Rubrika: Taneční osobnosti – rozhovory

 „Na tanci mne baví zhmotňování hudby, příběhů a emocí do pohybu. Čím jsem starší a zkušenější, tak mi mnohem více záleží na tom, aby byl tanec pro diváka a dotkl se ho,“ přiznává tanečnice a choreografka Dominika Rošková, která již třikrát tančila ve slovenské TV taneční show Let´s Dance a v roce 2023 byla taneční partnerkou hudebníka a zpěváka Richarda Krajča ve dvanáctém ročníku TV taneční show StarDance … když hvězdy tančí.

Pocházíte ze středního Slovenska z vesničky Lovčica-Trubín, kde jste vyrůstala se sestrou a již v pěti letech jste se začala věnovat tanci. Co Vás ještě bavilo a jaké bylo období Vašeho dětství?

„Mé dětství bylo krásné. Ve svých vzpomínkách jej vidím pestrobarevné a plné smíchu. Vidím vesnici, takový obyčejný a krásný život ve své jednoduchosti. Vzpomínám na lezení po stromech, fotbal za domy s kamarády z ulice, pole a sběr brambor, opékačky, zabíječky, stavěni sněhových bunkrů se sestrou, smích s babičkou a dědečkem, kostel, masopust a také tak maličko na taneční. Maličko proto, že do svých patnácti let jsem tanec vnímala spíše jako kroužek, i když jsme párkrát byli na soutěžích, ale tanec byl pro mne spíše o komunitě, přátelích, plesových choreografiích a skvělých letních soustředěních v Handlové. Vše se změnilo v momentě návštěvy Mistrovství Slovenska v latinsko-amerických tancích v bratislavském PKO, když mi bylo patnáct let. Tehdy se můj pohled na tanec změnil a tím také denní rozhodnutí, cíle a ambice. Už jsem neviděla nic jiného než TANEC.

Dnes si myslím, že kamera, herectví, zpěv a tanec v mém dětství přirozeně byly, dědeček jako svatební kameraman a později také kameraman národní televize si se mnou hrával tak, že mi natáčel „videoklipy“. Já sice otevírala pouze ústa, ale milovala jsem to, že se mohu pohybovat a hrát před kamerou. Nebo mne natáčel před mapou jako hlasatelku počasí. Myslím, že jsme se tím oba bavili. Kromě toho jsem si ráda hrála na paní učitelku a teta mi nedávno připomněla, jak jsem každé Vánoce se sestrou a sestřenicemi vytvořila program pro rodinu, kde jsme zpívaly naše vymyšlené písničky a tancovaly. Také ve škole jsem se kreativně angažovala. A vlastně to všechno dělám i dnes, jen již profesionálně, ale stále  si hraji

Trvalo ale ještě několik let, než jste se rozhodla dát přednost tanci před ekonomickým vzděláním. Nelitovala jste svého rozhodnutí, že jste nedokončila své doktorandské studium na VŠE?

„Svého rozhodnutí nelituji, vlastně nelituji žádného svého  rozhodnutí. Kdyby ano, tak bych zpochybňovala to, kdo dnes jsem a kým jsem se díky nim, i když občas na první pohled ne nejlepším rozhodnutím a následným ranám a ponaučením, stala.

Myslím si, že díky odvaze jít si svou cestou, rozvíjením talentů a toho, co mne přirozeně baví a tvořením si světa, který chci žít, mne život samotný (Bůh, vesmír) odměňuje takovými dary, které by mne vůbec nenapadly, že se mohou stát. Lidí, jaké potkávám díky své práci, živím se činností, která mne velice baví, jsem svobodná v tvoření si svého života, v tom, koho pouštím do svého světa. Své denní rozhodnutí opírám o to, kdo jsem a čemu věřím a tuto svobodu pokládám za největší dar a ukazovatel, zda jdu „správně“. Ne vždy je to samozřejmě růžové, život je sinusoida, ale já jsem spokojená a vděčná za svůj pestrobarevný život. Když se zpětně dívám na svoji cestu, přijde mi to až neuvěřitelné. A v podstatě, já tu ekonomii také uplatňuji ve své podnikatelské činnosti.“

   

Začala jste se tanci věnovat profesionálně a spolu s tanečním partnerem Jarom Oboňom jste se stali vicemistry Slovenska. V úspěších jste pokračovali dál. Jak na ten plodný čas plný tréninků a soutěží vzpomínáte?

„Na to období vzpomínám s velkou láskou, ale také s pokorou a poučením. Období s Jarom bylo skvělé, velice, velice, velice aktivní a také náročné, plné překonávání překážek, ale zároveň období plnění snad všech mých snů. Nejednou jsem si s díky říkala, že jsem se narodila pod šťastnou hvězdou, že to není možné, co se děje.  Než jsem začala s Jarom tancovat, což bylo v mých devatenácti letech (poměrně pozdě), byla jsem v tanci neúspěšná, vůbec jsem nevěřila, že jednou budu dobrá. Škola mi šla skvěle a přirozeně, v tanci byly stále překážky. Nesla jsem si v sobě jakýsi komplex a postkomunistický rys děvčete ze středního Slovenska, že jsem z malého klubu, už je pozdě a že jako rodina nemáme na pořádný vrcholový, světový, vlastně ani slovenský tanec finance, To všechno bylo zároveň také mým obrovským hnacím motorem, a vlastně i výhodou. Nedávno jsme to probírali s Richardem Krajčem, máme to totiž velice podobně a shodli jsme se v tom, že asi to nás oba hnalo. Ten vnitřní „chtíč“. V mém případě být dobrá, stát na stupni vítězů, mít ty krásné šaty na sebe, klanět se dlouho před lidmi, tancovat, tyto touhy byly tak silné, že kromě plnění školních povinností a nějakých těch lásek, jsem v hlavně nic jiné kromě TANCE neměla.

Když se vrátím k Jarovi, s ním to naráz nabralo spád úspěchů. Oba jsme byli z jednoho regionu, z podobné sociální vrstvy, znali jsme se od dětství, rozuměli jsme si a společně dobývali taneční svět. Mně  se až kouzelně dařilo shánět fanoušky našeho tanečního zápalu, kteří nás finančně podporovali a díky nim jsme mohli trénovat se světovou špičkou a dotknout se toho profesionálního vrcholového tance. Bylo to skvělé. I když jsme se mistry Slovenska nikdy nestali, jsem přesvědčená, že to, co jsme tancem tvořili a odevzdávali, bylo přínosné a pozitivně ovlivňující další generace. My jsme ten tanec skutečně milovali a dělali všechno proto, abychom jako takoví alchymisté přišli na dřeň toho, co vlastně je tanec, partnering a co jím chceme vyjádřit. Naše cesta sice skončila trochu dramaticky, kvůli životním okolnostem, které nám vešly do cesty. Myslím si ale, že byly vyšším záměrem a dnes je už přijímám a pokorou a s díky.

V únoru jsme spolu po třech letech opět tancovali. Bylo to jako Tokio SuperStar v Bratislavě. Pro mne to bylo naplňující si s Jarom opět zatancovat se zkušenostmi a zážitky, které jako vyzrálejší lidi máme… Věřím, že to nebylo naše poslední tancováníJ

Slovenským TV divákům jste známá z TV taneční soutěže Let´s Dance, kde jste tančila třikrát. S herci Braněm Deákem a Adamem Bradym jste se protančili na druhé místo a s hercem Richardem Autnerem jste v roce 2023 skončili pátí. Co Vám tato soutěž dala? A jak vzpomínáte na své taneční partnery?

„Období Let´s Dance bude mít navždy v mém srdci své pevné místo. Je to přenádherná show, splnila jsem si snad všechny svoje taneční – kreativní – choreografické sny. Získala docenění veřejnosti, ve které snad každý tanečník Tanečního sportu v koutku své duše doufá. Je úžasné, když vidíte na svých show, jak lidi registrují na  vaši cestu, nebo řekneme úspěch z televize. Ihned věnují tanci úplně jinou pozornost a váhu, než v době, kdy jsem nebyla známá a snažila se je přesvědčit, že tanec stojí za pozornost. Díky tomu cítím obrovskou satisfakci za období skutečné dřiny a odříkání.

Let´s Dance mi dalo také mnoho nových zkušeností a úplně nový pohled na tanec, show, scénu, vztah k hudbě, k performanci, k divákovi, k choreografii. Nové přátele, rozšířilo mi obzory, přineslo mi pokoru vůči jiným profesím, stylům, jiné tvorbě a pohledu na věc. Celkově vetší toleranci a otevřenost vůči jinakosti. Poznala jsem hodně inspirativních lidí a mohla se učit od těch nejlepších. Choreograf Miňo Kereš, či režisér Pepe Majeský, také celý kreativní tým TV Markíza změnili a obohatili můj do té doby pohled na taneční produkt a performance. To vše dává Let´s Dance.

A moji partneři byli skvělí. Se všemi mám skvělý vztah, vzpomínky a za sebou krásné období života plného smíchu a skvělých výkonů. V říjnu chystáme společně jedno překvapení. Už teď na to těším.“

       

V roce 2023 jste si s hudebníkem a zpěvákem Richardem Krajčem zatančila v české TV taneční soutěži Star Dance … když hvězdy tančí jste skončili na osmém místě. Jak jste se dostala do Star Dance a jaká byla spolupráce s hudebníkem Richardem Krajčem? Šla byste do tohoto projektu znovu?

„StarDance bylo také skvělé. Cítila jsem potřebu změny, místa a lidí. A nabídka z Čech přišla v pravou chvíli. Jedno podzimní odpoledne mi zavolal choreograf Marek Zelinka, zda bych neměla zájem, a tak jsem se přišla ukázat do Prahy a už to šlo J

Kdybych se mohla rozhodnou zpětně, tak bych do toho určitě šla. Velice mne to tanečně, choreograficky a lidsky obohatilo. Do dalších sérií, už ale ne. Jako zkušenost to bylo pro mne dostačující. Mám už jiné mety a priority.

S Rišom to bylo skvělé, obohacující nejen z pohledu tance a trenérství, ale taky jako zkušenost být na blízku umělce, kterého pokládám za úspěšného nejen z hlediska talentovaného umělce, ale také i jeho podnikatelského a manažerského talentu. Teda člověka, kterému se podařilo zhmotnit a aplikovat svoje umění. Richard i Karin jsou pro mne obrovskou inspirací autentického života totální přirozenosti a upřímnosti.“

 

Na FTVŠ na Univerzitě Komenského jste si udělala trenérské zkoušky. Věnujete  se tréninkům profesionálních tanečních párů a také učíte milovníky tance, kteří tanec dělají pro radost. Co Vás na této činnosti baví a co choreografie, věnujete se jí také?

„V současné době se věnuji pouze lidem, kteří jsou milovníci tance a choreografické tvorbě. Například se snoubenci zhmotňujeme jejich příběhy lásky do podoby rituálu svatebního tance nebo pomáhám hudebním interpretům s jejich pohybovou řečí a choreografiemi v jejich hudebních klipech. Také spolupracuji na různých projektech, kde se hodí moje vnímání hudby, pohybu a tance. Od soutěžního tance a trénování soutěžících párů jsem vědomě a z vlastního rozhodnutí odstoupila a sleduji ho jen z dálky. Více mi vyhovuje tvorba v uměleckém než soutěžním prostředí. V této práci vlastně aplikuji všechny svoje oblíbené činnosti z dětství, které jsem již zmínila. Hudba, pohyb, kreativita, učení, choreografie, produkce, vedení, organizování, překvapování. J

Již roky se řídíte heslem: „Nepřestávej tancovat.“ Co Vás na tanci stále baví?

„Na tanci mne baví zhmotňování hudby, příběhů a emocí do pohybu. Čím jsem starší a zkušenější, tak mi mnohem více záleží na tom, aby byl tanec pro diváka a dotkl se ho. Upouštím od nesmyslné upjatosti nad určitými technickými pravidly, které tanec z mého úhlu pohledu více od lidí vzdalují. Hodně komunikuji s různými lidmi. Mnoho nových pohledů na tanec mi dali také moji partneři z TV show a tento nový přístup, který aplikuji při současné tvorbě, mne velice baví a naplňuje. Mojí snahou je, aby byl tanec stejně žádaným uměním, či zábavou pro lidi, jako je zpěv a hudba. Chci být blíže k lidem a adresovat jim každý pohyb a gesto. Hodně jsem přemýšlela a přemýšlím, proč jsou haly tanečních soutěží stále prázdnější a ztrácejí na atraktivitě a zájmu. Ve své tvorbě usiluji odzrcadlit také změny těchto tendencí a potřeb lidí, protože primárně mne baví tancovat pro diváky, bez nich to vlastně nemá smysl. Miluji live performance. Takže se řídím svým heslem: „Nepřestávej tancovat.“ Našla jsem si určitou cestu, kde tancem již nesoutěžím, ale tvořím a vystupuji jako svobodný taneční performer, který  tancem přes pohyb promlouvá k divákovi. A toto mne naplňuje a vyživuje moji duši.“

 

Lidské tělo v tanci vnímáte jako hudební nástroj a tak je potřeba jej dokonale ovládat a ladit. Jak o tento „svůj nástroj“ pečujete?

„Ano, vnímám to tak. V těchto svých intuitivních zjištěních mne utvrdil můj dobrý přítel, který se věnuje výzkumu vody. Naše tělo tvoří až 70 – 80 % voda. Voda dokáže měnit skupenství a reaguje na vibrace. Například když pustíte určitou hudbu, částice vody se uspořádají vždy do toho stejného celku. Prostě řečeno, reagují na tyto vibrace a tak to vnímám i s naším tělem. Když necháme přes sebe „přetékat“ vibrace hudby, částice našeho těla reagují podle těchto vibrací. Pokud ale tělo blokujeme čistě racionálními pokyny, často pohyb, který vidíme, není v souladu s hudbou, která hraje. Aby tělo dokázalo takto jemnohmotně reagovat, je důležité se o něj také patřičně starat, ladit ho. A to znamená denně s ním komunikovat, vnímat jeho potřeby, každodenní rozhodnutí opírat o to, že jste tanečník a tělo kultivovat. Já osobně pravidelně cvičím jógu, girokinesis, gyrotonic, strečing, hodně pracuji s dechem a uvolňováním, pravidelně navštěvuji fyzioterapii, kranyosakrální terapii, rollfing, thajské masáže. Medituji, hudbu si vizualizuji a poslouchám po různých vrstvách. Nepokládám se ale za dokonalou, aby to neznělo, že si myslím, že vlastním patent, toto všechno jsem odkoukala a utvrdila se o tom, že to asi takto funguje, protože to dělají a touto cestou uvažují také tanečnice, které uznávám. Tou nejlepší v zhmotnění a převedení tohoto uvažování o pohybu a vztahu těla k hudbě byla svého času pro mne Oxana Lebedew. Ona sama mi toho mnoho předala.“

   

A co chvíle volna, jak je ráda trávíte?

„Přiznávám, že mne můj taneční život naplňuje a práce si mi často slévá s volným časem. Velice ráda ale vypnu úplně v podobě cestování do teplých krajin a úplného se odpojení od reality mých běžných dnů, od telefonu, od toho, že jsem Dominika Rošková. Baví mne také móda, shopping nebo kreování mého looku na nějakou novou akci. Ráda mám den volna se svým přítelem, kdy nemáme nic naplánované a děláme spontánně to, nač máme chuť. A ráda jsem také sama se sebou v tichu a samotě, nebo s nejlepšími kámoškami a rodinou. Tak ráda trávím svůj časJ

Dominika Rošková

Pochází ze středního Slovenska.

Vystudovala VŠE (Ing.) a FTVŠ na Univerzitě Komenského (trenérství).

Je pětinásobná vicemistryně Slovenska v tanečním sportu, finalistka Evropského poháru a člena Síně slávy Slovenského svazu Tanečního sportu v kategorii Mezinárodní legendy.  

Třikrát tančila v slovenské TV taneční soutěži Let´s Dance – v roce 2017 se v hercem Braněm Deákem protančili na 2 místo, stejné místo obsadili v roce 2022 spolu s hercem Adamem Bradym a v roce 2023 s hercem Richardem Autnerem byli pátí. V české Star Dance… když hvězdy tančí, ve dvanácté sérii v roce 2023 byla taneční partnerkou hudebníka Richarda Krajča. 

Foto: archiv Dominiky Roškové 

Veronika Pechová

pro Taneční magazín