Koncert bubeníků z Ghany a Senegalu, africký tanec – 20. května
Premiéra nové inscenace Interdimenzionální čočka v Divadle NoD
4 stěny, 3 herci, 2 dimenze, 1 jeviště. Divadelní badatelé z daleké budoucnosti se setkávají s divadlem 20. století. Naleznou odpověď na otázku života, vesmíru a vůbec? Premiéra inscenace tvůrčí skupiny Díra Na Trhu – Interdimenzionální čočka se uskuteční ve čtvrtek 25. 5. 2017 od 20:00 v Divadle NoD.
Planeta Země v daleké budoucnosti. Lidstvo je na vrcholu evolučního vývoje. Průměrná lidská bytost využívá 85-95% kapacity svého mozku. Lidé se zbavili veškerých závislostí a tzv. fyzických potřeb (hmotná strava, stárnutí, nemoce, emoce). Je běžné ovládat levitaci, telepatii a pohybovat se svobodně mimo hmotu. Naši dva hrdinové patří mezi ty nejvyzrálejší zástupce lidské rasy na planetě. Snoubí se v nich veškerá moudrost lidstva. Zářící bytosti pevné ve svém středu. Jsou však přesto vyvrheli. Zabývají se totiž divadlem.
„Inspirace pro inscenaci vznikla na jedné ze zkoušek, kdy jsme pracovali se čtvrtou stěnou a zkoumali její prolomení a znovu vztyčení v průběhu jednoho představení.“ říká Bára Jánová a dále dodává: „Podobně jako v kvantové mechanice, částice mění svůj stav podle toho, zda jsou pozorovány, nebo ne. Stejně tak mění herec své vystoupení. Pokud totiž není pozorován, nedá se bavit o divadle jako takovém. To nás vrací zpátky na samotný počátek – co je to vlastně divadlo? A právě tímto tématem se v inscenaci zabýváme. Zkoumáme možnosti divadla a života. Prázdného prostoru a přítomného okamžiku. To vše s nadhledem a humorem.“
Tvůrčí skupinu Díru Na Trhu založila herečka Bára Jánová spolu s muzikantem a hercem Williamem Valeriánem v roce 2015. Jejich prvním společným počinem byla inscenace Plešatá zpěvačka 2015 (Ionesco, Jánová, Valerián), uváděná v Divadle NoD. Plešatá zpěvačka 2015 se snaží vtipnou, ale údernou formou reflektovat současný svět a společnost, především pak generaci Y. Derniéra inscenace Plešatá zpěvačka se uskuteční v sobotu 3. 6. 2017 od 20:00 v Divadle NoD. V současnosti se DNT ubírá čistě autorskou cestou, a to nejen v podobě vlastních textů, ale i hudby, která je často interpretována živě samotnými herci.
Premiéra 25. 5. 2017 od 20:00 v Divadle NoD
Repríza 8. 6. 2017 od 20:00 tamtéž
Režie: William Valerián
Scénář: Barbora Jánová a kolektiv
Pohybová spolupráce: Šimon Pliska
Hrají: Barbora Jánová, William Valerián, Šimon Pliska.
Vstupenky: https://goout.net/cs/listky/interdimenzionalni-cocka/bdeb/
Honza Urban
Taneční magazín
odpoledne plné zábavy, dobrého jídla a jinakosti na piazzetě Národního divadla
V sobotu 13. května 2017 (13-19h) se na náměstí Václava Havla /piazzetě Národního divadla koná TAK TROCHU jiná BENEFICE, odpoledne plné zábavy, dobrého jídla a jinakosti. Pořádají Čokoládové děti spolu s Národním ústavem pro autismus ve spolupráci s Národním divadlem v Praze.
Přijďte se mezi 13 a 19 hodinou inspirovat kulturami z celého světa, ponořit se do rytmů netradiční hudby, ochutnat exotická jídla, zkuste se přiblížit myšlení lidí s autismem a prožít svou vlastní jinakost. Každý jsme jiný, každý člověk je neobyčejný a jedinečný. Tato naše jedinečnost nemusí být vnímaná jako hendikep, ale může být i obrovskou výhodou.
Na programu je módní přehlídka přední české módní návrhářky Ivany Follové se známými osobnostmi, vystoupení rappera Lipo, hudební skupiny lidí s autismem Ná(na) music a talentovaného multiinstrumentalisty s Aspergerovým syndromem Daniela Štědroně či interaktivní výstava Zažij autismus. Dále je pro malé i velké návštěvníky připraven kreativní workshop pod vedením Jain & Kříž, povídání s odborníky i lidmi s autismem, ochutnávky a recepty exotických jídel a další překvapení.
TAK TROCHU jiná BENEFICE – – – podporujeme toleranci vůči lidem s jinakostí a boříme mýty, které kolem nich panují
————–
PROGRAM:
13:30 – Ná(na) music- hudební skupina lidí s autismem
14:00 – Daniel Štědroň- talentovaný multiinstrumentalista s Aspergerovým syndromem
15:00 – Jakub Žalud a členové Létajícího koberce- world music
16:00 – Fashion show Ivany Follové se známými osobnostmi
17:00 – rapper Lipo
na piazzetě:
– kreativní workshop Jain&Kriz
– interaktivní výstava Zažij autismus
– osvětová beseda s odborníky i lidmi s autismem
– ochutnávky a recepty exotických jídel
Přijďte se inspirovat kulturami z celého světa, ponořit se do rytmů hudby, ochutnat exotická jídla, zkuste se přiblížit myšlení lidí s autismem a prožít svou vlastní jinakost. Každý jsme jiný, každý člověk je neobyčejný a jedinečný. Tato naše jedinečnost nemusí být vnímaná jako hendikep, ale může být i obrovskou výhodou.
Výtěžek z benefice bude věnován organizacím, které spojily síly při přípravě benefice a jejichž posláním je podporovat toleranci vůči lidem s jinakostí a bořit mýty, které kolem nich panují.
Handa Gote, svérázní tvůrci na poli alternativního divadla, přináší na jeviště pomstu. Jak vypadá? „Když se chceš pomstít, vykopej dva hroby.“ – Konfucius
21. dubna uvedlo Studio Alta inscenaci Die Rache (Pomsta). Skupina Handa Gote (nezvyklý název tohoto uskupení snad údajně pochází z japonštiny) přinesla divákům western z česko-německého pomezí. Protože jde o vraždu, pomstu, nedlouhé představení bylo hráno v příšeří, což dodávalo některým momentům až strašidelný nádech, ostatně pro seskupení Handa Gote dosti typické, protože se rádi pohybují na „pomezí strašného a komického“. Stejně tak jako ve filmu „Tenkrát na západě“, kde se určité scény táhly nekonečně  dlouho, i zde jsou okamžiky, které se zdají být věčností.
Začátek hry poměrně zaujme: Do tmy se pomalu, velmi pomalu šourá postava v dobovém oblečení, doslova vidíme oblast Šumavy a pohraničí. Svítí si lucernou a posvítí si i na diváky, zazpívá si písničku, poměrně skvěle. Po dlouhé, dlouhé době žena bere lopatu a jistého muže zabije. Důvod neznámý. Pečlivě zahrabává tělo a celá atmosféra je dosti tíživá. Hudba je v tomto okamžiku skřípající a sténající. Jako vítr v Pošumaví. Tmavá, ponurá, děsivá atmosféra.
Posud se hra jeví jako napínavá a divák netrpělivě čeká, co bude dál.
Další žena na jevišti opět nekonečně dlouho táhne nebohé tělo z místa činu, pečlivě ho omývá, snad i důstojně pohřbívá. Nebožtík ovšem vstává, bere si klobouk a svléká se do spodního prádla. Proč? Vyrazil si snad z hrobu na vycházku? Ještě několikrát během hry tento proces zopakuje. Obléká se a vysvléká, z naprosto neznámých příčin. Je mu snad po smrti trochu přespříliš teplo? Vytápí se snad v záhrobí nad míru? Jediná příjemná věc je v této chvíli hu dební doprovod. Diváci se lehce vrtí a jejich výrazy hovoří o jistých pochybách….
Hra tady nemá spád, ani hlubší myšlenku. Není co sledovat, není o čem přemýšlet. Ke konci hry jedna z žen zastřelí tu druhou a poté i sebe. Budiž. Ale výstřel mrtvého na posledního přeživšího už dělá z dramatu trošku frašku. Diváci celkem rozpačitě tleskají. Co si myslet?
Budu-li hodnotit tuto hru očima vážného ‚recenzisty‘, potom budu pokračovat asi takto:
Handa Gote se pokusili ztvárnit pomstu, což zpočátku budilo zájem a zvědavost diváka. Naneštěstí tu nebyla žádná linie příběhu, takže divák se neměl o co opřít, aby postavám porozuměl, z názvu vyplývající příběh o pomstě není nijak propracován. Podíváme-li se na inscenaci pouze jako na ztvárnění aktu pomsty a vraždy, pak bych očekávala více rozehrát právě to drama, které se odehrává v takovýto kritický životní okamžik uvnitř člověka. Nepochopitelné okamžiky oblékání se a svlékání se a závěrečný výstřel již zavražděného, který bez jakékoliv příčiny zastřelí postavu nehrající v dramatu doposud žádnou roli, jsou rušivé a srazily tuto inscenaci s dobrým a poutavým začátkem do kategorie druhořadých až velmi špatných her.
Ovšem, podívám-li se na tuto hru očima současného diváka, proč ne? Handa Gote se opět pohybuje mezi komickým a strašidelným, což jejich záměru odpovídá. Vnímáme-li „Die Rache“ jako hru na rozhraní parodie na všechny svlékání a oblékání, které v dnešní době neodmyslitelně patří do všech inscenací, ať už se tam hodí či ne, parodii na western „Tenkrát na západě“, kde všechno trvalo věčnost, parodii na všechny krvelačné hry, potom musíme uznat, že jejich „Die Rache“ je opravdu geniální věc na současné scéně a člověk se musí v duchu smát i kdyby nechtěl. A možná právě tohle je ten pravý záměr tvůrců Handa Gote.
