Taneční osobnosti – rozhovory – 7. stránka

Rozhovor s Alenou Pajasovou

„Lámat nohy a záda jsem dětem nechtěla, ale sedět doma neumím“

Alena Pajasová

Vše začalo gymnastikou. Když s ní skončila, zkusila štěstí v malé taneční skupině a začala navštěvovat taneční kurzy a lekce. A vyplatilo se jí to. V roce 2003 navázala Alena Pajasová úspěšnou spolupráci s tanečníkem Martinem Dvořákem a v roce 2004 spolu založili ProART Company a ProART Festival, v nichž do roku 2015 působila jako tanečnice, manažerka a výkonná ředitelka. Jako tanečnice vystupovala také v mnoha zemích. Věnuje se pedagogické činnosti a řadu let žije ve Švýcarsku, kde založila Český Klub Zürich, Českou školu a Ahoj Festival.

Jaké bylo Vaše dětství plné gymnastiky a tréninků? Co Vás ještě bavilo?

„Hodně intenzivní to bylo v době studia na gymnáziu. U nás v Praze na Chodově otevřeli novou velkou sportovní halu a přesunula se k nám s tréninky gymnastická reprezentace. U mě to šlo rázem ze dvou tréninků na pět týdně. Od šestnácti jsem také začala učit a dělat choreografie. Vítězství na pražských přeborech a účast na mistrovstvích republiky pro mě byly úžasnou motivací. Vedle toho výměnné pobyty, zahraniční zkušenosti. Jenže už jsem na to vlastně byla stará. Ve vrcholové gymnastice se v osmnácti končí. Trénovat jsem nechtěla, viděla jsem, že je gymnastika vlastně hrozný dril a ničí zdraví. Já jsem dětem lámat nohy a záda nedovedla. Takže jsem chvíli nedělala nic, ale rychle jsem viděla, že sedět doma neumím.“

archiv Alena Pajasová s Martinem Dvořákem z ProArt festivalu v Brně

Co Vás přivedlo k tanci? Absolvovala jste taneční průpravu v různých kurzech a dílnách klasického, moderního a současného tance…

„Bez pohybu jsem vůbec nevydržela. Začala jsem nejprve v nějaké malinké taneční skupině, obíhala víkendové kurzy a lekce. Začala tančit v amatérském tanečním souboru Antares, kde jsme měli moc fajn průpravu v baletu, ‚grahamku‘ nás chodívala učit Líba Ovsová. Také začala učit tanec pro děti v malé školičce Modré nebe v centru Prahy na Starém městě. Trávila jsem všechen volný čas na lekcích, chodila do Dance Perfectu na lekce Quaši, Lenky Vagnerové, Věrky Ondrašíkové, Helenky Arenbergerové, na Aneňák k Honzovi Kodetovi. Stylově mi hodně pasovaly lekce Martina Vraného. Nechci na nikoho zapomenout, ale stejně se to nedá vše vyjmenovat. S Anatares jsme založili kurzy, nebo přípravku, nebo jak tomu říkat, tam jsem učila a organizačně to celé zaštiťovala. Tančila jsem ve dvou mizerných muzikálových projektech. To mě opravdu zklamalo. Bláznivě jsem si myslela, že se dostanu do nějakých zahraničních projektů. Zkusila jsem pár konkurzů. Jednu dobu jsme si fajn rozuměli s Jarkem Cemerkem, ten mě každopádně hrozně tanečně vytáhl nahoru. Roky jsem chodila na balet, nejvíc mě ovlivnila Petra Padriánová. Pro ní jsem se prostě dokázala změnit na baletku, i když moje tělo je teda samý sval, spíš vhodné na contemporary a floorwork. Tančila jsem pro něj nějaké choreografie, když studoval na HAMU. Mezitím jsem učila v Dance Perfect modernu pro začátečníky a na více místech pořád tanec pro děti a mládež. Vychovala jsem si už takovou skvělou skupinu děvčat, se kterými jsme jezdily na přehlídky scénického tance. Vystudovala jsem učitelství pro první stupeň, tak nějak mě to k těm dětem táhlo nejvíc.“

V roce 2004 jste spolu s tanečníkem Martinem Dvořákem založili ProART Company a ProART Festival a do roku 2015 jste byla tanečnicí, manažerkou a výkonnou ředitelkou ProART Company i ProART festivalu. Jakých bylo těch plodných jedenáct let v ProARTu? Jednou jste řekla, že to byla pro Vás jako umělkyni zásadní léta, nádherné období a nesčetně bohaté a emotivní okamžiky.

„Moje spolupráce s Martinem Dvořákem začala vlastně v roce 2003. Nejprve přišel do Antares jako hostující choreograf. Vytvořil pro nás dvě choreografie. Ta druhá Gabriel Lion byla pro mě novým světem inteligentního tanečního divadla, spojení s herectvím. Hrozně mě to nadchlo. Projekt jsem odehráli snad dvakrát a měl to být konec. Nemohla jsem to přenést přes srdce. Martin byl v té době v angažmá v baletu Bern. Já tam za ním byla na návštěvě a absolvovala bez mrknutí oka baletní tréninky v divadle (skvělá škola Petry Padriánové). Smluvili jsme se, že to nenecháme být a pro projekt Gabriel Lion jsme našli neuvěřitelné jeviště v památníku Terezín. Konkurzem získali pro projekt skvělé obsazení, řada lidí z přípravky Dance Perfectu. Vysnili jsme si, že tam uděláme festival. Jenomže to dopadlo úplně špatně. Tedy s festivalem Gabriel Lion se sice v Terezíně odehrál jako součást Tance Praha, ale festival se tu uskutečnit nemohl. A tak vznikl ProART. Řekli jsme si, ten festival chceme a že musíme mít nějaký rámec. Začali jsme pod touhle značkou organizovat workshopy, pravidelné kurzy. On dělal uměleckého šéfa, měl spoustu kontaktů v uměleckém světě a já si vzala na starost administrativu, fundraising, kancelář a všechno okolo.

Byla to opravdu skvělá léta 2003 – 2015, dá se říct. Taneční role v projektech Martina Dvořáka. Já už tě nemám rád, Kdopak by se bál, Barocko byly celovečerní pecky, které považuju pro mě za zásadní. Díky festivalu vznikla i řada dalších menších choreografií jiných choreografů. Ráda vzpomínám třeba na choreografii Isiry Maluloluwe „Ištván 1952“ nebo „Bon vieux temps“ Felixe Dumerila. Tam jsem hrála babku alkoholičku a někteří kamarádi mě nemohli vůbec poznat. Ale i skvělé činoherní nebo pěvecké workshopy a mini projekty v rámci festivalu mě rozhodně hodně ovlivnily.
Mezitím jsem se stihla vdát, v roce 2007 a 2009 porodit dvě děti a pořád přitom tak nějak byla na jevišti i v zákulisí festivalu.

A tyhle roky v ProART a spolupráci s Martinem dneska zpětně, když se ohlížím za svou taneční minulostí, vidím vážně jako splněný sen. Díky téhle spolupráci a festivalu ProART jsem získala spoustu krásných rolí a spoustu cenných zkušeností.“

archiv Alena Pajasová – String Quartets z roku 2013

Coby tanečnice jste vystupovala nejen v Čechách, ale také na turné v Rakousku, Slovensku, Polsku, Německu, Portugalsku, Izraeli, Maďarsku, Jižní Koreji a Švýcarsku. Jaká to byla zkušenost?

„Byla jsem na sebe neskutečně pyšná. Co všechno dokážu. Protože to nebylo jen to, že nás někdo pozval a já jela jako tanečnice někam vystupovat. Já to společně s Martinem všechno zařídila od A do Z. Včetně financí, organizace, letenek, prostě produkce přes kostýmy a taneční výkon až po vyúčtování. Neuvěřitelné dobrodružství. To už jsem přitom při spoustě zahraničních cest měla ty dvě děti a tolerantního manžela, který nějak pomohl se o všecko postarat. A skvělou podporující maminku, která ale v posledních projektech nade mnou trochu lomila rukama a říkala, jestli bych už toho neměla spíš nechat….“

Řadu let se věnujete pedagogické činnosti. Sama jste vystudovala Matematicko-fyzikální fakultu a Pedagogickou fakultu na UK v Praze. Dlouhá léta jste působila jako lektorka tance pro děti (Ciel Bleu International School, Green Tree Early Learning Centre, Bumble Bee School, Riverside School) i dospělé (ProART workshopy, Dance Perfect Studio). Co Vás baví na pedagogické práci? Je to ta možnost předávání svých zkušeností dále? Sama říkáte, že radost z pohybu je pro nás základním instinktem.

„Přitom jsem takový samouk, nikomu raději ani neříkám, že nemám taneční konzervatoř. A nevystudovala jsem ani tanec (ani produkci). Děti jsou ohromně upřímné a je s nimi legrace. Moje máma říká, učitelem se člověk nenaučí být, učitelem se člověk narodí. Ona je taky pedagog, učila celý život matiku a fyziku na gymnáziu. Tak holt jsem se asi narodila učitelkou.“

Od roku 2010 žijete s rodinou ve Švýcarsku, kde učíte nejen tanec, ale také český jazyk pro děti. Založila jste zde spolek Český Klub Zürich, Českou školu a Ahoj Festival. Co bylo spouštěčem k jejich založení?

„Vlastně v celém mém životě odvážně dělám a buduji prostě to, co v té každé životní etapě chci a potřebuji mít. Nikdy jsem nebyla někde zaměstnaná, tak abych měla nad sebou nějakého šéfa. Dělám sama sobě zaměstnavatele a šéfa, sama si seženu peníze, aby to mohlo fungovat. Dělám si vlastně, co chci. Aktuálně řídím tým devíti učitelek a v české škole a školkách máme už dnes víc než sto dětí. Je to hezké, že se mě na to ptáte, aspoň si to můžu pěkně uvědomit a pochválit se.“

Ve Švýcarsku jste v roce 2018 absolvovala roční kurz učitelství jógy, kterou učíte jak děti, tak dospělé. Proč právě jóga, o které tvrdíte, že je ten nejlepší start do nového dne?

„Ne ne, nejlepší start do nového dne je procházka nebo proběhnutí v lese. Jóga je moc fajn a dodnes učím 4 lekce týdně pravidelně. Samozřejmě je to můj job, a částečný zdroj obživy. Organizuji také jógové víkendy. Přivezla jsem osm lidí ze Švýcarska na pět dní do Prahy. Moc se jim tam líbilo. Ale já se nějak pořád vyvíjím a právě teď mám pocit, že mi je jóga nějak málo emocionální. Začala jsem ještě (na stará kolena) pětileté studium taneční a pohybové terapie. A to je teprve pecka. Když se to dá s Jungovou psychologií do kupy.“

Řadu let žijete v zahraničí. Co pro Vás znamená domov, kde je ten Váš?

„Hezká otázka. Právě s koučkou Magdalenou Vokáčovou rozjíždíme projekt Domov v srdci. Ono se to asi nakonec bude jmenovat jinak, ale chceme nabízet lidem v krajanských komunitních centrech po světě kombinaci koučinku a tance. Funguje to skvěle. Vyzkoušely jsme to ve Švýcarsku už vícekrát. Pro lidi, co žijí v cizině je to takové typické téma: Co je můj domov? Bylo by mi v Česku líp? Tady se necítím doma, ale když se vrátím domů tam už to také není, jak to bývalo.

Žít v cizině je hodně emocionálně náročné. Nedá se to asi vysvětlit. Já brečím, když hraje česká hymna. Ale ve Švýcarsku už jsem doma, vyrostly tu moje děti. Už mám i švýcarské občanství, ale do Česka se určitě budu občas ráda vracet. Jsou to naše kořeny.“

Patříte k lidem, pro které je jejich práce také koníčkem? Jak ráda trávíte chvíle volna?

„Tak to každopádně. Já nedělám ani chvilku, to co dělat nechci. Jednak jsem šťastná povaha té trpělivé a pracovité, která nefňuká a něco vydrží. A jednak, jak už jsem to říkala, si vlastní život od začátku do konce organizuji sama. Takže ve výsledku ani žádné chvíle volna nemám. No, to ne, to bych kecala. Ve volných chvílích si čtu, hraji na piano nebo štrikuji a poslouchám u toho hudbu. Dokonce umím při štrikování koukat na televizi nebo číst knížku. Když si chci vážně odpočinout, tak chodím několik dní po horách.“

archiv Alena Pajasová – Bon vieux Tempsz roku 2010

Děkujeme za rozhovor

Foto: Archiv Aleny Pajasové

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

Rozhovor s tanečnicí a choreografkou Dominikou Metličkovou

„Tanec ze srdce je pohlazením pro duši“

„Velmi ráda předávám své umění dál, a to byl i důvod proč jsem se rozhodla založit si vlastní Taneční studio Dominique, které se otevřelo v roce 2020 v Plzni,“ přiznává lektorka tance, choreografka a milovnice pohybu Dominika Metličková, která se tanci věnuje od dětství.

Tanci se věnujete od svých pěti let, když jste začala navštěvovat ZUŠ v Pardubicích a již tehdy jste se objevila na scéně Východočeského divadla v Pardubicích. Pamatujete si ten pocit, když jste poprvé stála na jevišti?

„Než jsem se dostala k baletu, začínala jsem ve třech letech s krasobruslením. V té době jsem také, díky tátovi, který byl sportovní nadšenec, začala lyžovat. S krasobruslením jsem bojovala dva roky. Nechtěla jsem dělat žádné rychlé pohyby, já jsem chtěla dělat jenom ladné pohyby. Takže po dvou letech trenérka řekla mým rodičů. „Dejte ji na balet.“ Doporučila rodičům, kam mají se mnou jít, a tak jsem se dostala k paní učitelce Demlové na balet na ZUŠ v Pardubicích, která na mne koukla a hned mne přiřadila do o dva roky staršího ročníku, protože jsem měla základy baletu právě z krasobruslení a viděla ve mně potenciál.

Na jevišti jsem se poprvé objevila v šesti letech. Velice se mi tam líbilo, nádherné kostýmy, světla, kulisy, bylo to krásné. Co si ale hlavně pamatuji je, že jsem měla respekt a zodpovědnost vůči ostatním dětem. Já už v té době měla v sobě velkou míru zodpovědnosti, že to musím zvládnout. Ta tréma a zodpovědnost mne neopustila dodnes. Vždycky, když jdu vystupovat tak mám obrovský respekt, není to tak, že bych si říkala, super, umím to, jsem dobrá, jsem skvělá. Právě naopak.“

Zájem o divadlo a tanec Vás v roce 1993 dovedl ke studiu na Taneční konzervatoři hlavního města Praha, kde jste studovala jak klasický tanec (balet), tak jazz, contemporary, lidový či historický tanec. A již během studií jste tančila v baletních představeních Stavovského divadla (Louskáček, Šípková Růženka, Marná opatrnost) a v ND v Praze jste účinkovala v Labutím jezeře. Čím Vás tanec zaujal, že jste mu propadla? A splnila jste si své taneční sny?

„Na konzervatoř jsem šla z naprosto neromantických důvodů. Bylo to v roce 1993, krátce po revoluci. Před revolucí, kdo mohl cestovat, kdo měl volný pohyb? Sportovci a umělci. Když jsem se dostala na konzervatoř, tak až tam jsem baletu zcela propadla, protože tam cítíte tu atmosféru, má to specifické kouzlo, které vás oslní. Takže přijímačky jsem šla dělat s tím, že to zkusím a udělala jsem je a už na nich jsem nasála tu atmosféru a od té doby jsem se strašně těšila, že ze mne bude baletka.

Konzervatoř je ale obrovská dřina, odříkání a těžká řehole. Zoceluje člověka a romantické smýšlení o baletu se během konzervatoře ztrácí. A když skončíte konzervatoř, už se nedíváte z pohledu romantika, ale z pohledu vrcholového sportovce.

Když jsem během studia vystupovala v ND, tak to bylo vždycky euforické a být alespoň na chviličku jakoby „členkou“ toho souboru, to bylo takové zadostiučinění, taková odměna, krásný zážitek. Já vystupovala již v pátém ročníku. Tančit další role jsem ze zdravotních důvodů už nemohla a musela jsem udělat za tím tlustou čáru. Nebylo lehké se s tím smířit.“

Máte za sebou také řadu zájezdových představení po Německu a Francii (Veselá vdova, Fantom opery). S projektem Vídeňského symfonického orchestru Straussovy valčíky jste se zúčastnila turné po Číně. Jaká to byla pro Vás zkušenost?

„Bylo to krátce po konzervatoři a pro mne jedno z nejkrásnějších období, vystupovat v zahraničí na velkých scénách. Člověk se podíval do koutů různých zemí. Největším zážitkem byl zájezd do Číny se Straussovými valčíky. Procestovat tuto vzdálenou a pro Evropana exotickou zemi bylo nezapomenutelné. Během jednoho měsíce jsme projeli takřka celou Čínu a podívali se na velmi zajímavá místa, protože nás brali i na různé exkurze. Čínské publikum je velmi vřelé a dokáží vše patřičně ocenit. Další krásné zážitky byly z turné po Německu a také ve Francii, kde jsme hráli Veselou vdovu a pikantní na tom bylo to, že jsme to měli nastudované v němčině, kterou Francouzi moc nemusí, ale nakonec se jim to líbilo.“

Od roku 2001 se věnujete lektorské činnosti a vedete taneční kurzy jak pro děti, tak dospělé. Začínala jste na ZUŠ v Pardubicích, pak jste byla na ZUŠ v Praze-Ďáblicích a od roku 2009 učíte v Tanečním centru v Plzni. Co Vás na práci lektorky tance naplňuje a baví? A jaký je o Vaše kurzy zájem?

„Začínala jsem učit na stejné umělecké škole, kam jsem kdysi chodila a pracovala jsem s dětmi a s dospívajícími. V Praze jsem pak pokračovala s dětmi a dospělým jsem se začala plně věnovat až po přestěhování do Plzně, což bylo v roce 2009, kde jsem začala učit v Centru Tance, což je velká celorepubliková škola tance. Tady začalo mé učení úplných začátečníků a amatérských tanečníků. V té době nebylo běžné jako dnes, že když se člověk rozhodne ve vyšším věku začít s nějakým tancem, má tu možnost. Tady v Plzni jsem byla v podstatě průkopnicí výuky baletu pro dospělé začátečníky. A to by člověk ani nevěřil, kolik dospělých dam si che plnit své dětské sny. I přes první nesouhlas vedení jsem do dvou let měla plné sály. Navíc tanec obecně je velmi prospěšný pro nejen fyzickou, ale i psychickou zdatnost. V době mého začátku působení v Plzni byl velký zájem o zumbu, byl to boom, a tak jsem se i já stala její instruktorkou a vedu jí v podstatě dodnes, jen v tanečnější verzi s názvem Fit Salsa. Je to momentálně jeden z nejoblíbenějších kurzů, protože na lekcích pálíte kalorie a vyplavujete endorfiny.

Na lektorské práci mě baví všechno. Baví mě pozorovat ten vývoj, když klientka přijde na lekci a začíná od základních kroků, jak se učí, když vidím, jak je spokojená. Přijde na lekci z práce, je utahaná, bez nálady a z lekce odchází rozesmátá, odpočatá, plná euforie, endorfinů. Klientky přijdou unavené a odchází nadšené. A to mne naplňuje.“

Věnujete se také choreografii pro taneční skupinu DDg (Diamonds Dance Group). Také děláte choreografii se speciálním přáním jako je např. svatební tanec, taneční čísla na večírky nebo přípravy na volné disciplíny na různých soutěžích krásy. Čím Vás práce choreografky naplňuje? Máte v tomto oboru nějaký vzor?

„Tvorba choreografií mě bavila vždy. Je to tvůrčí práce, kde musíte zohledňovat mnoho aspektů. Stejně jako sochař pracuje s konkrétním materiálem, tak i choreograf. Přijde člověk a má speciální požadavky, ať už svatební tanec, překvapení pro novomanžela, příprava na volnou disciplínu, atd. a vy tvoříte choreografii přímo pro něj, kde musíte zohlednit všechny jeho dispozice i indispozice, hlavně, aby to na něm vypadalo dobře. Samozřejmě dělám různé choreografie i v rámci mých pokročilejších kurzů Lady Salsy a velmi ráda tvořím pro skupinu Diamonds Dance group, kterou jsem založila už v roce 2010 a vystupují na různých akcích, plesech, bálech a firemních večírcích v Plzeňském kraji. Speciální kategorií jsou pak maturitní předtančení, to je vždy velká jízda a každou choreografii beru jako velkou výzvu. Vzory jsem měla za mlada a teď, vzhledem k širokému spektru tanců, žádné nemám.“

Čím je pro Vás tanec dnes? O tanci říkáte: „Tanec ze srdce je pohlazením pro duši.“ Platí to stále?

„Platí. Velmi ráda předávám své umění dál, a to byl i důvod, proč jsem se rozhodla založit si vlastní Taneční studio Dominique, které se otevřelo v roce 2020, během covidu, což byla strašně náročná doba, a ne úplně vhodná pro tento krok, ale dnes jsem za to vděčná. Máme nové studio se sály plnými denního světla, a to jsem do té doby postrádala. Studio je pro mě takové třetí dítě. Radost z tance zde předávám dál ve svých lekcích.“

Učíte různé taneční styly od klasiky (balet), přes scénický tanec, muzikálový tanec, fit salsu, lady salsu nebo bachatu až po latinu. Který z těch všech stylů, které ovládáte, máte nejraději nebo má každý v sobě něco, co Vás obohacuje?

„Začínala jsem baletem a ten je pro mne taková ta stará láska, která nerezaví, takže se stále k němu trošičku vracím. Momentálně mne asi nejvíce naplňuje salsa. Hlavně v té lady formě, sólově pro dámy, kde si můžete jednoduchými kroky velmi rychle zatančit a mít pocit radosti. Kroky nejsou vůbec technicky náročné a dají se rychle naučit. Když přijde klientka, úplná začátečnice, má již tak po třetí, čtvrté lekci pocit, že už začíná tančit. Což je velice fajn. Opět je tu ta zpětná energie, když odchází spokojená a já mám z toho radost. S pokročilými klientkami, některé chodí ke mně již od roku 2009, děláme pak různé choreografie, se kterými pak vystupujeme na závěrečných večírcích studia nebo Benefiční taneční přehlídce pro Klárku, což je projekt, který již tradičně pořádáme s kolegyní a kamarádkou Nikol. Největším přívalem energie je pro mě Fit Salsa, což je lekce na bázi zumby, akorát s o něco složitějšími tanečními kroky, které jedou v kardiozóně, takže tělo více maká, posiluje, více se zapotí, více spálí kalorií než u lady salsy. Takže každý odchází příjemně unavený a zároveň nabitý pozitivní energií.“

A co chvíle volna, jak je ráda trávíte?

„Moje práce je zároveň také mým koníčkem, a navíc jsem workoholik, takže když se mi zdá, že toho mám málo, tak si vymyslím novou. Nerada se nudím. Volného času tak vůbec nemám. Mám dvě děti a dcera začala před pár lety lyžovat a já se k tomu po letech vrátila. Mám ráda pohyb. A když nejsem na sále, tak jsem stále v pohybu.“

Děkujeme za rozhovor

Foto: archiv Dominiky Metličkové

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

Rozhovor s tanečnicí a pedagožkou Klárou Tilcerovou

„Tanec je také učení se naslouchat a pomáhat druhým“

K tanci se dostala díky moderní gymnastice, které se řadu let věnovala a později tanec studovala ve Španělsku a v Anglii. Jako tanečnice se Klára Tilcerová představuje v činoherním představení Kráska a zvíře na scéně ND v Praze. Působí také jako pedagožka a učí taneční, gymnastickou a pohybovou průpravu děti i dospělé pomocí workshopů.

Co Vás přivedlo k tanci, který jste začala studovat ve svých čtyřech letech na ZUŠ T. G. Masaryka v Chomutově?

„Studovat na ZUŠ v Chomutově jsem v podstatě začala díky moderní gymnastice, kde bylo povinností projít průpravou klasického tance, včetně jeho tréninku.“

Klára Tilcerová – Triptych – foto Michal Hančovský

Jak jste se dostala k moderní gymnastice, které jste se věnovala řadu let?

„K moderní gymnastice mě přivedli rodiče. Z vyprávění vím, že jsem už od mala měla v sobě cítění pro pohyb a estetiku, včetně rytmu, který mne vždy dokázal rozpohybovat, zejména na veřejnosti. Pamatuji si, že exhibicionismus byl můj a tu možnost „předvést se“ jsem si nikdy nenechala ujít.

Klára Tilcerová – Triptych – foto Michal Hančovský

Během studia na Universitě Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem, jste v programu Erasmu studovala tanec ve Španělsku, a poté v Anglii. Co Vám tyto studijní pobyty daly?

„Původně šlo o studium v zahraničí v rámci studia tělesné výchovy. Nicméně jsem už sama cítila, že se moderní gymnastice nemohu věnovat navěky a budu muset udělat další krok vpřed, čímž se stal současný tanec. Na konzervatoři Conservatorio Superior de Danza v Málaze jsem začala navštěvovat workshopy technik moderního tance pod vedením Cateriny Rago, kde si mě všimla místní pedagožka Alicia Torres a nabídla mi možnost studia po dobu mé, řekněme, studijní zastávky ve Španělsku, na jejich škole. Následně potom jsem usilovala o svou příležitost na Northern School of Contemporary Dance v Leedsu a Trinity Laban v Londýně. Obě školy mě přijaly, ale bohužel jsem nemohla studium řádně ukončit vzhledem k finanční náročnosti. Všechny tyto zkušenosti, pozitivní i negativní, a veškerá příprava, zejména v zahraničí, mi rozšířily obzory a nabídly zas něco navíc (odlišná kultura, přístup k fyzické i mentálmí přípravě a tak dále), což jsem hned uchopila a s naprostým odhodláním šla bojovat „o dům dál“.

Klára Tilcerová – foto Lukáš Vavřinec

Po ukončení kariéry moderní gymnastky jste se soustředila na tanec. Věnujete se baletu jako i současnému tanci, také fyzickému/pohybovému divadlu, improvizaci a akrobacii. Je Vám z toho něco bližší?

„Momentálně bych řekla, že současný tanec, včetně akrobacie, a fyzické divadlo. V mém případě byl balet určitým základem, ke kterému jsem byla vedena pro svou fyzickou přípravu, „aby bylo na čem stavět.“ A upřímně mi to dost pomohlo. Dnes jsem velice ráda, že tomu tak bylo, neboť mi díky všem zkušenostem nedělá takový problém si trochu „zaexperimentovat.“

Na scéně ND v Praze tančíte v činoherním představení Kráska a zvíře v choreografii Václava Kuneše. Jaké to je tančit ve Zlaté kapličce a ještě k tomu v činohře?

„Je to naprosto úžasná příležitost, které nikdy nebudu mít dost, i přesto, že již hrajeme třetí sezónu. Jsem za to opravdu vděčná. Krásné prostředí, vždy skvělé publikum, včetně mých kolegů, kteří se též podílejí na příjemné atmosféře.“

Spolupracujete s operou Národního divadla v Brně na projektu Here I am, Orlando v režii Jiřího Heřmana a choreografii Jana Kodeta. Jaké to je pro změnu v opeře?

„Tato záležitost je poměrně čerstvá, tudíž nedokáži přesně říct, jak to na mě vše působí. Věřím ale tomu, že je to pro mě další krok vpřed a obohacující příležitost v mé kariéře, zejména možnost pracovat s Honzou Kodetem a Jiřím Heřmanem.“

Působíte také jako pedagog a učíte taneční, gymnastickou a pohybovou průpravu pro děti i dospělé pomocí workshopů. Dlouhodobě spolupracujete se ZUŠ Štěstí, se studiem Pole Dance Roudnice nad Labem a Litoměřice nebo taneční company Sanny Dance Company v Roudnici nad Labem. Co Vás na práci pedagoga baví?

„Nejvíce ta rozmanitost. Každé lekce, workshopu či tréninku se účastní jiní lidé s jinými pohybovými možnostmi a to je právě to, co mě baví zkoumat. Zároveň tak pracuji i sama na sobě. Baví mě výzkum vývoje pohybu, který mě samotné přijde někdy tak jasný, aniž bych si uvědomovala jeho proces učení, jak to vnímá každé tělo jinak. Už odjakživa mě zajímala spousta věcí a nedokázala jsem se uspokojit jen s jednoduchou odpovědí. Vždy mě zajímalo proč a to mám i dodnes. A pak je tu samozřejmě práce s lidmi – pochopení, trpělivost, ochota, vstřícnost a tak dále. Učení se naslouchat a pomoci druhým.“

Klára Tilcerová – foto Lukáš Vavřinec

Jste více tanečnice nebo pedagožka?

„Charakterizovala bych se spíše jako tanečnice.“

Patříte k lidem, pro které je jejich profese také koníčkem? Jak ráda trávíte chvíle volna?

„S jistotou mohu říci, že ano a věřím, že tomu bude tak i nadále. Pokud zrovna netančím či neučím, tak se pravidelně věnuji jiným sportům v rámci komplexní pohybové přípravy, učím se i vyučuji cizí jazyky, tetuji, čtu a poznávám nová místa.“

Klára Tilcceová – BeaurtyandTheBeast2 – foto Petr Neubert

Klára Tilcerová

Narodila se 8. 10. 1995 v Kadani, pochází z Chomutova.

V letech 2017 – 2022 vystudovala na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem (Mgr.) obor Sport a zdraví. V programu Erasmus navštěvovala rok (2017 – 2018) univerzitu Universidad de Málaga, Málaga, a zároveň konzervatoř Conservatorio Superior de Danza, Málaga ve Španělsku. Tancem se dál zabývala také na londýnské Trinity Laban. Během své kariéry navštívila řadu tuzemských i zahraničních workshopů, včetně intenzivního tréninku v rámci taneční company Studio Wany McGregor.

V letech 1999 – 2019 se věnovala profesionálně moderní gymnastice a průpravě klasického tance. Roku 2010 se stala vicemstryní ČR a v letech 2017 – 2018 byla součástí reprezentačního týmu Andalusie v gymnastickém klubu Club Deportivo Miralmar Málaga.

Nyní působí jako tanečnice a pedagožka na volné noze.

Foto: Michal Hančovský, Petr Neubert, Lukáš Vavřinec

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

Rozhovor s Helenou Arenbergerovou, tanečnicí, choreografkou a držitelkou ceny Thálie

„Současný tanec je jedinečný v tom, kolik může mít podob“

„Já jsem velmi dlouho nevěřila tomu, že bych mohla být profesionální tanečnice, pro mě byl tanec opravdu dlouhou dobu koníček, který se postupně stal mojí hlavní aktivitou,“ přiznává tanečnice Helena Arenbergerová držitelka ceny Thálie za svůj výkon v taneční inscenaci Where. Působí také jako taneční a pohybová pedagožka a masérka.

I když se tanci věnujete od mala, navštěvovala jste ZUŠ a pak jste chodila do tanečního souboru Domino – Dance Company Lenky Ottové a u Jana Kodeta, cesta k profesionální tanečnici ale nebyla přímá. Jak jste se k tanci dostala, kdo Vás k němu přivedl?

„Jestli se ptáte na úplný začátek, tak to bylo tak, že jsem se pořád hýbala a tancovala si a rodiče mě zapsali do ZUŠ. A k té profesionální cestě, všechno se dělo postupně a měla jsem velké štěstí. Třeba s představeními Honzy Kodeta a Lenky Ottové jsme byli součástí projektu Trans Dans Europe – kulturní města 2000 a díky tomu jsme měli možnost hrát na zahraničních festivalech. S Robem Tirpákem, kterého jsem potkala díky Honzovi Kodetovi, jsme vytvořili duet a dostali se na přehlídku Aerowaves v Londýně a hráli pak na dalších místech. Díky Robovi jsem se seznámila s rakouskou choreografkou Helene Weinzierl, se kterou jsem začala spolupracovat, nejdřív jako záskok v jednom představení, později jsem byla zvána do dalších projektů. V Rakousku jsem pak pracovala i s Willi Dornerem. Zároveň jsem tady v Čechách spolupracovala s uskupením VERTE a dalšími tehdy začínajícími tvůrci. Tím jsem postupně získávala zkušenosti a zároveň se to dělo vedle mých studií a já necítila žádný tlak, že je to něco, co musím dělat.“

Než jste se rozhodla definitivně pro tanec, vystudovala jste historii na FF UK v Praze. Proč právě tento obor?

„Já jsem velmi dlouho nevěřila tomu, že bych mohla být profesionální tanečnice, pro mě byl tanec opravdu dlouhou dobu koníček, který se postupně stal mojí hlavní aktivitou a zároveň zdrojem příjmů. Na gymplu mě historie velmi zajímala, a když mě na druhý pokus přijali, šla jsem studovat. I když se tomu nevěnuji, nebyl to ztracený čas, naučila jsem se řadu věcí a teď vůbec nemluvím o nějakých faktografických znalostech, které jsem postupně ztratila. Také jsem díky studiu historie potkala svého životního partnera.“

Co pak rozhodlo, že jste dala tanci přednost?

„Myslím, že mě zlákalo to tanečně-divadelní prostředí, které bylo uvolněnější než to akademické. Potkala jsem inspirativní osobnosti a skvělé kolegy, bavil mě ten tvůrčí proces, aktivně se spolupodílet na vzniku něčeho tak živého jako je představení, co se proměňuje v interakci s diváky. Také jsem měla dost možností s představeními cestovat, což je skvělá kombinace, děláte to, co vás baví, a ještě se podíváte do světa.“

Jelikož Vás zajímá hlavně současný tanec a pohybové divadlo a v těchto oborech jste se vzdělávala. Spolupracovala jste s řadou tanečních souborů, vystupovala na tanečných festivalech a již nějakou dobu tančíte v souboru současného tance 420 people, kde se podílíte na tvorbě představení, vedete lekce a workshopy současného tance. Čím je pro Vás současný tanec tak jedinečný? V čem Vás mohou diváci vidět?

„Jen pro upřesnění, se 420people spolupracuji pouze v rámci jejich projektu 42+People, což je několikaletý projekt, který dává příležitost zralým tanečníkům a tanečnicím. V rámci toho jsem v duetu Where s Vaškem Kunešem a v triu Softer Skills v choreografii Edana Gorlicky. Dále v představení Ostrov! Jany Burkiewiczové, kde mám možnost potkávat se s mladými a skvělými kolegy. Stejně jako v projektu The Urge, což je outdoorové představení, které má vedle německého obsazení i verzi českou a slovenskou.

Stručně řečeno je pro mě současný tanec jedinečný v tom, kolik může mít podob.“

Za své taneční kreace jste obdržela několik ocenění. Máte širší nominaci na Cenu Thálie (Generace X.), také nominaci a v roce 2023 jste se stala držitelkou ceny Thálie za svůj výkon v inscenaci Where. Co to pro Vás znamená?

„Bylo to pro mě veliké překvapení. Moc si toho ocenění vážím, ale můj vztah k tanci se tím nemění. Doufám, že to přiláká víc diváků nejen na naše představení, ale i na současný tanec obecně.“

Působíte také jako taneční a pohybová pedagožka na Katedře tance na HAMU, na DAMU na KALD a Konzervatoři Duncan Centre. Co Vás na práci pedagoga baví? Je to ta možnost spolupracovat s mladými lidmi a předávat jim své zkušenost?

„Potkávat se s mladými studenty a studentkami je osvěžující, zejména pokud mají dobrou energii, chuť, jsou upřímní, zvědaví a hraví. Myslím, že jsem dospěla do situace, kdy mohu něco předat. Snažím se příliš nevnucovat, spíš nabízet a otevírat nějaké nové možnosti, jak vnímat a chápat tělo, pohyb, tanec.“

Nezůstala jste ale jen u tance, ale v roce 2009 jste si udělala v Dexter Academy rekvalifikační masérský kurz a v roce 2013 jste studovala tradiční thajskou masáž ve Wat Po Chetawan Health School v Thajsku. Věříte v sílu vnímavého dotyku. Děláte masáže na míru. Co Vás přivedlo k tomu dělat masáže?

„Myslím, že mám určitý cit pro dotyk, do velké míry kultivovaný i tancem. V jednu dobu jsem cítila potřebu naučit se i něco jiného, co se týká těla a preventivní péče o něj a tehdy jsem měla volný čas mezi tanečními projekty. Momentálně mi přijde výhodné kombinovat praxi tanečnice na volné noze, lektorky a masérky. Nacházím si v tom postupně víc a víc propojení, vzájemně se ty činnosti sytí, zároveň se já ničím příliš nepřesycuji. Masáže jsou moje doplňková aktivita, dělám je pouze v takové míře, aby mě to nevyčerpávalo, ale bavilo.“

V soukromí jste také maminkou dvou dětí syna Jakuba a dcery Terezy. Vedete je také k tanci?

„Vedeme je s mužem obecně k pohybu, sportu, tvoření, hudbě a ano, občas si i tancují:-). Ale taneční kroužek si nevybraly a já je k tomu nijak nenutím. Jdou si svojí vlastní cestou.“

A co chvíle volna, jak je ráda trávíte?

„Venku, v přírodě, sama, s rodinou, s kamarády.“

Děkujeme za rozhovor

Foto: V. Brtnický, O. Žila, T. Stevulová

Veronika Pechová

pro Taneční magazín