Aristokrat humoru MIROSLAV HORNÍČEK

V letošní roce uplyne sto let od narození velikána českého humoru Miroslava Horníčka

Aristokrata humoru Miroslava Horníčka připomene Památník Karla Čapka na Strži

 

V letošní roce uplyne sto let od narození velikána českého humoru Miroslava Horníčka. Kulaté výročí připomene Památník Karla Čapka na Strži u Dobříše poutavou výstavou Miroslav Horníček – aristokrat humoru. Výstava otevřená od 29. dubna do 31. srpna připomene tuto všestrannou osobnost české kultury v její nebývalé šíři. Návštěvníci si tak Horníčka vybaví nejen jako nezapomenutelného vypravěče, herce, spisovatele nebo dramatika, ale také jako scénáristu, režiséra či t alentovaného výtvarníka.

Humor Miroslava Horníčka byl chytrý, laskavý a nepodbízivý. Miliony televizních diváků hltaly jeho populární televizní pořady Hovory H. Byl mistrem improvizace a ve své době i nejvýraznějším představitelem inspirovaného herectví.  Je autorem více než dvaceti knih, několika divadelních her a televizních scénářů.

„Důvodem, proč pořádáme výstavu právě o Miroslavu Horníčkovi je jednak nepominutelné, stoleté výročí jeho narození a také to, že cítíme jeho vnitřní spřízněnost s Karlem Čapkem právě pokud jde o esprit, moudrost a inteligentní, laskavý humor. Lidí jako Karel Čapek nebo Miroslav Horníček, kteří svou tvorbou uměli v lidech probouzet to dobré, bude vždy jako šafránu, a i proto tato výstava do Památníku patří,“ říká Kristina Váňová, ředitelka Památníku Karla Čapka.

Klobouk, křeslo, dokumenty

Výstava Miroslav Horníček – aristokrat humoru otevírá umělcův soukromý archiv. Kromě publikací, scénářů, plakátů, LP desek a originálů koláží uvidí návštěvníci třeba i Horníčkův

klobouk, jeho pověstné křeslo se stolkem, psací stroj, fotoaparát a další unikáty v podobě kreseb od Jiřího Šlitra, knihy s věnováním od Jana Wericha, Františka Hrubína, Jaroslava Seiferta, Vítězslava Nezvala a Františka Nepila. A nechybí ani dopis Jiřího Suchého, v němž na Miroslava Horníčka vzpomíná jako na dlouholetého tvůrčího partnera a přítele. Návštěvníci se můžou těšit i na dokumentární filmy z umělcova archivu, jako například Bytost mého bytu, v němž lze nahl édnout do Horníčkova příbytku. Ten byl zároveň jeho soukromým útočištěm, místem vzpomínek a příběhů i bohatou uměleckou galerií.

Veranda pro děti i legendární nahrávka z RFE

Jak dále připomíná Kristina Váňová, návštěvníky Památníku čekají také další, nově upravené části stálé expozice věnované životu a dílu Karla Čapka. „V prosklené verandě je interaktivně zpracováno téma Bratři Čapkové dětem – nově upravený prostor s výhledem do zahrady je vybaven knížkami pro děti a originálními hracími prvky. Úpravami prošla také místnost věnovaná vztahu Karla Čapka a prezidenta T. G. Masaryka. V expozici F. Peroutky si mohou návštěvníci poslechnout další doplněné autentické nahrávky, například rozhlasovou relaci z 1. května 1951, kterou bylo zahájeno oficiální vysíláni rádia Svobodná Evropa – RFE – z Mnichova,“ dodává ředitelka Památníku.

Pašerák smích

„Smích je jediný způsob, jak propašovat mládí do pozdního věku,“ říkával M. Horníček. Nejenže měl pravdu, ale především on sám se toho hesla držel po celý život. Hlavně ve chvílích, kdy čelil těžké životní tragédii. Velkou životní ztrátu –  nešťastné úmrtí jediného syna – p ekonal zejména prací a usilovnou snahou rozdávat smích ostatním. Díky jeho činorodosti tak měli autoři výstavy, Mgr. Vladimíra Šplíchalová a Mgr. Milan Svoboda, z čeho vybírat. Návštěvníky už v zahradě okolo domu přivítají volně vlající potisky z Horníčkových vtipných citátů. Hlavní poklady a relikvie z Horníčkova života jsou pak k vidění v přízemí budovy, kde budou život a dílo nevšedního umělce připomínat až do 31. srpna. Výstava se poté přesune do Středočeské vědecké knihovny v Kladně, kde bude přístupná od 5. září do 5. října 2018.

 Památník v centru zájmu

Slavnostní otevření výstavy za účasti herce, textaře a hudebníka Václava Kopty, člena Divadla Semafor, se v Památníku Karla Čapka uskuteční 28. dubna od 15 hodin.

Vernisáž zde tak zároveň zahájí další turistickou sezónu. Zájem o nově upravené expozice i o samotné letní sídlo, kde Karel Čapek i jeho životní partnerka, herečka Olga Scheipflugová, rádi trávili volné dny, totiž každým rokem vzrůstá. Zejména v pěkném počasí výletníky láká také malebná zahrada a celé okolí domu, včetně naučné stezky. Jen loni přivítal Památník na Strži na 13 000 návštěvníků.

Miroslav Horníček (10. 11. 1918 Plzeň – 15. 2. 2003 Liberec), dramatik, režisér, herec, spisovatel, skvělý glosátor a pohotový improvizátor. Po ochotnických začátcích účinkoval v letech 1941-1945 v Městském divadle v Plzni a po válce se dostal do avantgardního pražského divadla Větrník, kde navázal přátelství na celý život – s V. Brodským, S. Zázvorkovou, M. Kopeckým. V 50. letech, už jako ostřílený herec Národního divadla, dostal nabídku od J. Wericha do Divadla ABC (s Werichem hrál šest let, např. inscenace Těžká Barbora nebo Husaři), hostoval i v Semaforu a v Hudebním divadle v Karlíně.

V roce 1967 se M. Horníček zúčastnil v roli průvodce legendárního projektu Kinoautomat na světové výstavě v Montrealu. Tehdejší novinka vzbudila značný ohlas. Velmi populární byly Hovory H –  v r. 1971 byl televizní pořad s nástupem normalizace zrušen. Dalším Horníčkovým legendárním projektem byl desetidílný TV seriál Byli jednou dva písaři, dokončený v roce 1972.

 

Více na www.capek-karel-pamatnik.cz

 

  • Kdyby nebyl hercem, byl by výtvarníkem.
  • Dvakrát propadl ve škole – dokonce dvakrát musel opakovat tercii…
  • Neuměl anglicky. Text Kinoautomatu v Montrealu tak uměl jen foneticky a nazpaměť.
  • Francouzský statek, kde se ve filmu Agent bez minulosti (natočeném v roce 2002) ubytují Matt Damon a Franka Potente, je stejný dům, ve kterém Horníček natáčel v roce 1972 s Jiřím Sovákem oblíbený seriál Byli jednou dva písaři.

 

Magdalena Bičíková

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Vyznává gentlemanství, slušnost a další hodnoty důležité pro čestné lidi

Noblesní herec Jan Přeučil se stal prvním ambasadorem organizace YMCA v Česku

Vyznává gentlemanství, slušnost a další hodnoty důležité pro čestné lidi s dobrým charakterem. A kromě svého povolání se vždy věnoval sportu, zejména plavání. Takový je Jan Přeučil, herec známý z mnoha filmových, divadelních, televizních i dabingových rolí. Právě on se nyní stává vůbec prvním ambasadorem YMCA v České republice, která je součástí největší a nejstarší mládežnické organizace na světě.

Diplom mu nyní v Praze předali Jan Blažek, předseda YMCA v České republice, Vojtěch Rálek, generální sekretář YMCA v ČR, a Petra Otřísalová, ředitelka pražského Paláce YMCA – budovy v ulici Na Poříčí 12, která si právě letos připomíná 90. let od svého otevření. Jan Přeučil, který v únoru oslavil už 81. narozeniny, se podle svých slov ymkařskými zásadami řídí po celý svůj život. A stále fit je i díky pravidelnému cvičení a plavání, s nímž začínal právě v bazénu, který v Paláci YMCA funguje dodnes. Zaplavat si tu teď bude moci v hodinách určených pro veřejnost kdykoli – zástupci YMCA mu do něj věnovali časově neomezenou vstupenku.

Potěšilo nás, že Jan Přeučil, který poválečnou éru v YMCA jako malý hoch osobně zažil, na tuhle zkušenost nikdy nezapomněl. A jmenování ambasadorem je důkaz, že ani YMCA nezapomněla na něj. Velmi si vážíme toho, že tuto čestnou funkci př ijal,“ říká Petra Otřísalová, ředitelka Paláce YMCA.

A připomíná, že podobně jako Jan Přeučil, Ymkou prošli i další osobnosti: třeba spisovatel Jack Kerouac, američtí prezidenti Ronald Reagan, George Bush a Bill Clinton, herec Anthony Hopkins, boxer Rocky Marciano či plavkyně Janet Evansová. V Česku to je třeba herec Matouš Ruml, filosof Jan Sokol, socioložka a publicistka Jiřina Šiklová, pedagog a ekolog Jakub Trojan, zakladatelka mateřských center Rút Kolínská a mnoho dalších. Těm všem YMCA v mládí změnila život. Stejně jako před lety i Janu Přeučilovi.

Společenství gentlemanů

„Bylo to po skončení druhé světové války, kdy u nás byla YMCA po zákazu nacistů znovu obnovena. Bylo mi tehdy osm let a můj tatínek mi řekl: Přihlásím tě do Ymky. Vysvětlil mi, že je to sdružení mladých křesťanských mužů a že model je britský a americký, zkrátka západní. No a pak mě jednoho dne přivedl a od podzimu 1945 jsem začal chodit do Paláce v ulici Na Poříčí sám, pravidelně vždycky v sobotu odpoledne. Alfou a omegou tu pro mě byla tělocvična. Seznámil jsem se s basketbalem, běhal na klop eném běžeckém oválu. A pak tu byl skvělý plavecký bazén. Plavání jsem si hned velice oblíbil a láska k němu mi zůstala dodnes,“ vzpomíná Jan Přeučil.

„Byly to krásné časy ve společenství, které vedlo mladé muže k čestnosti, soudržnosti a jakémusi gentlemanství. Společenství, které dalo základy mému budoucímu životu. Jako malého kluka mě YMCA formovala nejen po sportovní stránce, ale hlavně po stránce morální. Protože tahle organizace vždy směrovala mladé chlapce a děvčata k morálce – k hodnotám křesťanským i obecně lidským,“ pokračuje Jan Přeučil, který si v YMCA osvojil i svou celoživotní toleranci k různým náboženstvím.

Kipling i párek v domě Na Poříčí

Jako malému chlapci učaroval Janu Přeučilovi v domě Na Poříčí i výtah pater noster, jímž vždycky vyjel až nahoru do pátého patra. „Tam bylo chlapecké oddělení. V něm pingpongové stoly, klubovny s krby a také nástěnky v češtině a angličtině a na nich různé informace, co se pořádá – například soutěže, což nás jako kluky vždycky hodně zajímalo,“ říká.  „Vzpomínám také, jak nám vedoucí četli tak&e acute; úryvek z Kiplingovy básně Když. Přečetli nám vždycky dvojverší a vysvětlovali nám, co znamená – jaký je jeho obsah a jaký to má smysl pro charakter člověka, pro jeho život, jeho smýšlení i celou existenci. To na mne jako na malého kluka ohromně zapůsobilo,“ dodává. Velkým zážitkem s příchutí dobrodružství pak byly ymkařské letní tábory, kam se navzdory nízkému věku ihned odvážně přihlásil. Úplně nejvíc se prý ale těšil na chvíle v malém bufetu v přízemí Paláce, kde si směl za potravinové lístky kupovat párek. „To jsem si vždycky připadal jako král,“ směje se Jan Přeučil.

Herec s ymkařským srdcem 

Jeho otec, tehdejší poslanec a úspěšný nakladatel František Přeučil, tu chtěl malého Jeníka přihlásit i na hodiny angličtiny. A uvažoval, že by syna poslal na nějaký čas do Anglie, aby se v jazyce zdokonalil. Zakrátko se ale k moci dostali komunisté. A ti organizaci pro mládež, podobně jako dříve nacisté, rychle zakázali.

Nikdy komunistům nemůžu odpustit, že kromě dalších věcí potlačili krásné myšlenky férového sportu, ale i vzájemné snášenlivosti, kamarádství a úcty, které YMCA mladým lidem přinášela. My jsme se tenkrát i potom je&s caron;tě scházeli – byli jsme taková parta. Zůstali jsme pohromadě, jezdili na kánoích, na pramičkách. Ale YMCA jako taková tehdy opravdu skončila,“ vzpomíná Přeučil. Chtěl studovat herectví, ale jeho otec byl v procesu s Miladou Horákovou odsouzen na doživotí. A tak se jako „syn nepřítele vlasti“ musel začít živit jako dělník.

Díky své vytrvalosti se ale hercem přece jen stal. Hercem s nenapodobitelným šarmem, projevem a noblesou. A v 60. letech směl dokonce s Divadlem Na Zábradlí, kde byl v angažmá, i vycestovat. „Ať jsme byli v tehdejším západním Německu, ve Francii nebo třeba v Itálii, kdekoliv jsem viděl znak YMCA, vždycky mi zaplesalo srdce. A říkal jsem si, že k téhle organizaci, lidem a tradicím, pořád patřím i já,“ říká Jan Přeučil.

YMCA stále živá

Přitažlivý program i myšlenky YMCA jsou pro mladé lidi aktuální i dnes, takže při formování jejich životů hraje stále důležitou roli. Po svém znovuobnovení v České republice v roce 1990 tak nabízí mladým lidem stále mnoho možností, jak můžou dobře a aktivně trávit svůj volný čas. Příkladem je třeba Ten Sing &n dash; umělecká tvorba pro teenagery. YMCA je rovněž průkopníkem v zakládání mateřských a rodinných center, která poskytují prostor i podporu malým i velkým členům rodiny. A zaměřuje se také na tzv. nízkoprahová zařízení, určená zejména pro sociálně či ekonomicky znevýhodněné děti a mládež.  Oblíbená je i její malá mateřská školka rodinného typu, která sídlí přímo v Paláci YMCA v Praze.

Organizace s masarykovskými tradicemi

YMCA (Young Men’s Christian Association) je nejstarší a největší celosvětovou mládežnickou organizací na světě. Má 58 milionů členů ve 119 zemích světa. V roce 1844 ji s přáteli v Londýně založil mladý obchodní příručí George Williams. „V nově vzniklém Československu byla YMCA založena v roce 1921. O její vznik se zasadil T.G. Masaryk a také Václav Maria Havel, otec bývalého prezidenta Václa va Havla. Po okupaci byla zakázána a mnozí její představitelé za svou činnost zaplatili i životem. Po nadějné, ale krátké poválečné obnově následovala další rána: komunistický převrat a tím pádem další zákaz spojený s odebráním budov i majetku. Znovuzaložení se u nás YMCA dočkala až v roce 1990. Dnes má už osmadvacet místních sdružení a něco okolo tři a půl tisíce členů,“ říká Petra Otřísalová.

YMCA stála i u zrodu a rozvoje mnoha nových sportů. Díky ní vznikl dnes tolik populární basketbal, volejbal, rozšířily se softbal a lukostřelba. Sport provozovaný společně, pro radost a v duchu fair play je zde populární dodnes – červený trojúhelník YMCA mají dnes i u nás ve znaku řada sportovních klubů. Organizace je rovněž zakladatelkou moderního táboření. Pro děti mládež každoročně pořádá tábory, z nichž u nás nejst arší a nejznámější je Masarykův tábor v Soběšíně.

Palác YMCA byl vybudován v centru Prahy ve stylu moderního klasicismu. Dnes je součástí pražské památkové rezervace. V tomto domě na dobré adrese si také rády pronajímají kanceláře různé firmy a organizace. V Paláci sídlí také české a evropské ústředí, pražská organizace YMCA a YMCA Živá rodina.

 

Magdalena Bičíková, Jana Bryndová

Foto: Jana Pertáková 

Taneční magazín

Poslední soutěžící z Chebu je Karolína Jägerová

Rozhovor s Karolínou Jägerovou

Poslední soutěžící prvního ročníku v Západočeském divadle v Chebu je Karolína Jägerová.

 

Co si myslí o tancích, které si vylosovala?

 

Taneční magazín

Stepoval vůbec někdy?

Herec Jan Vlasák září v životní roli na prknech pražského divadla Rokoko v inscenaci německého dramatika Floriana Zellera „Otec“.

Pražské divadlo Rokoko uvádí hru německého dramatika Floriana Zellera „Otec“. Na rozdíl od historického Jiráskova stejnojmenného titulu se zabývá velice aktuálním tématem – Alzheimerovou chorobou. Shodou okolností se se stejným námětem objevuje současně na českých jevištích titul „Zatmění“ (divadlo Broadway) a také „Starci na sněhu“ (divadlo Au!). V Rokoku se však jedná o ojedinělé představení s úžasnými hereckými výkony.

Spor o název choroby

Alzheimerova choroba by se asi správně měla nazývat Alzheimer-Fischerova nemoc. Popisy diagnóz a obrázky histologického vyšetření mozků šestnácti pacientů roku 1907 z pražské psychiatrické kliniky v Kateřinkách, ve stejné době jako jeho německý kolega Aloysius Alzheimer, totiž publikoval židovský rodák ze Slaného Oskar Fischer. Fischerovo dílo a jeho zásluhy ale byly plně doceněny až o desítky let později.

O mládí Oskara Fischera se toho ví jen málo, Narodil se v německy mluvící rodině správce na statku a maturoval na gymnáziu ve Slaném. Absolvoval studia medicíny v Praze a ve Štrasburku. Lékařskou praxi posléze vykonával v české metropoli. Zde patřil mezi početnou německy mluvící menšinu židovského původu. Právě z toho důvodu byl lékař, mezi jehož pacientky patřila i Charlotta Masaryková, za okupace transportován do Terezína, kde 28. února 1942, tedy před více než 75 lety, zemřel.

Ani Aloysius Alzheimer to ale s popisem nově objevené choroby neměl snadné. Podle dobových dokumentů tehdy na setkání psychiatrů v Tübingenu z roku 1906 žádný z kolegů nepoložil Alzheimerovi doplňující otázku, rychle se přešlo k jinému tématu a také regionální list „Tübinger Chronik Ma“ věnoval objevu v obsáhlé zprávě z kongresu jednu krátkou větu. Alzheimer se zklamán vrátil na psychiatrickou kliniku do Mnichova.

Tehdy dvaačtyřicetiletý německý psychiatr líčil případ své pacientky Auguste Deterové, která předtím zemřela ve věku 55 let „zcela dementní“, jak to Alzheimer formuloval. Pitva ukázala, že v mozku zemřelé bylo mnoho bílkovinových usazenin a odumřelých nervových buněk. „Bláznivý lékař s mikroskopem“, jak se Alzheimerovi říkalo, tak zjistil základní mechanismus nejtěžší a nejčastější formy stařecké demence: ukládání jednoho druhu bílkoviny v mozkové kůře vede k odumírání nervových buněk. Proč se bílkovina tak masivně usazuje, není zcela jasné dodnes. Proto je také Alzheimerova nemoc stále neléčitelná a průběh lze pouze o několik měsíců až let zbrzdit.

Herecký koncert

Německý mladý dramatik Florian Zeller (narozen 1979) se se svými tituly už zabydlel na českých jevištích. Nejen v Chebu na prknech Západočeského divadla, ale také ve Slováckém divadle v Uherském Hradišti nebo na Kladně.

Scénář „Otec“ patří k Zellerovým špičkovým dílům. Nejen svou aktuální tematikou, ale rovněž velmi citlivým uchopením zdánlivě velmi atraktivní problematiky.

V Rokoku se – pod režijní taktovkou Petra Svojtky – jedná v pravém smyslu slova o herecký koncert Jana Vlasáka v titulní roli. Dokázal vpravdě geniálně odstínit jemné i silnější nuance jednání a valéry vnitřních pocitů člověka propadajícího stařecké demenci. Není divu, že si na závěr – spolu s dalšími kolegy na jevišti – zasloužil od zaplněného hlediště ovace ve stoje. Jen pro zajímavost a korelaci s tematikou TANEČNÍHO MAGAZÍNU uvedu jeden z vrcholů představení, kde otec vzpomíná, jak tančil a stepoval. Samozřejmě, že se jedná o jeho fikci a blouznění.

Rovněž Veronika Gajerová a Aleš Procházka v tomto dramatu nacházejí skvělé příležitosti. Lze dokonce říci, že Aleš Procházka se v Zellerově dramatu doslova herecky nalezl. Více než zdatně jim však sekundují Lenka Zbranková a Zdeněk Vencl (pozor, zde si jej nepleťte s jeho jmenovcem, moravským hercem i dramatikem Romanem Venclem!).

Do hry jsou epizodněji do jisté míry začleněni i členové jevištního technického personálu pod vedením jevištního mistra Karla Jarošíka. Jmenovitě Luděk Blažek, Josef Kratochvíl, Antonín Šebesta, Jan Marhoul, Ondřej Mestek a zdejší novic Radek Štěpán z Kroměříže.

Hudba burcuje, ale…

Výraznou složkou představení je autorská hudba Vladimíra Nejedlého. Nepostrádá nápady, jak v melodické lince, tak v instrumentaci. Její výchozí a hlavní téma je však pohříchu spíše někde mimo. Hudba burcuje, pulzuje, avšak nevystihuje plně téma představení. Spíše jsem si připadal, jako by se zde řešila hyperaktivita? Tedy syndrom ADHD a nikoli Alzheimerova choroba.

Naopak s tématem i polohou inscenace plně konvenují střídmé, ale účinné kostýmy Zuzany Ježkové a scéna Ondřeje Nekvasila a Zuzany Ježkové. Jednoduché, až funkcionalisticky chladné aranžmá jeviště, s nápaditými zadními projekcemi na slogany charakterizující vypjaté dialogy vše výrazně umocňují.

Výraznou složkou představení je i kreativní práce se světelným parkem v podání Marka Suchardy a Filipa Jukla.

Stranou nesmí zůstat ani výtečný překlad Michala Zahálky i dramaturgie Jiřího Janků.

Představení „Otec“ na prknech divadla Rokoko patří k tomu nejlepšímu, co pražská divadelní scéna na počátku sezóny 2017/2018 nabízí. Určitě stojí za shlédnutí. Nebo i za porovnání s dalšími inscenacemi s totožnou tematikou jmenovanými hned v úvodu této recenze.

Foto: MDP, Michael Tomeš

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN