Štítek: Inscenace

Vyhnanství

Nová inscenace o naději v Divadle X10

Divadlo X10 uvede 21. 4. 2023 premiéru inscenace Vyhnanství v režii Kamily Polívkové. Vyhnanství je závěrečným dílem volné románové trilogie Čekárna od Liona Feuchtwangera, kterou Divadlo X10 uvádí v letech 2021–2023 jako konzistentní velký činoherní projekt. Premiéra první části Úspěch se uskutečnila v říjnu 2021 v režii uměleckého šéfa Divadla X10 Ondřeje Štefaňáka, druhá část Oppermannovi měla premiéru v dubnu 2022 v režii Terezy Říhové. Jednotlivé části mapují různé fáze vývoje meziválečné německé společnosti. Lze je vnímat jako samostatné příběhy i jako celkový, bohatě koncipovaný obraz postupného nástupu totality. Pražské reprízy Vyhnanství se uskuteční 26. 4. a 3. 5. Všechny tři části pak budou uvedeny souhrnně 13. a 14. 5. v rámci festivalu Divadelní svět Brno.

 

Vyhnanství – současná perspektiva

Dějištěm románu je Paříž roku 1935, kde se shromažďuje antifašistická německá emigrace. Jednotlivé dobové kontexty jsou v inscenačním gestu upozaděny ve prospěch nenásilných aktuálních reminiscencí, které souvisí především se situací ukrajinských případně běloruských uprchlíků. Divadlo X10 dlouhodobě poskytuje prostor umělcům z těchto zemí formou rezidencí nebo účastí na Divadelním festivalu Kutná Hora, kterého je Divadlo X10 producentem. „Vedle politického přesahu je však Vyhnanství i univerzálním obrazem rozpadu jedné rodiny, která je donucena opustit domov a v pasti provizoria se potýká se stále zhoršujícími se podmínkami,” dodává dramaturg X10 Ondřej Novotný. V kontextu tehdejší i současné válečné hrozby vyjadřuje inscenace Vyhnanství přesvědčení o potřebě pevně ukotvených demokratických systémů, mezinárodní solidarity i společenské poptávky po náročném a kvalitním umění.

Trilogie Čekárna

První část trilogie Úspěch mapuje první polovinu dvacátých let 20. století v bavorském Mnichově, končí neúspěšným Hitlerovým “Pivním pučem”. Druhá část trilogie Oppermannovi se odehrává v předvečer Hitlerova nástupu k moci a období krátce poté, sleduje tedy první týdny a měsíce nacistické vlády. Trilogie je završena Vyhnanstvím, jehož tématem je osud německých emigrantů v Paříži. Feuchtwanger s neuvěřitelnou hloubkou zachytil vznik nacismu, přičemž tato téměř dokumentární práce odhaluje tendence doby i konkrétní lidské motivace. Čekárna vznikla mezi lety 1930 až 1940 a patří mezi nejsilnější protinacistická literární díla.

Plánované uvedení celé trilogie v jednom celku bude završením několikaleté práce, kterým Divadlo X10 korunuje deset let své existence. Divadlo X10 tímto ambiciózním projektem poukazuje na možnosti velké činohry s výrazným inscenačním a společenským gestem v nezávislém divadelním sektoru. Divadlo X10 potvrzuje svoji důvěru v obsah a sdělení, ve vyprávění příběhu. Jeho dramaturgická vize byla oceněna i v anketě Ceny divadelní kritiky 2022, ve které se Divadlo X10 umístilo na druhém místě.

„Já nemám nic, nic, nic!“

Závěr volné románové trilogie Čekárna zasadil Lion Feuchtwanger do Paříže roku 1935. Početná a různorodá německá emigrace tráví čas v politických debatách, obstarávání potřebných povolení, publicistické protinacistické činnosti i malicherných osobních sporech. Hudební skladatel Sepp Trautwein věnuje svou tvůrčí energii žurnalistické práci, aby díky mezinárodnímu tlaku docílil osvobození svého kolegy z nacistického zajetí. Na hudbu nezbývá čas. Anně Trautweinové se život drolí do tisíce drobných každodenních překážek a schází jí tak potřebná síla, aby mohla správně odhadnout, zda “tento přechod do As dur je opravdu Seppovým vlastnictvím nebo zda je závislý na Mahlerovi”. Na hudbu nezbývá čas. Jejich syn Hans se kdovíproč učí rusky a vůbec nechápe, proč někdo hudbou vůbec ztrácí čas. Všechny postavy jsou zachyceny v pasti provizoria. Zbývá boj o vysoké ideály i obyčejnou lidskou důstojnost, o právo na práci a domov, který se zdá marný v konfrontaci s obludnou silou diktatury, úřednickým aparátem hostitelské země i vlastním životním vyčerpáním. A tak poměry zabíjí lásku.

Čekárna není jen názvem celé románové trilogie, ale také názvem nové symfonie Seppa Trautweina. Její prostor je plný hemžení, hluků a ruchů, útržků civilních dialogů i mediálních státnických projevů, volně přecházejících z intimní do veřejné sféry a zpět. V jejích tónech zazní zvuky všech odkloněných, zmeškaných a opožděných vlaků i hlasy lidí, kteří na ně čekají se svými neforemnými taškami a těžkými kufry, zplihlými vlasy a propadlými doklady. A také s nadějí, že jednou přijede ten správný vlak, který odveze čekající do bezpečí.

Inscenace vznikla v koprodukci s Národním divadlem Brno v rámci festivalu Divadelní svět Brno.

VYHNANSTVÍ

Symfonie o naději. Trilogie Čekárna.

https://www.divadlox10.cz/cs/repertoar/vyhnanstvi

PŘEKLAD Valter Feldstein

DRAMATIZACE Ondřej Novotný

REŽIE Kamila Polívková

DRAMATURGIE Ondřej Novotný, Lenka Havlíková

HUDBA Ivan Acher

VÝPRAVA Jana Hauskrechtová

ASISTENTKA VÝPRAVY Magdaléna Vrábová

ASISTENT REŽIE Marek Linhart

PLAKÁT Terezie Chlíbcová

HRAJÍ Antonie Rašilovová, Lucie Roznětínská, Marie Švestková, Jan Bárta, Jan Grundman, Vojtěch Hrabák, Hynek Chmelař, Ondřej Jiráček, Václav Marhold, Matěj Šíma

PREMIÉRA 21. 4. 2023

      

Barbora Koláčková

pro Taneční magazín

Anomalie

Česká taneční platforma 2023 a temná meditace, akt intimity, opětovné spojení se super-silami, tanec léčení a znovuzrození křídel, cesta transformace

Pod povrchem země se formuje kruh těl – svědků sólové performance, která vrhá světlo na skryté součásti reality, pohřbené v hlubinách tisíciletého těla. Anomálie je výpravou za destrukcí, limity a extrémy, stejně jako příležitostí nechat kůži, svaly a kosti i duši prostoupit novými i starými tvary a formami.

Anomalie je první inscenací uskupení body2022, které tvoří pod vedení choreografky a tanečnice Evy Urbanové. Skupina se věnuje výzkumu těla v současném světě, jeho proměnlivosti a vzájemné interakci s prostředím, které obývá.  Tvorba body2022 nastiňuje neotřelé perspektivy lidského těla a nabízí nové interpretace, které přesahují možnosti fyzické existence- prostřednictvím pohybu, který je radikální, smyslný, surrealistický a vibruje novým divokým životem.

Tolik tedy k úvodu.  Inscenaci Anomálie bylo možno zhlédnout v Divadle X-10 v rámci festivalu Česká taneční platforma.

Ačkoliv, jak již bylo na našich stránkách zmíněno, zázemí divadla je spíše nedůstojné, v tomto případě to zážitek diváka nijak nenarušovalo.

Pro  představení stačila jediná kulisa- kulatý velký stůl, možná evokující nějaký starý obětní oltář, kam lidská bytost pokládá své tělo. Nic dalšího nepotřebuje, jen sebe a své myšlenky, city, bytí.

Rovněž podivné obrazy, které se rýsují na jejím těle, svědčí možná o nějaké lidské dávné oběti bohům… či kdo ví komu. Také je tu nějaké vnitřní utrpení či sebepoškozování.

Většina představení probíhá v přítmí, občas světla zhasnou úplně. Co to vlastně znamená? Bylo také lidstvo v takové obrovské tmě svého vědomí či nevědomí?

Tyto okamžiky přináší i divákovi momenty, kdy může přemýšlet o sobě, o ostatních, o světě, o lidském zrození, o historii našich předků. (V našem případě byl zážitek  zesílen momentální nepřízní počasí, to znamená, že  nad Prahou  zrovna hřměla bouřka.)

Přestože choreografii doprovází mluvené slovo a performerka v jednom okamžiku říká: „Moje choreografie už není moje, je Vaše“, vlastně nijak necítím,  že by se na mě něco hlubokého přeneslo. Možná bohužel, možná bohudík.

Ačkoliv taneční pózy jsou sošné, perfektní, v současné době vidíme mnoho nahých těl během představení. Neodnáším si nic mimořádného, nic převratného. Nic, co by mě vlastně chytilo za srdce a co bych si chtěla navždy pamatovat.  Celkově hodnoceno – těchto „obnažených“ představení je dost a dost a já mám dojem, že už mě v ničem neoslovují.

Ale pro diváka, který se pouze rád podívá  na ženské tělo, perfektně ovládající  danou choreografii, je toto představení právě to jedinečné a nechť se nechá unášet.

Foto: Česká taneční platforma

Eva Smolíková

Taneční magazín

Rozhovor s čerstvou držitelkou Thálie Nelou H. Kornetovou

„V Čechách je ještě dost témat, kterou jsou tabu“

Čerstvá držitelka Thálie Nela H. Kornetová se vrací do Prahy s dvoudílným projektem Tumor

V září měla v Česku premiéru inscenace s názvem Tumor: Polyamor, která navazuje na inscenaci Tumor: karcinogenní romance. O čem vlastně jsou?

„Představení Tumor: karcinogenní romance i Tumor: Polyamor jsou o vztahu se svou nemocí. Karcinogenní romance je vztah jeden na jednoho, tedy je to o vztahu jednoho člověka ke své nemoci, tumoru, neboli jednoho romantického partnera k druhému partnerovi. A u Tumora: Polyamora je tam těch partnerů víc, tudíž i metastází, tumorů, je víc. Obě inscenace jsou hlavně o lidském prožívání nelehkých životních situací.“

Jak Vás spojení rakoviny, lásky a polyamorie napadlo? Máte Vy sama k tomuto tématu blízko?

„Spojení rakoviny a lásky přišlo při tvorbě představení Tumor: karcinogenní romance. Hledali jsme, jak uchopit téma rakoviny, tak aby to nebyla temno temná černá díra. Skrze umělecké hledání, jsme se dostali k psychosomatickému nazírání nemoci a tvrzení, že když budeš mít svou nemoc a sebe rád, tak se prý můžeš uzdravit. A klíčová metafora lásky a soužití s nemocí byla na světě. Představení jsme dokončili, ale zjistili jsme, že jsme nevyčerpali všechna témata, o kterých bychom se chtěli bavit. A navíc jsme naráželi na tradiční klišé metafory soužití jen s jedním člověkem. Jaro Vinařský žije v etické polyamorii a já osobně s touto životní filozofií souzním a vidím v ní zárodek otevřenější a zároveň etičtější společnosti. A navíc v té naší pokroucené metafoře to dávalo obrovský smysl. Téma rakoviny se mě netýká přímo osobně ve smyslu, že bych si já sama prošla rakovinou. Nicméně téma rakoviny je nám v týmu blízké tím, že se s nemocí potýkali nebo dokonce i umřeli nám velmi blízcí lidé.“

Nebála jste se ohlasů veřejnosti? Jak na inscenaci reagují lidé, kteří si sami bojem proti rakovině prošli?

„Nebála. Při prvním díle trochu ano, ale při druhém už snad vůbec. Jako součást projektu jsme udělali rozhovory s lidmi z komunit, kterých se to týká na vlastní kůži, a  tak jsem neměla pocit, že bychom něco zcela zásadního vynechali. To, co děláme, nebude šálek kávy pro každého, nicméně já věřím, že může být. O obou tématech mluvíme a pracujeme s nimi s největším respektem, ale zároveň vášnivě, hravě, s názorem a jak nejlépe umíme. Není víc, co bychom mohli v danou chvíli udělat. A nemyslím si, že bychom byli jakkoliv kontroverzní. Je to prostě příběh o lidském prožívání a my doufáme, že se vás dotkne. A taky se zdá, že lidé, co si rakovinou prošli i lidi žijící v polyamorii na představení reagují až překvapivě pozitivně.“

Inscenace vznikla společnou mezinárodní produkcí. Jak probíhala spolupráce mezi performativním sdružení T.I.T.S. a pražským A studiem Rubín?

„Pro mě je spolupráce vždycky o lidech. S Dagmar Fričovou, uměleckou šéfkou.A studia Rubín, jsem už v minulosti pracovala na představení My own private picture. Před Tumorem: karcinogenní romancí jsme vlastně chtěly zase znovu něco společně udělat. Hledaly jsme téma, které by nás obě zajímalo. A i kvůli událostem v našich rodinách, to bylo právě téma rakoviny. Poté, co jsme představení dokončily, jsme zjistily, že jsme prostě ještě neřekly všechno, co chceme. A na to jsme přišly i teď, takže plánujeme ještě třetí díl. Rozvedeme naší metaforu lásky a nemoci ještě dál – k lásce spirituální či nadpozemské. Takže spolupráce kvete dál a lidé přibývají. Jsem velice ráda za nové spojení s Jarem Viňarským, Matthew Rogersem, Terezou Těžkou a Lucii Ferenzovou, se kterými jsem před Tumorem tak blízce nespolupracovala.“

Měli diváci ze severu odlišné reakce od diváků českých? Jak se na tato témata pohlíží v Norsku?

„Nemyslím si, že by diváci ze severu pohlíželi na tahle témata nějak diametrálně odlišně. V Norsku jsme hráli v Kirkenes, v malém městečku za polárním kruhem. Představení se odehrály v místní galerii, kde lidi doslova byli s námi v našem obýváku a hercům u podpaždí. A přijali nás nadšeně a s nehraným zájmem. Co se možná liší, je nazírání na queer komunitu. Pocitově v Norsku vládne větší měkkost a citlivost k těmto tématům. Takže i na maloměstě jsme ve všeobecné společnosti nevzbudili žádný poprask.“

Myslíte si, že je v Česku ještě hodně témat, o kterých se ve společnosti málo mluví?

„Já myslím, že těch témat je dost. A bude dost. Jakmile něco přestane být tabu, najde se další. Bylo by ale super, kdybychom jich eliminovali víc a víc. A společnost tak otvírali, oživovali a uzdravovali od zhoubného myšlenkového bujení, které tu třeba může být už několik set let.“

Jste držitelkou ceny Thálie, kde Vás diváci mohou v nejbližší době vidět?

V Čechách mě diváci můžou vidět v představení Badman, za které jsem Thalii dostala, v květnu v Ostravě, Pardubicích, Brně a Plzni. Potom také v Tumor: karcinogenní romanci 16. března v Plzni v Movingstation. A mou režii mohou vidět v Tumor: Polyamor v A studiu Rubín 21. a 22. ledna, 28. února a potom v březnu i v dubnu.  

Děkujeme za rozhovor

Pavla Umlaufová

pro Taneční magazín

Učitel, žák a houba – „Po škole“

První repríza

Inscenace „Po škole“

Anotace 

Jiří Ondra

„Mě nikdo nemusel učit chodit, já už jsem to uměl.“

Učitel a Žák – dva archetypální lůzři, kteří na sebe zbyli. Jeden se ptá, druhý odpovídá; a opačně. Společně jdou až k lesu. Přichází únava. Je horko a nemají co pít, nikde žádný signál ani připojení, jen kdesi v dálce cíl, město, země, vesnice, která nutně potřebuje nového Mistra pro své žáky a Mistr zase potřebuje předávat své učení, aby se úplně nezapomnělo. Les je velký, hluboký a tajemný. A pak je tu Houba, ta na tabuli i živý organismus, v každém případě ale někdo „nasáklý“ – vodou, informacemi, mýty i rituály, zkrátka žádná tabula rasa. Může i tohle být škola? Může i tohle být zkouška?

Inscenace o „věku informací“ bez učitelů, o žácích bez informací a učitelích bez žáků. Současné podobenství o návratu k osobnímu „učení starých Mistrů“.

První repríza v A studiu Rubín se odehraje 13. prosince, 11. ledna  a další budou následovat 

Vstupenky jsou již nyní dostupné na www.astudiorubin.cz.

Pavla Umlaufová

pro Taneční magazín