Do bývalého Divadla E. F. Buriana, nyní divadla ARCHA na premiéru. Předposlední žáříjovou neděli a v předposlední pondělí.
Rituály každodenního života. Pohyby prováděné rychle, úsporně, bezmyšlenkovitě. Nejsou krásné ani výjimečné. Nepořádáme v nich žádná mistrovství, přestože položit sklenici na stůl lze snad tisíci různými způsoby. Vypreparovali jsme je z kontextu domácnosti a vytvořili z nich vysoce koncentrovanou jevištní substanci prožitou v každém momentu „teď“ pro potřeby praktického každodenního života v komplikovaném světě plném krutosti i něhy, nereálných podmínek i reálných hrozeb, ve světě plném paradoxů.
TANEČNÍ MAGAZÍN již dříve na představení zveřejnil recenzi:
Choreografie: Veronika Knytlová, Martin Talaga, Jindřiška Křivánková
Režie: Jiří Havelka
Tančí: Veronika Knytlová, Martin Talaga
Scénografie: Dragan Stojčevski
Light-design: Karlos Šimek
Hudba: Martin Tvrdý
Produkce: Radmila Krásenská/Mind Move, Divadlo Archa
Za podpory Ministerstva kultury, Magistrátu hlavního města Prahy a Nadace Život umělce.
➳ Obyčejnost v kráse pohybu ➳ Sdílené míjení ➳ Strhující pohyb ➳ Naplněný či nenaplněný existencionalismus? ➳ Kytka místo kalendáře ➳ A co děti? ➳ Myš a myšlenka ➳
Již za necelý půlrok jsem měl tu čest vidět druhé představení sdružení MIND MOVE. Po lednovém „VOID RELOADED“ na prknech divadla PONECmne tentokrát čekaly „Garsonky“. Koncem května.Přímo na linoleu malého sálu DIVADLA ARCHA. Představení bylo nazváno jako „work in progress”, čili určitou tvůrčí dílnu. Nahlédnutí do kuchyně. A to doslova do kuchyně garsonky.
Jak vidno, imaginativní garsonka může vzniknout i kdesi na dvorku u okapu – foto ze zkoušky představení, mimo divadlo
Po mé kritice určitých kontroverzních údajů v divadelním programu – průvodci v Ponci, jsme se tentokrát žádné průvodní tiskoviny nedočkali. U podobné tvůrčí dílny, tedy ještě neusazeného představení, je to vcelku logicky pochopitelné.
Na svých internetových profilech tvůrci předcházejí „Garsonky“ touto statí: „Dva lidé čekající na změnu. V jejich vypiplaném mikrosvětě poletují paprsky trajektorií, které se vzájemně nikdy neprotnou. Jsou hladké, oblé, pomalé, jindy ostře a rychle řežou vzduch na jednotlivé střepy. Jejich prostor je jimi celý počmárán. Obklopeni pohodlím domova neví si náhle s ničím rady. Vše kolem je milé a bezpečné. A přitom neúnosně těžké a nesnesitelně snadné. Toto trvání je třeba změnit. Rázně a radikálně. Rozhodně! Teď!!! Ale změna nepřichází…“
Veronika Knytlová a Martin Talaga ještě při zkouškách
Bude toto naplněno? Nalezne divák to, co se snaží tvůrčí tým nastolit? Dokážou to obě strany – po „absolvování“ celého představení – lépe definovat? Nejen tyto otázky jsem si kladl před zahájením v nabitém malém sále ARCHY.
Hned zpočátku se musím čtenářům omluvit. „Garsonky“ sice z devadesáti procent stojí, padají i místy leží s výkony dvou titulních protagonistů – Veroniky Knytlové a Martina Talagy. Divák se v průběhu večera však setkává ještě s úvodní půvabnou rolí uklízečky. A dočkává dvou mužských malých, leč podstatných, úloh (de)montérů. Jejich představitelé nám však zůstali utajeni. Asi tou absencí programu? Inu, i desítky let se klaníme neznámým vojínům. A tak tedy poklona úvodem „neznámým představitelům“.
Opět Martin a Veronika během zkoušek – ta kytka v představení byla trochu jiná 🙂 , nikoli stromeček!
Možná, že jsem očekával větší apel na existencionální notu? Možná si představoval scénické pojetí více vykonstruované?
Samotné představení „Garsonek“ však předčilo má očekávání. Strhující taneční pohyb. Místy (záměrně?) úsměvně karikující volné sestavy gymnastek či obdobné jízdy krasobruslařek. Ohromný gejzír scénických nápadů. Jejich bezprostřední rozvíjení. Oscilující kontrast mužského a ženského (mikro)světa. To jsou zřejmě ty nejdůležitější pocity z téměř hodinového zážitku. A samozřejmě, skvělé výkony protagonistů. A v neposlední řadě i skvěle ilustrující a burcující záměrně monotematická hudba Martina Tvrdého.
Garsonka na malé scéně Divadla Archa
Co mne zaráželo? Možná méně hravých motivů, jakým bylo počáteční proměnění se čajového pytlíku v myšku… Nebo naopak? A zejména pak režijní neujasněnost, co ztvárnit pouze mimicky a co s reálnými rekvizitami. Zpočátku jsem tak chápal oddělení snů, plánů a reality. Což se v průběhu večera ukázalo mým omylem. Ale myslím si, že kupříkladu „mobilování“ s imaginárním mobilem by bylo určitě atraktivnější než s tím skutečným, trojrozměrným…
Hlavním rysem celých „Garsonek“ je osamělost v nás. Až sžíravě marný pocit míjení se. Věčný konflikt snů a plánů s krutou realitou. Ale i zároveň hledání krásy ve všednosti. Pocit, zda lze odpovědně přivést na svět děti do toho světa dnešního? A to se tvůrcům zdařilo v míře víc než přeplněné. A tak popřemýšlejte i vy o hledání cesty k sobě. Nalézání pozitiv i v (na první pohled) negativním světě. A ať to netrvá dlouho, ať kytka, která v „Garsonkách“ nahrazovala kalendář i hodiny, neuvadne!
V takové divadelní garsonce se dá i fotit mobilem!
»GARSONKY«
Tvůrčí tým:
Choreografie: Veronika Knytlová, Martin Talaga, Jindřiška Křivánková
Režie: Jiří Havelka
Tančí: Veronika Knytlová, Martin Talaga
Scénografie: Dragan Stojčevski
Light-design: Karlos Šimek
Hudba: Martin Tvrdý
Produkce: Radmila Krásenská/Mind Move, Divadlo Archa
Foto: Mind Move (z exteriéru), Martina Vaňková (z představení)
Soužití reality s imaginací, to je Spitfire Company
Spitfire Company uvede pokračování Constellations inspirované Panamou
Divadelní soubor Spitfire Company uvede 12. a 13. března v žižkovském divadle Ponec premiéru druhého dílu své trilogie Constellations. První premiéra roku 2018 se v tomto prostoru uskuteční od 20 h. V režii uměleckého šéfa Spitfire Company Petra Boháče se na scéně setkají tři tanečnice a performerky – Cecile da Costa, Markéta Vacovská a Kristina Šajtošová – v dialogu s prostorovou hudbou Martina Tvrdého, která diváka doslova vtáhne do dění na jevišti. Tvůrci mimo jiné slibují „soužití reality s imaginací“ a hypnotickou letní atmosféru.
V návaznosti na první část trilogie bude i druhý díl Constellations postaven na silné hudební složce, kterou již tentokrát netvoří živý ansámbl Orchestru Berg, nýbrž tři metronomy, pomocí nichž producent elektronické hudby Martin Tvrdý, známý jako Bonus, zkomponoval originální zvukovou krajinu. Děj inscenace je zasazen do všedního koloběhu letního dne. Jako by se spojily obrazy francouzských impresionistů s vášní obrazů J. Pollocka, jsou v Constellations k sobě seřazeny tanečně-divadelní obrazy, ve kterých se mísí konkrétní zvuky zaslechnuté v naší realitě s lidskými touhami a nevšední imaginací.
„Poprvé mě scéna pro druhé Constellations napadla už před dvaceti lety poblíž Panama City. Několik měsíců jsem tam pobýval uprostřed vesnice poblíž malého kostela. Byla to taková země nikoho: Jen kostel, šumící luční tráva a kostelní zvon, který odbíjí každou hodinu. To jsou situace, kdy nevíte, jestli sníte, nebo jste součástí snu někoho jiného,” přibližuje své inspirace režisér a scénograf Petr Boháč.
V představení se proplétají dvě témata: magie objevující se v čase obyčejného dne a člověk, který touží sdílet své emoce. Tyto dvě linky tvoří syntézu, v níž je člověk nahlížen optikou imaginace, iluze, zázraku a fragmentů reality. V představení vystoupí tři ženy, které se objevily i v předešlých inscenacích Spitfire Company: Cecile da Costa, Markéta Vacovská, jejichž sólové představení obdržely například tři ceny Divadelních novin, mezinárodní cenu Herald Angel Award či dvě nominace na mezinárodní ocenění Total Theatre Award a Kristina Šajtošová, kterou mohli diváci zhlédnout v prvním díle Konstelací.
Premiéra souboru Spitfire Company, který oslavil 10 let své existence
V úterý 12. září oslavil divadelní soubor Spitfire Company 10 své existence. V prostoru Jatka78 proběhla premiéra adaptace knihy Světlany Alexijevičové Doba z druhé ruky, za kterou autorka získala v roce 2015 Nobelovu cenu za literaturu. Na scéně se setkalo deset performerů a tanečníků, čtyři hudebníci v čele se skladatelem Janem Kučerou. Zvukový soundscape vytvořil Martin Tvrdý. Inscenaci rozdělenou do deseti kapitol spojilo hlavní téma: společenské změny po roce 1989.
„ 90. léta jsme prošvihli – tato idea se objevuje napříč celou knihou Světlany Alexijevičové. Jsou v ní obsaženy frustrace, sentiment i nejasné tragično. 90. léta nás stále velmi silně ovlivňují, je to dědictví, kterého se nedá zbavit,“ říká k adaptaci režisér Petr Boháč.
Představení bylo uvedeno už pouze jednou – 13. září od 19.30 v pražském prostoru Jatka78.
