Tancem proti předsudkům je motto letošního 29. festivalu Tanec Praha
Tento festival je výjimečný tím, že přiváží umělce téměř ze všech kontinentů – z Evropy, Asie, Afriky i latinské Ameriky. Cílem ředitelky festivalu Tanec Praha Yvony Kreuzmannové bylo propojit taneční umění celého světa a zprostředkovat tak českým divákům představení, která odráží kulturu jednotlivých zemí a svět kolem nás.
Zeptali jsme se …
Yvonna Kreuzmannová, ředitelka festivalu Tanec Praha
Před rokem jste vyslovila přání dovézt do ČR umění ze všech zemí světa. Podařilo se Vám splnit si všechny své cíle?
„Musím říct, že se to opravdu velice zadařilo a mám nesmírnou radost. Je skutečně riskantní jezdit po celém světě a vidět takové množství představení. Tak trošku jsem se bála, jestli to bude mít ten pravý efekt, zda to přinese zajímavé podněty a zkušenosti, ale jsem nadšená, opravdu. Mé cesty mi nastínily program na dva roky dopředu. Už i „ochutnávka“ představení, kterou přivážíme letos, ve své pestrosti a zajímavých tématech různých kontinentů odlišných kultur naladí diváka na příští již 30. ročník, kdy se chceme těmto tématům věnovat opětovně.“
Když zhodnotíte celý svět, která kultura Vás nejvíce oslovila a proč?
„To je hodně těžká otázka. Já mám ráda energii latinsko-amerických tanců a moc mě tam zajímají kontrasty, ty jsou obrovské. Vztah člověka k přírodě, prostota člověka, která na mě dýchne i v Africe a mezi tím to, co se děje v politice, korupce a vůbec celkově, jakým tématům se ti lidé věnují. V Mexiku mě zase do hloubky zaujala historie a navázání na tradice mexické kultury. Protože tito lidé skutečně pronikají do hloubi duše, v jejich tvorbě je určitá obrazovost a obrazotvornost, která se odráží v atmosféře jejich představení. Napojíte-li se na ni, ocitnete se v naprosto jiném světě, jako by se člověk narodil na úplně jiné planetě. Takže pro mě je latinská Amerika zajímavá a Afrika také, tam se určitě ještě budu vracet.
Vedle toho asijská kultura, Indie, Čína, Taiwan a Tibet, to jsou zase úplně jiné impulsy, které se snažím nějak postupně zpracovávat. Z asiatů jsem letos vybrala jen Korejky, příští rok chci přivézt jednu fenomenální Japonku. Těmito drobnými vstupy chci, abychom si uvědomovali hodnoty, které nás spojují napříč kontinenty. Věřím, že příští rok se mi podaří přivézt i velké korejské představení, které je absolutně rezonující.“
Nezahlédla jsem nikde eskymáky…
(Smích) …“je pravda, že jsem se ještě nevydala do úplně všech míst, Grónsko jsem vynechala a Aljašku. Ale i severské země. Spolu s mojí spoluředitelkou Markétou Perroud jsme hodně sledovaly severské země a musím bohužel říct, že jsme některými trendy zklamané.“
Jakými trendy?
„Určitá strohost vyjádření, jednoduchost přístupu. Jsem schopná poměrně rychle identifikovat, kdo je Fin, kdo Nor, kdo Dán podle určitých fenoménů jejich představení. Tvůrci se dostávají do šablon, které mi trošku nevyhovují. Chybí mi větší osobitost a originalita. Představení jsou chladnější, je to takový kalkul, proto mě baví ty kontinenty, kde se nekalkuluje a emoce jsou vyjádřeny přímo.“
Tanec Praha tímto mezinárodním tanečním putováním napříč kontinenty asi dosáhl určitého „stropu“. Budete se dále ubírat mezinárodním směrem a kam až můžete ještě dojít?
„My jsme opravdu dosáhli „stropu“, pokud jde o kvantitu. Určitě není účelem rozšiřovat festival do nekonečna a dělat vystoupení v 50-ti a více městech, to by nás už úplně pohltilo. Důležité je vydržet a klást důraz na kvalitu, ta jednoduše nepřichází sama o sobě. Letos je taková žeň, velice dobré období, kdy jsme viděli sérii představení, které nás zaujaly a můžeme plánovat s předstihem. Pamatuji si doby, kdy jsem tápala a nebyla jsem přesvědčená, že mám jít dál. Tyto krizové momenty, které zatřásly tanečním světem, mě zase donutily přemýšlet o tom, zda mám co říct a jestli mi stoj&iacu te; za to, pokusit se to vyjádřit.“
Jak hluboký dopad by mělo na diváka přivážení tolika celosvětových představení? Začali by lidé přes tanec vnímat a chápat více?
„Určitě ano. Je to cesta k tomu, abychom vnímali, že nejsme středobod vesmíru, ale že na jiných kontinentech žijí stejné lidské bytosti a jsou také silné a dokáží nás oslovit. Můžou nás donutit k nějakému zamyšlení, že se ve světě dějí mnohem horší problémy, než jaké řešíme my. Zažila jsem tanečníky z Mali, kde válka byla hodně častým tématem, utečenecké tábory nejsou jen v Evropě, jsou i na hranicích některých západoafrických zemí. My Evropané jsme někdy strašně sebestřední a zahloubaní jen do své problematiky. Otevírat se v tanci novým kontinentům pro mě znamená i otevírat se jiným kulturám a problémům, jakými se musí lidé zabývat a být tolerantnější.
Tanec nemá žádné jazykové bariéry a tím je schopen bourat všechny hranice a předsudky, které lidé mají. Proto je letošním mottem právě „Tancem proti předsudkům.“
Děkujeme za rozhovor
Eva Smolíková
Taneční magazín
