Taneční osobnosti – rozhovory – 37. stránka

Rozhovor s ředitelkou mezinárodního festivalu TANEC PRAHA a současně Divadla pro tanec PONEC – YVONOU KREUZMANNOVOU

„Toužím pomoci umění“

Vztah k pohybu jste měla od malička. Toužila jste vždy zabývat se tancem nebo Vám byl blízký jakýkoli pohyb?

„Začínala jsem se sportem, dělala jsem sportovní gymnastiku na vysoké úrovni, trénovala jsem 5x až 6x týdně. Jedním z důležitých momentů byla návštěva hodin baletu, ty probíhaly každou středu, ale úplně klasický balet to nebyl. Dá se spíše hovořit o příjemném pojetí základů baletní techniky, kterou nám předávala Zdena Látalová. Úplně mě oslnilo, jak se dá pracovat s tělem, jak se dá cítit, vést pohyb a bylo to jednoduše něco jiného než gymnastický dril, proto mě to tolik bavilo. V 17-ti letech jsem měla těžký úraz, utrhla jsem se z horní žerdě bradel a spadla jsem mimo duchnu. Když jsem tak ležela v nemocnici, poté co mě dostali z bezvědomí, zvažovala jsem, co asi budu moci dělat. S gymnastikou byl konec, protože ta byla opravdu náročná. Brzy jsem šla za paní Látalovou a ta mi doporučila skupinu scénického tance Jiřího Rebce. Tím jsem začala tančit něco z tehdejšího moderního tance. Základy baletu jsem měla, věnovala jsem se dále grahamovské technice. A ta mě neuvěřitelně bavila. Navázání na cítění vnitřku a vůbec samotné vedení pohybu, to mi úplně proměnilo život a musím říci, že jsem se do tance zakousla úplně stejně jako před tím do gymnastiky. Znovu jsem trénovala asi 5x či 6x týdně při studiu i při práci a byla jsem opravdu šťastná. Vlastně mi to dodalo odvahu hlásit se na Akademii múzických umění.“

Vyrůstala jste ve městě nebo na vesnici? Bylo tehdy dost příležitostí věnovat se tomu, co člověk chtěl nebo byly v té době možnosti omezené?

„Omezené to bylo. Já jsem se narodila v Praze a také jsem zde vyrůstala. Možností tu bylo teoreticky nejvíce, ale pořád se dá hovořit o ‚undergroundu‘. Chodívali jsme potajmu na francouzskou či americkou ambasádu sledovat různé taneční filmy. Samozřejmě ve školách jsme se tím nechlubili a rodiče jsme tím také neděsili. Zkrátka to byl náš zájem, v době tuhých 80. let během komunismu to opravdu nebylo jednoduché.“

Takže v tuto dobu už jste se vydala směrem k modernímu tanci…

„Podvědomě jsem tím směrem šla. Celý život dělám všechno intuitivně, když mě něco přitahuje, jdu za tím. Jsem typ člověka, který pracuje na dvě stě procent, pokud se pro něco rozhodne, nedělám nic napůl a baví mě to. Jinak bych ani nevydržela takovou dobu dělat festival TANEC PRAHA. Asi je to poznání, co dokáže tanec dělat na vlastním těle, prostě mám v sobě i vášeň pro tanec, to je krásné.“

Vznikl zájem o tanec náhodou nebo jste byla ovlivněna tím těžkým úrazem?

‚Byla to náhoda, ale svou roli sehrál i fakt, že se vše stalo najednou.“

Odešla jste v mládí do Francie, proč?

„Já jsem nikdy nechtěla odejít z Čech. Nikdy. Je to možná taková má genetická „vada“. Několikrát mi nabízeli dokonce velmi výhodnou práci v zahraničí a já jsem nechtěla odejít. Můj táta, který pracoval pro UNESCO jako expert, měl s tímto také velké problémy. Stále jezdil a pomáhal v Africe, Kambodži, Číně, byl velice vzdělaný, uměl devět jazyků, měl dvě vysoké školy, ale nikdy nechtěl v zahraničí zůstat. Odjel na půl roku, na rok, ale vždycky se k nám vracel. Měl v sobě takovou zvláštní formu vlastenectví, kterou já neumím popsat, ale mám ji v sobě také. Cítím, že bych měla působit tady v Čechách, tady jsem doma a mám tu své kořeny. Chci věci změnit, pomoci je měnit, zlepšovat, to je pro mě důležité. Vlastně jsem se i přímo podílela na pádu železné opony, byla jsem velmi aktivní. Hned poté jsem šla na Francouzský institut. Vlastně i vášeň pro jazyky mám v sobě po tátovi, francouzštinu jsem studovala od základní školy, také latinu a chvilku španělštinu, zkoušela jsem zabřednout do románských jazyků. V posledním ročníku na AMU jsem byla v té úplně první vlně studentů, které pustili do zahraničí. Jezdila jsem skoro každý měsíc domů, jednou stopem, podruhé autobusem, potřetí v nějakém náklaďáku, vždy jsem se nějak vrátila. Bylo to složité, protože můj otec tragicky zahynul, máma byla už v důchodu, takže já jsem zůstala na všechno úplně sama. Musela jsem se postarat sama o sebe.“

Byla jste i přesto šťastná?

„Ano, šíleně. Byla jsem zamilovaná do Franty Kreuzmanna, kvůli němu jsem stále jezdila tam a zpět, dělala jsem svůj první nezávislý festival a věděla jsem, že chci dělat právě to. Už v roce 1990 jsem dělala tiskovou mluvčí festivalu TANEC PRAHA a věděla jsem, pokud tu práci někdo nevezme za svou, tak všechno skončí. Bylo jasné, že Pražské kulturní středisko jde do likvidace a bylo třeba vymyslet, jak udělat všechno jinak…

Honza Hartmann zakládal Tanec Praha na Pražském kulturním středisku. Pomohl mu velmi výrazně Jiří Kylián, který přesvědčil PKS, že by v Čechách měl být k vidění i tanec současný. Tehdy tu bylo pár skupin jako UNO, Unia nova, dá se říci, že tu bylo několik pokusů o současný tanec. Festival měl přinést inspiraci, motivaci a jiný úhel pohledu. Mně se to nesmírně líbilo, nebyla jsem sice u prvního ročníku v roce 1989, ale v roce 1990 už jsem nechyběla. Pracovala jsem jako „děvče pro všechno“ a uvědomila jsem si, že je třeba festival zachránit, protože to je skvělá šance.“

Do Paříže jsem odjížděla s myšlenkou, že budu studovat a uvidím, co mi to přinese. Ale hlavně budu chystat festival a Paříž je město, kde se děje úplně všechno. Za prvních 7 měsíců v Paříži jsem viděla asi 120 představení, chodila jsem opravdu na všechno, co se dalo a ne všechno jsem v té době byla ochotná „skousnout“. Estetika v Paříži byla úplně jiná, opravdu mi to dělalo problém. Vybrala jsem 5 nebo 6 představení, které jsem pozvala na festival do Čech, který jsem řídila vůbec poprvé.

Přesvědčila jsem tehdejšího primátora i ministra kultury, aby nám umožnili další existenci, tehdy to bylo dosti složité, protože se měnila legislativa. První nezávislý festival jsme dělali pod hlavičkou Divadelní obce a teprve druhý festival v roce 1992 bylo už založeno občanské sdružení Tanec Praha. Prožívali jsme těžké mezidobí, kdy zanikla PKS a Divadelní obec nás vzala ‚pod svá křídla‘. Na tento malér do smrti nezapomenou, protože festival skončil velkým deficitem, který nešel za mnou, ale za Divadelní obcí, bylo to hodně složité, ale ministr nás ‚podržel nad vodou‘. Velmi nám to pomohlo udržet kontinuitu a to bylo opravdu důležité.“

Máte tolik aktivit, funkcí a projektů… Zbývá vůbec nějaký čas věnovat se pohybu? Zacvičíte či zatančíte si?

„Rozhodla jsem se už dávno, už v době, kdy jsem začala dělat festival, že nebudu tančit s ‚profíkama‘.

Tělo samo říká, co může a co nemůže. Jednak v té době byl současný tanec skutečně ‚v plenkách‘ a kdyby nás lidé porovnávali, dočkala bych se reakcí typu: ‚A co nám chce ta Kreuzmannová říkat, vždyť to sama tolik neumí…‘ Je tu takový český zvyk pořád někoho či něco porovnávat. Já přece nejsem člověk, který se ‚cpe‘ na jeviště, jsem člověk, který chtěl umění pomoci…

Celou AMU jsem chodila s volejbalistou, naučila jsem se hrát volejbal, je to vážně super hra a krásně si přitom vyčistíte hlavu. Musíte u toho i přemýšlet a mít nějakou techniku, je to velmi variabilní pohyb, takže jsem zůstala věrná volejbalu až do teď. Hraji ho už asi třicet let, v létě i v zimě, tím si vlastně udržuji fyzickou kondici, což je pro mě skutečně důležité. A v posledních letech ( obzvláště po padesátce) člověk cítí, že potřebuje i něco jiného. Začala jsem chodit na fyzioterapii, mám svoje způsoby a určitá cvičení, kterými se snažím své tělo udržovat. Snažím se každý den udělat aspoň pár cviků, i když mi to moc nejde, zvláště ne v tomto ‚fofru‘.

Nemrzí Vás, že jste přestala tančit?

„Ne. Jsem hodně sebekritická, neměla jsem pocit, že bych zrovna já na divadelních prknech někomu chyběla nebo že bych diváky o něco ochudila. Nemám ambici vystupovat, opravdu mě to bavilo a těšilo, ale úplně mi stačí, když si jdu zatancovat po turnaji na diskotéku nebo když uděláme párty v divadle. Nesmírně ráda tancuji, to mi samozřejmě zůstalo, ale nepotřebuji vystupovat na jevišti.“

Ročně zhlédnete nespočet představení, dokážete odhadnout, kolik představení jste za život mohla vidět?

„Určitě více než 5 tisíc.“

Oslovilo či nadchlo Vás nějaké představení natolik, že Vás ovlivnilo v dalším životě? Změnilo třeba něco ve Vás nebo celkově i Váš pohled na tanec?

„Určitě. Asi první, kdo úplně změnil můj pohled na současný tanec, byl Ohad Naharin. Hned. Bylo to na počátku 90. let. Díky Ženevskému baletu jsem Ohada Naharina mohla předvést několikrát po sobě na našem festivalu. On byl pro mě úplný fenomén, zjevení. Jsem šťastná, že se nám vloni podařilo po více než 25 letech dovézt jeho hlavní soubor Batsheva Dance Company, protože do té doby jsme tu měli jen jeho juniorský soubor s jiným repertoárem. Určitě mohu říct, že Ohad změnil můj pohled na tanec. On dokáže pracovat s technicky skvěle vybavenými tanečníky, ale zároveň dokáže podtrhnout jejich osobnost. U něho jsou opravdu tak silné individuality. Najednou vidíte, že mezi tělem a hlavou je dokonalá souhra a cítění, jeho dílo je něco mezi meditací a tancem. Myslím si, že způsob, jakým jeho soubor pracuje, je extrémně zajímavý a silně poutavý. Ohad vyvinul nový pohybový slovník a mě to skutečně baví.“

Jenom on sám si vytvořil tento pohybový slovník?

„Ano, jenom on sám a tvořil ho léta. Pojmenoval ho gaga styl. Dnes Ohad nedá licenci hned tak někomu. Velmi si své dílo hlídá.

Po tomto nadšení pro způsob práce s pohybem, který ve mně vyvolal Ohad, druhý člověk, který mě úplně vykolejil, byl Lloyd Newson. Okamžitě jsem ho pozvala do Prahy, to byl rok 1995 a byl to obrovský úspěch. Jeho představení úplně zarezonovalo nejen ve mně, ale v divácích všeobecně. Tehdy bylo velmi , velmi odvážné, Lloyd se vůbec nebál takových složitých a tehdy velmi provokativních témat, jako bylo např. chování homosexuálů. Jeho dílo mě na dlouho oslovilo, pokud jde o fyzické divadlo, pochopila jsem, kam až se může jít a jak silná témata umí tanec vypovídat. Vlastně mě toto představení pomohlo vnímat druhou stránku toho, co tanec a tělo umí. Nechci říct, že by mi vadila abstrakce, naopak, já ji mám moc ráda…, ale ta díla, která jdou ještě po tématech, mají pro mě vyšší stupeň. Velmi mě to baví. Představení nemusí být narativní, to ráda nemám. Asi proto, že celou dobu, co jsem studovala AMU, museli jsme všechna libreta převyprávět a klišé všech těch gest a věcí, které patří k určitému stylu klasického baletu, mě vlastně nudí, protože jsou předvídatelná. Nic už vás nepřekvapí, zatímco u současného tance se vždy těším, až mě zase něco překvapí. Ale ani toho není moc.“

Je to důvod, proč jste toužila přivézt do Čech něco nového než předvídatelné baletní umění?

„Ano. Ale ne úplně. Já si hluboce vážím klasických tanečníků, vím, co je to za dřinu, nemám s klasikou sebemenší problém, ale mě už to prostě přestalo bavit. Myslím si, že tohle se stalo i proslulému Baryshnikovi. Dostal se na absolutní vrchol, dokázal tančit velká díla s takovým nadhledem…, ale poté se přece jen dal cestou moderny. Chtěl jít jinam, chtěl překročit hranice opakovaného klišé.“

Máte rozsáhlý přehled a dostatek zkušeností. Jak si my Češi stojíme ve světě? Máme více či méně citu, lepší či horší techniku?

„Všechno se moc a moc změnilo za posledních dvacet let, v této oblasti nastal neuvěřitelný skok, ale pozitivní. Vzpomínám si, jak jsem v 90. letech pozvala na festival Moniku Rebcovou. Bylo to takové malinké světélko na české taneční mapě, dále se čekalo na další generaci. Poté přišli první absolventi ‚Duncanu‘, kteří měli velmi zásadní význam. Petra Hauerová je nezapomenutelná ve své době, když byla na vrcholu kariéry interpretační i tvůrčí. První vstoupila do experimentů s technologiemi, přinesla úplně nové pohledy a po ní už začali ‚dankenisti‘ víc a víc přinášet tyto nové prvky. Mám velmi kritický pohled na to, jak se na AMU učí choreografie. Myslím, že výuka zůstala někde v minulém století. Říkám na rovinu, že tohle není vůbec dobré. Chybí tam impuls zahraničních pedagogů a osobností, které vás můžou opravdu inspirovat a posunout někam jinam. Šance určitě jsou, já si myslím, že u nás hraje roli spíše lenost studentů. Je také nutný větší zájem o výjezdy do zahraničí. Například ‚Erasmus‘ nabízí takové možnosti… Co bych za to dala já, kdybych byla mladá. Mohla bych si odjet studovat na celý semestr do zahraniční školy! Je to skvělé a otevře vám to oči . Já jsem sice ze Sorbonny odešla na Paris VIII, ale studium mi otevřelo pohled na tanec a to je velice důležité. Vím, že český tanec má jeden hlavní neduh – je často uzavřen sám do sebe. Lidé rádi dělají v týmu spolupracovníků, se kterými jsou zvyklí dělat a takhle jim to vyhovuje. Málokdo, neříkám, že nikdo, málokdo se snaží vyjít z této jistoty a ukročit někam trošku stranou. To je z mého pohledu asi ten největší neduh. Ale jinak máme skvělé a talentované tanečníky, každý rok se zlepšujeme a máme také čím dál lepší light design.

Důležitá je i výtvarná stránka. V Čechách se dosti podceňují kostýmy a scénografie. Je to samozřejmě otázka financí, ale mnohdy si povzdechu: „Ach, ty tepláky, už zase ty tepláky!“ To je opravdu špatně a podceňovat se to nesmí. Pokud jde o choreografii, to je těžké. Nemohu říct, že by nám tady vyrostla skutečně silná choreografická osobnost, před kterou bychom všichni smekli, ale určitě udělala kus práce Lenka Vagnerová, velký skok udělali VerTeDance a celkově velmi prospěla českému tanci práce s divadelními režiséry. Tento trend potvrzuje, že taneční divadlo má něco do sebe. Např. Petr Boháč je divadelní režisér, Jiří Havelka také, Viliam Dočolomanský a mnozí další přichází z divadelního světa, kde jsou obrovská klišé a stereotypy, které už také nemusí každého bavit. Tito lidé se najedou našli ve světě tanečního divadla. A já cítím, že tohle je velmi zdravé, líbí se to nejen mně, ale má to i velký ohlas v Evropě.

Porovnám-li českou taneční scénu se zahraničím, v rámci Evropy si vede čím dál tím lépe, opravdu. Ale chybí jí také zázemí, aby někdo, jako třeba Lenka Vagnerová, mohl dělat větší produkce. Všichni zůstávají u menších performancí, jenom VerTeDance a Farma v jeskyni si dovolí jít do větších inscenací. Těší mě, že „Farma v jeskyni“ letos vyhrála cenu, protože ta dokazuje, že se Viliamovi Dočolomanskému podařilo za ta léta držet vysoký standard komplexní inscenace. Jeho dílo není „sólo, duet či trio a navíc nemám!“ Ne, on jde do toho prostě naplno se všemi riziky‘.

Jak český divák vnímá taneční divadlo? Ocení je vůbec dostatečně?

„Nemůžeme čekat, že po padesáti letech izolace od všeho současného umění, tady budeme mít během dvaceti let diváckou obec. Takovou, jaká je třeba v Londýně nebo v Paříži. To je nereálné. Vnímám naši současnou situaci v kontextu historického vývoje. Za první republiky jsme měli silné hnutí modernistek, bosonožek. Díky Jarmile Kröschlové, Rosálii Chládkové, která odešla do Rakouska, ale i dalším, zde už také nazrávala česká současná taneční scéna vedle oficiálního trendu současného divadla. To všechno bylo uměle přerušeno v roce 1948 a od té doby až do roku 1989 profesionální současný tanec neexistoval.“

Proč myslíte, že za minulého režimu nebyl současný tanec vítaný?

„Komunisté nechtěli klást důraz na individualitu.

Vyhovovala jim ruská baletní škola, maximálně tak ještě podpořili folklor. Ale nic mezi tím. Současné umění jako celek je hodně individualistické a přináší různé názory a úhly pohledu. Určitě je tedy příznačné, že až v roce 1989 se začala dosti vyvíjet profesionální scéna. Ještě do druhé poloviny devadesátých let se nad ní ‚ohrnoval nos‘, říkalo se: „To jsou ti amatéři!“ Přežíval tu názor z komunistického období. Ale tito umělci nejsou žádní amatéři, to jsou velcí profesionálové. Než se vůbec podařilo dosáhnout nějakého uznání a respektu k současnému tanci, trvalo to dlouho. Ale jsem ráda, že se ho vůbec podařilo dosáhnout a my jsme tomu pomohli tím, že jsme sem vlastně vozili příklady špičkového současného umění. Až v roce 2004 Ministerstvo kultury otevřelo samostatný grantový program. Dá se říct, že teprve posledních deset let existují jakési podmínky pro rozvoj současného tance.“

V Čechách je určitě populární fotbal a hokej, ale o tanci se vždy mluvilo jako o menšinovém či okrajovém umění. Jsou Češi ochotni financovat taneční umění?

„Tanec samozřejmě u nás není žádný ‚main stream‘. Ano, s oblibou je nazýván okrajové umění. Zrovna nedávno mi jedna mluvčí z Lublaně tvrdila, že u nich všichni chtějí tančit, všichni chodí na současný tanec a strašně je to baví. Já bych to tak úplně neidealizovala. V Lublani jsem párkrát byla a vím, že to není úplně pravda. Ale možná takové otevření se veřejnosti můžeme podpořit ještě víc. V PONCI se o to opravdu snažíme, otevřeli jsme řadu tančíren a děláme otevřené workshopy pro děti, seniory, mezigenerační workshopy…., všechno zve veřejnost, aby se nebála a vyzkoušela si tanec, řeč těla je přenosná na každého. Ale přesto naším hlavním posláním zůstává podporovat současné profesionální umění.“

Mám dojem, že je i dost těch, kteří chtějí tančit. Mnozí soutěží a touží vyhrávat…..

„Tohle povrchní, komerční pseudoumění nemám na mysli. Míním to, co si člověk může zažít sám na sobě. Nemusí exhibovat, to je spíše sport.“

Jestli-že ročně vidíte tolik představení, nedochází po těch letech k syndromu vyhoření, může člověk ještě být z něčeho nadšený?

„No, je to ve vlnách. Nejhorší syndrom vyhoření jsem prožila v roce 2006 a 2007. Tehdy jsem předala celý Tanec Praha mladší generaci a dopadlo to bohužel tak, že město Praha škrtlo v roce 2008 skoroveškerou podporu. Tahle ‚pomsta politiků‘ je něco, co se v demokracii nemá stát. Samozřejmě, ten tým, kterému jsem Tanec Praha předala, rezignoval. Je těžké najít si nástupce. Ale teď mám skvělý tým lidí, které práce baví, právě tito lidé mi pomohli překonat syndrom vyhoření. Když jsem se v roce 2008 vrátila do vedení Tance Praha, přemýšlela jsem, jestli na to ještě mám. Ale dělala jsem dva roky poradkyni ministra kultury, to bylo opravdu nad lidské síly, protože není velký zájem ze strany resortu, aby se něco zásadně proměnilo, takže jsem si oddychla, že jdu dělat to, co mě baví a v čem se cítím dobře.“

Přivážíte do Čech projekty podle vkusu diváka, podle svého vkusu, nebo se tu snoubí obojí?

„Musím o tom díle být přesvědčená. Potřebuji, aby mě představení oslovilo, téměř vše řeším intuicí, přestože jsem racionální člověk. A řekněme si to upřímně – profesionál pozná kvalitu.

Pozná ji i divák, samozřejmě, ale někdy se nechá ošálit věcmi, o kterých my profesionálové víme, že jsou příliš laciné. Já jsem těch představení viděla za život opravdu hodně, nečekám, že to bude mít ten a ten atribut, ale chodím na představení a přeji si, aby mě někdo překvapil, aby mě něčím nadchnul. Rozumím si v tomto se spoluředitelkou Markétou Perroud, protože máme podobné cítění a není to náhodou. Ona žila v zahraničí a já zase 25 let jezdím po světě, proto se nám hodně věcí schází. Dokážeme si říci, v kterém poli tance se právě nacházíme, od abstrakce, až po ta díla, která jdou do hloubky a nesou silná aktuální témata, umíme si přesně definovat, proč je to či ono dobré a proč si za tím stojíme. Je to těžké. U řady věcí vidíte, že obsahují určitý punc kvality, ale je to lepší průměr, mírný nadstandard, který ničím nevybočí. My se snažíme dovézt to, co aspoň trošku vybočí. Myslím si, že příští ročník bude opět zajímavý, protože se zabýváme už druhým rokem kontexty různých kontinentů. Chceme divákům přiblížit, co představuje tanec pro Afričana, pro Brazilce, pro Korejku.

Když se nám všechno podaří tak, jak si přejeme, představíme příští rok v Čechách Koreu, Latinskou Ameriku i Afriku.“

Máte obrovskou výdrž. Mohl by Vaši funkci vykonávat člověk, který nemá kondičku či bývá unavený?

„To by asi nezvládl“…

Jednou jsem vysvětlovala všechny aktivity, které Tanec Praha dělá a kolegové se mě ptali, co bude až nebudu? Musím říci, že si vychovávám nástupce, aktivity se přeci dají rozčlenit. Jeden člověk může řídit divadlo, jeden festival, jiný platformu…. Musím ještě chvíli vydržet….“

Kde získáváte energii na všechny aktivity?

„Jsem hyperaktivní od malinka, šíleně hyperaktivní. A současně mám i ten pověstný „tah na branku“, ale vůbec tu nejde o ambice. Nepotřebuji být vidět, mám jen potřebu tvořit. Kdysi se něco ve mně zlomilo po smrti táty. Snažila jsem se redefinovat, co vlastně v životě chci. Bylo mi tehdy 21 let, pracovala jsem v Čedoku, studovala jsem dálkově Vysokou školu ekonomickou, která mě bytostně nebavila a rozhodla jsem se, že půjdu dělat přijímačky na AMU. V té době jsem pochopila, co chci dělat a čemu se chci plně věnovat. Baví mě pomáhat a sdílet zážitky. Vlastně mě uspokojuje, když vidím, že to, co dělám, někomu pomůže, ať už je to umělec, nebo nadšené publikum, či je to otevírání nových cest v umění. Neříkám, že bych musela odjet do Afriky a začít tam učit, to asi ne, tahle povaha nejsem. Ale těší mě posouvat věci dál a to mi stačí. Ráda jezdím do zemí, kde není umění tak vyspělé. Povzbuzuji je, aby se nebáli nezávislé tvorby a šířili osvětu dál.“

Nezlákala by Vás kariéra politika?

„Ne, určitě ne. Je to oběť, odejít z takhle vysoké profesionální pozice do politiky.“

Práce Vám vlastně zničila i partnerství. Kdybyste to všechno věděla předem, zvolila byste si svou cestu jinak? Upřednostnila byste rodinu?

„Já bych asi nebyla šťastná, kdybych pouze upřednostnila rodinu. Nejsem ten typ. Hodně jsem se věnovala svým dětem, úplně maximálně. Už jen tím, že jsem s nimi zůstala sama. V kultuře nejsou žádné velké peníze, musela jsem se hodně „ohánět“. Dá se ale říct, že jsem jim věnovala více než 17 let svého života. Ne tím, že bych s nimi byla dennodenně. Spíše tím, že jsem je zabezpečila, snažila jsem se jít jim vzorem. Nechtěla jsem, aby trpěly tím, že mají jenom matku, protože táta odešel se vším všudy, aniž by platil alimenty. Pro mě to nebylo úplně lehké. Dnes chybí mužský vzor mému ‚pubertálnímu‘ synovi a nemůžu to změnit. Rozhodně si ale nemyslím, že kdybych se vzdala Tance Praha a věnovala se rodině, tak bych žila lepší život.“

I kdybyste byla o své lásce přesvědčená, že je to ta pravá, tak byste ji neupřednostnila?

„Takovou možnost jsem také měla. Po prvním rozvodu jsem měla nádherný tříletý vztah. V podstatě jsme neměli žádný problém mezi sebou a byl to nejhezčí vztah mého života. Ale partner nebyl Čech a já jsem nebyla ochotná odstěhovat se do ciziny a žít s ním. Cítila jsem, že moje role je tady. Všeobecně se očekává, že žena půjde za mužem a já ta povaha nejsem. Já to v sobě nemám. Takže jsem vztah ukončila, jsme do teď skvělí přátelé, hrozně rádi se vidíme, ukončila jsem náš vztah možná ke své vlastní smůle.“

Stačila dětem tato pozornost, nebo si mámu neužily tak, jako ostatní děti? Necítí lítost?

„Na to nikdo nemáme odpověď, co je akorát. Moje děti vědí, že v období festivalu prostě nejsem včetně období před festivalem. Když přijde léto, tak pro ně udělám ‚první poslední‘. Jestliže s nimi jednou jsem, tak jsem s nimi intenzívně. Jak dnes samy říkají, někdy až moc. Ted už jim dávám volbu, zda se mnou chtějí či nechtějí někam jet. Kdysi jsem je všude brala s sebou, tím jsem byla známá po celé Evropě.“

Dokážete vůbec odpočívat? Jakou formu odpočinku volíte?

„Nejvíce relaxuji sportem. Potřebuji aktivní odpočinek. Dost pracuji na počítači, přemýšlím, píšu, sleduji videa, sedím v divadle, takže to všechno potřebuji vykompenzovat pohybem. Mám svá oblíbená místa v Pošumaví a na Šumavě a tam jsem docela líná… Zavřu se uprostřed lesa, udělám si oheň, dívám se na koně, na louce se pasou srnky a mně je nanejvýš dobře. Vyčistím si hlavu. Šumava je pro mě úplně to nejkrásnější místo a jsem za něj vděčná. Mám tam maličkatý domeček, ale je uprostřed přírody, tam je pro mě asi největší odpočinek. Miluji i moře, jezdila jsem na lodi a na jachtu, moře mě opravdu baví. Prakticky nikdy ale nejezdím na zájezdy. Vezmu si auto a jedeme. Zůstáváme tam, kde se nám líbí, nebo kde máme nějaké kamarády. Miluji absolutní svobodu. Rozhodnu se, kdy a kam popojedu. Jsem schopná vyjet si po celé Evropě, najít si, kam pojedu druhý den a vůbec nic neřeším dopředu.“

Dostala jste Řád francouzského rytíře. Nemáte v sobě trošku lítost, že Vás neocenily Čechy, ale jiný stát? Dokážou Vás Češi vůbec ocenit?

„Mám pocit, že to je fenomén České republiky – ‚jakmile má někdo úspěch v zahraničí, je tady ticho a raději se moc neukazujte!‘ Ale nechci to přehánět, tady snad ani nejsou žádná taková uznání. Jsem přesvědčená, že vnímání Tance Praha a PONCE je čím dále lepší. Třeba nějaké ocenění přijde za sto let.“

Neumím si zdůvodnit, proč je žena rytíř…

„Já vlastně také ne. Jsme tam jen tři ženy.“

Potěšilo Vás toto uznání, nebo nic takového ke své spokojenosti nepotřebujete?

„Bylo to milé, nesmírně si toho vážím. Součástí tohoto řádu je, že se schází společnost rytířů a legionářů. Na ambasádě tehdy proběhla krásná akce.“

Cením si zejména toho, že potkávám opravdu silné osobnosti. Např. lékařské kapacity, třeba i bývalé politiky, kteří udělali něco zásadního, je to jednoduše milá, hezká, malá společnost, z České republiky je nás málo. Je to pro mě velká pocta, že se vůbec dostanu do takové společnosti. Pan velvyslanec vždy udělá jednou za dva či tři roky akci, která je věnovaná výhradně legionářům a rytířům za jejich zásluhy. Je to pro mě jako nové nadechnutí.“

Děkujeme za rozhovor

Eva Smolíková

Foto: Eva Smolíková, archiv Tanec Praha

Rozhovor s choreografem a tanečníkem i pedagogem PAVLEM Towenem VESELÝM

„Frank Towen mě naučil fanatické práci“

STEPEM I ZPĚVEM K SRDCI TOWENA

Nástupce a pokračovatel legendární taneční osobnosti Pavel Towen Veselý nejen o Franku Towenovi:

Pavel Towen Veselý i nadále pokračuje v tradici legendárního tanečníka, choreografa a pedagoga Franka Towena (27. 10. 1912 – 27. 12. 1991). Původně absolvent pěveckého oddělení pražské konzervatoře, potom žák a později asistent Franka Towena po něm převzal legendární taneční školu a udělal z ní komplexní muzikálovou. Pavel vystupoval léta jako stepař v kabaretech, zábavních podnicích i televizi. Se svým dětským souborem reprezentoval v Japonsku na festivalu Macuri/Haku. Ale rovněž zpíval s různými orchestry, připravil se zpěvákem Vaškem Vašákem komornější pořad Pokus pro dva, vydal v country duchu své album Kovbojské písně a natočil CD (ve spolupráci s Janen Honkyšem) To pláčou andělé, kde se představil i jako skladatel a textař. Za sebou má divadelní role v muzikálech Jesus Christ Superstar, Pěna dní, Kiss me Kate, Dracula, Monte Cristo a dalších. Účinkoval rovněž v divadle Červený Kohout. Má na kontě i několik divadelních režií. V současné době se věnuje hlavně pedagogické práci se zpěváky. S Pavlem Towenem Veselým jsem se spojil, abychom zavzpomínali na éru Franka Towena, popovídali si o tanci a zejména stepu, ale také se podívali na pěveckou přípravu současných hvězd a hvězdiček. Jelikož se s Pavlem známe přes pětatřicet let, budeme si tykat (laskaví čtenáři snad prominou). A poněvadž jsem mu asi před třiceti lety otextoval svižnou písničku o konkursu na muzikál pod názvem „Stepem k srdci“, dovolil jsem si ten název parafrázovat v titulu tohoto rozhovoru.

Jak vzpomínáš na Tvé první setkání s Frankem Towenem? Proběhlo v jeho studiu?

„Mé první setkání s Frankem neproběhlo v jeho studiu v Kobylisích. Bylo to v Jihlavě na festivalu nových zpěváků populární hudby Mladá píseň, kde jsme ho měli jako pohybového lektora. Skladatel Jindřich Brabec zrovna dával dohromady soubor Planety. Stal jsem se členem a napadlo mne oslovit pana Towena. Celé Planety k němu chodily na pohybovou průpravu asi tak dva měsíce. Jednotliví kolegové však postupně odpadávali. Viděli to show zkrátka jinak. Až jsem zůstal sám. Čím dál víc mne Towenovo studio pohlcovalo. Velkou zásluhu na tom měla také jedna jeho asistentka, má první žena – mimochodem dneska první dáma polské stepové scény – Jirina Nowakovska. Až jsem tenkrát nakonec pověsil zpívání – na nějakou dobu – ,na hřebík´ a začal pouze tancovat.“

Je náhodou, že se i Tvé životní partnerky rekrutovaly z okruhu žaček Franka Towena?

„To, že byly z taneční branže vycházelo z podstaty taneční práce, protože tanečníkův svět je baletní sál. Musím však říci, že tu pravou jsem nakonec našel (spíš ona mne) až mezi těmi, které nemají s tancem nic společného. Možná právě proto to již tolik let funguje?“

Co Ti spolupráce s choreografickou a pedagogickou taneční legendou Frankem Towenem dala nejvíce?

„Především mne naučila fanatické práci a potřebě vnést do ní systém, tvořící pevné základy. Když jsem přišel do Towenova studia bylo mi sedmadvacet. Nebylo lehké si vytáhnout v tomhle věku nohy a vůbec se nějak tanečně pohybovat. Bral jsem to však nesmírně vážně. Za to Towen mě v tu dobu vážně vůbec nebral. Měl jsem potíže s pohybovou pamětí i taneční technikou. Na mně se ale vlastně již tenkrát ukázalo to, co Frank dokázal do lidí injektovat. Vůle to dokázat sobě i jemu, byla větší, než věkový handicap. Ten můj věk mi zas na druhou stranu v jeho očích postupně získával respekt a tak mně začal svěřovat (v době své nepřítomnosti) nejprve pohybové kurzy a akrobatickou průpravu dětí. Zpočátku jsem fungoval i jako inspicient, který Frankovi pomáhal natahovat šňůry k reprobednám či pouštět magnetofon při jeho tanečních představeních. Postupně mi pak Towen dovolil vystupovat v bluesové improvizaci, jíž vždy zahajoval svá taneční představení. Později jsem směl tancovat i jeho slavnou choreografii ,Rituál za krystalový svět´ Dodnes na to vzpomínám – byl to pro mne tehdy životní okamžik. Potom jsem i doprovázel hrou na konga-bubny živě i jeho část představení, kde tanečníci tančili ukázky černošských tanců a techniky.“

V čem ještě na Franka Towena vzpomínáš dodnes?

„Vlastně téměř ve všem. Kvůli narůstajícímu věku se sice věnuji už jinému oboru než tanci, ale ty principy jsou stále stejné. Dneska s odstupem času ne úplně se vším, co Towen dělával, beze zbytku souhlasím. Pokud si ale představím, jak obtížně v té době a jakým komplikovaným způsobem získával nové informace a impulsy k tanci – nezapomínejte, bylo to v období zavřených hranic takzvané ,normalizace´ – tak klobouk dolů. Když u nás v tehdejším Smetanově divadle vystupoval poprvé Alvin Ailey se svým souborem, šli jsme tam s Towenem všichni i žáci. V nesmírné euforii. Poprvé jsme viděli tančit černochy, ty jejich pověstné ,revelation´ a měli pocit, že jsme byli na mši svaté. Vždyť Towen podle Aileyho učebnice ,Modern Jazz Dance´, složitě získané od emigrantů, učil jazzový tanec. Teď jsme to viděli nejen na fotografiích, ale skutečně tančit! Později Towena postihlo několik infarktů. Bylo to blbé období. Nevěděli jsme, co bude, tak jsme s asistenty i členy studia vymalovali naše taneční prostory. Towen hned z nemocnice – ještě s pyžamem v tašce – přijel na baletní sál a určitě mu to moc (hlavně psychicky) pomohlo.“

1.PavelTowenVesely+FrankTowen — Zleva Pavel (ještě ne tehdy Towen) Veselý a jeho učitel Frank Towen

Proč jsi se stal nositelem jeho odkazu?

„Když již Frankovi nebylo dobře a jeho životní derniéra se neodvratně blížila, tak mě požádal, abych jeho jméno a práci nenechal padnout. Jednoho dne jsme se ocitli u notáře, kde na mne převedl své umělecké jméno Towen. Někdo by mohl namítat, že jsem se nyní zpronevěřil jeho odkazu tím, že jsem už před časem přestal tancovat. Já to však cítím zcela obráceně. Když tělo přestane fungovat, tak má člověk umět včas odejít. Konec-konců, příklad jsem měl i v Towenovi samotném .“

Vlastně jsi i aktivity studia Towen rozšířil…

„Tím, že jsem vystudoval nejen tanec, ale i zpěv na tehdy Lidové konzervatoři u zasloužilého umělce Jana Soumara, byl již jen krůček k tomu, že jsem z taneční školy Franka Towena udělal Musical studio Towen. Herecké oddělení mi vedla sestra Jany Hlaváčové – herečka Dana Hlaváčová, to pěvecké profesorka Vlastička Mlejnková-Soumarová. Angažoval jsem tanečníky z Národního divadla Jiřího Plecháče a Janu Cigankovou na výuku baletu a já učil ostatní taneční obory, včetně gymnastiky a akrobacie. Jak vidíš, na divadlo moc času nezbylo. Až když jsem přišel o objekt školy, tak se situace rázem změnila.“

Byl jsi vlastně v osmdesátých letech dvacátého století – vedle Heleny Vondráčkové a Jiřího Korna – jedním z prvních komplexních muzikálových zpěváků a herců, byl Ti něco platný tento náskok v dobách, kdy se v Čechách a na Slovensku začaly muzikály rojit jak houby po dešti ?

„Já jsem se vlastně kvůli práci ve studiu Towen vyhýbal všem konkurzům. První muzikál do kterého jsem konkurz dělal se jmenoval Pěna dní v divadle ABC a měl premiéru tuším v prosinci 1993. Ptáš se, k čemu mi pomohly zkušenosti. Pomohly mi rovnou do role swingu – dá se to říci ,zoufalec´ , který umí všechno. Musí však znát všechny role svých kolegů. Sedí v šatně a čeká, kdo si na jevišti zlomí nohu a v tom okamžiku nastupuje swing a musí to dohrát. Stále jsem měl však jako hlavní životní náplň vyučování ve své muzikálové škole.“

Jak ses dostal v éře, kdy mu tady zrovna extra pšenka nekvetla, ke stepu?

„Já a step? Opět díky Frankovi. Samozřejmě v té době se stepem sklízel zasloužené úspěchy Jirka Korn, což také sehrálo svou roli. Díky stepu jsem se však dostal i na prkna druhé největší operní scény na světě v rakouském Bregenzu. Učil jsem tenkrát ve Státním souboru písní a tanců stepovat skupinku mladých lidí, která si později začala říkat UNO. Do hodiny vstoupila paní Inka Vostřezová s jakýmsi starším elegantním pánem – americkým choreografem Williamem Miliem, který hledal tanečníky pro muzikál Kiss me Kate. Představila nás a řekla že pan Milie mi nabízí spolupráci, jelikož mám dobré jazzové pohyby. Jasně, že jsem přikývnul – i když to bylo tak trochu šílené. Ve snu by mne nenapadlo, že já – kdysi poslední outsider od Towena – budu vystupovat jako jediný z jeho tanečníků v zahraničním muzikálu světových parametrů!“

Jak vidíš ryze současnou situaci v oblasti stepu, v jeho kvalitě, kvantitě a konkurenci?

„O současné situaci ve stepu zas tolik moc nevím. Vím, že výborný stepař a choreograf je Vašek Muška, se kterým jsem se potkal i v muzikálech, kde jsem hrál. Mí vrstevníci jako Zdeněk Pilecký (poznámka autora: vedoucí studia Zig-Zag, o němž psal Taneční magazín v letošním lednu v souvislosti s tancem Lindy Hop) jsou již také v důchodovém věku. Bohužel, někteří i mrtví – jako Richard Hes. Zanechal tu za sebou velké taneční dílo. Když se dnes podíváte na Draculu hraného v Karlíně, tak v něm chybí (zřejmě z úsporných důvodů) právě ty Richardovy velké impozantní taneční scény upírů. Ríša Hes zemřel docela mladý. Neprávem začíná upadat v zapomnění, obdobně jako práce Franka Towena.“

2.PavelVeselyDracula1Bartunek — Pavel Towen Veselý (vpravo) a Tomáš Bartůněk v zákulisí muzikálu Dracula

Přejděme od význačných osobností k výuce stepu obecně…

„Nebudu tím pravým hodnotitelem. Já současné kurzy stepu moc důkladně nesleduji. Dnes mají mladí lidé – na rozdíl od nás – možnosti navštěvovat kdejaké workshopy rozličných zahraničních lektorů. To má v šak nejen výhody, ale i zápory. Oni sice dnes všichni umějí všechno, ale příjde mi, že jsou všichni uniformně stejní – takže nuda.“

Koho považuješ z mladých tanečníků, herců a zpěváků za stepařský příslib?

„Rozhodně je fajn, že existují různé stepařské soutěže, kde se rozdávají různá ocenění. Myslím ale, že to k nové slávě stepu nestačí. Fred Astaire a Gene Kelly byli sice slavní jako stepaři, ale především to byli herci, tvůrci, režiséři, a ještě to taky nesla ta doba, kdy světem hýbala swingová hudba. Teprve všechny tyto náležitosti společně jim umožnily vyzdvihnout stepový tanec do výšin, které kdysi obýval. Z toho pohledu dnes žádný takový talent neznám.“

Věnuješ se rovněž pedagogickému vedení zpěváků, máš jistě nějaký osobitý zážitek?

„Pedagogická práce se zpěváky je nikdy nekončící vzdělávací proces nejen těch zpěváků, ale především můj. Hodně jsem se naučil i od lékařů, s nimiž spolupracuji. Snad to smím prozradit, ale podařilo se mi i několik husarských kousků. Třeba jedna naše velmi slavná zpěvačka slavila osmnácté narozeniny dvěma koncerty. Dva dny před prvním koncertem v Polsku přišla SMS: ,Jsem bez hlasu, co mám dělat?´ Naordinoval jsem ji hlasový klid. To značí: ,Nesmíš říct ani slovo. Máš v ruce telefon a píšeš: ,Dobrý den, děkuji, na shledanou….. a podobně´. V den koncertu šílely davy před vyprodaným výstavištěm. Zpěvačka již byla upravená vizážisty, televizní týmy připraveny. Jakmile jsem přijel, běžel mi naproti se zoufalým výrazem v obličeji produkční s otázkou: ,Co máte pane profesore za eso v rukávu? Vžyť ona nemá hlas!!!´ Dotyčná byla ještě před konciliem foniatrů, kteří měli určit co dál. Vrátila se zcela zoufalá. Lékaři jí totiž řekli, ať koncert zruší, že není šance. Když se mi podařilo ji uklidnit, šli jsme se rozezpívat na postavené jeviště, protože jinde nebylo prostě kde. Zjistil jsem, že po lehkém falzetovém intonování se hlas neztrácí, ale naopak sílí a je možné se jím začít pohybovat po takřka celém rozsahu. Začal jsem pomalu věřit v zázrak, který se mi s ní povedl u rok před tím, kdy jsem jí takhle zachránil vánoční turné. Ze čtyřiceti koncertů tehdy nevynechala ani jeden. Později, když jsem vystupoval z vlaku v jedenáct večer v Praze, mi přišla SMS: ,Já to dala jako nikdy. Díky´.“

Jak bys krátce hodnotil situaci na tomto pěveckém poli?

„Talentovaných mladých lidí je v této zemi spousta, občas pomáhám i některým ,superstárům , ale ono je dnes tak těžké se prosadit. Navíc ,hudební průmysl´ je většinou se rotuje do vzoru, který právě frčí a radio vám prostě menšinový žánr hrát nebude, protože i zde jsou určující peníze. A tak po většině talentů za rok neštěkne ani pes, protože je tu další ročník a to kolo průmyslu se opět otočí a tak to jde pořád dál.

Chystáš něco nového ve výuce tance?

„Tanec chce neustále dělat, vzdělávat se, mít sály a držet krok s překotným vývojem. To s přibývajícími roky nejde udržet. Tak jsem se rozhodl, že jen stejný princip přenesu do jiného oboru. Jako si dřív člověk musel připravovat študýrky na balet, tak stejným způsobem si dneska musím vystavět rozezpívání pro jednotlivé studenty, protože každý je zkrátka jiný. A to je právě ten odkaz Franka – že naučil několik generací takto přemýšlet a pracovat. A tomu jsem se nezpronevěřil. No a u piana mohu sedět, dokud mi ten ,Němec´ Alzenheimer nezačne schovávat věci.“

3.KurzyStepu — Kurzy stepu při hodině v Musical studiu Towen

Které současné české a slovenské muzikály uznáváš?

„Hrál jsem šest let v muzikálu Jesus Christ Superstar. Tak to je hodnota, která nikdy nezvětrá. Z těch českých uznávám především Draculu a Monte Crista. Možná i proto, že mi přinesly velké role? Teď jsem připravoval lidi na několik konkurzů a z těch mě nejvíce nadchla hudba k muzikálu Mefisto. Neznám jej celý, ale to co bylo k dispozici ke konkurzu bylo úžasné.“

Jaké máš nejbližší plány?

„Co chystám do budoucna? Jet na chalupu a užít si víkendu.“

Děkuji za rozhovor

Michal Stein

Foto: archiv Pavla Towena Veselého, archiv Musical studia Towen

TANEČNÍ MAGAZÍN

Rozhovor s moderátorem LEOŠEM MAREŠEM

„Tanec je dřina. Jsem rád, že jsem se stal moderátorem!“

K Leoši Marešovi neodmyslitelně patří role moderátora, ale i zpěv a tanec, také rychlá auta. Jak prožíval soutěž Stardance? Touží po kariéře zpěváka? Miluje opravdu rychlá auta?

Chtěl by vlastnit poslední model Ferrari? Účastnil by se soutěže Big Brother? Taneční magazín zná odpověď!

Kdybyste mohl vrátit čas, stal byste se profi tanečníkem?

Ne! (radikálně)

„Je to strašná dřina. Tanec na úrovni Stardance , který jsem absolvoval, je takový náznak vrcholového sportu. A já jsem nikdy nebyl vrcholový sportovec. Stardance je krásná show, je to super sport, hezky oblečení lidé, ale je to nesmírně náročné. Jsem rád, že jsem se dal cestou, kterou jsem se dal. Ale tanec miluji, samozřejmě.“

Cítil jste spíše obavu nebo radost v okamžiku, kdy jste dostal nabídku České televize účastnit se Stardance?

“No,… obavu. Nechtěl jsem se zesměšnit. Tato obava mě jednoznačně vedla k dřině a odříkání, k tvrdému tréninku. Nechtěl jsem, aby to dopadlo špatně a byla ostuda. Navíc jsem slyšel, že Stardance má skvělou atmosféru. A to se také potvrdilo. Říkal jsem si, že kdybych to odmítnul, tak by mi účast už nemuseli nikdy nabídnout. Chtěl jsem si to prostě zkusit, abych mohl říct, že jsem soutěž absolvoval. Teď jsem strašně rád, že jsem to všechno podstoupil.“

Myslíte, že byte neustál ostudu?

„Jsem perfekcionista, takže to je zajímavá otázka. Asi bych ji nějak ustál, ale nikdo přece nechce dobrovolně ostudu, že? Nikdo si nestoupne uprostřed restaurace a nezačne házet po někom knedlíky, tohle nejsou podle mě situace, které člověk vyhledává…“

Co bylo na celé soutěži pro Vás nejtěžší?

„Časová náročnost tréninků. Tréninky samotné mně později už nevadily, ale vůbec na nic jiného nebyl čas. Vadilo mi, že jsem neměl čas na děti, na partnerku ani na osobní život. Absolutně na nic. O mnoho zakázek jsem přišel. Nebral jsem lidem telefony, neměl jsem čas ani náladu, byl jsem úplně asociální. Buď jsem trénoval na Stardance , nebo jsem myslel na Stardance.“

Podporovala Vás Katarina v těžkých chvílích?

„Katarina byla záchrana, bez ní bych to vůbec nezvládnul. Byla pro mě motivací a důvodem, proč jsem to celé vůbec vydržel. A zrovna tak i moje přítelkyně Monika, která to snášela se mnou. Z jejího úhlu pohledu je všechno ještě mnohem horší. Pro účastníka spočívá náročnost v tom, že soutěž vůbec probíhá, ale je uvnitř a součástí dění. Prožívá sice stres, ale partner vedle něho bere situace stejně stresově, navíc ještě není součástí skupiny Stardance, což ho vlastně vyčleňuje. Nevidí do zákulisí, takže se stresuje ještě víc. V praxi to vypadá tak, že Vy stále mluvíte o Stardance, nebo někdo mluví s Vámi o Stardance. Váš partner ale není součástí celého kolotoče, takže se vlastně trápí.“

Vy jste v mládí tančil s taneční skupinou R.A.K. v Berouně. Který taneční styl byl Váš oblíbený?

„Tancoval jsem jenom jednu sezonu, dělali jsme show dance formations, takže tady se vůbec nejednalo o tance standardního nebo latinskoamerického typu. Tancovali jsme skupinové tance v kombinaci moderny a hip hopu. Ale to byl tenkrát hip hop roku 1993! Vystupovali jsme na skladby skupin ICE OF BASE nebo 2 UNLIMITED , to už je dnes takový pravěk….. „

Věnujete se zpěvu?

„Já jsem se zpěvu nikdy nevěnoval, ale v roce 2001, 2002, 2003 jsem natočil alba, se kterými neustále vystupuji. Písničky, které jsem udělal, stále prezentuji na akcích, jezdím na diskotéky, zkrátka prezentuji je živě. Potud se zpěvu věnuji. Jinak se mu nevěnuji a netočím nic nového a nedělám nic, co by nějak souviselo se zpěvem, kromě prezentace mých CD na vystoupeních.“

Takže nemůžeme mluvit o zájmu či vnitřní touze po zpěvu?

„Ne, ne. To byla taková má „odbočka“. Zkusil jsem si to, je to podobné jako s tancem. Prostě dobrý, ale stačilo. Zpěv jsem nevnímal jako dřinu, ale neumím to. Co víc říct?“

Co je těžkého na profesi moderátor?

„Já moderování nevnímám jako něco náročného. Samotná profese vyžaduje přípravu, koncentraci, musíte mít nějaký talent. Myslím, že dobří moderátoři jsou ti, kteří bez toho nemůžou být. Uvidí někde mikrofon a mají chuť něco lidem říct. Uvidí třeba kolegu, který moderuje akci, a oni by to nejraději vzali místo něho. Není to bavičství jako takové, to je pouze součást moderování, ale člověk musí mít touhu lidem něco sdělovat. To jsem já měl. A dál už nastupuje trénink. Musíte co nejlépe využít příležitosti vzít si do ruky mikrofon a mít z toho radost. Pokud Vám tato práce nepřináší radost, ale stres, pak je to špatné.“

Co je na profesi moderátor nejbáječnější?

„Mikrofon je skvělá zbraň, nejsilnější. Řeknete cokoliv do mikrofonu a lidé Vás poslouchají. Nejenom, že poslouchají, ale musí dělat to, co jim řeknete. A slyší to, co jim říkáte.“

Jste známý zálibou v silných autech. Do ČR přišlo právě nové Ferrari laferrari. Netoužíte po něm?

„NE. Tato otázka by patřila k nějakému starému Leošovi z minulosti. Nyní musím říct, možná je to věkem, rychlá auta se mi líbí, ale začal jsem jezdit mnohem pomaleji, protože mám strach. Nevím, čím to je, prostě mě to nebaví. Opravdu jezdím pomalu. Rozhodně mnohem pomaleji než dříve. Rychlá auta patří také k mé minulosti, zkusil jsem si to, naplnilo mě to, bavilo mě to, ale v současné době je pozoruji z povzdálí. Aktivně je nevyhledávám.“

Když naposledy zvonil můj telefon, jezdil jste právě v Thajsku na motorce. Jak je to s motorkami?

„To byl skútr. Svoboda, vezu holku na kafé, to je fajn. Představa, že jedu na lehké rychlé motorce, ta mě úplně děsí, to jsem si ani nezkusil. Vůbec bych do toho nešel.“

Věnujete se sportu? Uznáváte adrenalinový sport?

„V žádném případě. Skočil jsem si bungee jumping, jednou jsem skočil padákem, bavilo mě to, ale už po tom netoužím. Baví mě takové sporty, jako jsou různé hry. Dívat se na fotbal, hokej, basket, volejbal. Adrenalinové věci mě moc nebaví.“

Nesmazatelně k Vám patří také moderování show Big Brother. Zúčastnil byste se soutěže takového typu?

„Vždy jsem si myslel, že ne, ale s příchodem sociálních sítí čím dál více dávám nahlížet lidem do soukromí. Začal jsem vysílat přímé přenosy na facebooku nebo na periskopu, takže svým způsobem, asi trochu té reality show také prožívám, nějaká přirozená míra exhibicionismu ve mně je. Samozřejmě platí fakt, že lidé jsou rádi prezentování v situacích, kdy je jim fajn, kdy se cítí dobře, kdežto Big Brother je zabírá stále. Je nesnesitelné, když Vás natáčí v situacích, kdy Vám není dobře a nemůžete říct, aby se natáčení zastavilo . Takže rozhodně bych nechtěl jít do Big Brothera, ale chápu motivaci lidí, proč tam jdou. Nicméně Big Brother už je pro mě archaická záležitost.“

Co byste si ještě přál, když vlastně zpěv, tanec, moderování i rychlá auta, tedy všechno, co dnešní člověk vnímá jako vrchol snů a kariéry, to všechno Vy máte za sebou….

„Asi bych chtěl klid. Najít nějaký rytmus, vnitřní klid. Pracuji na tom. Tedy spíše duševně, vnitřně na tom pracuji.“

Jaký je Leoš Mareš?

„Miluji život, žiji naplno, ne rychle, ale naplno. Využívám příležitosti, které kolem mě jsou. Poslouchám lidi, snažím se jim dělat radost, snažím se dělat radost sobě, užívám si. Pracuji na sobě, abych byl lepším a lepším člověkem. Nemá rád rychlé odsuzování. Lidé všechno hodnotí zbrkle, bez známky informací. Jsou věci, které mě bolí.“

Děkujeme za rozhovor

Eva Smolíková

Foto: Eva Smolíková

TANEČNÍ MAGAZÍN

Rozhovor s tanečníkem a choreografem MARKEM DĚDÍKEM

„Jsem bojovník, ale správňácký“

Porotce, trenér, choreograf, tanečník a člen hvězdného týmu Stardance, to vše charakterizuje sympatického a oblíbeného Marka Dědíka.

Marka také zdobí několik titulů

Mistr České a Slovenské republiky v latinsko-amerických tancích

Mistr České republiky v Show dance latin

Semifinalista mistrovství Evropy v latinsko-amerických tancích

Mistr střední Evropy v latinsko-amerických tancích

Taneční magazín zastihl Marka právě v okamžiku, kdy skončil taneční trénink a jeho kroky směřovaly do České televize.

Vy jste ve Stardance soutěžil vícekrát, co Vás přitahuje na tomto pořadu?

„Stardance je specifická, ojedinělá show u nás, spojuje profi tanečníky a osobnosti, které jsou ve svém oboru nejlepší. To je jedna zvláštnost, která mě láká – najednou jste s nějakou osobností, kterou vůbec neznáte, strávíte s ní čas a musíte pracovat na nějakém konkrétním tanci. Takže v tomto okamžiku se charaktery mnohem více poznávají a to je pro mě zajímavé. A pak je tu celá ta parta lidí. Všech deset párů, dříve tedy bývalo osm, pracuje na nějaké choreografii a následně mezi sebou soupeří. To je rozhodně zajímavé. Myslím, že na tomto pořadu je dobré právě to, že je to soutěž.“

Není divné, že jste kamarádi a najednou mezi sebou soupeříte?

„Právě takové to není, všichni jsou na stejné lodi, není tu klasická rivalita. Všechny celebrity jsou ve stresu, takže jim ani nevadí, že jde o soutěž. Bojí se, ale většinou to zvládnou a skvěle zatančí. Jsou šťastné, že se jim to povedlo, že nespadly, nebo že se jim něco nezlomilo…., takže soutěž je pro ně to vedlejší.“

Jak berou Vaši účast ve Stardance kolegové z branže? Zažil jste třeba nějakou závist nebo rivalitu? Změnila Vám Stardance život?

„Stardance mi změnila život, hlavně ta poslední. Jsem více vnímán okolím, protože jsem došel do finále. Tři měsíce jsme byli každý týden na obrazovce, takže lidé mě více registrovali. Ale jinak se nic nezměnilo. Mám spoustu kamarádů ve svém oboru, myslím, že žádná závist tu nebyla. Tu jsem si pořádně prožil, když jsem bojoval o své mety, tam opravdu byla velká rivalita.“

V prostředí soutěžních tanců panuje rivalita? Velká?

„Panuje. Já si myslím, že rivalita je všude, když o něco jde. Tady šlo o tituly. Já jsem získal pět titulů, dále titul v show dance, titul Mistr střední Evropy, takže rivalita byla dost velká a ten psychický tlak od ostatních párů je také dost náročný.“

Jak vnímáte tanec Vy, coby soutěžící? Je to sport nebo umění? Měl by být součástí Olympijských her?

„Dva rozporuplné názory teď panují světem. Jedna strana zastává názor, že je tu fyzická síla, rychlosti, dovednosti, zkrátka olympiáda. Druhá strana se zastává umění. Já se zatím nemůžu stoprocentně přiklonit ani k jedné ani k druhé straně, já bych to nejraději nějak skloubil dohromady. Myslím si, že je těžké rozhodnout. Ale – pokud se dvě těla pohybují a kmitají na danou hudbu, je to třeba aerobik, nebo něco takového. Tanec by měl zůstat tancem, měl by být naplněn buď samotnou osobností, nebo herectvím. Tanec není lepší tím, že zvednu nohu o třicet procent výš a tím vyhraji. Jsem pro umění.“

Řadu let jste tančil po boku profesionálních tanečnic. Ve Stardance, kterou sleduje celý národ, tvoříte choreografii s partnerkou, které není tanec úplně blízký. Jak to prožíváte?

„Já si to ve Stardance užívám. Je to pro mě zábavné právě proto, že jsem vždy vystupoval s profi tanečnicemi. Teď konečně prožívám zábavu a legraci. S amatérem nemůžu tančit naplno, trošku musím ubrat, ale člověk nachází jiné možnosti.“

Soutěže si tedy neužíváte? Jste nervózní?

„Záleží na tom, jaká je to soutěž. Na Mistrovstí světa je určitě větší psychický tlak a nápor, obecně řečeno, na velkých soutěžích. Já jsem se ale účastnil soutěží tak často, že se pro mě staly rutinou a potom jsem už žádné nervy ani stres neprožíval. Budoval jsem si nějakou pozici ve světovém žebříčku, jezdil jsem třeba každý týden, nebo minimálně dvakrát do měsíce, takže mi to už ani nepřišlo. Vůbec mi nevadilo, jestli tančím před plnou halou, před prázdnými židlemi, před kýmkoliv, kdekoliv, člověk má všechno tak zajeté, že ke stresu docházelo minimálně, mluvím tedy za sebe. Spíše při vyhlašování výsledků. Člověk vše odtančí a v okamžiku, kdy se čtou jména, jsem stres cítil. Vlastně až ve finálovém kole.“

Řekl jste také, že tanečník musí být odolný. Proti čemu?

„Tanečník musí mít obrovskou odolnost proti všem vlivům, které existují. Jednak fyzickou, ta se dá nějakým způsobem vytrénovat, ale hlavně psychickou, která je při top tanci mnohem důležitější než ta fyzická. A v neposlední řadě také před svou vlastní osobností. Je důležité, jak je člověk uvnitř silný, jak ustojí všechny prohry a porážky, nebo vítězství.

Všichni chceme vyhrávat, ale když vyhráváme, tak co dál? Jak se dál rozvíjet, jak se dál posunout? Těžší je vítězství několikrát zopakovat, než jednou vyhrát. Vůči všem těmto vlivům musí být člověk odolný.“

Souhlasíte tedy s tvrzením, že tanec, uvážíme-li, že musíte podat fyzický výkon a vydat ze sebe emoce i herectví, je tedy těžší než mnohý sport?

„Hm, myslím, že ano. Tak například atletika. Atleti mohou během svého výkonu slintat, plivat, nemusí se u toho tvářit , nemusí u toho dobře vypadat, nemusí dělat, že to je zábavné. Po této stránce je tanec těžší. Samozřejmě extrémní sport klade na člověka ještě větší zátěž, ale tanec se většinou přirovnává k atletice. Jenže tanec obsahuje ještě navíc divadlo.“

Říká se, že v umělecké branži je tanec to nejtěžší povolání ze všech. Zranění, poškození kloubů, krátká kariéra… Souhlasíte?

„Tomu bych věřil a potvrzuji to. Souhlasím, stoprocentně, opravdu.“

Co je tedy dobré na tom být tanečník?

„Svoboda. Neprodávám hotový produkt, já jsem produkt, můžu se měnit, můžu měnit choreografii a vystoupení, je to svobodné.“

Dnes není výjimka, že mladí lidé umírají na kurtech, při zápasu, při tanci. Vy jste také během jedné soutěže zachránil život mladému tanečníkovi. Nemáte pocit, že se tlak na soutěžící přehání? Co dělat?

„No, to je těžká otázka. Problémům se zdravím dost pomáhá životospráva, na kterou mladí lidé často zapomínají. Je nutné dodržovat pitný režim a správné stravování, to pomáhá hodně. A nejdůležitější je nebát se jít k doktorovi, když jsem sportovec. To bych zavedl jako povinnost. U nás ve svazu to povinné není a myslím, že je to velká chyba. To bychom mohli velmi rychle inovovat, každý tanečník bez výjimky by musel mít nějaký doklad od lékaře, že je schopen vykonávat sport na takové úrovni a při takové zátěži. Vrátím-li se konkrétně k p ípadu, který jsem řešil já, to byla vrozená vada, nebylo to přepracováním.“

V případě, že by člověk nebyl stoprocentně zdravý, doporučil byste mu tanec?

„Záleží do jaké úrovně. Nejvyšší mistrovskou třídu bych určitě nedoporučoval. Ale začátky, volnější tempo, proč ne. Nemusí se každý týden jezdit na soutěž, spíše jednou za měsíc, zátěže si může každý vybrat a ubrat. Záleží na každém jednotlivci, jak často chce soutěžit, zda každý týden, nebo jednou za měsíc či za půl roku.“

Tanec, nebo jakýkoliv pohyb, je droga. Mnozí se už nedokážou této drogy vzdát. S tím souvisí i tanec vozíčkářů. Jak jste přijali fakt, že budete tvořit choreografie právě s nimi?

„Jsem fanoušek vozíčkářů, podporuji jejich aktivity, ale právě u tance jsou nohy třeba. Nevím, zda je to právě ta správná činnost. Když jsme se dozvěděli, že budeme tančit s vozíčkáři, nebyli jsme si zpočátku jisti, zda toto spojení bude to nejlepší. Ale nakonec to bylo hezké. Při tvorbě choreografie záleží také na zdatnosti vozíčkáře, někdo se umí postavit na vozíčku, někdo ne. Tomu jsem musel přizpůsobit choreografii.“

Dodržujete správnou životosprávu?

„Snažím se vybírat si jídla, můj jídelníček je daný i tím, že některá jídla prostě nemám rád. Například klasické knedlíky a tučná jídla. Tím je to pro mě asi jednodušší. Vybírám si zeleninu, maso střídám, jím kuře, ryby i hovězí, nejím jenom kuřecí maso. Nejím pečivo. Vybírám potraviny, čtu co obsahují, nebo jdu do BIO prodejny pro oplatky. Snažím se nepřejídat, to je hlavní.“

Ale taneční také často říkají, že sílu potřebují a jí hodně. Je to správné?

„Někdo může i před výkonem sníst řízek a jít tančit, má potom opravdu sílu. Jiný člověk nemůže po řízku tančit ani druhý den. Je to zkrátka individuální.“

Mohl jste pít alkohol před soutěží?

„Mě alkohol neuvolnil, já jsem před soutěží pít nemohl. Nikdy jsem moc nepil, většinou jsem až oslavoval vítězství.“

Mohl jste po bujarých oslavách druhý den tančit?

„Mohl, ale výsledek byl horší, člověk sám si to úplně neuvědomuje, zkrátka není tak vnímavý.“

Někteří lidé se mužům-tanečníkům posmívají, pohrdají jimi, dokonce i mnohé ženy říkají, že si nepřejí, aby jejich syn byl tanečník. Co na to říct?

„S tím jsem se samozřejmě setkal. Vím, že hodně lidí zastává tento názor. Můžu říct jen to, že já jsem se za to vůbec nikdy nestyděl a také jsem se moc s posmíváním nesetkal. Ale je pravda, že jsem vždy tančil na vrcholové úrovni, za to není třeba se stydět, takže spolužáci nemohli moc rýpat.“

Někomu se nelíbí mužské kostýmy, protože prý vypadají nemužně. Jak se na to díváte Vy?

„V dnešní době už to není pravda, to možná bývalo kdysi. Dnes jdou kostýmy tak kupředu, vůbec se nenosí upnuté kalhoty, pokud nejde o balet. V našem společenském tanci můžete dnes tančit i v roláku, můžete mít oblečení zdobené, nezdobené, průhledné, neprůhledné, je to právě na Vás, tančíte v čem chcete. Záleží na osobnosti samotné. V atletice se také nosí „upnutý obleček“ a nikdo to neřeší. Nikomu nepřipadají atleti divní.“

Zažil jste někdy trapas, který byste chtěl vrátit zpátky?

„Nemůžu úplně říct, jednou se mi roztrhly kalhoty, ale dotančil jsem.“

A chtěl jste někdy vyloženě utéct pryč?

„Prohra. Když jsem poprvé čelil velké prohře, to jsem měl chuť s tím seknout a utéct. Ale má láska k tanci mi to nedovolila.“

Zamilováváte se do svých partnerek?

….“ 🙂 Je pravda, že tanec dvě osoby sbližuje. Tráví spolu dost času, připouštím, že zamilovávám. Já jsem s jednou svou taneční partnerkou žil, ale po čase jsme se rozešli. Od té doby jsem neměl žádnou svou taneční partnerku jako přítelkyni, nedělá to dobrotu.“

Říká se, že jsou tanečníci ve vztazích nejpřelétavější. Je to tak?

„To není pravidlo. Je to individuální. Fotbalisté a hokejisté také střídají modelky.“

Plánujete už rodinu?

„Ano. Právě se s přítelkyní chystáme koupit nějaký byt, myslíme na společný život.“

Dnes jsou tanečníci v divadlech často vidět nazí, nebo se svlékají. Tančil byste nahý?

„ 🙂 Jedině ve spodním prádle ale nahatej nikdy :-)“

Proč jste potetovaný?

„Mám na sobě dva citáty, které mě dost hluboko zasáhly, tak jsem si je chtěl zvěčnit na svém těle.“

Jaké máte koníčky?

„Můj největší koníček je běh. Pokud mám čas, tak vyběhnu ven. Druhý koníček jsou pro mě masáže, na ty jsem si opravdu zvykl a to si neodpustím.“

Tvrdí se, že se při běhu ničí klouby. Záleží na zdraví každého jednotlivce, zda vydrží nebo ne?

„Ano. To samé je i u tance. Někdo se tancem zničí. Já naštěstí ne, tedy musím zaklepat.“

Ale mnozí ochrnou třeba za dvacet let a skončí na vozíčku. Nebojíte se?

„Nóóó, nemůžu říct, že se nebojím. Ale nežiju s tím, že bych se opravdu bál a chtěl někde ubírat. Pokud to přijde, tak přijde. Nebo nepřijde. “

Vystihuje Vás tedy „Bojím se, ale neuberu“? Jaký jste?

„Jsem veselý, plný energie a pozitivní, to můžu určitě říct. Určitě jsem extrovert. Raději slavím, než sedím doma.“

Jste rvavý?

„Ano, jsem bojovník. Bojuji, ale správně, ne zákeřně, nebo za každou cenu.“