Divadlo Balbínka je úzce spjato s Balbínovou poetickou stranou i hospůdkou a klubem Balbínka ve vinohradské Balbínově ulici. Jeho zakládající člen (společně s geniálním doživotním guvernérem Jiřím Hrdinou) Petr Borka stál (tentokrát bez Hrdiny) u zrodu velice emotivního představení „Lidice“. Lépe řečeno, nejen to. Byl totiž jeho hlavním motorem. Jak již TANEČNÍ MAGAZÍN před prázdninami informoval (a obrazově dokumentoval), premiéra proběhla letos v červnu. Přesně v den smutného výročí lidické tragédie. Nyní je tedy, trochu s časovým odstupem, na řadě i recenze představení samotného.
Ještě se mně nestalo (pokud jsem neměl jmenovitě rezervován lístek), abych musel u vstupu do sálu napsat čitelně své jméno. O co šlo? Dočkejte času…
Kdysi jsem byl svědkem vyjádření se jednoho vysoce lampasovaného představitele armády k vojákům, kteří na armádním festivalu ASUT předvedli náročné kostýmované a nápaditě scénicky dekorované divadelní představení. „Proč, probůh, nehrajete v civilu, tedy vlastně v uniformách, vždyť to vám je vlastní?“ Měl jsem dojem, že to snad Petr Borka musel zaslechnout. Proč? Jelikož představení „Lidice“ situoval převážně – do hospody. Tedy do místa nám všem (alespoň mužského rodu) nejbližšího. Prostě, vlastního. Navíc je tím vytvořena zvláštní pospolitost. Diváci se mísí s interprety, žádné bariéry ani předsudky.
Za písniček jednoho z nejzemitějších pražských harmonikářů Pepíčka Čečila (který kdysi hrával ve „své“ – dávno zaniklé – hospodě „Na Čečeličce“ na Smíchově) začíná nenuceně hospodská zábava a tím i vlastní inscenace. Postupně se, přechodem herců na pódium, dostáváme i do dalších míst středočeské vesničky u Kladna.
Klid a pohodu přinášejí zejména rodinné scény u Hroníků. Již zde na sebe upozorňuje herecky hlavní představitel Petr Borka i Šárka Urbanovská, v roli jeho legitimní manželky. Nenucenost a radost v restauraci i klid u rodinných krbů a kamen je však pouze předzvěstí a kontrapunktem k událostem dalším.
Nesmím zapomenout na živou hudbu dvou krásných cellistek, která představení dodává nejen tragickou předzvěst, ale i rytmus.
Dalším vrcholným hereckým výkonem je stylizace faráře Štemberky hercem Václavem Trojanem. Nejen, že je tento fyzicky podobný hrdinnému lidickému knězi, ale jeho minimalistický herecký projev navozuje postupně portrét tohoto hrdiny, který šel na smrt jediný dobrovolně. Byl totiž nacisty vyzván k tomu, že může beztrestně odejít, vytrval. Ale šel se svými farníky vstříc tragickému osudu.
O mnoho dále za výkony jmenovaných nezůstávají ani Pavel Chalupa, Miroslav Bochňák, Ivan Fried a další. Mne však nejvíce překvapily i zaujaly výkony představitelů dětských rolí.
Přesvědčivý Ivo Kubečka rozšířil zase o jeden titul svůj profesní výpis „rolí v uniformách“. Vedle filmových úloh generála Salvizona (v „Černé fortuně“), generála Rotha (v „Případu Auffenberg“), příslušníka SNB Nováka (v „Zapomenutém světle“), estébáka (ve „Zdivočelé zemi“), strážného v továrně (v „Takovém slušném člověku“) a hlídače hřbitova (v „Hořícím keři“) si tentokrát zahrál bezejmenného gestapáka. Dlužno podotknout, že mistrovsky. Jeho bezcitný výraz i mluva mluvily za vše. Jakkoli jsem si myslel, že sklouzne do své herecké šablonky, byl opravdu lidsky přesvědčivý. Pardon, nelidsky. Kubečka se tak ve hře stává jediným a silným představitelem moci, zla. A diktátorské zvůle.
Určitě nemohu vynechat citlivou práci kostymérky Dáši Neumannové. Její práce je v tomto případě nenápadná, ale právě tak tomu má být. I z toho důvodu, aby diváci zpočátku nevěděli, kdo v hospodě je herec.
Představení tak plyne ke svému tragickému naplnění. Zde pouze slova uznání k práci režiséra. Ač to doslova lákalo, tak nesklouzl do svádivých vod patosu a nějaké zde nepatřičné klenby antické tragédie. Naopak, síla „Lidic“ je v upřímnosti a skromné lidskosti. Díky nim se tragický konec odhaluje v plné nahotě.
A proč se nás ptali úvodem na jména? Režisér totiž jména diváků emotivně zařadil do čtených „rozhlasových“ zpráv seznamů popravovaných. Možná morbidní? Ale určitě i takový detail napomohl syrové autenticitě i drsné poetice Borkových „Lidic“.
Myslím, že Balbínovská inscenace „Lidice“ stojí opravdu za vidění. Určitě! Alespoň tedy na mne zapůsobily „Lidice podle Borky“ daleko silněji, než miliónový film pod stejným titulem od režiséra Petra Nikolaeva.
Závěrem stojí za zmínku i perfektní program představení, který svým obsahem, tiskovou kvalitou a zejména informační hodnotou vysoce přesahuje svou prodejní cenu 30,- Kč. Obsahuje nejen klasické údaje o představení samotném, ale můžete se v něm, za přispění archivních textů i fotografií, retrospektivně vypravit do oné smutné historie Lidic a zejména jejich obyvatel.
Zeptali jsme se:
Petra Borky, režiséra a scenáristy i hlavního protagonisty hry „Lidice“
Čím Vás oslovilo téma Lidic?
„Když jsem se někde zmínil o Lidicích, tak jsem kolikrát zaslechl ohlasy, že jde o již vyčichlé téma a že to nikoho nezajímá. Opravdu? Pochopitelně vím, že když se řekne ,Lidice´, tak každý, tedy skoro každý, okamžitě ví, že je řeč o likvidaci jedné vesničky u Kladna. O povraždění všech mužů a odvoz dětí a žen do lágrů. Ostatně, ta fotka zastřelených lidických mužů před zdí s matracemi je notoricky známa. A právě ta mne nenechala nikdy chladným.“
Takže to byl ten počáteční impulz?
„Přesně. Šlo mně o to, co museli ti chlapi prožívat. Když se museli postavit a čekat na smrt, se kterou ještě večer nepočítali. Bez vědomí jakékoli viny, bez vynesení rozsudku. Bez možnosti jakkoli zvrátit svůj náhle změněný osud. Vždyť ještě ten večer ulehali ke svým ženám, dávali dětem pusu na dobrou noc a spřádali své sny o dalším životě. A najednou tohle! Proč? Jak se museli cítit těch sedm dlouhých hodin? Jak prožívali, když byli nahnáni do sklepa, stodoly a chléva, od probuzení do začátku poprav. Věděli, co je čeká? A co potom, když popravy začaly a trvaly možná dalších dlouhých pět hodin? Nebo sedm? Co se během té doby těm chlapům asi honilo hlavou?“
A jak dlouho jste na látce pracoval?
„Původně jsem chtěl načasovat premiéru již k výročí lidické tragédie v roce 2017. Ale nestíhal jsem to. Nedalo se to. Bylo to tak silné, že to ve mně muselo ještě dozrávat. Občas jsem si dokonce myslel, že se z toho zblázním. Zvažoval jsem také, zda k tomu inscenování mám vůbec mravní právo… A tak jsem si ještě mezitím v tom našem divadle ,střihnulˇ inscenaci ,Revizora´. Ale vedle toho jsem se dál seznamoval s otřesnými detaily té hrůzné noci. S hrdinstvím faráře Štemberky, krátkou radostí Bohumila Hořešovského z narození syna… I s tím tajemným a dodnes neznámým zastřeleným mužem, který se prostě objevil v nepravý čas na nesprávném místě. Ale hlavně s tragickým příběhem rodiny Hroníků, který jsem nakonec použil jako nosné téma. A tak vznikly ,Lidice´. Hra o dvanácti nepopsaných hodinách pekla, které jsem si snažil představit. Pokud to vůbec jde.“
»LIDICE«
Režie a scénář: Petr Borka
Hudba: Zdeněk Urbanovský
Kostýmy: Dáša Neumanová
Zvukové efekty: Radim Hladík
Hudební doprovod na violoncella: J. Škodová, J. A. Stazcewwská nebo K. Kalinová, O. Vági
Světla a zvuk: Petr „Bubák“ Bublák
Osoby a obsazení:
Václav Hroník: Petr Borka
Františka Hroníková: Šárka Urbanovská
Václav Hroník, mladší: Filip Borka
Farář Josef Štemberka: Václav Trojan
Josef Hroník: Matěj Trnka
německý důstojník: Ivo Kubečka
starosta František Hejma: Ivan Fried
učitel Zdeněk Petřík: Miroslav Bochňák
redaktor František Kubík: Pavel Chalupa
Josef Šenfeldr: Jan Novotný
Bohumil Hořešovský: Tomáš Havlis
válečný invalida A.Pospíšil: Pepíček Čečil
neznámý sezónní zemědělský dělník: Jožo Sokol
v dětských rolích:
Květa Hroníková: Sophia Čechová
Zdeněk Hroník: Jáchym Urbanovský
Božena Hroníková: Karolína Borková
Zdeňka Hroníková: Žofie Burianová
Marta Hroníková: Vojtěška Burianová
Hlas: Valérie Zawadská
»LIDICE«se do konce roku hrají v Balbínově poetické hospůdce, v Balbínově ulici 6/323, v Praze 2, na Královských Vinohradech, ještě několikrát, vždy ve čtvrtek od 20.00 hodin. Ale nikoli čtvrtek každý! V konkrétní data: v listopadu: 7. 11., 21. 11., 28. 11. Pořadatelé a účinkující prosí, abyste svá místa zaujali do 19.45 hodin.
Foto: Divadlo Balbínka
Michal Stein
TANEČNÍ MAGAZÍN
