Štítek: Louskáček

Přišel čas snění s Louskáčkem

Oblíbený vánoční výlet do světa fantazie je opět tady

11. listopadu uvedla Tanečního konzervatoř hl. m. Prahy v divadle Hybernia oblíbený balet Louskáček, tentokrát zase v jiné verzi. Taneční konzervatoř letos slaví 80 let své existence, takže tato inscenace je vlastně součástí oslav.  Na jevišti se představili studenti všech ročníků konzervatoře. Malí vojáčci a myši byli studenti 1.-3. ročníku, vločky, valčík  a arabský tanec studenti 5.-8. ročníku. Ale také již nadějná jména  v rolích prince Louskáčka a hlavní  dívčí hrdinky  Klárky.  V roli Klárky se představila Maria Yoshimoto, v roli malé  Klárky Zlata Zhara. Louskáčkem – princem se stal Albert Schmidtmayer, malým Louskáčkem Matěj Skočdopole.

Choreografie vznikla pod vedením Jiřího Horáka, vychází sice z klasického libreta, ale v této verzi je inscenace doplněna multimediální projekcí.  V rekvizitách není žádný plyšák ani létající postel, s kouzly nám pomáhají moderní technologie,“ vysvětluje  ředitelka Taneční konzervatoře hlavního města Prahy Pamela Morávková.

 

Autoři děj zasadili do atraktivní části Prahy- Starého Města.  Uvidíte kouzelné sněžení, pohádkové víly a zdobení vánočního stromku.  Neopakovatelné! Místo statických kulis se celé jeviště stává prostorem reagujícím na hudbu, choreografii a příběh. 

 

Hranice mezi realitou a snem se rozplývá

 

Nataliya Grimberg, designérka a futuristka, tvůrkyně projekcí,  dodává:  „Každý obraz se lehce pohybuje, mění, dýchá. Je to jemné, neokázalé kouzlo, které dělá z Vánoc něco, čemu chceme věřit znovu a znovu.“

 

Ano, já coby divák naprosto souhlasím a lépe to říci nemohu. Je to tak. Kouzlo Vánoc. Znovu a znovu. Opět Vás chytne, zase uvěříte…. Uvěříte i Louskáčkovi.

 

Nelze si představit lepší večer s větší nadílkou umění, než je právě tato. Je to strop všeho, co nám kultura nabízí. Čistý, ryzí tanec, který je navíc doplněn  projekcí, která uchvátí a také kostýmy, které jsou příjemné na pohled.

 

Pro úplně nejmenší je možná dobré, když příběh znají, protože mohou lépe rozehrát svou fantazii.

 

Zopakuji příběh, který známe: Malá Klárka dostane k Vánocům dřevěného Louskáčka, netuší ale, že s úderem půlnoci se hračka probudí. Klárka s ní prožívá svůj sen… Udatný Louskáček bojuje proti Myšímu králi.  Ocitnou se v říši sněhových vloček (křehká a třpytivá krajina), putují různými krajinami plných motýlů, ptáčků, až do Království Víly Vánoc. A tam čeká pestrá paleta barev tanců!

 

Já osobně jsem viděla Louskáčka už vícekrát, mám ho ráda, pokaždé je jiný a musím říct  –  nezklamal! Je to krásně strávený večer před Vánoci, navíc  v krásném divadle Hybernia, sen, tajnosti, kouzla…  zkrátka krása a neopakovatelnost okamžiku. Moc se mi to líbilo. Tanec je čistý, krásný, nemám co dodat. Já jsem byla  zhruba  dvě hodiny šťastná a přeji tento krásný předvánoční  čas  všem.

Foto: Eva Smolíková

Eva Smolíková

Taneční magazín

Rozhovor s tanečnicí, choreografkou, pedagožkou, uměleckou vedoucí souboru Dance 4 People Sabinou Bažantovou

„Děkuji za každý den, že tančím. Život tanečnice nese i spoustu negativ, ale pozitiva převažují“

Sabina Bažantová říká: „Tanec je můj životní styl,“ na  scéně poprvé zatančila již ve svých šesti letech v představení Zlatovláska. Vystudovala Taneční konzervatoř hlavního města Prahy. Po škole byla členkou tanečního souboru Pop Balet a taneční skupiny Evil Dancers. Nyní je členkou Art 4 People a od září roku 2022 je uměleckou vedoucí tanečního souboru Dance 4 People. Působí také jako pedagožka a choreografka.

Tanci se věnujete  od svých pěti let, když jste začala navštěvovat Baletní školu Pirueta. Také jste tančila v Dětském baletu Praha a objevila se na scéně  v představeních jako Petr Pan, Sněhová královna, Louskáček, Večer plný muzikálů, Alenka v říši divů … Měla jste ještě i jiné zájmy? Pamatujete si  jaké to bylo poprvé na scéně?  

„Baletní škola Pirueta byla mou taneční kolébkou a podpořila mou vášeň pro balet a vystupování na jevišti. Během dětství jsem měla spoustu koníčků. Vděčím za to hlavně své mamince, která mě kromě tance vedla také k dalším sportům. Chodila jsem na tenis, aerobik, plavání, milovala jsem a dodnes miluji lyžování (ačkoli jsem je měla kvůli tancování jako aktivitu vždy na   ‚bleaklistu‘, tak mě to nebezpečí neodradilo),  s bratrem jsem si zkusila golf, také jízdu na koni a ve volném čase jsme podnikali výlety na kolech, anebo na inline bruslích. Jsem velmi energický a aktivní člověk a sport od dětství miluji téměř ve všech formách. Věnovala jsem se rovněž hudbě (chodila jsem na zpěv, hrála na keyboard a flétnu, chvíli dokonce i na kytaru. Bavilo mě malovat a tvořit, takže samozřejmě proběhly výtvarné kroužky typu navrhování oděvů, šití nebo keramika.

Jaké to bylo poprvé na scéně, si pamatuji naprosto přesně. Tančila jsem roli „vlnky“ v baletním představení Zlatovláska, pořádané právě baletní školou Pirueta. Bylo mi tenkrát 6 let. Byla jsem strašně nervózní, ale milovala jsem každou vteřinu od prostorového nácviku na jevišti v divadle (to bylo totální wow), přes přípravy, krásný kostým, účes, líčení, a hlavně … třpytky! Až po samotný výstup v záři reflektorů před divadlem plným diváků. Nejen že mě to bavilo… cítila jsem se doma.“

Tanec jste vystudovala na Taneční konzervatoři hlavního města Prahy a během studia jste se představila v baletu Labutí jezero (ND Praha) a Děvčátko se sirkami (Stavovské divadlo). Po škole jste byla členkou tanečního souboru Pop Balet a taneční skupiny Evil Dancers. Nyní jste členkou Art 4 People a od září roku 2022 uměleckou vedoucí tanečního souboru Dance 4 People. V čem byste si ráda zatančila? Nebo máte nějakou roli, které byste ráda na scéně vdechla život?

„To jsou moc dobré otázky! Povahově jsem velmi hravá. Možná to souvisí s tím, že jsem blíženec. Baví mě být každý den někdo jiný. Trochu to asi dělám i v normálním životě, že si tak jako dávám role podle toho, jak se zrovna cítím. Nejraději mám role, kde se můžu vyřádit. Nesmírně jsem si užívala roli Sněhové královny, která je chladná a odtažitá, necitelná k lidskému utrpení a lásce, zároveň je krásná, mocná a reprezentuje extrémní racionalitu. Také role Zvoněnky v baletu Petr Pan. Je malá víla s obrovským srdcem, ale dokáže být pěkná mrška. Je temperamentní, vášnivá, loajální, někdy tvrdohlavá, ale vždy opravdová. Takové role, to je něco pro mě. Když jsem tančila Klárku v Louskáčku, byl to krásný zážitek, ale emočně a herecky jsem se jako hodná Klárka moc „nevyblbla“. Když se jedná o role, vždy inklinuji k té temné straně :-D. Ačkoli v normálním životě se snažím lidem pomáhat, jak jen to jde a konat to nejlepší a často slýchám, že jsem takový anděl… Tak možná právě pro to si to kompenzuji.

A zda je tu nějaká role, kterou bych si nyní chtěla zatančit? Takový můj sen je zatančit si v muzikálu Hříšný tanec, který jsem viděla miullý rok v divadle v Londýně a asi než konkrétní role, tak si momentálně přeji zažít různé projekty a spolupráce se zajímavými osobnostmi tanečního světa. Nicméně pokud by někdy vznikla taneční inscenace, kde by hledali tanečnici do role Harley Quinn nebo Cat Woman a byla bych vybrána… Wow, asi bych to nadšení musela rozdýchat.“

Také jste absolvovala studia pedagogiky tance na HAMU v Praze a sama jste lektorkou tanečních kurzů v Place 4 People. Jako pedagožka působíte také na tanečním oddělení ZUŠ Harmony a taneční techniku učíte i v MZ Dance Team. Co Vás na práci pedagoga baví? 

„Od mala jsem vůdčí typ a být učitelka, bylo jedno z povolání, u kterého jsem věděla, že si ho rozhodně musím vyzkoušet. A co mě na té práci baví? Je radost sledovat, jak se někdo zlepšuje, roste, objevuje svůj talent nebo překonává vlastní limity. Naplňuje mě probouzet ve studentech / kurzistech stejnou vášeň k tanci jako mám já sama. Můžu být pro žáky někdo, kdo je motivuje, podpoří nebo povzbudí, když nevěří sami sobě. Budovat tzv. safe space – prostor, kde se lidé cítí v bezpečí, mohou si zkoušet, chybovat a růst. Nesnáším rutinu a na učení je nejlepší, že každý den je jiný – je to živé, dynamické, každý student přináší něco nového. Navíc i já se při výuce stále učím – o sobě, o druhých, o svém oboru. Je to obousměrný proces. Během učení jsem zažila spoustu krásných momentů, kdy cítím, že díky té komunitě, kterou tam máme a vztahem mezi mnou a studenty – tanečníky, nastávají malé změny v životním přístupu, myšlení nebo postoji. Být pedagogem je obrovská čest a zodpovědnost. Musíme brát v potaz, že cokoli řekneme, může naše studenty (ať to jsou děti nebo dospělí) ovlivnit do konce života. Jsem vděčná, že na lekcích společně sdílíme hlavně radost a vznikají tam nezapomenutelné zážitky“

 Věnujete se také choreografii. Co Vás přivedlo k tomuto oboru? A máte v něm nějaké vzory?

„Ano, tvorba choreografií je mou nedílnou denní součástí. Myslím, že k choreografii se přirozeně více nebo méně dostane každý tanečník, natož pokud je i pedagogem. Jako teenager jsem si začala vymýšlet sestavy na soutěže a různá taneční vystoupení, ale že by se jednalo o nějaké umělecké počiny, myslím si, říct nedá :-D. S vnímáním choreografie jako oboru jsem se poprvé setkala na HAMU, kde jsme hodiny choreografie pravidelně navštěvovali. Choreografie jsem nejdříve začala vytvářet tedy soutěžní pro své děti z tancování a následně na naše taneční vystoupení se souborem Dance 4 People, kde je mou prací tvořit hlavně choreografie na komerční akce pro klienta nebo do videoklipů či filmu na klíč.

V tvorbě mě ovlivňují hlavně tanečníci ze zahraničí. Takovým největším vzorem je pro mě momentálně Malou Linders, Yanis Marshall, Elena Yatkina nebo Zoi Tatopoulos. Inspiruji se také dost na sociálních sítích, sleduji tam spoustu neskutečných tanečníků z Česka i zahraničí.  Fascinuje mě, jak pracují s dynamikou, výběrem a znázorněním hudby, emocí, nebo tělem jako vyjadřovacím prostředkem.“

Aktivně se věnujete tanečním stylům Lyrical dance, Heels dance, Contemporary a klasickému tanci. V čem se cítíte nejlépe Vy sama?

„Nejlépe se nyní cítím asi v Heels Dance. Podpatky jsem nosila takové plastové na hraní už ve svých 3 letech. Jako teenager jsem podpatky nosila snad i do lesa. Ve svých 24 letech jsem navštívila lekci High Heels u Ginger a je to jako láska na první pohled. Hned jsem věděla, že to je to ono, co chci tančit. Lyrical dance, klasický tanec i Contemporary miluji, ale Heels dance cítím, že jsem já. Tanec na vysokých podpatcích nemá jen jednu formu, můžete na nich tančit street dance, různé fiusion styly, každý lektor si tam může vnést sebe a mě osobně extrémně baví a naplňuje ženskost, smyslnost, elegance, technika a sem tam prvky akrobacie – to jsou moje Heels Dance.“

Jako tanečnice a performerka se představujete na různých společenských, kulturních i firemních akcích, na módních přehlídkách, ve videoklipech i na koncertech. Co Vás baví na performanci, což je vlastně umělecké vyjádření se pomocí těla, které se stává jakýmsi „hudebním nástrojem“ umělce?

„Já se strašně ráda ukazuji a předvádím. Jsem ráda středem pozornosti a vystupování je pak přesně tím, co mě činí šťastnou. Jde o živé, přímé a fyzické vyjádření, které nepotřebuje slova – tělo je médium i sdělení zároveň. Baví mě na lidi předávat energii, nějaké emoce. Baví mě i to, že každé publikum ji prožívá jinak – performance je živý dialog mezi mnou a divákem, který se děje teď a tady. V tom je kouzlo, ale i odvaha – být přítomná a otevřená. Nejlepší pocit je pak, když vám publikum dá najevo, že i vy bavíte je a energie se vrací dvakrát tolik. U většiny z nás si myslím, že platí, že skrze pohyb dokážeme zprostředkovat emoci, náladu, myšlenku nebo vnitřní svět tak, jak to mnohdy nejde říct jinak.“

Jaké to je být trenérkou pražských mažoretek a gymnastek v SK Motorlet? Jak jste se k nim dostala? Vyzkoušela jste si tyto obory také Vy sama?

„Pražské mažoretky jsem trénovala rok a gymnastky v SK Motorlet po dobu 3 let. Musela jsem si kvůli tomu tenkrát udělat trenérskou licenci rytmické gymnastiky. K obojímu jsem přišla dosti náhodou. V obou případech potřebovali trenérku baletu / techniky a přes známé se to dostalo ke mně. Byla to skvělá zkušenost. Jsem za to moc ráda. Člověk pochopí, jak důležitý je tanec a technika klasického tance i pro jiné sporty a může s tím pak pracovat dál.“

Na mezinárodních tanečních soutěžích jako je Dance World Cup, Best World Dance Group či Danza Mundial, se pravidelně umisťujete na stupních vítězů. Jaký to je pocit slyšet své jméno na prvních místech?

„Upřímně, téměř vždy je to pro mě velmi milé překvapení. Je to vždy takový blahodárný, radostný a vděčný pocit, že ta těžce vydřená práce má smysl, někomu se líbí, někdo ji oceňuje. Je to pro mě znamení, že to, co dělám, dělám správně a zároveň obrovská motivace titul obhájit i další roky a pracovat tak neustále na sobě i svých svěřencích.“

Patříte mezi ty, kteří si můžou říct, že jejich práce je také jejich koníčkem? Jak ráda trávíte volný čas?

„Rozhodně ano 😀 Tanec je můj životní styl. Neumím si už představit, že bych netančila. Děkuji každý den, že se mohu živit tím, co mě baví. Ne vždy je to samozřejmě jen o tom hezkém… Život tanečnice s sebou nese spoustu negativ a nepříjemností, o kterých se netanečníkům ani nezdá. Ale pozitiva převažují. Je to vášeň. Když je mi psychicky nejhůř, je to forma terapie. Nikdy jsem nešla z tréninku s tím, že by mi bylo hůř než před ním. Tanec extrémně pomáhá nejen tělu (když se provádí správně samozřejmě) ale i mysli.

Kromě tancování se druhým rokem věnuji muay thai, což je tradiční thajské bojové umění. Je to pro mě skvěla forma kompenzačního tréninku a člověk se trošku dostane aspoň na chvíli do úplně jiné sociální bubliny, a i to je občas moc fajn. Nejsem typ člověka, co by dokázal pasivně odpočívat. Ráda jsem v obklopení svých přátel a rodiny a podnikám všelijaké výlety a aktivity. Cestování na můj seznam oblíbených aktivit patří rozhodně také. A když mi přeci jen zbude ještě nějaké volno, věnuji se vizážistice – jako makeupartistka líčím dámy na všelijaké události.

Děkujeme za rozhovor 

Foto: Archiv Sabiny Bažantové

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

 

Rozhovor s tanečnicí a choreografkou Dominikou Metličkovou

„Tanec ze srdce je pohlazením pro duši“

„Velmi ráda předávám své umění dál, a to byl i důvod proč jsem se rozhodla založit si vlastní Taneční studio Dominique, které se otevřelo v roce 2020 v Plzni,“ přiznává lektorka tance, choreografka a milovnice pohybu Dominika Metličková, která se tanci věnuje od dětství. 

Tanci se věnujete od svých pěti let, když jste začala navštěvovat ZUŠ v Pardubicích a již tehdy jste se objevila na scéně Východočeského divadla v Pardubicích. Pamatujete si ten pocit, když jste poprvé stála na jevišti?  

„Než jsem se dostala k baletu, začínala jsem ve třech letech s krasobruslením. V té době jsem také, díky tátovi, který byl sportovní nadšenec, začala lyžovat. S krasobruslením jsem bojovala dva roky. Nechtěla jsem dělat žádné rychlé pohyby, já jsem chtěla dělat jenom ladné pohyby. Takže po dvou letech trenérka řekla mým rodičů. „Dejte ji na balet.“ Doporučila rodičům, kam mají se mnou jít, a tak jsem se dostala k paní učitelce Demlové na balet na ZUŠ v Pardubicích, která na mne koukla a hned mne přiřadila do o dva roky staršího ročníku, protože jsem měla základy baletu právě z krasobruslení a viděla ve mně potenciál.

Na jevišti jsem se poprvé objevila v šesti letech. Velice se mi tam líbilo, nádherné kostýmy, světla, kulisy, bylo to krásné. Co si ale hlavně pamatuji je, že jsem měla respekt a zodpovědnost vůči ostatním dětem. Já už v té době měla v sobě velkou míru zodpovědnosti, že to musím zvládnout. Ta tréma a zodpovědnost mne neopustila dodnes. Vždycky,  když jdu vystupovat tak mám obrovský respekt, není to tak, že bych si říkala, super, umím to, jsem dobrá, jsem skvělá. Právě naopak.“

Zájem o divadlo a tanec Vás v roce 1993 dovedl ke studiu na Taneční konzervatoři hlavního města Praha, kde jste studovala jak klasický tanec (balet), tak jazz, contemporary, lidový či historický tanec. A již během studií jste tančila v baletních představeních Stavovského divadla (Louskáček, Šípková Růženka, Marná opatrnost) a v ND v Praze jste účinkovala v Labutím jezeře. Čím Vás tanec zaujal, že jste mu propadla? A splnila jste si své taneční sny?

„Na konzervatoř jsem šla z naprosto neromantických důvodů. Bylo to v roce 1993, krátce po revoluci. Před revolucí, kdo mohl cestovat, kdo měl volný pohyb? Sportovci a umělci. Když jsem se dostala na konzervatoř, tak až tam jsem baletu zcela propadla, protože tam cítíte tu atmosféru, má to specifické kouzlo, které vás oslní. Takže přijímačky jsem šla dělat s tím, že to zkusím a udělala jsem je a už na nich jsem nasála tu atmosféru a od té doby jsem se strašně těšila, že ze mne bude baletka.

Konzervatoř je ale obrovská dřina, odříkání a těžká řehole. Zoceluje člověka a romantické smýšlení o baletu se během konzervatoře ztrácí. A když skončíte konzervatoř, už se nedíváte z pohledu romantika, ale z pohledu vrcholového sportovce.

Když jsem během studia vystupovala v ND,  tak to bylo vždycky euforické a být alespoň na chviličku jakoby „členkou“ toho souboru, to bylo takové zadostiučinění, taková odměna, krásný zážitek. Já vystupovala již v pátém ročníku. Tančit další role jsem ze zdravotních důvodů už nemohla a musela jsem udělat za tím tlustou čáru. Nebylo lehké se s tím smířit.“

 

Máte za sebou také řadu zájezdových představení po Německu a Francii (Veselá vdova, Fantom opery). S projektem Vídeňského symfonického orchestru Straussovy valčíky jste se zúčastnila turné po Číně. Jaká to byla pro Vás zkušenost? 

„Bylo to krátce po konzervatoři a pro mne jedno z nejkrásnějších období, vystupovat v zahraničí na velkých scénách. Člověk se podíval do koutů různých zemí. Největším zážitkem byl zájezd do Číny se Straussovými valčíky. Procestovat tuto vzdálenou a pro Evropana exotickou zemi bylo nezapomenutelné. Během jednoho měsíce jsme projeli takřka celou Čínu a podívali se na velmi zajímavá místa, protože nás brali i na různé exkurze. Čínské publikum je velmi vřelé a dokáží vše patřičně ocenit. Další krásné zážitky byly z turné po Německu a také ve Francii, kde jsme hráli Veselou vdovu a pikantní na tom bylo to, že jsme to měli nastudované v němčině, kterou Francouzi moc nemusí, ale nakonec se jim to líbilo.“

Od roku 2001 se věnujete lektorské činnosti a vedete taneční kurzy jak pro děti, tak dospělé. Začínala jste na ZUŠ v Pardubicích, pak jste byla na ZUŠ v Praze-Ďáblicích a od roku 2009 učíte v Tanečním centru v Plzni. Co Vás na práci lektorky tance naplňuje a baví? A jaký je o Vaše kurzy zájem?

„Začínala jsem učit na stejné umělecké škole, kam jsem kdysi chodila a pracovala jsem s dětmi a s dospívajícími. V Praze jsem pak pokračovala s dětmi a dospělým  jsem se začala plně věnovat až po přestěhování do Plzně, což bylo v roce 2009, kde jsem začala učit v Centru Tance, což je velká celorepubliková škola tance. Tady začalo mé učení úplných začátečníků a amatérských tanečníků. V té době nebylo běžné jako dnes, že když se člověk rozhodne ve vyšším věku začít s nějakým tancem, má tu možnost. Tady v Plzni jsem byla v podstatě průkopnicí výuky baletu pro dospělé začátečníky. A to by člověk ani nevěřil, kolik dospělých dam si che  plnit své dětské sny. I přes první nesouhlas vedení jsem do dvou let měla plné sály. Navíc tanec obecně je velmi prospěšný pro nejen fyzickou, ale i psychickou zdatnost. V době mého začátku působení v Plzni byl velký zájem o zumbu, byl to boom, a tak jsem se i já stala její instruktorkou a vedu jí v podstatě dodnes,  jen v tanečnější verzi s názvem Fit Salsa. Je to momentálně jeden z nejoblíbenějších kurzů, protože na lekcích pálíte kalorie a vyplavujete endorfiny.

Na lektorské práci mě baví všechno. Baví mě pozorovat ten vývoj, když klientka přijde na lekci a začíná od základních kroků, jak se učí, když vidím, jak je spokojená. Přijde na lekci z práce, je utahaná, bez nálady a z lekce odchází rozesmátá, odpočatá, plná euforie, endorfinů. Klientky přijdou unavené a odchází nadšené. A to mne naplňuje.“

Věnujete se také choreografii pro taneční skupinu DDg (Diamonds Dance Group). Také děláte choreografii se speciálním přáním jako je např. svatební tanec, taneční čísla na večírky nebo přípravy na volné disciplíny na různých soutěžích krásy. Čím Vás práce choreografky naplňuje? Máte v tomto oboru nějaký vzor?

„Tvorba choreografií mě bavila vždy. Je to tvůrčí práce, kde musíte zohledňovat mnoho aspektů. Stejně jako sochař pracuje s konkrétním materiálem, tak i choreograf. Přijde člověk a má speciální požadavky, ať už svatební tanec, překvapení pro novomanžela, příprava na volnou disciplínu, atd. a vy tvoříte choreografii přímo pro něj, kde musíte zohlednit všechny jeho dispozice i indispozice, hlavně, aby to na něm vypadalo dobře.  Samozřejmě dělám různé choreografie i v rámci mých pokročilejších kurzů Lady Salsy a velmi ráda tvořím pro skupinu Diamonds Dance group, kterou jsem založila už v roce 2010 a vystupují na různých akcích, plesech, bálech a firemních večírcích v Plzeňském kraji. Speciální kategorií jsou pak maturitní předtančení, to je vždy velká jízda a každou choreografii beru jako velkou výzvu. Vzory jsem měla za mlada a teď, vzhledem k širokému spektru tanců, žádné nemám.“

Čím je pro Vás tanec dnes? O tanci říkáte: „Tanec ze srdce je pohlazením pro duši.“ Platí to stále?

„Platí. Velmi ráda předávám své umění dál, a to byl i důvod,  proč jsem se rozhodla založit si vlastní Taneční studio Dominique, které se otevřelo v roce 2020, během covidu, což byla strašně náročná doba, a ne úplně vhodná pro tento krok, ale dnes jsem za to vděčná. Máme nové studio se sály plnými denního světla, a to jsem do té doby postrádala.  Studio je pro mě takové třetí dítě. Radost z tance zde předávám dál ve svých lekcích.“

Učíte různé taneční styly od klasiky (balet), přes scénický tanec, muzikálový tanec, fit salsu, lady salsu nebo bachatu až po latinu. Který z těch všech stylů, které ovládáte, máte nejraději nebo má každý v sobě něco, co Vás obohacuje?

„Začínala jsem baletem a ten je pro mne taková ta stará láska, která nerezaví, takže se stále k němu trošičku vracím. Momentálně mne asi nejvíce naplňuje salsa. Hlavně v té lady formě, sólově pro dámy, kde si můžete jednoduchými kroky velmi rychle zatančit a mít pocit radosti. Kroky nejsou vůbec technicky náročné a dají se rychle naučit. Když přijde klientka, úplná začátečnice, má již tak po třetí,  čtvrté lekci pocit, že už začíná tančit. Což je velice fajn. Opět je tu ta zpětná energie, když odchází spokojená a já mám z toho radost. S pokročilými klientkami, některé chodí ke mně již od roku 2009, děláme pak různé choreografie, se kterými pak vystupujeme na závěrečných večírcích studia nebo Benefiční taneční přehlídce pro Klárku, což je projekt, který již tradičně pořádáme s kolegyní a kamarádkou Nikol. Největším přívalem energie je pro mě Fit Salsa, což je lekce na bázi zumby, akorát s o něco složitějšími tanečními kroky, které jedou v kardiozóně, takže tělo více maká, posiluje, více se zapotí, více spálí kalorií než u lady salsy. Takže každý odchází příjemně unavený a zároveň nabitý pozitivní energií.“

A co chvíle volna, jak je ráda trávíte?

„Moje práce je zároveň také mým koníčkem, a navíc jsem workoholik, takže když se mi zdá, že toho mám málo, tak si vymyslím novou. Nerada se nudím. Volného času tak vůbec nemám. Mám dvě děti a dcera začala před pár lety lyžovat a já se k tomu po letech vrátila. Mám ráda pohyb. A když nejsem na sále, tak jsem stále v pohybu.“

Děkujeme za rozhovor

Foto: archiv Dominiky Metličkové

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

Rozhovor s tanečnicí a uměleckou ředitelkou PKB Lindou Svidró

„Je vždy milé zjistit, že Vaši práci někdo vnímá

Svět divadla a tance ji provází od dětství, protože v tomto prostředí, díky rodičům, vyrůstala. Sama se tanečnicí také stala: Dvanáct let prožila v zahraničí, kde tančila v devíti různých profesionálních tanečních souborech v pěti různých evropských státech. A za tu dobu nasbírala řadu cenných zkušeností. Od roku 2009 je opět v Čechách a od roku 2018 je držitelka několika ocenění za své taneční kreace Linda Svidró tanečnicí a uměleckou ředitelkou Pražského komorního baletu.   

Díky svým rodičům, kteří založili Konzervatoř a gymnázium Taneční centrum Praha, jste v tanečním prostředí od mala. Jaké bylo vyrůstat v divadle? Již tehdy jste chtěla být tanečnicí?

„V divadelním prostředí „žiji“ od malička, prostřednictvím svých rodičů byly taneční sály a divadlo přirozenou součástí mého dětství. Velmi mě ovlivnilo a inspirovalo to prostředí plné emocí, zdravého sebevědomí a uměleckých ambicí. I když jsou to v tanečním umění vztahy na profesionální úrovni, musí v nich být vzájemné pochopení, tolerance, a především spolupráce na společném cíli. V tom jsem vyrůstala, a to mě přirozeně navždy ovlivnilo.“

Jako tanečnice jste začínala v Pražském komorním baletu a pak Vás osud zavál na dvanáct let do zahraničí. Po roce v holandském Nederlands Dans Theater II, jste byla v Portugalsku v Companhia de Danca de Lisboa a v Ballet Gulbenkien, tančila v barcelonském Lanónima Imperial a od roku 2003 jste byla v Maďarsku, kde jste navázala úspěšnou spolupráci s choreografem Attila Egerházi a pod jeho vedením tančila na scénách Národního divadla Pécs, Balet Debrecen a Hungarian Ballet Theater. Jakých bylo těch dvanáct plodných let v zahraničí? Co Vám ty pracovní pobyty daly?

„Obrovskou zkušeností, tou největší, bylo NDT II. Měla jsem to velké štěstí zažít projekt Arcemboldo 2000, tedy společné představení souborů NDT I, NDT II i NDT III. Tam jsem pocítila naplno, co znamená tvůrčí, profesionální, poctivá práce ve studiu, a pak úspěchy a adrenalin na jevišti. Byly to cenné umělecké zážitky, které nasměrovaly celou mojí další kariéru, protože jsem na 1000% zjistila, že tohle „chci“. Jiří Kylián se stal právem ikonou pro celý profesionální taneční svět a pro mne „Shakespearem“ tanečního umění.

Další mé cesty vedly po Evropě za uměleckou prací, dlouhodobě jsem poznala 9 různých profesionálních tanečních souborů v 5 různých evropských státech, sbírala jsem další cenné zkušenosti. Na dlouhou dobu byl mým uměleckým šéfem maďarský tanečník a choreograf Attila Egerházi, tančila či asistovala jsem přes 30 jeho inscenací. Stal se pro mě důležitou vůdčí osobností mojí taneční kariéry: pod jeho vedením jsem mohla tančit náročné, tématem abstraktní choreografie, ale i příběhové taneční divadlo, kde je nutné využít nejen taneční, ale i herecké schopnosti. Práce s ním mě dodnes inspiruje.

V posledních 5 letech, v Pražském komorním baletu, mě vedle manažerské práce umělecké ředitelky každým dnem naplňuje práce českých a zahraničních choreografů, vyzdvihnout musím spolupráci s Petrem Zuskou. Bude mi 45 let a jsem vděčná, že mě umělecká práce interpreta naplňuje a mám ještě krásné role. Ale velice mě těší i pedagogická práce a práce asistentky choreografie: předávat zkušenosti a vidět, jak se talentovaní tanečníci proměňují před očima. To je velká každodenní radost.“

V roce 2009 jste se vrátila do Čech, když Attila Egerházi získal pozici šéfa baletu v Jihočeském divadle v Českých Budějovicích, jste se vrátila a stala se z Vás sólistka baletu, ale také baletní mistr, asistentka choreografie a zástupce šéfa baletu a pod jeho vedením jste si do roku 2015 zatančila řadu rolí v baletních představení jako např. Bolero, Louskáček, Pták Ohnivák, Podivuhodný Mandarín, Kauza Kafka, Romeo a Julie, Sen noci svatojánské. Jaký byl návrat do Čech? A jaká byla spolupráce Attila Egerházim, kterému jste také dělala překladatelku?

„Když jsme s Attilou Egeházim přešli z Maďarska do Čech, pracovala jsem s ním již 7 let: byla to úzká umělecká i organizační spolupráce. V Budějovicích jsme to „rozjeli“ naplno: premiéry, zahraniční hosté, Otáčivé hlediště, spolupráce s Konzervatoří Taneční centrum Praha. Při tvorbě dramaturgie byla pro Attilu vždy na prvním místě umělecké vize souboru. Vedle své choreografické práce pro soubor zval mnoho českých i zahraničních tvůrců, to je pro každého tanečníka velká inspirace a obrovská interpretační zkušenost.

V Jihočeském divadle jsem ale začala úzce spolupracovat s Attilou také v managementu souboru jako zástupkyně šéfa baletu. To znamenalo účastnit se porad vedení, příprav premiér, dramaturgie a plánování Otáčivého hlediště v Českém Krumlově aj. V neposlední řadě spolupráce s generálním ředitelem Jiřím Šestákem a ostatními soubory a složkami divadla. Jiří Šesták uměl ve vedení divadla propojit otázky umělecké s těmi ekonomickými. Velmi mě jako ředitel inspiroval, a spolu s manažerskými zkušenostmi, které jsem znala od svých rodičů doma, jsem došla k názoru, že přišel správný čas na studium VŠ v Praze – kulturní management a marketing.“

 Od roku 2018 jste opět v Pražském komorním baletu, kde jste od sezóny 2019/2020 uměleckou vedoucí souboru. Působíte stále jako tanečnice?

„Pražský komorní balet je nezávislý soubor, jehož historie sahá až do 60 let minulého století a je spojen s osobnostmi moderního tance, jako byl Pavel Šmok. Z uměleckého hlediska jsem naprosto spokojena. V souboru máme výborné tanečníky po technické i umělecko-herecké stránce, ředitelka Ladislava Jandová plánuje zájezdy do zahraničí i po ČR, pravidelně hrajeme v Divadle na Vinohradech. Vedle organizační práce umělecké ředitelky stále ještě tančím, což považuji za velké štěstí – je to krásný a stále inspirující repertoár.

Sídlíme již třetí rok v Domě tanečního umění, kde máme krásné zázemí: taneční sály, kanceláře, sklady, díky Konzervatoři TCP i rehabilitační centrum, osvětlovací techniku, garderobu aj. V DTU se vytváří krásné společné projekty, dochází k ideálnímu propojení vzdělávacího a uměleckého světa.

Co ale velmi pokulhává v ČR, je podpora nezávislých kontinuálně pracujících tanečních souborů. Granty Ministerstva kultury ani dotace hl. města Prahy nestačí na klidný provoz souboru, a především na platy tanečníků. Je třeba nadále pozitivně lobovat u politické reprezentace státní i veřejné správy, protože tanec je opomíjen a veřejné finanční prostředky na kvalitní kulturu tragicky nízké. Chod souboru PKB je existenciálně v ohrožení, protože prostředky vydávané na kulturu neudrží ani jeho základní chod. Je to ostuda, jak se „stověžatá Praha“ chová k živé kultuře a tanečnímu umění.“

 

Za své taneční kreace jste získala několik významných ocenění. Během svého pobytu v Maďarsku jste získala Cenu Nívó price, EuróPAS Hungarian Dance Award, byla jste nominována na Harangozo prize. V Čechách jste se dvakrát ocitla s širší nominací na Cenu Thálie (Carmen a Kytice). 2x jste obdržela Jihočeskou Thálii za ztvárnění Carmen ve stejnojmenném baletu. Co to pro Vás znamená?

„Je vždy milé zjistit, že vaší každodenní práci někdo vnímá, vyzdvihne ji, či dokonce ocení. Vždy mě to potěšilo a dodalo pozitivní energii do další umělecké práce.“

Co Vás přivedlo ke studiu Sociální a mediální komunikace? Neuvažovala jste o studiu taneční pedagogiky nebo chorografie?

„Pravidelně učím od roku 2001 – nejdříve to byl moderní tanec a jazz, o mnoho let později jsem pochopila, jak je důležité učit i techniku klasického tance. S Konzervatoří Taneční centrum Praha spolupracuji od roku 2009, a protože jsem vyrůstala v pedagogickém prostředí, je mi tato profese blízká. Ale ze své podstaty být baletním mistrem či asistentem choreografa v souboru, to je stejně náročná pedagogická práce.

Jak jsem se již zmínila, vždy mě lákal management a vedení souboru či školy, proto mi připadalo důležité se vedle interpretační a pedagogické kariéry začít dále vzdělávat v oblasti kulturního managementu, a tím poznat všechny důležité stránky vedoucí pozice z ekonomického, personálního i marketingového hlediska.“

Od roku 2019 jste předsedkyní Asociace tanečních umělců ČR. Čím Vás tato práce obohacuje, co Vám dává?

„Práce pro asociaci je velice důležitá, protože pozitivní lobbying u státní (Ministerstvo kultury) a veřejné správy (města a obce) je stále více nutný. Je třeba vysvětlovat význam kultury, jak významně ovlivňuje život občanů, a že to není jen „černá díra na peníze“, ale naopak investice do budoucnosti: kultura je každodenní součástí lidského života, spoluvytváří naše národní povědomí a chrání nedocenitelné společenské hodnoty.

V ATU ČR jsem od roku 2009, od roku 2019 jako její předsedkyně. ATU se snaží všemi prostředky pomáhat rozvoji tanečního umění v České republice, přispívat ke zvyšování prestiže tanečního žánru a zlepšení ekonomických a sociálních podmínek a společenského postavení pracovníků v oblasti tanečního umění. Je třeba to neustále dokola vysvětlovat a hledat finanční prostředky pro záchranu živé nekomerční kultury.“

O sobě říkáte, že ráda děláte živé divadlo, navštěvujete divadelní představení a umění Vás uchvacuje jako takové. Čím je pro Vás tanec dnes? Je Vám bližší klasický tanec (balet) nebo raději dáváte přednost současnému tanci?

„Vždy jsem dávala přednost tanečnímu divadlu, ten od počátku 20. století hledá nové formy tanečního vyjádření. V prvé řadě nový pohybový slovník, zcela jiný pohled na režii inscenace a dosud nepoznané užití hudebního materiálu. Klasický balet je krásná čistá forma ukazující dokonalost a krásu lidského těla a důležitá technika pro ranní trénink. Mě ale vždy více naplňoval tanec moderní, ten, který dokáže ukazovat dramatické příběhy a vztahy lidí plné pravdivých emocí. Moderní tanec dle mé zkušenosti dokáže vytvořit ucelené taneční divadlo, které citově zasahuje diváka a proměňuje jeho vnitřní svět. Potěší nejen oko, ale dokáže zasáhnout i srdce. Věřím, že kultivovaný divák tohle v dnešním digitálním komerčním světě ocení.“

Často spolupracujete se svým manželem Viktorem Svidró, jehož jste poznala během svého pracovního pobytu v Maďarsku. Jak se Vám spolu pracuje?

„Považuji to za životní štěstí, když potkáte člověka, s kterým můžete sdílet všechny radosti osobního života, a přitom najít stejný cíl a vyžití i v pracovním životě. To se nám podařilo a jsem za to velmi šťastná. Spolu s mými rodiči je pro mě velkou oporou ve všech směrech.“

Umíte jen tak nic nedělat? Jak ráda trávíte chvíle volna?

„Jsme poměrně aktivní rodina, v létě výlety, kola, lodě, v zimě lyže, snowboard, brusle…. Aktivní odpočinek a zážitky je to, co nás společně baví. Pokud můžu někde relaxovat, tak je to v přírodě: pohled na tu krásu, klidnou či divokou přírodu, mě vždy dobije energií na dlouhou dobu.“

Linda Svidró

Narodila se 28. 12. 1979 jako Linda Schneiderová v taneční rodině.

Rodiče Antonín Schneider a Vlasta Schneiderová založili Konzervatoř a gymnázium Taneční centrum Praha. Tanečníkem je také její manžel Viktor Svidró, který pochází z Maďarska.

12 let působila jako tanečnice v zahraničí, do Čech se vrátila až s angažmá v Baletu Jihočeského divadla, od roku 2018 je v  Pražském komorním baletu, kde působí jako umělecká ředitelka, sólistka a asistentka choreografie. Pedagogice a umělecké práci se věnuje na Konzervatoři Taneční centrum Praha a v Baletu Praha Junior.

Vystudovala Univerzitu J. A. Komenského obor Teorie a dějiny divadla, magisterská studia zakončila v oboru Mediální komunikace a marketingu.

Od roku 2009 je členkou Asociace tanečních umělců ČR, od roku 2019 jako její předsedkyně. Od letošního roku také členkou prezidia Kulturní a kreativní federace ČR.

Foto: Aleš Novák, Michal Siroň, Serghei Gherciu, Simona Samková 

Veronika Pechová

pro Taneční magazín