Porotce, trenér, choreograf, tanečník a člen hvězdného týmu Stardance, to vše charakterizuje sympatického a oblíbeného Marka Dědíka.
Marka také zdobí několik titulů
Mistr České a Slovenské republiky v latinsko-amerických tancích
Mistr České republiky v Show dance latin
Semifinalista mistrovství Evropy v latinsko-amerických tancích
Mistr střední Evropy v latinsko-amerických tancích
Taneční magazín zastihl Marka právě v okamžiku, kdy skončil taneční trénink a jeho kroky směřovaly do České televize.
Vy jste ve Stardance soutěžil vícekrát, co Vás přitahuje na tomto pořadu?
„Stardance je specifická, ojedinělá show u nás, spojuje profi tanečníky a osobnosti, které jsou ve svém oboru nejlepší. To je jedna zvláštnost, která mě láká – najednou jste s nějakou osobností, kterou vůbec neznáte, strávíte s ní čas a musíte pracovat na nějakém konkrétním tanci. Takže v tomto okamžiku se charaktery mnohem více poznávají a to je pro mě zajímavé. A pak je tu celá ta parta lidí. Všech deset párů, dříve tedy bývalo osm, pracuje na nějaké choreografii a následně mezi sebou soupeří. To je rozhodně zajímavé. Myslím, že na tomto pořadu je dobré právě to, že je to soutěž.“
Není divné, že jste kamarádi a najednou mezi sebou soupeříte?
„Právě takové to není, všichni jsou na stejné lodi, není tu klasická rivalita. Všechny celebrity jsou ve stresu, takže jim ani nevadí, že jde o soutěž. Bojí se, ale většinou to zvládnou a skvěle zatančí. Jsou šťastné, že se jim to povedlo, že nespadly, nebo že se jim něco nezlomilo…., takže soutěž je pro ně to vedlejší.“
Jak berou Vaši účast ve Stardance kolegové z branže? Zažil jste třeba nějakou závist nebo rivalitu? Změnila Vám Stardance život?
„Stardance mi změnila život, hlavně ta poslední. Jsem více vnímán okolím, protože jsem došel do finále. Tři měsíce jsme byli každý týden na obrazovce, takže lidé mě více registrovali. Ale jinak se nic nezměnilo. Mám spoustu kamarádů ve svém oboru, myslím, že žádná závist tu nebyla. Tu jsem si pořádně prožil, když jsem bojoval o své mety, tam opravdu byla velká rivalita.“
V prostředí soutěžních tanců panuje rivalita? Velká?
„Panuje. Já si myslím, že rivalita je všude, když o něco jde. Tady šlo o tituly. Já jsem získal pět titulů, dále titul v show dance, titul Mistr střední Evropy, takže rivalita byla dost velká a ten psychický tlak od ostatních párů je také dost náročný.“
Jak vnímáte tanec Vy, coby soutěžící? Je to sport nebo umění? Měl by být součástí Olympijských her?
„Dva rozporuplné názory teď panují světem. Jedna strana zastává názor, že je tu fyzická síla, rychlosti, dovednosti, zkrátka olympiáda. Druhá strana se zastává umění. Já se zatím nemůžu stoprocentně přiklonit ani k jedné ani k druhé straně, já bych to nejraději nějak skloubil dohromady. Myslím si, že je těžké rozhodnout. Ale – pokud se dvě těla pohybují a kmitají na danou hudbu, je to třeba aerobik, nebo něco takového. Tanec by měl zůstat tancem, měl by být naplněn buď samotnou osobností, nebo herectvím. Tanec není lepší tím, že zvednu nohu o třicet procent výš a tím vyhraji. Jsem pro umění.“
Řadu let jste tančil po boku profesionálních tanečnic. Ve Stardance, kterou sleduje celý národ, tvoříte choreografii s partnerkou, které není tanec úplně blízký. Jak to prožíváte?
„Já si to ve Stardance užívám. Je to pro mě zábavné právě proto, že jsem vždy vystupoval s profi tanečnicemi. Teď konečně prožívám zábavu a legraci. S amatérem nemůžu tančit naplno, trošku musím ubrat, ale člověk nachází jiné možnosti.“
Soutěže si tedy neužíváte? Jste nervózní?
„Záleží na tom, jaká je to soutěž. Na Mistrovstí světa je určitě větší psychický tlak a nápor, obecně řečeno, na velkých soutěžích. Já jsem se ale účastnil soutěží tak často, že se pro mě staly rutinou a potom jsem už žádné nervy ani stres neprožíval. Budoval jsem si nějakou pozici ve světovém žebříčku, jezdil jsem třeba každý týden, nebo minimálně dvakrát do měsíce, takže mi to už ani nepřišlo. Vůbec mi nevadilo, jestli tančím před plnou halou, před prázdnými židlemi, před kýmkoliv, kdekoliv, člověk má všechno tak zajeté, že ke stresu docházelo minimálně, mluvím tedy za sebe. Spíše při vyhlašování výsledků. Člověk vše odtančí a v okamžiku, kdy se čtou jména, jsem stres cítil. Vlastně až ve finálovém kole.“
Řekl jste také, že tanečník musí být odolný. Proti čemu?
„Tanečník musí mít obrovskou odolnost proti všem vlivům, které existují. Jednak fyzickou, ta se dá nějakým způsobem vytrénovat, ale hlavně psychickou, která je při top tanci mnohem důležitější než ta fyzická. A v neposlední řadě také před svou vlastní osobností. Je důležité, jak je člověk uvnitř silný, jak ustojí všechny prohry a porážky, nebo vítězství.
Všichni chceme vyhrávat, ale když vyhráváme, tak co dál? Jak se dál rozvíjet, jak se dál posunout? Těžší je vítězství několikrát zopakovat, než jednou vyhrát. Vůči všem těmto vlivům musí být člověk odolný.“
Souhlasíte tedy s tvrzením, že tanec, uvážíme-li, že musíte podat fyzický výkon a vydat ze sebe emoce i herectví, je tedy těžší než mnohý sport?
„Hm, myslím, že ano. Tak například atletika. Atleti mohou během svého výkonu slintat, plivat, nemusí se u toho tvářit , nemusí u toho dobře vypadat, nemusí dělat, že to je zábavné. Po této stránce je tanec těžší. Samozřejmě extrémní sport klade na člověka ještě větší zátěž, ale tanec se většinou přirovnává k atletice. Jenže tanec obsahuje ještě navíc divadlo.“
Říká se, že v umělecké branži je tanec to nejtěžší povolání ze všech. Zranění, poškození kloubů, krátká kariéra… Souhlasíte?
„Tomu bych věřil a potvrzuji to. Souhlasím, stoprocentně, opravdu.“
Co je tedy dobré na tom být tanečník?
„Svoboda. Neprodávám hotový produkt, já jsem produkt, můžu se měnit, můžu měnit choreografii a vystoupení, je to svobodné.“
Dnes není výjimka, že mladí lidé umírají na kurtech, při zápasu, při tanci. Vy jste také během jedné soutěže zachránil život mladému tanečníkovi. Nemáte pocit, že se tlak na soutěžící přehání? Co dělat?
„No, to je těžká otázka. Problémům se zdravím dost pomáhá životospráva, na kterou mladí lidé často zapomínají. Je nutné dodržovat pitný režim a správné stravování, to pomáhá hodně. A nejdůležitější je nebát se jít k doktorovi, když jsem sportovec. To bych zavedl jako povinnost. U nás ve svazu to povinné není a myslím, že je to velká chyba. To bychom mohli velmi rychle inovovat, každý tanečník bez výjimky by musel mít nějaký doklad od lékaře, že je schopen vykonávat sport na takové úrovni a při takové zátěži. Vrátím-li se konkrétně k p ípadu, který jsem řešil já, to byla vrozená vada, nebylo to přepracováním.“
V případě, že by člověk nebyl stoprocentně zdravý, doporučil byste mu tanec?
„Záleží do jaké úrovně. Nejvyšší mistrovskou třídu bych určitě nedoporučoval. Ale začátky, volnější tempo, proč ne. Nemusí se každý týden jezdit na soutěž, spíše jednou za měsíc, zátěže si může každý vybrat a ubrat. Záleží na každém jednotlivci, jak často chce soutěžit, zda každý týden, nebo jednou za měsíc či za půl roku.“
Tanec, nebo jakýkoliv pohyb, je droga. Mnozí se už nedokážou této drogy vzdát. S tím souvisí i tanec vozíčkářů. Jak jste přijali fakt, že budete tvořit choreografie právě s nimi?
„Jsem fanoušek vozíčkářů, podporuji jejich aktivity, ale právě u tance jsou nohy třeba. Nevím, zda je to právě ta správná činnost. Když jsme se dozvěděli, že budeme tančit s vozíčkáři, nebyli jsme si zpočátku jisti, zda toto spojení bude to nejlepší. Ale nakonec to bylo hezké. Při tvorbě choreografie záleží také na zdatnosti vozíčkáře, někdo se umí postavit na vozíčku, někdo ne. Tomu jsem musel přizpůsobit choreografii.“
Dodržujete správnou životosprávu?
„Snažím se vybírat si jídla, můj jídelníček je daný i tím, že některá jídla prostě nemám rád. Například klasické knedlíky a tučná jídla. Tím je to pro mě asi jednodušší. Vybírám si zeleninu, maso střídám, jím kuře, ryby i hovězí, nejím jenom kuřecí maso. Nejím pečivo. Vybírám potraviny, čtu co obsahují, nebo jdu do BIO prodejny pro oplatky. Snažím se nepřejídat, to je hlavní.“
Ale taneční také často říkají, že sílu potřebují a jí hodně. Je to správné?
„Někdo může i před výkonem sníst řízek a jít tančit, má potom opravdu sílu. Jiný člověk nemůže po řízku tančit ani druhý den. Je to zkrátka individuální.“
Mohl jste pít alkohol před soutěží?
„Mě alkohol neuvolnil, já jsem před soutěží pít nemohl. Nikdy jsem moc nepil, většinou jsem až oslavoval vítězství.“
Mohl jste po bujarých oslavách druhý den tančit?
„Mohl, ale výsledek byl horší, člověk sám si to úplně neuvědomuje, zkrátka není tak vnímavý.“
Někteří lidé se mužům-tanečníkům posmívají, pohrdají jimi, dokonce i mnohé ženy říkají, že si nepřejí, aby jejich syn byl tanečník. Co na to říct?
„S tím jsem se samozřejmě setkal. Vím, že hodně lidí zastává tento názor. Můžu říct jen to, že já jsem se za to vůbec nikdy nestyděl a také jsem se moc s posmíváním nesetkal. Ale je pravda, že jsem vždy tančil na vrcholové úrovni, za to není třeba se stydět, takže spolužáci nemohli moc rýpat.“
Někomu se nelíbí mužské kostýmy, protože prý vypadají nemužně. Jak se na to díváte Vy?
„V dnešní době už to není pravda, to možná bývalo kdysi. Dnes jdou kostýmy tak kupředu, vůbec se nenosí upnuté kalhoty, pokud nejde o balet. V našem společenském tanci můžete dnes tančit i v roláku, můžete mít oblečení zdobené, nezdobené, průhledné, neprůhledné, je to právě na Vás, tančíte v čem chcete. Záleží na osobnosti samotné. V atletice se také nosí „upnutý obleček“ a nikdo to neřeší. Nikomu nepřipadají atleti divní.“
Zažil jste někdy trapas, který byste chtěl vrátit zpátky?
„Nemůžu úplně říct, jednou se mi roztrhly kalhoty, ale dotančil jsem.“
A chtěl jste někdy vyloženě utéct pryč?
„Prohra. Když jsem poprvé čelil velké prohře, to jsem měl chuť s tím seknout a utéct. Ale má láska k tanci mi to nedovolila.“
Zamilováváte se do svých partnerek?
….“ 🙂 Je pravda, že tanec dvě osoby sbližuje. Tráví spolu dost času, připouštím, že zamilovávám. Já jsem s jednou svou taneční partnerkou žil, ale po čase jsme se rozešli. Od té doby jsem neměl žádnou svou taneční partnerku jako přítelkyni, nedělá to dobrotu.“
Říká se, že jsou tanečníci ve vztazích nejpřelétavější. Je to tak?
„To není pravidlo. Je to individuální. Fotbalisté a hokejisté také střídají modelky.“
Plánujete už rodinu?
„Ano. Právě se s přítelkyní chystáme koupit nějaký byt, myslíme na společný život.“
Dnes jsou tanečníci v divadlech často vidět nazí, nebo se svlékají. Tančil byste nahý?
„ 🙂 Jedině ve spodním prádle ale nahatej nikdy :-)“
Proč jste potetovaný?
„Mám na sobě dva citáty, které mě dost hluboko zasáhly, tak jsem si je chtěl zvěčnit na svém těle.“
Jaké máte koníčky?
„Můj největší koníček je běh. Pokud mám čas, tak vyběhnu ven. Druhý koníček jsou pro mě masáže, na ty jsem si opravdu zvykl a to si neodpustím.“
Tvrdí se, že se při běhu ničí klouby. Záleží na zdraví každého jednotlivce, zda vydrží nebo ne?
„Ano. To samé je i u tance. Někdo se tancem zničí. Já naštěstí ne, tedy musím zaklepat.“
Ale mnozí ochrnou třeba za dvacet let a skončí na vozíčku. Nebojíte se?
„Nóóó, nemůžu říct, že se nebojím. Ale nežiju s tím, že bych se opravdu bál a chtěl někde ubírat. Pokud to přijde, tak přijde. Nebo nepřijde. “
Vystihuje Vás tedy „Bojím se, ale neuberu“? Jaký jste?
„Jsem veselý, plný energie a pozitivní, to můžu určitě říct. Určitě jsem extrovert. Raději slavím, než sedím doma.“
Jste rvavý?
„Ano, jsem bojovník. Bojuji, ale správně, ne zákeřně, nebo za každou cenu.“
Děkujeme za rozhovor
Eva Smolíková
Foto: archiv Marek Dědík, Eva Smolíková
