Zrcadlo umění v Pardubicích

Pardubice jsou známy jako město dostihů, perníku, ploché dráhy, dobrého hokeje a také kvalitního tance. Profesionálního i amatérského. A to se projevilo i o minulém prodlouženém víkendu od osmého do jedenáctého června 2017. A hned přímo v ulicích!

Prodloužený druhý červnový víkend přinesl do ulic a na náměstí centra východočeské metropole Pardubic desítky vystoupení řady poloprofesionálních i amatérských uměleckých souborů. A také mnoho tance. Moderního folklórního i uměleckého.

Zrcadlo umění“ probíhalo v Pardubicích od čtvrtka 8. června do neděle 11. června. A jeho úkolem bylo přivést do ulic města odrazy a střípky neprofesionální kultury. Tato převážně nesoutěžní přehlídka (výjimkou byla pouze pěvecká soutěž dětských zpěváků „Pardubický skřivan“) přinesla do ulic města perníku stovky vystoupení a prezentací řady sólistů a souborů.

Zrcadlo umění“ probíhalo na pardubické Třídě Míru, Perštýnském náměstí a Machoňově pasáži. Ale žily jím i ostatní ulice centra tohoto města. Jeho součástí byla i premiéra muzikálu„Anna, sny a tma“ a nastudování muzikálu „Výlet“ renomovaného skladatele a textaře Dana Fikejze (syna textařky Jiřiny Fikejzové) místními neprofesionálními umělci. Celý festival obohatil Pardubice i jeho obyvatele a návštěvníky.

Zrcadlo umění“ v Pardubicích přilákalo i tisíce zahraničních (převážně slovenských) návštěvníků Mistrovství světa mužů a žen v hokejbalu. A to šlo pouze o jeho jarní část. Nezbývá se než těšit na tu letní, podzimní a zimní!

Foto: Irena Fialová

Taneční magazín

 

Podpořte tancem pitnou vodu a tím i celou planetu!!!

29. června – Náplavka pod Výtoní – dokáže tanec propojit svět? V 96 lokalitách na všech kontinentech se již po čtvrté tančí pro záchranu pitné vody

Letos se do Prahy již po čtvrté vrací unikátní bienální celosvětový taneční a zároveň environmentální projekt Global water dances/ Tanec pro vodu.

Vybraní choreografové pracují v 96 světových lokalitách na přípravě choreografií, které se budou postupně tančit po celé planetě. Účastní se města jako New York, Toronto, Delhi, Nairobi, Seoul, Mexico City, Lima, Peking, Káhira, Paříž, Berlín a další. Jednotlivé události budou vysílány online. Podrobné informace najdete na

Global Locations

V Praze ​Tanec pro vodu organizuje již od roku 2011 studio DanceLab v čele s tanečnicí, choreografkou a pohybovou terapeutkou Renou Milgrom. Tančit se bude dne 29.6. v 18 h na náplavce pod Výtoní na palubě lodi Avoid Floating Galery. Iniciátoři a choreografové zapojení do projektu jsou absolventy Laban/Bartenieff Institut of Movement Studies. Pohyb pro ně představuje ztělesněný způsob komunikace, vyjádření a vytváření komunit. Čtení pohybu nabízí nové porozumění lidskému chování. Prostřednictvím tance sledují dva hlavní cíle: zvýšit povědomí o situaci pitné vody ve světě a posílit komunitu, která zajišťuje její dostupnost pro všechny. Projekt Global Water Dances využívá živé umění k přivedení pozornosti ke globálním enviromentálním problémům. Pražský umělecký tým v čele s Renou Milgrom se opírá o filosofická hlediska Zdeňka Neubauera, shrnutá v knize Skrytá pravda Země. Svůj záměr konzultují tvůrci s odborníky a aktivisty činnými v této oblasti a každoročně přizpůsobují hlavní myšlenky choreografie aktuálním problémům České republiky. V uplynulých letech se Rena Milgrom (choreografka) a Kateřina Molčíková (dramaturgyně) například obrátily na RNDr. Václava Cílka, CSc. a RNDr. Jana Jirsáka Ph.D. z Univerzity Jana Evangelisty Purkyně. V tomto roce propojily svoje úsilí s úsilím neziskové organizace Arnika. Ke spolupráci na leto&s caron;ním tanečním happeningu přizvala Rena Milgrom režisérku Hanu Strejčkovou, mladou výtvarnici Miu Milgrom, hudební skupinu “Prázdné hory jsou plné větru a deště” a dvacet tanečníků. Inspirací pro tvorbu lokální části světové choreografie jsou témata: znečištění, uvědomění a zodpovědnost.

Global water dance /Tanec pro vodu vnímají jako uměleckou demonstrací a zároveň rituál, kterým každé dva roky stovky a tisíce lidí po celém světě vyjadřují svou úctu k živlu, bez něhož by nebyl život na naší planetě možný.

Efektivita projektu ​se ukazuje od roku 2011 jako rostoucí podnět pro kontinuální aktivitu organizací jako jsou např: Dance Ecology (Taiwan), Caudal (Mexico), Rio Danza Comunitaria (Peru), Artichoke Dance (New York, USA), TREE (Bangladesh), GWD Bogota (Colombia), National Water Dance (Miami, Florida), Dance Alchemy (Baltimore, USA), Dancing Earth (USA/Canada), Marikina Theatre/Water Warriors (Philippines), Flood/Turn the tide (Hawaii), AgapeBelgium (Belgium), Eurolab (Germany), Moving on Center (New York, USA), Droplet Dance (Maine, USA), Global Site Performance (Minneapolis, USA), Artichoke Dance (New York, USA) a řada ekologicky založených organizací jako je Center for Global Environmental Organization, Surfrider Foundation, Sustainable Coast Hawaii, Parks and Recreations N.Y.

 

Kateřina Molčíková

Taneční magazín

Šaolin či kaolín?

Premiéry „Faun“ a „Nomád“ završily na festivalu „Tanec Praha 2017“ velmi úspěšnou spolupráci souborů EASTMAN a 420PEOPLE. A opět jsme s nadšením obdivovali mistrovství choreografického mága Sidi Larbiho Cherkaouie, tentokrát za výrazného přispění Václava Kuneše.

 

Další z velkých událostí letošního festivalu „Tanec Praha“ se odehrála na scéně Jatka78 v Praze v neděli 4. června. Bylo to již mé druhé setkání s famózním vlámským choreografem, tanečníkem, muzikantem a výtvarníkem Sidi Larbi Cherkaouiem během dvou nedělí. Vlastně třetí, během nedělí tří! Jelikož Sidi Larbiho i tohoto představení se bezprostředně dotýkal rozhovor s vůdčí osobností souboru 420PEOPLE Václavem Kunešem, který jsem připravoval o týden dříve – rovněž v neděli!

Večer v industriálních prostorách Jatek78 byl dvojitým představením. Na rozdíl od kvalitního tištěného programu, kde bylo opačné pořadí, nás jako první uvítala Larbiho choreografie „Faun“. Představila se v něm kmenová sólistka Larbiho souboru EASTMAN Nicola Leahey a Václav Kuneš ze 420PEOPLE.

Sidi Larbi Cherkaoui a Václav Kuneš připravují inscenaci „Nomád“.

Je to pohybově i orientačně náročná téměř dvacetiminutová etuda na důvěrně známé dílo Claude Debussyho. Speciálně náročná na mužskou roli. Ostatně, Václav Kuneš se tomu netajil ani v již uveřejněném rozhovoru (na jiném místě Tanečního magazínu). Debussyho muziku místy vhodně vystřídaly východní melodie z autorské dílny Nitina Sawhneye. Larbiho choreografie tradičně nepostrádala nepřeberné množství inspirací a nových pohledů na souznění s přírodou. I člověka s člověkem. Tuto baletní seanci původně připravil Sidi Larbi Cherkaoui jako poctu legendě tance – Václavu Nižninskému. A jeho citlivá choreografie tento její hlubší smysl umocňovala. Oba sólisté byly místy individualitami, ale současně tvořili sehraný tým. Celý jejich výkon umocnila citlivá světelná spolupráce Adama Cariéra. Mne nejvíce v tomto smyslu imponovalo minimální použití bodových reflektorů, na něž došlo téměř až v samotném finále.

Hlavní částí večera bylo společné představení souborů EASTMAN a 420PEOPLE pod názvem „Nomád“. Velice uznávám, že název vznikal až skutečně tvůrčím způsobem – na poslední chvíli. Celkové programy Tance Praha toto koprodukční dílo uvádějí ještě pod pracovně obecným názvem „Premiéra“. Osobně mám k představením, která vznikají tak, že si předem někdo „nalinkuje“ název i ostatní spíše vnější atributy, vypěstovaný despekt. Nevím, jak váženým čtenářům, ale mně takové postupy zavánějí výrazným kalkulem. Cením si, když název vznikne organicky až na závěr.

Nicola Leahey a Václav Kuneš v baletu „Faun“ v Larbiho choreografii.

 

Sidi Larbi Cherkaoui se – za výrazného přispění Václava Kuneše – protentokrát představil v úplně opačném světle. Expresívnějším i progresívnějším. Koneckonců, měli k tomu k dispozici hned mezinárodní tým tanečníků. Opět společenství EASTMANU a 420PEOPLE. Jmenovitě: Francescu Marii Amante, Sabine Groendejik, Nicolu Leahey, Mabrouk Gouicem, Vojtěcha Raka, Filipa Staňka, Antonina Rioche a Nemo Oegoedeho. Jiný ráz představení udal i odlišný světelný koordinátor – Willy Cessa.

Hudba byla, jak je u Sidi Larbiho časté, převážně ve východním duchu. Místy si divák připadal jako u vyznavačů učení šaolinu… EASTMAN i 420PEOPLE zde opět nalezli společnou řeč a utvořili jednolitý „teamwork“. A to zdůrazňuji, že jsem viděl naprosto první premiérové uvedení!

Tematika bloudění a hledání v poušti, nalézání podstaty žití a objevování vlastní individuality a svého místa na světě, snad nemohla neoslovit žádného z diváků v přeplněném sále. Nejsilněji celý Larbiho scénář gradoval v závěru samém. Jednotliví aktéři nosili do pouště celé hrsti něčeho vazkého. Tu to byla životadárná voda. Pojednou se to proměnilo na sypání rýže na jakýchsi vzdálených východních plantážích… Aby se to „cosi“ v závěru stalo životodárným blátem, které obrodí poušť. Ve finále se touto hmotou – připomínající barvou i strukturou kaolín – interpreti obalili. Strhující závěr! Komusi v hledišti to prý připomínalo zápasy žen v bahně. S takovým výkladem však zůstal osamocen.

Závěrečné zkoušky představení „Nomád“, pod bedlivým dohledem Sidi Larbiho (sedící úplně vlevo).

Faun“ i „Nomád“ znovu dokázaly genialitu Sidi Larbiho. Já však ještě výše hodnotím spolupráci dvou souborů. I dvou mužů – Sidi Larbiho Cherkaouie a Václava Kuneše. O dalších nemluvě. Díky za pozoruhodný zážitek. V neposlední řadě patří dík i „Tanci Praha“ a dalším organizacím, že nám tento silný divadelně taneční projekt umožnily prožít.

 

MICHAL STEIN

Foto: Tanec Praha

TANEČNÍ MAGAZÍN

 

Folklór v Hradci Králové a Pardubicích

2., 3. a 4. června patřily Pardubice, Hradec Králové a vesnice Piletice stovkám lidových tanečnic, tanečníků a muzikantů nejrůznějšího věku. Od dětských až po seniory. Podvacáté šesté se zde totiž sešli vyznavači folklóru.

O prodlouženém víkendu – mezi pátkem 2. 6. až nedělí 4. 6. – probíhal v Hradci Králové, Pardubicích a vesnici Piletice (na severovýchodním okraji Hradce Králové) 26. tradiční folklórní festival. Pořádal jej odborný útvar NIPOS organizace ARTAMA, která se (jako nástupce někdejšího Ústavu pro kulturně výchovnou činnost) věnuje amatérské a zájmově umělecké činnosti.

První červnový pátek otevřela celý festival tradiční „Perštýnská noc“ v Pardubicích. Proč „perštýnská“? Probíhala totiž od sedmé hodiny večerní do půlnoci na tamním Perštýnském náměstí. Toho dne se lidové soubory v Pardubicích představily ještě v atriu místní radnice a na nádvoří Pardubického zámku.

V sobotu byl epicentrem dění Hradec Králové. Desítky dětských, dospělých, mužských, ženských i smíšených souborů a lidových muzikantů se po celý den představily v přírodních prostorách zdejších Žižkových sadů. Dopoledne zde patřilo i taneční dílně v sále Adalbertinum. Podvečer pak scénickému pořadu ve známém Klicperově divadle, vzdáleném jen pár stovek metrů od Žižkových sadů.

V již zmíněných Pileticích v sobotu večer vyvrcholila první část festivalu na Šrámkově statku v komponovaném pořadu „Přijďte pobejt“.

V neděli se festival přesunul opět jižněji do Pardubic. Zde kulminoval na zámeckém nádvořím závěrečným programem.

Je dobře, že folklórní tanec i hudba mají podhoubí nejen tradičně na Moravě, ale i v Čechách. Festival na východě Čech o tom opět přesvědčil.

TANEČNÍ MAGAZÍN

Foto: NIPOS