Rozhovor s herečkou, dabérkou, zpěvačkou a tanečnicí Evil Dancers Pamelou Soukupovou

„Volno nemám příliš ráda, ale tento postoj není dlouhodobě udržitelný, to vím“

K tanci se dostala již ve třech letech, pak přišly muzikálové role v divadle a dabing. Dnes Pamela Soukupová působí jako herečka, zpěvačka a je také tanečnicí skupiny Evil Dancers a vše co dělá, ji velice baví a naplňuje.

Pocházíte z umělecké rodiny. Oba Vaši rodiče, herci, když jste byla malá, působili hodně v dabingu, v němž se v dětství uplatnili i Váš bratr a sestra. Sama jste jako malá dabovala dětské role (např. Saxána a Lexikon kouzel). Jak na ten čas vzpomínáte?

„Shodou okolností jsem na tuhle dobu před nedávnem vzpomínala. Dodnes je pro mě dabing radostí, i když k němu musím přistupovat s velkou pokorou. Jako malá jsem ale příliš neřešila, jestli mi to jde, nebo ne. Táta se mnou do studia chodíval, protože jsem ještě ani neuměla číst. Držel mě za ruku, a když měla přijít moje replika, dal mi impuls, abych věděla, kdy začít. Takže je otázkou, pro koho byla moje raná dabingová kariéra větší dřina.“

V dětském věku jste se dostala také na scénu a svoji první roli a hned titulní jste získala v Městském divadle v Brně v muzikálu Let snů LILI. Další krásnou roli jsme měla v muzikálu Andrewa Lloyda Webera Pískání do větru. V té době jste byla studentkou gymnázia a bavila Vás němčina a matematika. Pamatuje si ten pocit, když jste se poprvé ocitla na scéně? Chtěla jste být také herečkou?

„Herectví byla vždycky volba číslo jedna. Sice jsem studijní typ a nedám dopustit na akademické sny, které ve mně ještě někde dřímají, ale myslím si, že bych nikde jinde nedokázala být reálně šťastná. První krůčky na scéně MDB byly samozřejmě strhující. Nicméně bez mladistvé nevědomosti o zodpovědnosti k umění ani podpory rodičů, kolegů a Petra Gazdíka, který tyto inscenace režíroval, bych se nedostala ani přes recepci divadla.“

Po gymnáziu jste v roce 2019 začala studovat na Konzervatoři Jaroslava Ježka v Praze obor muzikál. Proč jste si vybrala právě muzikál?

„Nejspíš proto, že jsem na muzikálu vyrůstala. Skoro nebylo víkendu, kdy by u nás doma rodiče nekoukali na to nejlepší z nejlepších – Chorus Line, Funny Girl, West Side Story, apod. A samozřejmě frčela i čísla Jiřího Korna, která mě nakonec přivedla ke stepu. Byla to asi shoda šťastných náhod, která se postupně prohlubovala, když jsem začala více objevovat zahraniční muzikálovou scénu – Gershwina, Menkena, apod.“

Coby herečka hrajete v Činoherním klubu v Praze ve hře Dámský krejčí roli Pomponette. Objevila jste se také před kamerou, nedávno v seriálu Dobré zprávy nebo ve filmu Chevalier. Jak se Vám hraje role Pomponette a jak se cítíte před kamerou?

„Pomponette je takzvaně role za odměnu. Možná to bude znít jako klišé, ale není repríza, kdy bych si velice silně neuvědomovala, že bych měla být zatraceně vděčná, že stojím na jevišti Činoherního klubu. Ale je to dobře, udržuje mě to v lati a není nic horšího, než herečka s egem. Kameru jsem začala objevovat o něco později než jeviště, takže jsme spolu prvních pár setkání zápasili. Hrozně dlouho mi trvalo zkrotit své výrazné grimasy v obličeji a dodnes si musím dávat pozor, abych nepřepálila míru, kterou kamera snese. Ale samozřejmě to chtělo jen kapku zkušenosti, dril a rady od zkušenějších kolegů. Dnes už jsme s kamerou kamarádi do deště a od chvíle, kdy beru svou výraznou mimiku jako přednost, nikoliv prokletí, dostávám role, ve kterých ji naopak režiséři vyžadují, čímž se ukázalo, že je to vlastně dost šikovný například komický prostředek.“

Vaše babička byla tanečnice a lásku k tanci a talent zdědila po ní také Vaše maminka a tanec okouzlil i Vás, a coby tanečnice působíte v taneční skupině Evil Dancers. Co Vás přivedlo k tanci a do této skupiny?

„Tanec mě provází zhruba od tří let, kdy mě maminka začala učit balet. V této době měla vlastní baletní školu, kde jsem tančila v podstatě až do té doby, než jsem odjela do divadla do Brna. Pak už jsem si svou taneční dráhu hledala po vlastní ose a právě láska k muzikálu mě přivedla k Jazz Dance. A pak už zase musím své díky směřovat opět osudu. Setkala jsem se se skvělým profesorem a choreografem Tomášem Kuťákem, který mě po celá léta trpělivě trénoval a nezlomil nade mnou hůl, i když bych se mu v mnoha případech ani nedivila. Právě on je šéfem taneční skupiny Evil Dancers, ke které jsem vzhlížela a dodnes vzhlížím. Nejprve jsem s nimi začala spolupracovat na externí spolupráci a po celých pěti letech čekání jsem se v letošní sezóně stala oficiálně součástí souboru.“

A co zpěv, psaní nebo malování? Neláká Vás to? Dočetla jsem se, že jste se v dětském věku podílela na animovaném filmu svého bratra Pavla, grotestce Žrouti, jako animátorka svými kresbami jídla…

„Ano, máte pravdu, malování bylo chvilku také mé umělecké téma. Bráška byl v tomhle neoblomný a zkoušel, jestli ve mně náhodou nedřímá talent, ale myslím, že jsme oba věděli, že tudy cesta nepovede. Občas se k tomu vrátím ve formě kopií již existujících ilustrací, ale sama jsem příliš talentu v malování nepobrala. Psaní bylo ale už daleko blíže k realizaci. Fascinuje mě žurnalistika a během svých „velkých muzikálových krizí”, kdy mám pocit, že jsem naprosto k ničemu, se k ní moc ráda vracím čistě proto, abych si utřídila myšlenky a samozřejmě zjistila, že nikam jinam než do divadla nepatřím. Asi bych nezvládla tvrdou kritiku přísných profesorů, každou reportáž jsem vždy brala příliš vážně a div ne jako své vlastní dítě. Takže raději zůstanu u psaní jako u hobby. No a systematicky jsem si v této odpovědi nechala zpěv jako poslední právě proto, že ten je opravdu už nedílnou součástí mého života. Samozřejmě jako celá moje kariéra, ani zpěv nepřišel sám od sebe. Tady musím vystřihnout poklonu mému panu profesorovi Tomáši Hundžovi, který se mnou zase neztratil trpělivost po mém příchodu na konzervatoř. Takové poleno, jako jsem byla já, totiž asi málokdo viděl. Ale pan profesor nedal na sobě nic znát a vedl mě k přesvědčení, že když budu denně dřít, nějak to zvládneme. A zvládli. Během covidové doby jsem se vrhla do psaní vlastní tvorby a minulou sezonu jsme s přáteli založili jazzovou „kapelu v zárodku” s názvem KONZERVA BAND, která měla svůj debut 1. 8. 2022 v Činoherní kavárně.

 A co chvíle volna, jak je ráda trávíte?

„Abych pravdu řekla, tak volno nemám příliš ráda. Proto ho stejně nejraději trávím prací. Ale samozřejmě ani to není cesta, která je dlouhodobě udržitelná, takže svůj workoholismus čas od času ráda osvěžím časem s rodinou, přáteli nebo nějakým výletem. Není nic, co mě dokáže lépe uvolnit, než cestování. Proto mám schovaný dlouhý seznam vysněných destinací, na které postupně spřádám plány.“

Děkujeme za rozhovor

Pamela Soukupová

Narodila se 9. 6. 2001 v Praze v umělecké rodině – rodiče – herci Pavel Soukup a Isabela Soukupová (dnes má vlastní společnost Pop Up Ballet Store, která prodává taneční potřeby). Babička Ismenia Siegelová byla tanečnicí Hudebního divadla Karlín, dědeček Jiří Siegel (1927 – 2012) úspěšný architekt, bývalý olympionik, muzikant a spisovatel. Bratr Pavel Soukup ml. držitel americké ceny Emmy je TV režisérem, sestra Patricie Marková se věnuje dabingu.

Je studentkou Konzervatoře Jaroslava Ježka v Praze, kde studuje obor muzikál.

Hraje v Činoherním klubu v Praze a jako tanečnice působí v taneční skupiny Evil Dancers.

Foto: Evil Dancers, Jan Kvarda, Iva  Haj

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

Rozhovor s kubánskou zpěvačkou Tandou Corróns

„Všechno, co dělám, dělám naplno a s láskou“

Tanda Corróns

„Mám štěstí, že všechny věci, co dělám, dělám naplno a s láskou a baví mne a jsem za to vděčná,“ přiznává zpěvačka latinskoamerické kapely Mezcla Cubana Tanda Corróns žijící řadu let v Čechách, kterou koncertování stále baví a naplňuje. 

Pocházíte z exotické Kuby, kde jste v hlavním městě vyrůstala. Jak vzpomínáte na svá kubánská léta?

„Na léta, která jsem žila na Kubě, kde jsem se narodila, vzpomínám s největší láskou. Když mi je smutno, tak zavřu oči a představuji si svoje dětství, a to mne úplně naplní takovou láskou, takovým teplem, že mi je hned dobře. A vlastně to dělám od malička. Přes všechno, jak se na Kubě žije, jak je to tam hodně těžké, mám na Kubu nádherné vzpomínky a svojí zemí miluji.“

Řadu let žijete mimo rodnou Kubu. Není dne, abyste si na ni nevzpomněla.  Co pro Vás znamená domov? Kde je ten Váš?

„Žiji tady spoustu let a není opravdu den, co bych si nevzpomněla na Kubu. A to, co se tam děje, jak se tam žije, je na hranici života a smrti. A mě to velice trápí a každý den na to myslím. Dělám, co můžu, mám tam kamarády, kterým posílám peníze, léky a další věci. Kubu mám stále v srdci, je to silné pouto, které se nedá rozdělit. Žádné pouto se nedá rozdělit. Teď vím, že domov je tam, kde je člověk. Domov si nosíme v sobě.“

Bylo Vám třináct let, když jste začala psát své první básně a v roce 1994 vyšly některé v knize Antologia cubana de poesía v Havaně. Co Vás přivedlo k psaní poezie? A píšete i nadále?

„Když mi bylo třináct let, začala jsem psát básně. První báseň jsem napsala, když mi zemřela babička. Podle mne, se člověk již narodí básníkem. To je jako v různých profesích. Moje sestra se narodila a už byla doktorkou, myslím, že by v životě nemohla dělat nic jiného. Mám zkušenost ze života, že to tak funguje. Byla jsem nejmladší členkou národního svazu spisovatelů na Kubě, ale když jsem Kubu opustila, tak mne ze svazu vypustili. Když mé básně vyšly v tom roce 1994 v antologii, byla jsem hrdá, že mne do ní vybrali, protože tam jsou ty nejlepší básně od nejlepších kubánských autorů. Dnes, když si přečtu své básně z té doby, tak si říkám, jak to tam mohli dát. Dnes píšu jinak, to je normální, je to vývoj. Píšu samozřejmě španělsky, ale napsala jsem již také básničku česky a také dvě knihy, které jsou, jak pro děti, tak dospělé a plánuji je vydat. A díky češtině můžu používat novotvary, jako je např. „spoluta“, slova, které si vymýšlím a normálně používám. Ano, píšu dál.“

Kromě psaní Vás zajímá také výtvarné umění a sama jste vystudovala grafický a průmyslový design a pracovala jste jako aranžérka. Proč právě tento obor a jak se Vám dařilo v profesi aranžérky?

„Když jsem na Institut grafického a průmyslového designu v Havaně nastoupila, to bylo v roce 1992, tak to byl první institut tohoto druhu v celé latinské Americe. K tomuto studiu mne vedlo zaměření, které jsme měla, samá hudba, básně, psaní, malování, výstavy … to mne vždycky zajímalo a bavilo. Nikdy mi nešla matematika, fyzika, chemie, to byl vždycky pro mne horor. Tady v Čechách jsem osm let pracovala jako aranžérka interiéru. A to je práce, která mne nesmírně baví. Dělala jsem pro různé firmy. Naposledy jsem dělala interiér obchodu Parfumerie Douglas, v Praze, Na Příkopech někdy v roce 2007 – 2008.“

Vaši velkou láskou je hudba. U nás jste známá jako zpěvačka latinskoamerické kapely Mezcla Cubana působící nejen v Čechách ale i v zahraničí, která hraje směs kubánských a latinských rytmů. Píšete si texty písní a skládáte si také hudbu?

„V roce 2008 jsme spolu s manželem Romanem Kryštofem zakládali kapelu Mezcla. která bude slavit již patnáct letHráli jsme všude, a díky tomu jsem poznala řadu nádherných měst v České republice. Hrajeme známé skladby a taky si sami píšeme texty i skládáme hudbu. V kapele máme úžasného kytaristu a skladatele José Ángela Semiňona. Nahráli jsme také CD s našimi skladbami. Máme písničky, které hrajeme stále, ale také nové a posluchači se mají stále na co těšit.“

Vaše vystoupení jsou plné pozitivní energie a zábavy. Koncertování Vás naplňuje a baví. Jednou jste řekla: „Publikum je pro mě trvalý kamarád, koncertování je přímá infuze do žíly.“ Platí to stále?

„Tohle to opravdu platí. Ano, publikum je můj trvalý kamarád. Já tomu věřím, protože jako lidi jsme propojeni. Jsem ráda, když se skrz hudbu a zpěv můžu dotknout lidí. Jdu za nimi před koncerty, tak i po koncertech. Publikum je pro mne více než publikum. Já ty lidi miluji. Koncertování je opravdu přímá infuze do žíly nejen pro mne, ale i pro publikum.“

Koncerty jsou protkané tanečními latinskoamerickými žánry jako salsa, son, bachata, merengue, bolero a cha-cha. Který s těch žánrů je Vám nejblíže? 

„Nejvíce mi je blízké bolero. Bolero je žánr, který je úžasný, hraje se po celé latinské Americe. Přirovnala bych jej k českému ploužáku, co do pomalosti. Bolero je blízké mému srdci. Nejkrásnější bolera světa jsou pro mě ti od kubánských autorů.“

Vyzkoušela jste si práci interiérové aranžérky, také lektorky španělštiny a podle vlastní metody jste učila Čechy španělsky. Jaká to byla zkušenost učit rodný jazyk cizince?

„Učila jsem španělštinu v různých školách, v Berlitz a v Newyorské univerzitě v Praze. Když jsem přijela do Čech, nechápala jsem kulturu, lidi. A říkala jsem si, že si snad ani nenajdu žádné kamarády. Až jsem potkala první českou kamarádku, kterou mám  dodnes a ji jsem začala učit a naučila se španělštinu perfektně. Začala jsem učit přímo pro toho konkrétního člověka. Nejdříve jsem si od něj zjistila, co mu více při výuce vyhovuje, jestli chce více psát, nebo více poslouchat, jakou má paměť, co můžu pro něj udělat. Vyplatilo se to a mě to také hodně dalo.“

Našla jste se v hudbě, a hlavně ve zpěvu. Co ráda posloucháte v soukromí?

„Poslouchám všechny žánry a je jedno v jakých jazycích, Není pro mne zásadní, v jakém jazyce. Nemusí být jen v jazyce, který znám. Hudba je něco, co se tě dotkne, i když nerozumíš slovům. Nejvíce se mi ale líbí písničky s hlubokými texty, to mne nadchne nejvíce. Velice mne oslovila například písnička „Přivázali koně, koníčka vranýho, k uplakaný vrbě srdce dřevěnýho…“, kterou nazpívala Zuzana Navarová s kapelou Nerez. Je to úžasná písnička, zdá se být jednoduchá, ale je hluboká.“

Umíte odpočívat? Jak dobíjíte své baterky?

„Neumím odpočívat. Mne to nudí. Radši čerpám zevnitř sebe. Mám stále energii na sdělování, ne rozdávat, ale sdělovat. Je spousta lidi, kteří září a mají krásnou energii a je krásné, když se o ní podělí. Na našich koncertech je právě tato energie cítit, protože ji navzájem sdílíme. Člověk o nic nepřichází, podělí se, a ona se znásobí. A to se děje na našich koncertech.“

Tanda Corróns:

Narodila se v roce 1974 v Havaně na Kubě. Vystudovala Institut grafického a průmyslového designu v Havaně. Od roku 1996 s rodinou žije v Praze.

Působí jako zpěvačka v kapele Mezcla Cubana, kterou v roce 2008 spolu s manželem baskytaristou, kapelníkem Romanem Kryštofem založila. Syn Robin Hendrych je autorem básnické sbírky Inkoustové epolety, kterou ilustrovala.

Foto: Archiv  Tandy Corróns

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

Rozhovor se zpěvákem Petrem Kotvaldem

„Jsem věčný snílek“

Petra Kotvalda dlouze představovat nemusíme. Idol dívčích srdcí v 80. a 90. letech. Několik let vystupoval s Hankou Zagorovou a Stanislavem Hložkem. Hit  „Holky z naší školky“ se stal nejprodávanějším v ČR vůbec.   Poté se vydal na sólovou dráhu a hity MumulandMilujem se čím dál vícGejzír nebo  Je v tahu nemohly minout žádné uši v Čechách.

Petr je veselý, milý, ochotný a rozdal by se. Je mi ctí, že poskytl Tanečnímu magazínu a jeho čtenářům podrobný  rozhovor, ve kterém odkrývá mnoho  o sobě a svých pocitech.

Při Vašem posledním vystoupení s názvem Recitál  jste zvážněl. Mnozí by od Vás  čekali spíše diskotékové hity. Čím to je?

„Ba ne, moji fandové mě v téhle pop-šansonové poloze dobře znají a ví, že každý takový  komorní koncert jsou tzv. velké emoční svátky J.

Kdysi dávno mně šlo především o to, přiblížit písně mých oblíbenců, třeba George Michaela, Stinga nebo Jacksona, mému publiku. To by ale nešlo, kdybych se nepotkal s textařem Pavlem Cmíralem, se kterým dělám od prvopočátku. Pavel Cmíral ovládá jazyk dokonale,  a od toho se všechno odvíjelo. Jeho texty jsou skvělé a  je  pro mě slast je zpívat.  Když jsme těchto remaků naskládali dost, vydali jsme v roce 1998 album ‚Pan Petr Kotvald zpěvák, zpívá texty Pavla Cmírala‘. To album tenkrát aranžoval pro velký orchestr Eduard Parma, tatínek hudebního skladatele Jindry Parmy. Je to dnes už velká rarita, album se už nedá bohužel reedovat. Slyšet tedy tyhle písničky ve větším bloku lze už jen živě na koncertě.

Recitál 

Vrátím-li se k Recitálu, nějak ‚nazrál‘ čas takový typ představení udělat. I díky tomu, že jsem prošel zkušenostmi ve ‚Válce s mloky‘ ve Státní opeře nebo v představení ‚Koule‘ v Klicperově divadle v Hradci Králové a muzikálem ‚Mamma Mia.‘

Představení Koule

Představení Válka s mloky

Zavzpomínejme na „Holky z naší školky“.. . nejprodávanější song  v ČR.  Vy jste musel snášet od lidí určitě všechny reakce – od opovržení až po nekonečný obdiv. Jak jste tu dobu své největší popularity prožíval a snášel?

„Smích..“ To si už skoro nepamatuji, ale bylo to bezvadný. Bylo to tak  překotné a rychlé, že člověk neměl šanci o tom nějak zvlášť přemýšlet, žil jsem jenom minuty, hodiny a dny. A  tak šel život,  fakt to bylo náročné. Já jsem to už možná někde říkal, že jsme hráli víc koncertů, než je dní v roce, takže někdy byla za jeden den i dvě nebo tři vystoupení!!  Nechal jsem se unášet proudem, zkrátka celé se to nějak stalo a my jsme to prostě hltali plnými doušky.“

Petr, jak ho neznáme 

Céline Dion řekla, že vystupovala každý den a už to jednoho dne nemohla vydržet.. Jak dlouho má  tedy podle Vás lidská bytost energii a vitalitu takový život  snášet každý den? 

„Hm.  Já jsem byl u Hany Zagorové pět a půl roku. Vzpomínám si, že třeba sborové party jsem u Hanky zpíval vlastně jen nad mou „pěveckou polohou“, s tím jsem strašně bojoval. Často to bylo tak, že jsem  byl úplně bez hlasu.  Chtěl jsem ale vždy odvést stoprocentní výkon a pokud jsem nemohl, tak bych raději na to jeviště vůbec nešel. Ale nešlo to, takže jsem se s tím opravdu trápil. Všechny songy byly   původně postavené na Hance a museli jsme tomu sloužit na maximum. A když jsme do toho navíc vlítli i díky úspěchu ‚Holek z naší školky‘ a byli k tomu sami za sebe, bylo to opravdu hodně, hodně náročné. Cítil jsem se opotřebovaný. Pro mě to bylo úlevné, když jsem se vydal na sólovou dráhu.“

Nepostradatelné brýle 

Byl tedy tohle ten hlavní důvod Vašeho odchodu z tak oblíbeného tria?

„Tak  tohle byl  jeden z důvodů.  Byl jsem stále ve vleku událostí a pořád jsem něco musel. Jednoho dne jsem si už chtěl věci dělat po svém  a dělat si je tak, aby to pro mě bylo trošičku komfortní. Divák to vnímal jinak.  Jenže já už  jsem byl unavený z nekonečného jezdění, připadalo mi, že jen plním něčí úkoly.“

Tedy takový zpívající voják?

„Neměl jsem dostatek vlastního prostoru, nemohl  jsem si vybírat repertoár tak, jak jsem chtěl. Cítil jsem závan moderní muziky ze zahraničí. Ale ve stávající sestavě by změnu prosadit nešlo. Přeci jen jsem byl o generaci mladší. V tu  chvíli to bylo pro mě  zásadní, být za sebe. Tvořit za sebe a mít vlastní image. “

Média hodně napíší a zdá se, že někdy tvůrci článků vědí více než osoby, kterých se to týká.  Psalo se, že mezi Vámi byl konflikt a nemůžete se už ani vidět. Jak to ale bylo Vašima očima?

„Při takovémto  zápřahu konflikty vznikají,  větší nebo menší, to možná není ani podstatné. Ale dříve či později  vyhřeznou věci,  přes které se buď  ještě přenesete anebo už ne a přinesou změnu. Nebylo to nějakým lidským faktorem, nehádali jsme se, to vůbec ne. Ale přišel okamžik,  kdy jsem si řekl, že už si to takto dál nepředstavuji a  chci si dělat věci po svém.  Narodilo se mi dítě  v roce 1985,  což  byla taky zásadní změna, více  jsem přemýšlel o sobě a své  rodině, o  tom, co bych  v životě vlastně vůbec chtěl a myslím, že se to všechno  nějak propojilo.“

Dokonce jste pronesl větu, že už nikdy  nechcete  nazpívat žádný duet!

„Ano, to je pravda!“

Ale  nějaký  jste  ještě nazpíval, třeba s  dcerou… Tak zřejmě to nebylo tak sveřepé rozhodnutí

„ Jednou jsem to porušil, natočil jsem duet s Leonou Machálkovou,  to bylo v roce 1999, na moje vánoční album. A Viktorka? To jí byly 4 roky. To se snad nepočítá.“

Takže Vaše tvořivost pokračuje…

„Ano. Mně šlo o to, že jsem si už  duetů užil až dost. Když má být duet to pravé, musíte člověka vedle sebe akceptovat, musí to mít smysl. Jinak mi to připadá jen jako účelové spojení, což ale bohužel vydavatelství dost milují.“

Dnes je trend u mladých umělců zpívat v angličtině, není to škoda pro český jazyk? Co myslíte?

„To je svoboda volby. Pokud někteří vládnou jazykem jako rodilý mluvčí, je to zázrak a obrovské plus a valuta navíc. Určitě to v kombinaci s hudebními platformami otevírá možnosti „exportu“ jejich tvorby dál za Aš nebo Ostravu. Když jsou to navíc dokonalí autoři, je to skvělé. Třeba Albert Černý je toho příkladem. Ať česky nebo jinak, je přece kouzlo, když si textař umí poradit s jazykem, vymyslí super slogan nebo poeticky převypráví daný příběh. Je bezvadné, když tohle v písničkách rezonuje.

 To  mě vždy těšilo  a baví mě to na Pavlu Cmíralovi, který je opravdu básník a umí napsat „písničku na zakázku“ – řekneme si, že tohle je song, který musí být taneční a nemůžeme tu písničku ‚ukecat‘, tzn. nesmí tam být příliš mnoho informací,  anebo  je to naopak příběh. Šansony mohou rozebírat  docela  těžká témata. Je to pro mě důležité. Také jsem zpíval rusky, polsky, německy, bulharsky nebo portugalsky a i natočil mnohé svoje písničky v angličtině (Pojd mě líbat, Je v tahu, nebo i Mumuland jsou v anglických verzích). V podstatě to vůbec nebylo špatné, ale ve výsledku, je mi čeština bezkonkurenčně nejblíže.“

 Petr, jak ho známe 

Co Vás na zpívání nejvíce těší?

„Tak na počátku všeho byl zřejmě tón. Říká se, že slovo, ale to není pravda. Dítě něco zakřičí, vydá tón a všichni se o něj postarají, dají mu najíst, napít, poskytnou mu teplo,  a vůbec  všechno, co potřebuje. A pořád ho okukují, usmívají se na něj a chválí ho. Možná si to zpěváci pamatují a nechtějí opustit tuhle komfortní dětskou zónu. Mám pocit, že každým setkáním s publikem dostaneme my zpěváci vše, co chceme. A nad to celkem příjemným způsobem. Nevím proč, ale vydávání tónů mi dělá obrovskou radost a naplňuje mě uspokojením. Pravda je, že zpívání není jednosměrné. Bez posluchačů a jejich prožitku by nebylo ničím. Anebo jsem prostě jen věčný exhibicionista.“

Smích.. hm,  dětskou  blaženost by ledaskdo bral…. Kdy se ve Vás probudilo ‚budu zpěvák‘?

„Tak to netuším. Prostě se to stalo. Moje babička říkala, že jsem dřív zpíval než mluvil, a že se mnou vlastně jinak moc řeč nebyla.  Lidé kolem mě nijak neřešili, proč jen zpívám. Ale věděli, že takový jsem. Poznali moje nálady podle písní,  asi když  jsem si zpíval ‚Holka modrooká‘,  tak jsem byl veselý, ale  když to byla ‚Husička divoká‘, tak věděli, že je ouvej, že  mám nějaký smutek. Já jsem se vyjadřoval tímhle způsobem, připadalo mi to v pořádku a přirozené, takže jsem logicky dospěl k závěru,  že tohle je fajn,  navíc – pro všechno ostatní musíte něco dělat, musíte se učit, studovat a dřít se. Na střední a vysoké škole jsem mozek používal celkem vehementně, někdy jsem měl pocit, že se mi vážně až kouří z hlavy, ale přitom to bylo báječné.

 Jenže na podiu je to takové, že se vám vše nějakým zvláštním způsobem vrací. Dokonce jsou představení, během nichž se člověk cítí jenom jako prostředník něčeho nebo někoho a zažívá velmi povznášející pocit. Pragmatik řekne, že jsou to nejspíš endorfiny nebo něco podobného. Ale když tohle jednou v životě zažijete, tak se toho nechcete jen tak vzdát. “

Kdo  byl Váš  pěvecký idol, když  jste začínal?

„Mým hudebním guru byla jednoznačně ABBA. A taky Olivia Newton John, Barbara Streisand, Pet Shop Boys nebo Rick Astley. A pak jsem moc obdivoval Stevieho Wondera, Michaela Jacksona. A George Michael je zvláštní kategorie. Než mě kamarád ‚vytáhl‘ na jeho koncert, znal jsem sice jeho písničky a klipy, ale zvlášť jsem na něm ‚neujížděl‘. Ovšem slyšet ho naživo? Byl jsem úplně okouzlený! Charisma živého koncertu! Samozřejmě, živé vystoupení je jiné vždy, ale to bylo tak nové, opojné a tak krásné! Koupil jsem si ještě v noci  vstupenky na další tři představení, které v tu dobu v Německu ještě měl, jel jsem do Mnichova, Mannheimu a Hamburku. A nakonec ještě i po čase do Vídně.  Bylo to naprosto návykové. Jeho projev mě dojímal, cítil jsem opravdovou výjimečnost. Pocit nepopsatelný a nepřenosný.“

Dáváte do písní kus své duše. Máte nějaký  song, který zpíváte nejraději, je tam něco, co jste prožil?

„Každá písnička je více či méně otiskem konkrétního životního příběhu. Mého nebo textaře. Čím víc se do textu projektuje moje vlastní zkušenost, je uvěřitelnější. Když si text s Vaší osobou  sedne a stane se Vaší součástí, pak je to třeba MumulandMilujem se čím dál víc nebo Marilyn , ale taky Na mě zapomeň, Tyrkys v očích mám nebo Jsi krásná a Já kvůli Tobě stvořil svět.“

(Foto: Ondřej Pýcha)

Petr během pandemie

Vy jste ale zažil i období, kdy jste měl  vážné zdravotní komplikace.  Sám jste řekl, že jste si nebyl jistý, zda to přežijete. Jak jste tu dobu snášel? Bez jeviště, bez publika… Najednou taková propast. Pandemie byla podobná,  už jste byl připraven, ne?

„To je pravda. Měl jsem párkrát vážně namále, ale moje karamboly mě naučily, že nic není starší než včerejší noviny a jejich špatné zprávy. I když každá situace je vždy jiná. Ale slíbil jsem si, že pokud to vydýchám, uberu a budu rozumný,  abych si to s lidmi, které miluji, ještě užil.  Takže pokud nejde o život, zase vyjde slunce a můžeme se pustit do práce. A není potřeba se brát příliš vážně.  Tak jsem cíleně zabrzdil a naučil se říkat ne. Už nedělám, co nechci. Chci stát na jevišti a s lidmi sdílet své pocity a příběhy, to mi připadá smysluplné.

Chicago

V songu Brejle zpíváte, že růžové máte nejraději.…  Jste optimista, realista? Díváte se na svět rád přes „růžové brýle“?

„Já miluji růžové brýle! A jsem věčný optimista. Co mě nebere, to se snažím odžít rychle, nepříjemné situace musím hned vyřešit, odbavit, aby to bylo pryč a já měl zase svou rovnováhu a klid. A pak si můžu znovu nasadit své růžové brýle! Prostý fakt, že se ráno probudíme a můžeme si zvolit, co chceme dělat, to je přece super. Vždyť každý den je zázrak. Nejsem naivní, jen vnímám trend zahlcování prostoru informacemi plných obav a strachu. Rád zkrátka vnímám svět z lepší stránky.“

Prázdniny v Miami. Růžové brýle??

Jaký je Petr Kotvald?  Jste třeba tvrdohlavý, ambiciózní  nebo …

„No, nooo..(nevyzpytatelný výraz),  jsem jako takový rozumný opatrník, který…. já vlastně o sobě nic nevím. Já se vlastně pořád hledám, pořád se snažím přijít na to, jak by se ten život měl odžít správně. Vlastně jsem dost nenáročný. Potřebuji se jen trochu  najíst, napít, trochu tepla a nic víc vlastně nepotřebuji, všechno ostatní je fajn nadstavba. Klidně by to tak mohlo být, ale to nám na celý život nevystačí. Člověk by se měl snažit dělat jen věci, které ho baví a uspokojují a posouvají kupředu.“

 Petr coby trenér

Byl jste idol holek. Jaký jste byl  v lásce?  Citový, přelétavý…

„Když jsem se zamiloval, tak hned na celý život. Někdy mě trápilo, že v čase se některé věci změní a vy musíte ustoupit ze své růžové představy, všechno není vždy značka ideál a mně  každý, bytˇ i  ten malý ústup vadil. Jakmile zmizel i slabý odstín růžové v životě, tak jsem to nesl vždy dost těžce. Prostě celoživotní snílek. Miluji upřímně a na celý život. Neměl jsem vlastně žádné vztahy, s první holkou, do které jsem se zamiloval, jsem dodnes. A teď mi to došlo. V životě se má zkusit všechno a já jsem o to přišel…( výbuch smíchu)

Člověk by hádal, že jste využíval daru být  idolem dívčích srdcí…

„Bylo to těžké. Musel jsem se i fyzicky bránit. Holky mi seděly na schodech v činžáku, spaly tam na schodišti, také jsem řešil přiznání otcovství, jedna fanynka na mě podala trestní oznámení a řešilo se to u soudu. Věděl jsem, že jsem ji opravdu nikdy neviděl, ale byl to pro mě takový zvednutý prst. Říkal jsem si: „Hele, ona ta popularita není sranda.“  Já jsem byl vždy ‚věrňák‘. Byl jsem prostě zamilovaný a tečka.“

Maturitní tablo – poznáte ho?

Tanec, hudba, herectví, vše je Vám blízké. A co tanec? Šel byste do soutěží tančit?

„Asi ne.“

Baví  Vás umělecké tance nebo soutěžní?

„Bavily mě vždy víc umělecké, ale my jsme na jevišti taneční čísla řešili jako něco mezi tím. Já jsem měl štěstí na šikovné choreografy. Třeba úžasný Honza Kodet nebo Štěpán Karles měli dar stavět choreografie atypicky, spíš divadelně než komerčně. A tak jich také velká většina přežila i do mých dnešních vystoupení. Dědíme je z tanečníků na tanečníky. Co se týká tanečníků, tak ty bezmezně obdivuji. Tanec je nesmírně krásná a těžká disciplína. Ovládnutí těla, jeho limity a fyzické možnosti v kombinaci s hudbou. To je nádhera. U takového čistě tanečního  představení jsem pravidelně ohromený a dojatý.“

 I tak se dá hrát

Jak rád relaxujete?

„Na jevišti. (Jen lehké pokrčení rameny).“

Petr coby zahradník

Dobře vypadáte. Cvičíte? Udržujete se v kondici?

„Díky, nejspíš asi geny a životospráva. Mám to dané, a taky mám zásadu, že nesmíte „prasit“. Já jsem do 18-ti nic nejedl, nechutnalo mi. Když jsem vyrostl, byl jsem hubený, dlouhý, atletický a nemusel jsem proto nic dělat. Ale s přibývajícím věkem mi zase začalo chutnat možná až moc a dnes bych mohl jíst všechno. Kdybych pustil uzdu chutím, bylo by to asi veliké…(smích). Myslím, že pokud člověka nepotká žádný zdravotní karambol, což se může stát kdykoliv, je snadné se udržet. Jakmile Vás něco začne zdravotně omezovat, je to těžké.“

Napadlo Vás už, že budete někdy muset odejít z milovaného jeviště, třeba právě  kvůli zdraví? Jak si plánujete  svoji budoucnost?  

„To zatím nevím, ale vím, že jsem zrovna dostal úplnou novinku a včera ji natočil. A řeknu Vám, je to bomba. Jmenuje se „2 SRDCE“.

A co chystáte na rok 2023?

„Tohle netuším! (smích) Ale vážně, těším se na jeviště, samozřejmě. Chystáme živá vystoupení a velké open air koncerty s kapelou TRIK a dance company. Je jich v jednání a už i připraveno na celou sezónu celkem dost. A tak se těším s celým týmem do Stříbra, Ústí nad Labem – Střekova, Bíliny a  Zabrušan, na spoustu míst na Moravě, až konečně 12.8. do Kaplice v jižních Čechách na Retro festival a 19.8. do Aše v západních Čechách. Všechny tyhle výjezdy v plné koncertní sestavě jsou předzvěstí premiéry nové koncertní taneční PETR SHOW 2023, která vypukne 7.10. v Retro Music Hall v Praze. A konec roku už tradičně bude v duchu turné ‚Vánoce hrajou glórijá‘. Začínáme open air koncertem v Kolíně 26.11. a už teď skoro vyprodaná Praha bude 16.12. 2023.

Baví mě tvorba, baví mě dělat věci, které jsou nějak jinak a nové. To mi dává smysl. Těší mě lidi bavit. Máme roztočené album, teď jsme přibližně v půlce a připravujeme další písničky. Průběžně zveřejňujeme singly a klipy k nim. Muzika se dnes stahuje on-line, přesto fyzická alba pořád mají smysl, i když hlavně tehdy,  pokud děláte koncerty a větší turné. Potřebuji točit nové věci, být zakonzervovaný jen v mých největších hitech od roku 1986 a 2001 po současnost, to je málo.“

Přejeme hodně úspěchů a děkujeme za rozhovor

Foto: archiv Petra Kotvalda

Eva Smolíková

Taneční magazín

 

Rozhovor s režisérem Štěpánem Gajdošem

Krátce o inscenaci Po škole

Režisér Štěpán Gajdoš hovoří o inscenaci ‚Po škole‘ 

Proč se Vaše inscenace jmenuje právě ‚Po škole‘?

„Inscenace se zabývá tématem vztahu učitel a žák, předávání informací a dosahování mistrovství – ať už během školy nebo po škole. V inscenaci navíc často pracujeme s vícevýznamovostí a stejně tak funguje i její název.“

Některé obrazy v inscenaci působí až magicky nebo pohádkově. Jak tato zvolená estetika souvisí s tématem a příběhem Po škole?

„Při volbě estetiky inscenace jsme vycházeli také ze středověkých rytin, ke kterým nás mimo jiné přivedl i prostor divadla A studio Rubín, který by svým vzhledem, situováním i stářím mohl připomínat třeba alchymistickou dílnu. Způsob, jakým k inscenování příběhu přistupujeme, může navíc připomínat některé středověké divadelní žánry, s postavami v příběhu pracujeme jako s jistými archetypy: ten který informace a znalosti předává a ten který je přijímá. Tuhle dvojici najdeme v jakékoli době, to nám umožňuje se neustále propadat v čase i místě inscenace.“

V inscenaci hrají tři herci. Ústřední dvojici tvoří Učitel (Hynek Chmelař) a Žák (Vojtěch Hrabák) a do interakce s nimi vstupuje i Antonie Formanová, která střídá několik rolí. Jakými proměnami jejich postavy procházejí a koho a co všechno tato trojice hraje?

„Hynek Chmelař a Vojtěch Hrabák  v inscenaci procházejí transformací převážně na úrovni svých postav. Jen v jednom momentu se ponoří do minulosti a Vojtěch hraje Učitele ještě coby žáka a Hynek svého tehdejšího Mistra. Naproti tomu hraje Antonie Formanová postavu Houby, která na sebe bere několik zcela různých podob. Stejně tak jako může slovo houba v češtině znamenat několik věcí (houba v lese, houba na tabuli, houba, která nasává…, nebo oblíbený studentský drink “červené s colou”), proměňuje se neustále i její postava v průběhu inscenace. Je jakousi neurčitou bytostí, která se může po cestě za poznáním zjevit každému a pokaždé jinak. A to už jsme zase u té pohádkovosti…“

Všichni tři zmínění herci jsou bezpochyby výrazné osobnosti, co na nich máte rád Vy osobně?

„Baví mě. A to je pro mě asi nejdůležitější. Já často zkouším autorské inscenace, které vyžadují specifický herecký přístup a určitou dávku kreativního nasazení a mám pocit, že i ve chvíli, kdy pracuji na už předem napsaném textu – jako to bylo právě v tomto případě – se ten přístup ke zkoušení příliš nemění. Mám rád, když herci nad inscenací přemýšlí  a přináší do zkoušení své nápady. Navíc je s nimi opravdu sranda.“

V inscenaci se setkává Žák, který potřebuje svého učitele a Učitel, který potřebuje žáka. Setkal jste i Vy se svým učitelem?

„Myslím, že během mých studií na DAMU někdy vznikala srovnatelná situace, kde pedagog není jen učitelem, ale je také jakýmsi lídrem či osobním koučem (kdoví jak často vědomě). Také – pokud narazíte na dobrého pedagoga – může být obohacení vzájemné, nejde jenom o jednostranné předávání informací a zkušeností. Myslím, že je to důvod, proč se spousta lidí na DAMU vrací jako učitelé.“

Dokončil jste  studia na DAMU, s jakou představou jste školu opouštěl a jaká je realita?

„Závěrem mého studia se prohnal covid, a tak se konec tak nějak plynule prolnul s divadelní praxí. Před režií na DAMU jsem studoval herectví na konzervatoři v Brně a myslím, že po dvou divadelních školách už ta moje představa byla docela střízlivá, přesto mě zaráží s jakou finanční situací se spousta divadel v Česku musí potýkat.“

Jaké bylo Vaše setkání s  A studiem Rubín?

„Jednalo se o moji první spolupráci s Rubínem. Je to velmi specifický divadelní prostor, umožňuje hodně intimní až skoro filmovou práci s hercem. Ohledávat tyhle možnosti herecké práce mi přijde často vzrušující. Snad i díky té předchozí herecké zkušenosti. Stejně specificky se zde musí zacházet se scénografií. (Moje oblíbené „omezení“ pro scénografii je fakt, že žádná z dekorací nesmí být větší než vstupní dveře, protože ji do sklepní scény není jak jinak dostat.) Zkoušení v Rubínu pro mě bylo také setkáním s hromadou skvělých a inspirativních lidí.“

Děkujeme za rozhovor

Inscenaci můžete znovu vidět v A studiu Rubín 13. února 2023

Pavla Umlaufová

pro Taneční magazín