Autor: Martina

Václav Kuneš, slavný český choreograf a tanečník, kterého si čtenáři pamatují coby porotce ve StarDance a znají ho především jako uměleckého ředitele souboru 420 people, se rozhodl dát si 7 měsíců naprostou pauzu od své kreativní práce, tedy takový sabbatical. Co se stalo? Jde o vyhoření??

Václav Kuneš v posledních dvaceti letech jel na ‚plný plyn‘  a není divu, že vyžaduje oddych. V roce 2004 se vydal na dráhu nezávislého tanečníka a choreografa. Spolupracoval např. s japonským choreografem Saburo Teshigawarou,   v letech 2005–6 tančil v New National Theater Tokio. Současně spolupracoval s Jiřím Kyliánem jako asistent choreografa. Připravoval nastudování řady jeho děl, např. ve Finském národním baletu, Basel Ballet, baletu milánské La Scaly, Oper am Rhein v Düsseldorfu, Baletu Národního divadla v Praze, aj.

Vystupoval na scénách v mnoha státech Evropy, v Jižní Americe, Asii a Austrálii. Pravidelně byl hostem světových gala představení (např. Roberto Bolle & Friends gala´s).

Co by měl podle vás člověk udělat, když se dostane do stavu, kdy svoji práci již vnímá pouze jako povinnost a ne radost? Je pauza jediné možné východisko?

„To se samozřejmě nestane ze dne na den. A dnů, kdy je práce prostě jen práce, je mnoho tak či tak. A je to tak v pořádku. Je vlastně daleko víc věcí, které prostě prací být musí, ta tvořivá část je třešnička na dortu, která ale stojí za to. A je důležité umět tyhle věci balancovat. Tak jako všechno ostatní v životě.

Řekl bych tedy, že odpočinek je určitě na místě. Jak dlouhý, od čeho přesně a čeho tím chcete dosáhnout, je ale čistě každého věc. Někomu třeba stačí jednou za rok ‚vypadnout‘  do hor, k moři, na chatu a vypnout. Jen si ten čas udělat, respektive ‘dovolit si’ si ho vzít.“

Myslíte si, že je v kreativním průmyslu pauza nutná, aby mohl člověk stále tvořit dál a podávat skvělé výkony?

„Opravdu záleží na nastavení každého z nás. A to se nemusí vztahovat pouze na kreativní průmysl. Zároveň každý případ je svým způsobem originál, i když příznaky jsou si potom velmi podobné. Také má každý jiné důvody, jinou kombinaci jevů, zážitků, osobního života, práce, smutků, a to vše v návaznosti na určitou životní etapu.“

Proč zrovna 7 měsíců? Má to nějaký větší význam?

„Nemá. Je to čistě praktické, v kontextu fungování souboru a nutnosti ‘mít práci’ v jeden moment.“

Co si konkrétně od pauzy slibujete?

„Nekladu si žádné velké cíle, nedělám si nějaký striktní plán – toho všeho jsem si za těch bezmála 30 let užil až moc. Chci trávit jednoduše čas doma s rodinou, jezdit na chatu, jet za dcerou, koukat na filmy a seriály, najít si nějaké nové impulsy (ano, je to velmi vágní, ale smysl mi to dává).
Určitě dojde na nějaké bilancování.“

Jakým způsobem bude nyní fungovat 420PEOPLE? Nestrachujete se, jakým směrem se bude soubor během vašeho sabaticalu vyvíjet?

„Ne. Nutnost pauzy jsem detailně komunikoval se značným předstihem, téměř 10 měsíců. Ano, těch 10 měsíců bylo potom na doraz, zároveň jsem ale měl pomyslnou čáru, ke které jsem měl namířeno, a to pomáhalo. Vše jsme dodělali tak, jak jsme měli. Nedokážu ještě posoudit, jestli to netrvalo příliš dlouho, všechny projekty dopadly víceméně výborně, ale nějakou daň si to asi vzalo. Zároveň jsme s kolegyní Sylvou Šafkovou naplánovali premiéry časově tak, jak je soubor zvyklý. Obě premiéry připravuje právě Sylva. Je to pro všechny vlastně dobrá změna. První ji čeká už brzy. 11. března uvádí inscenaci Why things go wrong.
A mám samozřejmě velkou oporu v nejužším týmu, kterému jsem opravdu vděčný za to, že to všechno jede dál. Máme přeci jen nějakou zodpovědnost za nemalý okruh lidí.“

Po dvouletém útlumu kvůli epidemii se kultura hodně rychle opět rozjela. Připadá Vám také, že je na umělce v současnosti mnohem větší nápor? Pokud ano, dá se to nějakým způsobem regulovat, aby člověk nedošel právě do stavu vyhoření?

„Myslím, že to není tím, že by najednou byl nějaký větší tlak – když pominu tedy  ten ‘doháněcí’, kdy se, jak jen se otevřela divadla, doháněly všechny premiéry. Nebo to možná neumím vidět ze širšího úhlu. Já sám jsem v roce 2022 dotahoval například premiéru v Německu, která měla původně mít premiéru na den přesně, když se u nás poprvé zavřely hranice…
Takže jsem absolutní většinu roku 2022 strávil ve své vlastní tvůrčí bublině, nedokázal jsem si uhlídat ten balanc.

Jinak samozřejmě vyhořet může úplně každý. Já jsem si dlouho tuhle možnost nepřiznával a nepřipouštěl, říkal jsem si, že když to zvládají ostatní, tak přeci já to musím zvládnout taky. Srovnávání se a s tím spojený nějaký falešný tlak, který jsem si vytvářel sám,  to jo. Ale že by byl na umělce nějaký všeobecný společenský tlak, to asi ne. Jistě, může mrzet slabší návštěvnost, všeobecně jiný, nový způsob ‘konzumace’ kultury (on-line) nebo třeba potřeba diváka ‘jen se bavit’ – chápu. Společnost je unavená, agresivita a vulgarita stoupá (prezidentské volby) a potřeba hledat nové zážitky jde zatím stále jaksi mimo živé umění. I když i zde zůstávám optimistou, že se to pomalu znovu objeví. Tentokrát to bude z nových, jiných potřeb. Lidé si k živému umění nachází novou cestu. To je povzbudivé.“

Taneční magazín přeje Václavu Kunešovi, aby si odpočinul a znovu nastartoval svůj motor, který ho žene dopředu

Foto: Archiv Václava Kuneše

Pavla Umlaufová

pro Taneční magazín