Čistota pohybu na festivalu ‚Hybaj Ho‘

Radoslav Piovarči a Petr Ochvat vytvořili dílo bez děje a postav, ovšem plné prvků fyzického divadla a zironizovaných folklórních tanců.

Ve Studiu Alta se už poosmé představil festival současného slovenského tance Hybaj Ho! a přinesl workshopy, diskuze a řadu inscenací. 21. října jsme v podání Tanečné spoločnosti Artyci měli možnost vidět představení, zaměřené na sílu fyzikality s názvem Pure.

03_fotograf_jan_chmelik

Dva autoři a interpreti Radoslav Piovarči a Petr Ochvat vytvořili dílo bez děje a postav, ovšem plné prvků fyzického divadla a zironizovaných folklórních tanců. Na vysoké pohybové úrovni vyjevili řadu scén, které byly propojené zpočátku krátkými, na konci delšími dialogy, obsahujícími nejrůznější témata od účasti na castingu po vztah k muzikálu, přičemž někdy šlo i jen o převyprávění vtipu. Hlavní „postavou“ bylo podle slov tvůrců tělo. A skutečně – tělo reagovalo na různé situace související s dialogy. Koncept byl rozvržen tak, že mluvené a tělesně klidné části představení se odehrávaly v zadním plá ;nu jeviště, kde tanečníci většinou seděli naproti sobě na židlích. Pohybově bohatší a většinou rychle provedené scény na hranici choreografie a improvizace předváděli většinou blíže k divákům (duo občas předvedlo společný výstup, poté se opět rozdělili a každý pracoval s vlastními tanečními prvky, které na sebe vrstvil, opakoval a přecházel zase do jiné části choreografie). Oba tančili s velkým nasazením, zároveň ale s citlivostí vůči svému tělu i okolnímu prostoru a jejich výkonům tak není co vytknout.

02_fotograf_filip_beniac

Problematičtější byl ovšem celkový koncept. Absence příběhu i jiných postav nežli těl interpretů může být v pořádku a je to zajímavý experiment. Prolínání krátkých dialogů v zadním plánu s akcí vpředu a originalita tance však postupně slábla. Osobně bych ocenil, kdyby autoři představení zkrátili cca. na polovinu. Kratší formát by mu vůbec neublížil, naopak by působilo úderněji. Tak, jak jej předvedli, ovšem už ke konci postrádalo cokoli nového nebo nečekaného, systém fungování interpretů zůstal stále stejný a konec proběhl postupným zhasínáním světel a útlumem hudby, což by snad šlo zpracovat originálněji.

01_fotograf_filip_beniac

I přes tento dramaturgický nedostatek a přílišnou délku bylo však Pure hodnotnou ukázkou mladé slovenské (v tomto případě slovensko-české) taneční tvorby a pohybové zpracování bylo na nečekaně vysoké úrovni.

Alexej Byček

Foto:  Filip Beniac, Jan Chmelík

Taneční magazín

Terezu Hradilkovou po premiéře pěkně bolely nohy!

Vstávat a cvičit! To je Švihla!

 

 

12. října proběhla v divadle Ponec premiéra Terezy Hradilkové a kol. pod  názvem Švihla.

Švihadlo. Nástroj k vyjádření emocí celkem netradiční. Myšlenka vpravdě nezvyklá a originální.

Zvuk švihnutí protíná vzduch. Myšlenky cvičící osoby probleskují  hlavou stejně rychle jako kmitají nohy po parketu. Jednotvárné, rovnoměrné poskoky.  Ještě roztočit švihadlo, obtočit a znovu do jednotvárných neúnavných skoků. Osoba si promítá  dějiny Česko-Slovenska. Už je to jinak.  Také jeden konec , také jeden rozpad.  Ještě skok do strany a výš, rozběhnout a skákat pozpátku… a nezapomenout skákat „vajíčko“. Trochu se ty ruce zamotaly! „Mrsk“ švihadlem do kouta.

20161012_5567

Zuřivá osoba boxuje do prázdna. Lítý boj, pád. Bezvládně leží. Ale vstává se znovu. Znovu cvičit, znovu švihadlo. Hlavou bzučí nekonečný  koloběh – práce, kavárna, děti, rodina, stále dokola…, práce, kavárna, děti, rodina…. už nikdy! Pád na zem a těžké oddychování.  Není divu.

20161012_5596

A  znovu  do skoku. Pořád se zvedat, padat a zvedat se, to je lidský úděl.

Na představení Terezy Hradilkové upoutá pozornost samozřejmě  v první řadě její sportovní výkon, obzvláště sedíte-li blaženě v hledišti. V duchu jásáte, že nemusíte skákat právě Vy. Na cvičící  osobu se obvykle dobře dívá.  Nemůžeme ale příliš mluvit o nějakých silných emocích, které by toto dílko přeneslo na diváka.  Budeme-li ovšem spravedliví,  sport je tu celé věky právě od toho, aby člověka emocí zbavil a vyčistil mu mysl i tělo. A  přesně to  se vlastně v  představení  „Švihla“ odehrává. Možná tedy byl i záměr autorky a performerky tentokrát  neútočit tolik na divákovy city a nenechat se jimi  ani sama „válcovat“.  Hlavní hrdinka  tedy statečně překonává  rozchod díky sportu. Chcete-li tedy zažít osvěžující představení a relaxovat při pohledu na tvrdě cvičící osobu, nenechte si „Švihlu“ ujít.

20161012_5611

Tereza Hradilková přiznává, že inspirací pro její představení byla práce na tanečním filmu „Beating“, natáčeném v boxerském zázemí Palaestra. Terezu fascinovalo úsilí boxerů, kteří neúnavně trénovali a skákali přes švihadlo. Střídali rytmus, variace různých skoků a přeskoků, tak lehce, jejich pohyb vlastně připomínal tanec.

tereza-hradilkova_svihla2

Zeptali jsme se….

TM: Jak dlouho jste se připravovala na takové fyzicky náročné představení?

Tereza: „Přibližně rok přípravy to byl. Možná jsem i zhubla“, směje se Tereza Hradilková.

TM: Cítíte nohy po takovém vystoupení?

„No, nohy bolí. Jsem opravdu unavená, nemůžu říct, že bych tento výkon nepocítila“.

Přejeme Tereze hodně výdrže

479_98379652456bb46ba272d9

Eva Smolíková

Foto: divadlo Ponec,  Vojtěch Brtnický

Taneční magazín

Milovníci kvalitních vín Zlata Adamovská a Petr Štěpánek hodnotili investiční vína z věhlasného Chateau Margaux

Degustace vín na počest již zesnulého generálního ředitele vinařství a světově uznávaného enologa Paula Pontaliera se zúčastili i Zlata Adamovská a Petr Štěpánek

Zlata Adamovská a Petr Štěpánek objevovali kouzlo a hodnotu vín z Château Margaux

Jedinečný večer pod taktovkou Zlatka Míčky a Diany Sixtové si nenechalo ujít několik desítek příznivců špičkových investičních vín z oblasti Bordeaux, konkrétně Château Margaux. Pro velký zájem se degustace, pro některé spojená také s večeří připravovanou dle receptur šéfkuchaře Guye Savoye vlastnícího tři michelinské hvězdy, konala jak v prostorách Galerie vín PASSAGE, jež má sídlo v pasáži Millenium v Praze, tak dále v Salonu Bellevue v 6. patře téže budovy.

dsc_0993

,,Dnešní večer jsme se rozhodli uskutečnit na památku nedávno zesnulého generálního ředitele Château Margaux, Paula Pontaliera, který podlehl nevyléčitelné nemoci. Paul zastával funkci od roku 1983 a rok 2015 byl pro něj tím posledním,’’ uvedl se vzpomínkou na svého obchodního partnera, velkého enologa a dobrého přítele Zlatko Míčka, který ten večer servíroval vína ve třech kolech. Hned na začátku mohli hosté porovnávat vína z řady Pavillon rouge 2002, 2004 a 2009. Ve druhém kole opět červená vína a to Château Margaux 1999, 2001, 2004 a 2006. Degustaci uzavřela bílá vína Pavillon blanc z roku 2007 a 2009.

dsc_1014_-_kopie

Zřejmě nejen na volbě vína se shodnou Zlata Adamovská a Petr Štěpánek, kteří navštívili degustaci vín z tzv. Velké pětky (pozn. redakce: Od roku 1973 patří celkem pět zámků v oblasti Bordeaux k držitelům ocenění Grand Cru Classé, odtud název Velká pětka), vinařství Château Margaux. Galerii vín, která je vyhledávaným místem pro všechny, kdo touží po špičkových vínech především z oblasti Bordeaux, navštívili společně již opakovaně. Během degustace bylo zřejmé, že nacházejí velkou shodu v tom, co jim více či méně chutná. Zlata Adamovská popisuje svůj vztah k&nbs p;vínu se slovy: „Víno pro mě znamená cestu. Není to uzavřená záležitost, kde najde člověk vždy to samé. Víno je pro zvídavé lidi a já se k nim hodlám řadit. Jsem takový sběratel zážitků. Dnešní večer byl pro mě příležitostí přesunout se do Château Margaux, který znám jen z obrázků, byl pro mě objevný. Vína splnila všechna má očekávání. Až na bílá vína, ta bych volila spíše z jiné oblasti než Bordeaux.“

dsc_1019

„Nejen že jde o živý organizmus, filozofii života, tisíce podob, na víně je ještě zajímavé i to, že vaše životní rozpoložení dokáže značně ovlivnit. Posílit, umocnit. A tím nemyslím množství vypitého vína, ale kvalitě vypitého. Čím více víno piju, tím méně o něm vím. Degustace byla velice zajímavá už především pro fundovaný výklad Zlatka Míčky. Dnes jsme se dostali k vínům, ke kterým bychom se běžně nedostali. Své favority jsem našel v lahvích Château Margaux 1999 a 2004,“ doplňuje Petr Štěpánek, který stejně jako jeho partnerka dává přednos t červeným vínům.

dsc_0980

„Vína z Bordeaux jsou známá svou drsnější chutí. Při výběru investičních vín se tím nenechávám odradit, protože vím, že za pár let se vína na lahvi budou chovat úplně jinak. Při našich degustacích se o tom vždy můžeme přesvědčit a vtipně to popisuje kamarád, reportér Českého rozhlasu Jan Šmíd, kterého jsem učil pít vína: Když Zlaťák řekne, že to je drsný a nedá se to pít, tak to je právě to nejlepší, to si musíš koupit a za 10 let budeš nadšený!“popisuje s úsměvem pořadatel Zlatko Míčka charakter vína z oblasti, která má největší produkci investičních vín světového trhu.

paul_pontalier

 

Text: Michaela Lejsková

Foto: Lenka Žáčková

Merlot d’Or: www.merlot.cz

Taneční magazín

 

 

Tragikomedie o životě a smrti

‚Je to tu!‘ Ve Švandově divadle uvedou tragikomedii o životě a smrti

 

 

 

 

Je málo věcí v životě, které jsou naprosto jisté. Kromě vlastní smrti. Naštěstí ani na něco tak osamělého, jako je smrt, nejsme sami – nemusíme být… I o tom vypráví pozoruhodná hra

Je to tu (Here We Go) autorky Caryl Churchill (1938), která se řadí k nejlepším britským dramatikům od Shakespeara po Becketta.

Poslední věci člověka

„Co bude, až to přijde? Jak se o nás bude mluvit na našem pohřbu? Z čeho máme strach a k čemu je dobrý humor? Co je po smrti? Co ještě zbývá říci nebo udělat? Tyhle a další otázky najdeme ve hře Caryl Churchillové,“ říká režisérka Viktorie Čermáková. „Její hra vypráví mimo jiné i o tom, že možná právě teď je ten pravý č as zamyslet se nad tím, jakými činy, myšlenkami a emocemi dláždíme svou cestu,“ říká režisérka.

„Je to tu je první inscenací v rámci tematického cyklu „Intimita – Anonymita – Agresivita“ Studia Švandova divadla. Zkoumá téma lidské intimity a pozornost diváků obrací

k problematice posledních věcí člověka dnešní doby,“ dodává dramaturg Libor Vodička.

Těšit se tedy můžeme na nečekaně pojaté téma, silnou myšlenku, vybroušené repliky i na herecké obsazení. To tvoří Robert Jašków, Tomáš Petřík, Andrea Buršová, Tomáš Červinek

a hostující Miluše Hradská. Za pozornost stojí také scéna a kostýmy Barbary Wojtkowiak, pohybová spolupráce Halky Je Třešňákové a hudba, pod níž je podepsán muzikant

a komiksový autor Myko. Hru přeložila Lucie Kolouchová.

Caryl Churchill, hvězda současného dramatu

„Naše psychika je po tisíce let nastavena tak, že se stále zabývá vedle života i smrtí. Ve chvíli, kdy ji vyřadíme, vytěsníme a nemluvíme o ní, nevídáme ji, nepřipouštíme si ji, myslím, že pak naše duše strádá. Onemocní, různě se pitvoří a nadouvá. I proto jsme se do této hry ve Švandově divadle pustili,“ říká Viktorie Čermáková. Ta už ve Studiu Švandova divadla zrežírovala například Šamana, povedenou adaptaci stejnojmenné povídky Egona Bondyho, podepsána je i pod autorskou hrou Putin a Biľak u trezoru.

Text Caryl Churchill jí nyní nabízí každopádně velmi kvalitní a inspirativní předlohu: hru Je to tu (Here We Go) v roce 2015 s úspěchem uvedlo například Národní divadlo v Londýně. Do Švandova divadla se tak dostává necelý rok po její celosvětové premiéře.

Ovace od publika i kritiky už ale mnoho let sklízí i samotná autorka: „Je nemožné představit si krajinu současného dramatu bez Caryl Churchill“, napsal v roce 2012 The Guardian, který dramatičku vyzdvihuje mimo jiné proto, že „změnila jazyk současného divadla“. List The Telegraph ji pro její novátorský přístup označil dokonce za „Davida Bowieho současného dramatu“.

Premiéra hry Je to tu ve Studiu Švandova divadla je v sobotu 22. října, první a druhá repríza jsou naplánovány na 26. října a 3. listopadu.

3_robert_jaskow_foto_stepan_pech_pro_svandovo_divadlo_repro_zdarma

Je to tu

Překlad                                                         Lucie Kolouchová

Režie                                                             Viktorie Čermáková

Dramaturgie                                                  Libor Vodička

Scéna a kostýmy                                            Barbara Wojtkowiak

Hudba                                                           Myko

Pohybová spolupráce                                               Halka Je Třešňáková

 

Hrají: Tomáš Petřík, Andrea Buršová, Tomáš Červinek, Robert Jašków, Miluše Hradská

 

Veřejná generální zkouška: pátek 21. 10. 2016 od 11 hod.

Premiéra: sobota 22. 10. 2016 od 19 hod.

 

KDO JE KDO

Viktorie Čermáková (1966)

Herečka a režisérka stála poprvé před kamerou jako tříletá (Lucie a zázraky). Ve filmu se objevila ještě několikrát (My tři a pes z Pětipes, Družina černého pera aj.), ale učarovalo jí divadlo. Ve čtrnácti letech byla přijata do amatérského souboru A studio při pražském Divadle na okraji. Do roku 1989 zůstala členkou A studia a pracovala zde pod vedením herců Evy Salzmannové a Ondřeje Pavelky. Spolu s režisérem Davidem Czesanym pak vedla A studio II, v němž uskutečnila svou první samostatnou režii (Lorca: Dům doni Bernardy).

Na jednu sezónu byla angažována v brněnském Divadle na provázku, v letech 1991 – 1994 byla členkou divadelního souboru Kašpar, který působil v MDP Rokoko a v Divadle v Celetné. Odsud odešla s částí souboru v roce 1994 do Divadla Komedie, kde hrála v inscenacích režisérů M. Dočekala, J. Nebeského, J. Pokorného, J. A. Pitínského a dalších.

V roce 2006 byla spoluzakladatelkou Divadelního studia Továrna, působícího převážně v holešovické La Fabrice. Od roku 2005 vytvořila řadu inscenací v Činoherním studiu v Ústí nad Labem, pražském Rubínu, Divadle v Celetné, Ta Fantastika, Středočeském divadle Kladno, Národním divadle v Praze aj. Na svém uměleckém kontě má dosud na čtyři desítky divadelních režií. Spolupracuje také se st udiem Alfréd ve dvoře. Výraznou část její režijní práce tvoří soudobá česká a světová dramatika i autorské projekty.

V roce 2007 byla na festivalu Příští vlna/ Next Wave oceněna za přínos českému divadlu a v témže roce byla nominována na Cenu Nadace Alfréda Radoka jako Talent roku.

Caryl Churchill (1938)

Vysoce ceněná a i ve světě nejznámější současná britská dramatička se narodila v Londýně, otec byl karikaturista, matka modelka. Vyrůstala v Kanadě, ale studovala pak angličtinu

a literaturu v Oxfordu. V roce 1961 se vdala za spolužáka z Oxfordu, později londýnského právníka, se kterým má tři syny. Po absolutoriu psala hry pro BBC a tato práce ovlivnila její pozdější divadelní styl – naučila se být úsporná a zároveň si zvykla na svobodu při změně místa a času. První aktovku napsala v roce 1958. Od 70. let spolupracuje s londýnským Royal Court Theatre. Na kontě má víc než padesát titulů, většinou divadelních her, ale i her pro rozhlas a televizi.

Vychází z feministicky orientované levice a zaměřuje se na aktuální témata, které jí umožňují dramaticky je komentovat. Zajímá jí všednodennost a každodennost běžného člověka

v dnešní západní civilizaci, jeho úzkosti, potřeby i patologie… Velmi důsledně pracuje

s formální výstavbou svých her, které pak zůstávají otevřené k rozmanité interpretaci.

Nepočítáme-li titul Cloud Nine, který na podzim roku 1998 představil v Divadle v Řeznické anglicky mluvící soubor Black Box Praha, čeští diváci se s touto autorkou mohli důkladněji seznámit až v roce 2004. Tehdy u nás byly uvedeny hned dvě inscenace: Top Girls (Prvotřídní ženy) v pražském Národním divadle a Number (Řada) v Divadle Na Vinohradech. V rámci scénických čtení v Divadle Na zábradlí byly nastudovány ještě tituly Cloud Nine (Lehká pohoda) a Far Away (Daleko odsud). Hru Love and Information (Láska a informace) režírovala v roce 2016 Petra Tejnorová na Nové scéně v ND Praha. Here We Go (Je to tu) z roku 2015 uvádí necelý rok po její londýnské premiéře pražské Švandovo divadlo v režii Viktorie Čermákové.

1_je_to_tu_andrea_bursova_robert_jaskow_tomas_cervinek_foto_stepan_pech_pro_svandovo_divadlo_repro_zdarma

www.svandovodivadlo.cz

Magdalena Bičíková

Taneční magazín