Novinky z Broadwaye – Putování ve dvou

…………. černé copy DONY AHMADI byly připevněny k jejím zápěstím v ritualistickém tanci, byla tahána sem a tam, někdy zápasíce……………

 

Broadway: Novinky z divadelního světa

Dlouhé copy svazují s indiánskou identitou

CLAUDIA LA ROCCO

Tom Pearson a Donna Ahmadi zakončili své vystoupení, přitisknuti zády k sobě, pomalu se otáčejíce pod pohasínajícími světly. Hleděli na okolní obecenstvo chladně, možná i trochu vzdorovitě, zatímco si ona rozpletla jeden ze svých tmavých copů a on roztočil rudou obruč na svém rameni.

Vypadalo to svým způsobem jako poslední výstup v divadle, a bylo těžké nepomyslet na to, že Custerovo  “Walking in Two” (Putování ve dvou) je součástí seriálu s názvem  „Heritage Series – Contemporary First Nation“  („Dědictví – Moderní První Národ“, pozn.), uváděného společností Dance New Amsterdam. Donna Ahmadi, která vyrostla v americké indiánské  komunitě a Tom Pearson, který je původem Čerokí, se oba věnují kromě svých koncertních tanečních vystoupení i tradičním indánským tancům.

“Walking in Two,” jehož choreografem je Tom Pearson ve spolupráci s tanečníky, zabředlo do mnoha klišé Divokého Západu: byli tam kovbojové a indiáni, včetně úvodní nahrávky ržání koní, válečných pokřiků, výstřelů a svištících šípů.

Obecenstvo usazené na sedadlech rozmístěných ze tří stran kolem pódia sledovalo, jak Tom Pearson, oblečený do pestrobarevného oděvu náčelníka, klidně tančil svůj tanec s obručí, tváří k prázdné, neobsazené straně. Donna Ahmadi se k němu přidala a pak se pomalu přiloudaly dvě ozbrojené cowgirls.
“Walking in Two” kmitalo mezi koncepty, s vzrušujícími prvky jako byl skupinový tanec na píseň “Love Is a Battlefield” (Láska je bitevní pole), který otevřel cestu zpěvavým hlasům a temnému dunění bubnů a posléze úžasnému vířivému tanci Donny Ahmadi se šály. Dílo vyvolávalo dojem poznámkového bloku; množství jeho myšlenek mohlo být zformováno do poněkud souvislejší meditace.

Přesto by bylo dobré vidět více takovýchto hledání indiánské identity – postavených v kontrastu k většině utrápených divadelních představení o Amerikáncích – a menšímu počtu jiných představení toho večera.  “Ceremony” Toma Pearsona, kterou tančila Mayuna Shimizu, je tvořena formálními, hněvem naplněnými moderními tanečními pohyby pod velkým lapačem snů (a stejně jako ve “Walking in Two,” příliš „vlasy házejícími“ pohyby) a končí příšerně skřípavou metaforou při níž Mayuna Shimizu trhá žádost o zelenou kartu.

Dlouhé falešné copy byly metaforou v ritualistickém tanci Donny Ahmadi s názvem “Scalp Lock” („Kadeř skalpu“). Bojovala v něm se dvěma dalšími tanečnicemi s bláznivě zapletenou parukou. Černé copy Donny Ahmadi byly připevněny k jejím zápěstím, takže byla tahána sem a tam, někdy zápasíce a někdy se poddávajíce s odevzdáním.

Vystoupení „Walking in Two“ obsahuje  skvělé a nezapomenutelné momenty, jako když se Donna Ahmadi přikrčila a její copy se kolem ní rozprostřely, natažené neviditelnými nitěmi.

Ale režisérská ruka  Dony Ahmadi je příliš těžká, jak na pódiu, tak i ve filmu.  V tomto představení, stejně jako v mnoha pasážích díla Toma Pearsona vyzněly tradiční indiánské tance mnohem živěji a byly více pulzující.

 

Taneční magazín

 

Rozhovor s hercem Jiřím Krampolem

Jaký taneční styl se líbí Jiřímu Krampolovi?

„Jakákoliv hudba, ale když někdo něco umí, když to šlape. Znám kapely, jejichž hudba je mi vzdálená, ale když je to hezký, tak mi vůbec není vzdálená, … tak se mi to líbí.“

Jiří Krampol – herec, moderátor

 

1.Bavil Vás tanec?  Věnoval jste se mu na škole, nebo jste sám někam chodil?

„Bylo mi 12 let, nacvičoval jsem Soubor písní a tanců. Bavilo mě to. Ve škole byl tanec povinný, ale byla to pro mě zábava. Měl jsem rád historické tance, charleston (s Janou Drbohlavovou, to byla krásná sestava), swing.“

2. Musel jste trénovat, nebo Vám to šlo „samo“?

„Musel jsem trénovat, odpoledne jsem trénoval.“

3. Máte nějaký taneční zážitek z poslední doby?

„Před 5 lety jsem s Terezkou Kostkovou dělal televizní pořad a tam jsem si s “profi“ tanečnicí „střihnul“ rock´n ´ roll. Když jsem to jel asi po šesté, myslel jsem že vypustím duši. ( měl jsem totiž kdysi přetržené vazy.)“

4. Tak to Vám věřím. A co balet? Šel byste se podívat na balet?

„Ano, balet se mi líbí. Obdivoval jsem Vlastimila Harapese i mnoho dalších. Nejvíce se mi líbil  Anglický balet.“

5. Chodíte si někam zatančit? Kam?

„Chodíval jsem v mládí, líbilo se mi to. Chodil jsem na čaje, jako chuligá. Tancovalo se tzv. „Holandsko“, to byla forma jive, předváděly se různé figury, kdo to uměl líp, toho obecenstvo obdivovalo.

Nedávno jsem na někoho čekal, seděl jsem dvě hodiny na diskotéce a pozoroval mladé. Vadí mi, když hudba hraje nepřetržitě. Musím chtít hudbu, ne, aby mi ji někdo vnucoval. Mladí lidé si nemůžou nic říct, protože je tam hrozný hluk, když jde DJ na cigáro, pustí totéž z videa. Není tam chvíli ticho, kluci a holky sedí vedle sebe a „mailují si“, oni si nepovídají. Skupina holek se motala na parketu mimo rytmus, kluci byli u baru a pili, ale žádný parádní tanec. Nic.“

“V Americe se v klubech tančí breakdance. Ti něco umí. Anebo Adam Chaloupka, mistr světa v elektrobugy. Paráda.“ (Syn Víta Chaloupky – Adam se stal v 10 letech Mistr republiky, Mistr Evropy a později i Mistr světa v disko tancích ( elektrobugy, breakdance a hip hop, pozn. red.).

6. Jaký styl se líbí Vám?

„Jakákoliv hudba, ale když někdo něco umí, když to šlape. Znám kapely, jejichž hudba je mi vzdálená, ale když je to hezký, tak mi vůbec není vzdálená, … tak se mi to líbí.“

Rozumím. Cítím to podobně. Když je něco hezké, je to jeden jazyk srozumitelný pro všechny. Milí účastníci všech techno párty – rozumíte?

Děkuji za rozhovor

Eva Smolíková

 

„Můj dědeček byl Fred Astaire!“

Fred Astaire, možná největší tanečník všech dob, jednou řekl:

„Taneční číslo byl produkt nesnesitelně těžké práce za velmi dlouhou dobu.“

Pokud se zeptáte Tylera Mackenzie na svého dědečka, mohl by tančit na toto téma. A to proto, že jeho dědeček byl Fred Astaire, a  Tyler  je příliš plachý a stydlivý na to, aby o tom hovořil.

Ale  pohovořil, s týdeníkem  West Seattle Herald. Zdá se, že má takový odraz ve svém kroku, který připomíná snad největšího tanečníka  na světě.

Pro úplné odhalení, byli příbuzní jen úředně, ale Fred a Tyler si byli blízcí tak, jako jakýkoliv dědeček a vnuk. Tylerův  otec Richard se oženil s dcerou Freda Astaira, s Avou, která Tylera vychovala. (Tyler má bratra Kevina, spisovatele v Kalifornii).

“Moji rodiče se rozvedli, když jsem byl velmi malý a matka zemřela, když mi bylo sedm let. Takže já a můj bratr jsme pak žili s otcem ve West Hollywood a tam se Richard setkal s Avou“,  říká McKenzie, 50, ve skutečnosti realitní makléř z Windermere.

„Richard byl velmi úspěšný malíř a maloval portréty takových hvězd, jako Barbara Stanwyck atd. Přestěhovali jsme se proto do relativně skromného domu v Beverly Hills,“ dodává Tyler.

„Vídával jsem Freda pravidelně, když jsme žili v Beverly Hills,“ říká Tyler.

„V roce 1972, když mi bylo 11 let, moji rodiče jeli na výlet do Evropy. Vrátili se a řekli, „Děti, stěhujeme se.“ Sbalili nás a jeli jsme do Londýna, kde jsme žili tři roky. Dokončil jsem školu v Irsku. Moji rodiče tam stále žijí, v hrabství Cork.“ pokračuje Tyler.

„Fred vlastně přijel do Irska natočit  film „Purple Taxi“ vypráví  Tyler o svém slavném dědečkovi. Strávili jsme společně  kouzelné chvíle   cestováním po Irsku.  Moje matka mu byla nejbližší důvěrnicí, zvláště po té, co Fredova sestra Adele zemřela.“
„Dlouho před tím, než se Fred seznámil s  Ginger Rogers, začal svou kariéru vystupováním se svou sestrou Adele, když mu byly jen čtyři roky.  Projeli celou zemi se svou matkou Ann.Byla to taneční dvojice a mnoho lidí si neuvědomuje, že  Adele byla větší hvězda.“

 

„Znal jsem ho dobře,“ říká Tyler o svém dědovi Fredovi. „Hrávali jsme si spolu a diskutovali o spoustě věcí. Byl to krásný,  ohleduplný a zajímavý člověk. Ale byl jsem si vědom toho, že ačkoliv to byl můj dědeček, byl něco jiného. Byl zajímavý pro všechny.Když jsme šli ulicí na večeři, svět se  zastavil, lidé se zastavovali na ulici, protože lapali po dechu, když ho poznali. Byl to takový zvláštní pocit, pohybovat se středem pozornosti  a být jen ve stínu tohoto zájmu.“

„Myslím, že Fred Astaire ztělesňuje eleganci. Byl přitažlivý tím, že byl nadaný, fyzický génius“, pokračuje Tyler. „Matka mi řekla, že nedodržoval žádný režim, aby byl silnější nebo hbitější.  Ale znovu a znovu uvažoval a zkoušel své číslo. A nastudoval si číslo tak, že v době, kdy bylo na velkém plátně, bylo opravdu perfektní.“

 

„Taneční číslo byl produkt nesnesitelně těžké práce za velmi dlouhou dobu,“ řekl jednou Fred.

                   A také řekl ,že „Úspěch je ztělesněním velmi tvrdé práce.“

„Fred byl pracovitý muž, který byl schopen prokázat svou práci s naprostou  elegancí. Ale on byl přece také nadaný! Byl naplněn přirozenou přesností, v tom spočívala jeho genialita.

Pokud přišlo na jeho sílu při tanci, využil ji, pustil ji ven. Vystupoval od 4 let. To bylo všechno, co uměl, co znal.“  říká Tyler, jeho vnuk.

 

Ze zahraničních zdrojů, New York

Když kritici říkají: „Balet umírá“

„Balet neumírá v zemích, kde jsou státní divadla s velkými státními dotacemi. V Americe si však musí společnosti shánět peníze sami.“

Je konec  s baletem?  Tato otázka zdraví čtenáře deníku  The New Republic v článku o historii klasického baletu od Jennifer Homansové s názvem Andělé Apolla, který byl publikován tento měsíc.  Paní Homansová, taneční kritik pro The New Republic ,  bývalá profesionální baletka, která vystudovala Newyorskou univerzitu, se vyjádřila  k tomuto tématu následovně:

– Vyzvedla především mimořádné vystoupení baletky Natalie Osipové a Diany Vishneva. Mezi současnými choreografy obdivuje Williama Forsythe nebo Christophera Wheeldona. Ale ve své knize  píše, že baletní společnosti se stávají „muzea pro staré“, že příliš mnoho tanečníků  vyměnilo umění za „nemyslící atletiku“, že choreografie jsou buď  „suchopárné  imitace nebo  pronikavé inovace.“ –

Souhlasí také profesionální tvůrci a diváci? Zeptali jsme se některých z nich na jejich reakce.

Sarah Kaufman, taneční kritik pro The Washington Post a  držitelka Pulicerovy ceny za kritiku:  „Tvrzení  v knize odráží všeobecné povědomí, že jen málo nového nalézáme v baletu v poslední době.  Ale tento fakt je méně ovlivněn umělci a více ovlivněn ekonomickými skutečnostmi.  Umělečtí ředitelé jsou pod tlakem, aby se lístky prodávaly a vybírají nudné a konzervativní vystoupení,  najímají tanečníky, kteří zapadají do jistých požadavků trhu.“

Gelsey Kirkland and Michael Chernov, bývalí tanečníci, kteří letos  otevřeli  Gelsey Kirkland Academy of Classical Ballet in New York: „Nezacházeli bychom tak daleko, že balet umírá, ale  na druhé straně věříme tomu, že všeobecný zájem veřejnosti upadá. Přesto ale, kritici a umělci by měli být opatrní se závěry, které píší a s řešeními, která představují. Před sto lety se lidé zoufale pokoušeli nalézt novou podobu tance, protože si mysleli, že to vyřeší problémy s baletem.“ M.  Chernov  pokračuje: „ Ale není to forma, co je podstatou umění, je to obsah. Pokud je obsah hluboký, pak se forma najde sama.“

Edward Villella, bývalý tanečník  New York City Balletu  a nyní  umělecký ředitel  Miami City Balletu: „Hlavní výzvy pro americký balet byli finanční a výchovné. Balet neumírá v zemích, kde jsou státní divadla s velkými státními  dotacemi. V Americe si však musí společnosti shánět peníze sami. Všichni se vpodstatě snažíme  vychovávat své diváky a přežít. Jednoho dne veřejnoprávní televize pomohla překlenout propast díky mnoha  show  – ‘So You Think You Can Dance,’ ‘Dancing With the Stars’ – ale tyto show se vyhnou hlavním problémům,  které my v tomto klasickém světě  musíme řešit.

„Čtenáři, co si myslíte? Umírá balet? Jaké jsou jeho největší problémy?“

JENNIFER B. MCDONALD