touha po spřízněné duši a po svatbě je ztvárněna opakujícím se zpěvem svatebního pochodu. Z toaletního papíru je svatební koberec a jde se k ženichovi, kterého představuje pouze sako. Nevadí. Naše hrdinka si vyměňuje prstýnky se sakem, zatančí si s ním a jde na pohovku…. Dojemná scéna lásky. Smutek a touha dýchají z každičkého pohybu, upřímný zoufalý obličej naší hrdinky odráží duševní utrpení, kter é jí způsobuje samota. Přesto právě jejímu zoufalství se diváci nejvíce smějí. Gabriela Munoz  mistrně rozehrává v divácích ty nejzákladnější pocity – touhu nebýt sám. Proč se ale divák tak intenzivně chechtá, až se téměř popadá za břicho, když se naší hrdince ne a ne a nechce  podařit  potkat v životě toho pravého?  Už postava samotné umělkyně budí sympatie, její výraz a samozřejmě svatební šaty budí soucit a současně smích. To vše doladěné do detailu propracovanými scénami roztomilého neúspěchu tvoří neopakovatelnou podívanou, která daleko přesahuje běžné klaunérie. Právě proto, že každý tak trošku poznává sám sebe, člověk se rád odlehčeně zasměje svému marnému úsilí.

V druhé části má naše hrdinka už dost pouhých představ a tanců se sakem a vydává se do publika hledat manžela. Z jejího výrazu usuzujeme, že se jí nikdo moc nelíbíme, nadšením tedy  zrovna neoplývá. Ale přece jen někoho zahlédla… jednoho případného partnera rozzlobeně vrátí zpět na sedadlo, ale snad se  našel vhodný kandidát na manžela. Sledujeme její radostné hodování u stolu, její svatbu, pochopitelně, že nesmí chybět pád ženicha a nevěsty, když ji ženich chce vzít do náruče, samozřejmě  i jejich společný romantický tanec vyvolává v divácích salvy smíchu. Jenže co to? Na scéně se ocitá jiná žena a sebevíc ji naše hrdinka zahání, nakonec si ženicha odvádí. Umělkyně vyjádří vše mávnutím ruky. A jde se pro dalšího manžela. Ale sebevíc se zoufalá žena snaží, svádění nepomáhá, vztah neklape… a zase celý koloběh od začátku. Znovu svatební šaty a znovu sny…. a takhle mnohým z nás vlastně života pomalu či rychle ubíhá, doufání, sny, představy, neúspěchy, kratičké chvilky štěstí. Perhaps, perhaps… Quizás je mistrným dílem, propracovaným do detailu, baví diváka od první minutky až do konce a zanechává  v nás  posmutnělý  úsměv. Diváci ocenili Gabrielu Munoz nekonečným aplausem ve stoje, který si tato sympatická  umělkyně za své (tolika lidem blízké) utrpení plně zasloužila.

Eva Smolíková

Foto: Markéta Šedivá

Taneční magazín

Dlouho, dlouho spím

Když vás nějaký divadelní kus uspí, tak to většinou bývá pro divadlo jako takové nepříliš lichotivé. Když se však na pódiu hraje o spánku, narkolepsii i legendární mýtické postavičce „Sandmanovi“, tak ke spánku máte blízko – i přes vysokou kvalitu a uměleckou úroveň představení.

Přesná polovina května přinesla v experimentálním divadelním prostoru NoD při klubu Roxy premiéru Lindy Duškové a jejího kolektivu pod názvem „Sandman“. Šlo vskutku o pozoruhodné představení. Námětem i formou.

Kdo to je Sandman? Jeho kořeny bychom nalezli v romantické povídce Ernesta Theodora Amadea Hoffmanna „Der Sandmann“. Je v ní popisován jako zlověstná postavička písečného mužíka. Jeho určité charakteristické motivy si vypůjčil i legendární dánský pohádkář Hans Christian Andersen. V jeho dílech se však jedná o kladnou postavičku skřítka Oleho. V českých překladech jeho děl nazvanou „Ole Zavřiočka“. Ten pomocí kouzelného písku uspává děti a těm hodným, které nezlobily, přináší příjemné sny. Naopak ty zlobivé nechává spát dlouho a tvrdě, aby nerušily rodiče.

V novodobější historii na Hoffmanna a Andersena navázal v roce 1959 východoněmecký loutkář a animátor Gerhard Behrend. Ten vytvořil figurku s bradkou, zdrobněle nazývanou „Unser Sandmännchen“. Ta uváděla dětské pořady ve východoněmecké televizi. Obdobně jako český „Večerníček“. Pro velký ohlas si pak tyto pořady převzala do repertoáru i západoněmecká televizní stanice ARD. Titulní melodie tohoto seriálu byla použita v českém filmu Tomáše Vorla „Pražská pětka“ , konkrétně u povídky „Skřítek“.

V moderní historii se „Sandman“ objevuje v hraných filmech „Sandman – Muž z pohádky“ režiséra Nico Hofmana, ale i hraných filmech Petera Liusiho. Vznikly i dva animované filmy pod totožným názvem „The Sandman“. Ten starší natočil Paul Berry roku 1991 a ten modernější bratři Qayové v roce 2000. Tato mýtická postavička je však stále legendární díky komiksové sérii Neila Gaimana a Stana Leeho. V českých pohádkách v televizi a rozhlase se jeho vzor zobrazoval prostřednictvím televizního „Hajáska“ a rádiového „Hajaji“, který měl dokonce v Kodani svého strýčka „Ole Zavřiočka“.

 

Linda Dušková při svém režijním uchopení Sandmana vycházela spíše z komiksové polohy. Linda však byla, kromě režie, navíc scenáristkou celého nezvyklého představení, které diváky nejen vtáhlo do světa snů, představ a úniků, ale i nabudilo k přemýšlení. Z celé autorské inscenace vyčníval, vtip, nadhled, ale zároveň i nenásilná touha převést diváka někam jinam. Do světa fantazie, nadhledu i pohádkových rozměrů. K tomu velice citlivě napomáhala dramaturgie Natálie Preslové, ale rovněž spíše jednoduší (avšak úderná) scéna Adriany Černé, světelný design Lukáše Jíry a hudební dramaturgie Vojtěcha Vávry. Za zvláštní zmínku stojí pohybová spolupráce Pavola Kršiaka. Pro diváka je na první pohled markantní, že k jejímu zrodu docházelo v symbióze s režisérkou Lindou Duškovou.

Herecké výkony bych v tomto případě hodnotil spíše jako týmovou práci. Nechci tím ani omylem naznačit uniformní šeď, či nevýraznost. Naopak, promyšlenou režijní práci, kde každá postava pečlivě zapadala do soukolí celé inscenace. Kateřina Dvořáková s Hedvikou Řezáčovou, stejně jako jejich mužské protějšky Pavel Neškudla a Valentin Verdure vytvořili sdělný, kompaktní tým, který měl tah na branku. A uměl i branky vsítit! Místy vynikala Hedvika Řezáčová, ale nikdy ne na úkor celkového dojmu. Ačkoli nešlo o ryze taneční produkci, herci se zde ukázali jako pohybově zdatní. A chvílemi až akrobatickým směrem.

I když někdy býváme k autorským projektům zdrženliví či kritičtí, „Sandman“ Lindy Duškové si zaslouží pouze chválu. Režisérka prokázala, že byla osobitou i vnímavou žačkou Lukáše Trpišovského a Martina Kukučky a že ne nadarmo uspěla i na velice náročné divadelní scéně ve Francii.

 

MICHAL STEIN

Foto: NoD

TANEČNÍ MAGAZÍN

Pomsta nebo groteska?

Handa Gote, svérázní tvůrci na poli alternativního divadla, přináší na jeviště pomstu. Jak vypadá? „Když se chceš pomstít, vykopej dva hroby.“ – Konfucius

21. dubna uvedlo Studio Alta inscenaci Die Rache (Pomsta). Skupina Handa Gote (nezvyklý název tohoto uskupení  snad údajně pochází z japonštiny)  přinesla divákům western z česko-německého pomezí. Protože jde o vraždu, pomstu, nedlouhé představení bylo  hráno v příšeří, což dodávalo některým momentům až strašidelný nádech, ostatně pro seskupení Handa Gote dosti typické, protože se rádi pohybují na „pomezí strašného a komického“. Stejně tak jako ve filmu „Tenkrát na západě“, kde se určité scény táhly nekonečně  dlouho, i zde jsou okamžiky, které se zdají být věčností.

Začátek hry poměrně zaujme: Do tmy se pomalu, velmi pomalu šourá postava v dobovém oblečení, doslova vidíme oblast Šumavy a pohraničí.  Svítí si lucernou a  posvítí si i  na diváky, zazpívá si písničku, poměrně skvěle. Po  dlouhé, dlouhé době žena bere lopatu a jistého muže zabije. Důvod neznámý.  Pečlivě zahrabává tělo a celá atmosféra je dosti tíživá. Hudba je v tomto okamžiku skřípající a sténající. Jako vítr v Pošumaví.  Tmavá, ponurá, děsivá atmosféra.

Posud se hra jeví jako napínavá a divák netrpělivě čeká, co bude dál.

Další žena na jevišti  opět nekonečně dlouho táhne nebohé tělo z místa činu, pečlivě ho omývá, snad i důstojně pohřbívá. Nebožtík ovšem vstává, bere si klobouk a svléká se do spodního prádla. Proč?  Vyrazil si snad z hrobu na vycházku?  Ještě několikrát během hry tento proces zopakuje. Obléká se a vysvléká, z naprosto neznámých příčin.  Je  mu snad po smrti trochu přespříliš  teplo?  Vytápí  se snad v záhrobí  nad míru? Jediná příjemná věc je v této chvíli hu dební doprovod.  Diváci se lehce vrtí a jejich výrazy hovoří o jistých pochybách….

Hra tady nemá spád, ani hlubší myšlenku. Není co sledovat, není o čem přemýšlet. Ke konci hry jedna z žen zastřelí  tu druhou a poté i sebe. Budiž. Ale výstřel mrtvého na posledního přeživšího už dělá z dramatu  trošku frašku.  Diváci celkem rozpačitě tleskají. Co si myslet?

Budu-li hodnotit tuto hru očima vážného ‚recenzisty‘, potom budu pokračovat asi takto:

Handa Gote se pokusili ztvárnit pomstu, což zpočátku budilo zájem a zvědavost diváka. Naneštěstí tu nebyla žádná linie příběhu, takže divák se neměl o co opřít, aby postavám porozuměl, z názvu vyplývající příběh o pomstě není nijak propracován. Podíváme-li se na inscenaci pouze jako na ztvárnění aktu pomsty a vraždy, pak bych očekávala více rozehrát právě to drama, které se odehrává v takovýto kritický životní okamžik  uvnitř člověka. Nepochopitelné okamžiky oblékání se a svlékání se  a závěrečný výstřel již zavražděného, který bez jakékoliv příčiny zastřelí postavu nehrající v dramatu doposud žádnou roli, jsou rušivé a  srazily tuto inscenaci s dobrým a poutavým začátkem do kategorie druhořadých  až velmi špatných her.

Ovšem, podívám-li se na tuto hru očima současného  diváka, proč ne?  Handa Gote se opět pohybuje mezi komickým a  strašidelným, což jejich záměru  odpovídá. Vnímáme-li „Die Rache“  jako hru na rozhraní parodie na všechny svlékání a oblékání, které v dnešní době neodmyslitelně patří do všech inscenací, ať už se tam hodí či ne, parodii na western „Tenkrát na západě“, kde všechno trvalo věčnost, parodii na všechny krvelačné hry, potom musíme uznat, že jejich „Die Rache“ je opravdu geniální věc na současné scéně a člověk se musí v duchu smát i kdyby nechtěl.  A možná právě tohle je ten pravý záměr tvůrců Handa Gote.

 

Foto: Martin Špelda

Eva Smolíková

Taneční magazín