Národní divadlo se zahalilo do smutku

Mimořádná osobnost českého tance odešla. Poslední loučení s Vlastimilem Harapesem

Jedna z nejsmutnějších událostí tanečního světa se konala 27. května 2024 v historické budově pražského Národního divadla – pohřeb Vlastimila Harapese (1946-2024). V této budově trávil obdivovaný tanečník nejvíce času.


Zemřel 15. května 2024 údajně na rakovinu plic, o které ale nevěděl. Jeho dlouholetá přítelkyně  tanečnice Zora Ulla Kesslerová říká: „Naposledy jsem ho viděla asi před třemi týdny, byl jen méně veselý než obvykle. Odložila jsem naše setkání, až to bude vhodnější, ale už jsem se nedočkala.“


Tanečnice Zora Ulla Kesslerová

Smuteční obřad začal v poledne, byl přístupný veřejnosti. Na začátku obřadu zněla píseň „Jen pár dnů“, kterou Vlastimil Harapes nazpíval se svou bývalou manželkou Hanou Zagorovou. Tento talentovaný tanečník byl nejen symbolem českého baletu, ale působil také ve filmu, v televizi, hrál v divadle, zpíval, moderoval, byl uměleckým šéfem a tanečním pedagogem, zkrátka Bohem nadaný a obdařený.

Smuteční hosté

 

Ačkoliv on sám tvrdil, že tanečníci přece mlčí, v jeho případě to nebyla vůbec pravda.

Smuteční řeč zahájil ředitel Národního divadla Jan Burian. „Řekne-li se balet, hned každého v České republice napadne jméno Harapes“, prohlásil  s nostalgií.“

Jiří Suchý, zavzpomínal na setkání s Vlastimilem Harapesem. Prý se trošku bál nabídnout mu roli ve hře „Prsten pana Nibelunga“. Když mu ale zavolal, Vlastimil Harapes pravil: „Čekám na tu nabídku 40 let!“ Poté se Jiří Suchý a Vlastimil Harapes dohadovali, jak se budou oslovovat. Tykání vyloučili. A Vlastimilu Harapesovi se líbilo slovo maestro.  A toto oslovení jim prý vydrželo deset let. Právě v okamžiku, kdy chtěl Jiří Suchý nabídnout Maestrovi další roli, bylo už pozdě. Smutně pravil: „Je mi to velice líto, odpusťte mi to, Maestro. Svůj slib jsem nesplnil a už nesplním.“

Ve své biografii z roku 1997 Vlastimil Harapes podotknul: „Říká se, že k úspěchu v umění je zapotřebí padesát procent talentu a padesát procent píle. Ale já jsem v průběhu let dospěl k názoru, že by snad stačilo dvacet pět procent talentu, dvacet pět procent píle, ale padesát procent inteligence. Když člověk nemá hlavu, aby věděl, proč co dělá, není schopen vnímat hudbu, přemýšlet o věcech a učit se od zkušenějších,  je to jen promarněný čas a úsilí.“

Poté, co dozněla poslední řeč smutečního obřadu, jenž trval asi hodinu, zazněla státní hymna a opona se zatáhla, poslední představení skončilo. Následoval ještě několikaminutový potlesk.

Opona se symbolicky zatahuje, poslední představení skončilo

Rakev byla vynesena na Narodní třídu

 

Pohřební věnec poslal prezident Petr Pavel, ministr kultury Martin Baxa i starosta Prahy 2.

Rakev s ostatky byla za velkého potlesku vynesena hlavním vchodem do Národní ulice, kde ve spolupráci s policií byla na tři minuty zastavena doprava.  Rakev byla naložena do pohřební limuzíny a odvezena na kremaci.

 

Foto, video, text : Eva Smolíková

Taneční magazín

„JJáássaajjííccíí hhřřbbiittoovv“

Vernisáž výstavy vizuálního umělce Vladimira 518 v NoD

Vážení přátelé umění,

 

přijměte pozvání na vernisáž výstavy JJáássaajjííccíí hhřřbbiittoovv vizuálního umělce, hudebníka a teoretika architektury Vladimira 518, která proběhne ve středu 29. 5. 2024 od 18:00 v Galerii NoD:

 

Galerie NoD
Vladimir 518
JJáássaajjííccíí hhřřbbiittoovv
Kurátor: Pavel Kubesa
Vernisáž: 29. 5. 2024, 18:00
Výstava potrvá do 30. 6. 2024

Výstavní projekt „JJáássaajjííccíí hhřřbbiittoovv“ Vladimira 518 formálně i obsahově čerpá z několika tematických linií, které dlouhodobě formují oblast autorova zájmu. Jednou z nich je tematika hierarchie, kterou nevnímá pouze v kontextu mezilidských vztahů či celých sociálních struktur, ale především i v otázce pozice člověka a okolního světa. Vladimir 518 si pokládá otázky „Kdo je nad kým, čí zájmy a potřeby převažují nad potřebami ostatních bytostí či organismů?“, „Jakým způsobem si vytváříme koncepci sebe sama, naší civilizace, a jakou metodikou tyto informace uchováváme a předáváme dál?

Výstava „JJáássaajjííccíí hhřřbbiittoovv“ prezentuje autorovo rozvažování těchto témat v široké škále uměleckých médii. Výrazný ucelený korpus tvoří obsáhlá série tušových kresebných zásahů do autorových litografických tisků s názvem „Kráčející vědomí“. Prostorovým protipólem pracím na papíře je sekvence objektů vycházejících z nasbíraného recyklovaného stavebního materiálu, který vznikal při demoličních zásazích v urbánním prostředí pražského Smíchova. Plechové vrata, dvířka od rozvodných stanic, trámky z vrat autodílen, prkna z chodeb vedoucích ke kancelářím z Nádražní ulice figurují v autorových objektech jako pregnantní fragmenty minulosti, do jejichž povrchů se vrývaly momenty obyčejného života, který momentálně ustupuje nové, ekonomicky atraktivnější budoucnosti.

Součástí expozice je i série videí, které vycházejí ze skulpturální estetiky hrubě štípaných kamenů. Na jejich povrchu se v sekvenčním pořadí odvíjejí drobné vzkazy, osobní prosby či modlitby, ilustrující subjektivně-existencionální napětí současné doby.

Bylo by možné upgradovat na verzi života bez reklam?

Vladimir 518 (*1978) je vizuální umělec, hudebník, knižní editor a zakladatel vydavatelství BiggBoss. Dlouhodobě se věnuje teorii české poválečné architektury, s akcentem na období mezi lety 1958 a 1989. Zároveň působí jako intermediální vizuální umělec, jehož tvorba je ukotvena v kresbě a jejím manifestacím v klasické malbě. V minulosti se věnoval tvorbě komiksů, knih, ilustrací a grafického designu. Stál u vzniku kulturního prostoru MeetFactory, kde má dodnes svůj výtvarný ateliér. V roce 2005 tvořil cyklus komiksů Výlety s ČSSA pro časopis Era 21, který se věnoval předrevoluční architektuře. Společně s Davidem Vrbíkem a Ondřejem Anděrou ze skupiny WWW tvoří audiovizuální projekt SPAM. Ten má za sebou několik multižánrových představení, za všechny je možné jmenovat například Karel Gott Prager (2009), projekt BIT (2010) vytvořený speciálně pro fasádu Nové scény, Interpretace černobílých struktur Zdeňka Sýkory (2013) či SMRT (2014). V letech 2014 a 2015 pracoval na převedení knihy Kmeny do šestnáctidílné dokumentární série pro Českou televizi. V roce 2016 pak vyšel třetí díl publikace Kmeny, a to Kmeny 90, mapující subkultury v 90. letech 20. století. V letech 2011 až 2014 společně s Davidem Böhmem, Jiřím Frantou a Jaroslavem Plachým kreslil a vydával nezávislé komiksové noviny KIX. V roce 2022 po 10-ti leté práci vydal pod hlavičkou Bigg Boss svůj zatím největší knižní počin Architektura 58-89, ke kterému byla uspořádána i série výstav, a to v Čechách i v zahraničí.

NoD, Taneční magazín

Snídaně s Uměleckou radou divadla Ponec

Podpora nových talentů, reflexe současných témat či diverzita jsou v hledáčku Umělecké rady divadla PONEC pro rok 2025

V kavárně Ponrepo proběhla  diskuse s novou Uměleckou radou divadla PONEC ve složení Dagmar Bednáriková, Sylva Šafková a Honza Malík, kteří budou nyní stát za uměleckým směřováním divadla PONEC. Přítomna byla i zakladatelka a ředitelka organizace Tanec Praha a divadla PONEC Yvona Kreuzmannová a její tým.

Když mě Yvona Kreuzmannová oslovila, pochopila jsem, že divadlo PONEC je přetížené. Budu v Umělecké radě působit především jako produkční a organizační element,“ řekla na setkání Dagmar Bednáriková, která byla oslovena přímo Yvonou Kreuzmannovou.

Sylva Šafková a Honza Malík se přihlásili do Umělecké rady prostřednictvím Open Callu a následně byli vybráni.

Všechny změny v divadle PONEC jsem sledoval z dálky, protože jsem z něj jako tvůrce odešel téměř před dvěma lety. Scénu sleduji, jsem s ní spjatý přes dvacet let a chápu moje nové působení v Umělecké radě jako další krok, jak přispívat k rozvoji nezávislé scény, poznamenal Honza Malík a pokračoval: Vnímám nenápadnou spojnici divadla PONEC s konzervatoří Duncan centre a HAMU. Zajímá mě možnost rozvíjet potenciál mladých umělců.

Působím v Praze jako choreografka a zajímám se o současnou taneční scénu jako celek. Vnímám svoje působení v Umělecké radě jako podporu umělcům. Ráda bych byla jejich hlasem i pomocnou rukou,“ přidala se Sylva Šafková.

Yvona Kreuzmannová, která není členkou Umělecké rady, vysvětlila, že ke zřízení Umělecké rady se rozhodla po vzoru velkých tanečních domů v zahraničí. Umělecká rada nyní vyhlásila Open Call – výzvu pro umělce, kteří se mohou přihlásit se svými choreografiemi do dramaturgie příští sezóny. V novém roce se chystá sedm premiér. Jedna z nich bude i premiéra rezidenčního umělce. Tento post je v divadle PONEC nový a v roce 2025 jím bude renomovaná umělkyně Nataša Novotná.

Dagmar Bednáriková, Sylva Šafková a Honza Malík vedou od 22. dubna diskuse s interním týmem divadla PONEC, které směřovaly ke specifikaci základních kritérií pro výběr nových projektů na rok 2025:

– podpora nových talentů, zaměření na mladou generaci vedle spolupráce s již etablovanými umělci či soubory,

– reflexe současných témat a originalita,

– tematická diverzita,

– experimenty s formáty představení: site specific, netradiční využívání prostor,

– spolupráce s jinými uměleckými obory,

– zahraniční spolupráce.

V roce 2025 má divadlo PONEC zájem i závazek uvést až 7 premiér. Většinu projektů bude Umělecká rada vybírat na základě Open Callu, který právě běží, a to do konce května 2024. Výběr plánuje dokončit ke 14. červnu. Zároveň oslovuje konkrétní umělce a počítá s podporou mezinárodní spolupráce s důrazem na blízké země, kde je situace nezávislé scény výrazně složitější (Visegrad, Ukrajina).

„Předmětem diskusí je způsob uvádění inscenací, jak vytvořit optimální podmínky pro tvůrčí proces ve studiu, prostor a čas v samotném divadle, jak přistupovat k reprízování způsobem, který bude funkční a zároveň vyhovující pro umělce. Zvažujeme únosný počet premiér pro další období od roku 2026. Důležitá pro nás budou setkávání a otevřené diskuse s umělci – ať už nyní zapojenými, nebo zvažujícími budoucí spolupráci s divadlem,“ říká Sylva Šafková.

„Oslovujeme umělce různých generací a jde nám jednoznačně o otevřenou komunikaci. Jsou to i finanční možnosti, resp. škrty, které vedou k redukci repertoáru, ovšem za cenu více prostoru a času na tvůrčí proces, což považujeme za přínosné,“ konstatuje Dagmar Bednáriková.

„Sledujeme mladá nezávislá uskupení a soubory, dále i absolventská představení tanečních škol, abychom se mohli vrátit ke konceptu tzv. divoké karty. Vedle toho uvažujeme, jak spolupracovat i s celou domácí sítí ZUŠ (základní umělecké školy), ve které působí mnozí taneční profesionálové aktivní také z působení v divadle PONEC,“ dodává Honza Malík.

Open Call na projekty s premiérou v roce 2025 nabízí vybraným zájemcům 4 týdny zkoušení ve Studiu Krenovka a jeden týden v divadle PONEC včetně technické podpory. Umělecká rada má zájem sledovat tvůrčí proces, poskytovat zpětnou vazbu, umožňovat prezentace „work in progress“, to vše za standardních podmínek, jaké divadlo dosud nabízelo (prostorové zázemí, technický support, příspěvek na honoráře a podíl ze vstupného, podpora propagace).

Další debatu vede Umělecká rada k tématu „rezidenční umělec“, který by měl mít nadstandardní podmínky po celý rok, možnost nejen uvést premiéru, ale také úzce spolupracovat na komunitních aktivitách Tance Praha (Zažít město jinak, Žižkovské mezidvorky apod.), být jakousi „tváří divadla“. Tato nabídka se týká jedné vybrané osobnosti, která již má zkušenosti a všichni členové rady se na ní shodnou. V tuto chvíli již známe jméno na rok 2025 – Nataša Novotná a jednáme s konkrétní umělkyní na rok 2026.

Více o osobnostech Umělecké rady divadla PONEC:

MgA. Dagmar Bednáriková, Ph.D.

Je absolventkou Katedry produkce DAMU v Praze a následně doktorského studijního programu na Divadelní fakultě JAMU v Brně. V praxi se zaměřovala na produkci divadelních projektů alternativní činohry, později na pohybové divadlo a současný cirkus. Uplynulých 15 let se věnuje řízení kulturního centra KD Mlejn, kde se vedle pohybového divadla, současného cirkusu a tance spojuje také divadlo, hudba a komunita. Je členkou prezidia ITI, které se jako zastřešující platforma pro scénická umění věnuje strategickým tématům, jako je Status umělce, VKI (Veřejná kulturní instituce) a podobně. Zájmem Dagmar Bednárikové je propojování Prahy s dalšími regiony prostřednictvím Asociace kulturních center ČR a celosvětové organizace ASSITEJ, která podporuje divadlo pro děti a mládež. Netradiční divadlo, tanec a cirkus jsou pro ni hlavními nositeli možností spolupráce a tvůrčího rozvoje v domácím i mezinárodním prostředí.

MgA. Sylva Šafková

Tanec studovala od roku 1994 na konzervatoři v Brně a poté na pražské Taneční konzervatoři. V letech 2000–2002 pokračovala ve studiích na École-atelier Rudra Béjart Lausanne, kde se stala interpretkou Béjart Ballet Lausanne (2001) a následně souboru Compagnie M – Maurice Béjarta v Lausanne (2002–2003). V Praze působila jako sólistka Pražského komorního baletu Státní opery (2004–2005) či demisólistka Baletu Národního divadla (2005–2013). Vedle interpretační práce se začala věnovat také choreografii (Cumbia, Simple symphony for three, Fuga, Zinin, Ciacona, Záměna, Triang, We are all same yet different), jejíž studium na pražské HAMU ukončila v roce 2009. V Praze spolupracovala s několika tanečními soubory (Pražský komorní balet, Dekkadancers a Bohemia Balet). Pro Divadlo F. X. Šaldy v Liberci vytvořila celovečerní balet Alenka v říši divů (2016).

Od roku 2015 spolupracuje se souborem Dance Company Nanine Linning/Theater Heidelberg, kde v letech 2016–2017 působila jako rehearsal director a asistentka choreografie. V roce 2018 se zúčastnila semifinále mezinárodní choreografické soutěže v Hannoveru se svou choreografií Off – Balance, kterou vytvořila v roce 2017 v Mannheimu. Od roku 2019 působí jako umělecká asistentka choreografa a uměleckého ředitele souboru 420PEOPLE Václava Kuneše. Pro soubor 420PEOPLE vytvořila choreografie INspiraCe, Why things go wrong (duet byl vybrán mezi 20 nejzajímavějších děl evropské platformy Aerowaves: Twenty 2024), HeArt of Noise nebo taneční film Through Glass, který získal hlavní cenu Pick of the fest Award na tanečním filmovém festivalu v Los Angeles.

Honza Malík

Přes dvacet let působí v Čechách jako umělec na volné noze (tanečník, pedagog, příležitostný choreograf, produkční a manažer). V roce 1999 absolvoval Konzervatoř Duncan centre, kde je aktuálně pedagogem a uměleckým koordinátorem (od r. 2007). Je dramaturgem Nu Dance Festivalu v Bratislavě (od r. 2017) a členem odborné komise slovenského Fondu na podporu umění. Vede umělecké uskupení PULSAR (od r. 2016), v rámci kterého realizoval tvorbu choreografa Michala Záhory a spolu s dramaturgyní Terezou Krčálovou připravoval počiny, které inovativně přistupují k situaci na taneční scéně a posilují progresivní vývoj tanečního oboru (např. umělecká setkávání Ulov realitu! 1–6, mezioborová konference Role umělce dnes, roadshow série Choreograf v ringu 1st–9th round i slovenská adaptace Choreograf v ringu via Bratislava 1st – 7th round). Byl u zrodu souboru NANOHACH, který v letech 2004–2016 umělecky vedl. Jako iniciátor mnoha projektů současného tance realizoval desítky představení svých kolegů, tři série debat Mluvme o tanci, taneční program na Festivalu Prague Pride (2011–2022). Je lektorem různých vzdělávacích seminářů pro tanečníky, pedagogy nebo účastníky tanečních přehlídek dětí a mládeže napříč českými regiony. Obdržel ocenění Osobnost roku (Pocty festivalu …příští vlna/next wave…, 2014) a Taneční manažer roku (Česká taneční platforma, 2017).

Tanec Praha z.ú. je partnerem projektu Krenovka. Společnost SUDOP Real na revitalizaci usedlosti získala grant z Islandu, Lichtenštejnska a Norska v rámci Fondů EHP 2014–21.

Foto: Anna Benháková, Vojtěch Brtnický, Annemone Taake 

Markéta Faustová

pro Taneční magazín

Národní divadlo se zahalí do smutku

Poslední rozloučení s emeritním sólistou a bývalým šéfem Baletu Národního divadla Vlastimilem Harapesem

Poslední rozloučení s emeritním sólistou a bývalým šéfem Baletu Národního divadla Vlastimilem Harapesem vypraví Národní divadlo v pondělí 27. května 2024 ve 12:00 z jeviště historické budovy.

Divadlo bude pro veřejnost otevřeno od 11:20, aby smuteční hosté mohli položit květiny a poklonit se u rakve.

Vlastimil Harapes  –  biografie

“Ve všech jeho rolích se projevovala sugestivní žízeň po životě, hledání nepoznaného, víra v to, že kdesi, v čemsi je něco, za co stojí žít a života oslavovat.“ Petr Weigl, režisér

Emeritní sólista a šéf Baletu Národního divadla Vlastimil Harapes, laureát Ceny Thálie za celoživotní mistrovství v oboru balet, nositel titulů zasloužilý a národní umělec i řady dalších ocenění, patří mezi legendy Národního divadla. Třebaže působil v jiných uměleckých žánrech jako herec, zpěvák, moderátor a taneční pedagog, jeho jméno je trvalým synonymem Baletu Národního divadla.

Jako tanečník oplýval pohybovou elegancí, vytříbenou kulturou, muzikalitou projevu i hereckou suverenitou, oslňoval technickou bravurou s klidnou a neokázalou jistotou. Svým tanečním mistrovstvím a charizmatickým jevištním projevem se trvale zapsal do srdcí několika diváckých generací. Díky velké šíři uměleckého záběru a talentu přispěl k popularizaci oboru, nejen za to mu patří velké poděkování.

Narodil se v roce 1946 v Chomutově. Absolvoval Taneční konzervatoř v Praze (1965), od roku 1966 byl členem a od roku 1971 sólistou Baletu Národního divadla. Absolvoval stáž v Choreografickém učilišti A. J. Vaganovové v Petrohradě (1968). Svou pohybovou spontánnost formoval do kultivované jevištní formy zejména bezchybnou gramatikou klasického tanečního tvarosloví.

V letech 1987–1989 byl sólistou a šéfem baletu Laterny magiky. Od roku 1990-2002 působil ve funkci uměleckého šéfa Baletu Národního divadla. Během své více než dvacetileté aktivní činnosti tančil stěžejní mužské role prakticky ve všech titulech repertoáru Národního divadla. Za všechny jmenujme Prince v Labutím jezeřeSpící krasaviciLouskáčkovi Popelce, titulní role v MacbethoviFaustoviFaunově odpoledniSpartakoviHoffmannových povídkách a Odysseovi, Oriona v Sylvii, Alberta v Giselle, Colina v Marné opatrnosti, Basila v Donu Quijotovi, Ivana Careviče v Ptáku Ohnivákovi, Adama ve Stvoření světa nebo Escamilla i dona Josého ve Vášni.

Skutečným milníkem v jeho kariéře bylo ztvárnění rolí Merkucia a poté i Romea v baletu Romeo a Julie (režie Petr Weigl, choreografie Miroslav Kůra) v Národním divadle roku 1971.

Mezinárodní prestižní cena Prix d’Italia 1972, udělená filmovému záznamu inscenace vyzdvihovala vedle objevné dramaturgie, režie, choreografie, také přesvědčivý taneční výkon Vlastimila Harapese. Tento mimořádný ohlas mu otevřel cestu k hostování na mnoha baletních scénách světa.

Byl stálým hostem Deutsche Oper am Rhein v Düsseldorfu (Labutí jezeroOrfeusKalevalaDuch růžeSfinx aj.). Hostoval též ve Frankfurtu, ve Skotském královském baletu, v římské Akademii tance i tamní Opeře, v Tokyo City Ballet, dále ve Francii, Belgii, Holandsku, Rakousku, Finsku, Španělsku, Švýcarsku, Řecku, na Kubě, v Austrálii i v dalších zemích.

Jeho umělecký zájem zahrnoval jak balet, tak filmové, později divadelní herectví. Z propojení vysoké baletní stylizace a civilního hereckého projevu si postupně vytvořil svůj osobitý interpretační styl, který se proměňoval podle stylu inscenace a její obsahové výpovědi.

Stal se úspěšným filmovým a divadelním hercem. Ztvárnil hlavní role v takových filmech jako Markéta LazarováDen pro mou láskuPanna a netvorOperace mé dceryWolfgang A. Mozart a Bolero. Vystupoval v divadelních hrách Bouře a Maškaráda a objevil se i v televizních inscenacích Jak vytrhnout velrybě stoličkuJak dostat tatínka do polepšovnyDary hadího králeAnynka a Čert a v řadě dalších pořadů. V letech 1984–1986 zvítězil v televizní divácké soutěži o nejlepšího tanečníka roku, v roce 1985 byl mezi všemi soutěžními obory absolutním vítězem. V Národním divadle se podílel na choreografii a režii baletu Popelka (1994), Labutí jezero (1996), Někdo to rád… (1994) a Mauglí (1996). Je spoluautorem libreta dětského baletu Broučci (1992). Působil jako baletní mistr Baletu ND, Státního divadla v Košicích a jako hostující pedagog na Akademii tance v Římě.

Kromě jiného se stále věnoval práci činoherce (J. Murrell – Poslední léto, J. B. Poquelin-Molière – Škola pro ženy, P. Mérimée – Kočár nejsvětější svátosti, Gustav Skála – Nevidím to černě). V roce 1998 získal čestné členství a čestný řád Ruské akademie uměnovědné a hudební interpretace, v roce 2000 mu Evropská unie umění udělila Evropskou cenu G. Mahlera za baletní výkony. Jeho pracovní poměr v Národním divadle skončil v roce 2009. V roce 2012 získal Cenu Thálie za celoživotní taneční mistrovství. 26. srpna 2016 u příležitosti svých 70. narozenin byl uveden do Síně slávy Národního divadla.

Vlastimil Harapes zemřel 15. května 2024.

„Říká se, že k úspěchu v umění je zapotřebí padesát procent talentu a padesát procent píle. Ale já jsem v průběhu let dospěl k názoru, že by snad stačilo dvacet pět procent talentu, dvacet pět procent píle, ale padesát procent inteligence. Když člověk nemá hlavu, aby věděl, proč co dělá, není schopen vnímat hudbu, přemýšlet o věcech a učit se od zkušenějších; je to jen promarněný čas a úsilí.“

Vlastimil Harapes ve své autobiografii (Vlastimil Harapes, Pluto 1997).

Foto: Lenka Hatašová, Jaromír svoboda

Alice Titzová

pro Taneční magazín