Čerstvá držitelka Thálie se vrací do Prahy

Karcinogenní romance a Polyamor

Obě inscenace ( Karcinogenní romance a Polyamor) zkoumají lásku, rakovinové bujení a druhá část také polyamorické vztahy

Performerka a režisérka Nela H. Kornetová se po obdržení ceny Thálie za alternativní divadlo poprvé objeví v Praze. V listopadu zde uvede oba díly projektu Tumor, ve kterých publiku citlivě, s humorem a poezií přibližuje pomocí pohybu, vizuality a slova téma rakoviny. V první části, Tumor: karcinogenní romance, odpovídá na otázku, zda je možné milovat něco, co nás může zabítV druhém díle Tumor: Polyamor představuje další dva sociální fenomény: rakovinu a její pokročilé metastáze a  polyamorické vztahy. Obě inscenace vznikly ve spolupráci s pražským divadlem A studiem Rubín a její mezinárodní uměleckou skupinou T.I.T.S. Tumor: karcinogenní romance bude navíc naposledy k vidění v pražské Invalidovně, a to 16., 17. a 18. listopadu. Tumor: Polyamor bude uveden v A studiu Rubín 22. a 23. listopadu.

Rakovinou onemocní každý třetí obyvatel Česka, každý čtvrtý jí podlehne. Rakovina je tak druhou nejčastější příčinou úmrtí. Prakticky každý se s ní v určité formě setkal. Ačkoliv je z medicínského hlediska velmi diskutovaná, chybí širší společenská reflexe a diskuze o tom, jaký dopad má nemoc na vnitřní život samotných pacientů a jejich blízkých. Podobně jsou na tom formy vztahů vystupující z monogamního rámce, konkrétně polyamorie nebo přesněji řečeno konsensuální nemonogamie. Veřejná diskuze je v počátcích. A i když je tento životní styl, či filosofie ve většinové evropské společnosti stále menšinový, lidé, kteří v něm žijí, podléhají zjednodušujícím a odsuzujícím reflexím.

Pro autory cyklu je zásadní zkoumat, jaký dopad má na člověka emotivní prožívání společenských jevů, jaké fenomény se podezřele podobají chování rakoviny a zda je možné milovat něco, co nás zabíjí. Tumor: Polyamor navazuje na projekt Tumor: karcinogenní romance, ve kterém autoři poprvé v jevištní metafoře propojili téma rakoviny a lásky. Kladli si přitom otázku, zdali je možné milovat něco, co nás může zabít?

Podobně jako se nemoc může vrátit a rakovinové bujení může změnit místo, i vztahy, které se zdají být stabilní, se mohou dostat do situace, kdy je potřeba je znovu uchopit, otevřít, prozkoumat, pojmenovat a určit směr, kam se dále budou ubírat. Základní otázky u inscenace Tumor: Polyamor tedy zněly: Jak se vyrovnat s něčím, co zcela mění náš život? Jak je možné lásku sdílet mezi více jak dvěma lidmi? Roste s počtem partnerů i míra lásky?

Oba projekty podrobují téma rakoviny i symbolickému ohledávání. Ať už se jedná o mezilidské intimní vztahy, společenské uspořádání a jeho disharmonie, nebo bující ekologickou krizi, která je důsledkem politicko-ekonomické orientace na nekonečný (blahobytný) růst.

Mám velkou radost, že je nyní možné vidět oba díly projektu Tumor za sebou. Tím, že jsou oba projekty nejen tematicky, ale i umělecky úzce propojeny a v mnohém Polyamor rozvíjí to, co je započato v Karcinogenní romanci, intenzita diváckého zážitku se zvyšuje. Jde jen o míru ponoru do tématu, ale i prohlubování působení nastolených a rozvíjených uměleckých prostředků.“ popisuje inscenace autorka textu a umělecká šéfka A studia Rubín Dagmar Fričová.

Projekty na sebe navazují i personálně. Pomyslnou spojnicí je základní performerské duo první inscenace – režisérka a performerka Nela H. Kornetová a  tanečník a performer Jaro Viňarský. Zatímco Kornetová v druhém díle působí primárně jako režisérka, Viňarský je na scéně doslova propleten s tanečníkem Matthew Rogers a herečkou Terezou Těžkou. Autorem celého vizuálního konceptu je Jan Hajdelák Husták. Text napsala umělecká šéfka A studia Rubín Dagmar Fričová, která s T.I.T.S. spolupracuje již potřetí. Dramaturgyní projektu je Lucie Ferenzová, dramaturgyně a režisérka Kolonie a A studia Rubín.

Tumor: karcinogenní romance bude naposledy k vidění v pražské Invalidovně, a to 16., 17. a 18. listopadu. Tumor: Polyamor bude uveden v A studiu Rubín 22. a 23. listopadu. Vstupenky jsou již nyní dostupné na www.astudiorubin.cz. Projekt Tumor: Polyamor je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska v rámci Fondů EHP.

Foto: Vojtěch Brtnický, Patrik Borecký 

Pavla Umlaufová

pro Taneční magazín

Rozhovor s královnou rytmu DJ Luccou

„Nechodím už hlavou proti zdi, nechávám věci více plynout a jsem trpělivější“

             

DJ Lucca –  Královna rytmu – ta, co udává, jak tančit,  se v 7. řadě TV taneční soutěže StarDance… když hvězdy tančí  sama představila jako tanečnice. A byla to pro Lucii Dvořákovou alias DJ Luccu cenná a zajímavá zkušenost. DJing ji stále velice baví a jednu dobu byl pro ni vším, ale od doby co se stala maminkou, je pro ni rodina na prvním místě.

 Vaše maminka dělala v dětství balet, starší sestra, která je úspěšnou tanečnicí se věnovala gymnastice a Vy jste se od devíti let věnovala stolnímu tenisu. A od poloviny 90. let  jste pendlovala mezi Brnem a Prahou, kde jste  hrála druhou ligu za Slovan Bohnice. Co Vás ještě bavilo? 

„Jste velmi dobře informovaná. Bavil mne hrozně i tenis a k tomu všemu i hudba. Sledovala jsem zahraniční umělce a kapely jako například Roxette, Paul Van Dyka, Marusha, Westbam, Dr. Alban atd.“

Coby studentka brněnského gymnázia jste po jednom pobytu v Londýně ve svých šestnácti letech propadala kouzlu elektronické hudby. Začínala jste jako asistentka produkce v brněnském Boby centru – podílela se na zajišťování tanečních parties tehdejších velkých jmen dýdžejské scény, například Paul van Dyka nebo Nicka Warrena. DJ produkci jste se začala věnovat v roce 1999 v Boby centru. Čím Vás dostala právě elektronická hudba?

„Líbilo se mi, že to byla úplně nová hudba, úplně nová dimenze, zvuky jak z Marsu, z jiné planety. To mne fascinovalo. Každý pátek jsme chodili do bývalého klubu Fan Favorit v Brně na pražského DJ Nakypa, který hrál úplně fantasticky. Skladby jako Loops of Infinity nebo Age of Love jsou legendami.“

 

Vystupujete jako DJ Lucca. Proč právě toto jméno?

„Lucca je z mého jména a písničky Suzanne Vega ‚My Name Is Luka‘. Tak jsem to spojila.“

Vystupujete po celém světě a patříte mezi nejlepší DJky. V roce 2002 jste se stala podle časopisu Basseline objevem roku a pak Vás  v  XMAGu prohlásili  dýdžejkou za rok 2003. Jak jste to v té době prožívala?

„Tou dobou jsem každý týden balila kufry a lítala za hraním do zahraničí nebo hrála na tuzemských akcích. Bylo to krásné, bezstarostné období, ale  i náročné na cestování a nedostatek spánku. Procestovala jsem  ale díky tomu kus světa a bylo to úžasné. Samozřejmě na svoje ocenění jsem byla hrdá a motivovalo mne to k dalším věcem a práci.“

Jste královnou rytmu – ta, co udává, jak tančit. V roce 2015 jste se představila v 7. řadě TV taneční soutěže StarDance… když hvězdy tančí jako tanečnice. Jak na to vzpomínáte a co Vám soutěž dala? 

„To byla velmi zajímavá a cenná zkušenost. Hodně nervů, protože přenosy byly live. Sice já rytmus cítím, ale hudebně, v hlavě. Zapojit a zkoordinovat do toho tělo už tak lehké pro mne nebylo. Ale poznala jsem zase jiné prostředí, další lidi z jiných uměleckých a sportovních kruhů. Bylo to prima.“

DJing je Vaše vášeň, která Vás úplně pohltila. Jak se Vám daří v současné době? Kde Vás mohou diváci vidět?

„Ano, v určité fázi života to pro mne bylo vším. I teď mne to neuvěřitelné baví. Ale už jsem vdaná, mám rodinu, dvě děti. Priority se mi trochu změnily. Rodina je pro mne na prvním místě a chci s ní trávit nejvíce času. Takže hraní už si ubírám. Hraji jen na akcích, kde vím, že to bude dobré, super atmosféra, profesionální. A samozřejmě také protože už mi není dvacet ani třicet a noční až skoro ranní akce už dospávám mnohem déle. A v pondělí zazvoní v 7.00 hodin  budík a děti vstávají do školy…“

Než jste v roce 2004 odstartovala svoji profesionální kariéru jako autorka hudby a DJ, pracovala jste jako recepční v hotelu Holiday Inn Brno, jako asistentka ředitele Skanska Brno a asistentka ředitele Carrefour Brno.  Věnujete se také vlastní tvorbě?

„Dříve jsem vydávala spoustu tracků a měla i vlastni label Sound Of Acapulco. Potom jsem se stala mámou dvou synů a na produkci vlastní hudby nebylo už tolik času. Nyní bych se ráda k vlastní produkci opět vrátila.“

Vaše motto je: „Změň, co změnit můžeš, a nesnaž se změnit to, co změnit nemůžeš.“ Platí to stále?

„Nežiji podle nějakého mota nebo návodu. Nějaká motta však mám a libí se mi. A tohle určíte  ctím i nyní. Už nechodím hlavou proti zdi. Spíše  nechávám věci více plynout a jsem trpělivější. Něco se vážně změnit nedá, ale mnohé zase ano.“

S manželem, hudebníkem Michalem Dvořákem máte dva syny. Oslovuje je také hudba?  

„Kluci hrají oba na bicí, starší na klavír, mladší na housle. Myslím, že je to hodně baví, hudbu mají rádi a mají i nadání. Ale hlavně chceme, aby je to bavilo a byli sami kreativní. Manžel je brává i na svoje koncerty, protože ty nekonči tak pozdě v noci jako moje akce. Takže písníčky skupiny Lucie znají už nazpaměť. 😃

 

DJ Lucca

Narodila se 31. května 1978 v Brně jako Lucie Kvasnicová. Působí jako dýdžejka a hudebnice. Od roku 2012 je vdaná za hudebníka Michala Dvořáka (1965) a mají dva syny – Michala a Františka. Její sestrou je úspěšná tanečnice a choreografka Leona „Qaša“ Kvasnicová (1972).

Foto: Archiv DJ Luccy

 

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

Rozhovor s tanečníkem, choreografem a spoluzakladatelem DEKKADANCERS Tomášem Rychetským

„Měl jsem jasno, budu hokejista“

Tomáš Rychetský

Několik let byl členem baletního souboru ND v Praze, kam se po letech vrací, tentokrát jako choreograf k činohře Naši Furianti v režii Martina Františáka. Tančil také v Pražském komorním baletu, je spoluzakladatelem taneční skupiny DEKKADANCES. Působí jako stage manager v Horáckém divadle v Jihlavě. Coby interpreta můžeme Tomáše Rychetského vidět v inscenaci Swing Heil!. Narodil se 30. dubna 1978 v Jihlavě. Vystudoval Manažerskou akademii, pak krátce na soukromé konzervatoři v Hradci Králové a nakonec na Státní konzervatoři hlavního města Praha vystudoval moderní a lidový tanec.

Vy jste jedenáct let hrál hokej za HC Dukla, ale pak jste s hokejem skončil a začal jezdit na kolečkových bruslích. Jak jste prožíval své dětství plné sportu a pohybu? Čím jste chtěl být? 

„Mé dětství bylo opravdu plné pohybu a sportu, za což jsem opravdu velmi vděčný. Začínal jsem s tenisem a poté se v 5 letech dal na lední hokej. Chodil jsem do sportovní, respektive do hokejové třídy, kde jsme samozřejmě kromě hokeje dělali všechny možné sporty. I ve volných chvílích jsem jezdil na vodu, lezl po skalách, hodně jsem lyžoval. Opravdu na své dětství mám krásné vzpomínky. Velmi za to vděčím rodičům a vlastně celé rozsáhlé rodině, která mi to umožnila.

Čím jsem chtěl být? To je jasné, hokeji jsem se věnoval hodně dlouho, tak jsem moc nepřemýšlel a myslel jsem si, že budu prostě hokejista.“

Během studia na střední škole manažerské akademie vás zaujal pouliční styl tance po zhlédnutí filmu Breakedance a tak jste v šestnácti letech začal navštěvovat taneční studio DSF pod vedením Daniela Záboje, který Vás nejen inspiroval, ale i imponoval tím, jak skvěle tančí. A to byl první impuls zkusit to s tancem. Čím Vás tanec tak zaujal, že se stal Vaším osudem? 

„Když jsem skončil s hokejem, chyběl mi pohyb, chyběly mi tréninky, dril. Protože jsme na „hokejovce” měli skvělého učitele tělocviku, dělal s námi i gymnastiku a akrobacii. Celkem mi to šlo a zjistil jsem, že mě baví pracovat s tělem i jinak, než jen jako sportovní nástroj. Tanec jsem zkusil a bavilo mě to. Poznal jsem, že to je vlastně obrovská dřina. S Danem jsme se učili různé taneční styly,  a tak mě zaujala ta rozmanitost a nekonečná možnost vyjádření sebe sama. Jezdili jsme na různé soutěže a já v sobě objevil i jistou dávku exhibicionismu. Jednoduše mě to bavilo a naplňovalo.

Když s námi Dan tenkrát začal i klasický tanec, uchvátilo mě to. Cítil jsem přítomnost obrovského drilu a možnosti na sobě pracovat. Pak jsem se rozhodl, že to chci zkusit dál.“

V osmnácti letech jste nastoupil na soukromou konzervatoř v Hradci Králové,  a to do 5 ročníku. Jenže po krátké době jste odjel studovat na Státní konzervatoř do Prahy, kde jste vystudoval moderní a lidový tanec. Jednou jste řekl: „Nejsem typ klasického tanečníka. Jsem spíš sportovec.“ Nikdy vás nelákal klasický tanec?

„No,  právě jsem na tuto otázku téměř odpověděl. Klasický tanec mě velmi lákal. Až na konzervatoři jsem ale zjistil, že 11 let hokeje zanechalo své následky. Tělo bylo jinak vystavěné a chyběly dispozice. Bylo to pro mě velmi těžké, ale já byl odhodlaný a pracovitý. Upřímně,  klasika nikdy nebyla můj šálek kávy, ale cítil jsem tu nutnost makat a dostat se na svoji možnou nejvyšší úroveň, tak abych techniku a formu těla dostal do věcí, které jsem toužil tancovat. Nakonec jsem tančil i sborové party v klasických baletech v Národním divadle, tak se ta dřina vyplatila, ale hlavně mi to umožnilo dostat se k modernímu repertoáru světových choreografických jmen.“

Po škole jste tančil v Pražském komorním baletu, pak jste byl členem baletního souboru ND v Praze, kde jste v moderním repertoáru měl velké taneční sólové příležitosti. Dočetla jsem se, že jste si splnil všechny Vaše taneční sny a vše co jste si přál, se Vám splnilo. A co kolegy a kolegyně, je někdo s kým byste si ještě rád zatančil?

„Z těch kolegyň a kolegů, se po většinou stali mí skvělí kamarádi a přátelé. Vlastně mohu říct, že s každým z nich bych si rád zatančil znovu. Občas se i zadaří a mám tu možnost si tu a tam s někým z nich zatančit, byť je to třeba jen na sále při práci na choreografii. Naposledy třeba s Viktorem Konvalinkou při přípravě iMucha show nebo s Ondrou Vinklátem při práci na Mechanickém pomeranči v Českých Budějovicích. Je to pro mě vždy zážitek a já si ten čas nesmírně užívám.

Ještě jsem úplně neslezl z divadelních prken. Mým snem je udělat představení, kde se sejdeme nějaká „stará” parta a uděláme vše trochu jinak. Myslím a doufám, že se to podaří a že to bude pro všechny velká zábava.“

Tančil jste mimo jiné v choreografiích Jana Kodeta, Jiřího Kiliána, Matse Eka, Libora Vaculíka, Pavla Šmoka nebo Petra Zusky. Jak na tyto mistry tance a choreografie vzpomínáte?

„Těch choreografů bylo samozřejmě mnohem víc. Takže budu mluvit obecněji ke všem. Já na každou spolupráci vzpomínám krásně, s úctou a respektem. Každá z nich mě totiž něco naučila a posunula někam dál. Ne vždy samozřejmě vše bylo zalité sluncem, protože každý z nich používá jiné principy práce. Od náročných až po zábavné. Měl jsem obrovské štěstí na lidi a jsem za to velmi vděčný. Práce s nimi byl můj sen a ten se mi vyplnil.

Nemohu však nezmínit práci s jedním člověkem, která byla opravdu výjimečná. Ten člověk je neskutečný právě svým „člověčenstvím”. Dal mi mnoho do mé budoucí práce, ale i do života. Není to nikdo jiný než Jiří Kylián.“

Sám jste s choreografií začal již během studií na konzervatoři, když jste spolu s Davidem Stránským uvedli své první pokusy. V roce 2011 jste spolu s Viktorem Konvalinkou na přehlídce současného tance získali Cenu za humor v choreografii za dílo Deka pod dekkou. Co Vás na choreografii tak fascinuje? Připravujete něco?

„V poslední době si hodně uvědomuji, že na choreografii mě fascinuje ten proces překonávání vlastních nejistot a pochybností sebe sama. Samozřejmě jsem k tomu všemu unášen procesem tvorby a jejích nekonečných možností.

Nyní si již opravdu mám možnost vybírat projekty, které mě zajímají a oslovovat k nim lidi, kterým věřím, kteří jsou mí přátelé, se kterými toužím pracovat. Tak se celý proces tvorby většinou stává tím nejsilnějším zážitkem.

Ano připravuji toho celkem dost. Od menších věcí po ty větší. Od pohybových spoluprací k činohrám až po celovečerní taneční divadlo. Vše má ale svůj čas a tak nebudu příliš prozrazovat.

V současné době v Horáckém divadle pracuji s partnerkou Denisou Musilovou na pohybové spolupráci k inscenaci Fabian od Ericha Kästnera v režii Martina Tichého. Na sklonku roku se podívám zpět do Národního divadla v Praze – tentokrát jako choreograf k činohře Naši Furianti v režii Martina Františáka…“

V roce 2009 jste spolu s tanečníkem Viktorem Konvalinkou a fotografem Pavlem Hejným založil taneční skupinu DEKKADANCERS, s níž dnes spolupracujete a nejen jako choreograf, ale i tanečník. Co vás přivedlo k tomu, že jste stál u zrodu tohoto netradičního tanečního uskupení? 

„No,  byl jsem to já, kdo do toho tenkrát „říznul”. V Národním divadle jsme od uměleckého šéfa Petra Zusky jakožto tanečníci baletu ND dostávali jednou ročně k dispozici Stavovské divadlo a ve večeru nazvaném Miniatury jsme mohli předvést svá choreografická díla. Pár lidem to přišlo málo, měli jsme umělecký přetlak a chtěli jsme dělat vlastní, delší věci a to vícekrát než jen jednou za rok. Šel jsem proto za emeritním ředitelem PKB Jiřím Opělou, jestli nám s tím pomůže. On sice řekl, že nám pomůže, ale že si už vše musíme dělat sami. Tak jsme založili občanské sdružení DEKKADANCERS a už to jelo.

Mám „dekkáče” strašně všechny rád, spojuje nás přátelství, typ humoru a hlavně touha dělat věci, tak jak to cítíme.“

Do rodné Jihlavy jste se vrátil a působíte v Horáckém divadle jako stage manager, a jak sám říkáte, jste mostem mezi uměleckou a technickou části divadla. Zároveň děláte pohybovou spolupráci na inscenacích a tu a tam se objevíte i na scéně. Jak se vám spolupracuje s herci – netanečníky? A na co byste pozval diváky k vám do divadla?

„Je to trochu jiný princip než práce s tanečníky. Nemohu říct, že je to těžší nebo lehčí – ono je to prostě úplně jiné. Když si „sedneme” s režisérem a jsme si vzájemně schopni pomoci – je to krásné. Nejvíc mě baví propojení různých uměleckých žánrů. Mluvené slovo, tanec, zpěv … vše se přelívá na pomezí fyzického divadla až do galerijní instalace.

A právě na to bych Vás pozval do našeho divadla. To vše se totiž dá zažít v silném příběhu inscenace Swing Heil!, kterou připravilo Horácké divadlo Jihlava v koprodukci se slovenským divadlem Pôtoň. Inscenace už získala několik festivalových ocenění a můžete mě v ní vidět i  coby interpreta. Mimo to máme v Jihlavě spoustu jiných pěkných představení, které rozhodně stojí za zhlédnutí. Srdečně Vás na ně zvu.“

Jak trávíte  rád chvíle volna?

„Před dvěma měsíci se nám s partnerkou narodila dcera, tak téměř všechen čas trávíme s ní nebo se starším synem. Když to vyjde –  snažím se každý den běhat.“

Děkujeme za rozhovor

Foto: Archiv Tomáše Rychetského 

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

Rozhovor s tanečníkem a choreografem Viktorem Konvalinkou

„Tanec je jako droga, té závislosti je těžké se zbavit „

Rozhovor s tanečníkem a choreografem  Viktorem Konvalinkou

   „Tanec je jako droga a té závislosti je těžké se zbavit,“ přiznává Viktor Konvalinka, který byl deset let členem baletu Národního divadla v Praze, kde působil jako sólista. Čtyři roky tančil v malé taneční skupině Norddans ve švédském Härnösand. V Čechách s DEKKADANCERS, taneční skupinou, kterou v roce 2009 spoluzakládal, v níž působí nejen jako tanečník, ale i jako choreograf.

Vyrůstal jste v Praze, kde jste se také narodil. Jak jste prožíval svá dětská léta? Co nebo kdo Vás přivedl k baletu?  

„Vyrůstal jsem v Holešovicích, kde mám do teď partu kamarádů ze základky, s kterými jsem trávil převážný čas dětství i po té, co jsem v 5 třídě odešel nejdřív na rok na TCP k A. Schneiderovi a pak k Jaroslavu Slavickému na Státní konzervatoř. Vtipné je, že přijímačky na sportovku, které bylo TCP tenkrát součástí, jsem udělal na atletiku, tzn. skok do dálky, hod do dálky, běh na 100m atd. A až po prázdninách, kdy jsem nastoupil do školy, jsem zjistil, že mamka mě přihlásila na TCP a že jsem vůbec nemusel žádné přijímačky dělat, protože škola byla soukromá. Dodnes nechápu, jak se to celé stalo. (haha) V podstatě, ale můžu říct, že k baletu mě přivedla mamka. Protože taťka jako bývalý hráč fotbalu za Spartu, chtěl mít ze mě fotbalistu…

Byl jsem hodně aktivní a sportovně nadané dítě a co se týče pohybu, tak na co jsem sáhl to mi šlo – skateboard, brusle, kolo, snowboard, lyže, serf, judo, atletika, krasobruslení, akrobacie… Tak i tanec nebyl výjimkou. Už si ani nepamatuji ten hlavní důvod, proč jsem přešel na Státní konzervatoř, ale dost možná to bylo kvůli financím, protože rodiče neměli tolik peněz platit soukromku.

Během studia mě v podstatě balet moc nebavil a dokonce myslím, že někdy v 5 ročníku (konzervatoř má osmileté studium), kdy všichni kluci z naší třídy odešli a já zůstal skoro celý rok sám kluk mezi 22 holkama, jsem přemýšlel, že také skončím a půjdu někam jinam. Ale to se nestalo a já vydržel a teď toho nelituju!!! V 7. – 8. ročníku mi náš nový profesor Jan Kodet otevřel bránu do moderního tance a to mě chytlo a nepustilo do teď!!!“

V roce 2004 jste vystudoval Taneční konzervatoř hlavního města Praha u profesora Jaroslava Slavického a Jana Kodeta a během studií jste absolvoval baletní kurzy na Taneční akademii v Drážďanech a ve Philadelphii v USA. Jak vzpomínáte na tyto taneční mistry? 

„Podle mne na pana ředitele J. Slavického většina lidí, co prošli konzervatoří a někam to v tanci dotáhli, vzpomínají v dobrém. Je to pan na svém místě, sice už nekonečně dlouho, ale já si ani nedokážu nikoho jiného tam představit. Předal mi mnoho moudrosti a zkušeností a já doufám, že mu jeho elán a nesmrtelnost vydrží minimálně další čtvrtstoletí!!!

Jan Koden, jak jsem už nastínil, mi otevřel dveře do moderního světa tance a já jsem mu za to moc vděčný!!! Vlastně díky němu to celé začalo. Dokonce když jsem psal Absolventskou práci, tak to bylo o něm. S Honzou jsem pak pracoval v ND a tančil spoustu jeho choreografii!!! Do dnes jsme blízkými přáteli a tímto ho moc zdravím!!!“

Po absolutoriu jste nastoupil do baletního souboru ND v Praze, kde jste se brzy stal sólistou. Tančil jste např. v Romeovi a Julii (Bevolio), Louskáčkovi – Vánoční příběh (Ďábel), Othelovi (Jago), Oněginovi (Lenský). Splnil jste si své taneční sny? V čem byste si ještě rád zatančil?

„Já jsem ten typ tanečníka, co nemá vysněnou roli nebo vysněnou choreografii, kterou by rád tančil. U mne to bylo a je vždy o tom, si mou práci užívat naplno a s radostí. O tom pracovat s lidmi, kterých si vážím a o kterých vím, že mi něco předají dál. Zároveň pak mám rád, když vím, že to, co dělám, má smysl a diváci to ocení. Je to o pozitivní energii a kvalitní práci, která je v našem náročném oboru to nejdůležitější a já věřím, že se mi toto jakési moto vedlo a zatím i stále vede udržet dál… (pravda až na pár zaškobrtnuti).  Měl jsem to štěstí, že jsme se s tehdejším šéfem baletu Petrem Zuskou stali dobrými přáteli a v podstatě mě za celou kariéru nikdy nikdo netlačil do ničeho, co by mi bylo nepříjemné nebo bych to nerad tančil. Takže jsem vždy své role prožíval na plno a mohl do toho vždy dát 100%.“

V roce 2009 jste spolu s Tomášem Rychetským, Pavlem Hejným založili moderní taneční skupinu DEKKADANCERS. Co Vás k tomu vedlo?

„Choreografování buď máte, nebo nemáte v krvi, je to podobné jako vynálezce má v krvi vytvářet něco nového, něco, co do té doby neexistovalo. Tak i já a moji přátelé, s kterými jsme založili DEKKADANCERS, jsme měli stejné nutkání tvořit vlastní nové věci a tím vznikl nápad založit DEKKADANCERS. Tenkrát v ND probíhali jednou ročně Miniatury, což bylo představení, v kterém mohl kdokoliv ze souboru ND prezentovat svojí vlastní choreografii… a tam jsme s Tomášem Rychetským zjistili, že nám to nestačí a že bychom rádi tvořili nejen pro náročné publikum Baletu Národního divadla, ale i pro „normálního“ diváka, který o tanci nemá ani páru. Byl to jakýsi ventil pro naše nutkání tvořit a bavit diváky i nás něčím novým. Dnes už je tomu přes 13 let, DEKKADANCERS vede druhá generace mladých choreografů a je jednou z nejproduktivnějších tanečních company v Česku!!! Jejich poslední premiéru KNIHU DŽUNGLÍ jsem viděl 3x a podle mě je to představení ROKU 2022!!! (jen tak dál Dekkači…!!!)“

Po deseti letech jste opustil stále angažmá v ND a odjel do Švédska k malé taneční skupině Norddans, kde jste byl čtyři roky. Nelitoval jste odchodu z ND a jaké bylo Vaše taneční období ve Švédsku?

„Naopak, bylo to to nejlepší, co jsem v té době mohl udělat. Dobře, abych to uvedl na pravou míru. V té době jsem cítil, že už musím něco změnit, přece jenom 10 let ve stejném angažmá, ve stejném prostředí, stejném městě, za stejnou, i když pozitivní, atmosférou, prostě jsem musel už něco změnit.

DEKKADANCERS tenkrát mělo finanční krizi neboli pauzu. V baletu ND se měl střídat šéf a já byl po ne úplně kladném rozchodu s expřítelkyní. Zkrátka to chtělo radikální změnu. Osud zařídil, že právě v Norrdans už půl roku působil můj dobrý kamarád a kolega Tomáš Červinka a ten mi vnukl myšlenku zkusit konkurz, dostal jsem nabídku a tu přijal. Skandinávie byla vždy část světa, do které bych se rád podíval. Původně jsem si říkal, že to zkusím jen třeba na rok a pak uvidím, ale teď už je to 7 rokem, 4 roky v Norrdans a 3 roky na volné noze, co tam pracuji a snad to vydrží. Městečko Härnösand ve kterém Norrdans sídlí, mi tenkrát dalo přesně to, co jsem potřeboval. Klid, pohodu, nové přátele, novou atmosféru, nádhernou přírodu, moře, polární záře, sluneční noci, novou přítelkyni Hannu, s kterou jsem do teď, spoustu cestování po Skandinávii a převážně spoustu nové kvalitní práce! Ano po deseti letech v ND v naší zlaté kapličce mi bylo smutno, že ji opouštím, ale rozhodně není čeho litovat… Jednoduše to byla nová kapitola života.“

Po návratu do Čech jste začal spolupracovat s tanečním souborem 420PEOPLE a také jste se vrátil do  DEKKADANCERS, kde působíte nejen jako tanečník, ale i choreograf. Čím je pro Vás tanec tak jedinečný? Jste spíše tanečník nebo choreograf?

„Je potřeba podotknout, že já jsem se vlastně úplně tak do Čech nevrátil, ve Švédsku mám smlouvu s Dansalliansen, což je company, která podporuje tanečníky na volné noze. Takže jsem stále se Švédském spojen a zatím mě tam mé projekty stále vrací. Nicméně když jsem přešel na volnou nohu, tak jsem chtěl opět propojit mé kořeny zpět do Česka a věnovat se projektům a spolupracím, které jsem propásl, když jsem byl zablokován smlouvou Národního divadla. 420PEOPLE jako i Burki&com jsem vždy sledoval a proto jsem se k nim rád přidal po, jak říkáte návratu, abych si opět rozšířil obzory. Návrat k DEKKADANCERS byl jedním z logických kroků, protože je to moje srdcovka a je to TOP! Jak jsem již zmínil, choreografie mě provází celou moji kariéru… a zda se cítím víc jako tanečník nebo choreograf? To záleží na tom, co právě dělám. Ale s věkem, kdy mé tělo už není tak odolné proti únavě jako když mi bylo 25, tak by se dalo říct, že se lehce přikláním k choreografii. Ale zatím stále věřím, že je to tak 50/50. Tanec je jako droga a té závislosti je těžké se zbavit… „

Jste pokládán za multitalentovaného tanečníka a za své výkony jste obdržel několik ocenění. Za sólo v inscenaci Decadance Ohada Naharina jste získal cenu Thálie a v širší nominaci na Thálii jste se ocitl díky svému tanečnímu výkonu v představení PANTHERA. Co to pro Vás znamená? 

„Cenu Thálie jsem vyhrál v roce, kdy jsem opustil ND a sólo v Decadance od Ohada Naharina bylo pro mne jedno z nejsilnějších jevištních zážitků celé mojí kariéry. Sólo je v podstatě 20 – 25 min improvizace, která otevírala celé představení a člověk se dostane až do nějakého mimodimenzialnilího tanečního transu a užívá si to totálně naplno!

A to, že jsem dostal speciálně za toto sólo cenu, byla pro mě krásná tečka za kariérou v ND a takovou malou příjemnou odměnou za všechnu tu náročnou „multižánrovou“ práci, co jsem v ND jak na jevišti, tak i mimo něj odvedl. Vtipné je, že cenu jsem celých 5 let neměl kam dát, a tak byla v krabici ve sklepě a až během covidu a rekonstrukci mého bytu jsem si udělal prostor a mám jí hrdě vystavenou na okně.“

Díky práci jste žil několik let v zahraničí. Vaše partnerka, tanečnice Hanna Nussbaumer pochází z Austrálie. Dočetla jsem se, že jste začal spolupracovat s Skänes Dansteater ve švédském Malmö. Co pro Vás znamená domov? Kde je ten Váš? 

„Domov pro mne vždy bude Česko a to speciálně Praha, neříkám, že jsem nějaký super striktní patriot, ale mám tu rodinu, miliony vzpomínek, nejbližší přátelé, za které bych dal ruku do ohně a tak dále. Miluju českou přírodu, humor, kuchyni, pivo, kulturu a vždy se sem budu vracet s tím, že se vracím domů…

To ale neznamená, že zde musím žít. Miluju cestování, objevování nových krajů a kultur, zvyků, je to jedno s našich společných hobby s moji partnerkou a já jsem připraven žít tam, kam mě osud zavane… Evropa je otevřena a je škoda toho nevyužít, navíc teď jsem dostal Partnerské VIZA do Austrálie, takže teď už i opačná strana naší planety je v mém hledáčku. Ale jak říkám, uvidíme, co bude…“

Jak rád odpočíváte? Patříte k těm lidem, pro které je jejich práce také koníčkem?

„Ano patřím k těm lidem, pro které je práce koníčkem, jinak bych to asi ani nedělal. Ale to rozhodně neznamená, že tím odpočívám. Tanec jako profese je tak náročná disciplína, že se tím opravdu odpočívat nedá. Ale protože jsem zvyklý celý život být aktivní, tak i takový je většinou můj odpočinek. Mám velkou Adventure motorku, sjezdové horské kolo, snowboard, potápím se,  dělal jsem kurz Paraglidingu, oblíbené jsou výlety do přírody, kde rád fotím divokou zvířecí říši, hudba, rád jdu jako divák na různá představení, pak je tu samozřejmě Netflix a nemůžu zapomenout můj nový Playstation 5. (haha). Prostě aktivní život a toho se budu držet ať se děje, co se děje… „

Viktor Konvalinka:

Narodil se v Praze v roce 1984. Vystudoval Taneční konzervatoř hlavního města Praha. Byl sólistou baletu ND v Praze. V roce 2009 spoluzaložil DEKKADANCERS. Pak byl čtyři roky ve Švédsku v malé taneční skupině Norddans.

Je držitelem ceny Thálie (2015) za sólo v inscenaci Decadance Ohada Naharina v nastudování baletu Národního divadla a širší nominace na Thálii (2020) za své sólo v představení PANTHERA nezávislého tanečního souboru 420PEOPLE. Na svém kontě má nespočet choreografií.

Životní partnerkou je australská tanečnice Hanna Nussbaumer.

Foto: Vojtěch Brtnický, Sergei Gherciu a archiv Viktora Konvalinky 

Veronika Pechová

pro Taneční magazín