29.listopadu proběhla v pražském Ponci premiéra Spitfire Company, první díl plánované trilogie Constellations s podtitulem Before I Say Yes. Divadlo bylo přeplněné, a to nejen diváky, ale i patnácti performery – tanečníky a členy komorního orchestru Berg. Na podlaze byl šikmo položený baletizol, nad nímž čněla projekce zobrazující po celou dobu oko režiséra, který snímán kamerou ležel v pravé části jeviště. Rozmístěny byly ještě obrazy z předcházející výstavy, a lze tak mluvit o bohatém konceptu, který při prvním dojmu navnadil.
Začátek byl pozvolný, dění se přelilo od příchodu diváků a zkoušení nástrojů hudebníků k příležitostnému tanci některého z performerů a nakonec i jevištní akci. Nešlo nicméně o prezentaci fiktivního příběhu či vysoké taneční estetiky. Veškeré dění bylo prosté, zahrnovalo některé fixované fyzické akce a choreografie, do toho soudobou klasickou hudbu a jakési vizuální reakce na pět témat jednotlivých částí představení. Názvy scén byly vždy zobrazeny projektorem a šlo o pojmy jako eutanazie či eros.
Uvedeným by mohl popis také skončit, protože jde takřka o vše, co jsme během následujících osmdesáti minut mohli vidět. Přirozeně se měnil rytmus fyzických akcí a nejlépe zvládnutá a nejzajímavější byla hudba. Tanečníci, leč předvedli intenzivní fyzický výkon, si v částech, kde měli dávat energii divákům anebo tančit mezi nimi, nebyli příliš jistí. Málokdy se jejich pohled setkal přímo s očima konkrétního diváka a komunikoval s ním. I přesto lze provedení všech performerů ocenit. Co však nejde ocenit, je celková režijní a dramaturgická koncepce. Ačkoli byly zřetelné snahy o dekonstrukci běžných divadelních postup  a o nevšední náhled na témata jako smrt a sex, proč se objevovala převážně jen tato témata a proč se autoři nedostali od rozházení běžného inscenačního tvaru někam dále? Není na mně, abych předkládal konkrétní nápady, ale mnoho jich nepředložili ani tvůrci. V této podobě působilo představení jak ze sedmdesátých či osmdesátých let dvacátého století, kdy bylo stále ještě originální stavět dramaturgii na rozboření řádu a propojování množství hereckých, tanečních, hudebních a vizuálních složek dohromady. Takto by se snad dalo chápat zapojení jednoduché projekce, civilních kostýmů, skupiny hudebníků a performerů fungujících spolu v rámci jakéhosi těžko identifikovatelného vývoje vztahů a prostorových křivek a akcí. To ale dnes pro české divadlo a tanec není aktuální, rozhodně ne v prezentované podobě. Důsledkem toho byla bezobsažnost předvedeného, která byla znát jak v celkové dramaturgii, tak v akcích performerů.
Uvedený závěr je o to smutnější, když vezmeme v úvahu, jak etablované skupiny se do inscenace zapojily a že jsou zúčastnění interpreti velmi schopní jako jednotlivci. Ne vždy však ani tento kredit, ani dostatečné finanční zázemí dokáže zajistit uspokojivý výsledek. Samozřejmě, umění má provokovat. Aby se ale další plánované díly trilogie Constellations vydařily, je potřeba přidat obsahový rámec, který překročí obecné myšlenky na rozložení tradičních forem nebo na zobrazení nepřeberných možností vztahů performerů a různých jevištních prostředků. Je třeba dát inscenaci jasnější kontury, postavené na o mnoho konkrétnějších tématech než je sex a smrt.
