Od roku 2015 jste prezidentkou CDO. Co se změnilo a co chystáte dále?
„Já jsem nekandidovala sama, ale v týmu tří lidí. Byla to taková naše vize a podmínka. Vzájemně se doplňujeme, každý umí něco jiného a dohromady tvoříme celkem konstruktivní celek. V podstatě tradice ctíme, naší tradicí jsou taneční tour, což je výkladní skříň CDO. Na těchto projektech pracujeme. V letošním roce jsme se snažili dát jim novou tvář, posunout marketing, kvalitu soutěží a reklamu. Chceme do organizace přijmout co nejvíce tanečníků, to vyžaduje, aby podmínky pro tanečníky byly optimální. Proto také vzděláváme trenéry. Snažíme se tradici rozvíjet v moderním duchu a některé věci dělat trošku jinak, počínaje webovými stránkami, facebookem, programy udělat trošku trendy, pokud si mohu dovolit užít toto slovo. To jsou naše vize.
Samozřejmě také chceme rozšiřovat členskou základnu, nebo aspoň zájem o naše produkty, protože u nás mohou tančit i nečlenové. Určitě si přejeme, aby naše soutěže přitáhly i obchodní značky a byly dostatečně atraktivní.“
Je v Čechách dostatečně velká základna lidí, kteří se zajímají o tanec? Často se říká menšinové umění… Jak je to tedy z Vašeho hlediska?
„Nevnímám tanec jako menšinové umění. Možná jsme menšinoví v tom, že nepatříme mezi první čtyři sporty, které probíhají v televizi. Navíc tanec je stále na pomezí umění a sportu. Tanečník sice dělá umění, ale trénuje leckdy více než vrcholový sportovec, takže ke sportovní aktivitě rozhodně dochází. I když je to sport spojený s estetickým vjemem a tudíž je vnímán jako umění. Domnívám se, že Česká republika vůbec je považována za národ, který hodně tančí. Kurzů jsou spousty, tanečních škol také a tanec určitě není na posledních místech zájmových kroužků.
Nejpřirozenějším projevem zdravého člověka je pohyb. Pokud se navíc spojí s hudbou, je tu přirozenost jasná. Každá maminka se nejprve pokusí dát svou holčičku v 6-ti letech do nějakého tanečního kroužku. Teprve později zkouší tenis či základní uměleckou školu a podobně.“
Jaký byly Vaše taneční začátky? Co Vás přitáhlo k tanci?
„Svým způsobem mě vlastně přitáhlo to, že jsem se tanci nikdy pravidelně nevěnovala, (když jsem byla malá). Asi ve druhé třídě jsem začala dělat balet, ale moje matka prohlásila, že mě nestíhá vodit na balet a současně na klavír, takže rozhodla, že balet nebude. Byla to osudová chyba. 14 let jsem hrála na klavír, nicméně nějaké taneční kroužky a kluby jsem navštěvovala. Na střední škole jsem se tanci věnovala rekreačně, ale po ukončení studia mě kamarádka, která se tanci vážně věnovala, vzala na konkurs, kde hledali lektory tance. Jsem specializovaná na malé děti, střední pedagogickou jsem měla vystudovanou, s dětmi to umím a tanec mě vždy bavil, takže jsem nějak začala. „Rozkoukala jsem se, uviděla jsem první soutěžní choreografie, první soutěže a motivovalo mě to. Hned jsem se do soutěží také pustila a začala jsem se věnovat jenom tanci.“
Které styly Vás zajímají a které se Vám zase naopak nelíbí a proč?
„To, co mě uchvátilo hned napoprvé, to byly asi diskotékové či hiphopové formace, takže současná pop music, samozřejmě čím více jsem do tance pronikala, začala jsem obdivovat krásy baletu, moderny a jazzu. Jazz miluji. Chvilku jsem také dělala swing a rock ´n ´roll. Kdybych měla říct, co nemám moc ráda, tak snad břišní tance u malých dětí. Tam si vždycky říkám, že opravdu nevím, zda tu krásu, poslání a smysl v tomto věku vidím.“
V současné době byla často řešena v médiích otázka, zda je pro malé děti vhodné, aby byly namalované a vyzývavě oblečené jako dospělé ženy. Je to dobrý trend?
„Nemyslím, si že je to trend, který je běžný, nebo se může aplikovat v běžném životě, to vůbec ne.
Tanec je estetická záležitost. Líčení patří k tanci, tanec je vlastně extravagantní a exhibicionistické umění, snad z toho důvodu by mohlo být omluvitelné, že už děti v prvopočátcích přidají k tanci i líčení. Nicméně, všeho s mírou. Vždy je třeba zapojit vkus a rozum, měli by pomoci trenéři a rodiče.“
Jsou kostýmy při hodnocení důležité?
„Kostýmy jsou nezbytnou součástí choreografie, chcete-li vyjádřit určitý děj, tak kostýmy tomu musíte uzpůsobit. A chcete-li být skutečně viditelní a originální a mít na sobě extravagantní modely, opět je to estetický vjem, který přenáší emoce na diváky. Kostým je výtvarná záležitost, která je nedílnou součástí tanečníka. A pokud by se rozhodl mít téměř nahé tělo, stále dochází k estetické záležitosti, tedy samozřejmě pokud je tělo tanečníka vypracované.“
Vedete klub Beethoven, který se umísťuje dobře, velmi často soutěže vyhrává. Čím to? Tvrdá dřina, lepší nápady, či vlastnosti tanečníků, skvělá technika nebo nápaditější kostýmy?
„Dá se říct, že úspěch tkví v systematické práci a v choreografii. Ideální je samozřejmě mít silný tým, ale ten se ne vždy podaří složit. Přesto dobrá choreografie a systematická práce vytvoří celek, který může uspět. Věnujeme se diskotékovým stylům už 16 let a dá se říci, že v této oblasti patříme ke špičce. Podařilo se nám udělat hattrick, takže jsme Mistry v kategorii děti, junioři i dospělí. Dejme tomu, že se nám daří, ale všechno se točí v kruhu. Jeden rok je to takhle a druhý rok úplně jinak. Musím říct, že zatím se nám těch šestnáct daří být nahoře.“
Kolik úsilí stojí vést takový úspěšný klub jako je Beethoven?
„Dříve jsme byli velký klub, teď jsme trošku menší, vlastně i z toho důvodu, že stárneme a energie ubývá. Sice jí máme ještě dost, máme i mladé trenéry, ale nicméně už zvažujeme, do čeho se pustíme a do čeho ne, zda chceme rozšiřovat některé oblasti nebo ne. Všechno stojí opravdu hodně úsilí a síly si dnes už dobře rozložíme. Dnes jsme starší, máme nadhled a máme všechny hodnoty jinak srovnané. Ten, kdo má zájem s námi spolupracovat, tak s námi spolupracuje, dělá si vše po svém a klidněji. Nevýhoda stárnutí sice je, že člověku už méně nebude, ale zkušenosti a klid jsou k nezaplacení.“
Rodiče se také často obávají, že děti mohou u vrcholových tanečních soutěží zkolabovat. Není vlastně nic mimořádného, že někdo omdlí atd. Zabýváte se také touto otázkou?
„V podstatě bych byla ráda, kdyby všichni měli potvrzení od lékaře, že tyto věci mohou byť i jen na rekreační bázi dělat. A dále projít kontrolou u sportovního lékaře, kde se nám poodkryjí všechny zdravotní vady, ať už srdeční nebo jiné. Je to ochrana, aspoň z části. Samozřejmě také je tu nebezpečí opotřebení kloubů atd. Ideální je, když jsou trenéři odborně vzděláni a vedou tréninky metodicky správně, aby nikoho nezničili. Ale svou roli také hraje dědičnost. U tance na vrcholové úrovni musíme být na zdraví opatrní.“
Vyžadujete od trenérů v CDO, aby zdravověda byla součást jejich vzdělání? Umí lektoři poskytnout první pomoc?
„Snažíme se pořádat přednášky, tento rok byly v oblasti psychologie a bezpečnosti práce, předávali jsme vědomosti, jak šetrně zacházet s tělem a učili jsme základy správného dýchání. Tedˇ jste mě motivovala k přednášce, kde bychom si zásady první pomoci opět oživili.“
Jak jde kombinovat tanec a zameškání školní docházky? Některé střední školy už nechtějí uvolňovat žáky kvůli kroužkům a zájmovým činnostem. Důvodem může být i fakt, že zájmových činností je nadbytek. Jaké jsou Vaše zkušenosti?
„Jsem bývalý pedagog a zastávám názor, že aktivita sportovní či umělecká by měla být podporována. Pokud žáci potřebují uvolnit ze školy, protože mají zkoušky, nebo cestují na soutěž, pak já bych rozhodně patřila k těm pedagogům, kteří by byli loajální. Netolerovala bych, když dítě 4x za rok odjíždí na dovolenou s rodiči, ale vzdělání bych podpořila. Nikdy nevíte, jestli se Vám víc bude hodit to,co děláte jako zájmový kroužek, nebo to, co zrovna studujete, nebo obojí současně. Když student zvládá školu i zájmovou činnost, tak nevidím důvod, proč by to nemělo být podporované. V pří ;padě, že učivo nezvládá, tak je to samozřejmě na uváženou a je nutné najít nějakou kompromisní cestu. Setkala jsem se ve svém klubu s případy, kdy děti vůbec nemají problém s uvolněním ze školy a s podporou ze strany svých pedagogů, někdy zase prožíváme vyloženě protiklad, kdy učitelé absolutně nemají pochopení pro to, že někdo jde v době školní docházky byť i reprezentovat zájmový klub. Záleží na lidech.“
Je tanec drahý koníček?
„Záleží na tom, jakou úroveň si zvolíte. Když půjdete do tanečního kroužku jedenkrát týdně, (takové taneční kroužky či kurzy pořádá v podstatě každá taneční škola), pak si myslím, že to vůbec není drahá záležitost. Bohužel, všechno něco stojí, zadarmo je maximálně první náborový měsíc. Poté se každý už musí zaregistrovat a platit. Nicméně, na rekreační bázi tanec drahý není. Na soutěžní bázi už své oběti má, musíte cestovat po soutěžích, mezinárodních soutěžích, takže narostou náklady na cestovné, kostýmy jsou drahé, takže tanec se stává nákladnou záležitostí.“
Jsou-li tanečníci na vrcholové úrovni a cestují – li i do zahraničí, vrací se jim investice vložené do sebe samotných nebo ne?
„Jak komu. Například, dítě v 6-ti letech začne tančit v nějakém klubu, zůstává tam deset, patnáct let, dovrší 18-ti let, změní město a má možnost bud najít jiný taneční klub,či dojíždět, může se uplatnit v reklamách, zkoušet castingy do různých tanečních skupin, kde jsou už tanečníci placeni. Ale to je pouze ten nejšikovnější, jenom ten, kdo na sobě tvrdě pracuje, je výrazná osobnost a jde si za svým cílem, protože tanečníků, řeknu to opravdu ošklivě, je ‚habaděj‘.
Někteří mladí lidé by rádi chodili do kurzů, ale soutěžit se bojí. Jaké možnosti jim CDO nabízí?
„Každá škola má své podmínky. Někdy přijdete a jste rovnou zařazeni do soutěžních týmů, (ale jen do těch rekreačních, tzn. žádná náročná choreografie, žádné náročné prvky, ale skupiny se jdou reprezentovat na jeviště). Naše organizace má vytvořené tyto úrovně: rekreační tance, pokročilé a vrcholové úrovně. Někde můžete jen chodit do kurzů a nesoutěžit vůbec. Člověk se musí poptat a nebát se. U náborů je důležité, aby trenéři ‚odbourali‘ strach. Děti si nevěří, přitom by moc rády tančily. Je dobré vyzkoušet si aspoň jednu nebo dvě lekce, dál to už záleží na trenérech, aby člověku pomohli nebát se.“
Roste v České republice zájem o tanec, nebo zůstává počet zájemců zhruba stejný?
„Dá se říci, že každá škola vyprodukuje pár šikovných tanečníků, kteří si založí svoji školu nebo kroužky a takhle to jde pořád dál. Myslím si tedy, že se taneční školy spíše rozrůstají, je to v podstatě taková řetězová reakce. Lidé, kteří chodili někam tančit, se nechají inspirovat a poselství tance nesou dál.“
Jak celkově hodnotíte české tanečníky v porovnání se zahraničím? Jsme lepší? Jsme horší? Jací jsme?
„Na mezinárodních soutěžích zaměřených na umělecké disciplíny určitě patříme ke špičce. Mám teď na mysli oblast amatérského tance, ne profesionálního tance. Extraligové tance ale již dosahují absolutně profesionálních měřítek, i když se pohybujeme ve ‚vodách amatérských‘. Úroveň neuvěřitelným způsobem stoupá, to, s čím jste vyhráli před deseti lety, by dnes bylo na úrovni dětské věkové kategorie. Je to tedy spíše alarmující. Je vůbec v pořádku tato vzrůstající kvalita a náročnost? Vyvstává otázka, pokud děti tak tvrdě trénují, zda ještě v patnácti letech budou mít tanec rády. Číhá na ně nebezpečí vyhoření. Dříve jsme tanec dělali se zájmem a na soutěže se jezdilo tak 2x do roka. Od šesti let se už může jezdit na soutěže, dnes například streetový tanečník vyjede na soutěž klidně desetkrát či patnáctkrát do roka, diskotékový tanečník to samé, je to opravdu náročné.“
Dá se říci, že Češi si stojí dobře i na profesionální úrovni. V čem tkví naše síla?
„Dříve se říkalo: ‚Co Čech, to muzikant‘. Nevím, jak to nazvat, ale my Češi máme schopnost pro něco se nadchnout, to dokáže velká většina Čechů. Pak jsme „pracovité včelky“. Máme syndrom, že pocházíme z malého rybníčku, kdo chce něco dokázat, musí vydat o to více energie a síly, protože ví, že to bude těžké. Schopnost nadchnout se a začít na sobě tvrdě pracovat, ta je nám přirozená.“
Děkujeme za rozhovor
