Známí tanečníci Martin Šimek a Tereza Řípová opět v roce 2020 rozjíždí svůj autorský projekt Roztančené jeviště – aneb Souboj divadel Praha. Čtenářům TANEČNÍHO MAGAZÍNU asi není třeba nic dále vysvětlovat.
Zeptali jsme se jedné z letošních účastnic soutěže na její pocity…
Kateřina Brožová
Jaký máte všeobecně vztah k tanci?
„Blízký. Líbí se mi to, obzvláště, když to někdo umí na profesionální úrovni. Je to potom opravdu veliká radost dívat se.
Já jsem měla poměrně velkou část svého života možnost sledovat profesionální tanec z trošku jiného úhlu, protože moje maminka byla sólistkou baletu ND. Balet mě provázel životem docela dlouhou dobu. Pamatuji si to od dětství, když jsem pozorovala kariéru mojí maminky a sama jsem chodila do baletu jako maličká. Později, když maminka učila na konzervatoři, tak jsem chodila na její hodiny i vystoupení, na to mám velmi krásné vzpomínky.“
Proč jste se tedy nerozhodla pro tanec, ale pro herectví?
„Protože tanec mi maminka nedoporučovala. Je to opravdu velká dřina. Abyste v této profesi prorazila tak, že se třeba stanete sólistkou, musíte mít velký talent a velké dispozice. A ty dispozice jsou dané i tělesnými parametry, např. já jsem vysoká. Maminka mě rozhodně do tohoto netlačila, radila mi spíše dělat tanec jen pro radost a asi to tak mělo být. Tatínek byl sólovým houslistou, umění bylo každodenní součástí mého života. Byla jsem často v divadle a vyústilo to nakonec v hereckou profesi.“
Věnovala jste se během života ještě tanci nebo ne?
„Spíše nárazově, dělala jsem jazz dance, aerobik, ale vlastně tanci jako takovému jsem se nevěnovala. Když jsem byla přijatá na školu, tak potom v rámci studií ano, ale samostatně ne. Ale není tajemstvím, že jsem byla jedna z prvních soutěžících úplně první řady taneční soutěže Let´s Dance na Slovensku.“
Máte na soutěž vzpomínky spíše negativní nebo pozitivní?
„Já mám negativní vzpomínky na bulvár. A celkově negativní v uvozovkách také proto, že jsem byla ve velkém časovém presu, zároveň jsem během nacvičování tanců přebírala roli Dolly (muzikál Hello, Dolly!), v Čechách jsem natáčela ,Pojišťovnu štěstí´, navíc jsem měla svá představení v divadle, takže sice jsem to všechno zvládla, ale sáhla jsem si opravdu na dno. Velikou oporou mi byl tanečník Matěj Chren, který měl vždy vymyšlenou dokonalou choreografii a uměl mě tak skvěle vést, že jsem se všemu velmi rychle přizpůsobovala. Ale bylo to i tak těžké. Myslela jsem si, když mám taneční dispozice po mamince a taneční ruce, tak mi to přece půjde snadno, ale soutěžní tanec je opravdu sportovní disciplína, je to obrovský stres.“
Je tedy těžké tančit jiný taneční styl než ten, který člověk vystuduje?
„Říká se, že každý styl tance má své základy v baletu. Třeba studium moderního tance obsahuje jednu baletní přípravu. Základ tam je, ale já netvrdím, že každý tanečník musí nutně absolvovat balet. Určitě to jde i jinak.“
Jaký taneční styl je Vám nejbližší?
„Určitě ten, který vychází z potřeby vyjádřit se, tzn. asi improvizace. Je mi to, myslím, nejbližší. Na škole nás trápili se „špičkami, patami“, člověk je tak nucen se přizpůsobovat něčemu, co mu není úplně vlastní. A za to jsme potom hodnocení. Ale tanec coby vyjádření emocí a citů je pro mě na té nejvyšší příčce.“
Máte zkušenosti ze Slovenska, věděla jste tedy teď, do čeho půjdete. Co jste si myslela v prvním okamžiku, když Vám bylo nabídnuto zúčastnit se projektu Roztančené jeviště?
„Říkala jsem si: ,Mám toto zapotřebí?´ (Smích) Ale později jsem o tom přemýšlela a říkala jsem si, že nejde přece o půlroční práci, jde o dva tance. Je to „hrozně fajn“ projekt, líbí se mi to. Potkám se s báječnými lidmi, navíc projekt probíhá v mém domovském divadle, byla jsem oslovena jako reprezentant mého divadla, takže všechno toto byly okolnosti, které sehrály svou roli při mém konečném rozhodování.“
Jak vůbec vnímáte soutěže všeobecně? Jste soutěživý typ? Jde Vám také o výhru?
„Ale vůbec nejsem soutěživý typ. A současně mám za sebou celkem nedávno právě soutěž ‚Tvoje tvář má známý hlas‘, což je ještě těžší než taneční soutěž.“
V čem konkrétně?
„V první řadě naučit se vůbec danou píseň, perfektně. Máme na to strašně málo času, je to obrovský stres. A jak říkám, já opravdu NEJSEM soutěživý typ, já mám hroznou trému, bylo to úplně šílené. Ale současně to bylo i krásné, takže mám protichůdné pocity.
Teď to budu brát tak, že se zúčastním, a když to náhodou vyjde, tak to bude skvělé! 🙂 “
Držíme palce!
Text a foto: Eva Smolíková
TANEČNÍ MAGAZÍN
