„Académie de Danse Classique Princesse Grace de Monte Carlo – Monaco“ – tak přesně toto je originální francouzský název prestižní světové školy baletu. Její zakladatelkou je vynikající ruská balerína Marika Bezobrazova (* 1918 – † 2010). Ruská tanečnice, která působila od roku 1935 v „Baletu de Monte Carlo“. V roce 1947 pak začala v Monte Carlu vyučovat balet. Již roku 1952 zakládá „Monte Carlo Classique Dance School“. Tam vyučuje adepty tance již od předškolního věku. Její pedagogický talent a bohaté interpretační schopnosti i blízké kontakty s tehdejšími osobnostmi baletního umění umožnily, že se její škola záhy stala jednou z nejlepších v Evropě. „Lesklý punc“ dodal škole během roku 1972 nový název – „Académie de Danse Classique Princesse Grace“. Ten byl výslednicí blízkého přátelství Mariky s monackou princeznou Grace – velkou milovnicí baletu. Marika měla úžasné manažerské schopnosti. Obklopila se těmi nejlepšími pedagogy a spolu s nimi vytvořila program pro výchovu tanečníků.

Patřila jsem v letech 1997 – 2003 mezí pedagogy, kteří se každoročně se svými nejlepšími žáky zúčastňovali „Mezinárodních baletních zkoušek“. Skládaly se z přesně zadaných baletních sekvencí, které vycházely z přesné hudby, tanečních prvků, přizpůsobených příslušné věkové kategorii studenta. Začínalo se již v předškolním věku. Byly to „Preparatoire“ – tři přípravné taneční skladby, tyto taneční skladby končily kolem devátého roku tanečníka. Od malička se dbalo na správné držení těla, na hudebnost, baletní techniku, přizpůsobenou věku tanečníka, a výraz spojený s prožitkem. Po této přípravě následovaly „Degree“. I. II. III. IV. Každé „degree“ se skládalo z „adagia“ – dívky i chlapci stejně, „špičkové variace“ pro dívky, „skokové variace“ pro chlapce. Tak to pokračovalo i dále. Samozřejmě, čím vyšší degree, tím vyšší nároky.

IV. degee je již náročné – skládá se ze 3 variací – adagio, špičky, valčík, pro dívky – chlapci mají batýrované variace. V. VI. VII.VIII. degree bylo pro profesionální tanečníky, kteří přijeli studovat do Monte Carla, aby se naučili „francouzskou taneční techniku“. Tito tanečníci většinou vystudovali profesionální taneční školy v Německu,  Anglii,  Jižní Africe, Japonsku a v podobných zemích. Většinou se prezentovali v profesionálních sólových variacích.

Zásada paní Mariky, co se týče baletního umění: respirer – dýchej, (správné dýchání je velmi důležité pro tanečníka – umožní mu zvládat náročné variace), plié – postoj v jakékoli taneční pozici do pokrčení kolen (kolena směřují do strany – což je předpokladem pro všechny skupiny skoků). Dále, battement tendu – (vysunutí kročné dolní končetiny vpřed, stranou, vzad – vždy s vytočením en dehors, to značí: patou vpřed). Toto vše jsou hlavní zásady baletní techniky.

Během roků 1997–2003 jsem jezdila do Monte Carla se svými nejlepšími žáky, s nimiž jsme pracovali na programu vždy v průběhu jednoho roku. Někdy to bylo admissibilité, což znamenalo přípravu na dvě degree. S prvními třemi dívkami jsem odjela do Monte Carla roku 1995, jako konzultant „Balet Otevrel“ z německého Augsburgu. Otevřelovi byli moji přátelé, byli to Češi. Mé žačky naučili předepsaným choreografiím na I. degree, které jsem v Praze vypracovávala. Během roku v Praze, a zároveň konzultacemi v Augsburgu, jsme tak úspěšně zvládli „mezinárodní baletní zkoušky“ v Monte Carlu.

Nadešel rok 1997 a to jsem odjela do Monte Carla opět s třemi žáky – tentokrát to byly dvě dívky a jeden chlapec. Byl to pro nás velký úspěch, neboť onen chlapec – Jan Váňa, získal stipendium na letní stáž do Monaka! Na tři týdny. Byl tam totiž ze všech mužských studentů nejlepší. Stal se tam pak postupně miláčkem všech adeptů tance. Po úspěšném absolvování pražské konzervatoře je nyní sólistou baletu v Kyjevě.

Veškeré soutěže v Monte Carlu se vždy konaly v čase velikonočním. Ve stejném roce jsem s Honzíkem odjela do Monaka ještě jednou v létě. Na jeho letní stáž. Tou dobu jsem absolvovala speciální pedagogický kurz „atestaci na francouzskou baletní techniku“. Myslím, že jsem jediná z Čech? Sama jsem totiž „vyrostla“ na ruské baletní škole, takže poznání této techniky mě velmi obohatilo. Tento styl výuky baletu se stal důležitým faktorem mé další pedagogické kariéry. Připravila jsem na mezinárodní baletní zkoušky v Monte Carlu postupně deset studentů. Moje atestace na francouzskou baletní techniku mě zařadila mezi elitu pedagogů. Od toho momentu jsem byla připsána mezi pedagogy, kteří na to měli takzvaně „gebír“

Mnozí z mých studentů byli na baletních zkouškách v Monaku několikrát. Podle jury, která byla složena z těch nejlepších šéfů světových „baletních domů“ a sólových tanečníků, patřili moji žáci mezi ty nejlepší. Atmosféra tam byla úžasná, hovořilo se světovými jazyky – vždy jazykem, odkud student pocházel. Všechny děti byly brány jako osobnosti!

Jen malou kuriozitu závěrem. Marika po smrti svého přítele, slavného Rudolfa Nureyeva (* 1938 – † 1993), opatrovala jeho pejska se jménem Soloria. Byl to takový maskot akademie – součást Nureyeva. Vždy jsem s ním mluvila jen rusky, jinak nerozuměl.

Roku 2009 se stal novým uměleckým ředitelem „Ballet Académie Princesse Grace de Monte Carlo“ italský tanečník a pedagog s velkou světovou kariérou, pan Luca Masala. Vysoký standard Akadamie tance v Monaku, který vybudovala Marika Bezobrazova, právě její pokračovatel Masala zcela naplnil a dále jej rozvíjí na vysoké světové úrovni. Studenti „Akademie de Monte Carlo“ stojí vždy na vrcholných žebříčcích světových baletních soutěží.

Foto: archiv Taneční školy Jany Tomanové

Jana Eriksson Tomanová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN