Náš rozhovor s herečkou PAVLOU VITÁZKOVOU

„Herectví čerpám z tance“

1. Diváci Vás znají ze seriálu „Cesty domů“. Vaše hrdinka ale umírá. Je Vám to líto?
Prožíváte příběh s postavou?

„Mrzí mě to, že odcházím ze seriálu a nemohu se vídat s kolegy. S některými z nich jsme jezdívali do Řecka, scházeli jsme se, ale líto jsou mi jiné věci. 

Nemrzí mě smrt mé postavy, to si při herecké profesi nemůžu ani dovolit, umírám v divadle třeba každý večer..“

Rozumím, ale jednou jsem slyšela hovořit modelku, která se rozbrečela, když viděla sebe umírat na filmovém plátně… Tedy i tak je možné brát herectví.

2. Co Vám dokáže být líto?

„Těžko se srovnávám s tím, co nemůžu ovlivnit a dotýká se mě to. Třeba zdravotní záležitosti. Nebo také, když tvrdě pracuji, opravdu se dřu a po půl roce zjistím, že to bylo zbytečné. Smířím se s tím, že ne vše je v mé moci, ale to je mi líto. 

Pracovní věci a rozchody mě netrápí, život se bude ubírat jiným směrem, někdy je to i fajn, jsou to výzvy, ráda se s tím poperu.“

3

3. Na čem pracujete teď?

„Na dceři Barborce (narodila se v prosinci 2013). Některé novinářky mi říkaly: „Těžko Vám věříme, že dítě bylo chtěné, když máte takhle rozjetou kariéru!“ Ale kdybych si to dítě nepřála, tak bych je neměla. Věřila jsem, že dítě přijde, kdy bude chtít, je opravdu moc chtěné.“

4. Jaká budete matka? Ambiciozní nebo necháte dítě žít jeho vlastní život?

„Já budu taková matka, jaká bude dcera. Nebudu ji do ničeho nutit. Pokud ona bude lenoch, budu se jí snažit ukázat cestu, ale nejsem ambiciozni, ani na sebe, ani na našeho psa. Když bude dcera spokojená v lese, bude to fajn, když bude chtít umět 6 jazyků, tak ji nechám studovat.“ 

Foto_jef_Kratochvil._(24)

5. Někdy ale děti bojují s rodiči a dělají naschvály. Co kdyby chtěla Vaše dcera jen sedět u televize?

„Ještě bych jí k tomu dala chipsy. Když děti nemají komu vzdorovat, nedělají to.“

6. Byla to mezi Vámi a partnerem „láska na první pohled“?

„Jsme spolu osm let, můj partner je výborný, oceňuji jeho kvality. Já se zamilovávám pořád, když vidím nějakého šikovného kuchaře, tak ho hned miluji…., ale manželovi to klidně řeknu. Možná to byla láska na první pohled z mé strany, ano, z jeho strany ne. Teď už je to jedno.“ 

7. Myslíte, že Vám vztah vydrží ? Herecké povolání nese rychlé rozchody…

„Já nevím, netroufám si vůbec nic říct, někdy jsem si něco myslela a bylo to úplně jinak. Stačí, když oba budeme chtít, když jeden nebude chtít, pak je fajn, že to nevydrží. Nechci, aby některý z nás zůstával ze zvyku, zodpovědnosti nebo soucitu. To je takové podceňování partnera. Snad budeme upřímní, snad si dokážeme říct pravdu do očí, kdyby jeden z nás už necítil touhu ve vztahu zůstat.“

bez názvu

8. Vy jste také byla zmiňována v tisku v souvislosti se změnou barvy vlasů. Souhlasíte s tím, že blondýny jsou průraznější ve společnosti než brunety? Nebyla tato změna vlasů u vás třeba spojená s tím, že chcete teď žít rodinný život?

„Nevěřím tomu. Je to sprosté podléhání trendům. Znám holky, které jsou takové dračice a jsou tmavovlasé…, to určitě není tak. U mě to byla jen záchrana vlasů, které byly barvené.“

2

9. Nemáte někdy pocit, že už je hloupé, jak společnost nahlíží na blondýny? Všeobecně se tvrdí, že blondýny jsou hloupé, bezduché, nevhodné pro vztah, atd.?

„Já jsem se s tím snad tolik nesetkávala, ale ke škatulkování mám také náběh. To asi všichni lidé. Třeba, když vidím někoho, kdo přibyl na váze, říkám si: „Jejda, ten to vzdal, nehledí na sebe!“ Ale pak zjistím, že je nemocný….

Když vidím ženu, třeba kolem 40-ti let, krásnou, peroxidové vlasy, uměle nafouklé velké rty a dlouhatánské umělé nehty, je z toho patrná zoufalá touha zaujmout, tak si říkám“: „Ta asi nechodí do lesa a nehrabe se v hlíně“…. Myslím, že jde o tu míru, nic se nemá přehánět. Ale třeba je jen nešťastná, třeba si jen nevěří, třeba chce být krásnější pro svého manžela, který ji opouští a ona ho potřebuje. Třeba i já mám nějaký předsudek vůči blondýnám, to připouším.

A stejné je to i s muži. Pokud jsou převonění, dokonalá manikůra, tak si také říkám: „Ty jsi nešťastný, něco si dokazuješ“… a možná i on jen bojuje o svou partnerku.

Také nevím, jak dopadnu já, třeba si taky začnu píchat botox do rtů, naše společnost nás k tomu nutí. Člověk v 50-ti letech nedostane práci, když není pěstěný. „ Mladí a krásní vpřed!“, to je heslo naší doby a doba nás všechny tlačí k tomuto chování.“

10. Jaký máte vztah např. k standardním tancům? Líbí se Vám?

„Začala jsem tančit ve 13-ti letech, právě společenské tance a nebyla to pro mě dobrá volba. Bavila mě moderna a jazz, to jsou jiné filozofie. Filozofie společenských tanců je pokřivená – tuna gelu, samoopalovací krém a make-up, slyšíte slova: „zajeď si rukama mezi nohy, ať to svádí!“ Už před 13-ti lety byly tyto pokřivenosti ve společ. tancích, natož dnes.

Společenské tance představují šílenou dřinu, se společenským tancem se nedá začít pozdě, to je ovšem také pravda.

Jazz fungoval jinak. My jsme přišli na jazz v teplácích, bylo nám řečeno: „Nejmenší pohyb je pocit, nesnaž se být pěkná, nekoukej se na sebe do zrcadla! V sále byly zatažené závěsy, to byly dvě diametrálně odlišné cesty.

Kluby podporují malé čtyřleté sexy holky, ale ty ještě nemají vědět některé věci, bere jim to dětství. Když vidím namalované malé holčičky, říkám si, že to jejich matky nezvládly, své ambice promítají do svých dětí, je to hrozně smutné.

Chtěla bych, aby se dcera věnovala tanci, to ano, ale ne těmto „lesklým“ tancům.

K těmto tancům dceru určitě nepovedu… I výška ji asi bude určovat k něčemu jinému. Pro balet, pro společenské tance i pro latinu je mých 176 cm bez podpatků moc. To není hezké. V latině je všechno založeno na dynamice a mrštnosti, velká osoba nikdy nebude tak rychlá a mrštná jako malá. Obrovští svalnatí chlapi tyto tance nedělají, ne latinu.

Na standardní tance výška možná nevadí, působí to elegantně, vysoký člověk působí při tanci i impozantně a také tam není taková rychlost.

Herectví čerpám z tance, z tohoto mého období od 13-ti let, z toho, co jsem se naučila do 18-ti let, později už jsem byla v divadle. Tanec je absolutní základ všeho.“

Foto_jef_Kratochvil._(16)

11. Líbí se Vám pořad Stardance?

„Stardance miluji, na tento pořad se dívá spousta lidí, je to noblesní. Když tanečníci předvádí svůdný tanec, je to hezké, protože ho tančí dospělí lidé, ne děti. U starších lidí to beru, je to i zajímavé. Nechtěla jsem dělat standard ve 13-ti letech, teď mi to připadá krásné a elegantní.“

12. Šla byste soutěžit do Stardance?

„Do Stardance bych šla moc ráda, kdyby mi to bylo nabídnuto, to se mi strašně líbí. Mám v sobě lásku k tanci, ale nejsem moc šikovná. Viděla jsem vždy všechny díly Stardance, lidi takový pořad kultivuje. Není to úplně vrcholová forma tance, je to lidské a krásné.“

12. Líbí se Vám i vrcholová forma tance nebo spíše ten „lidský“ tanec?

„Miluji velká světová vystoupení, miluji Tanec Praha, Tanec Brno, bratry Bubeníčky. Jejich tanec je ta nejčistší forma tance, bez chyb. Miluji modernu, jazz. Nechci to sama dělat, ale obdivuji to.

V muzikálech vidím chyby, i v činohrách jsou chyby, tady je to nejčístší. Tito lidé něco dokázali, jsou „na špici“. Ráda čtu rozhovory se slavnými tanečníky, třeba s naší českou baletkou žijící v Británii. Ona sama říká, že už by to nechtěla znovu dělat, snášet takovou bolest. Já sama bych něco takového nedokázala, ale ráda se na tyto lidi dívám, obdivuji je. Je jen omezená skupina lidí, kteří umí tento vrcholový tanec.“

Foto__jef_Kratochvil._(8)

13. Měl by tedy rodič podpořit své dítě, které se vydá touto cestou nekonečné dřiny a pokusí se dosáhnout špičkové úrovně v tanci?

„Někdy se narodí dítě, které je přesně pro toto předurčené, např. být první v baletu. A jiná cesta nevede. . .“

Děkuji za rozhovor

Eva Smolíková

Rozhovor s hercem, spisovatelem a dobrodruhem MATĚJEM DADÁKEM

„Dělal jsem reparát z charlestonu“

 

1. Vy jste se rozhodl jít  ve šlépějích svých předků, (oba dědečci se zabývali herectvím), přesto ale Vaši bratři se nevydali touto cestou.  Co zlákalo Vás?

„Nikdo z rodiny mě k tomu nijak zvlášť nevedl. Našel jsem si k tomu cestu sám ve druhé třídě, přes dětský loutkařský soubor Mraveneček. Dál už to bylo pro mě automatické, nepřemýšlel jsem o ničem jiném, nenapadlo mě dělat něco jiného, neexistovala žádná jiná volba. Věděl jsem,  jak to chodí v hereckém světě a v divadlech, věděl jsem, že to není nejlehčí život, přesto jsem se dvakrát  neúspěšně hlásil na konzervatoř. Naštěstí režisérka Eva Tálská zakládala v Brně Studio Dům, což byl úžasný projekt a start umělecké kariéry pro spoustu mých vrstevníků. Nakonec jsem se dostal na Jamu.“

2. Jak došlo k tomu, že jste začal psát? Není  přece samozřejmé, že by herec hrál a zároveň psal scénáře a knížky.

„Herec i autor pracují s textem, jen každá z těch profesí z jiné strany. Herec interpretuje text a aby to dělal dobře, musí pochopit  autorův záměr. Zkusil jsem to tedy obráceně a zcela pragmaticky si  napsal roli v televizním filmu (Cizí příběh 2010). Jenže byla to dlouhá cesta – přepisování a schvalování dalších a dalších verzí, nejdřív námětu a pak scénáře. Logicky vznikaly prodlevy a já jsem se potřeboval „udržet v tempu a provozní teplotě.“ A tak jsem zkusil psát prózu. To je rozdílný typ práce, o poznání svobodnější než scénář. Když se  dílo nepovede, vůbec s tím nemusíte vyjít ven, když se povede a někdo je vydá, případný úspěch či neúspěch je pouze váš. Kdežto scénář je „manuál“ pro tvůrce, jak má film vypadat, co se tam má odehrávat  a autor tak ve vlastním zájmu musí být týmovým hráčem, i když scénář píše sám. Prostě se musí pokusit zaznamenat všechno  maximálně sdělně a konkrétně, protože chce, aby byla jeho vize režisérem a herci pochopena. A oslovit svou prací  taky musí toho, kdo to celé platí, samozřejmě. Abstrakce, která by v próze, ba možná i v divadelní hře fungovala jako zdroj představivosti, je ve scénáři tedy logicky nepřípustná, stejně jako v technickém projektu na dům nebo v notovém zápisu.“

tramvaj_cinoh2011-39

3. Vaše první kniha Horowitz získala cenu „Magnesia Litera“.  To je fantastický začátek kariéry. Čím to, že byla tak úspěšná? 

„Nezískala cenu, byla nominována na „Objev roku“. A tyto nominace se dávají jedině prvotinám, takže výběr se  malinko zužuje. Ale už to, že ta kniha porotu zaujala, byl úspěch, z něhož jsem měl samozřejmě velkou radost.“

4. Čím zaujala? Tématem?  Zápletkou?

„Já jsem původně chtěl vydat jiný text. Netušil jsem, jak to chodí, tak jsem prostě  poslal rukopis do několika nakladatelství, které se překvapivě rychle ozvaly. Ta jednání se ale protahovala a já jsem mezi tím napsal Horowitze, takže když jsme se dohodli na spolupráci s nakladatelstvím Gasset, rozhodli jsme se, že vydáme rovnou tuto knihu. Myslím, že není problém na sebe upozornit, ale je těžké pak to martyrium dotáhnout do konce. Málokteré nakladatelství riskuje vydávat debutanty.“

5.  Takže není zájem o nové autory?

„Asi je, ale nakladatelé také chtějí, aby se prodaly nějaké knížky. Po nominaci na „Literu za Horowitze“ jsem si myslel, že bude jednání o případné další knize daleko jednodušší. A první fáze i byla, oslovil jsem redaktora z jednoho renomovaného nakladatelství, aby si nový rukopis přečetl. Všechno to vypadalo tak slibně. Akceptoval jsem některé připomínky k textu, považoval jsem je za prospěšné a inspirující a věnoval jsem rukopisu další intenzivní tři měsíce. A pak mi z nakladatelství sdělili, že se po zralé úvaze rozhodli vydávat jiný typ literatury. Tečka.“

6. Vám se také podařila další těžko uvěřitelná věc, napsal jste scénář a zahrál jste si i roli ve  filmu.  To je sen nejednoho člověka, napsat si a zahrát si roli. To  je přece fantastické, jak se to podařilo?

„Já jsem vždycky potřeboval mít v práci „zadní vrátka“, abych věděl, že nejsem závislý jen na tom, co mi kdo nabídne. To mi psaní umožnilo, vyrobil jsem si pracovní místo. A měl jsem možnost ten příběh vidět nejprve z pozice autora a potom z pozice postavy. Tohle   na té práci považuji za nejcennější přínos pro mě. A taky zjištění, že dokážu ty dvě profese od sebe oddělovat, což by mohlo být pro někoho těžké. I režisér Juraj Deák, který „Cizí příběh“ režíroval, neskrýval obavy, že by mohly vznikat díky tomu, že jsem autor i herec,  při práci problémy. Risknul to a jeho obavy se naštěstí nepotvrdily, myslím, že spolupráce fungovala k oboustranné spokojenosti.

Když se začalo natáčet a já jsem vešel do ateliéru, byl to úžasný pocit. Najednou jsem stál v tom světě, který jsem doma u počítače vymyslel, jen tam chyběly stropy (kvůli reflektorům.) Poslední den, kdy jsme dotáčeli  scény v tomto filmovém bytě, jsem seděl na posteli a říkal jsem si: „No, tak zítra to už rozeberou a přestane to tu existovat. Ale je to natočené, proto a jen kvůli tomu, že jsem to tak napsal, to tady bylo.“

Bez názvu

7. Píšete dál?

„Píšu. Realizace dalšího scénáře pro Českou televizi, který jsem dokončil před rokem, je ve fázi příprav, probíhají castingy. Bude to komedie a věřím, že vtipná komedie.“

8. Střídáte žánry?

„Ano a rád. Teď pracuji na poněkud dramatičtějším kousku, ale vždycky bude větší zájem o komedie, které je, podle mého názoru,   daleko těžší napsat. Měly by totiž být vtipné. V dramatickém příběhu člověk vystačí s tématem, pár zvraty, autentickými postavami a věrohodnými situacemi. Komedie vyžaduje toto všechno, plus humor. Může být crazy, romantická, suchá, ale měla by být vtipná. Autor se nemůže s nikým hádat: „Ale vždyť já se tomu směju!“

9. Lze psát komedii, když jste Vy sám uvnitř smutný?

 „To je úplně jedno. Moje psychické rozpoložení nemá vliv na to, jaký žánr píšu. Když píšu, přemýšlím o postavách, stavím je do situací a pozoruju je, jak jednají. Tatáž situace může generovat napětí i humor (nebo obojí). Je to věc zadání a rozhodnutí.“

10. Čerpáte náměty z reálného života?

„Nejdřív vymyslím schéma, ze začátku je to čistý kalkul. Když funguje mechanismus, snažím se ho oživit, aby tam postavy jen nepobíhaly a neříkaly texty, které jsem jim napsal. A postupně se tento  neživý svět dramatické konstrukce propojuje se světem živým, s postavami, které mají autentické motivace. A tam pro mě a pro příběh začíná reálný život.“

tramvaj_cinoh2011-59

11. Jak tvoříte? Sednete si a  intenzivně  přemýšlíte nebo Vás něco napadne při nějaké jiné činnosti?

„Někdy to nejde vůbec, někdy  nápad vznikne u stolu, někdy  na ulici. Pak už je to tvrdá práce. Napadne mě třeba jen jedna situace, která pro mě nějak vystihuje téma, které zatím nedokážu pojmenovat. Kdybych to dokázal, nebavilo by mě psát. Už jenom na tom námětu strávím  týdny. A pak teprve dojde na scénář. V ideálním případě scénář se smlouvou.:)“

12. Máte ještě nějaký další talent, třeba napíšete i písničky?

„To mě neláká.“

13. Je těžší  napsat knihu  nebo scénář?

„Jsou to úplně rozdílné kategorie. Ale tím, že je lze libovolně střídat, člověk může vždycky vidět pozitiva té, kterou se zrovna nezabývá. 🙂

14. Máte čas psát, když hrajete divadlo? Žijeme v takové  uspěchané době….

„V určité fázi zkoušení nepíšu vůbec. Pak přijde doba, kdy nezkouším, netočím a jen hraju a musím se „dokopat“ k tomu, organizovat si pracovní den sám, což je bolestivý proces. Ale vždycky nakonec zase začnu, takže se všechno organicky prolíná a doplňuje. Nemám potřebu věnovat všechen čas práci, to zase ne.“

Dámský_krejčí

15. Vy jste byl 11. září v Americe, čistě náhodou jste nešel do WTC a viděl jste padat dvojčata. Asi málokterý Čech zažil něco takového. Jak na tu dobu vzpomínáte?

„Ano, měl jsem  vyhlédnuté kalhoty  v prodejně GAP, která byla přímo pod areálem WTC  a chtěl jsem si je jít  koupit, než večer odletím domů. Večer před tím jsem ale byl na rozlučkové  párty s kamarády, takže jsme zaspal a nejel jsem tam. Nemyslím si, že by to spadlo přímo na mě, ale je to klidně možné. Vzhledem k přerušení letového provozu jsem zůstal v  Americe o týden déle, v Činoherním klubu se kvůli tomu musela rušit představení, ale mně  to v té situaci a atmosféře bylo úplně jedno, protože člověk nevěděl, co se děje, jestli bude válka, nebo jestli se podobné útoky budou opakovat. Paradoxně k těm hrůzám to  byl jeden z nejkrásnějších  týdnů mého života,  protože lidé se k sobě chovali hezky. Byl to až  určitý  druh euforie.“

16. Projevila se  lidská soudržnost, která by bez katastrofy nebyla, že?

„Nebyla by takhle koncentrovaná.“

17. Nebál jste se?

„Sledoval  jsem televizi, titulky se hystericky měnily: útok na Ameriku, teroristický útok na Ameriku, Amerika ve válce…. Jiné informace jsem neměl, občas se muselo po ulici běžet, protože nějaký  idiot zavolal na policii, že v budově  je  bomba, takže všechny z okolí  evakuovali, na obloze nikde nic,  jen stíhačky, občas vrtulník, a člověku se zdálo, že ten stroj míří na některý z těch z mrakodrapů, ve vzduchu byl pořá d prach ze spadlých dvojčat, do spodního Manhattanu se vůbec nedalo dostat, lidé nemohli do práce. A když jsem jel rok na to do New Yorku znovu…“

18. Vy jste se zas v klidu vrátil?

„Trauma zažili lidé, kteří někoho ztratili, já nemůžu říct, že to pro mě byl  traumatický zážitek, spíš si pamatuji  ten zvláštní euforický týden potom. Ale když jsem se tam po roce vracel, našel jsem uvnitř palubního časopisu letadla z Londýna Iránský pas s vyříznutou fotkou. To jsem se lekl hodně. Letadlo už začínalo rolovat, ještě zpomalilo, letuška běžela do kabiny… Ale nakonec jsme vzlétli. Zřejmě se to stává, nevím.“

19. Nemáte pocit, že přímo magicky  přitahujete  některé události, nebo spíše, že chcete být v centru dění a dějin?

„No, to nevím, ale zažil jsem v Americe  i „black-out“. To bylo v době, kdy zkolaboval elektrický proud  celému východnímu pobřeží. Lidé,  kteří zaplatili neuvěřitelné  peníze za drahé hotely na Times Square, se nedostali do hotelových pokojů, protože ty jsou  všechny na čipové karty a spali na ulici společně s bezdomovci. Tyhle katastrofy stírají sociální rozdíly.“

M.Dadák_-_Klíčovou_dírkou

20. To jenom dokazuje, že bez událostí, které tvoří novodobé dějiny Ameriky,  prostě nemůžete být.

„Ale to se může stát kdekoli, pojedete do Keni na safari a někdo hodí granát do obchodního domu…“

21. Proč jste do Ameriky vlastně jel? Za prací, vydělat  peníze?

„V divadle „Husa na provázku“ v Brně jsem dal po dvou letech výpověď a odjel jsem do USA. Našel jsem si práci, byl to úžasný pocit svobody. A souběžně s tím přišla nabídka zkoušet v Činoherním klubu, ze které vzniklo angažmá. Do USA jsem se pár let vracel každé divadelní prázdniny, část pobytu pracoval, část cestoval. Když vystoupím z letadla v New Yorku, mám pocit že jsem doma a že Praha je pro mě nutné zlo, které mi umožňuje dělat to, co bych jinde dělat nejspíš nemohl.“

22. Herectví byste v New Yorku  nezkusil?

„Nikdy mě to ani nenapadlo.“

23. Je ještě jiná země, která by Vás takhle lákala?

„Líbí se mi  Skandinávie, i v oblasti kinematografie. Dánů je polovina než nás,  ale vznikají tam pozoruhodné filmy, mají tolik světoznámých herců a režisérů. Možná je to i tím, jak skandinávské země podporují kulturu, ale bez talentu, do kterého se peníze investují, by tak originální díla nemohla vznikat. Naše soudobá tvorba se se skandinávským zázrakem bohužel nedá srovnávat.“

24. Muzikály Vás nelákají?

„Ne, vyhovuje mi to, co dělám v Činoherním klubu.“

25. Líbí se Vám současné muzikály?

„Já na ně nechodím, jen v New Yorku jsem jich pár viděl a obdivoval jsem profesionalitu herců – všichni perfektně zpívali, hráli a tančili. Je to taková turistická povinnost, zajít si aspoň jednou na Broadway. Můj děda Stanislav Fišer v Brně v Redutě muzikály režíroval, takže některé klasické melodie znám už od dětství.“

26. Jaký vztah máte k tanci?

„Na JAMU jsem dělal reparát z charlestonu…“

Matěj_Dadák_3

27.  Přijal byste nabídku tančit ve Stardance?

„To bych nepřijal, protože za prvé bych vypadl hned v prvním kole, za druhé  nejsem ten správný typ do takového pořadu.“

 

Děkuji za rozhovor

Eva Smolíková

 

 

Rozhovor s tanečníkem, choreografem a režisérem úspěšných muzikálů RADKEM BALAŠEM

„Stardance je tak vysoká míra stresu, že si to běžný smrtelník neumí ani představit.“

 

 

1. Právě nedávno jste byl člen poroty v soutěži Stardance. Soutěžil byste rád? Vyměnil byste si pozici se soutěžícími?

„Já jsem nikdy neměl ambice se účastnit takových soutěží, jako je Stardance, musí to být obrovská porce stresu. Soutěžící nemají čas, týden co týden musí vygenerovat jednu choreografii. Když si to představíte – v sobotu je přenos, od neděle trénují, ale jenom do středy, protože pak následují zkoušky, kterých se musí účastnit, kamerovky, kostýmy, nástupy, všechno možné kolem toho. Je to na jedné straně zázrak, co vůbec dokážou. Je to opravdu tak vysoká míra stresu, že si to běžný smrtelník neumí ani představit.“

2. Znamenaly pro Vás soutěže stres nebo radost?

„Jednoznačně radost. Ale souvisí to spíše s věkem, byl jsem mlád a v mládí má člověk přebytek fyzické energie. Já si myslím, že pokud se člověk dostane na tu „špičkovější“ úroveň, radost musí být součástí tanečního projevu. Neumím si představit, že by někdo vydřel a pak čistě jen technicky předvedl svůj výkon. Vzpomínám v této souvislosti na to, s jakou radostí uměl tancovat například Fred Astaire. To mne vždycky naplňovalo úžasem a obdivem současně.

Takže soutěže znamenaly pro mě samozřejmě radost, v dobách, kdy jsem měl dost sil a měl jsem i čas trénovat, byly to hodiny a hodiny práce. Zmíněný Fred Astaire trénoval denně deset až dvanáct hodin. A Michael Jackson dvakrát skončil v nemocnici, protože se přetrénoval. To je až taková umanutost být dokonalý.“

3. Soutěžil ve Stardance nějaký Váš žák?

„Ano, první řadu STARDANCE vyhrál Roman Vojtek, což byl můj žák, se kterým jsem o Stardance mluvil. Diváci nemají vůbec tušení, co to obnáší. Je to showbyznys, formát, který je vymyšlený především tak, aby bavil. Ale je kultivovaný, to je jedna z věcí, která se mi na tom líbí. Já jsem velký příznivec kultivovaného umění a Stardance patří k jednomu z nejkultivovanějších pořadů, které lze v televizi vidět.

Také jsem mluvil o soutěži s Bárou Polákovou, hrála právě v tu dobu hlavní roli v muzikálu „Jak udělat kariéru snadno a rychle“,  který jsem režíroval. Bára potvrdila jednu krutou věc: když se pořad přehoupl do druhé poloviny, cítila už tak vysokou míru únavy, že ji to přestávalo bavit.“

4. Mohou být v takovém pořadu výsledky objektivní?

„Znovu zdůrazňuji, že je důležité si uvědomit, že je to zábavný televizní formát. Jeho primární snahou není hledání taneční kvality, nýbrž vytvoření krásného večera pro co nejširší vrstvy diváků. Na druhou stranu lze říci, že tanečníci svá vystoupení intenzivně prožívají, mnohdy nedokáží být nad věcí, občas se objeví i „hysterické výlevy“…

5. Máte raději přirozený tanec, či technickou dokonalost?

„Popravdě řečeno,  nemám moc rád technický tanec, mám rád přirozený živočišný pohyb. Jsem divadelník, miluji divadlo a tam je alfou i omegou emocionální autenticita. Dokonale technické pohyby, které se bodují jako je tomu například při krasobruslení, kdy technické kritérium převažuje nad charismatickým, to nemám rád. Umím to ocenit, rád se pokloním technickému mistrovství, ale emočně to jde úplně mimo mě.“

6. Máte pocit, že jako porota sdílíte všichni čtyři stejný názor, nebo každý vidíte vystoupení trochu jinýma očima?

„Spíše se shodujeme, bodové hodnocení je toho většinou důkazem, o bodík se lišíme, občas některý porotce chce udělat nějaký „fórek“ a tak nadělí víc, jinak panuje shoda.“

7. Děláte na mě dojem, že na začátku soutěže jste nasadil přísnější kritéria, ale najednou se Vaše bodové hodnocení zvýšilo, spíše to bylo takové otcovské až úsměvné hodnocení. Chtěl jste být přísný, mírný nebo objektivní?

„Do prvního vysílání jsem nastoupil bez předsudků, tam jsem hodnotil tanec jako přísný režisér, který připravuje své inscenace s profesionální zarputilostí a nároky. Ale potom jsme vše vyhodnocovali s dramaturgy, kteří mi vysvětlili, že by to zase takhle přísné být nemuselo. Což ovšem neznamená, že by naše rozhodnutí byla nějak ovlivňována.

Občas  jsou některé pořady v tomto smyslu režírovány, ale ve Stardance to tak není, máme svobodu.

Když se rozhodnu, můžu tahat jedničky a dvojky, ale důležitější je prvek zábavnosti, než hledání objektivity, což potvrzují i diváci. Ti si stejně udělají, co budou chtít a nakonec nás tak jako tak přetlačí a vyhrají.

Nechtěl jsem být zarputilý šílenec, Šárka Kašpárková má za sebou těžkou kariéru, nemůže ohýbat kolena, Imrichovi během týdne vytáhnou z kolena až litr vody, je to sportovec, chlapák, který něco vydrží, ale tanečně se v podstatě nedá objektivně hodnotit. Chtěl jsem se zpočátku pokusit o určitou objektivitu, ale brzy mi došlo, že to je jiný formát, je to zábava.“

8. Pořad Stardance je vysílán v předvánočním shonu. Mají soutěžící a porotci vůbec čas zabývat se vánočními přípravami?

„Soutěžící ne, ti jsou od rána do večera na sále, ale nás porotce váže opravdu jen sobotní večer. Například Zdeněk Chlopčík vede taneční školu v Ostravě, každý den je ve škole, v sobotu ihned po soutěži sedá do auta a vrací se do Ostravy. Nás porotce Stardance časově neomezuje, kdyby ano, nemohl bych porotovat. Začínám zkoušet v Divadle Hybernia velkoformátový muzikál „MARIE ANTOINETTA – KRÁLOVNA FRANCIE“ a intenzivně se věnuji přípravným pracem. Letos se mi stala věc, která se už asi nikdy v mém životě nebude opakovat, v jedné sezóně v roce 2013 jsem uvedl své tři původní autorská muzikálová díla: “Matu Hari, Marilyn a Nevěstu.”

Michal Škvor - Musicalnet.cz

Tak to byl opravdu velmi úspěšný rok!

9. Proč vítězí muzikály nad baletem, činohrou, operou či tanečním představením?

„Na to vlastně existuje jednoduchá odpověď. Tato obliba se totiž netýká jen českého diváka. Začnu ale obšírněji, abych to lépe vysvětlil. Umění je menšinový žánr, aktivně navštěvují divadlo pouhá čtyři procenta populace. To znamená, že v našem národě je, bohužel, poměrně málo kulturně založených lidí. Najdou se i společnosti, které jsou kulturnější více nebo méně, nicméně v ČR je to takhle.

A muzikál má nepopiratelnou výhodu, že je souhrnem všech žánrů. Když je to dobrý muzikál, obsahuje kus dobré činohry, kvalitní zpěv a tanec. To je však – pochopitelně – ideál, ne každá inscenace takhle dopadá.

Někteří diváci chodí jen na činohru nebo na balet, ale pokud někdo jiný přivede dotyčného na muzikál, ten může být překvapen a spokojen, najde si tam to své. Jiří Langmajer, Marek Vašut, Martin Stropnický, Jaroslava Obermajerová nebo Kateřina Brožová, to jsou lidé, kteří jsou z kvalitní činohry, ale hrají velice dobře i v muzikálu, takže laťka je výše, než když herecky netalentovaný zpěvák špatně hraje divadlo. Jsou země, kde je populárnější muzikál, jinde je zase oblíbené spíše hudebně – dramatické divadlo.

V minulosti jsem se zabýval i antickým divadlem a dospěl jsem k názoru, že staré antické divadlo bylo hudebně – dramatické. Nedochovala se forma, dochoval se sice Sofoklův text tragédie, ale velké části byly zpívané, čili hra připomínala více muzikál, než činohru. Navíc, připočteme-li řecký temperament, tito lidé by ani nedokázali sedět a dívat se na herce, kteří jen něco nezáživně vypráví. Hudební divadlo je zvláštním zrcadlením života. Celý náš svět je hudebně dramatický. Vztahy mezi muži a ženami jsou dané gestikulací, je to také zvláštní druh tance, ve slovech se velmi často může objevovat něco nepřesného. Malé děti také spíše zpívají a vydávají zvuky než mluví, pohyb přichází dříve než slova. Tlukot maminčina srdce je rytmus, které dítě slyší. Rytmus dává život.“

10. Který muzikál máte nejraději a proč? Dá se to vůbec říct?

„Nedá. To by byla „Sophiina volba“. To je jako kdybyste měla říci, které ze svých dětí máte nejraději.“

11. Má český divák dobrý vkus oproti zahraničnímu divákovi?

„To je široká otázka. Poznal jsem amerického, londýnského a vídeňského diváka.

Americký divák je mnohem, mnohem poučenější, do něho můžete „napumpovat“ jakoukoliv formu, on ji přijme a snaží se k ní najít cestu, náš divák ne.

My Češi máme velké hudební osobnosti. Máme Leoše Janáčka, ale hraje se víc ve světě než tady, tleskají mu více v Japonsku než v Čechách. U nás proběhne obvykle pár repríz a konec.

Někdy, když se pokouším napsat s některým z kolegů něco hudebně náročnějšího, tak je nám řečeno: „Kluci, to je moc složité, nemohu to uvést v divadle pro osm set lidí, protože bych to neprodal.“ Ale velmi podobná situace byla i kdysi. Když Leoš Janáček napsal svou první operu, nikdo mu ji nechtěl uvést z důvodu, že je to moc složité a nikdo by to nepochopil.“

Už tehdy?

„Ano.“

To je smutné.

11. Lidé zřejmě přijímají jen populární hudbu, že?

„Ano. U nás jsou masově oblíbení například Karel Svoboda, Daniel Landa, Janek Ledecký a samozřejmě Michal David, což jsou skladatelé populární hudby. Vážná hudba v Čechách tak oblíbená není. Ale nedivme se producentům. Vkládají do svých inscenací obrovské investice a chtějí, aby se jim tento vklad vrátil. Byl to právě Michal David, který mne oslovil, abych pro něj napsal libreto muzikálu “MATA HARI”, který je uváděn v Divadle Broadway. Už máme za sebou přes 50 plně vyprodaných repríz. To je pro producenta vysloveně radost! A navíc byl ještě za roli Maurice Chevaliera na Cenu Thálie nominován Jiří; Langmajer.”

12. Tomu říkám úspěch. Souhlasíte s tvrzením, že muzikál je nejtěžší forma umění?

„Určitě, je to koláž tří žánrů, je strašně těžké vytvořit dobrou činohru, je pekelně těžké udělat balet, aby byl zábavný, aby lidi na něj chtěli chodit.

A teď si představte, když se to všechno nasype do jediného žánru, který musí mít formu, nejde to udělat tak, jako „Když pejsek a kočička vařili dort“. Je to jednoznačně jeden z nejtěžších žánrů. Jsme malá zemička, je těžké zde najít interprety, kteří ovládají všechny tyto složky.“

Michal Škvor - Musicalnet.cz

13. Jaká je situace mezi mladými lidmi? Mají zájem o divadlo?

„Bohužel řada rodičů dnes nemá peníze na kulturu. Mladí lidé oproti naší generaci chodí do divadel málo. Dříve stát financoval divadelní představení pro mládež. Největší „průšvih“ spočívá v tom, že se nevychovává mladá generace k estetice, k umění. A já si myslím, že kde není smysl pro estetiku, není většinou ani smysl pro mravnost. Divadlo má tu úžasnou moc, že dokáže emocionálně očišťovat. A když tuto představu přeneseme na všechny druhy umění, pak dospějeme k tomu, že hodnota umění spočívá v udržování našeho duševního zdrav í. A jistě se mnou budete souhlasit když řeknu, že ono duševní zdraví bychom v naší civilizaci měli posilovat s obzvláště velkou pečlivostí!”

Souhlasím.

Děkuji za rozhovor

Eva Smolíková

Porota a diváci se ve svém hodnocení naprosto neshodují. Proč?

Zeptali jsme se Radka Balaše…

Eva Krejčířová a Ondřej Brzobohatý podali v sobotu dva mimořádně zdařilé taneční výkony. Porota pěla slova chvály, přesto ale u diváků propadli. V čem vidíte příčinu tak naprosto rozdílného názoru a vkusu?

 

 

„To je velmi těžká otázka, na kterou se nedá jednoduše odpovědět. Skutečně
významnou roli zde hraje velké množství různých faktorů. Především: soutěž
není pouze taneční! Je to zábavný televizní formát, který tu není proto, aby
poctivě vygeneroval nejlepší taneční pár – nýbrž proto, aby pobavil co
největší diváckou obec. A to se mu úspěšně daří.

A co se výsledku týče? Rozhoduje momentální popularita dané osobnosti. Někdy
výsledek svědčí o nepříliš „vysokém vkusu masového“ diváka, který nepozná
kvalitu. Také hraje roli divácká základna, např. sportovci budou podporovat
zase sportovce, tanec samotný pro ně není zase tak důležitý. A někdy se tu
promítají i podivné rysy českého človíčka, který třeba některým osobnostem
zkrátka a jednoduše vítězství nepřeje.“

 Taneční magazín