Inscenace – 23. stránka – Taneční magazín

Toužíme po totalitě?

Inscenace Shylock, kterou můžete zhlédnout v divadle Na Jezerce, nutí diváka k zamyšlení. Chceme nesvobodu?

17.ledna uvedlo divadlo Na Jezerce svou 17. reprízu hry Shylock. Inscenace v režii Radka Balaše, oblíbeného porotce z pořadu Stardance a známého především díky svým muzikálům (Mýdlový princ, Antoinetta, královna Francie), které jsou obyčejně beznadějně vyprodané, se zabývá myšlenkou přehnané politické korektnosti a přecitlivělostí naší společnosti. (Hru napsal Kanaďan Mark Leiren-Young před dvaceti lety!)

Naše doba by se dala nazvat dobou paradoxu. Na jedné straně naše civilizace touží po demokracii, svobodě svého konání a myšlenek, tvůrčí svobodě, na druhé straně běda tomu, kdo vybočí ze zajetých kolejí. Snažíme se o maximální bezpečnost, a to v každé oblasti, koupíte-li si saponát, téměř jej neotevřete, jak je uzávěr bezpečný, ale současně stále větší množství lidí vyhledává adrenalinovou zábavu, skáče z útesů bez padáku, dráždí nebezpečná zvířata apod. Lidé chtějí být originální v oblékání, brzy ale zjistíte, že originalita v oblékání je možná ; jen v případě, že ji přijal dav jako uniformu. Máte-li na sobě něco opravdu jiného, např. jinak barevné tričko než dav, lidé se vám posmívají, uráží vás a snaží se vás téměř vystrčit na okraj společnosti.

Citlivost je dobrá vlastnost. Společnost zjemněla. Už nevrhá slabé a nemocné ze skály. S citlivostí je ale spojeno odsuzování všeho, byť sebemenšího prohřešku, vše je tragédie, nad kterou hluboce vzdycháme. Možná už ani nerozlišujme důležité a nepodstatné věci. Strašné je všechno. Otřeseme se hrůzou, když pes prožene kočku, protože kočka je přece týraná.

Přesně to se stalo našemu hrdinovi, herci (Milan Kňažko) v inscenaci Shylock, který se provinil tím, že hrál zlého Žida (lichváře, úlisného padoucha, číhajícího na svou kořist jako hyena) ve hře Kupec benátský. Ovšem jistá paní novinářka na něho plivla, protože hra uráží všechny Židy. A tak tento zoufalý herec rozmlouvá sám se sebou a uvažuje, kde se to ocitá. Divadlo prý hru zruší. Je to vulgární, rasistická hra. Inscenace je brutální útok proti židům. Nenávistná inscenace. Židé jsou otřeseni. Jak to Shakespeare myslel? Byl antisemitista ? Propagoval rasismus…?

Divadlo nabídlo herci náhradu. Vybral si tedy postavu Othella. Ale to také nebylo vhodné. Othello je černý. A náš hrdina nemá dost pigmentu. Mohla by to být urážka všech lidí tmavé pleti. ‚Kupec benátský je antisemitistický, Zkrocení zlé ženy antifeministické, hra Hamlet hanobí duševně nemocné, hrbáč Quasimodo uráží shrbené. Co teď? Co hrát? Vytrhejme tedy urážlivé stránky z dramatu! Shylock je příliš negativní, komplikovaný. Co lidi dnes nejvíce zajímá? Ach … Jak dlouho točili postelovou scénu s Johny Deppem!‘

‚Diváci se nedokáží vyrovnat s tragédií, jsou příliš smutní. Musíme přepsat všechny konce, třeba …kdyby měl Hamlet protijed, mohl by tu být ještě druhý díl ‚Hamlet se vrací‘. Možná by Shylock měl být ideál, kterého by rodiče chtěli za skautského vedoucího svých dětí, uvažuje náš rozpolcený herec.

A jak je to s autory? Jaké hry si může divadlo vybrat? Mark Twain je také rasista, protože použil slovo negr. Jack London, Ernest Hemingway – sebevrazi. Jeden horší než druhý. Možná bychom měli jejich dílo zničit‘, uvažuje pokrokově náš nešťastný hrdina.

Příběhy jsou nebezpečné, umělci jsou nebezpeční, Galileo byl nebezpečný, Mojžíš byl nebezpečný, slova jsou nebezpečná, spisovatelé jsou nebezpeční, takže konec Romea a Julie. Musí se přepsat konec hry na – ‚žili spolu šťastně až do smrti.‘

„Ale třeba je to účel umění, brát na sebe toto riziko! Umění přece má provokovat!“, zoufá si nebohý herec ve svých myšlenkách. ‚Copak se ihned po zhlédnutí Kupce benátského divák nutně stane členem nového ku klux klanu?‘ Náš herec je opravdu zoufalý, ale ptá se dál: „Je to cíl našich her? Musíme odhadnout dopad toho, co hrajeme? Smíme hrát Zkrocení zlé ženy jen s podmínkou, že nám to schválí Organizace na ochranu žen“?

Hra Shylock je doslova klenot, vřele všem doporučuji a skoro bych se přimluvila za to, aby se dostala do osnov učebnic, jako příklad lidského jednání.….. Inscenace Shylock nás přivádí až do zdánlivě absurdních situací, ale musíme si připustit, že někdy se už v naší společnosti podobné věci dlouhodobě dějí a nikdo se nad tím zas tolik nepozastavuje. Mohli bychom dojít opravdu až do takových konců, které nám tato inscenace nastínila? A jsme s tím spokojeni?

Divák, který dává pozor, vnímá i to, že v inscenaci jsou některé myšlenky jako perly, jakoby hru napsal život sám. Např. tvrzení, že ti, kteří nečtou recenze, je většinou znají nazpaměť apod. Ale nejen myšlenky, i situace. Když náš hrdina obhajuje Shakespearovu hru, jeho protivníci buď nepřijdou, nebo ho vůbec neposlouchají a bez konce omílají jen své fráze, svá přesvědčení. Je úplně jedno, zda má umělec jiný názor, zda má pravdu, nebo ne….

Hra psaná z pera života, plná hlubokých myšlenek, nutící diváka přemýšlet o nás samotných, ukazující právě se rodící novodobý problém přehnané přecitlivělosti, navíc umocněná perfektním výkonem sympatického a charismatického Milana Kňažka. Bravo Shylocku!

Lidé křičí proti totalitě, ale vlastně si ji vytváří. Totalita nebyla nikdy v režimu, ani kolem nás, ale je v nás. A bůh zvaný Paradox, který vládne naší současné civilizaci, se směje.

Foto: divadlo Na Jezerce

Eva Smolíková

Slušný člověk

O tom, jak neobyčejný může být jeden obyčejný lidský život, vypráví nová inscenace Švandova divadla Slušný člověk, na motivy brilantní novely Karla Čapka Obyčejný život

Nová hra podle Karla Čapka ve Švandově divadle: přichází Slušný člověk

O tom, jak neobyčejný může být jeden obyčejný lidský život, vypráví nová inscenace Švandova divadla Slušný člověk. Na motivy brilantní novely Karla Čapka Obyčejný život ji napsala a zrežírovala Martina Krátká – herečka, která se čím dál výrazněji prosazuje i jako divadelní režisérka. Premiéru chystá do suterénního Studia v sobotu 4. února 2017 od 19 hodin.

Podobně jako Čapkův román Krakatit, který měl v podobě divadelní hry u Švandů před necelými čtyřmi lety světovou premiéru, i Obyčejný život se na jevišti objevuje poprvé. Spisovatel jej napsal během léta v roce 1934 a po románech Hordubal a Povětroň jím vrcholí tzv. noetická trilogie, v níž se autor zabýval lidským poznáním. A došel k tomu, že nejen naše poznání, nýbrž i náš život v sobě obsahuje víc možností a podob, než sami tušíme…

Hlavní hrdina příběhu, bezejmenný nádražák v penzi, sepisuje na sklonku života paměti, aby zjistil, že jeho „obyčejný život“ nebyl ani zdaleka tak přímočarý a jednoznačný, jak se i jemu samotnému zprvu zdá. Ze skromného, slušného muže se najednou stává téměř běsovská postava, z jejíhož podvědomí probleskují vášně, pudy, hříchy, omyly a chyby, podlosti i lži… Kolik různých „já“ vlastně v sobě máme? Kolika z nich přiznáme právo na existenci? A které je to pravé?

Srdeční záležitost Martiny Krátké

Stále živou předlohu Karla Čapka pro Švandovo divadlo volně adaptovala Martina Krátká. Tu diváci znají především jako všestrannou herečku, ale výborně si vede i v roli autorky a režisérky: to ostatně potvrdila třeba v případě komedie CRY BABY CRY, která patří už tři roky mezi nejnavštěvovanější tituly smíchovské scény.

O divadelním zpracování Obyčejného člověka Martina Krátká přemýšlela už od roku 2010 – od chvíle, co se jako herečka objevila v Hordubalovi v Divadle Husa na provázku (v režii J. A. Pitínského zde hrála Hafii, dceru hlavního hrdiny, jemuž vrah zákeřně probodne srdce, a to se na konci záhadně ztratí). Práci na Čapkově předloze tak Krátká ne náhodou vnímá jako svou „srdeční záležitost“.

„Donedávna jsem se ve všech svých inscenacích snažila zachytit témata, která společnost pálí a bolí,“ říká režisérka. „Zrcadlo, které má možnost divadlo nastavovat, má neuvěřitelně léčebné účinky. Letos jsem nabyla dojmu, že je třeba se pozastavit. Všechno je nějak příliš rychlé. Proto Čapek a proto jeho oslava života s názvem Obyčejný život. Obyčejný život, který přece nikdy není obyčejný,“ uvažuje Martina Krátká.

Road movie ve vlaku

A proč se tvůrci rozhodli z Čapkova Obyčejného života udělat Slušného člověka? „Všem Čapkovým dílům je jedno téma společné, a to je člověk,“ říká Martina Krátká. „V případě Obyčejného života jde o vhled do duše obyčejného člověka. A to je také téma, kterému se v inscenaci věnuji – obnažení lidské bytosti“, vysvětluje režisérka. Ta svou „road movie na jednom místě“ umístila do prostoru vlakového kupé – místa všedního a magického zároveň.

Slušnost znovu na scéně

„Věříme, že má smysl znovu a znovu promýšlet, co pro každého z nás slušnost znamená, a jak je to s ní doopravdy,“ doplňuje dramaturg inscenace Libor Vodička. „Slušný člověk je jednak oslavou obyčejného života každého z nás, a jednak poutavě vedenou filozofickou úvahou o člověku, který se biologicky rodí jako mnohost,“ dodává Vodička.

V hlavní roli bilancujícího železničáře se představí Miroslav Hruška, jemuž podobně jako kdysi Čapkovi slušnost v dnešním světě chybí: „Nalézám kus štěstí v tom, že se tam pan Čapek zabývá slušností, normální, úplně obyčejnou slušností, protože je jí jako šafránu a za to jsem moc vděčný, že se mohu dotknout takové věci i v dnešní době, plné experimentů. To nemyslím hanlivě, ale když se najednou objeví taková živočišná věc, prostě život „obyčejného člověka“, jak ho napsal pan Čapek, je to nádhera!“

Klíčové ženské postavy – matku, manželku hlavního hrdiny a další figury – hraje Bohdana Pavlíková. „Každý z nás jsme namícháni z různých vlastností, dobrých i špatných. Postupně se ukazuje, že člověk nikdy není jednoznačný. Že se v něm skrývají různé další tváře a osobnosti, které mohou a nemusí dostat příležitost. Jde třeba o to, kdy… Osobně mne asi nejvíc oslovuje to, jak dílo dál žije i po úmrtí autora, a jak se mnohé z něj ukázalo jako citlivá a vžd y laskavá analýza duše moderního člověka a společnosti,“ uvažuje herečka, která je známá mimo jiné z televizní obrazovky (seriály Doktor Martin, Rapl, Ulice ad).

V inscenaci dále účinkují Marek Pospíchal, Petr Buchta a Anna Glässnerová v alternaci s Martinou Krátkou.

Podzemní divadelní prostor oživí částečně realistické, částečně snové kulisy scénografky Lucie Labajové. Kostýmy k inscenaci navrhla Lenka Odvárková, hudbu složil Ota Balage. Při přípravě hry byl také od začátku přítomen čapkolog Hasan Zahirović.
Jak připomíná umělecký šéf Švandova divadla Dodo Gombár, Slušný člověk je druhým dílem z cyklu Intimita, Anonymita, Agresivita – trilogie autorských her o třech tématech, jimž je dnes vystaven člověk jako jedinec a s nimiž se potýká i celá společnost. „Intimitu zkoumal text současné britské dramatičky Caryl Churchill, který měl pod názvem Je to tu premiéru v říjnu 2016 v režii Viktorie Čermákové. Titul věnovaný agresi uvidí diváci v režii dámského tandemu Alžběta Burianová – Tereza Říhová v dubnu 2017,“ říká Dodo Gombár.

Obyčejný člověk
Volně na motivy novely Obyčejný život Karla Čapka adaptovala Martina Krátká.

Režie                                  Martina Krátká
Dramaturgie                    Libor Vodička
Scéna                                 Lucie Labajová
Kostýmy                                Lenka Odvárková
Hudba                                    Ota Balage

OSOBY A OBSAZENÍ

Úředník XY Miroslav Hruška

Básník/ Soused 1/ Hlas 3 (Ten, kdo má zlost) Petr Buchta

Strážník/ Tatínek/ Přednosta stanice/ Soused/ Hlas 2 (Hypochondr) Marek Pospíchal

Žena/ Máma/ Manželka/ Hlas 1 (Ten s lokty) Bohdana Pavlíková

Dítě/ Cikánka Anna Glässnerová nebo Martina Krátká

Premiéra 4. února 2017 ve Studiu Švandova divadla na Smíchově!

Magdalena Bičíková

Foto: Michal Hančovský

Taneční magazín

Bizarní poetické setkání

Miluji tě jak po smrti, inscenace Jana Nebeského

Experimentální prostor NoD uvedl inscenaci Jana Nebeského Miluji tě jak po smrti, inspirovanou dvojicí německých expresionistických básníků první poloviny 20. století Gottfriedem Bennem a Else Lasker-Schüllerovou. Na jedné z prvních repríz 20. prosince 2016 je ztvárnili Lucie Trmíková a Karel Dobrý a šlo o podívanou zároveň lyrickou i bizarní.

Trmíková, která je také autorkou scénáře, se duchovně propojila s postavou emancipované básnířky. Nazíráno dnešní optikou sice příběh této osobnosti není příliš pobuřující – vždyť život nezávislý na mužích a na zavedených hodnotách je už u žen docela častým jevem – přesto z pohledu tehdejší doby muselo jít o něco nanejvýš nevhodného. Oproti docela lyrickému přístupu v básních Schüllerové vyjevoval Benn, povoláním patolog a vojenský lékař, témata smrti nebo práce s vnitřnostmi jako radostnou záležitost. Jistě by v tom šlo rozeznat i smutek a beznaděj nad stavem světa, ale v podání Karla Dobrého šlo o takové nadšení nad pronášenými verši, až si člověk vybavil všechny ty filmy se sadistickými postavami masových vrahů. V představení ovšem nešlo o to, že by postava Benna byl nějaký násilník. Oba básníci zápasili spíše se svými dušemi, a když své pohnutky přetavovali do tvůrčí formy, rozhodně nedbali na konvence.

O vynikajícím výkonu obou herců nemůže být pochyb. Umožnili nám plně prožít mezilidské drama v podobě milostného vztahu, okořeněného dobovými okolnostmi (zvraty v německé společnosti od první světové války po nástup nacistů a nenávist k Židům, což se týkalo i Schüllerové). Scéna i kostýmy pak plně odrážely úzus expresionismu, jeho snahu vše prezentovat v agresivní a neotřelé formě, což vrcholilo zejm. v poslední scéně, kdy Dobrý přišel v kostýmu zelené latexové ryby a Trmíková v černém šatu, ověnčena několika bílými kruhy a nevkusnou maskou, vše opět z latexu. Hudebním vrcholem cel& eacute;ho díla pak pro mě byla Bachova Fuga, jíž zahráli dva klavíristi v jakémsi kakofonickém kánonu, a umožnili zažít i nelibost a destrukci, plynoucí z takového podání jinak velmi harmonické hudební formy. To odráželo sebestřednost hlavních hrdinů, kteří nedbali na to, aby tvořili umění a významné životní okamžiky ve společném rytmu a naladění. Naopak, každý „hrál“ za sebe, podobně jako klavíristi.

Z podání tématu a vyřčených (či zazpívaných) básní je jasné, že se dva hrdinové příběhu milovali a projektovali to do své tvorby, byť jejich skutečný vztah trval krátce. Je pro mě však otázkou, co vyobrazení tohoto vztahu znamená pro dnešního člověka? Představení bylo určitě výjimečné tím, že prezentovalo skoro jen poezii, ať už verbální nebo vizuální skrze scénografii. Také připomenutí expresionismu má svůj smysl – někoho může stále bavit, zároveň vzdělá ty, kteří jej v praxi nepoznali. Jinak jsem ale nenašel příliš přesahů, které by se dotýkaly dnešního člověka. Možná je to otázka, která se týká tématu milostných vztahů na jevišti obecně – mohou být silné samy o sobě, ale co kromě touhy, vášně a neštěstí zdůraznit?

Tuto dramaturgickou výtku považuji za zásadní, na druhou stranu je to to jediné, co lze jinak skvěle zpracované inscenaci vytknout.

Alexej Byček

Foto: Jakub Novotný

Taneční magazín

U Švandů chystají hru podle K. Čapka

O tom, jak neobyčejný může být život jednoho starého železničáře, vypráví nová inscenace Švandova divadla nazvaná Slušný člověk

Švandovo divadlo uvede dalšího Čapka: po Krakatitu přichází Slušný člověk

O tom, jak neobyčejný může být život jednoho starého železničáře, vypráví nová inscenace Švandova divadla nazvaná Slušný člověk. Na motivy brilantní novely Obyčejný život spisovatele Karla Čapka ji napsala a zrežírovala Martina Krátká – herečka Švandova divadla, která se čím dál výrazněji prosazuje i jako režisérka. Premiéru hry Slušný člověk uvidí diváci v sobotu 4. února 2017 v suterénním Studiu.

Novela Obyčejný život vydaná v roce 1934 patří mezi vrcholná díla Čapkovy tvorby a uzavírá trilogii, do níž se řadí ještě Hordubal a Povětroň. Hlavní hrdina příběhu, starý nádražák v penzi, sepisuje na sklonku života paměti, aby zjistil, že jeho „obyčejný život“ nebyl ani zdaleka tak přímočarý a jednoznačný, jak se i jemu samotnému zp rvu zdá. Kolik různých „já“ vlastně v sobě máme? Kolika z nich přiznáme právo na existenci? A které je to pravé?

Stále živou předlohu Karla Čapka pro Švandovo divadlo adaptovala Martina Krátká. Tu zde diváci znají především jako všestrannou herečku, ale výborně si vede i v roli autorky a režisérky: to ostatně potvrdila už v případě komedie CRY BABY CRY, která patří už tři roky mezi nejnavštěvovanější tituly smíchovské scény.

Příběh hry Slušný člověk umístila režisérka do vlakového kupé – místa všedního a magického zároveň. V hlavní roli se představí nestor souboru Miroslav Hruška, hereckými partnery mu budou Bohdana Pavlíková, Marek Pospíchal, Petr Buchta a Anna Glässnerová v alternaci s Martinou Krátkou. Podzemní prostor Studia oživí částečně realistické, částečně snové kulisy scénografky Lucie Labajové, kostýmy k inscenaci navrhla Lenka Odvárková. Hudbu složil Ota Balage.
Jak připomíná dramaturg inscenace Libor Vodička, Slušný člověk je už druhým dílem z cyklu Intimita, Anonymita, Agresivita – trilogie autorských her o třech tématech, jimž je dnes vystaven člověk jako jedinec a s nimiž se potýká i celá společnost. „Intimitu zkoumal text současné britské dramatičky Caryl Churchill, který měl pod názvem Je to tu premiéru v říjnu tohoto roku v režii Viktorie Čermákové. Titul věnovaný agresi uvidí diváci v režii dámského tandemu Alžběta Burianová – Tereza Říhová v dubnu 2017,“ dodává Vodička.

Dílo Karla Čapka, velikána české literatury a sedminásobného adepta na Nobelovu cenu, stále láká k novým zpracováním. Ve Švandově divadle se jeho textu ujali naposledy v roce 2013, kdy tu měl premiéru Krakatit: hru podle Čapkova slavného utopického románu tu vůbec poprvé v podobě činoherního představení uvedl režisér Daniel Hrbek. Filmy natočené podle známých Čapkových děl by měla v roce 2017 rozšířit také Válka s mloky, kterou do k in chystá režisér Tomáš Krejčí.

Štítek: Inscenace