Autor: Michal

FYZICKÁ PARTITURA A AKCE II – workshop

Farma v jeskyni vyzývá: přijďte objevovat principy tvorby mezinárodního divadelního studia pod vedením režiséra Viliama Dočolomanského!

Soubor Farma v jeskyni je známý svojí specifickou prací s výrazem performera, kterou charakterizuje osobní zaangažovanost, ponoření se do tématu, muzikálnost a vysoká dynamika. Za 16 let své existence se studio stalo platformou pro kontinuální osobnostní a profesní rozvoj umělců z mnoha zemí a vytvořil nezaměnitelný rukopis, který boří hranice mezi interpretem pohybovým, hudebním a hereckým.

Ačkoliv se v každém ze svých dlouhodobých projektů soustředila Farma v jeskyni na výzkum různých výrazových možností, základní osou individuální tvorby zůstává práce s akcí a fyzickou partiturou.

Dílna seznámí účastníky s různými způsoby tvorby fyzické partitury, zaměří se na vztah mezi vnitřní strukturou a vnější kompozicí akce, mezi rytmem a významem, mezi živou přítomností a přesnou fixací. Navede a inspiruje účastníky ke každodenní praxi, od tréninku k tvorbě, a nabídne individuální přístup s ohledem na momentální dispozice účastníka.

Dílna se uskuteční pod vedením Viliama Dočolomanského, držitele Evropské ceny Nové divadelní reality a členů souboru, kteří vedli desítky workshopů v ČR i zahraničí (Brazílie, USA, Korea, Španělsko, Německo, Holandsko, Polsko, Slovensko).

Workshop je spojený s výběrem performera nebo stážisty pro dlouhodobou spolupráci se souborem.
Podmínkou není účast na workshopu Fyzická partitura a akce I. 

Termín: 24. až 28.10. 2018 (denně od 10 do 16 hod.)

 Místo konání: zkušebna, Centrum současného umění DOX, Poupětova 3, Praha 7-Holešovice

 Účastnický poplatek: 4 500 Kč pro české a slovenské zájemce – podpořeno grantem hl. města Praha.

Kapacita míst je omezena.

Pro zajištění místa je nutné zaslat do 18. října 2018 zálohu ve výši 2 200 Kč na účet: 116758083/0300. Do poznámky uveďte své jméno a workshop.

Registrace: životopis a krátký průvodní dopis (vaše motivace, zkušenosti, ambice…) posílejte na

E-mail: management@farminthecave.com do 10. 10. 2018.

TANEČNÍ MAGAZÍN

Roztančený večer v podzemí

Velký sál Švandova divadla prochází rekonstrukcí! Proto se představení včetně „Roztančeného večera“ plného čači, rumby i salsy stěhují do suterénních prostor.

Do podzemního Studia se v září a říjnu uchýlí herci Švandova divadla, jehož Velký sál se už od července rekonstruuje. Přestavbou projde zejména jeviště a jeho technologie, proměny se dočká také fasáda. Ve Studiu se uskuteční i první premiéra sezóny 2018/2019: uvedení původní české inscenace „Trollové mezi námi“ v režii Alexandry Bolfové tu plánují 27. října. Na hlavní scénu s kapacitou 300 míst v hledišti se herci vrátí v listopadu, divákům se pak Velký sál znovu otevře během prosince 2018.

Nová prkna, která znamenají svět

„Jeviště ve Velkém sále sloužilo od roku 2002, kdy bylo Švandovo divadlo po generální přestavbě znovu otevřeno. Ještě rychleji než jeho podlaha, kterou teď kompletně měníme, však stárla ta část jevištní techniky, jejíž obsluha je propojená s počítačem – což jsou například světla nebo jevištní tahy. K těmto zařízením proto teď instalujeme nové technologie,“ říká ředitel smíchovské scény Daniel Hrbek.

První čtená zkouška hry „Trollové mezi námi“

Vedle nového jeviště a navazující techniky bude ve Velkém sále znovu fungovat také jevištní stůl. „Jde vlastně o plochu spojenou s výtahem, umožňující například efektní vynořování a zanořování z hlubin jeviště. Do provozu uvedeme také všechny tahy, což je skrytý systém lan, tyčí a kladek, sloužící k rychlým změnám dekorací,“ vysvětluje Daniel Hrbek. Ten chce, aby do konce roku prokoukla ještě fasáda divadla, na níž by mělo přibýt devět informačních LED obrazovek. Rekonstrukce za zhruba 30 milionů korun bude hrazena ze zvláštního investičního fondu Švandova divadla. To je příspěvkovou organizací hlavního města Prahy.

Hry z podzemí

Ve Studiu se ale už od začátku září hraje dál. Na programu v září a říjnu je tu například „Kauza pražské kavárny“, poslední novinka minulé sezóny, inscenace „Slušný člověk“ vycházející z předlohy Karla Čapka, „Ztracená čest Kateřiny Blumové“ z pera slavného německého autora Heinricha Bölla či „Srdce patří za mříže“, hra pojednávající o tom, jak snadné je v dnešním světě ztratit lidské srdce.

Eva Josefíková v inscenaci „Pankrác ´45“

Diváci tu uvidí také tři tituly, s nimiž Švandovo divadlo hostuje – v jejich anglicky nastudovaných verzích – koncem září ve Spojených Státech. Tím prvním je „Protest Rest“, zábavná hra složená z aktovek Václava Havla a Marka Hejduka, druhým „Šoa“, drama inspirované skutečnými osudy české herečky a olomouckého sportovce. Třetím titulem je „Pankrác ´45″, hra vyprávějící o pěti ženách, které se po skončení války sejdou v jedné cele pankrácké věznice. Všechny inscenace se ve Washingtonu a v New Yorku představí mimo jiné v rámci tamějších oslav 100. výročí založení Československé republiky.

Robert Jašków v inscenaci „Protest Rest“

Stálí hosté, večerní tanec

Svá představení uvedou v malém sále Švandova divadla stálí hosté, k nimž patří zejména Divadlo Spektákl, Radim Vizváry, improvizační show „Just! Impro“ a Dětské divadelní studio, které na 14. října chystá premiéru hry „Lakomá Barka“. Příběh podle známé pohádky Jana Wericha tu mladí divadelníci uvedou jako „pravdivou příhodu“.

Ve Studiu pokračují také oblíbená víkendová představení pro děti v podání souboru Buchty a loutky. Ten zde hraje rovněž představení pro dospělé a 28. října tu uvede loutkový speciál  „Ať žije Česká republika!“, věnovaný „100. výročí založení našeho státu mínus Slovensko“.

Ve Studiu se budou odehrávat i workshopy pro veřejnost: novinkou letošního podzimu budou jednorázové tanečních kurzy, zaměřené na vybrané společenské tance. „Roztančený večer“ pod vedením profesionálních taneční lektorů se na programu objeví jednou měsíčně: v tančírnu se Studio změní poprvé 24. září, kdy tu v rytmu čači, rumby a salsy vypukne kubánská noc.

www.svandovodivadlo.cz

Magdaléna Bičíková

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Sólo pro Kateřinu, H2O a pár červených holínek

LETNÍ LETNOU 2018 zakončila pozoruhodná (pod)vodní inscenace „Nesnesitelná tekutost bytí“. Nekonala se přímo v letenském parku, nýbrž v Jatkách78, respektive poblíž jejich scény v pavilonu 11a „Skleněnka“.

Kam za vodou? Kam za „tekutým bytím“? Kam nás z LETNÍ LETNÉ zavedou červené holínky? Odpověď zní: trochu níže pod letenský kopec, do katastru stejného obvodu Prahy 7. Do Holešovic. Do současné tržnice, ale historicky bývalých jatek.

Přípravy „Nesnesitelné tekutosti bytí“ v hale 11a, zvané „Skleněnka“ byly náročné

Na skleněnky do Skleněnky?

Již jsme zvyklí na tradiční scénu Jatka78 v bývalých jatečních (dnes tanečních) pavilónech 7 a 8. Avšak za vodou, hlavní protagonistkou Kateřinou Dvořákovou a režisérem Vítem Neznalem i jeho netradiční inscenací, jsme si museli zajít do jiné části jatečního prostoru, respektive dnes areálu pražské tržnice. Premiéra a třináct záříjových repríz „Nesnesitelné tekutosti bytí“ se totiž odehrávaly v jiné „jateční“ uličce. Poněkud východněji (blíže k muzikálové aréně Rock Opera), v  někdejší jateční hale 11a se vžitým označením „Skleněnka“.

Skleněná krychle ještě nenapojena na „vodní hospodářství“

Jiné prostředí, v naprosto odlišné „Skleněnce“, nahradilo dnes již „klasické“ prostory divadelních industriálních sálů Jatek78. A to se ukázalo (alespoň protentokrát) daleko vhodnějším. Zdejší prostor totiž umožňuje větší vzdušnost či variabilitu. A zřejmě i speciálně pro tuto inscenaci kvalitnější zajištění potřebného „vodního hospodářství“.

Hned při vstupu nás ve „Skleněnce“ čekalo obří čtvercové akvárium, jehož jedna strana měřila dva metry a sedmdesát centimetrů. Bylo umístěno uprostřed arénovitého čtvercového sektorového hlediště. Jeho konstrukce čítala na výšku čtyři strmé řady. Do jedné takové sekce se vešlo přibližně devadesát sedících diváků. Tudíž, vyprodané představení mohlo přivítat necelé čtyři stovky zájemců.

Očekávali jsme hravost. Průzračnost. Čistotu. A to vše předem nám název „Skleněnka“ evokoval… I když ke kuličkám měl na hony daleko.

Tragické ozvučení v krychli

Nikoli pouze já, ale většina dalších diváků přicházela na jatka s očekáváním i mnohými otazníky. Jak bude fungovat napouštění vody? Bude herečka již připravena v krychli? Jak bude vidět?

Odpověď na druhou výše uvedenou řečnickou otázku může znít. „ano“. Trochu symbolicky, pod výrazným reliéfním historickým znakem Prahy na jižní stěně, nás očekávala herečka již v onom obřím akváriu. Zatím prázdném. Bez vody. Představení samotné začínalo jejími nezávaznými krokovými variacemi v červených holínkách. Přičemž pojídala a drobila pop-corn. Do toho se postupně vpravovaly hereččiny monology. Ačkoli v programu je, že představení je uváděno v české jazykové verzi, bylo to jaksi jedno. Hlavní protagonistce nebylo vůbec rozumět. Klidně mohla mluvit svahilsky či jidiš. Bylo slyšet spíše nesouvislé „halekání“. Tu tam nesouvislé slůvko. Prostě, tunelový efekt udělal své. Škoda, že se zvukařům nepodařilo tuto bolest – během zkoušení – vyléčit! Jistě šla nějakým, byť náročnějším způsobem, eliminovat. Takto si scenáristé vystřihli několik stránek práce naprosto do vzduchu. Nadarmo. Nemluvě o přípravě herečky… Tedy, odpověď na třetí řečnickou otázku z úvodu této stati zní: „vidět bylo dobře, slyšet nikoli“.

Voda začíná stoupat

Postupně onen nesrozumitelný monolog ustává. Akvárium se zespoda začíná naplňovat vodou. Kateřina Dvořáková se nesmyslně snaží vodu vylévat z pravé i levé holínky. Voda stoupá. Postupně začne krychli plnit proudící „sprchová“ voda od stropu haly. Herečka je chvíli pod vodou, chvíli šlape vodu, chvílemi se snaží na hladině (i pod ní) plavat.

Během této klíčové scény se nabízí otázka, zda byla choreografie konzultována i s trenéry akvabel?

To vše podkresluje archívní i (patrně?) autorská hudba. Jako divák se s jejím výběrem ve většině případů neztotožňuji. Nepůsobí vhodně ani kontrastem! Místy by určitě prospělo i něco v „esoteričtějším“ duchu! Björk? Enya? To by určitě „vodním“ scénám dodalo další rozměry i účinek.

Trochu jako u Bolka Polívky

Když již začínala krychle s vodou i Kateřinou Dvořákovou působit trochu monotónně až nudně, probral diváky nástup rychlé technické roty.

Dva černě odění údržbáři v pracovních overalech přiběhli a začali kontrolovat přívody a uzávěry vody. Pěkně postupně, jeden po druhém. A  to netrvá minutu. Je zde totiž 150 metrů hadic, 25 metrů bazénových trubek, 20 přírub, 11 uzávěrů, 5 sprchových hlavic a 4 jímky! Celkově toto entrée napomohlo změně tempa i rytmu představení. To bez diskuse. Pouze já osobně bych si představoval nějaké reálnější začlenění do inscenace. Třeba náznak pokusu evakuace diváků… Nějaké mobilní zatelefonování? Kolem a kolem vypadala výsledně tato akce jako nechtěný vstup přitroublých klaunů. Cosi jako legendární Jaryn a Baryn v televizních eskapádách „Bolkoviny“ a „Manéž Bolka Polívky“.

Toto je pouze část přívodů vody…

Ale i přes výše uvedené rozpaky patří scenáristům i režisérovi dík za toto oživení…

Odnese to chřipkou či angínou?

Celkově je nápad technicky i umělecky originální. Vít Neznal určitě nezklamal. Kateřina Dvořáková se překonává. Technici, inženýři i vodohospodáři strávili na přípravě jistě stovky hodin. Za to velké uznání.

Voda proudí horem i spodem

Pouze se mně zdá, že technika, efekt a prvotní nápad naprosto přebily nějakou dramatickou stavbu. Představení přestává gradovat asi ve druhé třetině. Voda opadá. Ale s ní, bohužel, i jaksi invence tvůrců. Závěr nenese – kromě očekávaného vysvobození aktérky z již odčerpané krychle – žádnou výraznější pointu. Zůstávají tam sice osamocené červené holínky. Jako memento… Jako výkřik? Ale není to jakýsi výkřik tak trochu do prázdna?

Červené holínky: ikona či memento?

Závěrem nezbývá než pochválit graficky výpravný a informačně dokonalý program. Obsahuje i potřebné poděkování Ochrannému svazu autorskému za licenci k užití autorských skladeb, což by mělo být samozřejmostí i u jiných divadel.

Při dlouhé závěrečné děkovačce jsem pouze trnul, aby Kateřina Dvořáková neodnesla svůj statečný „vodní“ výkon nachlazením.

Nesnesitelná tekutost bytí

Námět: Vít Neznal, Kateřina Dvořáková
Hraje: Kateřina Dvořáková
Režie: Vít Neznal
Choreografie: Dora Sulženko – Hoštová
Dramaturgie: Kateřina Součková
Asistent režie: Viktor Černický
Scénografie: Vít Neznal, Ivan Němec, Petr Vítek
Kostýmy: Petr Vítek, Lenka Rozsnyóová
Zvuk: Jan Sedláček
Hudba: Jan Čtvrtník
Light design: Michal Horáček
Fotograf: Vojtěch Brtnický
Grafický design, koncept: Martin Sršeň
Koproducenti: Jatka78, Letní Letná
www.jatka78.cz / www.letniletna.cz

Foto: archiv Nesnesitelná tekutost bytí

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

„OPRAVDOVÍ“ spojí města vzdálená 300 km!

Premiéra multimediálního projektu, který spojuje simultánní dění ve dvou městech do jednoho diváckého zážitku: 26. září v Plzni a v Trutnově!

Již koncem tohoto měsíce proběhne premiéra unikátní multimediální inscenace „OPRAVDOVÍ“, která spojí 300 kilometrů vzdálená místa do jednoho uměleckého díla. Bude se jednat o první a jediné uvedení takzvaného Networked Performance mezi českými divadly. Představení proběhne 26. září v Moving Station v Plzni a zároveň v divadle Uffo v Trutnově. Inscenace, která je fúzí současného tance, hudby a nejnovějších technologií, přinese témata jako jsou příslušnost k místu, opravdovost, přenos informací, jejich zkreslování a vnímání.

Co všechno se děje v momentě, kdy sledujete toto představení? A ovlivňují se souběžné události navzájem?

Na jevišti pozorujeme performera a jeho přítomnost je znásobena anebo naopak konfrontována s děním na plátně. Nepromítá se však přednatočený film, do divadla v Trutnově vstupuje simultánní dění z Plzně a naopak. Kdo je ve světě obývaném přítomnými, vzdálenými i virtuálními aktéry tím „Opravdovým“ a dá se to vůbec určit?

„Zajímá mě, jaký vztah si jako pozorovatel vytváříme k osobám přenášeným skrz média. Jak naše pozornost putuje od fyzicky přítomného dění k obrazovkám a projekčním plátnům a zpět. Baví mě zkoumat, co a kdo vytváří naši realitu a kolik ta má vrstev.“, objasňuje inspiraci choreografka projektu Jana Bitterová.

Ian Biscoe, spoluautor konceptu a zároveň autor scénografie a inovativního technologického řešení, popisuje neobvyklé dimenze, které představení přinese: „V Networked Performance se prostor diváků i umělců rozšiřuje za hranice divadla, přesahuje do druhé zúčastněné lokality a obsahuje meziprostor, který se rozprostírá mezi vzdálenými místy a spojuje je. Vzniká jedno velké a rozmanité jeviště skládající se z různých geograficky vzdálených míst i virtuálních světů, je místem setkávání, konfrontace i imaginace.“

V mezinárodním uměleckém týmu inscenace působí vedle autorského dua – Jany Bitterové a původem Angličana Iana Biscoe – také hudební skladatel George De Decker (BE), performer Roman Zotov-Mikshin (RU) a tanečnice Helena Šťávová Ratajová (CZ).

Foto: Ian Biscoe

Jana Bitterová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN