Bývalá vrcholová slovenská sportovní gymnastka Darina Mlynarčíková se – po delší kariéře v Praze – již téměř patnáct let věnuje své taneční akademii v italské Sardinii. Jelikož má nespočet (nejen tanečních) zkušeností, požádal ji TANEČNÍ MAGAZÍN o rozhovor. Zároveň si můžete na jiném místě TANEČNÍHO MAGAZÍNU (v sekci článků a recenzí) přečíst příspěvek o jejím úspěšném synovi Markovi, z pera jeho jmenovce Marka Křenka.
Jak jste se dostala ke sportovní gymnastice.
„V pěti letech jsem začínala s krasobruslením. Asi po půlroce, který jsem víceméně strávila nemocná doma – nezvládala jsem časné vstávání na tréninky – si mí rodiče uvědomili, že tento sport asi nebude pro mne. A tak mi dali možnost zvolit si něco jiného. Já jsem v televizi zrovna obdivovala gymnastky, které skákaly různá salta. A to mě velmi lákalo. Tak jsem se, v mých šesti letech, rozhodla pro sportovní gymnastiku. Do ní jsem se postupem času prakticky zamilovala. Ten krásný, ale zároveň tvrdý sport jsem pak závodně provozovala od těch šesti let až do osmnácti.“
Co Vám dal tvrdý trénink pro život?
„V první řadě disciplínu, sebedůvěru, odvahu, pevnou vůli, časté odříkání a samostatnost a určitě také velmi silný charakter! Ráda bych doplnila, že jako malá dívka jsem si to natolik neuvědomovala, jako nyní v dospělosti.“
Postupně jste se přeorientovala na tanec, co Vás k tomu vedlo?
„V šestnácti letech jsem měla úraz kolena. Byla nutná operace. Dostat se do původní formy nebylo vůbec lehké. A již v té době jsem se poprvé začala věnovat tvorbě choreografií. Nejprve pro gymnasty. Později pro cvičenky fitness. Dále i pro krasobruslařky a krasobruslaře. …až jsem se postupně přiblížila k samotnému tanci. V osmnácti jsem si již byla naprosto jistá, že se hodlám věnovat tanci a choreografii. Nyní se věnuji více rozličným tanečním stylům: modern contemporary, show dance, syncro dance a disco dance.“
Nevadí Vám u gymnastiky i tance, že jde o disciplíny, kde, na rozdíl od většiny sportů, rozhodují subjektivně rozhodčí?
„Bohužel mi to vadí, a čím jsem starší, tím více. Co se týká gymnastiky, tak tam se v první řadě hodnotí technická příprava a provedení prvků, takže se tam zase tolik nedá natolik ovlivnit závěrečná známka. U tance se, kromě technické přípravy, hodnotí také umělecké provedení. A to již dokáže velmi ovlivnit závěrečné hodnocení a tím pádem i celkové umístění tanečníka v soutěži.“
Chodíte do divadla i na klasický balet ?
„Ano, chodím. Ale podstatně méně než v době, kdy jsem žila v Praze. Pracuji a žiji na Sardinii již přes čtrnáct let a co se týká kultury, je toho zde podstatně méně. Na rozdíl od velkých, turisticky atraktivních, měst… A to v každém slova smyslu – málo tanečních i baletních představení, koncertů zpěváků a už ani nepomyslet na muzikály. Během letošních prázdnin přijel k nám na Sardinii – po dlouhých osmi letech(!!!) – s repertoárem „Labutí jezero“, „Excelsior“ či „Spící krasavice“ Roberto Bolle, nejznámější italský; tanečník, který se stává již světově proslulým. To asi mluví za vše.“
Jaký taneční film je Váš nejoblíbenější?
„Ze starších filmů, z mého úplného mládí by to byl filmový titul „Tanec s vášní“. Ze současných filmů by to byl film z baletního prostředí „New York Academy“. Ale vždy si ráda připomenu i „Dirty Dancing“ („Hříšný tanec“), s nezapomenutelným Patrickem Swayzem.“
Máte přímo sama Vy nějaké své taneční vzory?
„Když mi bylo devatenáct, tak jím byl můj bývalý partner Marek Křenek. S ním již před časem dělal TANEČNÍ MAGAZÍN rozhovor. Připomeňme si tedy pouze ve zkratce, že se stal s mou choreografií „Spiderman“ („Pavoučí muž“) roku 1996 světovým šampiónem v kategorii show dance. Později bylo těch tanečních vzorů velmi mnoho, jelikož tanec se posledních dvacet let vyvíjí velmi rychle. Proto přeskočme až do současnosti. Jsou jimi vítězové amerického programu „Sytycd“ Michel Damensky a Ricky Ubeda. Anebo velmi známý ruský baletní tanečník Sergej Polunin.“
Proč jste se ze Slovenska a Čech odstěhovala do Itálie?
„Dlouhá léta jsem v Praze pracovala v hlavním obsazení v černém divadle „IMAGE“. Vedle toho jsem ještě tancovala jako sólistka, popřípadě jako duo s Markem Křenkem. Navíc jsem se věnovala choreografii, převážně na ledě pro krasobruslaře. V roce 2002 jsem přijala pracovní nabídku ze Sardinie. A právě tady se, krátce na to, podařilo uskutečnit můj dávný sen – otevřít si vlastní taneční školu. Bylo to velmi těžké, ale nelituji toho. Byl již čas skončit s aktivním tancováním, jelikož jsem toužila žít si obyčejný život. A také stát se matkou. Bylo mně devětadvacet let. A mé biologické hodiny tikaly… :-)“
Jak byste porovnala taneční pedagogiku v Itálii. Eventuálně v Čechách a na Slovensku?
„Myslím si, že v globále je to všude stejné. Všude se naleznou pedagogové, kteří svou profesi milují a odvádějí ji nadmíru profesionálně. …ale, bohužel, najdou se i tací pedagogové, kteří jsou (diplomaticky řečeno) méně kompetentní. A to hovořím z vlastní zkušenosti. Takže, je to v lidech.“
Jaká je úroveň taneční veřejnosti v Itálii a u nás. Myslím tím běžné prostředí diskoték – nikoli vrcholné soutěže.
„Tak to nejste úplně na správné adrese. Já na diskotéky nechodím. Ale průběžně zde na Sardinii sleduji, jak se mládí baví. Zhodnotila bych to, že italská mládež je o mnoho temperamentnější než ta česká a slovenská. Není divu. Je to tady latinský národ, obdobně jako Španělé, Francouzi anebo Kubánci. Baví se daleko spontánněji. A hlavně – nepotřebují k tomu tolik alkoholu, jako ty naše děti.“
Co vštěpujete svým žákům na taneční škole jako nejpodstatnější?
„Zodpovědnost, odpovědnost, výdrž, respekt a úctu k sobě samým“
Sledujete i českou taneční scénu? Jaký na ni máte názor?
„Taneční scéna Čech a Moravy je dobrá a stále se zlepšuje. To samé platí i o Slovensku, tedy pokud se jedná o světové soutěže. V oblasti divadla se to také velmi zlepšilo a pokročilo na světový trend. Nestydím se za naše oba bratrské národy. Naopak. :-)“
Chystáte nějaké novinky pro tento nový školní rok 2017/2018?
„Nechci je tady detailně prozrazovat, promiňte. Je to má práce, která mne živí. A konkurence ani čert nikdy nespí! A váš TANEČNÍ MAGAZÍN je čtený množstvím laiků, ale i odborníků. Ale nejvíc ze všeho si přeji, abychom všichni byli zdraví a v pohodě.“
Na co se budete zaměřovat v nejbližším období?
„Nejbližší dobou bych se chtěla převážně věnovat kariéře mého syna Marka. Je mu třináct let. Chtěla bych, aby studoval taneční konzervatoř. Ta, bohužel, tady na Sardinii není. 🙁 I proto začínám uvažovat o přestěhování se do Říma, kde je známá „Teatro dell Ópera di Roma“. Anebo popřípadě do Milána, kde je známé „Teatro La Scala“.
Na co se nejvíce těšíte v profesi i v soukromí do druhé poloviny roku 2017?
„Tak úplně nejvíc se těším na své děti. Kromě Marka mám ještě sedmiletá dvojčata Miška a Danka. Jako každoročně jsme trávili naši letní dovolenou zde na krásných plážích Sardinie. Ale již na ní jsem probírala nové choreografie. A jako každý rok jich není málo. Já jsem totiž cholerik křížený se sangvinikem. U mne však platí, že cholerik se rovná workoholik. 🙂 🙂 🙂 Jsem totiž na sebe a svou práci vždy velmi přísná.“
Tak ať se daří a nezapomeňte i relaxovat! 🙂
Za rozhovor poděkoval: Michal Stein
Foto: archiv Dariny Mlynarčíkové a Marka Křenka
TANEČNÍ MAGAZÍN
