Stabat a Mater

DEKKADANCERS a Lenka Dusilová na jedné scéně

zasílám informaci o chystané premiéře projektu Stabat a Mater. 14. a 15. březen budou na Jatkách78 patřit unikátnímu propojení současného tance a české hudební scény. Po Tata Bojs DEKKADANCERS oslovili ke spolupráci další výraznou osobnost. Je jí devítinásobná držitelka výročních hudebních cen Anděl Lenka Dusilová.
V první polovině večera se uskuteční pražská premiéra choreografie DEKKADANCERS Stabat Mater. Připravili ji trojnásobný držitel cen Thálie za tanec Ondřej Vinklát a Štěpán Pechar. Ve druhé polovině večera odehraje koncert Lenka Dusilová, jíž DEKKADANCERS doprovodí taneční improvizací.

„Stabat Mater je pro DEKKADANCERS krokem zpět ke kořenům. Vyjadřuje touhu zachytit myšlenku a malovat její obrazy čistě pomocí pohybu. S Lenkou Dusilovou jsme chtěli společně vytvořit něco již dlouho. Aby na naši choreografii navázala koncertem, který doprovodíme taneční improvizací, nám přišlo jako skvělý nápad. Celý večer jsme nazvali Stabat a Mater s poukazem na to, že jeho dvě části propojují naši představu matky Ježíše Krista s matkou českého alternativního roku Lenkou Dusilovou,“ vysvětluje Ondřej Vinklát.

Z večera si tak diváci odnesou ojedinělý hudebně-taneční zážitek. Zpěvačka Lenka Dusilová svou autorskou hudbou a také skladbou Ivana Achera vytvoří prostor pro improvizační vystoupení souboru DEKKADANCERS. Oba večery tak budou mít jednotnou linku, ale přesto budou pokaždé jiné.

Lenka Dusilová ke spolupráci s tanečním souborem dodává: „Přijala jsem krásnou výzvu od tanečníka a choreografa Ondřeje Vinkláta spojit svou živou sólovou performance s uměleckým tanečním jazykem DEKKADANCERS a se speciálním skladatelským vstupem Ivana Achera. Pro tento tvar použiji některé vybrané skladby z mého aktuálního alba Řeka, které je velice osobním a regresním nahlédnutím do zátěžové minulosti mojí ženské rodové linie, která se zpětně táhne až ke konci 2. světové války. Ivan Acher napsal původní skladbu, která navazuje na skladbu Tremolo, která jest temným ženským lamentem ve sledu příběhů alba Řeka. Jsem nedočkavě natěšená, jak to celé ve výsledku bude fungovat s reminiscencí a dokonalým tanečním jazykem a myšlením  DEKKADANCERS.“ 

Zuzana Hošková
pro Taneční magazín

Zabiják život

Druhá premiéra

Pražský komorní balet tančí  druhou premiéru představení Zabiják život

 Pražský komorní balet uvede 23. ledna 2022 v Městském divadle v Mostě druhou premiéru nového programu Zabiják život. Hlavním společným jmenovatelem dvou choreografií, které přinášejí veselý i vážný náhled na život, je hudba českých skladatelů. V první choreografii nazvané Když nevíte coby, kupte si dva hroby, použil její autor Marek Svobodník Serenádu pro smyčcový orchestr Es-dur Josefa Suka, zatímco Petr Zuska se pro svůj Epitaf nechal inspirovat slavným Koncertem pro violoncello a orchestr h-moll Antonína Dvořáka.

Autorem černé baletní grotesky s detektivní zápletkou, která vznikla na motivy příběhů spisovatelky Agathy Christie, je choreograf Marek Svobodník, člen Baletu Národního divadla. Na lyrickou pozdně romantickou Sukovu skladbu se na jevišti odehrává satirický příběh zámožné rodiny, v níž náhle skoná její nejstarší člen. Smutek nad zesnulým rychle střídá nevraživost jednotlivých postav, vzájemná podezření a touha po dědictví.

Renomovaný choreograf Petr Zuska, bývalý dlouholetý šéf Baletu Národního divadla, se pro své dílo Epitaf inspiroval nádherným Dvořákovým koncertem pro violoncello a životem jedné ze slavných interpretek tohoto díla, výjimečné britské violoncellistky Jacqueline du Pré. Strmá kariéra ji začala opouštět už v pětadvaceti letech, kdy přestávala cítit prsty na rukou, ve dvaačtyřiceti pak předčasně zemřela na roztroušenou sklerózu.

„Inspirací, jak přistoupit ke koncertu h moll pro violoncello a orchestr, se mi stal jednak Antonín Dvořák sám, respektive jeho vztah k Josefíně Kounicové – lásce z mládí, jejíž nemocí a smrtí je toto dílo hluboce ovlivněno, jednak neobyčejný životní příběh Jacqueline du Pré,“ uvádí Zuska.

V hlavních rolích choreografie, která citlivě zpracovává jak milostný vztah dvojice, tak Jacquelinino umění, se představí Tereza Hloušková, sólistka Pražského komorního baletu Ondřej Vinklát, bývalý první sólista Baletu Národního divadla a mimo jiné také držitel tří prestižních Cen Thálie.

Když nevíte coby, kupte si dva hroby

Režie a choreografie: Marek Svobodník

Hudba: Josef Suk (Serenáda pro smyčcový orchestr Es dur, op. 6

Scéna: Petr Siedlaczek

Kostýmy: Pavel Knolle

Světelný design: Karel „Karlos“ Šimek

Asistent choreografie: Igor Vejsada

Tančí: 9 tanečníků

Délka: 30 minut

EPITAF

Režie a choreografie: Petr Zuska

Hudba: Antonín Dvořák (Koncert pro violoncello a orchestr h moll, op. 104

Scéna: Petr Zuska, Pavel Knolle

Kostýmy: Pavel Knolle

Světelný design: Karel „Karlos“ Šimek

Asistent choreografie: Linda Svidró

Tančí: 8 tanečníků

Délka: 40 minut

Johana Mravcová

pro Taneční magazín

Rozhovor s tanečníkem a držitelem cen Thálie Ondřejem Vinklátem

„Tanec je univerzálním jazykem“

Trojnásobný držitel ceny Thálie za své baletní kreace Ondřej Vinklát, se k tanci dostal přes sportovní gymnastiku. Absolvoval Taneční konzervatoř, pak přišlo angažmá v Bohemia Baletu, několik let byl sólistou baletu ND v Praze. Od roku 2015 je členem tanečního souboru DEKKADANCERS, kde působí nejen jako tanečník, ale i choreograf. Podle něj je tanec krásný a tančit ještě krásnější. Tanec je prostě univerzálním jazykem. A patří k lidem, pro které je práce, také jejich koníčkem.

K baletu jste se dostal přes sportovní gymnastiku, když se na jeden z tréninků přišla v roce 2001 podívat tehdejší šéfka baletu Divadla F. X. Šaldy ve vašem rodném Liberci Vlasta Vindušková s choreografem Gustavem Skálou, hledali právě kluka do představení Podzimní karneval. Vy jste zaujal a roli získal. Pamatujete si ten pocit, když jste se poprvé ocitl na jevišti?   

„Pamatuji. Připadal jsem si tam jako Alenka v říši divů. Ta koncentrace všech přítomných na jevišti v čase a prostoru, hudba, světla, ale také pocit, že nevím, co přijde dál, mě asi bavil už tehdy. I když vzpomínám si, že jsem byl víc nervózní, než že bych si výstup užíval, jelikož jsem si opravdu nebyl jistý tím, co mám dělat… A bylo to tím, při zkoušení jsem nedával pozor a pořád jsem lítal někde kolem, dělal stojky, přemety, a hrál si s rekvizitou, kterou byl míč.  No, a to by v tom byl čert, abych se koncentroval na pokyny pana choreografa… Když mě pak Gustav chtěl obsadit do první premiéry, pořádně mě rozhodil, a raději jsem se přimluvil za alternaci. Tak jsem nakonec dělal až premiéru druhou. Byl jsem za to upřímně rád!“

 Byl to právě Gustav Skála, kdo, dá se říct, může za to, že jste se v deseti letech ocitl v Praze, když jste začal studovat klasický tanec na Taneční konzervatoři hlavního města Prahy, kterou jste v roce 2011 absolvoval. A již během studií jste byl členem tanečního souboru TKP Bohemia Balet a v roce 2012 jste nastoupil do ND v Praze, kde jste se brzy stal sólistou. Tančil jste v Donu Quijote, Louskáčkovi, Valmontovi, Malé mořské víle, Sněhové královně… Jak na to intenzivní taneční období vzpomínáte? Která z rolí Vám byla nejbližší?

„Hezky i tíživě. Začátky byly nejtěžší ale i nejkrásnější. Na škole jsem byl hodně divokým a neposlušným studentem, který v šestém ročníku zapnul, a dokonce pochopil, co je na tanci a divadle tak krásné. Po absolutoriu přišlo angažmá v Bohemia Baletu, kde jsem se hodně naučil, a se kterým jsem objel nejen celou ČR ale i svět. No a následně přišlo angažmá v baletu ND. Nové prostředí, noví kolegové a kamarádi. Dostal jsem mnoho krásných příležitosti, za které jsem opravdu vděčný. Zároveň jsem ale také postupem času poznal, jak divadlo funguje zevnitř, a to už s kumštem nemá pranic co společného. Nicméně rolí krásných bylo hodně, a užil jsem si je dosyta.“

Dumka – foto Pavel Hejný

V 21 letech jste poprvé obdržel cenu Thálie za roli Romea v baletu Romeo a Julie. Další Thálie přišla o čtyři roky později za roli Vyvoleného ve Svěcení jara v rámci inscenace Timeless a třetí v roce 2020 za roli Josefa K v baletu Kafla: Proces. Co to pro Vás znamená? 

„Je to pro mě ocenění za snahu být celým tělem a duší někým jiným. A je opravdu krásné na hodinu až dvě žít osud někoho jiného a paralelně ten svůj… zní to možná přehnaně filozoficky, ale opravdu to jde! Všechny ze zmíněných rolí jsem měl svým způsobem rád. I když u Vyvoleného jsem neměl daleko k tomu, abych ho nenáviděl. Tam to byl největší boj.“

Svěcení jara – Ondřej Vinklát , foto Martin Divíšek

Koncem roku 2019 jste se s ND rozloučil svým posledním představením Kyliánovým programem Mosty času. Nelitoval jste svého rozhodnutí, že jste zlatou kapličku opustil?   

„Nebylo to lehké rozhodnutí a dozvuky pochybností ke mně přilétají do dneška. Podvědomě jsem ale věděl, že ND není tak úplně místo pro mě už pár let před tím. Být tanečníkem na naší první scéně (a nejspíš nejen tam…ale nemám jinou zkušenost) si nese svou daň. A s kariérním postupem pak o to větší. Měl jsem pocit, že o něco přicházím, a když do toho později přišel i nesoulad s vedením, bylo rozhodnuto. Kdyby ale nepřišel jasný signál v podobě zákulisní nedůvěry z jeho strany, nejspíš bych v souboru byl dodnes. Asi bych si jinak nepřipouštěl, že moje srdce nepatří pouze tam. Díky vystoupení ze souboru se ale dnes můžu věnovat choreografii, tancování, a hudbě zároveň. Taková symbióza by v opačném případě nebyla možná. Samozřejmě že jsem přišel o krásné role, krásná jeviště a hlediště, která byla většinou vyprodaná, a také o řadu skvělých kolegů. Ale převládá pocit, že jsem udělal dobře a lépe bych určitě nemohl.“

Chvění – Ondřej Vinklát a Aya Watanabe  ,foto Pavel Hejný

Od roku 2015 jste členem tanečního souboru DEKKADANCERS, který vznikl v roce 2009, a zde nejen tančíte, ale také působíte jako choreograf. Čím je Vám toto nevšední taneční uskupení blízké? 

„Především svým osazením. Všichni, kdo v souboru působí, jsou mí dobří přátelé. Jeden z nejlepších klaunů na světě Slava Polunin řekl: „Ať děláš, co děláš, dělej to jen s těmi, které chceš obejmout“. No a my se obejmout nejen umíme, ale dokonce to děláme i rádi, a ještě se společně umíme zasmát. A to děláme taky rádi.“

Romeo a Julie – Ondřej Vinklát – foto Pavel Hejný

V náročné covidové době se Vám podařilo připravit choreografie – pro DEKKADANCERS (A. I.), ve spolupráci s Viktorem Konvalinkou a Štěpánem Pecharem, pro balet DJKT (Princezna se zlatou hvězdou), ve spolupráci se Štěpánem Pecharem a pro balet Jihočeského divadla baletní představení Mechanický pomeranč (ve spolupráci s Tomášem Rychetským) nebo pro festival Lípa Musica Stabat Mater. Čím Vás práce choreografa naplňuje?  

„Celý proces tvorby. Od prvního nápadu do první opony. A to i přes všechny překážky, které během tvorby musíme překonat. Někdy to bolí více, někdy méně, ale bolí to vždycky. Naštěstí převažují okamžiky, kdy si řeknu: „Jo, má to smysl!“ Musí to ale být látka, které věřím. Pak se cítím být na správném místě.“

Ohad Naharin decadance, foto Martin Divíšek

Kromě toho, že jste vynikající tanečník, skvěle hrajete na piano, zpíváte a také komponujete. A svoji hudbu jste také zapojil např. v Dumce pro Národní divadlo. Dočetla jsem se, že s Tomášem Vondrovicem skládáte písničky a chtěl byste vydat album… A co rád posloucháte v soukromí?

„S Tomášem Vondrovicem písničky neskládám, ale kujeme spolu pikle v tandemu choreograf a režisér už pár let, a tak jsem zvědavý, jestli se toho dočkáme. Tomáš je úžasně vzdělaný člověk s velkým přesahem do filozofie, a hovory s ním jsou naprosto jedinečné a inspirativní. Většinou si otevřeme láhev vína, pojídáme u toho něco dobrého, povídáme si pak několik hodin, a zapisujeme si poznatky, které by se mohly hodit do našeho společného počinu. Zatím z nás něco kloudného vypadlo vždycky. Teď to ještě dobře zrealizovat.

No a hudba? Teď už rok a půl skoro denně Mac Miller. To je láska veliká. Zejména jeho alba Circles, Swimming, The Divine Feminine, a GO:OD AM. Pak poslouchám Erikah Badu, Anderson. Paak, Monkey Bussines, J.A.R., také novou desku Romana Holého – Strážce klidu vol. 1, a mnoho dalších podle nálady.“

Gods and Dogs – Sergej Gherciu

V jednom rozhovoru jste řekl: „Tanec je naprosto univerzálním jazykem. Není zapotřebí mluvit, abychom sdělili pocit či myšlenku. Pohyb říká o lidech víc, než si mnoho z nás myslí. Prozradí na nás úplně všechno. Pro mě tanec byl vždy prostředkem k tomu být svobodný a naplno přítomný. Každý okamžik prožít každičkým milimetrem svého těla. Rozpustit se v hudbě a být jí. Zapomenout na čas, a zapomenout na problémy, které nás na tomto světě obklopují.“ Platí to stále?

„Platí. Tanec je krásný! A tančit ještě krásnější.“

Cacti – Ondřej Vinklát -foto Martin Divíšek.

Umíte odpočívat? Máte raději aktivní nebo pasivní odpočinek?

„Umím. Mám to štěstí, že má práce je i můj koníček. Někdy je ho trochu moc to je pravda… a když, sednu si za klavír a skládám muziku. Pak si užívám výletů do přírody. Našel jsem si vztah k běhání. Pak miluji saunu. No a na pivo taky zajdu… aby to nevypadalo zas tak idylicky. I když dobře načepovaná Plzeň a přátelé kolem, to je idylka veliká.“

Děkuji za rozhovor

Don Quijote – Alina Nanu a Ondřej Vinklát – foto Anna Rassmusen

 

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

Pražský komorní balet uvede první premiéru sezóny Zabiják život

Pozor, změna termínu!

 Komponované představení s názvem Zabiják život uvádí Pražský komorní balet jako první premiéru sezóny 2021/22. Večer se skládá ze dvou částí – satirická taneční komedie „Když nevíte coby, kupte si dva hroby“ je z pera Marka Svobodníka, choreografii „Epitaf“ vytvořil Petr Zuska. Autoři tvořili na hudbu českých skladatelů Josefa Suka a Antonína Dvořáka.

Představení soubor poprvé odtančí  v pražském Divadle na Vinohradech  14. listopadu 2021  (v  neděli 24. října 2021 představení neproběhne  z důvodu vážného zranění  a onemocnění v souboru). Druhá premiéra je pak naplánována na 23. ledna 2022 v Městském divadle v Mostě.

Když nevíte coby, kupte si dva  hroby je černá groteska s detektivní zápletkou, kterou vytvořil Marek Svobodník na motivy příběhu Agathy Christie.  Na jemnou hudbu Sukovy Serenády Es dur se odehrává hořký příběh jedné zámožné rodiny, v níž nečekaně skoná její nejstarší člen. Vše by bylo ‚v pořádku‘, pokud by se nejednalo o vraždu. Příběh je zároveň satirickým skečem rodinných sporů, ve kterých smutek nad zesnulým rychle střídá vzájemná zášť, podezření, a především pak touha po dědictví. „Žádnou velkou dávku legrace ale nečekejte,“ upozorňuje Svobodník. „Vypadá to jako sranda, ale nebude to sranda. Jen hořký příběh za zvuku sladkých melodií. A taky se tam vlastně vůbec netancuje. Nějak mi ty grandes jetés a piruety nejsou vlastní…“

Petr Zuska se pro své dílo Epitaf inspiroval hudebním skladatelem Antonínem Dvořákem a výjimečnou britskou violoncellistkou Jacqueline du Pré. „Inspirací, jak přistoupit ke koncertu h moll pro violoncello a orchestr, se mi stal jednak Antonín Dvořák sám, respektive jeho vztah k Josefíně Kounicové – lásce z mládí, jejíž nemocí a smrtí je toto dílo hluboce ovlivněno,“ vysvětluje Zuska. „Druhým a zásadním ‚želízkem v ohni‘ se mi pak stala další žena. Fenomenální britská cellistka Jacqueline du Pré, jejíž interpretaci jsem si vybral, a to nejen z čistě muzikálního hlediska. Strmá kariéra ji začala opouštět už v pětadvaceti letech, kdy přestávala cítit prsty na rukou. S roztroušenou sklerózou a připoutána na vozík posléze velice předčasně zemřela… Violoncello považuji za hudební nástroj, který je schopen ‚mluvit‘. A  pokud dojde k zázračnému propojení génia-skladatele s kongeniálním interpretem, jsou jeho ‚slova‘ o to jasnější a naléhavější. To je případ dvojice Dvořák–du Pré. V čase a prostoru se sice minuli, ale setkávají se nadále někde v mnohem podstatnější dimenzi….“

Sólistka Pražského komorního baletu Tereza Hloušková nebude moci kvůli nedávnému zranění v premiérovém uvedení choreografie vystoupit. V hlavní roli Epitafu ji tedy bude alternovat Francouzka Julie De Meulemeester, sólová tanečnice německého souboru Stadttheater Giessen, představí se také bývalý první sólista Baletu Národního divadla Ondřej Vinklát, který je mimo jiné držitelem tří cen Thálie.

Jsme rádi, že můžeme nové představení Zabiják život pro naše diváky konečně tančit naživo a na premiérové představení i jeho další uvedení se nesmírně těšíme,“ říká ředitelka Pražského komorního baletu Ladislava Dunovská Jandová. „V čase pandemického ticha se nám sice povedlo inscenaci natočit a úspěšně odvysílat na internetu, zhlédlo ji tehdy několik tisíc lidí, ale živému divadlu a premiérové atmosféře se sebelepší stream samozřejmě stejně nevyrovná.“

 

Když nevíte coby, kupte si dva hroby

Režie a choreografie: Marek Svobodník

Hudba: Josef Suk (Serenáda pro smyčcový orchestr Es dur, op. 6

Scéna: Petr Siedlaczek

Kostýmy: Pavel Knolle

Světelný design: Karel „Karlos“ Šimek

Asistent choreografie: Igor Vejsada

Tančí: 9 tanečníků

Délka: 30 minut

 

Epitaf

Režie a choreografie: Petr Zuska

Hudba: Antonín Dvořák (Koncert pro violoncello a orchestr h moll, op. 104

Scéna: Petr Zuska, Pavel Knolle

Kostýmy: Pavel Knolle

Světelný design: Karel „Karlos“ Šimek

Asistent choreografie: Linda Svidró

Tančí: 8 tanečníků

Délka: 40 minut

 

Mgr. Johana Mravcová

pro Taneční magazín