Rozhovor s tanečníkem MARIO ČERMÁKEM

„Hrál jsem a hrát budu!“

 

 

 

 

„Hrál jsem a hrát budu!“

Mario Čermák  se narodil v Děčíně. Původně začínal se sportovní gymnastikou, později se věnoval baletu. Mario hrál na klavír, absolvoval několik koncertních vystoupení. Zajímal se o letectví, uvažoval o dráze vojenského pilota, ještě v době studií na Taneční konzervatoři Praha.

Zúčastnil se taneční soutěže v Helsinkách, postoupil do druhého kola. Konzervatoř absolvoval v r. 1991, v r. 1992 se stal členem baletního sboru ND, sólovou smlouvu získal v r. 1998. K jeho doméně patří charakterní role: Liftboy – smrt v „Isadoře Duncan“, Baghíra v „Mauglím“, Hilarion v „Giselle“, Abdérachman v „Raymondě“, Rudovous v „Labutím jezeře“. Prac. poměr v ND ukončil v r.   2004.

Mario Čermák – vlevo

1. Jak Vaše kariéra začala?

„Studoval jsem taneční konzervatoř  v předrevoluční době, obor klasický tanec.  Jednou za čtyři roky se otevírala lidovková speciálka – „Soubor písní a tanců“.  Adepti byli pečlivě vybíráni. V té době byl o tyto školy velký zájem, protože profese tanečníka nabízela velké uplatnění. Komu se poštěstilo stát se umělcem ND, měl na tehdejší dobu možnost dobrého finančního zabezpečení, „rentu“, tzv. výsluhu let, také poznávat  svět formou divadelních zájezdů .  Navíc umělci dělali obor, který milovali a byli za něj placeni. Dnes tito lidé   studují něco, pro co není uplatnění. Studenti to ví, spousta z nich to  vzdá a nechce se věnovat baletu, umění.“

„Úroveň konzervatoře díky tomu dost klesá dolů. Kdysi bylo třeba okolo 40 studentů v ročníku, studium dokončilo  7 lidí, byla to tvrdá ruská škola, nesměla být z ničeho známka  4, jinak  studenti končili. Dnes školy dodržují tabulkové počty žáků, jsou tam lidé, kteří na to nemají talent.  Absolventi mají tvořit elitu, ne kvantitu.“

„Pokud se studenti neuplatní v zahraničí, uplatní se  v ČR jen velmi těžko. Soubor Národního divadla  je dosti  zredukován, umělci nejsou adekvátně ohodnoceni, spíše podhodnoceni, nejsou peníze. A proč  také tančit ? Když zaplatíte nájem, nezůstane vám nic.“

2. Pokud tedy v současné době student přece jen dokončí konzervatoř, co  dál?

„Začátky jsou těžké. Absolvent může získat angažmá    ve velkých kamenných divadlech v ČR. Nejprestižnější je ND.   Nebo může působit v soukromých produkcích různých divadel, ať už muzikálových nebo operetních. Nebo se vydat vlastní uměleckou cestou, znám spoustu tanečníků, kteří se snaží rozvíjet a zakládat různé soubory a dělat projekty. Týká se to především současného moderního tanečního divadla. Tato cesta je asi nejtěžší, vyžaduje skutečné umělecké odhodlání pro věc. Já jsem například začal působit  v souboru baletu Národního divadla pod vedením uměleckého šéfa Vlastimila Harapese.“

Absolvent konzervatoře může také v dnešní době rovnou zkusit štěstí v  zahraničí. Tam jsou možnosti neomezené. Ale je otázkou, do jakého souboru se dostane, jaké kvality tento soubor je, je-li skutečně ohodnocen tak, jak si představoval. Nehledě na to, že na konkursy do renomovaných souborů a divadel se na jedno až dvě  uvolněná místa hlásí desítky i stovky uchazečů. Je to nepředstavitelná konkurence.

Ale dnes se přece hraje zahraniční repertoár i v ČR, tak nemusí absolventi do zahraničí….

„Ono je důležité, jaký zahraniční repertoár a od jakého autora. Dnes se mohou v ND hrát díla zahraničních  autorů, ale jsou na to peníze? Lehce se  řekne  – „tohle je dílo anglického  choreografa“. Ale my nevíme, jak to vlastně má vypadat, nemáme porovnání.  Málokdo ví jezdí do zahraničí.  Málokdo ví, kdo představuje tu špičkovou kvalitu, kterou bychom si tu představovali.“

3.Proč naše taneční divadlo není srovnatelné s kvalitou renomovaných divadel v zahraničí?

„Možnosti za hranicemi  jsou úplně jiné, ceny lístků  jsou odlišné, mecenáši jsou bohatší, sponzoři štědřejší, také zájem o divadlo a umění  je větší. Znalost divadelních her a celkový rozhled je v zahraničí na vyšší úrovni.  Ale diváci v  ČR chtějí  také svou  kvalitní kulturu. Mrzí mě, že v současnosti  na tom náš národ není dobře, rodiny si nemohou dovolit zaplatit více než Kč 3.000,- za lístky pro rodinu.“ Dostáváme se do bludného kruhu.

4.Jak jste prožíval svoji kariéru Vy?

„Nastoupil jsem do ND v  době, kdy působil umělecký šéf  Vlastimil Harapes. Byla to podle mého názoru  zlatá éra baletu ND. Také  on dělal nepopulární kroky – omladil soubor, byl nepraktický na praktické věci.

Ovšem co se týkalo dramaturgické  vize, profesionálních zkušeností, které předával,   to byla jednoznačně pro mě ojedinělá  škola, která mi dala umělecký směr do budoucna. Čerpám z těchto zkušeností dodnes. “

„Za jeho působení se dostala ke slávě většina dnešních baletních superstar.“

5. Když se řekne v hovoru „baletˇák“, tváří se lidé různě, pošklebují se,  mají  špatný přístup k tomuto povolání.  Co na to říkáte ?

„Vím, o čem se mluví, zženštilost, nebo problém gayů – já mám spoustu takových přátel, díky tanci.“

„Potýkal jsem se s tím často – byl to úkol mé práce – tento mýtus vyvrátit.

Já jsem měl štěstí, protože jsem se vypracoval do rolí charakterních. To znamená  více hraní, více výrazových prostředků, více divadla.“

Chtěl jsem, aby se řeklo: „Jo, na tom jevišti stálo kus chlapa“.

Mario Čermák – vpravo

6. Co zevnějšek? Je důležité, jak vypadáte, když chcete tančit v baletním souboru?

„Ano, to je nesmírně důležité. V baletu panuje  nekompromisní výběr  tanečníků. Je důležité, jak vypadáte, jak působíte, vaše technika, musíte také mít charisma.

7. Co váha? Jsou tolerována kila navíc?

„Ne, nesměli jsme mít kila navíc. I  za éry Vlastimila Harapese – stalo se, že vytáhl váhu, vážily se baletky i tanečníci. Existují tabulky, kde je dáno, kolik máte vážit, je udána  výška, poměr rukou, nohou,  atd.“

„Je  dobré být hubený. Pokud máte kila navíc, ubližujete i sám sobě.  Jste těžší, pomalejší, dýchavičný.  Kluci to přeženou s posilováním, nevejdou se potom ani do kostýmů.“

„Je mi 38 let, mám za sebou přes 70 premiér (ani to nepočítám),  22 divadelních sezón. Ale od té doby, co jsem odešel z ND, jsem začal přibírat na váze, je to problém, VZKAZUJI MLADŠÍM GENERACÍM.

Jste pomalejší, pohyb stojí více dřiny.   Nedávám  to na sobě znát, samozřejmě. Hraji v muzikálech a  tady je lepší  nebýt vyloženě vychrtlík.“

8. V zahraničí si baletky nechávají zmenšovat prsa, aby byly dokonalé. V Čechách jsou také tyto přísné požadavky?

„Balet má tradici, balet je striktní a požadavky jsou nekompromisní.“

„Na druhou stranu  v neoklasice nebo v moderním tanci je ženskost výhrou. Je těžké posuzovat  tanečníky.

Soubor v Čechách se snaží být vyvážený, mít od každého typu někoho.“

9. Proč jste odešel z ND?

„Vážně jsem si poranil  kotník, špatně  se to hojilo, dodnes  zranění  cítím.  Měl  jsem dojem, že   můj výkon už nebude tak dobrý. Také vedení ND  se změnilo, soubor šel novým směrem.  Nemohu říct, že bych s tím směrem nesouhlasil,  věci se měnit mají.

„Ale řekl jsem sám – odcházím, nechtěl jsem slyšet – odejdi.“

„Mělo by to patřit k etice tanečníka, aby ucítil změnu,  změnu své   kariéry. Taneční kariéra má  jepičí život, stojí to i hodně slz. Ale 22 sezón není málo.“

10. Nejde kariéru prodloužit? Co třeba Maja Pliseckaja?

„Maja Pliseckaja je legenda.  Tančila i   stará, ale viděli jste půvab, charisma.  „Netrhala“ už žádné výkony, ale vystupovala ještě v 60-ti letech. Bohužel vrcholově to ale nejde navždy.  Když jsem byl na jejím představení, zaslechl jsem tenkrát některé mladé ambiciózní baletky, které  říkaly: „Vždyť nic neumí!“  Podle mého názoru nepochopily o čem je umění a jak vypadá osobnost.

„A další příklad – moje  kolegyně Tereza Podařilová, primabalerina ND. Je už  v divadle asi 24 sezón, má rodinu, děti. Odrodí dítě a jde tančit. Je inteligentní. To je důležité. Také oplývá obrovským charisma.  Toho si velmi vážím, protože duše stojí nahá na jevišti.“

11. Co říkáte na soutěže? Tam přece nehraje roli  žádná  krása ducha.

„Baletní soutěže   jsou bezduché. Kde  se jen soutěží, je to bezduché a hloupé. Divadelní tanečníci by měli  přece jen rozdávat emoce, pocity.“

„Soutěžit by se mělo tak do 18-ti let. Soutěže jsou vhodné jen pro největší technické talenty. Porovnává se, kam až jde technika tance, balet se neustále vyvíjí, není zakonzervovaný.  V tomto případě jsou  soutěže dobré.“

„Já jsem měl štěstí, nemusel jsem tupě ztvárňovat techniku, já jsem hrál slavné charakterní role,  např. Rudovouse v „Labutím jezeře“ , Abderachmana v „Raymondě“,  ve hře  „Malý   pan Friederman“ jsem hrál malého pana Friedermana, charakterní vícerole ve  hře „Isadora Duncan“. ( Mimochodem Isadora byla emotivní tanečnice, žádná technika v jejím tanci nebyla, tu si vymyslela. Tančila dokonce i „Internacionálu“ před V. I. Leninem.

12. Takže emoce mají přednost před technikou?

„Záleželo mi na tom, abych tančil a hrál. Nejkritičtějším divákem jsou děti. Hrál jsem v baletu „Broučci“. Když jen  tančíte, děti zívou a usnou, chtějí domů. Když hrajete a tančíte, když ztvárníte Broučka, děti jsou nadšené, pláčí, smějí se. Prostě prožívají příběh s vámi.“

Hrál jste asi dost dobře…

„Měl jsem s hraním problémy. Říkali mi: „Moc hraješ, moc přehráváš.“ Ale já jsem to tak cítil.  Měl jsem vždy dobré obecenstvo, které mě podpořilo. Vlastimil Harapes mě v tom podporoval, dával mi šance, vybíral mě do charakterních  rolí, kde se především hraje.“

„Však jsem také měl vedle sebe nějaké vzory!  Má dlouholetá  přítelkyně i životní partnerka, člověk, který mě vedl,  Taťána Juřická, ( byla nejlepší „Odetta“ v ČR). Byl to zážitek, vidět ji tančit. Tančila a hrála zároveň, vždy věděla, proč tančí.  Získala  2 Thálie.  Předčasně nás opustila, když si vzpomenu na ty dny, zapláču si.

„Zaplatila nejvyšší daň za svou oddanost k divadlu, za svou citlivou duši. Taťána byla názorným příkladem, že čistá primabalerina může  také  hrát.  Je možné  spojit  profesionální tanec a zároveň profesionální  herectví.“

Mario Čermák – vlevo

13. Líbí se Vám současná baletní představení?

„Někdy jsem  zklamaný, když jdu na balet. Nebo spíše  zděšený tím, jak se tam nic neděje. Ani kapka emoce,  ani kapka duševna. A toto baletu škodí nejvíc.  Pak tomu lidé nerozumí a řeknou: „Už nikdy na balet nepůjdu!“  Když balet nechce nic říct, musí přesvědčit diváka, že to tak mělo být. Divák musí odcházet s pocitem : „Aha, oni nechtěli nic říct!“

„Někdy jsem měl depresi  po  svém představení, lidé doslova řvali  nadšením, zaplavily mě květiny, ale  vydal jsem  ze sebe  tolik emocí, že jsem se vyčerpal“.

14. Jaké je to v muzikálu? Cítíte totéž?

„Muzikál je show. Show nemá s hereckou divadelní duší až tak nic moc  společného.“

„Když jsem jako  sólista baletu odcházel, v té době se u nás  říkalo: „Do  muzikálu nikdy   v životě!“  Ale  já jsem si to zamiloval. Je to jiné, hrajete na jinou strunu.“

15. Co máte raději, balet nebo muzikál?

„Muzikál nebo  balet,  nedělám v tom rozdíl. Je to stejné. Muzikály v Čechách chyběly. Teď je „přemuzikálováno“.

„Muzikál je  velice těžká práce. Nelze pomlouvat muzikály. Zvlášť  ne české.  Jsou to soukromé produkce.  Producentům jde o to, aby byly lístky  vyprodáné, samozřejmě.  Některé produkce, zejména  jejich přístup – nechci jmenovat,  se mi nelíbí. Dělají z tanečníků „košťata“ a devalvují trh práce.“

„Je těžké prodat muzikál, divadla se musí uživit,  to je jasné. Každá show má svou celebritu, která  musí být nějak ohodnocena. Ale každá celebrita vám řekne, že cvičí třeba 3 měsíce zdarma. Soubory  i sólisté tančí, zpívají a hrají. U nás se dělí na zpěváky, herce a tanečníky. Tanečníci mají nejvíce  práce a jsou nejméně ohodnoceni. Stejně jako tanečník  hrajete, někdy zpíváte a jste nejméně ohodnoceni.“

16. Zpívá se alespoň s playbackem?

„Zpívá se většinou bez playbacku. Člověk zpívá, tančí, hraje… je to těžké. V Čechách  je už  dost lidí, kteří hrají, tančí, zpívají, umí akrobacii.  A něco za to chtějí. Ale produkce si raději vezme  amatéry „z ulice“.  Amatér  zahraje  také dobře, je šťastný, že je na jevišti.  A proto za to  nechce žádný honorář.“

„Herci v souboru  dostanou plat  Kč 1.300,- za představení.  Někdy se stane, že dostanou Kč 500,-. To není ani na zaplacení sociálního pojištění. Já mám štěstí, že spolupracuji s produkcemi, které se snaží dělat vše proto, aby nás adekvátně ohodnotili. Rozdíl mezi profesionálem a amaterém je tento:

 Profesionál horko těžko dosáhne toho, aby zvládl řemeslo , aby se mohl vůbec poprvé  postavit na jeviště.

 Amatér hraje  i zadarmo, jen aby mohl stát na jevišti.

17. Moc se o Vás nepíše, nemluví.  Říkáte dokonce, že jeden z Vašich známých  maže z internetu všechny zprávy o Vás. Proč?  Nechcete popularitu? 

„Vždy jsem měl svůj vlastní názor, každou roli jsem si tvrdě vydobyl prací.  Ale viděl jsem i různé druhy chování, jak někteří získávají role……

Paradoxně – ti nejlepší herci, tanečníci bývají skromní, ani nechtějí, aby se o nich psalo.“

Zprávy o umělcích patří vždy k těm nejžádanějším…

„Jiné je to v šoubyznysu. V této oblasti  je nutné, aby se o hercích psalo.  (Hrál jsem v muzikálu „Mona Lisa“ s Ivetou Bartošovou.  Iveta už opustila divadelní svět, ale píše se o ní nejvíce.). A proč se nepíše o mě?  Nepotřeboval jsem to. Když se zeptáte na Maria Čermáka v kterémkoliv divadle, tak mě všude znají. Řeknou vám: „Dnes nehraje, ale ukáže se“.

Řekl jsem si, že si budu dělat slávu sám, svojí prací. Mladí lidé berou jako čest, že mě vidí, chtějí ode mě radu.  A tomu já říkám sláva. Ale úcta je pro mě víc než sláva. Nechci žádné fotky na facebooku, nemám ani PC.

18. Vyhýbáte se technice?

„Jsem antiglobalista. V současné době  lidé přestávají chodit do divadla. Lepší je přece sedět doma, koupit si dobré jídlo a pohodlně se dívat z křesla.“

 Ale herci  snad musí občas dělat rozhovory…

„Když hrajete v úspěšném seriálu, stanete se celebritou,   rozhovory dávat  musíte.

19.Trváte tedy na tom, že o slávu nestojíte… A rozhovory dávat nechcete.

Pokud jsem jako bývalý člen baletního souboru  na fotce mezi činoherní elitou   Švandova divadla na Smíchově, kde momentálně hraji i činohru, a vedení mě tam nechá, je to pro mě čest. Tohle je pro mě sláva. Tohle je pro mě čest.

A pro mě je čest, že jsem s Vámi mohla udělat rozhovor.

Děkuji

Eva Smolíková

Rozhovor s tanečníkem CARLOSEM

“Chci cestovat a vidět své žáky kteří pokračují v tanci”

 

 

 

 

Výuka Fit-Brasil:

Výuka Capoeira děti:

Capoeira II. Roční páskování:

1. Pocházíte z Brazílie (Salvador Bahía – severovýchod). Proč jste se rozhodl učit tanec právě  v ČR? Co Vás přitahovalo?

Láska. Zamiloval jsem se do slečny (Veroniky). Ne do ČR.  🙂

Ale na druhou stranu – viděl jsem ČR jako nový, otevřený trh. Přišel jsem před pěti lety, ČR je  otevřená novým možnostem.

2. Vrátil byste se zpět do rodné země, nebo je ČR  volba napořád?

Zatím jsem se nesžil s prostředím – jiný jazyk, jiné klima. Teď tu sice jsem, ale navěky jistě ne. Ideálně si to představuji tak, že 6 měsíců budu v Brazílii a 6 měsíců v ČR. Jsem vyloženě letní typ, v zimě  trochu trpím.

3. Vy učíte sambu, mambo, salsu a capoeiru. Představte capoeiru. Je to spíše sebeobrana, je to tanec?

Capoeira je především kultura, v rámci toho  existuje tanec, bojové umění, terapie. Jednoduše je to životní styl.

4. Ubránil by se člověk capoeirou při přepadení?

Capoeira byla využívána v dávných dobách jako sebeobrana. Byl to tanec, kterým se otroci bránili otrokářům, bránili svá území. Od pradávna to byla sebeobrana, rozhodně se člověk ubrání.  Každý ji využívá po svém, někdo pro boj, pro sebeobranu, někdo jako tanec.

5. Co zranění při tanci? Stává se to?

To ano, zranit se dá lehce.

6. Jaký je zájem mezi Čechy? V ČR  přece jen není žádná tradice v takových tancích.

Čechům tohle jde dobře, jsou sportovně nadaní a pohybliví, věnují se sportům letním i zimním. Za komunistického režimu zde byly spartakiády – takže lidé mají pohyb v sobě. Když se člověk nebo tedy Čech pro něco nadchne, dokáže se naučit cokoliv, i kulturu naprosto cizí.  Od té doby, co se otevřely hranice i jiným kulturám, Češi mají zájem zkusit i něco netradičního.

Pro Čechy není těžké naučit se pohyb, ale problém je, že  při učení chybí spojení hudby se sportovním pohybem. Capoeira je určitá filozofie – vyžaduje  i  porozumění kultury. A to je pro  zdejší lidi těžké, ale capoeira bez hudby není možná.

7. Chodí hodně dívek? Je to spíše bojový tanec, je vůbec vhodný pro křehké dívky?

Je převaha žen, které se zajímají o capoeiru – ženy, ale i muži hledají své místo ve   společnosti.  Toto je klub bojového umění, ale je tu vysoké procento žen.

Dříve bylo každé bojové umění převážně pro muže. Ale novým pohledem na společnost a změnou sociopolitické situace  ženy  chtějí svá práva a snaží se je využívat.  Navíc capoeira má v sobě  umělecký prvek, což je pro ženy zajímavé mnohem více než třeba karate.

Jediná obava lidí – a ta je daná komerčními médii – to jsou bitky a  akrobacie. To, co je vidět na internetu nebo v televizi,  je  normálnímu člověku nemožné. Ale capoeira je především hudba, filozofie, tanec, je to mnohem víc než akrobacie a boj.

Jednoduše se dá říct – capoeira má mnoho tváří, když mi tedy nejde akrobacie, mohu se věnovat hudbě, hře na nástroje.V capoeiře se zkrátka najde kdokoliv.

8. Kolik let tréninku je třeba, než člověk zvládne akrobatické prvky, které capoeira obsahuje?

To se nedá jednoznačně říct. Záleží na každém člověku, na jeho schopnostech. A není důležité, jak dlouho tančí, ale jak často.

Každý přijde do kurzu s jinou „výbavou“.  Běžný člověk z ulice,  který chodí  1x  týdně do posilovny je na tom jinak, než Brazilec, který cvičí 3x týdně. Pak za tři měsíce obdrží svůj první pásek (po první zkoušce).

9. Vaši tanečníci mají vytrénované postavy. Jsou třeba postavy, které se na capoeiru nehodí? Řeknete někomu, že se pro tento tanec nehodí ?

V capoeiře není tato diskriminace.  V životě jsou výzvy, tady také. Pokud člověk chce, tak všechno  dokáže. Tančí i handicapovaní. Dokáže to každý, je jedno, že je hubený, tlustý…

10. Je právě doba karnevalu ve Vaší rodné zemi. Jezdíte na karneval do Brazílie? Není Vám líto, že tam teď nejste?

Samozřejmě, že tam jezdím. Je mi to líto, že tam teď nejsem.

Navíc v mém rodném Salvador Bahía je jiný karneval, náš vlastní. V Riu de Janeiro lidé sedí a dívají se na masky, kostýmy. Ale v Salvador Bahía je to jiné, lidé jsou součástí karnevalu, tančí, je to jedna velká  párty, trvající několik dnů.

11. Jste profesionál. Kolik hodin denně musíte věnovat tanci, nebo kolik chcete věnovat tanci?

Pohyb je moje práce, musím se věnovat pohybu. Denně 4 hodiny učím  a sobě se věnuji 1,5 hodiny ve fitnes klubu.

12. Cvičíte nebo tančíte někdy jen sám pro sebe, pro svou vlastní radost?

Veronika: Carlos zpívá a tančí pořád. Vstává z postele a už tančí!!

Dělám to, co mě baví. Tančím na hodině, tančím na různých workshopech, na tanečních akcích, které mě obohacují. Ve svém volném čase také vyhledávám tanec.

13. Děláte si všechny choreografie sám?

Ano, rozhodně  sám.

14. Kde berete inspiraci?

V Brazílii, doprovázím svým tancem akce, které jsou aktuální. Např. jakmile je stanoven hit karnevalu, hned začnu připravovat novou choreografii. I žáci mě inspirují. Ptám se jich, co by chtěli tančit…

15.  Stalo se Vám někdy, že jste neměl energii, byl jste vyloženě unavený a nechtělo  se Vám tančit a  učit? Co potom?

Jsem jako každý, také cítím únavu. Zvlášť v zimě. V zimě se mi skoro nechce vycházet ven, nejraději bych hodiny nedával vůbec. 🙂

Snažím se dobíjet energii tancem. V každé skupině ale probíhá výměna energií. Když přijdu na hodinu unavený a jsou tam lidé, kteří chtějí tančit, tak mě dobíjí energií. Když tam jsou „lajdáci“, tak samozřejmě ne.

16. Čeho ještě chcete dosáhnout v tanci? Vlastně všechno máte, zdá se.

Přál bych si ve své práci pokračovat. Vytvářet skupiny, které se zajímají o capoeiru, chtěl bych cestovat a vidět své žáky, kteří pokračují v tanci. Jsem nositelem této filozofie. Trénoval jsem žáky v Japonsku, také v Brazílii mám svou školu a nechci zanedbávat své žáky.

Děkuji za rozhovor

Eva Smolíková

 

 

 

Rozhovor s hercem a tanečníkem MICHALEM SLANÝM

Na tanečních soutěžích jsem neměl rád porotu!

 

 

 

 

1. Vy jste divadelní i televizní herec, ale také jste nějakou dobu závodně tancoval. Jsou divadelní představení s tancem  náročnější, nebo herce naopak víc baví?

„Musím teď mluvit za sebe – mě to baví více. Když je v představení pohyb, je to samozřejmě všeobecně pro herce náročnější, ale mě to prostě baví, mám pohyb v sobě. Tančil jsem závodně asi 5 let, standardní tance a latinsko-americké tance, ty mě bavily nejvíce.“

2. Vyhrál jste někdy? 

Ano, také jsem vyhrál.

3. Je pro Vás obtížné nacvičit taneční číslo pro divadelní představení,  pokud jde o tanec, který neznáte, nebo Vám to jde všechno „samo“?

„Pohyb mi všeobecně jde dobře, ale jsou různé druhy tance, např. jsme jednou dělali argentinské tango, nebo flamenco, to jsem musel „nadřít“.

4.  Jak dlouho se asi tak celé představení připravuje?

„Představení se nacvičuje asi 2-3 měsíce, takže jsem cvičil  asi 2 hodiny denně.“

5. Chtěl jste být tanečníkem nebo hercem? Proč zvítězilo herectví?

„Tanec mě moc bavil, jednou do našeho tanečního klubu přišel pár, který studoval  herectví na JAMU. Zaujalo mě, že  tam mají  obory jako  herectví, tanec, zpěv, žonglování, šerm, jízdu na koni. To se mi hrozně líbilo, tak jsem se rozhodl, že to zkusím a přihlásil jsem se.

Já jsem se ke všemu většinou dostal náhodou.  Pokračoval jsem v tanci ještě nějaký čas, ale měl jsem vždycky raději exhibice než soutěže. Na soutěžích vás hodnotí porotci a ti samozřejmě nemusí být vždy objektivní. Neměl jsem rád porotu. Běžně se stávalo, že porotci „nadržovali“ svým oblíbeným párům.   Nevím, jaká  je situace  v závodním tanci dnes, ale když jsem závodil já, stávalo se běžně, že pár, který jel  z Brna do Ostravy, neměl šanci na vítězství.  Porotci byli většinou z okolí Ostravy a  nám bylo jasné, že budou upřednostňovat páry z Ostravy a tak se  i většinou stalo. Nevyhrávali jsme, vyhrávali Ostraváci.

Mrzelo mě, že závodní tanec bývá nespravedlivý. Když hrajete fotbal a padne gól, je to jasné, kdo vyhrává, ale tanec?“

6. Je těžké v současné době být hercem? Doporučil byste tuto práci mladým lidem?V čem je to těžké?

„Dnes je mnohem těžší  být hercem.  Dříve byla konzervatoř – JAMU, DAMU. Ze  400 uchazečů vybrali  10. Ti  většinou vystudovali tuto talentovou školu a  šli rovnou do praxe,  práce pro ně bylo dost.  Kdo vystudoval JAMU, byl dobrý herec, předpokládalo se to. (Není to samozřejmě stoprocentní pravda, ale většinou to byli opravdu dobří herci.)

V současné době  je to ale tak, že z běžné modelky nebo  miss se stává herečka nebo  zpěvačka, protože ji někdo obsadí do filmu a nikoho nezajímá jestli na to má vůbec talent.

Četl jsem rozhovor s jednou mladou „herečkou“ z populárního seriálu, která řekla, že hraní  ji  baví, ale v divadle by hrát nemohla, protože se „strašně“ stydí a měla by „strašnou“ trému. Tak to mě moc pobavilo.  Já si myslím, že opravdový dobrý herec se většinou pozná na jevišti. Kdo je dobrý v divadle, je dobrý herec.

            Teprve když „ustojíte“ dvouhodinové vystoupení v divadle, jste VÝBORNÝ herec. 

Jestli bych doporučil stát se hercem?  Nevím. Dnes je to opravdu těžké, je to těžší než dříve, nerozhoduje umění, kvality herce, rozhoduje jen to, zda Vás někdo obsadí, je jedno, jestli umíte hrát nebo ne.“

Já jsem hrál asi 8 let v Národním divadle. Hrál jsem krásné, velké role, ale  neobjevoval jsem se moc v seriálech nebo filmech, tak vlastně  jako bych vůbec neexistoval.

Dříve bylo Národní divadlo bráno jako vrchol kariéry herce.  Ale dnes to nikoho nezajímá, nejlepší jsou herci ze seriálů a nemusí umět ani hrát.“

7. Jste hodně vytížený? Máte rodinu? Jak se dá propojit práce herce a rodina?

„Zatím to mám jednoduché, nemám děti, žiju jen s přítelkyní. Ale myslím, že se to dá zvládnout dohromady. Znám manželství dvou herců, jde to. Musí se zapojit  babičky, chůvy….

8. Hrál jste v Expozituře, je to seriál o zločinu. Jak snášíte záporné  postavy? Baví Vás, nebo je nemáte rád, přemýšlíte o nich v soukromí?

„Herci mají většinou  raději záporné role, je to pestřejší. Hrál jsem schizofrenického mladíka ve filmu „Škodná“. Byl to vrah, který zabil několik lidí, ale pocházel z dobré rodiny, maminku hrála Táňa Medvecká. Režie Petr Kotek, stejně jako režie  Expozitury.“

„Pro herce je výzva hrát zápornou  roli, dobrý herec hraje vždy raději zápornou postavu. Ale já si role nepřenáším do soukromého života, neběhám po parku a nezkouším přepadat kolemjdoucí, to ne.“ (smích)

Ale stalo se – přenesla se mi role do života – že mi paní v pekárně nechtěla prodat rohlíky, protože jsem „zlej“ na jejich idol – na Jitku Čvančarovou v seriálu „Ordinace v růžové zahradě.“

Nemohl jsem jí vysvětlit, že je to jen role a že já nejsem „takový.“  Diváci mají rádi „hodňouse“, jsou sladký, ale herci mají raději „potvory“, protože jsou barvitější.

9. Platí v dnešní době stále pravidlo, že jsou herci „zaškatulkovaní“ a vybíráni pro určité role nebo se situace změnila?

„Asi to platí pořád. Určitý typ hraje hodného a nemůže hrát „padoucha“. Málokdy se setkáte s tím, že by vám chtěli dát hrát protiúkol. Prostě podle toho, jak vypadáte, vás většinou obsadí. U filmu nechtějí nikoho přestrojit, vyberou rovnou ten typ člověka.

Přitom mě na herectví baví, že se člověk může proměnit a být jiný. Jednou mě ale potkala proměna,  byl jsem obsazen do role hlavního hrdiny Nickyho Wintona ve filmu „Nickyho rodina.“  Pamatuji si, že jsem měl vousy, kotlety a krátké  vlasy, když jsem se setkal s režisérem Matějem Mináčem  měl jsem hrát postavu ze 30. let.  Ale pan režisér si to dokázal představit, tak jsem tu roli dostal.  Dokázal jsem se přizpůsobit  a  vypadal jsem jako z 30. let.

Herci se  rádi proměňují, jsou také naštvaní, že nemohou dostat jiné role.“

Nicky Winton

10. Ale člověk se musí chtít  měnit, ne?  Někdo by se nechtěl měnit (třeba já bych nechtěla být někdo jiný …)

„Ano, musí chtít, ale mě to právě baví – velká proměna.

Těžší jsou ty úkoly, které musíte zvládnout. Třeba hrát homosexuála a líbat se s partnerem je nesmírně těžké, pokud jste heterosexuál.“

Navíc reakce lidí jsou různé, když Vás pak potkají, že …

„Je to těžký, to je daň tomu herectví. Ten herec by pak měl dostat jinou roli, kladnou, aby si napravil u diváků svou reputaci.

11.  Čeho  byste ještě chtěl ve své kariéře dosáhnout?

„Rád bych si zahrál v nějakém pěkném filmu.  Hrál jsem v divadle roli schizofrenika ve hře  „Slyšet hlasy.“ To byla krásná role, tu bych si chtěl zahrát i ve filmu.“

Ať se Vám to vyplní ….

Děkuji za rozhovor

Eva Smolíková

Rozhovor s choreografkou a tanečnicí MONIKOU REBCOVOU

“Moje nejvroucnější přání je tančit africký tanec!” říká Monika Rebcová

 

 

 

1. Vystudovala jste Středočeskou lidovou konzervatoř scénického tance a  Akademii  múzických umění, taneční katedru. Přesto jste absolvovala v zahraničí neuvěřitelné množství kurzů. Proč? Co chybělo školám v Čechách? 

“Jela jsem studovat moderní tanec. V zahraničí jsem se naučila všechno.  Tady v Čechách bylo v době “železné opony”zakázáno všechno to, co přicházelo ze západu, z USA, z Londýna, z Francie. Musím zmínit dvě jména – Ivana Kubicová a Jan Hartman, kteří měli za komunistického režimu oficiální povolení vycestovat, vystupovali v Londýně (GENTY), ti mě opravdu něco naučili. Jinak jsem se v Čechách nenaučila nic.

Později jsem mohla cestovat, umělecká škola UKA umožňovala studentům vyjet. Studovala jsem v USA, v Anglii, ve Francii.”

2.   Byla jste někde v zahraničí  nespokojená nebo Vás to všude bavilo?

“Bavilo mě to moc, všude.”

3. Co to znamená, když se řekne “kontaktní improvizace”?

“Moderní tanec ve spolupráci s partnerem. Improvizace je technika, jako každá jiná, je to cvičení, neznamená to, že si každý dělá, co ho napadne. Jsou  to pohybové vazby, až přejdou do svalové paměti, pak přichází improvizace. Jsou různé úrovně, začátečníci, mírně pokročilí, pokročilí, studovat můžete mnoho let.
Technika se vyvíjí. Je to mnoho let práce, v neposlední řadě pro lektora.”

4. Tančíte klasický, moderní i africký tanec. Který Vám podle Vašeho názoru přináší největší radost?

“Všechny tři  druhy tance. V každém mém životním období  jsem upřednostňovala některý z těchto tanců. Skvěle se doplňují, vyučuji je, udržuji si tělo v kondici, tvořím nové choreografie, variace,  vymýšlím tréninky.”

5. Proč byste doporučila  africký tanec?

“To je především radost z pohybu. Klasický a moderní tanec mi ji nedal. Stále jsem se kontrolovala, kde mám ruku a nohu, jestli jsem neudělala nějakou chybu, po představení jsem měla depresi, že jsem nebyla dokonalá a ještě jsme to schytali od choreografa jako skupina. Kromě toho, africký tanec dal  mému projevu dynamiku, rychlost. Nic se s ním nedá srovnat, také je v něm živočišnost a sexualita.”

6. Co říkají afričtí tanečníci na evropský tanec?

“Podle afrických tanečníků je umělý a pokrytecký.”

7. Tančila jste někdy s africkými tanečníky v Africe, v buši ? A chtěla byste?

“Já tančím v Africe v buši každý rok.”

8. Pina Bausch byla velká umělkyně. Měla jste tu čest tančit s ní na jevišti, když jste studovala v Berlíně?

“Ne, jen s její asistentkou. Pina byla můj velký vzor v minulosti. Ovlivnila mě při tvorbě pro skupinu Monika Rebcova Dance. Sledovala jsem Pinu Bausch.
Ale ona představuje německý expresionismus a já mám ráda minimalismus, takže jsem šla dál svou cestou.”

9. Co všechno děláte v současné době?

“9. října 2011  mělo premiéru po 10-ti letech v divadle PONEC  mé taneční vystoupení s názvem Africké smíření. Jsem také  produkční skupiny Monika Rebcova Dance a BATOCU, což je skupina 10-ti afrických tanečníků, ze Senegalu, Quinee, Pobřeží slonoviny, také 4 tanečnice z Japonska, Kuby.”

10. Učíte na HAMU, vedete soukromé hodiny, vystupujete v divadlech, na firemních večírcích. Jak to jde dohromady s rodinou a dětmi? Nemáte výčitky, že není dost času se jim věnovat? A chtějí děti také tančit, nebo mají k tanci spíše záporný vztah?

“Mám velké výčitky, moc to nejde, děti zanedbávám. Děti jsou ale naštěstí umělecky založené, chodí se mnou do divadla, syn fotí a natáčí, tančí hip hop a break dance, dcera stepuje, zpívá a hraje na klavír, často se mnou i tančí.”

11. Neměla jste někdy pocit, že jste “přetrénovaná”? Pokud ano, jak jste relaxovala?

“Ano, byla jsem velice vyčerpaná v minulých letech. Přiletěla jsem domů a dělala jsem 4 věci najednou, úkoly s dětmi do školy, uklidit, sbalit věci na trénink atd. I teď mám někdy doma chaos, přijdu se domů jen vyspat. A děti vyžadují Vaši pozornost, víc a víc, musíte jim dát nějaký mantinel. než vás úplně pohltí.

Šest let jsem byla sama – 3 zaměstnání, 2 děti…málem jsem přišla o rozum.  Ale teď jsem se vdala  a to je moje relaxace. Manžel pochází ze Senegalu, pomáhá mi, je to samostatný, vzorný člověk. Vstává brzy, bere děti do školy, pro něj jsou to cizí děti, stará se o ně, nemusím mu o nic říkat. Oplácím mu to, vyřídila jsem mu přechodný pobyt atd.”
..
12.  Co odpovídáte lidem, kteří Vám tvrdí: “Tančit můžeš do 40-ti let a pak konec. Musíš umět něco, čím se uživíš.”

“Hm. To jsou dva pohledy. Buď to děláte pro radost, jako koníček, to je pak jiná situace, to není práce. Nepředstavuji si, že budu učit tanec do 70-ti let, hraji také na hudební nástroje, doprovázím hudbou hodiny jiných pedagogů. Ale – pokud nebudu na vozíčku, tak se budu snažit učit, proč ne. Ale chci asistentku.
Africký tanec je sprint, hodinu a půl, nedá se to vydržet. Ukážu, předvedu,  ale dál to skupina už  opakuje s asistentkou.

Ale já teď už nevystupuji. Měla jsem tančit sólo KIZOMBA o angolském národním tanci a vzdala jsem to. Myslela jsem původně, že chci vystupovat, že mi to udělá radost, ale mám pocit, že  nejsem perfektní.”


13. Je snadné být profesionální tanečnicí v ČR?

“Profesionálové se v Čechách neuživí, nemohou si např. našetřit peníze do budoucna, na bydlení, cestovat, neustále ztrácí a jsou chudší než ostatní, kteří služebně postupují, berou vyšší plat.  Učím na AMU za 70 Kč na hodinu, to je méně než má dělník z Ukrajiny. Když vyjdu z domu, už dotuji AMU.  Tahle země mě nic nenaučila, nedala  a nezaplatila mé dovednosti. Sestra mi občas říká: “Sedni si do kanceláře!” To jsem zkusila a už to nikdy nechci.

Moji hudebníci z Afriky se ani nemohou vrátit domů, protože nevydělají na letenku.”

14. Co si přejete letos od Ježíška?

“Samozřejmě zdraví, ale nejlepší dárek by byly peníze. Chci zase v lednu letět do Afriky, chci cestovat, splatit dluhy, chci studovat africký tanec a hudbu….”

Přeji Vám, ať se můžete dál zabývat africkým tancem a děkuji za rozhovor 

Eva Smolíková 

Primabalerina TAMARA ROJO

“Jsme na jevišti proto, abychom vyprávěli příběhy. A pokud už to děláme, musíme to dělat dobře.”

 
 
 
 
 
 
 
 
 
 

Baletky netěší jejich bolest. Nejsme masochistky.

Primabalerina  anglické společnosti  “The Royal  Ballet” hovoří o své profesi,  je právě tak herečka jako tanečnice, ale nenávidí sledování záznamů svých představení.  Balet “Black Swan” (Černá labuť) byla urážka její profese.

Představte si to privilegium. Sledovat úplně sami nácvik představení “Romea a Julie” v Covent Garden v podání dvou největších světových baletních hvězd – Carlose Acosty a Tamary Rojo.

Příští týden budou tančit v 02 aréně před více naž 10.000 lidí. Ale v tomto okamžiku nacvičují s baletním mistrem Alesandrem Agadzhanovem.

Rojo, 37-letá španělka, která je jednou z nejzářivějších světel královského baletu a zároveň uchazečkou o místo umělecké ředitelky v příštím roce.  Její tři inscenace mají běžet společně: právě skončila svou roli v “Manon”, v Covent Garden připravuje “Romea a Julii” a dále hostuje u English National Ballet´s Strictly Gershwin v Albert Hall, kde pracuje dalších 8 hodin po ukončení zkoušky zde v Covent  Garden. Interview  s Rojo je možné pouze na cestě autem, je velmi rychlá a chytrá. Zbytečně neodbíhá od tématu.

Acosta, svalnatý, magnetický, potí se a těžce dýchá, občas se nechá unést a vykřikne po provedení nějakého úžasného souboru skoků. Rojo je štíhlá, bledá, ženská, určitě ne zpocená, ani nevykřikuje. Rojo se snadno může vydávat za -náctiletou Julii.  Rojo je skvělá herečka – když hraje mrtvou, její tělo leží naprosto bezvládně, ani známky, že by dýchala,  sdílíte Romeovu jistotu, že je mrtvá.

Po tréninku Rojo popadne veliký kufr naplněný tanečním oblečením a doplňky a nasedá do auta. Drží si šálek s kávou, odmítá poslechnout řidiče a dát kávu do držáku na nápoje: “Já beru odpovědnost”, říká Rojo pevně. Někdy bývá Rojo velmi netrpělivá, ale je čas na interview.  Když přišla poprvé do Anglie tančit pro Scottish Ballet, bylo jí dvacet. Neznala ani slovo anglicky, ale hovořila anglicky  plynule za čtyři měsíce.

swanlake2

Prozraďte tajemství svého hereckého umění!

„Musíte použít Vaše skutečné pocity, pokud se chcete spojit s publikem. Nemůžete předstírat.  Lidé někdy říkají, že jsem velká umělkyně. Já si to nemyslím. Myslím, že vždy hledám skutečné pocity  a lidé to vědí. Používám můj soukromý život, mé vzpomínky, mé emoce, abych zahrála své role.  Pokud jste čestní a upřímní  ke svému publiku, oni to cíti. Vím, kdy jsem  hrála špatně, protože jsem nebyla upřímná.”

Proč je pro Vás herectví právě tak důležité jako tanec?

“Jsme na jevišti proto, abychom vyprávěli příběhy.  Vyprávíme je pohybem. Balet sám znamená pohyb. Je přirozené pro lidstvo, že chce slyšet příběhy. A pokud to už děláme, musíme to dělat dobře.”

Budete schopná komunikovat s 10.000 lidí v 02 aréně?

“Bude to vzrušující, něco nového, co jsem nikdy před tím nevyzkoušela. Ale doufám, že to funguje také.  Zatím nevím, zda budu muset hrát jinak pro díváky, kteří mě budou vidět na obrovském plátně, než pro diváky, kteří mě vidí zdálky na jevišti. Budu muset zjistit, jak blízko se dostanou do detailů. Ráda bych ale zabránila “němému filmu.”

Proč děláte tento experiment?

“Snažíme se rozšířit naše publikum.  Oslovit lidi, kteří nikdy ani nepomysleli na to, že by se jim mohl líbit balet. A tohle je skvělá příležitost změnit vnímání, což je těžké, když jste v budově opery.”

Lidé si myslí, že balet je staromódní umění.

“Pokud ale změníte prostředí a formu, přijdou lidé s otevřenou myslí.”

Ale možná, že představujete  opravdu  staromódní umění.

“Ne, nepředstavujeme. Je to umělecká forma plná velmi mladých lidí. Balet je velmi živý, neustále v pohybu  a neustále se vyvíjí.”

Pomohl film “Black Swan”, který získal Oscara pro Natalii Portman, coby velkou hvězdu citově přetékajícího Labutího jezera, zpopularizovat balet?

“Byl to špatný film, plný všech možných klišé. Dialogy směšné, situace neuvěřitelné,  postavy spíše parodující, celý film byl pro mě nemožný jen sledovat. Také vím, že pro některé matky, které přemýšlely o tom, že nechají své děti dělat balet, to znamenalo vzít je odtud rychle pryč. Takže dokonce přesto, že jsme mohli mít o 200 lidí více v opeře, v důsledku tohoto filmu, dlouhodobě za něj zaplatíme svou cenu.”

swanlake3

 

Proč jsou ve filmu  tyto  scény – narušená balerína,  extrémní  konkurence rivalů, panovačná matka, monstrózní umělecký šéf?

„Říkám lidem, že to není tak. Pokud ano, pokud Vás někdo nutí pracovat takto, utečte pryč.  To není cesta k úspěchu,  to je cesta k …. “

… slovo šílenství se nabízí samo. Cesta ztratit sám sebe.

“Navíc,  přála bych  si, aby byla ve filmu ukázána  skutečná tanečnice. Je to urážka předstírat, že někdo může být prima balerina za 12 měsíců. Je to nemožné. Je to skoro, jakoby se film pokoušel říct, že to, co dělají skuteční tanečníci nemá žádnou hodnotu, protože někdo to dokáže za pár měsíců.”

Ale nejsou některá z klišé pravdivá – ctižádostivé matky, například?

“Existují jistě extrémně ctižádostivé matky, ve světě modelingu a herectví, různých Miss, ale postava ve filmu je nepřijatelná.”

Co poruchy příjmu potravy? Natalie Portman tráví velkou část filmu zvracením…

“Existují poruchy příjmu potravy, to jistě, ale jsou jistě i v jiných povoláních, možná i větší procento, kdo ví.”

Film The Red Shoes (Červené boty) s Moirou Shearer, jako dívkou toužící stát se prima balerinou, je také portrét posedlosti.  Není to zvláštní shoda okolností?

“To bylo dávno. Společnost se změnila. Jsem si jistá, že tehdy bylo více pravděpodobné, že ředitel vás mohl nutit žít takový způsob života. Dnes ředitel nemá právo zasahovat do vašeho soukromého života.”

face

Potřebují filmaři a – možná i my ostatní – věřit, že baletky dávají tanci přednost před životem?

“To je romantický pohled a chápu to. Je hezké, zvenčí si myslet, že takhle to chodí.  Ale pravda je taková, že baletky jsou praktické,  nohama na zemi a disciplinované.”

Co žárlivost?

“Jistěže soutěživost a žárlivost mezi hlavními tanečníky jsou skutečné. Samozřejmě, že existuje konkurence, ale ta je, alespoň v mém případě, velmi zdravou konkurencí.”

Říká se, že ROJO je v silně konkurenčním vztahu s ALINOU COJOCARU, rumunkou, která je principálkou současně s ROJO u  “The Royal Ballet” posledních 10 let. Je na tom něco pravdy?

“Máme se vzájemně moc rády. Já opravdu obdivuji Alinu a učím se od ní po celou dobu. Jsou to fanoušci, kteří by rádi viděli  válku mezi námi. To jsou špatní lidé, mají vlastní problémy. Chtějí být buď pro tu osobu anebo proti. Ale to se netýká nás dvou.  Tanečníci jsou jako fotbalisté. A jejich fanoušci je přijdou povzbudit a pokřikovat na druhé straně.”

Rojo, ve svých 37 letech, stejně jako fotbalista, se blížíte  ke konci své taneční kariéry. Čtyřicet let je předěl pro baletní hvězdy a je nepravděpodobné, že by poté hodně tančily.

“Od začátku jste si vědomi krátkého trvání a křehkosti vaší kariéry.  Už na počátku kariéry může dojít k úrazu, můžete si poškodit  kotník a může vám být 12 let. A od té doby jste si velmi dobře vědomi, že to nikdy nedokážete, a dokonce pokud to dokážete, může to být za dva roky pryč. A tato kariéra je víc než jen práce. Není to -“ o.k., najdu si jinou práci.” Chcete tanci věnovat celý svůj život. Je to jako vztah, jako láska vašeho života, která vás opustí. Způsobí to hodně žalu.”

Truchlí se stále, i když je to jednou provždy pryč?

“To je problém pro všechny umělce, všechny prima baleriny. Buď nechtějí jít do důchodu vůbec, nebo pocítí prázdnotu. Já teď hodně přemýšlím o tom, že budu uměleckou ředitelkou a připravuji se na to.”

Požádáte o místo umělecké ředitelky v “The Royal Ballet”, které bude brzy volné?

„Nemohu na to odpovědět, je mi líto. Mohlo by to být trochu brzy, vzít takovou roli.”

Jaké bylo Vaše dětství a co říkali rodiče na to, že se chcete stát baletkou?

“Byla jsem jediné dítě dvou vysoce úspěšných rodičů – otec byl průmyslový inženýr, matka finanční ředitelka. Zamilovala jsem se do baletu v pěti letech, když se moje třída ukryla před deštěm ve školní tělocvičně.  Okamžitě jsem věděla, že balet je to jediné, co chci dělat. A moji rodiče mi udělali ze života peklo, hodně jsem plakala. Později mě nechali, za předpokladu, že neutrpí mé známky ve škole.”

             „Španělsko má malou tradici v klasickém baletu, ale já jsem studovala soukromě v Madridu, stala jsem se profesionální tanečnicí v malé španělské taneční skupině a v roce 1994, když mi bylo 19 let jsem vyhrála Grand Prix v Paříži v mezinárodní baletní soutěži. To bylo poprvé, kdy  jsem si pomyslela, že jsem v tomto oboru dobrá. Zajistilo mi to místo sólistky v Skotském baletu. Tam jsem byla 6 měsíců, než si mě všiml anglický národní balet. Tam jsem tančila 4 roky, ale Královský balet mě přesvědčil, abych tančila tam.“

Umíte si představit, že byste nebyla baletka?

„Umím si to představit, protože jsem takový perfekcionista, takže jsem asi mohla bývala dělat i jiné věci. Ale měla jsem to štěstí, že jsem našla své poslání, ve kterém jsem dobrá. Někdy mám pochybnosti, někdy, když se dívám na své video, téměř umírám, protože v mé mysli jsem milionkrát lepší, než ve skutečnosti. A někdy si říkám – stojí to opravdu za to? Mám jen jeden jediný život a já jsem jej věnovala tanci. Ale na druhou stranu, co je lepší? Možná, že jsem měla hledat lék na rakovinu, ale možná, že bych nikdy nenašla nic. A přinejmenším, mohu dávat radost lidem, coby tanečnice.”

Býváte  někdy vyčerpaná?

“Ne, když tančím. Ale když přijdu domů,  najednou nemůžu ani mluvit. Přítel říkává –  “jdi do postele.”

Je vaše manželství dobré nebo špatné?  Co děti? Netoužíte po dětech?

“Nevím, na manželství byste se měli zeptat jeho. Já mám stále čas na děti, nebo bych si mohla později nějaké adoptovat. Nedělám si starosti o děti v tuto chvíli.”

Co bolest? Dá se bolest tanečníků vydržet?

“Já se teď vyhýbám operaci kolena, kterou potřebuji, protože by mě zastavila v tanci po dobu šesti měsíců. Nedá se soustředit jen na ten fakt, že stále snášíme bolest. Jsou různá zranění, stejně jako u každého sportovce. Vedeme tento život, patří to k tomu, ale nejsme masochisti.  Lidé by si neměli myslet, že pro umění se musí trpět. To je jen další klišé.”

 Stephen Moss

 Eva Smolíková

Foto: http://www.tamara-rojo.com/

Rozhovor s orientální tanečnící LAYLOU ABDEL

“Někdy mě mrzí, že jsem odešla, ale nemohu se vrátit.”

Orientální tanečnice LAYLA ABDEL

1. Vy jste se na nějakou dobu odmlčela. Proč?

„Odešla jsem z profesionálního tanečního světa před 3 lety. Nevyhovovalo mi to. Tanec se stal pro mě  rutina. Vedla jsem 3-4 kurzy denně, o víkendech semináře a jezdila jsem po celé ČR. Když se z lásky stane nucená práce, není to ono. Myslím, že k tomuto poznání došla spousta tanečnic. Obdivuji profesionály, kteří dokážou a zvládají  učit  několik hodin denně, několik let.“

2. Studovala jste tanec v Německu. Proč ne v Čechách?

„V Čechách nebyl. Byla jsem jedna z prvních tanečnic, vlastně jsme břišní tanec v Čechách zavedly.  V 18-ti letech jsem odešla učit se břišní tanec, věděla jsem, že chci být někde, kde se to naučím, líbil se mi, z pohádek, seriálů a tak. A v Německu jsem měla možnost.“

… „ale když z té pohádky je tvrdá dřina, to není nic pro mě. Já stále učím, ale když jdu učit, jdu si zařádit, jsem šťastná. Nesmí to být ale stále, jen občas.“

3. V Německu jsou lepší  podmínky vést taneční školy než v Čechách. Nelákalo Vás tam zůstat?

„Já jsem se hodně chtěla vrátit domů. Byla jsem tam 5 let, ale … prostě jsem chtěla jít domů.

Měla jsem nabídky dělat semináře v Německu, ale neláká mě to. Nikdy jsem nechtěla být slavná tanečnice, neláká mě to. Jsem uzavřenější typ člověka, jsem introvert.  Na jevišti jsem otevřená, diváci mě sledují, ale… nesmí se ke mně divák dostat příliš blízko.“

4. Jste spíše sólová tanečnice nebo vystupujete raději ve skupinách?

„Skupiny se mnou odmítají tančit. Já zapomenu během prvních vteřin choreografii, prostě tančím a  holky mi pak nadávají, že mají nacvičenou choreografii a Layla tančí něco úplně jiného a ony jsou „za blbce“. Každý vidí, že Layla to zatančila jinak.“

5. Jak dlouho tvoříte choreografii? Patříte k těm typům umělců, kteří o ní přemýšlí ve vaně, v metru, ve snu, prostě všude a tvoří mnoho dní?

„Ne, nepatřím. Udělám choreografii za  10 až 20 minut, přímo na místě. Začnu tančit a řeknu holkám – „Co jsem to dělala? Tak to opakujte“. Předvedu figury  ještě několikrát a holky to „chytí“. Ty holky, které mě znají, už jsou na mě zvyklé. Také mám někdy připravenou choreografii, vím přesně, co budu učit. Zopakuji ji třeba v několika kurzech. Pak ale mám vystoupení, „vběhnu“ na jeviště a prostě tančím. Nejsem schopná  si svou choreografii pamatovat, „pletu to“.

6. Takže choreografie příliš  neuznáváte a raději tančíte spontánní tanec?

„Já je uznávám, učím je, ale nejsem schopná je při vystoupení tančit. Umím 10 vteřin a tím to končí, všechno zapomenu.“

7. Kolik hodin denně (týdně) věnujete tréninku? V současné době, kdy už nejste v profesionálním světě a kolik hodin  jste věnovala v době, kdy jste byla profesně na vrcholu?

„Tenkrát asi 25 hodin týdně, teď tak 3 týdně.“

8. Zdokonalujete  ještě sama sebe, chodíte na nějaké semináře?  Je důležité se stále vzdělávat?

„Já jsem 4 roky intenzivně chodila denně 1-2 hodiny do taneční školy a ještě na semináře. V Čechách jsem ještě 2 – 3 roky jezdívala se školit na semináře, ale pak jsem  zvolila  svůj styl a už se mi nechce nikam chodit.“

„Některé holky tady v Čechách jsou tak precizní, kladou přesně ruku tam, kde má být, snad na cm přesně. Preciznost vyžaduje léta školení.  Při tréninku se mě holky ptají, kde mám ruce, kopírovaly na 1 cm přesně moje ruce.  To jsou „dříči“, ale zase to někam dotáhnou.

Já vůbec nevím, kde mám ruce, přiběhnu na jeviště a tančím.“

9. Máte za sebou vystoupení,  které třeba nebylo úspěšné, nebo bylo nějak jinak „nestandardní“?

„Vzpomínám si na festival a vystoupení v Praze.  Diváci byli takoví nemastní, neslaní, když tanečnice vystupovaly.  Já jsem přiběhla na jeviště, zbořila jsem při tanci mikrofon a to byl aplaus! Lidé říkali – to byla ale energie!!!!“

Umím si to představit.  Také jste mě poněkud strhla, kladu úplně jiné otázky ……

10. Patříte mezi nejznámější jména pokud jde o   břišní tanec. Kolik asi tanečnic prošlo  kurzy Layly Abdel? Kolik lektorek jste vyškolila?

„Jeje, půl Moravy snad.  Tanečnice na určité úrovni ke mně snad chodily všechny. Kurzy se nedají spočítat. V každém bylo tak 15 – 20 lidí, kurzy byly 3, tak asi 100 lidí za měsíc, ale někde byli ti samí lidé, to se nedá spočítat. Za mých 7 aktivních let, skoro 8 let to vůbec nedovedu odhadnout. Spousta se jich stále ozývá.“

11. Máte pocit nějaké prohry v taneční oblasti  a jak se s tím vyrovnáváte?

„Prohra?  Někdy mě mrzí, že jsem odešla z tanečního světa.  Ale nechci a nemůžu se vrátit. Chybí mi potlesk, uznání, vím, že tančím dobře, tedy no…., přinejmenším tančím ráda a diváci mi chybí. Ale i když to děláte jenom pro sebe, nebo pro Vaši rodinu, je to taky dost.“

12. Je rozdíl mezi českým a německým publikem?

„Já to opravdu nemohu porovnat. Tančila jsem v Německu  na velkých show ve skupině, kterou vedl EHAB ATIA, tam jsem byla součástí souboru. V Česku přišli diváci na moji show. Na Vaši akci přijdou Vaši příznivci a dají Vám to najevo. České publikum bylo tedy mnohem vřelejší, v tom byl rozdíl.“

13. Úspěšná tanečnice je atraktivní povolání. Setkáváte se se závistí?

„Ano, závist, zášť, podrazy.  Nezvládám to, proto jsem odešla z profesionálního světa.  Obklopuji se už jen lidmi, které mám ráda.“

„Když jsem byla těhotná, jedna moje vyškolená lektorka, která  byla hodně ambiciózní,  mi stále říkala – „já budu stejně lepší než ty“.  „Ty jsi teď těhotná, já budu první.“

Následovaly podrazy …. Byla jsem z toho tenkrát strašně nešťastná, nemohla jsem se nijak bránit. Ale nedávno přišla ke mně a řekla – „Ty jsi stejně nejlepší.“

„Ke mně chodily na školení holky, které byly hodně ambiciózní, tlačily na mě. Udělat další choreografii, další vystoupení. Strašně mě to vysávalo. Byl to také důvod, proč jsem se rozhodla skončit.“

14. Takže  vy se nesnažíte „drát“ dopředu?

„Ne, neumím „žít s vlky“. Nikdy jsem také  nebyla na žádné soutěži. Nevím, jak vůbec může někdo hodnotit taneční vystoupení.“

Myslím, že může.  Ale je to potom už sport, taneční sport, ne umění. Umění se nedá objektivně hodnotit. Jsem ráda, že také zastáváte tento názor.  (Eva Smolíková)

15. Vy už nechcete nikdy vystupovat?

„Ale ano, mám v úmyslu opět připravit  taneční vystoupení s názvemPouštní růže, spíše ale uvažuji o roce 2012. Říká se, že tento rok je  magický, takže mě to láká. Když tak o tom teď přemýšlím, asi to bude jaro roku 2012. Obvykle nacvičuji tento program 2-3 měsíce. Holky jsou připravené, není to problém.“

„Před lety, když jsem skončila s tancem, vypla  jsem stránky, nezbylo nic. Ale moje vystoupení  Pouštní růže v roce 2009 v Brně bylo vyprodáno. I  když jsem už nepracovala. Sjížděly se autobusy z tanečních škol. Z celé Moravy, z Ostravy. A to bylo pro mě krásné, protože jsem neměla  svou taneční základnu a své diváky.“

Prostě jméno LAYLA ABDEL má stále váhu.

16. Zvete velké taneční osobnosti na svou show?

„Když dělám svá vystoupení, nezvu obvykle jen známá jména, tyto lidi vidíte všude. Chci dát prostor také těm dobrým, charismatickým, ale méně známým lidem. Je mi jedno, jak vypadají, jestli mají kila navíc nebo ne. Když krásně tančí, uznávám  je.“

Děkuji za rozhovor

Eva Smolíková

TANEČNÍ MAGAZÍN

NABILA SABHA – interview!

Nabila Sabha je jedna z nejžádanějších orientálních tanečnic a také instruktorek na celém světě. Je také už pět let šéfredaktorkou mezinárodního tanečního magazínu “Belly Divas”.

Nabila Sabha je jedna z nejžádanějších orientálních tanečnic a také instruktorek na celém světě. Je také už  pět let šéfredaktorkou mezinárodního tanečního magazínu “Belly Divas”.

Organizuje jeden z největších mezinárodních tanečních festivalů Orientálního tance v Německu – BAZAR ORIENTAL a také celosvětovou a unikátní soutěž s živou hudbou

“Miss Bellydance of Europe”.

Nabila je tanečnice s Jordánskými kořeny.  Je známá především pro svůj  egyptský taneční styl  a je doslova specialistkou na egyptský styl zvaný Balladi. Díky němu ji lidé nazývají  ”Královnou Balladi.”

1. Nabilo, v kolika letech Vás pohltil tanec a zase tanec?

Začala jsem tančit, když mi bylo pět let, začínala jsem baletem. Můj učitel objevil můj taneční talent a chtěl mě poslat do speciální školy pro profesionální tanečníky baletu.

Tenkrát jsem odmítla – protože jsem si myslela, že tam budu muset také pobývat na internátě a nikdy nebudu vídat mámu.

Takže jsem zůstala na dětské baletní škole a bylo to skvělé.  V šestnácti letech jsem začala navštěvovat mou rodinu pravidelně každé léto v Jordánsku, Ammanu. Nejoblíbenější zvyk, který tito arabští lidé mají, je navštěvovat svatební obřady! Takže, každý víkend byly nějaké zásnuby – buď v rodině, nebo u příbuzných a my jsme byli vždy zváni!

Zábava a svatební dort každý víkend. Ale nejen to – také TANEC!

Takže jsem se dostala do kontaktu s orientálním tancem ve skutečném životě!

Všechny moje sestřenice tančily tak krásně.  Jedna moje sestřenice dokonce hrála na bubny a také činelky.

Mnohokrát jsme seděli před televizí a sledovali  tanečnici   Nagua Fuad  (kterou v té době nazývali  “Motýl”, kvůli jejím dlouhým, elegantním a krásným pažím.)

Takže, Nagua byla první tanečnice, kterou jsem kdy viděla. Když jsem se vrátila zpět do Berlína v té době, vyhrála jsem v rádiu soutěž (quiz) a dostala jsem lístky na orientální taneční show a večeři s krásnou tanečnicí FEYROUZ z USA!

Když jsem ji viděla, bylo to pro mě  jasné – chtěla jsem přesně toto.

Virus  orientálního tance  se dostal do mé krve přes americkou tanečnici!

Ale ona byla tak neuvěřitelně  senzitivní, překrásně tančila – dotkla se mého srdce svým tancem a stále je můj idol! Naneštěstí – už netancuje!

Šla jsem přímo za svým otcem a řekla jsem mu: “Já chci být  břišní tanečnice!” On, coby muslim a Hudsh (vykonal pouť do Mekky), nebyl rozhodně nadšený!!!

Čekala  jsem několik let, než jsem opět pokračovala v uskutečňování svého snu.

Začala jsem tančit a učit profesionálně v roce 1988 z nějakých důvodů (bylo to jen náhodou a vysvětlit, jak se to stalo, by byl pěkně dlouhý příběh sám o sobě.). V roce 1989 jsem jela poprvé v mém životě do Egypta. Po tomto zážitku jsem tam jezdila 4-5krát ročně vždy asi  na měsíc.

Takže, vlastně jsem strávila polovinu roku v Káhiře a druhou polovinu roku v Německu, abych vydělala peníze, které jsem utrácela v Káhiře.   Tak jsem to dělala po mnoho let. V Káhiře jsem navštěvovala hodiny  madam  Nadii Hamdi. Ona milovala tanec a předala toho správného ducha svým studentům. Zbožňuji ji a obdivuji. Chodila jsem do všech 5-ti hvězdičkových nočních klubů, abych viděla skvělé tanečnice jako je Nagua Fuad (tentokrát ve skutečnosti), Fifi Abdou,  Lucy a později samozřejmě Dinu a mnoho dalších tanečnic  také z jiných zemí, takových jako je úžasná Diana (Martinique), Asmahan (Argentina), jedinečná  Sahra Saeeda!

Viděla jsem úplně první show Sahry,  ve které  vystupovala v Káhiře. To bylo asi okolo  roku 1990 nebo 1991.  Šla jsem se podívat na její show pokaždé, když  jsem přijela do Káhiry a také  pokaždé, když jsem  odjížděla z Káhiry.

To znamená, že jsem viděla  její show asi 8-10krát za rok.  Velmi mě inspirovala, zejména v tom, jak předváděla skutečné umění ve své show.

Také jsem chodívala na všechny slavné folklorní show, které Káhira nabízela a stále nabízí. To byl pro mě ten správný způsob, jak  se učit – sledovat show  a vzít si její duši s sebou. Nekopírovala jsem kroky nebo pohyby, nebo způsob tance – jen jsem si ponechala duši egyptského tance. Takhle jsem se naučila tančit – přes emoce, nálady, pocity – poté  vycházely pohyby z mého těla naprosto samy a přirozeně.

2. Proč orientální tanec? A proč ne balet?

Začala jsem s baletem, ale po nějakém čase jsem si uvědomila, že jsem nerada omezována choreografiemi, což je v baletu nutné. Hledala jsem druh tance, který by mi dal svobodu, ve kterém bych mohla tančit volně – bez choreografie a současně měla šanci vyjádřit se. A toto všechno jsem našla ve svých vlastních kořenech – v břišním tanci. Stále netančím choreografie, když vystupuji- obzvláště ne, když tančím na soukromé párty nebo akci.

3. Nutili Vás  rodiče tančit, nebo jste   milovala své tréninky?

Milovala jsem hodiny baletu! Můj otec ne! Nelíbilo se mu to vůbec – obzvláště, když jsem začala tančit orientální tanec a stala jsem se   profesionální břišní tanečnicí.

To je něco, co můj otec nemůže přijmout a smířit se s tím do teď!

4. Jaká je Vaše denní rutina? (Pokud máte denní rutinu.) Jak vypadá Váš pracovní den?

Záleží to na tom, jaký typ projektu je právě v mém plánu. Jak jsem již řekla, organizuji   společně s mou přítelkyní a obchodní partnerkou Sabinou Zaida už více než 13 let jeden z největších festivalů orientálního tance v Evropě – Bazar Oriental. Nabízíme 3 dny plné workshopů, vystoupení, bazaru. 2 dny trvající bazar s více než 60 prodejci  a mnoho vystoupení. Mezinárodní workshopy Master-Class, soutěž s živou hudbou na našem Gala večeru a  závěrečné Grand Gala Show.

U nás účinkují národní a mezinárodní hvězdy jako je Mdm. Raqia Hassan, Randa Kamel, Rajaa (France), Mayoudi (France), Eman Zaki (Cairo), Astryd Farrah (USA/Cairo), Sheyla Aziz (CZ), Natalie Bekker, Evgenia, Marina Organyan (Russia) a tolik dalších hvězd…..

Takže, pokud je čas organizovat festival, pracuji více než 12-16 hodin denně hlavně u počítače a připravuji Festival. V době, kdy není festival, dělám své obvyklé úřední   záležitosti během dne a o víkendech vedu své studenty, učím na workshopech, vystupuji v Berlíně,nebo cestuji o víkendech do dalších měst nebo zemí učit a tančit.

5. Jak relaxujete? Máte ještě jiné koníčky?

Ano! Tanec a zahradničení.

Budete se smát, ale já relaxuji, když tančím jiný taneční styl – jako je samba nebo salsa nebo africký tanec.  Ale nejvíce odpočinkové je pro mě zahradničení! Je to tak báječné, být rukama v půdě  a mít kontakt se zemí! Vždy mi to ukáže skutečný svět. Tohle je způsob, jak se vrátit nohama na zem a uzemnit se.

A také, ráda vymýšlím a šiju své vlastní kostýmy, ale ne tak často, jako to bývalo dřív. Protože na to nemám tolik času, jako jsem mívala před lety, když jsem jen tančila.  Na to, abych se cítila vpořádku a celistvá, potřebuji být kreativní jakýmkoliv způsobem, potřebuji se jakkoliv vyjádřit!

6. Chodíte někdy do fitnes centra?

Někdy, ale ne pravidelně – mělo by to být častěji.

Pokračování v Interview 2. část

NABILA SABHA – Interview! 2.část

“Když jsem smutná, poslouchám hudbu”

 

 Nabila Sabha je jedna z nejžádanějších orientálních tanečnic a také instruktorek na celém světě. Je také už  pět let šéfredaktorkou mezinárodního tanečního magazínu “Belly Divas”.

Organizuje jeden z největších mezinárodních tanečních festivalů Orientálního tance v  Německu – BAZAR ORIENTAL a také celosvětovou a unikátní soutěž s živou hudbou

“Miss Bellydance of Europe”.

Nabila je tanečnice s Jordánskými kořeny.  Je známá především pro svůj  egyptský taneční styl  a je doslova specialistkou na egyptský styl zvaný Balladi. Díky němu ji lidé nazývají  ”Královnou Balladi.”

 

2. část rozhovoru

7. Jste vždy plná energie po vystoupení nebo odpočíváte den nebo dva (nebo více)?

Ne, jsem velmi silná. Když jsem na workshopech  a   tanečním turné, obvykle moc nespím, všechno je v rychlosti a ve spěchu, ale já miluji tento způsob života – toto mi dává energii.

Ale když se vrátím domů po takovém vyčerpávajícím a zajímavém víkendu, potřebuji spát a odpočívat nejméně jeden den. Každopádně, potřebuji  občas pro sebe volné dny. V čínském horoskopu – jsem kočka! Kočky milují pobyt venku a prohlížet si svět, ale vždy se potřebují vrátit domů. Potřebují svůj stálý domov- přesně jako já!

Nemohla bych dělat tuto práci, kdybych neměla můj stálý domov se zahradou, mou  kočkou a mými  přáteli.

Ale společenský život je pro mě velmi důležitý! To je důvod, proč se tak strašně ráda setkávám s lidmi z jiných zemí, zatímco tam pracuji. Miluji, když můžu přivítat návštěvy ve svém domě.

Těším se z toho, když jim vařím a zařídím, aby se měli dobře. Předpokládám, že bych mohla snadno řídit hotel. Byl by to hotel speciálně pro umělce, samozřejmě.

8. Jakým způsobem se udržujete v dobré kondici?

Tancem a sambou! Moje přítelkyně Sabina Zaida si právě udělala certifikát na výuku ZUMBY a učí svoje zbrusu nové  dovednosti  a já chodím na její hodiny tak často, jak jen můžu.

9. Nemáte žádné potíže se svaly nebo klouby po tolika letech tance?

Ne, vlastně ne –  mám štěstí!

Jste vzor pro mnoho tanečníků!

10. Šla byste  se podívat na balet?

Miluji baletní představení, obzvláště ve vánočním čase!

Zvláště  ”Labutí jezero” a “Louskáček” jsou moje  nejoblíbenější. Tradičně!!!!

11. Máte mnoho arabských přátel. Proč nemají arabské národy rádi tanec jako profesi?

Mám nějaké arabské přátele, ale ne moc. A pokud se podívám hlouběji, moji skuteční přátele jsou hlavně Němci, nebo jiné národnosti, protože přátele mám na celém světě.

A proč arabští lidé nemají rádi tanec jako zaměstnání? To je společenská záležitost.

Podle tradice orientálních lidí, ženy musí zůstávat doma. Musí udržovat čest rodiny svým chováním. Každý člen rodiny je zodpovědný za čest  rodiny.  Toto je tradiční, starodávná záležitost. A také je to věc víry. V Koránu je psáno, že žena si musí zahalovat vlasy a tělo.

Tanec je na veřejnosti, před muži, za peníze, a navíc tanečnice ukazuje své tělo.  A toto všechno je proti pravidlům Koránu.  V arabských zemích je víra zakořeněna ve  společnosti  mnohem hlouběji než v evropských zemích. Takže není možné vyrůst bez víry. Když se dítě narodí, bude z něj Muslim a vyroste podle tradiční víry.

Takže pokud je žena tanečnice, zabíjí tím čest své rodiny. Ukazovat své tělo na veřejnosti za peníze!!  To je “haram” (velmi těžký přestupek).

Na druhé straně, oni se strašně rádi dívají na orientální tanec, nebo tanec všeobecně, ale prosím, ne tanec od svých žen, sester nebo příbuzných žen své rodiny.

Takže pokud jednou ženy tancovaly a byly společností  zakázány, neměly už co víc ztratit a pokoušely se žít na vlastní pěst. Nebylo to snadné v dávných  dobách, být ženou. Prostituce byla většinou další krok pro tanečnici, aby si vydělala peníze na živobytí. Dnes je pro ženu mnohem snazší sehnat práci. Ale arabské ženy, které se rozhodnou tančit, budou stále stát mimo společnost – dokonce, i když se doba změnila a břišní tanec  a jeho pověst  se dostává stále  více a více do  oblasti umění.

Ale  pro běžné egyptské lidi je břišní tanečnice  – všeobecně – prostitutka.

12. Tančíte někdy také jen pro sebe?

Ano, když jsem smutná, v depresi, nebo jen poslouchám novou hudbu. Toto je smysl tance – tančit, když máte na to náladu! Kdykoliv – kdekoliv!

13. Co je pro Vás lepší  – učit tanec, nebo vystupovat? Proč?
Miluji obojí!

A  miluji vystoupení a myslím tím, vystoupení kdekoliv! Na narozeninové párty, na jevišti.

Miluji, když tančím pro lidi, kde jim můžu vidět jejich reakci na obličejích. Tam, kde jim můžu zprostředkovat krásné, poutavé vystoupení, na které nikdy nezapomenou. Ale také moc ráda tančím na jevištích, kde můžu tančit takové styly, které nemohu předvést na narozeninových párty, např.

Ale také miluji výuku!

Moc ráda jezdím po světě a učím na workshopech a miluji  práci trenérky. Moje specializace je: vedu profesionální tanečníky, abych jim pomohla nalézt více vědomostí o jejich vlastním stylu, nalézt jim jejich vlastní styl  a to, jak se prezentovat lépe, všeobecně, na jevišti.

Je to pro mě vždy tak báječné, když mohu sdílet své znalosti se zajímavou tanečnicí, která  si z toho vezme pro  sebe to nejlepší!   To je mé ocenění!

14. Máte nějaké plány a cíle do budoucnosti?

Ano, mám a pro blízkou budoucnost!

Příští rok na jaře začíná můj zbrusu nový a unikátní projekt pro vzdělávání v tanci –

Dance Education Project, zaměřený pro profesionální tanečníky!

Bude to dvouletý vzdělávací  kurs, který pomůže rozumět, objevit a užívat  tajemství unikátního Egyptského tanečního stylu a ještě navíc: jak používat živou hudbu!

To je tedy super. Budeme se těšit a přejeme Vám hodně štěstí.

 

Eva Smolíková