Rozhovor s tanečníkem Lukášem Homolou

„S tancem jsem skončil, ale vrátil jsem se. Není to tak jednoduché:“

S tancem začínal velice brzy, a to v dětském folklorním souboru. Později ho zaujalo disco. Kromě toho byl aktivní sportovec a nakonec dal přednost tanci. Jako tanečník spolupracoval s několika soubory a kromě tance, se kterým se již jednou rozloučil, aby se k němu nakonec vrátil, je Lukáš Homola také masérem a v Praze otevřel masážní studio Haptiq.

Jako kluk jste byl sportovně velice aktivní, hrál jste fotbal a trénoval atletiku. A v dospívání jste se dostal k tanci. Jak tomu došlo?

„Myslím, že na mě měla největší vliv hlavně máma. Nejprve jsem asi v pěti letech začal v dětském folklorním souboru. Ve třetí a čtvrté třídě jsem tančil disco. Poté jsem nastoupil na sportovní gymnázium, kde jsem měl tolik pohybu, že jsem pokračoval už jen ve folklorním souboru. V kvintě na gymnáziu se ale něco změnilo — tou dobou jsem se znovu začal věnovat discu, konkrétně disco klipům. O rok později jsem už stál na přijímacích zkouškách na šestiletou konzervatoř. A tak se ze sportovce a fotbalisty stal najednou jen tanečník.“

Tanec jste vystudoval na Konzervatoři J. L. Bellu v Banské Bystrici a poté ještě pedagogiku moderního tance a choreografii na HAMU v Praze (BcA.) Proč právě moderní tanec a čím Vás zaujala choreografie?

„Pedagogiku jsem studoval v bakalářském studiu a bavilo mě učit. V pátém ročníku na konzervatoři jsem vedl taneční obor na ZUŠ Sliač. Říkal jsem si, že chci tančit, a že až jednou nebudu na jevišti, stanu se učitelem. Pak jsem si dal od studií pětiletou pauzu, během které jsem se věnoval vlastní tvorbě. Po několika autorských projektech a spolupracích jsem se rozhodl, že si potřebuji doplnit znalosti, a přihlásil jsem se na magisterské studium choreografie, které bych měl letos dokončit.

Moderní a současný tanec byl na naší konzervatoři hlavní doménou, a to ve mně zanechalo hlubokou stopu. Choreografii podle mě každý tvůrce do jisté míry cítí v sobě, a já jsem se chtěl v tomto oboru dále rozvíjet. Myslím, že každý pedagog je do určité míry zároveň choreografem a dramaturgem svých lekcí — všechno je to propojené.“

Coby interpret jste spolupracoval s tanečními soubory Dot504, Studia ALTA, ME-SA, VerTeDance, BOD. Y. V Divadle Hybernia jste se představil v inscenaci Zpívání v dešti a své taneční umění zde předvádíte i v dalších inscenacích jako Tarzan, Vivaldiano The Show nebo Já secese. Vystupujete také ve Vzkříšení (Nová spirála). Tanec je, jak sám říkáte, stále na prvním místě. Čím Vás stále tak fascinuje?

„Musím říct, že jsem se s tancem chtěl několikrát rozloučit. Jednou jsem to dokonce opravdu udělal, ale tanec se ke mně vrátil — i když v trochu jiné podobě. Fascinuje mě, jak s věkem vnímám některé věci a situace v tanečním světě jinak. Myslel jsem si, že tanec prostě opustím, ale ve skutečnosti to tak jednoduché není. V určité fázi jsem byl čistě vyhraněný tanečník současného tance. Jenže moje zkušenosti z mládí mi otevřely dveře i k jiným projektům, a to mě vlastně také fascinuje. Další věcí, která mě stále překvapuje, je ochota tanečníků pracovat v náročných podmínkách — ale to je téma samo o sobě.“

Zajímá Vás propojení mezi tancem a fyzickým divadlem. A co nový cirkus nebo akrobacie? Zkusil jste si také?

„Řekl bych, že se o jistou základní akrobacii pokouším téměř vždy, ale salto vám neudělám — na trampolíně bych to možná ještě zvládl. (smích). Nový cirkus pečlivě sleduji, hlavně jeho vývoj v Praze, a fascinuje mě, co všechno dokáže nabídnout. V novocirkusovém představení jsem zatím neúčinkoval, ale co není, může být.“

Jako tanečník máte možnost spolupracovat s různými choreografy, režiséry jako i tanečníky. Je někdo, kdo Vás profesně hodně ovlivnil? S kým byste rád spolupracoval nebo tančil na scéně?

„To je zvláštní — na tuhle otázku neumím jednoznačně odpovědět. Řekl bych, že mě poměrně hodně ovlivnila většina projektů i workshopů, kterých jsem se zúčastnil.

Pokud ale chcete jména, mezi režiséry bych zmínil Davida Radoka, Ondřeje Havelku a uskupení SKUTR. Z choreografů pak Jozefa Fručeka, Martina Kilvádyho a Milana Tomášika, Lenka Vagnerová. Ze zahraničních umělců mě ovlivnili například Julien Hamilton, Lali Ayguadé, Akram Khan, David Zambrano, Daniel Raček… Aktuálně asi nemám žádnou vysněnou, nenaplněnou spolupráci. Momentálně se soustředím spíše na tvůrčí plány. Jako interpret bych si přál pracovat s režisérem nebo choreografem, který ze mě dokáže vytáhnout veškerý vyjadřovací potenciál, pracuje na smysluplných tématech a nebojí se humoru.“

Díky aktivnímu pohybu a potřebě regenerace jste se dostal k masážím. A jak sám říkáte: „Učarovala mě hlavně síla doteku a její komplexnost.“ A po absolvování různých odborných kurzů, jste v Praze otevřel masážní studio Haptiq. Co Vás baví na práci maséra? Je to možnost pomoci klientovi od bolestí právě díky síle již zmiňovaného doteku? Vidět, že klient je spokojený a Vy jste mu díky svým znalostem a zručností pomohl?

„Ano, vlastně jsem takový „ovlivňovač“. Masáž je velmi starý nástroj, jak si pomoci, ulevit si a zpříjemnit čas. Přijde mi to hrozně jednoduché a nějak se u toho cítím přirozeně. Pomáhám druhým, baví mě to a dostávám za to zaplaceno. Tahle trojkombinace je pro mě důležitá. Síla doteku mě nepřestane udivovat asi nikdy.“

Uvedl jste, že: „Masáž je směs mých zkušeností, znalostí a technik, které kombinuji na základě potřeb klienta. Snažím se ke každému klientovi přistupovat individuálně, a proto je každá masáž malinko jiná.“ Takže masáže děláte, jak se říká, přímo na tělo konkrétního klienta?

„Jistá kostra „choreografie“ zůstává ve většině případů stejná, liší se pak intenzita a čas. Další ingredience, které používám, se mohou lišit (světlo, teplo, baňky, presura…).“

A co chvíle volna, jak je rád trávíte? Máte rád aktivní nebo pasivní odpočinek?

„Upřímně, posledních pár let vlastně nevím, co je chvíle volna. 😀   Ale, když tak zpětně vzpomínám, tak čas s rodinou, čas s blízkými lidmi, pobyt v přírodě, sauna a poslední dobou i běh — to je můj terapeut. Řekl bych, že je to něco mezi aktivním a pasivním odpočinkem.“

Děkujeme za rozhovor 

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

Za/tím neviditelná žena

Inscenace zpochybňuje zažité představy o mužských rolích

V Inscenaci Za/tím neviditelná žena hledají performeři Jiří Šimek a Peter Šavel společně s dramaturgyní Martou Ljubkovou emočně vyspělého muže, který dokáže přijmout všechny stránky své osobnosti. Premiéra se uskuteční 13. a 14. září 2022 v Moving Station v Plzni v rámci festivalu Divadlo. Inscenace vznikla jako koprodukce Studia ALTA a souboru Ufftenživot v rámci mezinárodního projektu CoHouses podpořeného z finančních mechanismů EHP a Norska.

Za/tím neviditelná žena je divadelní projekt, který je vyvrcholením dvouleté spolupráce ambasadorů Studia ALTA Jiřího Šimka a Petera Šavela. Tématem je zpochybňování zažitých mužských rolí a ideálu muže. „Zkoumáme stereotypy, normy a očekávání, které jsme se naučili, které jsme si nechali vnutit, které jsme si vytvořili, které jsme si zautomatizovali a snažíme se je odlupovat. Hledáme, jak toto “odlupování” zpracovat jevištně,“ říkají o inscenaci autoři. Inscenace ovšem nepředkládá hotové teze, nýbrž nabízí prostor, v němž jsou diváci přizváni ke společnému zkoumání toho, čím muž má být a čím doopravdy je.

Autoři experimentují s hranicemi toho, co a jak dokáží v divadle říct, a taky s tím, co ještě je divadlo. Nekladou si žánrové, formální ani výrazové hranice. Divadelní tvar chápou jako svobodné teritorium, kde je možné vše. Dokonce si i beztrestně zaplakat.

Studio ALTA si vybralo Za/tím neviditelnou ženu jako jednu z hlavních částí mezinárodního projektu CoHouses, ve kterém spolupracuje se dvěma norskými kulturními domy – Black Box Teater z Oslo a Baerum Kulturhus z města Sandvika. I díky tomu si mohli tvůrci dovolit naprosto nevídanou tvůrčí svobodu a komfortně a důstojně pracovat na tomto projektu po dobu dvou let na rezidencích v Norsku a na mnoha místech ČR.

I když Studio ALTA i Ufftenživot prezentují svoji hlavní činnost v Praze, projekt bude poprvé uveden v Plzni, kam se dostane díky spolupráci se zdejším kulturním aktérem Moving Station. Ten si vybral právě premiéru tohoto projektu a zařadil ji do své dramaturgické sekce “Johan uvádí”, která je součástí prestižního plzeňského festivalu Divadlo. Uvádění žánrově neuchopitelných a tematicky odvážných inscenací v regionech je jedním z hlavních cílů projektu CoHouses.

Vzhledem k dlouhodobé povaze projektu a jeho mnoho vrstevnatosti také vzniká webová prezentace www.neviditelnazena.cz, která zaznamenává proces vzniku inscenace. Diváci tak od září dostanou příležitost nahlédnout do poznámek, draftů a všech možných materiálů, které vznikly během tvůrčího procesu, ale do samotné inscenace se nevešly.

Jiří Šimek – Peter Šavel – Marta Ljubková

ZA/TÍM NEVIDITELNÁ ŽENA – Můžou se i muži stát lidmi?

Ufftenživot & Studio ALTA

PERFORMEŘI: Jiří Šimek, Peter Šavel

DRAMATURGICKÁ A KREATIVNÍ SPOLUPRÁCE: Marta Ljubková

TECHNICKÁ PODPORA a LIGHTDESIGN: Štěpán Hejzlar, Zuzana Režná

PRODUKCE: Tereza Tomášová, Ludmila Vacková & Jiří Šimek

PRODUCENTI: Studio ALTA (ALT@RT, z.ú.), Ufftenživot

KOPRODUCENT: Moving Station (Johan, z.ú.)

REZIDENČNÍ POBYTY (chronologicky): Velvarská kostka, Rezi.dance v lese, Sprang Scene (Norsko), Baerum Kulturhus (Sandvika – Norsko), Studio ALTA, Moving Station

PODPOŘILI: MHMP a MKČR

Inscenace ZA/TÍM NEVIDITELNÁ ŽENA je součástí projektu „Spolupráce kulturních domů: Studio ALTA, Baerum Kulturhus a Black Box Teater“, který je podpořen z finančních mechanismů EHP a Norska (EEA grants).

PREMIÉRA: 13. září 2022 19:00 v Moving Station v Plzni v rámci festivalu Divadlo

PRVNÍ REPRÍZA: 14. září 2022 16:30 v Moving Station v Plzni

Tatiana Brederová

pro Taneční magazín 

Jak vnímáme autorská představení?

RespondART 2017 vrcholí. Nenechte si ujít setkání autorů a diváků

 

Studio ALTA již druhým rokem realizuje ve spolupráci se svými německými a českými partnery projekt RespondART. Letošní ročník vyvrcholí intenzivním víkendem, v rámci kterého uvede tato holešovická scéna cyklus autorských představení s následnými diskuzními setkáními autorů a diváků, jejichž cílem je představení neukončit jeho prostou konzumací, ale naopak rozvinout do dalších dimenzí. 

Uvádění autorských představení je jedna z nedílných součástí aktivit Studia ALTA. Co ovšem znamená takové autorské představení shlédnout? Je možné tancem předat nejen vjemy a pocity, ale i zřetelné myšlenky? Je o performanci možné mluvit a nezničit její význam? Lze tanec rozvíjet slovem?

„Projekt RespondART nabízí prostor, ve kterém na tyto otázky hledají účastníci konkrétní odpovědi. Cyklus vybraných autorských představení doplňujeme o následná diskuzní setkání autorů a diváků, jejichž cílem je představení neukončit jeho prostou konzumací, ale naopak rozvinout do dalších dimenzí. Slovo a verbalizace, fyzické převzetí a interakce pak může pomoci v odhalení dalších významů uměleckého díla, včetně aspektu sebepoznání, či rozvoje sociálních a komunitních vztahů“, vysvětluje záměr dramaturgyně projektu Karolína Hejnová.

V rámci RespondART víkendu budou diváci sledovat tři různorodá představení nikoli s důrazem pouze na konkrétní projekty, nýbrž s důrazem na jejich recepci. Uznávaná německá choreografka Anna Konjetzki uvede představení Chipping o vztahu těla a měnícího se prostoru, který lze chápat jako měnící se výzvy, na které musí společnost reagovat. Soubor Ufftenživot se ve své ukázce bude ptát, zda máme být opravdu v klidu. Turecká choreografka Ceren Oran v Německu aktivně pracuje s uprchlíky a v ALTĚ připraví kreativní odpoledne pro děti o řeči beze slov. Netradiční diskuze moderuje filosofka a pedagožka DAMU Alice Koubová.

Přijďte si na víkend umělecká díla užít, zažít a zkusit jim věnovat různé druhy divácké pozornosti. Zkuste si, jaký vliv může mít další pozorná práce s představením na vaše vlastní myšlenky, rozhodování, vnímání a každodennost.

 

PROGRAM RespondART víkendu:

12.5. / 19:30 / Anna Konjetzki: Chipping

Taneční představení uznávané německé choreografky o vztahu těla a měnícího se prostoru.

13.5. / 17:00 / Ufftenživot: Keep Calm

Ukázka z průběhu zkoušení nového projektu souboru Ufftenživot.

14.5. /

11:00 / Otevřená snídaně (ve spolupráci s iniciativou HateFree Culture)

13:00 / Ceren Oran: Malování zvukem (workshop pro děti od 2 let)

15:00 / Ceren Oran: Povídej …

Taneční představení pro děti od 2 let o komunikaci beze slov.

 

 

Tatiana Brederová

Taneční magazín

Taneční díla představená na 25. ročníku TANCE PRAHA oslnila kvalitou

Ve Státní opeře přinesla potlesk ve stoje

 

 

 

Jubilejní 25. ročník Mezinárodního festivalu současného tance a pohybového divadla TANEC PRAHA trval od 27. 5. – 4. 7. 2013 a v průběhu šesti týdnů představil nejkvalitnější tvorbu současného tance v hlavním městě a dalších jedenácti městech České republiky. V rámci hlavního programu v Praze vystoupilo 19 souborů s 25 choreografy 17 národností s důrazem na zastoupení evropských umělců. V regionech (Brně, Českých Budějovicích, Českém Krumlově, Hradci Králové, Chocni, Jihlavě, Olomouci, Pardubicích / Polomu u Trhové Kamenici, Plzni, Sušici, Valašském Meziříčí) trval program jeden měsíc a nabídl celkem 35 děl 22 choreografů 11 národností. Hlavní program v Praze zhlédlo 4 800 diváků, doprovodný program 1 300 diváků a TANEC PRAHA DĚTEM vidělo 700 diváků. V regionech program navštívilo cca 1 000 diváků. Celkem měl letošní TANEC PRAHA přibližnou návštěvnost 6 800 diváků.

Příznivci tance měli možnost zhlédnout program v Praze na pěti divadelních scénách: v Ponci – divadle pro tanec, v Divadle Archa, ve Studiu ALTA, v Hudebním divadle Karlín a ve Státní opeře. Kromě kamenných divadel se však organizátoři festivalu letos zaměřili také na vstup do veřejného prostoru a ve spolupráci s dalšími subjekty české kulturní scény (např. reSITE festival, Cinema Royal) zorganizovali několik site-specific akcí. Jedna z nich přinesla i premiéru projektu SPACES TRANSLATIONS Věry Ondrašíkové, který byl 15. června uveden v Pařížské ulici. Z důvodu červnových povodní musel být zrušen projekt připravovaný ve spolupráci se sdružením Bajkazyl, v rámci kterého měly své taneční dílo představit choreografky a tanečnice Zdenka Brungot Svíteková a Kateřina Dietzová. Dílo bude uvedeno k příležitosti zahájení nové sezony divadla Ponce, které je plánováno na sobotu 14. září. Doprovodný program TANCE PRAHA 2013 kromě site-specific projektů obohatily již tradiční diskuze po představeních a tematické debaty, filmové projekce či široká nabídka workshopů se zahraničními lektory.

V rámci hlavního programu v Praze vystoupilo 19 souborů s 25 choreografy 17 národností. Diváci měli možnost na úvod festivalu navštívit bohatý týdenní program pro děti a jejich rodiče, tzv. TANEC PRAHA DĚTEM, který proběhl od 27. května do 1. června. První den týdenního prologu zahájila premiéra taneční inscenace Karneval zvířat. Výslednou podobu díla, které vzniklo na motivy stejnojmenné hudební suity francouzského skladatele Camille Saint-Saënse, ovlivnila intenzivní celoroční práce s dětmi v rámci tvůrčích dílen. Kreativní kolektiv pod vedením choreografky Barbory Látalové nechal děti nahlédnout do fantaskního světa zvířecí říše rezonujícího rytmy, pohyby, zvuky i tichem. Repríza díla bude uvedena 17. října v divadle Ponec, které inscenaci také koprodukovalo. Pro nejmladší diváky bylo ve Studiu ALTA připraveno taneční představení skupiny VerTeDance názvem Boxteska, v průběhu týdne v divadle Ponec probíhaly veřejné prezentace projektu Tanec školám a celý prolog TANEC PRAHA DĚTEM zakončil site-specific projekt s názvem Děti tančí (s)věží, jehož součástí bylo také setkání dětí z dětských studií působících při scénách divadla Ponec, Studia ALTA a Divadla Archa.

aaaaa

Hlavní program pak 3. července odstartoval gala-zahájením ve formě vzpomínkového večera s podtitulem Reminiscence a přinesl ohlédnutí za uplynulými 25 lety festivalu, od jeho skromného vzniku v roce 1989, přes činorodá 90. léta po nové milénium, které pro TANEC PRAHA znamenalo dovršení jeho profesionalizace a vydobytí nezastupitelného místa na české kulturní scéně. Diváci mohli zhlédnout krátká představení z dílny výrazných umělců, kteří v minulosti na festivalu vystoupili a rozhodli se jeho 25. výročí podpořit. Mezi nimi byli např. Lin Hwai Min / Cloud Gate Dance Theatre of Taiwan (TW/ROC), Palle Granhøj (DK), Jorma Uotinen (FI), Ohad Naharin (IL). V rámci večera proběhlo také vyhlášení cen České taneční platformy (Taneční inscenace roku – Lenka Vagnerová & Comp.: Jezdci, Tanečnice roku – Markéta Vacovská, Cena diváka – VerTeDance: Simulante Bande, Cen za světelný design – Martin Špetlík).

Během následujících pěti týdnů pak v Praze vystoupila řada výrazných osobností světového tance: Karine Ponties (FR/BE) / Dame de Pic s dílem Lamali Lokta, dánský soubor Granhøj Dans s Aline Not Alone, Claudio Stellato (IT) s dílem L`Autre, Lia Haraki (CY) se sólem Tune In, Roy Assaf (IL) s triem The Hill, Niv Sheinfeld & Oren Laor (IL) s dílem Two Room Apartment (večer byl uvedený v rámci festivalu Dny Jeruzaléma v Praze), Giulio D’Anna (IT/NL) s inscenací Parkin’Son, na jehož uvedení navázala diskuze na téma Parkinson – umělecká reflexe nemoci. Diskuze se konala v rámci doprovodného programu výstavy Postiženi normalitou, kterou organizuje Centrum pro současné umění DOX. Červnový program pak zakončila mozaika mladé evropské tvorby, tzv. EVROPSKÁ TANEČNÍ LABORATOŘ, v rámci které vystoupili Groupe ENTORSE (FR) s Accidens (ce qui arrive), La Coja Dansa (ESP) s Accidia a Tabea Martin (CH) s dílem Duet for Two Dancers. Nechyběla ani dramaturgická linie TANEC PRAHA STUDENTŮM. Primárně pro studující tanečních a příbuzných oborů bylo připraveno představení s názvem A Mary Wigman Dance Evening choreografa a tanečníka Fabiána Barby (BE/EC/DE). Na večer věnovaný odkazu průkopnice tanečního expresionismu Mary Wigman navázala diskuze a workshop. Všechna zmíněná představení (kromě díla Parkin’Son) byla uvedena na scéně Ponce – divadla pro tanec.

Festival TANEC PRAHA každoročně chystá pro české publikum tzv. Události sezony a nejinak tomu bylo letos. K jubilejnímu výročí připravil TANEC PRAHA Události hned dvě, a to uvedení inscenace 32 rue Vandenbraden vlámského souboru Peeping Tom (IT/BE/AR/FR) 18. a 19. června v Hudebním divadle Karlín a 3. a 4. července uvedení unikátního sóla DESH Akram Khan Company (UK) ve Státní opeře. Dílo 32 rue Vandenbranden bylo fyzickým divadlem překračujícím taneční žánr i představy o možnostech pohybu. Jedním ze zdrojů inspirace byl pro autory Gabrielu Carrizo a Francka Chartiera film japonského režiséra Shohei Imamury „The Ballad of Narayama“. Stejně jako film, představila inscenace komunitu žijící osamoceně vysoko v zasněžených horách a obří cyklorama (30 x 8 metrů) vytvořila na scéně během letního večera iluzi nekonečné zimní oblohy. Multižánrová surreální inscenace oslovila zejména diváky, kteří měli s tancem a pohybovým divadlem předchozí zkušenost. Dalo by se říci, že se jednalo o představení pro „fajnšmekry“. Taneční kritik Roman Vašek v recenzi pro Lidové noviny o 32 rue Vandenbranden napsal: „Na první pohled je konzervativně realistické, ale umožňuje nečekané proměny a kouzla, díky nimž se postavy v emočně exponovaných místech mohou vznášet, mizet a zase se objevovat. Členové Peeping Tom nabídli nevšední zážitek. Absurdní, překvapivý, nejasně čitelný, ale tanečně rozhodně fascinující.“

bbbbb

Gala-closing festivalu a výjimečné vyvrcholení 25 let TANCE PRAHA obstarala druhá událost sezony, inscenace DESH. Název tohoto autobiografického díla znamená v bengálštině domovina a tělo Akrama Khana – subtilního, ale extrémně charismatického tanečníka a choreografa – se stalo na jevištěm místem střetu významů jako země, národ, rezistence či splynutí. První hrací večer byl zcela vyprodán, na druhý se kapacita Státní opery naplnila cca z 90 %. Druhý večer tak diváky uvítal radní Doc. Ing. Mgr. Martin Dlouhý, Dr. Msc., zástupce podporujícího Magistrátu hl. Města Prahy. Oba večery ocenili diváci ovací ve stoje a nadšeně přivolalo autora i interpreta Akrama Khana zpět na jeviště více jak šestkrát! „Khan se nebál originálně kombinovat taneční žánry a styly. Předvedl virtuózní a velmi širokou pohybovou škálu, byť tanec není to hlavní, o co tu jde. Desh je emocemi nabitý a fascinující divadelní příběh. Ke spolupráci si přizval špičkový umělecký tým, bez něhož by se tato výpravná multimediální inscenace během dvou let příprav nebyla zrodila v tak skvělé podobě,“ ohodnotila inscenaci DESH Johana Mücková pro kulturu ČT24. Celou recenzi představení si můžete přečíst zde. V celovečerním sólu spojil Akram své tvůrčí schopnosti s vizuálním umělcem Timem Yipem (držitelem Oscara za filmový design), light designérem Michaelem Hullsem (Sadler’s Wells Associate Artist), spisovatelkou a básnířkou Karthikou Nair a skladatelkou Jocelyn Pook. Samotné dílo DESH bylo v roce 2012 oceněno cenou Laurence Oliviera – Best New Dance Production. „25. výročí pro nás byla velká výzva. Myslím ale, že se nám podařilo pro diváky připravit nejenom v Praze, ale i v regionech velmi bohatou a kvalitní nabídku. Nelehké začátky festivalu ovlivněné červnovými povodněmi byly rychle zapomenuty a ovace ve stoje v zaplněné Státní opeře byly krásnou tečkou za letošním jubilejním ročníkem,“ uvedla k letošnímu programu spoluředitelka festivalu TANEC PRAHA 2013 Markéta Perroud.

Celý letošní jubilejní festival byl také zachycen filmovým štábem České televize, která jako hlavní mediální partner akce připravuje dokument o TANCI PRAHA. Tento film, který je připravován v režii Jakuba Jahna ve spolupráci s Tancem Praha o. s., bude vysílán pravděpodobně ještě na podzim tohoto roku. Cílem je představit českým divákům průřez celkovou historií festivalu.

 

Video můžete shlédnout zde:

 

Taneční magazín