Jsem Brána, celovečerák Ex Machina a zahraniční kraťasy

NoD se vydá do vesmíru

NoD se vydá na cestu do vesmíru. Projekt Bio NoD představí české sci-fi Jsem Brána, celovečerák Ex Machina a zahraniční kraťasy

Kapitola dvě, Planeta Země, NoD. Druhé promítání projektu Bio NoD tentokrát budou spojovat filmy na téma sci-fi a vesmír. Dozvíte se také, jaký pohled na sci-fi mají tvůrci v dalších koutech zeměkoule díky krátkometrážním filmům. Večer zakončí futuristický snímek Ex Machina, který ukáže zda i roboti mají city. Spousta filmů, diskuze a 4 hodiny napětí. Startujeme 28/2 od 18:00 – skafandry s sebou.

Krátký film JSEM BRÁNA od režiséra Robina Kašpaříka je první českou adaptací příběhu Stephena Kinga. 15minutový halucinogenní trip (o muži uvězněném v karanténě vesmírné lodi) má za sebou jízdu po světových festivalech. Získal cenu za nejlepší krátký horor na americkém MFF v Nashvillu, byl vybrán na nejprestižnější světový festival hororu a sci-fi v katalánském Sitges a promítal se i v Hollywoodu na festivalu HollyShorts. Tento snímek bude mít své třetí uvedení v ČR právě v NoDu společně s diskuzí s režisérem snímku, který přiblíží průběh neobvyklého natáčení. Snímek je totiž celý natoč ený očima hlavního hrdiny.

Večer doplní několik krátkometrážních sci-fi, které se liší ve zpracování – animace, stop motion, kresba nebo hraný film. Poznáte cestu komety vesmírem (BEGINNINGS – FR), zlatou vesmírnou horečku (Prospect – USA), vesmírný tanec (Space Hip – HU), dozvíte se, jak sestrojit brýle, které vidí do budoucnosti (Casual Sci-fi – USA) nebo také čemu se vyhnout během cestování kosmem (Death in space – UK).

Celý večer pak zakončí skvělý celovečerní film Ex Machina (UK), který ukazuje, zda mají i roboti city.

Anna Kudláčková

Taneční magazín

Možnost zobrazení

Jana Bernartová a její vernisáž

Vážení přátelé umění,
srdečně vás zveme na vernisáž výstavy

Jany Bernartové
Možnost zobrazení 

Kdy: ve středu 21. února 2018 v 19:00
Kde: v galerii Video NoD, Dlouhá 33, Praha 1

Jana Bernartová ve své práci zkoumá vztah mezi virtuálností digitálního prostoru a jeho materiálními přechody do světa věcí. Dodržuje zásady a možnosti přednastavení a standardizace a jejich případné selhání. Ve svých minimalistických instalacích sleduje problematiku uchopení barevnosti ve skupenstvích a kombinacích, jako tradiční pigment a digitální barva, barva a její pojmenování, barva ve veřejném prostoru, škála různosti jedné barvy, virtuální vs. reálné, možnosti vnímání (oka), možnosti jazyka barvy definovat.

Projekt pro galerii Video NoD je součástí cyklu Tekuté krystaly RGB, který autorka rozvíjí od roku 2016 a jeho podstatou je uvažování o zobrazení digitálních barev – kdy neexistuje jejich přesné zobrazení.

Video NoD
Jana Bernartová: Možnost zobrazení
Kurátorka: Veronika Zajačiková
22. 2. – 23. 3. 2018

 

Šárka Syslová

 

Taneční magazín

Paralelní pozdravy

Komentovaná prohlídka výstavy Anny Hulačové a Jany Vojnárové

Výstava Anny Hulačové & Jany Vojnárové – Paralelní pozdravy 

Výstavou provede kurátor výstavy Pavel Kubesa a obě autorky

Kdy: v úterý 30. 1. 2018 v 18:00

Kde: Galerie NoD

Anna Hulačová je známou a uznávanou sochařkou, která reflektuje různá mytologická, folklorní a náboženská témata a příslušnou symboliku. V roce 2016 byla laureátkou Ceny Jindřicha Chalupeckého a v témže roce získala cenu Osobnost roku, kterou již 15 let pořádá časopis Art+Antiques s portálem Artalk.cz. 

Jana Vojnárová vychází ve své práci z vlastních rodinných příběhů, především z událostí, které postihly její rodinu během 2. světové války. Ty zpracovává do konkrétních koláží, ve kterých používá rodinné fotografie, osobní fotografické dokumentace a dokumentace slovenského folklóru.

Výstava Paralelní pozdravy je komunikací dvou medií, které jsou fyzikálně odlišné, ale existuje mezi nimi jakési tematické pouto, které funguje jako vstupní brána k průniku jednoho světa do druhého a naopak. Fyzické propojení sochy a malby, vzájemně do sebe vstupujících, se rozehrává v charakteristické prostorové architektuře výstavy, která přesahuje tradiční prostor galerie. Výstava tak vytváří různé imprese odehrávající se pomezí science fiction a historické reference: v komunikaci a prolnutí děl obou autorek vnímáme přímé náznaky vstupování do různých časových dimenzí, paralelních světů a vesmírů, které plodí různé fyzické mutace.

Výstava potrvá do 16. 2. 2018.

 

Šárka Syslová

www.nod.roxy.cz

www.facebook.com/nodprague

NoD, Taneční magazín

Kdo chce být hrdina, ať se přihlásí!

Útrapy komiksových hrdinů

12.prosince uvedlo Divadlo  NoD premiéru pod názvem „Osamělost komiksových hrdinů“. Jak název  napovídá,  trošku jsme nahlédli do života a běžných starostí superhrdinů. Pozorovali jsme stesky a strasti Supermana (Martin Cikán), Batmana (Jan Strýček), Catwoman (Lumíra Přichystalová) a Hulka (Láďa Karda).

Kdo by si  alespoň jednou nepřál být hrdina? Nebo být krásný, bohatý, slavný… Ale jak  svůj úděl prožívají ti, kterým všichni závidí? Jsou šťastní?   Jsou především výjimeční, dá  se  tedy říct, že se rozhodně nezačlení do běžné společnosti. V přírodě jsou tyto tzv. „bílé vrány“ klovány a vyháněny ze společenství svých druhů.  A právě  osamělost  je hlavním trápením našich hrdinů. Nemají se komu svěřit, však  by také  jejich staroste m  stejně nikdo nerozuměl,  nemají běžný partnerský vztah, kdo by vedle  nich žil?  A stačil by vůbec  běžný smrtelník naplnit jejich představy o partnerství?

„Normální lidé“ sní o tom (tento fakt je doložen jistou americkou studií), že jsou superhrdiny a hrdinové zase sní o tom, že jsou „normální lidé“. Také by rádi zkusili jít na procházku do lesa, prožít úplně obyčejný  partnerský vztah, ale jak se to proboha dělá?

Dívky chtějí být úspěšné a krásné. Catwoman krásná je, v slušivém latexovém kostýmu, statečná a silná. Jenže kdo by s ní žil?  Ve skutečnosti mají muži z takovýchto žen strach. Možná je rádi pozvou na večeři či….. ale žít s nimi? Catwoman nemůže najít partnera. Maminka na  ni neustále naléhá, prý její kamarádky  jsou už dávno těhotné  a Catwoman takový tlak samozřejmě  rozčiluje. Rozhodne se, že se s někým seznámí. Jenomže partneři, kteří si na ni troufnou, nejsou ledasjací. Kde by také  ti „normální“ vzali odvahu?  Nechtějí mít vedle sebe ženu, ze které mají permanentní pocit méněcennosti. Samozřejmě, že naproti ní sedí nakonec Batman, který předstírá obyčejného člověka. Zápletka, která kouzlí úsměvy na tvářích diváků, je velmi umělá  a komická, ale  přesto ji psal život sám. K silné ženě přijde zase jen odpovídající protějšek. Jejich vztah ale neklape. „Ráno je ultramegatrapné“…, konstatuje Catwoman.  Prý potřebuje někoho, kdo je víc jako ona. Nevnímá, že Batman je právě jako ona.  Krásné Catwoman neklape žádný vztah. I když nakonec zůstává v jednom svazku, sp íše z povinnosti, není šťastná, jak cítíme z jejích slov – „Nechci o tom mluvit“.  Proč  tedy ženy sní o tom, že jsou krásné a přitažlivé?

Batman už nechce za nic na světě být hrdinou. Chce být obyčejný.  Chce jít do lesa na procházku, na fotbal, mít také volno. Chce skončit se super životem. Pořídil si psa. Jenže, jak se ukáže, neumí se o něj starat. Z jeho prokletého hrdinského života ho vysvobodí až padouch největší – louže. Batman uklouzne, poraní si míchu a vede zcela nový život. A vlastně – není vůbec horší. Vcelku hořké zjištění, ale přesto se tak mnozí úspěšní mohou cítit. Vždyť dnešní super úspěšný člověk musí neustále  pracovat jako stro j. Kolečkové křeslo je vlastně odpočinkem. Proč tedy tolik toužíme být úspěšní?

Jak slyšíme z úst nešťastného Supermana, být super není super. Neustále se pokouší spáchat sebevraždu, ale nemůže ani normálně zemřít.  Když už je úplně na dně, naloží mu ještě Batman své povinnosti, protože končí s kariérou superhrdiny.  Zoufalý Superman ví, že zákonitě ten, kdo je  na konci svých sil, obdrží  ještě nějaké ty problémy navíc.  Proč tedy chceme být výkonní a super?

Oproti těmto třem superhrdinům je tu Hulk, který se pokouší být klidný. Jenže stačí fronta na poště…. Během hry sledujeme jeho úsilí, jak se naučit zachovat klid. Postřehy ze života jsou podány jak jinak než výstižným způsobem – v okamžiku, kdy už si myslíme, že jsme něčeho dosáhli, stojíme zase na začátku…. Myslím, že v posledním zlostném výbuchu Hulka nejeden divák najde sám sebe. Hulk také navštíví kurz s Mistrem, kde se snad konečně dozví, jak se ovládat. Trošku  rad, které účastníci samozřejmě dobře zaplatí, uchop í Hulk po svém a stává se také velkým Mistrem.  Dráhu Hulka  sleduji s potutelným úsměvem, mimo jiné je tu „Mistrně“  podáno, jak kvalitní výrobky v současné době na planetě Zemi máme, i  superhrdinové se nestačí divit.  A totéž platí o mnohých „Mistrech“ a přednášejících.

Představení je doplněno vstupy robota r2d2. Zvesela a ladně se pohybuje po scéně, až člověk zatouží mít něco takového doma. Jeho zvuky jsou překládány do titulků. Dvojice robotů, kteří vypadají, jakoby právě dorazili  ze Starwars, se starají o hudební vsuvky.

„Osamělost komiksových hrdinů“ režiséra Janka Lesáka  (spolupráce na scénáři -Tomáš Plhoň) je zábavná hra, plná trefných  poznámek a postřehů od první sekundy až do poslední. Jediné, co mi bohužel během hry trošku vadí,   je užívání  příliš mnoha vulgárních slov. V některých okamžicích jsou vulgarismy na místě, někdy jsou už zbytečné a v ostatních ohledech jinak  kvalitní hru shazují. Ráda bych také vyzvedla, že „postelové scény“ byly vkusné, zábavné a vypověd ěly vše potřebné bez zbytečné nahoty, které je v dnešní době divák už přesycen. V zásadě komická hra je plná hlubokých podtextů, které jsou spíše tragické, posloucháme-li pozorně. Inscenace  také obsahuje mnoho úsměvné kritiky naší současné společnosti. Je určitě dobré, poukáže-li tvůrce na různé nešvary, které se nám denně dějí, ale nemáme ani čas o nich přemýšlet. Být si jich vědom a smát se jim, je možná ten nejlepší způsob, jak je vymýtit.  Bohužel se domnívám, že drtivá  většina diváků, kteří tento kus zhlédnou, bude jen nevěřícně kroutit  hlavou, protože  nebude mít ani tušen&iacu te; o pravdivosti pocitů, které osamocení úspěšní prožívají. A pomyslím-li na typickou lidskou vlastnost – neschopnost pochopit druhé,  ohodnotí problémy úspěšných jednoznačně: „No jo, chudáci, ti už neví, na co by si stěžovali! Co by ještě chtěli?…“ Anebo hloubku tohoto zábavného a poučného představení nezaregistrují  vůbec.

Ale možná  se mýlím. Rozhlédnu-li se kolem na konci představení, v hledišti to vře, diváci bouří a já tleskám, až mě bolí ruce.

Eva Smolíková

Foto: NoD, Roxy

Taneční magazín