David – 7. stránka – Taneční magazín

Platforma NOVÁ GENERACE srdečně zve

Březnový večer 2025 – poprvé v Žižkostele!

Nová Generace srdečně zve nadšence současného tance na nadcházející komponovaný večer choreografií. Už 23. března 2025 od 19:30 ožije prostor Komunitního centra Žižkostel energií mladých talentů (nejen) z Katedry tance HAMU. V šesti rozmanitých dílech se představí mimo jiné stážisté souboru Lenka Vagnerová & Company, posluchači Pražské taneční konzervatoře či studenti programu Erasmus+.

NOVÁ GENERACE otevírá dveře mladým choreografům a tanečníkům, kteří stojí na začátku své profesionální kariéry. Díky komponovaným večerům dostávají jedinečnou příležitost představit svou tvorbu veřejnosti a získat tak cenné zkušenosti, jež jim pomáhají růst a rozvíjet vlastní umělecký projev.

Březnový večer zahájí choreografie s názvem LImIT od Sary Miądowicz, studentky programu Erasmus+. Sara se zaměřila na tlak, který na nás vyvíjí nejen společnost, ale i my sami, když se snažíme naplnit vlastní nedosažitelně vysoké nároky. Ve své choreografii využila improvizaci a partnerskou práci jako prostředky k vyjádření proměn, které v člověku nastávají při setkáních s ostatními.

Ve druhé choreografii večera It‘s your turn now pracoval student magisterského studia Samuel Loj se čtyřmi zahraničními stážistkami renomovaného souboru Lenka Vagnerová & Company. Ve své tvorbě se věnuje zvědomění přítomného okamžiku: ,,Scéna je otevřená. Čas plyne a pozornost se obrací k tobě. It is your moment now.” Seaquence, uváděná v pořadí večera jako třetí je debutovou choreografií studentky Alice Silné na HAMU, jejíž autorskou hudbu složila Daša Horváthová. Anotace díla v podobě úryvku z písně Racci od Cermaque a Iamme Candlewick naladí diváka na atmosféru choreografie, která zobrazuje, jak i poklidné moře v sobě ukrývá pohyb, jehož síla a rytmus se neustále obnovují, stejně jako barevný svět pod jeho hladinou.

Součástí bakalářského studia oboru choreografie na HAMU je také tvorba choreografií pro studenty tanečních konzervatoří. Ze spolupráce s Pražskou taneční konzervatoří vznikly hned tři následující choreografie. Simona Dejmková se v duetu Deformát soustředí na stopu, kterou pohyb zanechává. „Tvar se mění s každým dotykem, ohybem, tlakem. Záhyby zůstávají, i když se snažíme uhladit povrch. Otisk těla se vpíjí do hmoty, prolíná vrstvami, mizí a znovu se vynořuje.“

Student Vojtěch Brož v procesu tvorby choreografie V mezích zkoumal hranice intimního prostoru člověka, které si každý z nás nosí s sebou, ale pro lidské oko zůstávají neviditelné. Co by se však stalo, kdyby viditelné byly? A naopak – co kdyby vůbec neexistovaly? Večer nakonec uzavře Barbora Sváčková se svou choreografií The best seat in the house – dynamickou úvahou o nejistotě, volbě a proměnlivosti našeho místa ve světě.

Vstupenky na březnový večer NOVÉ GENERACE, který proběhne 23. 3. 2025 od 19:30 v Komunitním centru Žižkostel (náměstí Barikád 1520, 130 00 Praha 3), můžete zakoupit online na webové stránce BOOMevents nebo osobně v den konání akce na pokladně Žižkostela.

Pro více informací sledujte Instagramový profil NOVÉ GENERACE a událost na Facebooku.

Akce je realizována za finanční podpory Ministerstva kultury ČR a Magistrátu hl. města Prahy. Dalšími partnery akce jsou HAMU, Lenka Vagnerová & Company, Pražská taneční konzervatoř, LV&C_STUDIO8 a Městská část Praha 8.

Natálie Matysková

pro Taneční magazín

Pluto aneb chybující lidé v akci

Čtyři vynikající mimové na jednom jevišti, pantomima je zpět

6. března měla v Národním divadle světovou premiéru zbrusu nová inscenace Laterny magiky pod názvem Pluto. Režie se ujal Thomas Monckton, pocházející z Nového Zélandu. Jeho tvorba se pohybuje na pomezí fyzického divadla, cirkusu a klauniády. Vybral si spolupráci s těmi nejlepšími českými mimy, tedy Vandou Hybnerovou, Annou Polívkovou, Radimem Vizvárym a novozélandským skvělým mimem Trygve Wakenshaw. Thom Monckton se snaží přivést zpět na jeviště pantomimu, která je dnes na okraji. Přitom právě sledování talentovaných umělců, kteří dokáží vytvářet celé světy, má své neopakovatelné kouzlo.

Pluto. Planeta, ale také začínající filmové studio. Jeho čtyři členové mají nadšení pro věc, odhodlání, ale žádné odborné znalosti, žádnou intuici a vůbec ne umělou inteligenci. Zkrátka chybující lidé se snaží udělat chybný produkt z chybných nápadů. A jde jim to.

Na začátku inscenace se na projektovém plátně objevují záběry z planety Pluto. Celkem dlouhý začátek ve mně budí nedůvěru, zda nebude představení příliš krátké a ošizené o samotnou pantomimu. Ale omyl! Postupně chápu, je to film, který se naše povedená skupinka snaží natočit.

Komediální talent Anny Polívkové se nezapře už při jejím prvním vstupu na scénu. Když se představí coby režisérka a sedá si na své režisérské křeslo, začíná to v publiku šumět smíchem. Její postava, Vilma Sofia Anastasia von Spielberg, řečená Boss, jednoho dne zdědí filmové studio. Ale nikdy neplánovala stát se režisérkou. Pravděpodobně představí scénář svým dvěma účinkujícím a ti si ho vyloží trochu po svém. Zkrátka každý je hrdina a je rozhodně lepší než ten druhý. Také to dávají patřičně najevo. Zde už rozehrává svůj talent Trygve Wakenshaw a Radim Vizváry. Pieter (Trygve Wakenshaw) jednou zamířil na pracovní pohovor na elektrikáře, ale cestou špatně odbočil a ocitl se na konkurzu herectví. A tam potkal Gorge. Gorge (Radim Vizváry) je nezkušený filmový herec, má talent, o kterém je přesvědčený hlavně on sám a myslí si, že kamera je jeho osud. A dále tu máme Maxe (Vanda Hybnerová), který je technikem tělem i duší. Existuje pro něj jen záře reflektorů. Jaksi ale nemá potřebnou kvalifikaci, což je občas vidět. Ve studiu to různě tříská a svítí, každý se snaží problém nějak vyřešit a naši tři hrdinové si musí se zádrhelem jakýmkolivi způsobem poradit, tedy podlézt, nadlézt, přeskočit… Jejich úsilí pochopitelně polechtá divákovi bránici. I samotné čtení scénáře není úplně jednoduché.

Ale konečně přichází natáčení samotné. Obleky astronautů (velmi nápadité, dělají z našich hrdinů ještě více už tak dost veselé postavičky). Ale obléct se do nich! I tady vyvstává problém, protože Gorge chce být vždy perfektní. Režisér má co dělat, pobíhá zleva doprava a hlavně se velmi snaží. Herci také a co všechno se dá prožít, to se musí jen vidět! Jejich úsilí ale končí kolapsem. Max musí zachraňovat lidské životy a samozřejmě po svém. V jednu chvíli to vypadá, že z aktérů jsou spíš zombie, Max je zoufalý a nápaditě použije raději kýbl, který má po ruce, jednou jako přilbu na hlavu, poté nádobu na zvracení či toaletu…. Vše ale dobře dopadne a natáčení pokračuje. Snad nejúsměvnější je scénka, která má pravděpodobně zpodobňovat využití tzv. zeleného plátna. To, co režisér opravdu natáčí a hlavně jakým způsobem, by jistě dohnalo k slzám i dnešní dorostence. Tak tohle nemá konkurenci. Po natáčení přichází chvilka napětí, zda technika vůbec funguje…

A je tu šťastný konec, ocenění, dlouhý potlesk a slzy vděčné režisérky. A také dlouhý potlesk z našich řad a slzy smíchu. Vlastně dlouhý potlesk by si zasloužilo už i samotné vzezření Radima Vizváryho (zejména účes), chytám se při tom, jak si ho zaujatě prohlížím.

Pluto je jedna z nejpovedenějších inscenací, které jsem v poslední době měla možnost vidět. Vřele doporučuji velkým i malým.

Pluto – tak to vypadá, když se čtyři vynikající mimové sejdou na jednom jevišti. Bravo!

Foto: Laterna Magika, ND, Petr Lebeda

Eva Smolíková

Taneční magazín

Pluto

Světové premiéry v ND

Představte si čtveřici nadšenců, kteří se rozhodnou založit filmové studio motion capture. Zní to jako skvělý nápad? Možná. Je tu jen jeden drobný háček – o filmu nevědí vůbec nic.

Vítejte tak v Plutu! Ve filmovém studiu, kde je možné téměř vše a kde jedinou jistotou je chaos. Vašimi průvodci budou flegmatický technik Max, režisérka zvaná Boss, která vidí rozmazaně nejen budoucnost, snaživý herec Gorge a jeho líný kolega Pietr. Společně se pokusí vytvořit velké filmové dílo. Nebo alespoň něco, co se nerozpadne dřív, než postaví green screen. Hlavním výrazovým prostředkem této komedie je pantomima.

Světové premiéry 6. a 7. března na Nové scéně Národního divadla

PLUTO

Režie: Thomas Monckton
Výprava: Marek Cpin
Hudba a zvukový design: Ivo Gregorec Sedláček
Světelný design: Karel Šimek
AV design: Amador Artiga
Rigging: Romana Stachovičová

Účinkují:

Vanda Hybnerová

Anna Polívková

Radim Vizváry

Trygve Wakenshaw

Režisér Thomas Monckton o inscenaci

Pluto je začínající filmové studio, které se s nadšením vrhá na konkurenční scénu motion capture – přestože jeho tvůrci nemají žádné odborné znalosti, žádnou intuici a rozhodně žádnou umělou inteligenci. Co ale mají, je neochvějná (a notně pomýlená) naděje a odhodlání.

Pantomima, klasická umělecká forma, se v průběhu let vytratila do stínů, které vrhají jasná světla divadelních, filmových a televizních hvězd. Stejně jako bývalá planeta Pluto, i pantomima byla kdysi nedílnou součástí kolektivního vědomí, jednou z mainstreamových forem performativního umění. Dnes je však na okraji. Pluto si klade za cíl přivést pantomimu zpět. Umístit ji do moderního kontextu a představit ji publiku s radostí, lehkostí a veselím. Je to pokus připomenout si kouzlo sledování talentovaných umělců, kteří dokáží vytvářet celé světy doslova z ničeho.

Žijeme v době, kdy technologie postupují tak rychlým tempem, že i ti nejzkušenější mají problém držet krok. Naše životy a průmyslová odvětví jsou stále více ovlivňovány rychlým vývojem technologií. Pluto zkoumá napětí mezi dokonalou přesností umělé inteligence a naprostou lidskou chybovostí. Kolik kontroly nad svým světem máme – a kolik jí vlastně potřebujeme?

Tato inscenace má mnoho vrstev, které ji činí jedinečnou. Je to příběh o skupině umělců, kteří nevědí, jak vytvořit motion capture, a přesto se rozhodnou udělat velkolepou show.

Umění napodobuje život, který napodobuje umění. Pluto je chybová show o chybujících lidech, kteří se snaží udělat chybný produkt z chybných nápadů – a právě v tom spočívá její lidskost.

Jan Burian, generální ředitel Národního divadla o inscenaci

S inscenací Pluto do Národního divadla přichází pantomima. A to nejen v podání evropsky proslulých mimů Radima Vizváryho a Trygveho Wakenshawa, ale také s dcerami dvou vynikajících českých mimů – skvělými herečkami – Vandou Hybnerovou a Annou Polívkovou.

Radim Vizváry, umělecký šéf Laterny magiky o inscenaci

Pluto je pro Laternu magiku naprosto originální inscenací. Vůbec poprvé v historii souboru vznikla komedie, jejíž hlavní složku tvoří nonverbální umělecká forma, konkrétně pantomima. Jako český mim a milovník oboru mám radost, že jej mohu představit v Národním divadle, a to spolu se třemi špičkovými komiky – Aničkou Polívkovou, Vandou Hybnerovou a Novozélanďanem Trygvem Wakenshawem. Mezinárodní spolupráce se v tomto případě netýká jen účinkujících, nýbrž i režie. Té se ujal světově uznávaný tvůrce Thom Monckton. Pluto tak nejen přibližuje současnou světovou pantomimu českému divákovi, ale zároveň rozšiřuje žánrové spektrum Laterny magiky, která se touto inscenací může zařadit na mapu evropského pantomimického divadla.

Vanda Hybnerová a Radim Vizváry o inscenaci

O čem je Pluto pro vás osobně?

Vanda Hybnerová: Pro mě je Pluto především setkáním čtyř, vlastně pěti naprosto rozdílných osobností, které spolu dosud nepracovaly. V tomhle složení je to pro nás všechny nové. Je to velká výzva, zejména pro režiséra – pracovat s lidmi z různých zemí a rozdílných divadelních přístupů.

Radim Vizváry: Pluto je zneuznanou planetou. Tu paralelu lze v naší inscenaci hledat právě i u filmového studia nesoucí název Pluto. Ve výsledku může být také zneuznané, protože se ho chopí parta podivínů, kteří dělají něco, čemu vůbec nerozumí. Pro mě je to asi i metafora dneška. Spousta lidí má potřebu něco dělat, ale přitom tomu danému oboru či té dané činnosti vůbec nerozumí. Pro mě ten přesah je tedy právě v tomhle. Zaměřme se na své řemeslo, naučme se ho a dělejme ho nejlépe, jak umíme. A nevrhejme se nutně do všeho. Je to asi i takový trend, všichni mají na vše názor. Možná tomu pomáhají i chytré telefony, které v nás díky internetu a umělé inteligenci vyvolávají mylný pocit, že všechno víme, všechno známe a všechno umíme. Což ale pravda úplně není. A Pluto toho je komickým důkazem…

Biografie režiséra Thomase Moncktona

Thomas „Thom“ Monckton je umělec pocházející z Nového Zélandu, jehož tvorba se pohybuje na pomezí fyzického divadla, cirkusu a klauniády. Studoval na tamní cirkusové škole CircoArts a později na prestižní Mezinárodní škole Jacquesa Lecoqa v Paříži.

Kariéru zahájil ve své rodné zemi, kde vystupoval s Ugly Shakespeare Theatre Company a zároveň působil jako sólový umělec. Později se usadil v Evropě, kde vytváří mezinárodně oceňované inscenace. Mezi nejznámější patří The Pianist, která sklidila úspěch na festivalech po celém světě a získala cenu Total Theatre Award na Edinburgh Fringe. Další jeho show, Only Bones, se hrála ve více než deseti zemích a na NZ Fringe 2015 získala cenu Best in Physical Theatre.

Jako performer je mistrem proměny – v jediném okamžiku se z klauna stává akrobatem, aby se vzápětí převtělil v mima. Jeho tvorba je plná humoru a sebeironie, což z něj činí jednoho z nejvýraznějších představitelů současného fyzického divadla.

Profil inscenace na webu Národního divadla:

https://www.narodni-divadlo.cz/cs/predstaveni/pluto-asyQDy_xSomtXiAPypyJAA

Foto: Jan Lebeda

MgA. Kateřina Ondroušková, Martina Sedláková

pro Taneční magazín

Emoce, emoce, to je Fantomová bolest

The Royal Ballet Fehérvár přivezl dlouho očekávanou inscenaci

16. února nabídlo Divadlo na Vinohradech divákům silný příběh pod názvem Fantomová bolest. Choreografie se ujal Attila Egerházi, který také do roku 2016 šéfoval Jihočeskému baletu. V současné době již v Čechách nežije a založil v roce 2018 The Royal Ballet Fehérvár. Přijal pozvání Mezinárodního centra tance a přivezl do Prahy jednoaktový hodinový balet Fantomová bolest.

Působivou hudbu zkomponoval Tibor Kocsák a libreto napsal L. László Simon.

Pro první část je pro diváka velmi dobré mít pročtený program, neboť jinak by se trošku ztrácel, co vlastně jednotlivé scény znamenají. Příběh je zasazen do období 1. světové války. Ve škole kadetů (vojáky tančí i dívky) se spřátelí dva mladíci, jeden ze Székesfehérváru a druhý je z Nagyváradu. Jak už to někdy bývá, oba se zamilují do sestry toho druhého a následuje šťastná svatba, očekávané štěstí symbolizují květy a plodnost, která se od mladých párů očekává, symbolizují jablka, plná náruč plodů. Jeden rod je laděn do červené a druhý do zelené barvy a zrovna tak cestování z jednoho města do druhého je symbolizováno velkým červeným a zeleným kufrem. Tedy sestra z Nagyváradu se stěhuje za svým milým do Székesfehérváru a opačně. Jenže … přichází válka.

Zde už zápletka končí a vše začíná být hrozivě dramatické. Na projektovém plátně se objevují výjevy z války, postavy v uniformách, bez tváří, pušky vykukují ze stran, lidé zmateně pobíhají, padají atd.

Výbuchy bomb, které přináší projekce, padající lidé a namířené zbraně tanečníků přímo do publika navozují pocit, jako kdyby se divák opravdu právě ocitl vprostřed válečné vřavy. Tento moment je velmi silný, strach budící a zde se povedlo souboru předat divákům celou hrůzu válečných konfliktů.

Pochopitelně tvůrce ukazuje situaci, kdy jeden z hrdinů přichází o život. Zoufalství sestry i jeho ženy je nezměrné. Druhá rodina je zatím v pořádku, ale strach zůstává. Boje pokračují. Zřejmě ke konci války přichází o život i druhý chlapec. Ženy zůstávají samotné.

Další z velice silných emocionálních zážitků tohoto díla je moment, kdy se vojáci vrací z války. Na jevišti se ukáží postavy, které se opírají o berle a všelijak se klátí po jevišti. Tento moment je v tanci skutečně bolestný. Je jasné, že takový člověk si už nikdy vesele nezatančí, zůstává mu jen bolest v duši ze všech ztrát, dokonce i ze ztráty vlastní končetiny. Fantomová bolest.

Egerházi nepropracovává nijak detailně jednotlivé postavy, spíše plošně ukazuje radost, či bolest. Je ale pravdou, že ve válce jsou tyto pocity jednotné, uniformita je základním rysem války a celé lidstvo prožívá to stejné. A tato myšlenka se do hodinového baletu vešla a hodila. Hudba je po celou dobu rychlá a rázná a nedovoluje příliš divákovi vydechnout, vlastně nás udržuje v celkovém napětí.

Na úplný závěr se na plátně objevuje velký ohryzek jablka. Ano, místo tolik očekávaných plodů lásky a dětí, zůstává jen smutný ohryzek a zmařené lidské štěstí. To je odkaz války.

Technika tanečníků a jejich nasazení, celková otřesenost z války, kterou si smutně odnášíme, vysloužila baletnímu souboru dlouhý a hlasitý potlesk.

V současné době je evropský balet opravdu na vysoké úrovni, není to už záležitost čistě pro odborníky, kteří rozumí jednotlivým figurám a technice. Balet rozhodně není jen menšinová záležitost, ale dostává se do povědomí široké veřejnosti, neboť zapojení projekce a dalších efektů dovoluje těšit se z tance a porozumět tomuto němému umění i naprostým laikům. Fantomová bolest mi snad ani nepřipomínala balet, úplně jsem zapomněla na všechno a jen jsem oněměle pozorovala záplavu emocí, které ve mně toto dílo probouzelo. Dobře na duši mi nebylo, ale přesto jsem cítila, že tato inscenace je krásná. Jednoduchá myšlenka a tolik emocí, to je Fantomová bolest.

Foto: Archiv MCT

Eva Smolíková

Taneční magazín