Zájemkyně, hlaste se do 15. listopadu. Konkurs bude počátkem prosince.
Farma v jeskyni hledá performery – ženy pro roli v představení „Útočiště/Refuge“.
Termín konkurzu: 5. a 6. 12. 2019
Více info o výzvě zde: https://bit.ly/2MsDM89
Příhlášky do 15. 11. 2019 zde: https://bit.ly/2VwLnqi
Farma v jeskyni
pro TANEČNÍ MAGAZÍN
„Jsem vděčná za každý normální den“
I když vyrůstala v divadelním prostředí, o herectví Lucie Petra Svobodová jako dítě neuvažovala. Nakonec jej vystudovala a hraje nejen v divadle, ale hodně času tráví v dabingovém studiu jako dabérka i režisérka.
Pocházíte z Prahy, kde jste vyrůstala a vystudovala konzervatoř. Co Vás přivedlo k herectví? Čím jste chtěla být?
„Byla jsem tzv. všestranné dítě, tak trochu studijní tip (snad ne šprt J). Šlo mi to ve škole docela dobře. O to víc se rodiče podivili, když jsem se jednoho dne při vybírání středních škol zeptala: „A co třeba ta konzervatoř?!“ I když jsem v divadelním prostředí vyrůstala, tatínek byl přes 40 let principálem DBO (Divadla bez opony), scény pro děti a maminka tam taky hrála, nikdo mě přímo k herectví nevedl, přišlo to samo. Jinak mě zajímalo focení, příroda, zvířata, hrála jsem si na cestovní kancelář a snila jsem za hlubokého totalismu o dalekých cestách. Normální holka, která vyrůstala u Karláku a jezdila za babičkou na chalupu. Dnes si na stejném místě v domečku předělaném z chlívku hrává moje dcera, historie se opakuje.“
Po konzervatoři jste byla v angažmá v Příbrami, pak v Chebu, poté hostovala v ND, v Kašparu, Českých Budějovicích. Hrajete v Hátě v představeních Klíče na neděli nebo Byt na inzerát (a Do ložnice vstupujte jednotlivě). Co pro Vás znamená divadlo?
„Nejdřív v Chebu, až pak v PříbramiJ. Divadlo je stále moje srdeční záležitost. Teď hraji hlavně komedie, s divadelní společností Háta Olgy Želenské a spoustou kolegů, kamarádů už od studií, ale zahrála jsem si na oblastech a při hostování i vážnější věci, ráda se k nim občas vrátím. Prožívám celkem barevný život (v dobrém i v tom horším), tak se ty zkušenosti dají využít. Rozesmát diváka není snadné, navíc nejsem tvář známá z obrazovky (možná trochu hlas), tak jsem ráda, že se mi to daří i bez té „prvoplánové reklamy“.
Vy jste několik let také hrála pro děti v Divadle bez opony. Říká se, že dětské publikum je velmi náročné. Co na to Vaše zkušenost?
„Ano, je. Chcete-li děti pobavit, zároveň poučit a nenudit, vždy se skloním před herci, kterým se tohle daří. A pokud se ani rodiče nedívají na hodinky a v hledišti je slyšet i jejich smích, říkejme tomu povedený kus. Na české scéně takové soubory jsou a dle času na ně s dcerou s radostí zavítáme. Bohužel své prarodiče při práci pro děti Kačka už nestihla.“
Sporadicky se objevujete před kamerou – filmy – Vracenky nebo Houpačka a seriály Arabela se vrací a Když se slunci nedaří. Nechybí Vám práce před kamerou?
„Samozřejmě, že chybí. Nedávno jsem si ověřila v jednom seriálu, že to snad ještě celkem umím, i když těch příležitostí dosud nebylo mnoho. Já se totiž taky nikam „nederu“ a možná se ani moc nedovedu prodat, ale třeba na mě ještě nějaká hezká filmová role čeká. Zkusím se těšit!“
Vy jste zejména dabingovou herečkou a nadabovala jste řadu rolí. Jak jste se dostala k dabingu a pamatuje si svoji první dabingovou roli?
„Dabing je teď moje nejčastější práce. A především režie. První roli si nepamatuji, chodila jsem do dabingových studií, z nichž spousta už neexistuje, jezdila jsem z oblasti po zkoušce v divadle busem nadabovat pár vět a naplno jsem se zabydlela v téhle branži v agentuře Erasmus (v té době jsem také odešla z angažmá na volnou nohu a začala se věnovat i dabingové režii). To bylo období seriálů M*A*S*H, Dynastie, Směr jih apod. Pak mi přišly naproti moje milované „Gilmorky“ (Gilmorova děvčata) a spousta další tvorby pro řadu TV kanálů.“
Věnujete se také dabingové režii. Co je Vám bližší, dabování nebo režie?
„Upřímně, „mluvit“ jdu do studia teď raději. Mám pak totiž čistou hlavu, nenosím si práci domů oproti režii, kde trávím mnohdy celé dny a ještě večer sedím u PC a plánuji, obsazuji, píši maily překladatelům, úpravcům textů, produkcím atp., je to občas vyčerpávající. Mám ráda tu rozmanitost své práce, kombinaci různých disciplín, ještě bych si namluvila nějakou audioknihu nebo se třeba po letech účastnila pohádky nebo jiné práce v rozhlasu. Ale život se nás neptá, my zkrátka berem, co zrovna přijde. I když třídit se musí! J“
Během své kariéry jste spolupracovala s řadou osobností, kdo Vás nejvíce ovlivnil?
„Víte, kdo mne nejvíc ovlivnil? Těch herců, zpěváků, muzikantů je samozřejmě spousta, stále se od nich učím, čerpám, především od starší generace. Ale osobnosti nemusí mít jméno, které každý zná. Třeba moje nebožka babička, která se dožila téměř 103 let. Svým přístupem, nadhledem, věčným smíchem i přes svůj přetěžký život mě ovlivnila. Celá moje rodina. Bez pomoci maminky, která hlídá a pomáhá mi s výchovou mé dcery (bývalý partner Martin Kolár, herec, režisér, už léta nežije), bych nemohla naplno pracovat. Každé setkání s upřímným inteligentním člověkem, který má humor a podobný pohled na svět, je pro mne přínosem.“
Jak se udržujete v kondici? Jak nejraději trávíte chvíle volna?
„To právě souvisí i s kondicí. Nechci smutnit, byla spousta dnů, kdy jsem musela nechat práce a pečovat o své blízké, ale nesmí se to vzdávat, musí se hledat smysl života jinde. Mám to velké štěstí, že mám dceru, to je můj parťák do nepohody. Taky přátele, bez těch by to nešlo! Sdružuji lidi, vymýšlím srazy, akce. A moc mě baví cestovat, pracovat rukama, hlavně na chalupě, tak relaxuju. Občas si zajdu na jógu, do kina, na výstavu, do divadla za kolegy. Jsem vděčná za každý normální den. A když navíc svítí sluníčko, tak to je pecka! Přeji takové dny i Vám! A někdy nashledanou, třeba v divadle J“
Děkuji za rozhovor
Foto: archiv Lucie Petry Svobodové
Veronika Pechová
pro TANEČNÍ MAGAZÍN
„Moje taneční sny nikdy nekončí“
Adéla Srncová. Od malička má ráda pohyb, balet se stal jejím osudem a našla se v improvizaci. V uměleckém prostředí se díky rodičům Adéla Srncová pohybuje celý život a nejen s Černým divadlem procestovala svět. Tančila na různých místech po světě. A nedávno se stala maminkou.
Jste tanečnice tělem i duší. Dočetla jsem se, že o svém baletním osudu jste se rozhodla již ve 14 měsících …
„Myslíte, že se lze rozhodnout tak brzy? 🙂 Spíš jsem to možná už tak malá ze sebe vyzařovala, byla jsem nadšenec do pohybu a tance. Moje hračky, převažovaly panenky, putovaly celým domem a učily se tančit a posléze spolu s nimi i moje sestřička, což už si pamatuji, co ale bylo před tím, ví lépe rodiče a prarodiče a opravdu se to tak o mně říkalo a říká.“
Váš tatínek je všestranně nadaný umělec, zakladatel Černého divadla, Jiří Srnec a maminkou je tanečnice a herečka Dana Asterová Srncová. Talent a nadání jste zdědila po nich. Čím Vás okouzlil tanec a co pro Vás tanec znamená?
„Tak trochu jsem Vám už odpověděla, mám ho v sobě jako takové předurčení. Věřím, že vesmír tančí a naslouchá stejně jako my velcí malí tanečníci. Já jsem v něm našla svobodu a radost a tím největším je možnost právě tuto euforii radosti ze života, přenést na lidi kolem sebe. Samozřejmě velkou inspirací mi v mnohém byli a jsou rodiče, ale určitě se obohacujeme navzájem a děkuji jim, že ve mně už tenkrát uviděli můj dar a výjimečnost.“
Vystudovala jste taneční konzervatoř. Jak vzpomínáte na studia a na své působení v tanečním souboru Bohemia Balet, který založil ředitel konzervatoře, Mgr. Jaroslav Slavický?
„Určitě jsem chtěla být umělkyní a tato škola mně přišla na cestě v tanci tou nejlepší. Zpětně jsem si uvědomovala, jak moc mě konzervatoř ovlivnila, je to osm let drilu a každodenní disciplíny, současně také protančené mládí a za to jsem nesmírně vděčná, že nám právě pan ředitel Jaroslav Slavický umožnil. Nejednalo se tedy pouze o studium, ale měli jsme možnost už tenkrát vystupovat a externě působit, třeba právě v baletech ND.“
Po škole jste se v roce 2007 stala členkou Černého divadla Jiřího Srnce, kde jste předtím hostovala a dnes děláte v divadle také choreografii. Čím Vás oslovilo Černé divadlo?
„Černý kabinet je můj domov a vždycky tomu tak bude, rádi se vracíme do našich domovů celoživotně, znala jsem naše divadlo převážně jako pozorovatel a divák a přála jsem si jednou zakusit s divadlem ten každodenní běh a to se mi také splnilo, mohl za to tenkrát sice spíš “zásah z hůry”, než moje rozhodnutí, protože jsem tehdy měla na škole v osmém ročníku úraz, nemohla tančit na špičkách a skákat vysoké skoky, rozhodla jsem se proto, žít nějaký čas pro naše divadlo a také pro něj moct něco stvořit.“
S divadlem jste vystupovala v mnoha zemích, která na Vás nejvíc zapůsobila a čím?
„Když jsem do souboru nastoupila, podívala jsem se s divadlem na měsíc do Mexika, byla jsem fascinovaná tamější kulturou a začala jsem o to víc toužit cestovat a poznávat a k tomu jsem se snažila dopátrat toho, proč na světě vlastně jsme. A tak každá zem přinesla něco nového. Cestovala jsem současně také s Bohemia Baletem. V této době dalekých, měsíčních a dvouměsíčních opakujících se zahraničních turné na mě nesmírně zapůsobila Čína, kam jsem se podívala poprvé s baletem a o pár let později na delší dobu také s divadlem a v nejstarší provincii Henan jsem byla učarovaná chrámy a posvátnými místy.“
Také jste vystupovala v baletu ND v Praze. Jaké to je stát na scéně ve Zlaté kapličce?
„Vždycky jsem tam byla už od dětství nesmírně ráda, měla jsem pocit, jako bych do sebe nadechovala divadelní múzy a cítila se vděčně pokaždé, že je právě moje poslání reprezentovat naši českou zem, kulturu a tanec. Byla jsem tam tak často, že jsem měla dokonce různé rituály před představením, které jsem si právě odsud odnášela dál. Též mě s tímto místem váže mnoho krásných zážitků a nezapomenutelných vzpomínek.“
Máte za sebou mnohá sólová taneční vystoupení a ráda improvizujete. Kde všude jste tančila, kromě divadla a tanečního sálu? Dočetla jsem se, že také v hrobce.
„Měla jsem možnost tančit na mnoha jevištích pražských, posléze českých a potom i těch světových. Ale v mém poslání je tančit pro radost lidem a to lze kdekoli, s Jaroslavem Tůmou jsme hudbou a tancem rozezněli mnoho kostelů a jednou také zmiňovanou hrobku v Kuksu, kde lítali netopýři a diváci ve zpětné vazbě vzpomínali na jedinečný mystický zážitek. Tehdy jsem tančila jen v jednom bočním světle a při svíčkách. A to je právě co mě na improvizaci tolik baví. Inspirace atmosférou, publikem. Z dalších výjimečných míst pražských můžu jmenovat třeba klášter svaté Anny, tehdy ještě žil Václav Havel a seděl přímo přede mnou v první řadě. Úžasný zážitek byl také tanec při rozbřesku na Karlově mostě a asi úplně naposled 🙂 jsem přitančila k oltáři při mé vlastní svatbě.“
Máte nějakou vysněnou roli, nebo se Vám již splnily Vaše taneční sny? Co Vás čeká v dohledné době?
„V dohledné době budeme spolupracovat s Jaroslavem Tůmou, čeká nás zajímavá spolupráce v propojení přenosové techniky a múzických umění tedy v našem podání hudby a tance. A moje taneční sny nekončí 🙂 dokud budu svým tancem schopna přinášet radost.“
Objevila jste se také na filmovém plátně a to v pohádce Dešťová víla v roli jedné z tří ohnivých víl nebo v TV pohádce O spanilé Jašince v roli meluzínky. Rýsuje se nějaká další role před kamerou?
„Něco je právě v jednání a chystám se na jednu roli, víc ovšem zatím neprozradím, protože to se u filmu nevyplácí :-)“
Od roku 2013 spolupracuje s varhaníkem Jaroslavem Tůmou. Oba jste mistři improvizace ve svém oboru. Co připravujete nového?
„Již zmiňovaná spolupráce pro HAMU, dál máme projekt, který bychom rádi realizovali, ale to se ještě uvidí.“
Během své kariéry jste spolupracovala s řadou osobností, která z nich Vás nejvíce ovlivnila a čím?
„Mám mnoho vzorů tanečních, lidských, ale i duchovních. V umění je to po mé velké rodině určitě Jiří Kylián, jelikož jsem do hloubky studovala jeho choreografii, se kterou jsem měla čest také vystoupit v ND, tedy setkala jsem se s jeho prací osobně a na jevišti nám rozdával ještě před představením nezapomenutelné připomínky. Lidským vzorem je pro mě každý, kdo dokáže těšit slovem a pomoci činem a je tomu tak nezištně od srdce. Duchovních učitelů mám také pár, protože věřím, že na poli mysli, se máme mnohému co učit.“
V baletu se našla i Vaše mladší sestra Anna Srncová, která je členkou baletního souboru J. K. Tyla v Plzni. Už jste se spolu v nějakém projektu potkaly nebo něco plánujete?
„Z Aničky se raduji, dokázala ztvárnit Julii v plzeňském baletu Romeo a Julie tak, že mi tekly slzy po tváři, v první části z dojetí a v druhém jednání z bolesti nad tím, co Julie musela prožít. Byl to krásný zážitek. Věřím, že tím že jsme spolu tvořily choreografie doma a bavilo nás to, čeká nás to jednou společně i na jevištích.“
Jelikož jste velice zaneprázdněná prací, máte čas na koníčky, na soukromí? A co láska? Jste šťastná?
„Na koníčky si čas najdu vždy, protože z nich čerpám pro další tvoření a bez nich bych nebyla tím, čím jsem. Láska se nám tento rok zhmotnila, skrze ni k nám připlulo miminko. Bylo to pro mě nezapomenutelných devět měsíců.“
Díky své profesi často cestujete. Co pro Vás znamená domov a kde je ten Váš?
„Pociťuji jako domov celou Zemi, ale kořeny mám v české krajině, naše příroda je jedinečná, tady je mi dobře, tady rozumím, ale srdce mám otevřené všemu tvořivému a objevnému.“
Děkuji za rozhovor
Veronika Pechová
Foto: archiv Adély Srncové
TANEČNÍ MAGAZÍN
Jste loutkoherečka momentálně bez angažmá? Bydlíte v Praze či středních Čechách? Odpovíte-li na tyto otázky kladně, zkuste konkurz v městě Kladně!
Divadlo Lampion hledá novou posilu hereckého souboru, konkrétně dámské šatny.
Jakožto scéna zaměřená primárně na loutkovou a alternativní tvorbu požadujeme schopnost animace, hry s předmětem/loutkou a improvizace. Hra na hudební nástroje je velmi vítána, stejně tak pěvecké a pohybové dovednosti.
Vaše životopisy posílejte nejpozději do 14. 6. 2019 na E–mailu: radimerska@divadlokladno.cz. .
Vybrané uchazečky pozveme na konkurz, který proběhne v pondělí 24. 6. 2019 od 12.00 v Divadle Lampion. Konkurz prověří herecké, improvizační, pohybové a hudební schopnosti. V případě, že hrajete na jakýkoli nástroj a zároveň ho vlastníte, vezměte ho s sebou. Většina hudebních nástrojů je však případně k dispozici v divadle. Vybraným uchazečkám bude také zaslán text, který si na konkurz připraví.
Foto: divadlo LAMPION
TANEČNÍ MAGAZÍN
