Štítek: Taneční magazín

Součástí již 15. ročníku tradičního divadelního festivalu nových forem MALÁ INVENTURA bylo i představení souboru „Anička a letadýlko“ pod stejně nekonformním názvem „Jana je panna“. Jednalo se o milou divadelní hříčku z divadelního prostředí, plnou nápaditých písniček i hudby.

„Jana je panna“, je inscenace s přehršlí nápadů, impulzů a drobných gagů i výraznějších nápadů. Defacto se jedná v jistém slova smyslu o „divadlo na divadle. I když ani toto není úplně přesná definice. Prim zde hraje divadelní prostředí, kuloáry i zázemí kolem prken, která mají znamenat, ale vždy nemusí, vysněný svět líčidel, triků i pofidérního pozlátka.

Jak již název souboru i konkrétní název představení napovídají, především Anička Duchaňová si umí ekvilibristicky pohrávat se slovy, jejich souvstažnostmi, kontrasty i významy. Tentokrát si v roli scenáristky pohrála i s motivy námětu Charlote Brontëové „Jana Eyrová“. Tato klasická předloha jí posloužila jako odrazový můstek, který ji katapultoval k výslednému tvaru moderního představení, reflektujícího současný (nejen umělecký) svět.

V rámci festivalu šlo již o několikátou reprízu představení. Bylo vidět, že je již interpretačně a režijně usazenější od dob premiéry, která proběhla před více než rokem – třetího prosince 2015. Nejen v herecké rovině, ale je rovněž schopnou režisérkou, textařkou, skladatelkou a v neposlední řadě autorkou – divadelní scenáristkou. Souhrn toho všeho dodává představení výrazně osobitou a neopakovatelnou pečeť.

Leitmotivem představení může být motto: „V dětství jsem chtěla být princeznou a později herečkou.“ A to vše se na pódiu v podání tří hlavních protagonistů – samotné Aničky Duchaňové, Anežky Kubátové a skvělého Roberta Mikuše – beze zbytku naplňuje.

Samotný text je plný až sarkastických narážek či odkazů na divadelní prostředí. Otázkou zůstává, zda některé z nich nejsou až příliš „odborné“, zda jsou přístupné méně znalému divákovi. Setkal jsem se totiž například i s herci dlouholetého amatérského divadla, jimž nic neříkal výraz „divadelní fundus“.

Jako písňový textař musím vyzdvihnout kvalitu (zhudebněných či textovaných na muziku?) textů Duchaňové. Na hudbě je cítit i charakteristický vklad muzikantského matadora Michala Němce, spjatého s legendární kapelou Jablkoň. Neopakovatelný punc dodává představení „Jana je panna“ i barvitá a neokoukaná výprava dua Anna Duchaňová a Karolína Ráčková. U Aničky Duchaňové musím rovněž ocenit i detailní nalíčení obličeje i „nainscenovaný“ vypadlý zub v puse (zde jsem si vzpomněl maně na „kapesní“ povídku Karla Čapka „Zmizení herce Bendy“). Pod inscenaci se výrazně podepsal i Petr Pola jako dramaturg.

Pokud je herec či autor na představení zainteresován i v dalších pozicích, přináší to rovněž řadu úskalí. U Aničky Duchaňové by je tentokrát bylo možno nalézt v režijně aranžovací rovině. Mám tím speciálně na mysli choreografické aranžmá a práci s herci v prostoru. Ve Venuši ve Švehlovce se „Jana je panna“ odehrávala v obřím a nesmírně hlubokém prostoru. Ten nebyl až tak výrazně využit. Jeho potenciál skýtal řadu dalších možností. Ovšem, dlužno podotknout, že moderní balkónová scéna zde vyzněla brilantně!

Pouze kladná slova mohu mířit k milým a neotřelým loutkářským mezihrám, které představení samotnému dodaly švih, dynamiku i potřebný kontrast.

„Jana je panna“ je moderní divadelní tvar, který snese plně kritická „mezioborová“ měřítka. Jeho pětaosmdesát minut uteče jako by to byla půlhodinka. V neposlední řadě musím závěrem vyzdvihnout nasazení všech tří protagonistů, kteří tak opět dali vzpomenout na ono legendární werichovské „zařádit si“!

FOTO: MALÁ INVENTURA

MICHAL STEIN

TANEČNÍ MAGAZÍN