Petra Kotvalda dlouze představovat nemusíme. Idol dívčích srdcí v 80. a 90. letech. Několik let vystupoval s Hankou Zagorovou a Stanislavem Hložkem. Hit „Holky z naší školky“ se stal nejprodávanějším v ČR vůbec. Poté se vydal na sólovou dráhu a hity Mumuland, Milujem se čím dál víc, Gejzír nebo Je v tahu nemohly minout žádné uši v Čechách.
Petr je veselý, milý, ochotný a rozdal by se. Je mi ctí, že poskytl Tanečnímu magazínu a jeho čtenářům podrobný rozhovor, ve kterém odkrývá mnoho o sobě a svých pocitech.
Při Vašem posledním vystoupení s názvem Recitál jste zvážněl. Mnozí by od Vás čekali spíše diskotékové hity. Čím to je?
„Ba ne, moji fandové mě v téhle pop-šansonové poloze dobře znají a ví, že každý takový komorní koncert jsou tzv. velké emoční svátky J.
Kdysi dávno mně šlo především o to, přiblížit písně mých oblíbenců, třeba George Michaela, Stinga nebo Jacksona, mému publiku. To by ale nešlo, kdybych se nepotkal s textařem Pavlem Cmíralem, se kterým dělám od prvopočátku. Pavel Cmíral ovládá jazyk dokonale, a od toho se všechno odvíjelo. Jeho texty jsou skvělé a je pro mě slast je zpívat. Když jsme těchto remaků naskládali dost, vydali jsme v roce 1998 album ‚Pan Petr Kotvald zpěvák, zpívá texty Pavla Cmírala‘. To album tenkrát aranžoval pro velký orchestr Eduard Parma, tatínek hudebního skladatele Jindry Parmy. Je to dnes už velká rarita, album se už nedá bohužel reedovat. Slyšet tedy tyhle písničky ve větším bloku lze už jen živě na koncertě.
Recitál
Vrátím-li se k Recitálu, nějak ‚nazrál‘ čas takový typ představení udělat. I díky tomu, že jsem prošel zkušenostmi ve ‚Válce s mloky‘ ve Státní opeře nebo v představení ‚Koule‘ v Klicperově divadle v Hradci Králové a muzikálem ‚Mamma Mia.‘
Představení Koule
Představení Válka s mloky
Zavzpomínejme na „Holky z naší školky“.. . nejprodávanější song v ČR. Vy jste musel snášet od lidí určitě všechny reakce – od opovržení až po nekonečný obdiv. Jak jste tu dobu své největší popularity prožíval a snášel?
„Smích..“ To si už skoro nepamatuji, ale bylo to bezvadný. Bylo to tak překotné a rychlé, že člověk neměl šanci o tom nějak zvlášť přemýšlet, žil jsem jenom minuty, hodiny a dny. A tak šel život, fakt to bylo náročné. Já jsem to už možná někde říkal, že jsme hráli víc koncertů, než je dní v roce, takže někdy byla za jeden den i dvě nebo tři vystoupení!! Nechal jsem se unášet proudem, zkrátka celé se to nějak stalo a my jsme to prostě hltali plnými doušky.“
Petr, jak ho neznáme
Céline Dion řekla, že vystupovala každý den a už to jednoho dne nemohla vydržet.. Jak dlouho má tedy podle Vás lidská bytost energii a vitalitu takový život snášet každý den?
„Hm. Já jsem byl u Hany Zagorové pět a půl roku. Vzpomínám si, že třeba sborové party jsem u Hanky zpíval vlastně jen nad mou „pěveckou polohou“, s tím jsem strašně bojoval. Často to bylo tak, že jsem byl úplně bez hlasu. Chtěl jsem ale vždy odvést stoprocentní výkon a pokud jsem nemohl, tak bych raději na to jeviště vůbec nešel. Ale nešlo to, takže jsem se s tím opravdu trápil. Všechny songy byly původně postavené na Hance a museli jsme tomu sloužit na maximum. A když jsme do toho navíc vlítli i díky úspěchu ‚Holek z naší školky‘ a byli k tomu sami za sebe, bylo to opravdu hodně, hodně náročné. Cítil jsem se opotřebovaný. Pro mě to bylo úlevné, když jsem se vydal na sólovou dráhu.“
Nepostradatelné brýle
Byl tedy tohle ten hlavní důvod Vašeho odchodu z tak oblíbeného tria?
„Tak tohle byl jeden z důvodů. Byl jsem stále ve vleku událostí a pořád jsem něco musel. Jednoho dne jsem si už chtěl věci dělat po svém a dělat si je tak, aby to pro mě bylo trošičku komfortní. Divák to vnímal jinak. Jenže já už jsem byl unavený z nekonečného jezdění, připadalo mi, že jen plním něčí úkoly.“
Tedy takový zpívající voják?
„Neměl jsem dostatek vlastního prostoru, nemohl jsem si vybírat repertoár tak, jak jsem chtěl. Cítil jsem závan moderní muziky ze zahraničí. Ale ve stávající sestavě by změnu prosadit nešlo. Přeci jen jsem byl o generaci mladší. V tu chvíli to bylo pro mě zásadní, být za sebe. Tvořit za sebe a mít vlastní image. “
Média hodně napíší a zdá se, že někdy tvůrci článků vědí více než osoby, kterých se to týká. Psalo se, že mezi Vámi byl konflikt a nemůžete se už ani vidět. Jak to ale bylo Vašima očima?
„Při takovémto zápřahu konflikty vznikají, větší nebo menší, to možná není ani podstatné. Ale dříve či později vyhřeznou věci, přes které se buď ještě přenesete anebo už ne a přinesou změnu. Nebylo to nějakým lidským faktorem, nehádali jsme se, to vůbec ne. Ale přišel okamžik, kdy jsem si řekl, že už si to takto dál nepředstavuji a chci si dělat věci po svém. Narodilo se mi dítě v roce 1985, což byla taky zásadní změna, více jsem přemýšlel o sobě a své rodině, o tom, co bych v životě vlastně vůbec chtěl a myslím, že se to všechno nějak propojilo.“
Dokonce jste pronesl větu, že už nikdy nechcete nazpívat žádný duet!
„Ano, to je pravda!“
Ale nějaký jste ještě nazpíval, třeba s dcerou… Tak zřejmě to nebylo tak sveřepé rozhodnutí
„ Jednou jsem to porušil, natočil jsem duet s Leonou Machálkovou, to bylo v roce 1999, na moje vánoční album. A Viktorka? To jí byly 4 roky. To se snad nepočítá.“
Takže Vaše tvořivost pokračuje…
„Ano. Mně šlo o to, že jsem si už duetů užil až dost. Když má být duet to pravé, musíte člověka vedle sebe akceptovat, musí to mít smysl. Jinak mi to připadá jen jako účelové spojení, což ale bohužel vydavatelství dost milují.“
Dnes je trend u mladých umělců zpívat v angličtině, není to škoda pro český jazyk? Co myslíte?
„To je svoboda volby. Pokud někteří vládnou jazykem jako rodilý mluvčí, je to zázrak a obrovské plus a valuta navíc. Určitě to v kombinaci s hudebními platformami otevírá možnosti „exportu“ jejich tvorby dál za Aš nebo Ostravu. Když jsou to navíc dokonalí autoři, je to skvělé. Třeba Albert Černý je toho příkladem. Ať česky nebo jinak, je přece kouzlo, když si textař umí poradit s jazykem, vymyslí super slogan nebo poeticky převypráví daný příběh. Je bezvadné, když tohle v písničkách rezonuje.
To mě vždy těšilo a baví mě to na Pavlu Cmíralovi, který je opravdu básník a umí napsat „písničku na zakázku“ – řekneme si, že tohle je song, který musí být taneční a nemůžeme tu písničku ‚ukecat‘, tzn. nesmí tam být příliš mnoho informací, anebo je to naopak příběh. Šansony mohou rozebírat docela těžká témata. Je to pro mě důležité. Také jsem zpíval rusky, polsky, německy, bulharsky nebo portugalsky a i natočil mnohé svoje písničky v angličtině (Pojd mě líbat, Je v tahu, nebo i Mumuland jsou v anglických verzích). V podstatě to vůbec nebylo špatné, ale ve výsledku, je mi čeština bezkonkurenčně nejblíže.“
Petr, jak ho známe
Co Vás na zpívání nejvíce těší?
„Tak na počátku všeho byl zřejmě tón. Říká se, že slovo, ale to není pravda. Dítě něco zakřičí, vydá tón a všichni se o něj postarají, dají mu najíst, napít, poskytnou mu teplo, a vůbec všechno, co potřebuje. A pořád ho okukují, usmívají se na něj a chválí ho. Možná si to zpěváci pamatují a nechtějí opustit tuhle komfortní dětskou zónu. Mám pocit, že každým setkáním s publikem dostaneme my zpěváci vše, co chceme. A nad to celkem příjemným způsobem. Nevím proč, ale vydávání tónů mi dělá obrovskou radost a naplňuje mě uspokojením. Pravda je, že zpívání není jednosměrné. Bez posluchačů a jejich prožitku by nebylo ničím. Anebo jsem prostě jen věčný exhibicionista.“
Smích.. hm, dětskou blaženost by ledaskdo bral…. Kdy se ve Vás probudilo ‚budu zpěvák‘?
„Tak to netuším. Prostě se to stalo. Moje babička říkala, že jsem dřív zpíval než mluvil, a že se mnou vlastně jinak moc řeč nebyla. Lidé kolem mě nijak neřešili, proč jen zpívám. Ale věděli, že takový jsem. Poznali moje nálady podle písní, asi když jsem si zpíval ‚Holka modrooká‘, tak jsem byl veselý, ale když to byla ‚Husička divoká‘, tak věděli, že je ouvej, že mám nějaký smutek. Já jsem se vyjadřoval tímhle způsobem, připadalo mi to v pořádku a přirozené, takže jsem logicky dospěl k závěru, že tohle je fajn, navíc – pro všechno ostatní musíte něco dělat, musíte se učit, studovat a dřít se. Na střední a vysoké škole jsem mozek používal celkem vehementně, někdy jsem měl pocit, že se mi vážně až kouří z hlavy, ale přitom to bylo báječné.
Jenže na podiu je to takové, že se vám vše nějakým zvláštním způsobem vrací. Dokonce jsou představení, během nichž se člověk cítí jenom jako prostředník něčeho nebo někoho a zažívá velmi povznášející pocit. Pragmatik řekne, že jsou to nejspíš endorfiny nebo něco podobného. Ale když tohle jednou v životě zažijete, tak se toho nechcete jen tak vzdát. “
Kdo byl Váš pěvecký idol, když jste začínal?
„Mým hudebním guru byla jednoznačně ABBA. A taky Olivia Newton John, Barbara Streisand, Pet Shop Boys nebo Rick Astley. A pak jsem moc obdivoval Stevieho Wondera, Michaela Jacksona. A George Michael je zvláštní kategorie. Než mě kamarád ‚vytáhl‘ na jeho koncert, znal jsem sice jeho písničky a klipy, ale zvlášť jsem na něm ‚neujížděl‘. Ovšem slyšet ho naživo? Byl jsem úplně okouzlený! Charisma živého koncertu! Samozřejmě, živé vystoupení je jiné vždy, ale to bylo tak nové, opojné a tak krásné! Koupil jsem si ještě v noci vstupenky na další tři představení, které v tu dobu v Německu ještě měl, jel jsem do Mnichova, Mannheimu a Hamburku. A nakonec ještě i po čase do Vídně. Bylo to naprosto návykové. Jeho projev mě dojímal, cítil jsem opravdovou výjimečnost. Pocit nepopsatelný a nepřenosný.“
Dáváte do písní kus své duše. Máte nějaký song, který zpíváte nejraději, je tam něco, co jste prožil?
„Každá písnička je více či méně otiskem konkrétního životního příběhu. Mého nebo textaře. Čím víc se do textu projektuje moje vlastní zkušenost, je uvěřitelnější. Když si text s Vaší osobou sedne a stane se Vaší součástí, pak je to třeba Mumuland, Milujem se čím dál víc nebo Marilyn , ale taky Na mě zapomeň, Tyrkys v očích mám nebo Jsi krásná a Já kvůli Tobě stvořil svět.“
(Foto: Ondřej Pýcha)
Petr během pandemie
Vy jste ale zažil i období, kdy jste měl vážné zdravotní komplikace. Sám jste řekl, že jste si nebyl jistý, zda to přežijete. Jak jste tu dobu snášel? Bez jeviště, bez publika… Najednou taková propast. Pandemie byla podobná, už jste byl připraven, ne?
„To je pravda. Měl jsem párkrát vážně namále, ale moje karamboly mě naučily, že nic není starší než včerejší noviny a jejich špatné zprávy. I když každá situace je vždy jiná. Ale slíbil jsem si, že pokud to vydýchám, uberu a budu rozumný, abych si to s lidmi, které miluji, ještě užil. Takže pokud nejde o život, zase vyjde slunce a můžeme se pustit do práce. A není potřeba se brát příliš vážně. Tak jsem cíleně zabrzdil a naučil se říkat ne. Už nedělám, co nechci. Chci stát na jevišti a s lidmi sdílet své pocity a příběhy, to mi připadá smysluplné.
Chicago
V songu Brejle zpíváte, že růžové máte nejraději.… Jste optimista, realista? Díváte se na svět rád přes „růžové brýle“?
„Já miluji růžové brýle! A jsem věčný optimista. Co mě nebere, to se snažím odžít rychle, nepříjemné situace musím hned vyřešit, odbavit, aby to bylo pryč a já měl zase svou rovnováhu a klid. A pak si můžu znovu nasadit své růžové brýle! Prostý fakt, že se ráno probudíme a můžeme si zvolit, co chceme dělat, to je přece super. Vždyť každý den je zázrak. Nejsem naivní, jen vnímám trend zahlcování prostoru informacemi plných obav a strachu. Rád zkrátka vnímám svět z lepší stránky.“
Prázdniny v Miami. Růžové brýle??
Jaký je Petr Kotvald? Jste třeba tvrdohlavý, ambiciózní nebo …
„No, nooo..(nevyzpytatelný výraz), jsem jako takový rozumný opatrník, který…. já vlastně o sobě nic nevím. Já se vlastně pořád hledám, pořád se snažím přijít na to, jak by se ten život měl odžít správně. Vlastně jsem dost nenáročný. Potřebuji se jen trochu najíst, napít, trochu tepla a nic víc vlastně nepotřebuji, všechno ostatní je fajn nadstavba. Klidně by to tak mohlo být, ale to nám na celý život nevystačí. Člověk by se měl snažit dělat jen věci, které ho baví a uspokojují a posouvají kupředu.“
Petr coby trenér
Byl jste idol holek. Jaký jste byl v lásce? Citový, přelétavý…
„Když jsem se zamiloval, tak hned na celý život. Někdy mě trápilo, že v čase se některé věci změní a vy musíte ustoupit ze své růžové představy, všechno není vždy značka ideál a mně každý, bytˇ i ten malý ústup vadil. Jakmile zmizel i slabý odstín růžové v životě, tak jsem to nesl vždy dost těžce. Prostě celoživotní snílek. Miluji upřímně a na celý život. Neměl jsem vlastně žádné vztahy, s první holkou, do které jsem se zamiloval, jsem dodnes. A teď mi to došlo. V životě se má zkusit všechno a já jsem o to přišel…( výbuch smíchu)
Člověk by hádal, že jste využíval daru být idolem dívčích srdcí…
„Bylo to těžké. Musel jsem se i fyzicky bránit. Holky mi seděly na schodech v činžáku, spaly tam na schodišti, také jsem řešil přiznání otcovství, jedna fanynka na mě podala trestní oznámení a řešilo se to u soudu. Věděl jsem, že jsem ji opravdu nikdy neviděl, ale byl to pro mě takový zvednutý prst. Říkal jsem si: „Hele, ona ta popularita není sranda.“ Já jsem byl vždy ‚věrňák‘. Byl jsem prostě zamilovaný a tečka.“
Maturitní tablo – poznáte ho?
Tanec, hudba, herectví, vše je Vám blízké. A co tanec? Šel byste do soutěží tančit?
„Asi ne.“
Baví Vás umělecké tance nebo soutěžní?
„Bavily mě vždy víc umělecké, ale my jsme na jevišti taneční čísla řešili jako něco mezi tím. Já jsem měl štěstí na šikovné choreografy. Třeba úžasný Honza Kodet nebo Štěpán Karles měli dar stavět choreografie atypicky, spíš divadelně než komerčně. A tak jich také velká většina přežila i do mých dnešních vystoupení. Dědíme je z tanečníků na tanečníky. Co se týká tanečníků, tak ty bezmezně obdivuji. Tanec je nesmírně krásná a těžká disciplína. Ovládnutí těla, jeho limity a fyzické možnosti v kombinaci s hudbou. To je nádhera. U takového čistě tanečního představení jsem pravidelně ohromený a dojatý.“
I tak se dá hrát
Jak rád relaxujete?
„Na jevišti. (Jen lehké pokrčení rameny).“
Petr coby zahradník
Dobře vypadáte. Cvičíte? Udržujete se v kondici?
„Díky, nejspíš asi geny a životospráva. Mám to dané, a taky mám zásadu, že nesmíte „prasit“. Já jsem do 18-ti nic nejedl, nechutnalo mi. Když jsem vyrostl, byl jsem hubený, dlouhý, atletický a nemusel jsem proto nic dělat. Ale s přibývajícím věkem mi zase začalo chutnat možná až moc a dnes bych mohl jíst všechno. Kdybych pustil uzdu chutím, bylo by to asi veliké…(smích). Myslím, že pokud člověka nepotká žádný zdravotní karambol, což se může stát kdykoliv, je snadné se udržet. Jakmile Vás něco začne zdravotně omezovat, je to těžké.“
Napadlo Vás už, že budete někdy muset odejít z milovaného jeviště, třeba právě kvůli zdraví? Jak si plánujete svoji budoucnost?
„To zatím nevím, ale vím, že jsem zrovna dostal úplnou novinku a včera ji natočil. A řeknu Vám, je to bomba. Jmenuje se „2 SRDCE“.
A co chystáte na rok 2023?
„Tohle netuším! (smích) Ale vážně, těším se na jeviště, samozřejmě. Chystáme živá vystoupení a velké open air koncerty s kapelou TRIK a dance company. Je jich v jednání a už i připraveno na celou sezónu celkem dost. A tak se těším s celým týmem do Stříbra, Ústí nad Labem – Střekova, Bíliny a Zabrušan, na spoustu míst na Moravě, až konečně 12.8. do Kaplice v jižních Čechách na Retro festival a 19.8. do Aše v západních Čechách. Všechny tyhle výjezdy v plné koncertní sestavě jsou předzvěstí premiéry nové koncertní taneční PETR SHOW 2023, která vypukne 7.10. v Retro Music Hall v Praze. A konec roku už tradičně bude v duchu turné ‚Vánoce hrajou glórijá‘. Začínáme open air koncertem v Kolíně 26.11. a už teď skoro vyprodaná Praha bude 16.12. 2023.
Baví mě tvorba, baví mě dělat věci, které jsou nějak jinak a nové. To mi dává smysl. Těší mě lidi bavit. Máme roztočené album, teď jsme přibližně v půlce a připravujeme další písničky. Průběžně zveřejňujeme singly a klipy k nim. Muzika se dnes stahuje on-line, přesto fyzická alba pořád mají smysl, i když hlavně tehdy, pokud děláte koncerty a větší turné. Potřebuji točit nové věci, být zakonzervovaný jen v mých největších hitech od roku 1986 a 2001 po současnost, to je málo.“
Přejeme hodně úspěchů a děkujeme za rozhovor
Foto: archiv Petra Kotvalda
Eva Smolíková
Taneční magazín
