Rozhovor s prvním sólistou Finského národního baletu Michalem Krčmářem

„Jako umělci musíme jít příkladem, dávat naději, vzdělávat, pomáhat a naslouchat“

„Na úvod  mého rozhovoru bych rád poděkoval Vaší redakci za možnost mého vyjádření k tyranské situaci na Ukrajině. Neexistují slova, jakými bych popsal, jak se většina lidí a umělců cítí, když vlastně jediné, co můžeme dělat, je přihlížet. Vždy se dá udělat alespoň trochu, alespoň něco málo, a pokud tak učiní každý, bude to mít ohromující váhu a dopad. Tím jsem si jistý. Většina z nás má dvě možnosti. Neudělat nic nebo udělat něco. Bohužel, to se nedá říct o lidech na Ukrajině. Jako například můj bratr Martin jel na Slovensko-ukrajinské hranice dobrovolně pomáhat a já jsem se pro začátek rozhodl, že se na každém představení budu klanět divákům s vlajkou Ukrajiny a sociální média zaplavovat s anti válečnými příspěvky… Jako umělci máme velké slovo, musíme jít příkladem, dávat lidem naději, lepší pocit, vzdělávat, pomáhat a naslouchat lidem. Nyní je velká potřeba,  abychom byli jednotní, silní a spolu proti krutosti zaujali jasné postavení. V mých myšlenkách jsem s nezlomným duchem lidu Ukrajiny, ale také se statečnými jedinci v Rusku, kteří dávají jednoznačně najevo, že jsou proti utlačování, okupování a zabíjení v této nesmyslné válce.

Děkuji.“          

Zhiyao Chen a Michal Krčmář Louskáček choreorafie Wayne Eagling Foto Roosa Oksaharju

První sólista Finského národního baletu v Helsinkách, držitel ceny Edvarda Fazera, udělované Finskou kulturní nadací,  Michal Krčmář, jehož práce byla oceněna také italskou kulturní nadací Premio Capri Danza Internazional za mezinárodní taneční zásluhy, si zatančil řadu nádherných rolí, hostuje na mnoha místech. Příležitostně se věnuje choreografii, učí na baletních školách a jeho domov je tam, kde jsou jeho žena a dcerka šťastné a je to jedno kde, důležité je, že jsou spolu.

Michal Krčmář jako Prince ve Spící krasavici Choreografie Javier Torres Foto Roosa Oksaharju

V dětství jste se věnoval hodně sportu – hokej, fotbal, cyklistika a díky hokeji jste se v osmi letech dostal k tanci. Jak jste v jednom rozhovoru přiznal, hned na první hodině Vás zaujal. Čím Vás tak dostal, že jste jej již od jedenácti let studoval na taneční konzervatoři?

„Bylo to především díky tamější pedagožce Janě Kitnarové (Čižinské). Na Základní umělecké škole Nad Alejí v Praze 6, kde jsem začínal, mě od první chvíle podporovala a chválila. V té době jsem o tanci nevěděl absolutně nic. Jen jsem opakoval, co mi ukazovala, a já okoukával, jak starší děti tančí. Ona viděla, že mi vše jde instinktivně, s cítěním pro muziku. Okamžitě se mi zmínila o Taneční konzervatoři hl. m. Prahy.

Takže zásadní vliv měla baletní pedagožka, její kladný přístup a povzbuzovaní. Kdyby můj první baletní pedagog byl někdo, kdo jen křičí a shazuje sebevědomí, tak bych se na další hodině určitě neukázal.

Bohužel,  můžeme si to říct otevřeně. Svět baletu byl a je plný takových negativních lidí. Většinou jsou to ti, kteří neuspěli ve vlastní kariéře, a tak si svojí frustraci vybíjí na studentech a tanečnících. Měl jsem skutečně štěstí, že mě někdo při mých prvních dnech baletu nasměroval tímto kladným, vřelým a hlavně profesionálním směrem, kterým se i já jako pedagog, držím dodnes.

Musím zmínit, že mi sportovní zázemí hodně pomohlo s baletními prvky, jak v klasické technice, tak v moderní. Zní to až zvláštně, ale zejména mé zkušenosti z bruslení a hokeje často užívám každý den při své práci. Je důležité, aby si děti mohly vyzkoušet co nejvíce věcí, koníčků, sportů, jelikož jako dospělý tanečník je více možností z čeho dále čerpat. Dokonce i z karate, které jsem jako malý navštěvoval, stále čas od času něco využiji.“

Michal Krčmář jako Mr. Hyde Foto Mirka Kleemola

Již ve druhém ročníku TK jste tančil v malém valčíku baletu Šípková Růženka v ND a ve třinácti klasické sólo v Louskáčkovi. Během studií jste obdržel několik cen na mezinárodních soutěžích. Začínal jste jako sólista v Bohemia Baletu, byl jste v baletu Státní opery v Praze. V roce 2011 jste se stal prvním sólistou Finského národního baletu v Helsinkách. Jak jste se tam dostal? Někde jste řekl, že jste vždycky chtěl tančit v zahraničí.

„No vidíte, na ten valčík jsem málem zapomněl. To musí být víc než 20 let. Tenkrát jsme ho tančili bok po boku s mým nejlepším přítelem Milanem Františákem, se kterým jsem v úzkém kontaktu dodnes. Pamatuji, že tam byl i Adam Zvonař. To už ani není možný (smích….)

Je pravda, že jsem si vždycky chtěl zkusit vycestovat. Poznat, jaké to je, pracovat v zahraničí, třeba pouze na pár měsíců nebo jednu sezónu. Nenapadlo mě, že se do Prahy už nevrátím. Je to pěknou řádku let, co jsem pryč a jsem nakonec spokojený, i když jsem se už nevrátil. Miluji Prahu, miluji Státní operu a doufám, že si tam ještě někdy zatančím. Je to jeviště, které pro mě skutečně moc znamená. Je to scéna, kde se ze mě stal tanečník. Díky mému angažmá v baletu Státní opery Praha, jsem se dostal do Helsinek. Bylo to také díky Nikole Márové (se kterou jsem ve Státní opeře tančil Labutí jezero) a manželům Němečkovým, kteří mi dali výborné reference. Díky nim a tvrdé práci jsem byl v roce 2010 pozván do produkce Louskáčka do Finského národního baletu jako hostující sólista. Po dvou odtancovaných představeních prince jsem dostal nabídku pracovat zde nastálo. Po čtyřech měsících jsem byl nominován na prvního sólistu.

Bylo toho tenkrát hodně. Nikdy bych se do Finska nedostal, kdyby mi tehdejší šéfová baletu Hana Vláčilová nevyšla vstříc a můj pedagog Jurij Slypyč za mě nezaskočil do představení během mé absence v Praze.

V té době mi odchod ulehčila nejistota politického postavení ke kultuře, ignorace a nevzdělanost tehdejších hlav Ministerstva kultury. Často na to vzpomínám. Díky tomu jsme se stali přáteli například s Radimem Dolanským a dalšími, se kterými jsme bojovali proti nekompetenci, ale neuspěli.

Když se tak zamyslím, na ty lidi co o nás rozhodovali, praskly obrovské skandály, skončili s ostudou a žalobami na krku a my jsme pořád na našich uměleckých postech a děláme, co milujeme.“

Michal Krčmář a Martin Nudo Choreografie Lucas Jervies Foto Roosa Oksaharju

Již v roce 2015 jste se stal Etoile neboli Hvězdou Finského národního baletu a o rok později jste byl oceněn cenou Edvarda Fazera, kterou uděluje Finská kulturní nadace jednomu tanečníkovi, jehož práce je velkým přínosem pro baletní soubor. Co to pro Vás znamená?

„Není to lehké každé ráno vstát, jít na baletní sál, prokousat se tréninkem, zkoušet jednu hlavní roli za druhou, odtancovat je, aby se člověk za svou práci nemusel stydět a to vše během roků, které doslova utíkají před očima. Je to velká zodpovědnost, sebedisciplina a konstantní práce.

Znamená to pro mě moc a jsem velice vděčný za to, jak je mé úsilí oceněné. V srpnu 2021 jsem si letěl dokonce vyzvednout uměleckou cenu na Capri za mezinárodní taneční zásluhy, což bylo pro mě velké překvapení. Myslím, že si takové uznání ani nezasloužím. Díky mé manželce jsem se naučil italsky a taky jsem začal v Itálii pravidelně hostovat a vyučovat. Jsem moc rád, že má práce byla oceněna také italskou kulturní nadací „Premio Capri Danza Internazional“.

Maria Kochetkova a Michal Krčmář Foto Roosa Oksaharju

Hostujete také na různých scénách doma (NdB) i v zahraničí (Estonském národním baletu, Finské národní opery, Teatro San Carlo), tančil jste po celém světě v Portugalsku, Itálii, Německu, Japonsku, Rusku, Rakousku, Slovinsku, Francii, Slovensku, Polsku, Kolumbii, Kambodži, Maďarsku, Číně… A spolupracoval s řadou zajímavých osobností. Na koho rád vzpomínáte? Je někdo, s kým byste rád pracoval?

„Je spousta skvělých choreografů a pedagogů, na které moc rád vzpomínám. Jsou i tací, které už nemusím v životě vidět a z velké části se na takových lidech shoduje skoro většina mých kamarádů a kolegů. To je asi v každé profesi. Choreografové, které si rád připomínám, jsou například: Val Caniparoli, John Neumeier, Alexei Ratmansky, Lucas Jervies… a věřím, že snad i oni si užili práci se mnou, tak jako já s nimi, jelikož atmosféra s nimi byla vždy velice přátelská a profesionální.

Moc rád bych se někdy sešel, poseděl a popovídal s Mikhailem Baryshnikovem, nebo Carlosem Acostou.“

Hanako Matsune a Michal Krčmář Labutí jezero Choreografie David McAllister Foto Roosa Oksaharju

Ztvárnil jste řadu rolí – byl jste Princ Désiré a Modrý pták ve Spící krasavici, princ Siegfried v Labutím jezeře, Solor v Bajadéře, Basil v Donu Quijotovi, Vronský v Anně Karenině, Albret v Giselle, princ v Louskáčkovi, Oberon ve Snu noci svatojánské, Spartacus, Onegin… Jaké role rád ztvárňujete? Splnil jste si své taneční sny nebo máte ještě nějaký nesplněný?

„Samozřejmě mám své zamilované postavy jako je Basilio, Solor, Spartacus, Onegin  nebo Des Grieux. Jsou ovšem i balety, které dělám s menším nadšením. Vlastně každá role je zajímavá a dává možnost k mému osobnímu ztvárnění určitého charakteru.

Na Vaši otázku mohu odpovědět: Ano, splnil jsem si své sny a stále plním, v některých případech i několikanásobně. Jelikož si stále dávám nové sny, cíle a to je vlastně klíč k úspěchu.“

Corsaire – Maria Kochetkova – Michal Krčmář – Anna Marie Holmes Foto Mirka Kleemola

Začátkem března jste se vrátil z týdenního pobytu v Dubaji, kde jste v Abú Dhabí tančil na gala Roberto Bolle and Friends. Jaké to bylo, být součástí takového velkého mezinárodního tanečního projektu?  Co jste si z účasti odnesl?

„Samozřejmě to byla skvělá zkušenost. S Robertem jsem v kontaktu už nějakou dobu, ale stále jsme nemohli najít vhodné termíny pro spolupráci. Bohužel pandemie na tom měla také veliký podíl. Nakonec jsem obzvláště rád, že to klaplo pro tato  vystoupení. První představení jsme měli v Abu Dhabi v nádherném „Emirates Palace“ s úžasným zázemím a servisem. Druhé, stejně jako první, bylo reprezentováno Italskou ambasádou na expu „Italy Expo 2020″. Měl jsem čest si promluvit a povečeřet se zajímavými lidmi a ambasadory. Českého ambasadora Pana Slavíka nevyjímaje. Celou krátkou túr jsme zakončili symbolem míru při pokloně na Dubai Expo 2020. Dostali jsme se do zpráv a článků v médiích po celém světě. Ne pouze díky přítomnosti Roberta a dalších velkých tanečních umělců, ale díky jednoznačnému postoji vůči utlačování a zabíjení. Byl to velice silný moment také díky tomu, že na jevišti s námi byla hvězda „Staatsballett Berlin“ Iana Salenko, která je původem z Kyjeva a její rodina tam stále je. Hrdě stála na jevišti s ukrajinskou vlajkou přes ramena. Náš kolega Alessandro Quarta hrál na své housle Ukrajinskou Národní hymnu a my všichni jsme nad hlavami drželi cedule s nápisy „PEACE“ (mír). Organizátoři Dubai Expo 2020 s tímto nesouhlasili a také nám před představením nedali k tomuto gestu oficiální svolení, jelikož Rusko bylo také na Expu. I přes „zákaz“ jsme my všichni zúčastnění umělci jednohlasně zvolili naši podporu ukázat na kamery celému světu. Je to krátký čas, který má umělec na jevišti během svého vystoupení, ale měl by stoprocentně sloužit k vyjádření jeho pocitů. Proto bylo představení druhého března 2022 mnohonásobně důležité. Tančil jsem Grand Pas z baletu Don Quijote, které je pro mě jedno z nejoblíbenějších, při kterém nemusím na jevišti předstírat/hrát,  kdo jsem. Byla to nádherná show po boku špičkových baletních hvězd. A hlavně jsem mohl dát najevo svůj názor a hrdě splnit svou uměleckou povinnost. Vše bylo podtrženo reakcí obecenstva, které nám skládalo své díky během dlouhých minut potlesku ve stoje.“ (Celé vystoupení z Dubai Expo 2020 je možné shlédnout na Youtube.com)

archiv Michal Krčmář- Roberto Bolle and Friends Dubai Expo

Příležitostně se věnujete choreografii, jako bylo např. představení Slepé snění pro domovy důchodců v Helsinkách a někde jste řekl, že Vás láká i režie. Máte v těchto oborech nějaké vzory? 

„Je nesčetně choreografů, kteří mě ovlivnili a stále ovlivňují. Pomáhá mi to najít svůj „styl“. Je to proces, který nemá konec a stále se vyvíjí. O choreografii bych mohl mluvit hodiny, ale na co se podle mého názoru v dnešní době často zapomíná, je promyšlená režie.

Režie mě skutečně fascinuje a největší inspiraci si beru z kinematografie. Filmy jsou můj velký koníček. Sledovat práci velkých režisérů od Miloše Formana, přes Sergia Leoneho, Quentina Tarantina, až po Christophera Nolana nebo podle mého názoru režisérku s velkou budoucností Bryce Dallas Howard. Z každé generace režisérů a filmů jsem se něco přiučil, co mi pomáhá ztvárnit role určitým způsobem, dle daného kontextu a vykreslených situací. Přemýšlet nad nimi jako interpret, ale i jako režisér, mi dává mnohem větší rozhled, možnosti, prostor pro improvizaci a celkový přehled, jak vytvořit daný charakter na jevišti.“

 

archiv Michal Krčmář z nového baletu Sibeluis (generálka)

Když jste končil taneční konzervatoř, snil jste o tom, že budete baletním šéfem. Později Vás to přešlo. Co dnes? Čím je  balet pro Vás stále tak okouzlující?  

„Našel jsem určitý pocit svobody v mé profesi, která mi dává schopnost dělat mou práci ještě lépe než v minulosti. A to je osvobodit se od pocitu, že musím balet dělat až do tanečního důchodu. Uvědomuji  si, že jestli budu chtít zítra skončit, tak to bude správné rozhodnutí a udělá mě a mou rodinu šťastnější. Chodím do svého zaměstnání, protože je to má vášeň, láska a velký koníček. Až přijde den, kdy to tak cítit nebudu, tak se chci prostě sebrat a odejít. Zkrátka si myslím, že je pak lepší skončit. Když jsem si uvědomil tohle, tak jsem objevil určitou „uměleckou svobodu“. V mé profesi musím poslouchat jen jeden hlas a to instinkt v mém srdci a ne mého uměleckého šéfa nebo pedagoga. Ti by zde měli být pouze jako podpora k dosažení mého nejlepšího výkonu.

Často mi připadá, že se dnes hodně baletních šéfů dostane na svůj post a je jim jedno, že jsou nerespektováni nebo jsou do konce odmítáni, v některých případech absolutní amatéři. Hlavně, že jsou tam, kde jsou. Ano,  je pravda, že dříve jsem snil o tom být umělecký šéf baletního souboru, ale ne za každou cenu. Dnes to vidím jinak. Pokud bych si nebyl rozhodně jistý, že mohu pro určitý soubor a tanečníky udělat to nejlepší a pokud bych byl nechtěný, tak proč se do takové pozice tlačit? Ani nevíte, kolik úžasných potencionálních šéfů v baletních kruzích je a přeci tuto práci nechtějí dělat, jelikož chtějí svůj klid. Problém vždy je a bude ego. Já také se svým egem bojuji, ale čím jsem starší a zkušenější, tak víc a víc nacházím svůj klid a mír, kam ego už nepatří.

Správný šéf se obklopí lidmi, kteří jsou mnohem lepší a moudřejší, než je on/ona sám. Vytvoří tým profesionálů, kde naslouchá názorům specialistů a mluví jako poslední a po hromadném zvážení určí cestu, kterou se vydat. Někdy přemýšlím o tom být umělecký šéf, ale pro mě je nejdůležitější rodina a čas pro ni.“

archiv Michal Krčmář – Roberto Bolle Michal Krčmář Dubai Expo

Řadu let žijete ve Finsku. Vaše manželka Stafania Cardaci, která je také tanečnice FNB, pochází ze Sicílie a máte dcerku Sofii. Co pro Vás znamená domov, kde je ten Váš?

„Můj domov je tam, kde má dcera a žena jsou šťastné a oni jsou šťastné, když jsme všichni spolu a je vlastně jedno, kde to je. Vím, že kdybych se rozhodl změnit angažmá a nastoupil třeba do souboru v Německu nebo Anglii, tak by neváhaly ani vteřinu a následovaly by mě. Ve Finsku jsme zatím spokojeni. Čeká nás další změna vedení, tak uvidíme. V naší rodině žijeme „hlavně dnes a na zítřek moc nekoukáme“.

Jak rád trávíte chvíle volna?

„Ve chvílích volna dost často učím na baletních školách a o delších prázdninách mířím okamžitě k moři na pláž, kde mohu být pořád. Sedět na pláži, spát na pláži, hrát fotbal, volejbal, sledovat západy a východy slunce. Podle mě, pro tanečníka je nejlepší volno na pláži u moře.“

Děkuji za rozhovor

archiv Michal Krčmář -Roberto Bolle Friends Abu Dhabi Emirates Palace

archiv Michal Krčmář – Roberto Bolle and Friends Dubai Expo

 

Foto: archiv Michala Krčmáře a uvedení fotografové 

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

10 ročník festivalu KoresponDance

Ochutnejte pár lahůdek

Krásný den, vážení příznivci tanečního a cirkusového umění,

intenzivně ale s radostí pro vás připravujeme 10. jubilejní edici festivalu KoresponDance a přinášíme několik ochutnávek, které, jak doufáme, vás povzbudí a umocní vaše těšení na letošní ročník. 😊

Jako tradičně se program uskuteční ve dvou částech. První v Praze 28. června a druhou, hlavní část chystáme na víkend 15.–17. července ve Žďáru nad Sázavou. Vstupné na pražskou část bude zdarma, o termínu předprodeje na festival ve Žďáru vás budeme včas informovat.

Jak jste si již povšimli v uplynulých ročnících, jednou z hlavních ambicí festivalu KoresponDance je spolupráce s různými komunitami a na tuto úspěšnou součinnost navážeme prostřednictvím několika projektů i letos.

Galit Liss – GO!

Opět vzniká jedinečné představení spolu se zájmovými volnočasovými centry pro seniory Vysočiny, tentokrát pod vedením izraelské choreografky a tanečnice Galit Liss, jedné z klíčových umělkyň programu ve Žďáru.

Galit Liss se ve své tvorbě věnuje práci se staršími ženami, které nejsou profesionální tanečnice. Posledních 15 let pracuje na prezentaci zralého těla na současné taneční aréně a upozorňuje na problematiku seniorů do veřejné agendy. Vytvořila vlastní metodologii a je zakladatelkou pohybové školy Gila. Mezi její nejnovější performance patří Go!, které mělo premiéru v loňském roce na Izraelském festivalu a které uvede rovněž na KoresponDance. Stárnoucí těla zkoumají, kultivují a sdílejí své příběhy pomocí pohybu a mluveného textu.

Své osobní příběhy nyní vyjádří ženy z Vysočiny a vytvoří tak spolu s Galit Liss společnou performance. Právě díky osobní angažovanosti a sdílení se projekt stane autentickým projevem konkrétní skupiny žen.

Tvorba Galit Liss započne ve Žďáru bezprostředně po Velikonocích na společném workshopu, bude pokračovat sdílením příběhů přes Zoom během května a června a intenzivní práce první poloviny července vyvrcholí na festivalu společným vystoupením.

Továrna v pohybu

V pražské části festivalu vás pozveme do Hostivaře, do útrob společnosti PRAKAB Pražská kabelovna, kde se za plného provozu odehraje první z komunitních projektů tohoto ročníku.

Na premiéře interdisciplinárního projektu Továrna v pohybu spolupracují česko-švýcarská novocirkusová skupina Cie Pieds Perchés, pracovníci pražské kabelovny PRAKAB a další čeští a zahraniční umělci. Zkušenosti a zájmy pracovníků a pracovnic továrny budou přetvořeny v umělecké site-specific dílo. Představení bude realizováno přímo v industriálních prostorách podniku, jeho zaměstnanci v něm budou také přímo účinkovat. Pražskou továrnu, situovanou v okrajové průmyslové zóně, i všechny lidi kolem ní zapojuje projekt do kontextu města v územním, sociálním i kulturním smyslu. To vše pod režijním vedením švýcarské umělkyně a akrobatky Stephanie N’Duhirahe.

Čeká vás ale mnohem více programových lákadel! Proto sledujte náš web a sociální sítě, kde vám postupně odtajníme další umělecké lahůdky. 😉

Barbora Dušková

pro Taneční magazín

Dream Factory Ostrava

Ostravská divadelní továrna na sny bude uvedena do provozu již počtrnácté

14. ročník divadelního festivalu Dream Factory Ostrava se nezadržitelně blíží. Letos nabídne více než třicet představení na více než dvaceti scénách! Vedle hlavního programu, který zahrnuje inscenace tradiční i nezávislé scény z České republiky a Slovenska, se diváci mohou těšit také na doprovodné debaty, koncerty či Ostravskou sekci s místními soubory. Novinkou bude speciální linie nazvaná Student Factory. Jedním z hlavních témat festivalu je svět outsiderů. Největší ostravský divadelní maraton se bude konat od 24. do 31. května, předprodej vstupenek bude zahájen už v pondělí 11. dubna.

Neoficiální zahájení festivalu se ponese v netypicky liturgickém duchu. Postará se o něj pravidelný host festivalu, čerstvý držitel ocenění Divadlo roku 2021, Divadelní spolek JEDL z Prahy. V režii oceňovaného režiséra Jana Nebeského se rozehraje v Kostele svatého Václava alegorie o životě a stavbách barokního architekta Jana Blažeje Santiniho. Štafetu následně převezme Divadlo LETÍ, které přeruší nastolené duchovní rozjímání svým environmentálně laděným Pubkvízem o budoucnosti světa. Ten zaútočí nejen na naše svědomí, ale i naše bránice. Netradičního inscenovaného pubkvízu se v kavárně Staré arény mohou zúčastnit jak jednotlivci, tak celé týmy.

Středa 25. května nabídne program na hlavních festivalových scénách. Odpoledne se v Divadle Petra Bezruče představí záštita letošního ročníku Vojtěch Kotek v titulní roli satirické komedie pražského Činoherního klubu. Ošklivec vás přesvědčí, že mít tu správnou tvář je důležitější, než se zdá, ale i o tom, že mládí, krása a plastická chirurgie nezachrání všechno. I když by to tak mohlo vypadat. Večer festivalový program vyvrcholí v Domě kultury města Ostravy slavnostním zahájením 14. ročníku festivalu, o které se postará pořádně početná výprava. Z Divadla pod Palmovkou totiž dorazí 294 statečných, aby dokumentární fikci několikanásobného držitele Ceny divadelní kritiky Tomáše Dianišky napomohli atentátu na říšského protektora Heydricha.

Třetí festivalový den začne ve Staré aréně. S loutkovým představením Medař se ocitnete v odlehlých horách, kde na vás dýchne pohádková i hororová atmosféra. Lehce ponuré ladění vydrží i během podvečera. Divadlo Petra Bezruče obsadí skupina odloučených žen z Divadla Andreja Bagára z Nitry v současné adaptaci dramatu Federica Garcíi Lorcy. Ze španělského Domu Bernardy Alby sice zůstal jen slovenský Dom, co do působivosti však nezůstává přepis Anny Saavedry v režii Mariána Amslera své klasické předloze nic dlužen. Frustraci z nesvobody a nadmíru estrogenu můžete ve čtvrtek večer efektivně vybalancovat jediným způsobem: navštívit historicky nejúspěšnější boyband české popmusic a společně s ním nostalgicky, ale především s humorem, zavzpomínat na staré dobré devadesátky. V Domě kultury města Ostravy totiž vystoupí The Legend of Lunetic, kterou z pražského Divadla NoD přiveze autorská režijně-dramaturgická dvojice Janek Lesák a Natálie Preslová.

Počínaje pátkem 27. května se festival rozjede na plné obrátky jak počtem inscenací na denním programu, tak i různorodostí hracích míst. Každá inscenace se odehraje jinde. A jedna z nich   dokonce na dvou různých lokacích! Putovní divadelní zážitek si totiž pro své diváky připravilo Divadlo Na zábradlí ve „dvojinscenaci“ významného režiséra Dušana D. Pařízka. Ten do jediného večera propojil dvě hry rakouského dramatika a nositele Nobelovy ceny za literaturu Petera Handkeho. „Společně se Zdeňkem Adamcem, hrou zabývající se mladíkem, který se 34 let po Janu Palachovi upálil na Václavském náměstí, navzdory panující svobodě, demokracii a míru, zhlédnete i scénickou skicu nazvanou Sebeobviňování. Inscenace nazvaná Zdeněk Adamec + Sebeobviňování začíná reflexí kontroverzní osoby autora, která se odehraje v modlitebně Církve bratrské, z níž se přesuneme do Divadla Petra Bezruče na druhou část věnovanou „Pochodni 2003“ v mistrovském hereckém provedení Stanislava Majera a Martina Pechláta“, vysvětluje dramaturgyně festivalu Sylvie Vůjtková.

Pražský festival pouličního divadla

Pokračování pátečního večera se ponese v poněkud „vražedné“ tematice. Nejprve se na jevišti Domu kultury města Ostravy odehraje morbidní kabaret Jana Mydláře, který si v podání Geisslers Hofcomoedianten vyřídí účty se 27 českými pány, do čehož zapojí jen a pouze 27 diváků. A kdo by se snad chtěl seznámit s ještě účinnějšími prostředky, které nemusí nutně čítat chladnou ocel, ten dozajista ocení netradiční adaptaci nejslavnějšího českého dramatu. Jihočeskou Maryšu: Příběh vraha přivezou herci Malého divadla z Českých Budějovic a odehrají ji u táboráku za domem kultury, kde nebudou chybět ani kytary, ani špekáčky.

V sobotu se bude festivalový program soustředit na přijetí vlastního těla a bude zkoumat požadavky, které na sebe klademe, anebo je na sebe necháváme klást společností. První hlas v tomto tematickém cyklu bude mít na komorní scéně Márnice Divadla Petra Bezruče Ridina Ahmedová se svou performancí Sádlo. Ta vychází ze stejnojmenného oblíbeného podcastu Rádia Wave a zabývá se právě bodyshamingem. Bezprostředně na ni naváže v hlavním sále Divadla Petra Bezruče Miřenka Čechová ve svých Baletkách, kterým vtiskla nejprve románovou podobu, následně je zpracovala v podobě online metainscenace a svou nečekaně krutou zpověď o zákoutí baletu dopracovala do podoby multimediální performance. A tělo, resp. jeho fyzická nedokonalost, sehraje podstatnou roli i ve třetí sobotní inscenaci. Jestli byl Richard III. tak nebývale krutý kvůli svému fyzickému znetvoření, nebo bylo jeho tělesné postižení naopak odrazem jeho černé duše, se již stovky let dohadují mnozí. Soubor Dejvického divadla nám předvede, jak se s jednou z nejznámějších Shakespearových historických her vypořádal pod vedením režijního dua SKUTR. Sobotní program vyvrcholí v Amfiteátru Domu kultury města Ostravy, kde uvede Činoherní studio z Ústí nad Labem svou černou teenagerskou komedii inspirovanou příběhy z knihy Černá sanitka Petra Janečka.

V neděli dopoledne budete moci během rodinné procházky, díky performanci Vodník open, narazit na zástupce urbanizovaných a nezvykle sdílných vodníků. Na osobní rozhovory s vodníky budete moci navázat další interaktivní zábavou díky Bratřím v tricku, kteří na dětském hřišti za Domem kultury města Ostravy představí svůj Bratří speciál. Za každých okolností originální artistní program totiž spoluurčují právě diváci. Rodinné kratochvíle můžete následně vyměnit za analýzu problémů současné rodiny a partnerských vztahů v podání Prešovského národného divadla. Jedno z nejprogresivnějších nezávislých slovenských divadel představí svoji verzi příběhu krachu jednoho manželství. Inscenace oceňované režisérky Júlie Rázusové, vychází ze slavného filmu Kramerová vs. Kramer s Meryl Streepovou a Dustinem Hoffmanem. Slavnostní zakončení hlavního programu je na programu v Divadle Antonína Dvořáka, jehož jeviště ovládne jedna ne tak zcela soudržná divadelní rodina v podání souboru Divadla v Dlouhé. Bez roucha je komedie o tom, jak se dá i nedá dělat divadlo, a režisérka Hana Burešová vás přesvědčí, jak se z ní dá udělat naprosto senzační divadlo, které zcela zaslouženě vyhrálo v anketě portálu i-divadlo.cz jakožto Nejlepší inscenace let 2020+2021.

„Inscenace Ošklivec, Santini, Zdeněk Adamec, Richard III., a vlastně i všech 294 statečných, spadají do hlavního festivalového programu, jehož výrazným tématem jsou letos outsideři. Na první pohled obyčejní, nezajímaví lidé, kterých bychom si snad ani nepovšimli. Právě oni však často dosáhnou velkých cílů. Své slabiny a nedokonalosti dokáží proměnit v neuvěřitelnou sílu,“ vysvětluje programovou linii ředitel festivalu Tomáš Suchanek a dodává: „Přestože hlavní program skončí v neděli, následující dva dny obsadíme prostory Studia G, Staré arény a nové studiové scény Komorní scény Aréna, kde vám představíme festivalovou novinku – Student Factory. Dostanou v ní prostor studenti DAMU, JAMU, VŠMU a Janáčkovy konzervatoře Ostrava. 14. ročník festivalu pak oficiálně zakončíme závěrečným festivalovým koncertem v úterý 31. května.“

Předprodej vstupenek na festivalová představení bude zahájen v pondělí 11. dubna. Vstupenky bude možné zakoupit online přímo prostřednictvím webových stránek festivalu nebo na pokladně Divadla Petra Bezruče. Kompletní program 14. ročníku festivalu najdete na www.dfov.cz.

Divadelní festival je realizován za finanční podpory Ministerstva kultury České republiky, Statutárního města Ostravy a Moravskoslezského kraje. Děkujeme. Pořadatelem festivalu je Dream Factory Ostrava, z.s.

Lucie Sembolová

pro Taneční magazín

Nina Bulgakova

Ukrajinská choreografka, tanečnice a ředitelka souboru Ethno Contemporary Ballet hledá uplatnění v ČR

ukrajinská choreografka, tanečnice a ředitelka souboru Ethno Contemporary Ballet Nina Bulgakova hledá uplatnění v České republice

Vyučující moderní choreografie na Katedře choreografie Charkovské národní pedagogické univerzity G. S. Skovoroda. Dlouholetá choreografka s bohatými zkušenostmi v oblasti scénických umění. Certifikovaná učitelka hatha jógy.

Podrobnosti: https://www.culturenet.cz/coKmv4d994Swax/uploads/2022/04/Bulgakova-Nina-CV.pdf

Vik Debnár

pro Taneční magazín