Josef Maršálek, Tereza Mašková, Darija Pavlovičová, David Prachař

Co o sobě prozradily hvězdy letošní StarDance?

Josef Maršálek, cukrář, pekař, pracoval pro britskou panovnici Alžbětu II., vydává čtenářsky úspěšné kuchařské knihy. A jeho taneční partnerka Adriana Mašková

Josef  Maršálek tančí, když zazní pro něho dobrá hudba a má kolem sebe přátele. Teď ale bude tančit, protože musí… Ale tanec nabíjí. To je pro něho  úplně nové zjištění. Také ho povznáší, když se k sobě lidé chovají hezky.  Když někdo přizná, že udělal chybu.  Také miluje pracovat na zahradě. Co se týká tance, jen občas se stalo, že Adriana řekla: „Tak teď už jsme tančili!“  Kdysi chtěl kreslit, aby vyjádřil svoje pocity,  chtěl i natočit animovaný film, ale až teď mu dochází, že tanec to všechno vyjádří beze slov.  Do tance se zamiloval a je to teď taková jeho  milostná aféra. Adriana Mašková  říká, že celý její život je jeden velký tanec.  Tedy tančí v okamžiku, kdy vstává z postele. A je  jedno,  jestli je zrovna v obchodě nebo v obýváku.  Je  neustále v roli trenérky, stále vnímá, co je dobře a co je špatně. Miluje upřímnost, povznáší ji, když si lidé řeknou vše na rovinu a hned. Když skončila závodní kariéru, byla na tanec chvilku naštvaná. Ale teď ho už miluje znovu.  Je ráda, že si takovým obdobím prošla.   Dnes ví, že tanec ve svém životě potřebuje. Realizuje se a je tak šťastná.


Tereza Mašková, zpěvačka, v roce 2014 získala první místo v kategorii Muzikál na mezinárodní soutěži WCOPA a její taneční partner Daniel Kecskeméti

Tereza Mašková tančí, když má radost, klidně i sama doma. Na koncertě, ale klidně si hodí jen tak bokem i na přechodu pro chodce. Od té doby, co je ve StarDance projíždí ta nejlepší videa na internetu a touží podat také takový výkon, je do tance úplně zabraná.  Tereza miluje magické propojení s diváky, když je na koncertě, má pocit, že sedí na obláčku. Jako netanečník prý nevěděla, jak uchopit a užít si tanec. Ale když se nechá vést Danielem a hudbou, jde to.  Tanec jsou pro ni především emoce. Daniel Kecskeméti  se chce hýbat okamžitě, když uslyší hudbu. Někdy je důvod i smutek. Často si prý jen podupuje nebo kýve hlavou, ale něco mu zní v uších. Společenský tanec je podle něj založený na tom, že muž vede ženu, ale pokud partnerka dokáže do tance přidat něco svého, je to pro něj úplně  něco magického, co ho do tance vtáhne o to více.  Vybírá si pro inspiraci styly, kterým se sám nevěnuje.  Miluje momenty, kdy vidí, že jeho studenti si zamilovali tanec a daří se jim. Podle Daniela je tanec  už i přenášení váhy z jedné nohy na druhou. Nic složitého v tom není. Důležité je, aby to byl pohyb v souladu s hudbou.

Darija Pavlovičová, filmová, televizní a divadelní herečka a její taneční partner Dominik Vodička

Darija Pavlovičová  tančí,  když má dobrou náladu, ale i když je smutná.  Hlavně  sama doma, když ji nikdo nevidí.  Nebo na dovolené, kde ji nikdo nezná.  Tanec pro ni znamená silné emoce, nejen  vnímání hudby. Záleží i na technice pohybu a práci sama na sobě. Dominik Vodička  tančí hned, když vstane, celé dny, od rána do večera. Tanec je náročný psychicky i fyzicky, míní, takže  v každé situaci, kdy vynaloží hodně sil, si řekne : “To byl ale tanec“.  A také dodává, že tanec je zábava, která se neobejde bez odříkání si spousty věcí. Původně se chtěl Dominik věnovat tenisu nebo bojovým sportům. K tanci ho přivedli rodiče.

David Prachař, divadelní, televizní a filmový herec, držitel ceny Thálie, Ceny Alfréda Radoka, Ceny Františka Filipovského za dabing a jeho taneční partnerka Zuzana Dvořáková Šťastná

David  Prachař tančí, když je to v jeho popisu práce, když je tanec součástí divadelního představení.  Anebo když má opravdu rozvernou náladu.  Podle něho muži tančí méně než ženy.  Muži spíše pozorují ženy, jak tančí.  Všiml si také, že introverti tančí jinak než extroverti. Duševní rozpoložení ovlivňuje pohyby člověka. To je prý výsledek jeho mnohaletého výzkumu a pozorování.  Podle něj také platí, že pokud chce člověk být co nejrychleji nejlepší, vede to jedině tak ke zranění.  Tanec vnímá jako řád pohybu. Zuzana Dvořáková Šťastná tančí kdykoliv má čas, je to její všechno. Volnočasová aktivita, sport, práce i zábava. Skoro vůbec nechodí na plesy či do klubů. Díky tanci se dokáže  povznést nad banality, protože ani závodní tanec vždy nedopadl podle jejích představ. Řekla si ale, že to zkusí zase příště.  Tanec je pro ni zejména vyjádření hudby pohybem, ale hlavně se při něm člověk koncentruje sám na sebe. A dvě těla vytváří něco krásného.

Foto: Eva Smolíková

Taneční magazín

Oblak, který tančil valčík

Nová divadelní hra ve Viole připomíná výročí Ferdinanda Peroutky

S motivem připomenout si letošní 45. výročí od úmrtí novináře a spisovatele Ferdinanda Peroutky (20. dubna 1978) vznikla v pražském divadle Viola velmi zajímavá divadelní hra. Její název je Oblak, který tančil valčík. Režisér a scénárista Tomáš Vondrovic obsadil do hlavní role Ondřeje Kepku. Premiéra byla na konci února, reprízy budou 24. dubna a 24. května. 

Představení není klasickým divadlem ani historicko-vědeckou přednáškou. „Chtěli jsme vytvořit atraktivní scénickou formu, tvar, typický pro divadlo Viola, který dokáže diváka poučit i pobavit. Cítíme se přinejmenším tímto být Ferdinandu Peroutkovi zavázáni,“ podotkl Tomáš Vondrovic. Významným výrazovým prvkem doplňujícím inscenaci je scénický tanec v provedení studentů Taneční konzervatoře Hlavního města Prahy Luisy Brychcínové a Vojtěcha Pilbauera nebo Julie Miadikové a Jana Kaluse pod choreografickým vedením Aleny Drapalíkové.


Název inscenace Oblak, který tančil valčík vychází z Peroutkova románu (a divadelní hry) Oblak a valčík, který vznikl na základě zkušenosti z věznění v koncentračním táboře a jedinečným způsobem zobrazuje projevy války a nacismu v lidské existenci. Peroutka, jenž byl také historikem, dramatikem, a především neochvějným demokratem (mimo jiné i spoluzakladatelem vysílání Rádia Svobodná Evropa) napsal například i známé čtyřsvazkové dílo Budování státu o historii Československa v letech 1918–1922. Do dějin české žurnalistky se pak zapsal zejména působením v týdeníku Přítomnost, v Lidových novinách a publicistickou činností v exilu.

Předprodej vstupenek na představení je v pokladně Divadla Viola (Národní 7, Praha 1) nebo online prostřednictvím webu Divadla Viola.

Divadlo Viola

Viola se na divadelní mapě Prahy těší výlučnému postavení. Někdy bývá trefně označována jako nejmenší velké divadlo v Praze. Nikdy nemělo stálý herecký soubor, ale vždy zde vystupovaly velké herecké hvězdy. Útulný prostor nevelkého sálu přímo v centru metropole, na Národní třídě, je už řadu let dějištěm intimních setkávání diváků s uměním. Od roku 1963, kdy se v tehdejší Poetické vinárně Viola konalo první představení, repertoár staví na myšlenkové, autorské, inscenační kvalitě a na výtečných hudebních a hereckých výkonech, které jsou pro diváky zdrojem intenzivních zážitků. Dramaturgický záběr sahá od scénických čtení přes komorní dramata až po rozverné kabarety. Soboty patří rodinám s dětmi – především pohádkovým představením. V předsálí divadla návštěvníci najdou každý měsíc novou výstavu.

Jedinečná atmosféra do Violy přitahuje nejen diváky, ale také velké osobnosti uměleckého světa. K legendám, které se sem rády vracely, patřili Radovan Lukavský, Zdeněk Štěpánek, Eduard Kohout, Karel Höger, Rudolf Hrušínský, Dana Medřická, později Jan Kačer, Jana Hlaváčová, Hana Maciuchová, Boris Rösner či Eliška Balzerová. V současné době na jevišti Divadla Viola excelují Bára Hrzánová, Taťjana Medvecká, David Prachař, Marek Eben, Tereza Kostková, Jiří Dvořák, Jiří Langmajer, Martin Hofmann, Tatiana Dyková a mnozí další, včetně členů mladší herecké generace, jako jsou Viktor Dvořák nebo Máša Málková.

Foto: Viktor Kronbauer

Milan Hulínský

pro Taneční magazín

Švandovo divadlo má nového stálého hosta, je jím oceňovaný soubor JEDL

Silná lednová čtveřice

Nového stálého hosta ověnčeného mnoha divadelními cenami přivítá od ledna 2022 pražské Švandovo divadlo. Program jeho studiové scény tak v příštím roce obohatí pět inscenací souboru JEDL, profilujícího se už víc než 10 let jako autorské, alternativní a nezávislé divadlo. Tvorba umělců JEDLu vychází ze spolupráce Jana Nebeského, Lucie Trmíkové a Davida Prachaře. Ti se propojují i s dalšími tvůrci a performery z oblasti divadla, tance, hudby i výtvarného umění. Ke Švandům tak JEDL přenese celý svůj repertoár; do konce sezóny plánuje na Smíchově uvést také dvě premiéry.

„JEDL vnímám blízce – jak lidsky, hodnotově, tak svobodnou imaginací, spojenou s hledáním živého v tématu,“ říká Martin Františák, umělecký šéf Švandova divadla. Ten JEDLu připisuje i „jistou nepokojnou dráždivost v hledání řádu“, což je podle něj princip progresívnímu uvažování Švandova divadla velice blízký. „Určující je také režijní osobnost Jana Nebeského – mít jej v domě prý přináší štěstí,“ dodává Františák s tím, že příchod JEDLu vnímá jako něco současného a přirozeného.

To potvrzuje za JEDL i Lucie Trmíková. „Jakkoliv naše soubory zůstávají na sobě nezávislé, kamenná a experimentální scéna si nejsou konkurencí. Mohou se navzájem obohacovat jak nahlížením na fungování procesů, tak v samotné tvůrčí a umělecké činnosti. Chceme být součástí místa, které poskytne širokou škálu pohledů na důležitá celospolečenská témata,“ uvádí Trmíková.

Silná lednová čtveřice

Už 10. ledna 2022 tak Studio Švandova divadla uvede Soukromé rozhovory, bergmanovskou variaci o manželství a ztrátě víry, s Lucií Trmíkovou, Martinem Pechlátem a Zdeňkem Maryškou alternujícím s Martinem Dohnalem. Za roli Anny získala Trmíková v roce 2019 Cenu Thálie v oboru činohra a Cenu Divadelních novin v kategorii Herecký výkon sezóny.

Následuje Manželská historie (19. ledna), komorní příběh geniálního autora, jeho manželky a její přítelkyně, v podání Lucie Trmíkové, Davida Prachaře a Anny Fialové. Diváci se mohou těšit i na Médeiu, jeden z nejkrutějších příběhů lásky, zrady a pomsty: stejně jako předchozí tituly ho režíruje Jan Nebeský a exceluje v něm mimo jiné  (nominace na Cenu Thálie v kategorii Alternativní a loutkové divadlo). Na programu je Médeia 26. ledna.

Poslední lednový den, 31. ledna, uvede JEDL ještě inscenaci Zahradníček / Vše mé je tvé. Ta vypráví mimořádný příběh bolestného i láskyplného manželství básníka Jana Zahradníčka a jeho ženy Marie. Suverénní režii Jana Nebeského (Cena Divadelní kritiky za inscenaci roku a nominace na Cenu Divadelních novin) doprovázejí opět výborné herecké výkony – Saši Rašilova v roli pronásledovaného básníka (nominace na Cenu divadelní kritiky za mužský herecký výkon roku) a Lucie Trmíkové v roli jeho ženy Marie (vítězky Ceny divadelní kritiky v kategorii ženský herecký výkon roku).

Opera Ibsen v bývalém klášteře i hra o Růženě Vackové

Novinkou vzešlou ze spolupráce Švandova divadla a souboru JEDL bude Opera Ibsen, jejíž uvedení je plánováno na jaře 2022 ve velkorysém prostoru bývalého kláštera Gabriel Loci v Holečkově ulici na Smíchově. Titul bude vyústěním dlouhodobé práce režiséra Jana Nebeského na Ibsenových hrách a půjde o zdaleka největší produkci JEDLu se zahraničními umělci.

Druhou chystanou premiérou roku 2022 bude inscenace o Růženě Vackové, ženě s fascinujícím vzděláním a intelektuálním rozhledem, jež byla vězněna nacisty a pro svůj statečný mravní postoj strávila pak i 16 let v komunistickém žaláři.

www.svandovodivadlo.cz

www.jedl.squarespace.com

Víte, že…?

Ke stávajícím rezidentům Studia Švandova divadla patří i vynikající loutkoví matadoři Buchty a loutky a od roku 2021 i soubor Ductus Deferens složený ze studentů DAMU?

Současná tvorba umělců JEDLu vychází z dlouhodobé spolupráce Jana Nebeského, Lucie Trmíkové a Davida Prachaře, která byla započata v Činoherním klubu už v roce 1991. Samotná činnost spolku byla zahájena před deseti lety, v roce 2011. Dramaturgie se opírá o dva základní pilíře: transcendence – ve smyslu překračování – a experiment – ve smyslu propojování. Tvorbu charakterizuje původnost a vysoká profesionální náročnost.

Foto: Zuzana Lazarová

Magdalena Bičíková

pro Taneční magazín

Dream Factory Ostrava

12. ročník divadelního festivalu vstupuje do druhého dějství

Ostravská divadelní továrna na sny letos již podruhé rozjíždí své výrobní linky, aby moravskoslezskou metropoli zaplavila tím nejlepším divadlem, které může být u nás i na Slovensku k vidění. Snít je přeci potřeba v každé době, proto nás v pořádání festivalu nemohla zastavit ani pandemie, která především živé kultuře zasadila tvrdou ránu. Letošní 12. ročník tak probíhá v poněkud netradičním formátu, kdy byl festival rozdělen do dvou dějství. I. dějství se uskutečnilo záhy po povolení kulturních akcí po více jak půlročním zákazu 18. – 20. června v open-air verzi. Kulturně deprivovaným divákům představilo tři večerní a dvě rodinná odpolední představení v různých lokacích areálu za Domem kultury města Ostravy, kteří program I. dějství ocenili hojnou účastí a velice povzbuzující atmosférou.


II.dějství se více blíží klasickému formátu festivalu Dream Factory Ostrava a nabídne v termínu od 22. do 26. září výběr těch nejlepších inscenací jak v ostravských divadelních sálech, tak v nedivadelních prostorech Hotelu Palace.

„Hlavní divadelní základnu letošní ročník našel v Domě kultury města Ostravy, který se stal spolupořadatelem festivalu a v jehož divadelním sále diváky čeká celkem 5 představení. Ve středu 22. září zde festival slavnostně zahájíme představením pražského Činoherního klubu, který přijede s britskou tragikomedií v režii Ondřeje Sokola K.Š.E.F.T. V hlavních rolích rodičů, kteří se svému lehce mentálně retardovanému synovi rozhodnou k pětadvacetinám věnovat návštěvu prostitutky, se představí nový umělecký šéf Činoherního klubu Martin Finger a místní rodačka, kterou si řada diváků může pamatovat z inscenací Divadla Petra Bezruče či Komorní scény Aréna, Lucie Žáčková”, zve diváky ředitel a hlavní dramaturg festivalu Tomáš Suchánek.

„Samozřejmě nebudou chybět další pravidelní hosté našeho festivalu jako např. brněnské Divadlo Husa na provázku, které přiveze autorský stand-up kabaret o česko-romském soužití nazvaný Gadžové jdou do nebe v režii Jiřího Havelky. Mezi další festivalové stálice se řadí i pražské Divadlo Na zábradlí, které představí další z autorských inscenací režiséra Jana Mikuláška, tentokrát vycházející z obsáhlého díla mimořádného švédského filmového a divadelního režiséra, spisovatele a dramatika Ingmara Bergmana”, dodává dramaturgyně festivalu Sylvie Vůjtková.

Severskou krutost v sobotu vystřídá ta česká v podání souboru pražského Divadla pod Palmovkou v jejich grotesce o Bezrukém Frantíkovi. Hru inspirovanou skutečnými událostmi napsali Tomáš Dianiška a Igor Orozovič, z čehož je zřejmé, že se diváci krutě pobaví a možná i dojmou, zejména díky představiteli titulní role Jakubu Albrechtovi. Ten za svůj herecký výkon v roli Frantíka obdržel Cenu divadelní kritiky 2019. Program v DKMO uzavře zahraniční host, Slovenské komorné divadlo Martin, s jejich spektakulární hudební biografií slovenského Toma Jonese Karola Duchoňa nazvanou Zem pamätá, která byla v řadě slovenských divadelních anket spektakulárně oceněna, mimo jiné i díky režii Jiřího Havelky.

Mimo divadelní sál Domu kultury města Ostravy se diváci podívají i do Divadla Petra Bezruče, kde loňskou protivirovou edici festivalu (a současně i provoz divadel na více jak půl roku) uzavřel Divadelní spolek JEDL. Autorská trojice Nebeský–Trmíková–Prachař v Manželské historii představí nekonvenční milostný, ale i divadelní trojúhelník v podání Davida Prachaře, Lucie Trmíkové a Anny Fialové. Doufejme, že hra inspirovaná životem dramatika Augusta Strindberga bude mít tentokrát dopad pouze na diváky, a nikoliv již na divadelní provoz.

Slavnostní zakončení 12. ročníku festivalu Dream Factory Ostrava se odehraje v Divadle Antonína Dvořáka a postarají se o něj Městská divadla pražská. Ve slavné americké klasice Arthura Millera Smrt obchodního cestujícího dostali od uměleckého ředitele MDP a režiséra inscenace Michala Dočekala příležitost skutečné herecké legendy, v hlavních rolích se tak lze těšit na Miroslava Donutila a Zuzanu Kronerovou. Po boku svého otce se navíc představí i Martin Donutil, který společně s Viktorem Dvořákem ztvární syny ústřední dvojice.

Hlavní program se krom zmíněných kamenných divadel bude samozřejmě věnovat i nezávislé scéně, která bude mít svou základnu v prostorách bývalého Hotelu Palace. Tento opuštěný prostor budou svými inscenacemi rozžívat A studio Rubín, Divadlo X10 či Prešovské národné divadlo. Právě zde se také odehraje poslední představení a epilog celého festivalu, kterým bude dramatizace světoznámého románu Michela Houelbecqa Serotonin. Pro ústřední roli cynika umírajícího smutkem si režisérka Natália Deáková do své inscenace v produkci MeetFactory vybrala herce, který se během svého působení v Ostravě významně zapsal do pamětí i srdcí místních diváků. Jsme tak velice rádi, že právě Jan Hájek převzal záštitu nad letošním netradičním 12. ročníkem festivalu.

Součástí II. dějství bude samozřejmě i Ostravská sekce, která zejména mimoostravským festivalovým divákům představí nejnovější inscenace místních divadel, a nebude chybět ani doprovodný program v podobě tematické debaty, besed po představení, koncertů a víkendových pohádek.

Festival je realizován za finanční podpory Ministerstva kultury České republiky, Statutárního města Ostrava a Moravskoslezského kraje. Děkujeme za podporu Nadaci ČEZ a Ostravským vodárnám a kanalizacím a.s.

Předprodej vstupenek na II. dějství bude zahájen v pondělí 16. srpna v
15 hodin.
Vstupenky na všechna představení bude možné zakoupit jak online, tak v
předprodeji Domu kultury města Ostravy, resp. v předprodeji v Divadle
Jiřího Myrona v případě slavnostního zakončení.
Veškeré další informace najdete na webových stránkách www.dfov.cz.

Lucie Sembolová
pro Taneční magazín