Sólista baletu Jihočeského divadla v Českých Budějovicích, držitel Jihočeské Thálie za roli Tristana v baletu Tristan a Isolda, která mu vynesla také širší nominaci na Cenu Thálie. Věnuje se také grafické tvorbě a střihu videí. V roce 2023 si splnil svůj sen a zprodukoval, zrežíroval i sestříhal svůj první taneční short film „catharsis”. Láká jej také choreografie. Tanec je pro Františka Vlčka nádherná umělecká disciplína.
František Vlček jako Tristan (s Mai Imawoto)
V dětství jste se věnoval tanci, výtvarnému umění i herectví. Také Vás zajímaly přírodní vědy a výpočetní technika. Nakonec tanec zvítězil. Čím Vás tak uchvátil, že jste mu nakonec podlehl a stal se z Vás baletní tanečník?
„Tanec je zkrátka speciální umělecká disciplína! Baví mě, že se psychosomaticky vyjadřuje, jaký skutečně člověk je – to se zkrátka nedá „okecat”. Byť jsem se nikdy necítil extra pohybově výjimečný, ten pocit vyjadřovat své postoje a emoce mě v pohybu od samého začátku vedl. Oproti všem výše zmiňovaným oborům, jimž se od dětství věnuji, jsem též cítil určitý tlak na to, jak nekompromisní je vývoj lidského těla a jak dlouho ho budu schopný používat ve vrcholné formě. Proto jsem se ve čtrnácti letech ke studiu na gymnáziu rozhodl studovat i tanec.“
Současně jste studoval na Arcibiskupském gymnáziu a Taneční konzervatoři hl. m. Praha. Jak se Vám dařilo zvládat studium na dvou středních školách?
„Nebudu lhát a řeknu rovnou, že to byly energicky nejobtížnější čtyři roky mého života. Je ale pravda, že v dospívání toho člověk zvládne „urvat” více než později. Beru to vlastně jako nezbytnou „oběť”, díky níž jsem dnes schopný zvládat všestrannou zátěž. Když na to koukám zpětně, tak to byla vlastně docela sranda – člověk má třeba zkoušku z partneřiny, přejede dvacet minut na gympl a tam zase píše kompozici z chemie. Nejkrásněji se mi ale vzpomíná na oba světy kamarádů, které jsem díky takové studijní situaci měl – řada z těchto lidí mi bude navždy velice blízká.“
Již během studií jste vystupoval v mnoha inscenacích souboru Bohemia balet (Carmina Burana, Bezpředmětná křehkost bytí, Sen horké letní noci, Oliver Twist …), kde jste zahájil svoji profesionální kariéru. Pamatujete si ten pocit, když jste poprvé „baletil“ na scéně?
„Pokud si dobře vzpomínám, tak první inscenace, v níž jsem se během prvního roku studia objevil, byla Carmina Burana paní profesorky Ivanky Kubicové. Oproti choreografiím a variacím z amatérských baletních školiček (Baletní škola Olgy Kyndlové a BcA. Jána Nemce), odkud jsem na konzervatoř přišel (a kde jsem tanec bral spíše jen jako zábavu), jsem pocítil zásadní rozdíl v přípravě na představení i očekáváních, které na interprety byly kladeny. Tehdy jsem cítil velkou poctu a zodpovědnost, zároveň jsem si však představení nesmírně užil. Choreografie byla dynamická, bezmezně zajímavá (nic podobného jsem doposud netančil) a zemitost spojení lidového a moderního tance mi zároveň pomohla rozšířit pohybové obzory. Byl to skutečně zážitek!“
Od sezóny 2023/24 jste sólistou baletního souboru Jihočeského divadla v Českých Budějovicích, jehož jste se stal členem v roce 2020. Od té doby jste své taneční umění předvedl v několika baletních inscenacích jako např. Šípková Růženka, Rádio Svobodná Bystrouška, 3+1, Mefistofeles, Mechanický pomeranč, Popelka, Deník přání, Julie a Romeo. Je Vám bližší klasický tanec nebo spíše současný? Máte vysněnou roli, kterou byste si rád zatančil?
„Řekl bych, že mi je nyní rozhodně bližší současný tanec. Je to možná také tím, že po operaci kotníku, kterou jsem podstoupil před šesti lety, jsem již necítil takovou oporu ve vytočených polohách klasického tance a našel jsem se spíše v pohybově expresivnějším slovníku současných choreografů. Nicméně miloval jsem každý moment, kdy jsem na jevišti Jihočeského divadla mohl vystoupit – ať už šlo o „klasiku” či contemporary. Z výše zmiňovaných choreografií mi k srdci nejvíce přirostl Mechanický pomeranč a Deník přání. Co se týče vysněné role, tak si myslím, že jakákoliv role v inscenaci, která mi přináší hlubší význam, může být vysněnou rolí. U současných choreografií často nejde vyloženě ani o role, jako spíš o kolektivní výkon všech interpretů v rámci konkrétního tématu/myšlenky. Kdybych měl ale něco zmínit, tak bych třeba rád vystupoval v nějaké pohybové adaptaci některé z knih Irvina Welshe.“
Deník přání s Paolem Terranovou
Deník přání (s Barborou Coufalovou)
V roce 2023 jste obdržel cenu Jihočeské Thálie za roli Tristana v baletu Tristan a Isolda. Na tuto cenu jste byl nominován v roce 2021 za roli Pedra v Labyrintu pana Fauna a letos za jevištní výkon v inscenaci Egon Schiele – Autoportrét. Rolí Tristana jste se dostal také do širší nominace na Cenu Thálie. Co to pro Vás znamená?
„Ocenění si neskutečně vážím a stejně tak pro mě moc znamená tyto role vůbec tančit! Být na jevišti a vyjadřovat celou škálu postojů a emocí je odměna sama o sobě. Pedro byla první větší herecká role, kterou jsem v divadle ztvárnil. Egon Schiele na Otáčivém hledišti je projekt, u nějž jsem nejvíce posunul své pohybové limity. Tristan se stal mou nejmilovanější rolí zejména díky komplexnímu vývoji postavy během celého představení – herecké i fyzické přípravě jsem u této inscenace dal naprosto vše a jsem ji jistý, že z této zkušenosti budu navždy čerpat. Mimo jiné byl Tristan speciální také v tom, že to byla první titulní role, která mi byla doposud svěřena – za to jsem choreografce Aleně Peškové do smrti zavázán!“
Tristan (s Mai Imawoto)
Nezůstal jste jen tanečním interpretem a věnujete se také grafické tvorbě a střihu videí. Co Vás baví na grafické tvorbě a co rád natáčíte? A co malování, neláká Vás?
„Vzhledem k tomu, že oba rodiče jsou historici umění, tak je můj vztah k výtvarné sféře umění skutečně blízký. Od mala jsem kreslil a snažil jsem se i malovat, k tomu jsem však nikdy úplně nepřilnul. Grafika mě obzvlášť baví v kontextu dynamiky tvarů a barev s jasnými zákonitostmi, které jsou podporou pro kvalitně zpracované logo/typografii. Co se týče videa a filmu, tak jsem se postupně skrz malé taneční videoprojekty „prokousal” až ke svému snu – minulý rok jsem zprodukoval, zrežíroval i sestříhal svůj první taneční short film „catharsis”. Díla velkých režisérů (např. Wong Kar-wai, Darren Aronofsky) mě vždy ovlivňovala a inspirovala – dlouho jsem tedy usiloval o možnost spojit nonverbál (zejména tanec) s pohybem kamery. Už připravuji další projekt, tak doufám, že vše vyjde alespoň tak dobře, jako u debutového snímku.“
Čím je pro Vás tanec dnes?
„Tanec mě naučil víc, než cokoliv jiného… cítit všechny, s nimiž sdílím jeviště, disciplinovaně přistupovat k choreografii, jež mi byla svěřena, a dokázat se oprostit od světa okolo a existovat jen v daný moment na jevišti… je to nádherná umělecká disciplína!“
Faunovo odpoledne (s Mai Imawoto)
Láká Vás také choreografie?
„Určitě! V roce 2022 jsem měl možnost v rámci inscenace Balet Extra v Jihočeském divadle prezentovat svou choreografii „Pastva/Feed”. Taktéž jsem se spoluautorsky podílel na choreografii k výše zmíněnému filmu „catharsis”. Budu doufat, že v budoucnu najdu další možnost vytvořit nějaké nové choreografické dílo.“
A co chvíle volna, jak je rád trávíte?
„Trávím čas se svou partnerkou, rodinou, svými přáteli, naší kočkou Norinkou, rád sleduji filmy, hraju videohry, poslouchám hudbu, chodím za kulturou, vařím… to vše mě i inspiruje do uměleckého života. Snažím se na život hledět jako na souběh proměn, které se navzájem ovlivňují. Proto cítím, že je můj umělecký život s tím osobním úzce spjatý.“
Děkujeme za rozhovor
Foto: Jihočeské divadlo, Petr Zikmund a Branislav Jano
Veronika Pechová
pro Taneční magazín
