Rozhovor s baletním tanečníkem a choreografem Markem Svobodníkem

„Kromě spánku snad jiný relax není, ne?“

Marek Svobodník je členem baletu ND v Praze a spolu se Štěpánem Pecharem a Ondřejem Vinklátem vedou taneční skupinu DEKKADANCERS, v níž působí Marek Svobodník nejen jako tanečník ale i choreograf. Má za sebou hodně rolí i roliček a stále patří mezi vytížené tanečníky.  

Byl jste ve čtvrté třídě ZŠ, když si Vás vyhlédla paní z Taneční konzervatoře v Brně. V té době již tam studoval Váš starší bratr Martin. Nakonec jste se rozhodl, že to zkusíte, aniž jste vůbec tušil, co Vás tam čeká. A náročné studium jste zvládl. Byla to správná volba a nelitoval jste svého rozhodnutí?

„Litoval jsem, když jsem zjistil, že kombinace baleťák a „rocková hvězda” v jednom se silně neslučuje.“

Marek Svobodník ve SNĚHURKA jako baba

Po osmiletém studiu jste své první angažmá získal v ND moravskoslezském v Ostravě, kde jste měl titulní role Spartaka a Othella. Pak jste byl členem souboru Laterny Magiky, poté čtyři sezóny v ND v Brně (Valmont v Nebezpečných známostech). Neuvažoval jste o zahraničním angažmá? Poznat jinou kulturu, jiný styl práce…

„Jo, to uvažoval, a taky zkusil, ale nedopadlo to. Bylo to v době, kdy jsem za sebou měl pouhé dva roky angažmá v Ostravě. A co si budeme vykládat, byl jsem v té době ještě  ‚jelito‘. Pro někoho, kdo mě znal, možná nadějné, ale pořád jelito. Ostatně, do jisté míry jsem jelitem dodnes, ale asi podstatně stravitelnějším. Pochopil jsem, že na zkušenou musím ještě jít někam jinam, ale do zahraničí to pravděpodobně nebude. Volba padla na Laternu, protože se tam dělalo divadlo jako nikde jinde v republice. A ono to vyšlo, vzali mě. Nebyla to ze začátku žádná procházka růžovou zahradou, jelikož jsem byl, jak jsem několikrát citoval, jelito. Půl roku jsem se ‚plácal‘, a pak si to teprve ‚sedlo‘. V Laterně jsem sice strávil jen dvě sezony, ale těžím z té zkušenosti určitým způsobem dodnes. Upřímně, ve skutečnosti je to na delší povídání, ale to si nechám na později, třeba na stáří napíšu knihu „Od tyče vodorovné k té svislé” (co vy víte, třeba se ze mne stane po čtyřicítce hasič).“

Marek Svoodník – Inscenační porada (ze zkoušky s režisérem Štěpánem Benyovszkým)

Od roku 2012 jste v ND v Praze, kde jste úspěšně udělal konkurz a stal se z Vás sólista. Zatančil jste si např. Hilariona v Giselle, Toníka i Mistra v Čarodějově učni, Jiříka ve Zlatovlásce nebo Tybalta v Romeovi a Julii. Jaké role máte nejraději a máte nějaký nesplněný taneční sen? 

„Já jsem byl sólistou baletu Národního divadla, ale v Brně. Asi je to něčím zábavné, protože vždycky všem kolem rázem naskočil úsměv. Teda hlavně všem tady v Praze.

Ale čert to vem. Tancoval jsem a tančím hodně. Není nač si stěžovat. Mám za sebou opravdu spoustu rolí a roliček, mezi nimiž jsou i takové, kterým činoherci s oblibou říkají „čurda”.  Ovšem „není malých rokenrolí”. I na tom se dá postavit kariéra a já jsem se v tom de facto našel.

Ale teď zpět otázce. Když se nad tím tak uvažuji, baví mne a mám rád úkoly „poněkud neobvyklého rázu”. Myslím, že je to jediná cesta, jak zůstat umělecky naživu v posledních letech kariéry. Totiž každá role či choreografie je svým způsobem jako byznys s interpretem. Každé z nich musíte ze sebe něco dát. Tím ji obohatíte. Ale je také potřeba se ptát, co dá role vám?

Naštěstí „rokenrole neobvyklého rázu” se pořád na repertoáru najdou, takže zatím dobrý, baví mě to. Pro úplnost, aby bylo jasné, co tím myslím, uvedu jeden příklad „rokenrole“ v choreografii Artzä izraelského tvůrce Eyala Dadona mám na kameru, jenž můj obraz přenáší na obří plátno, improvizovanou etudu na téma „Prodej tuhle rákosku stylem americké reklamy na Mentos z konce osmdesátých let… a neboj se jít do extrému!”.  To chceš! To je výzva, ne?“

Několik let vedete spolu se Štěpánem Pecharem a Ondřejem Vinklátem netradiční taneční skupinu DEKKADANCERS. Co Vás přivedlo do této company? 

„Chuť dělat divadlo „poněkud neobvyklého rázu” a pak vděčím za to především Tomovi Rychetskému. V první den nástupu do Národního mi nabídl, jestli s Dekkadancers nechci účinkovat v show v rámci otevření sezony Národního divadla. Jasně, že jsem do toho šel. A to byl začátek. Paradoxně vedle toho, na svůj debut  na prknech ve „zlaté kapličce” jsem si musel počkat ještě skoro čtvrt roku.“

Marek Svobodník jako Valmont (Nebezpečné známosti)

V DEKKADANCERS působíte nejen jako tanečník, ale také jako choreograf (HornyBach, Tatabojs – Nanopicture live 2019, Hangar18 nebo Poslední večeře). Čím Vás práce choreografa naplňuje? Máte v tomto oboru nějaký vzor?

„Práce interpreta je do určité míry svazující. Práce choreografa taky, ale podstatně méně. Pokud vidíte nebo cítíte tanec „po svém”, je to způsob, jak tomu dát zelenou. Můžete si vytvořit svůj vlastní kouzelný svět na jevišti, kde lidi jednají, hýbou se a vypadají tak, jak to vidíte jen vy. Ale cesta k tomu vůbec není snadná. Musíte dokázat, že váš pohled na svět někoho zajímá. Umění bez diváka je pak mrtvé umění.

Vzor jako takový nemám. Baví mně každý, kdo je alespoň trochu něčím svůj, nechybí mu nadhled a v neposlední řadě si umí ze sebe udělat srandu. Ono se to nezdá, ale je to na výsledku strašně viditelný. Většinou z tvorby těchto lidí jde cítit obdivuhodná lehkost.“

Marek Svobodník jako Hilarion (Giselle) foto Sergei Gherciu

S choreografií jste začal již během angažmá v ND v Brně (Catch27, Čertstory) a jste podepsán také pod dalšími projekty jako – Inscenační Porada (Jihočeské divadlo České Budějovice), Fight for One Thing (Velvet gala, Národní divadlo Praha), Petite Corde (Bayerische Staatsballett II), Lady Macbeth z Mcenského Újezdu (opera ND moravskoslezské). Jste více tanečník nebo choreograf? 

„V současné době jako tanečník. Práce v baletu je nabitá a vyčerpávající, a starost o rodinu ještě víc. Mám dvě dcery, té mladší jsou pouhé dva roky a manželka je už po mateřské, oborově pracuje mimo divadlo. Sladit tak náš denní harmonogram je opravdová fuška. Na tvorbu choreografie je prostě potřeba klid a čas, pokud to má za něco stát.“

Marek Svobodník – v baletu D.M.J.

Připravujete nové projekty? V čem Vás mohou diváci vidět?

„Projekty? Baví mě teď si dělat věci hlavně „do šuplíku”. Až mi dcerky trochu vyrostou a já mezitím asi i skončím s tancováním, budu mít aspoň co “vyložit na stůl”.

Jinak v divadle nás teď čeká každoroční vánoční turnus Louskáčků. U nás jej uvádíme jako Vánoční příběh na předlohu Charlese Dickense. V  tomto případě mohu hrdě prohlásit, že tančím hlavní roli. Jasně, princ to není, to si tady nebudeme dělat plané iluze. Na druhou stranu, i když lichvář Scrooge  – tak se jmenuje ona hlavní role – vypadá jako čurda, omyl! není čurda! Tentokrát ne. :-)“

Marek Svobodník – choreografie – Když nevíte coby, kupte si dva hroby

Původně jste o tanci vůbec neuvažoval. Nakonec jste mu podlehl. Čím je pro Vás tak okouzlující, že se mu nadále věnujete?  

„Asi spíš než tanec, je to divadlo jako takové. Je to naprosto specifický druh kumštu, který se vymyká se všemi svými klady i zápory. Záleží pak, co v danou chvíli převažuje. Nikdo na něj z kolegů nedá dopustit, a stejně tak se na něj i nadává. Nic není růžové, nemyslete si. A když, tak nadávají všichni!… i ta největší sluníčka.“

Marek Svobodník – choreografie – Chvilka POEzie

Marek Svobodní – choreografie – Chvilka POEzie Zkouška

Patříte k lidem, pro které je jejich práce také koníčkem? Co Vám říká slůvko relax?

„Práce mi koníčkem nikdy nebyla, i když tvorba choreografie jako „bokovka” v mých ranných letech by tomu mohla odpovídat. Taky na to období vzpomínám nejraději. Byla to neskutečná pr*el, když jsme se s partou tanečníků sešli na sále po práci a ‚zkejsli‘ tam při tvorbě třeba do půlnoci. Taky se během toho občas dost vypilo. Ale viděno zpětně střízlivým pohledem, tak vznikly vlastně opravdu upřímné věci, který si na nic nehrály. Nebyla v tom žádná urputná snaha vytvořit veledílo a oslnit. Paradoxem je pak to, že jejich budoucnost neskončila zdaleka jen jednou reprízou na večeru choreografických miniatur u nás v divadle.

Relax? Kromě spánku spravedlivého asi snad jiný ani není, ne?“

Marek Svobodník vystudoval Taneční konzervatoř v Brně. Jako tanečník působil v Národním divadle Moravskoslezském (2003 – 2006), Laterně Magice (2006 – 2008), a v Národním divadle v Brně (2008 – 2012). V současné době je členem baletu Národního divadla v Praze, stálým hostem Materny Magiky. Od roku 2012 je členem skupiny DEKKADANCERS. Mimo kamenná divadla spolupracoval s ProART Company, Pas de Theatre, Katedrou alt. divadla HAMU či Radou starších baletu.

Marek Svobodník – choreografie – Faunovo odpoledne

Foto: archiv Marka Svobodníka  

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

 

Rozhovor s baletní mistryní Markétou Pospíšilovou

„Povolání baletky je výjimečné“

Má za sebou devítileté angažmá v baletu Národního divadla moravskoslezského v Ostravě a pět let v Les Ballets de Monte Carlo v Monaku. V roce 2020 se do Čech vrátila a působí jako hostující baletní mistryně DJKT v Plzni, věnuje se také pedagogické činnosti a jako tanečnice spolupracuje Markéta Pospíšilová s taneční skupinou DEKKADANCERS. 

K baletu jste se dostala již v šesti letech, když Vaše maminka náhodou objevila inzerát, že ostravské divadlo vypisuje konkurz pro děti a tak Vás přihlásila a Vy jste se dostala do baletní školičky. A baletu jste již tehdy propadla a o pět let později bylo přirozené, že jste šla na Janáčkovu konzervatoř v rodné Ostravě. Jak na ten čas vzpomínáte? 

„Bylo to krásné období. Škola mě bavila, i když osm let byla opravdu dlouhá doba. Ráda vzpomínám na naši skvělou profesorku paní Olgu Borisovou a na svoje spolužačky. Byli jsme hodně semknutý ročník a dobrý kolektiv. Také jsme byli na některé předměty spojené s herci, což bylo fajn a byla sranda. 🙂  Jsem s většinou v úzkém kontaktu a pár mých spolužaček jsou mými nejbližšími a nejlepšími kamarádkami do dnes. Jsou to velmi cenná přátelství.“

archiv Markéta Pospíšilová – představení Proměna- Dekkadancers

Dnes máte za sebou čtrnáct let intenzivní taneční kariéry. Devítileté angažmá v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě je podle Vás důležitou etapou, kde jste nasbírala své první zkušenosti a pět let v Les Ballets de Monte Carlo v Monaku byla pro Vás ohromná zkušenost a hodně jste se tam naučila. Nelitovala jste, že jste se rozhodla z Monaka odejít a zanechat taneční kariéry?

„Po pravdě čas od času se mi zasteskne. „Monacká etapa“ byla fantastická. Jsem za to hrozně vděčná a myslím, že na to budu vzpomínat a čerpat z toho do konce života. K odchodu jsem měla své důvody. Víte, myslím si, že pokud v životě dáte na svůj instinkt, pak jsou vaše rozhodnutí správná. Někde hluboko uvnitř víte, co chcete nebo spíš co nechcete. I když vás přitom mohou doprovázet pochybnosti, to k tomu asi patří. A někdy je taky fajn nechat věci plynout, život je tak nepředvídatelný, že za vás mnohdy rozhodne sám. O tom jsem se už několikrát přesvědčila. Když příliš plánujete a projektujete svou budoucnost, zpravidla to pak nevychází. Taneční kariéry jsem nezanechala, stále tancuji, i když už zdaleka ne tak intenzivně. O to víc si každý moment na jevišti naplno užívám.“

Markéta Pospíšilová – balet Altro Canto – choreografie Jean Christophe Maillot – foto Alice Blangero

Od sezóny 2020 jste se do Čech vrátila. A brzy jste nastoupila do Divadla J. K. Tyla v Plzni jako hostující baletní mistryně a Vaším úkolem je vedení tréninků a zkoušení repertoáru. Také působíte jako pedagog a hostujete po republice. Jak jste v jednom rozhovoru přiznala, právě vedení tréninků Vás baví. 

„Vedení tréninků mě baví a naplňuje opravdu moc! Mám pocit, že je to něco, v čem jsem se našla a v čem chci na sobě dále pracovat a rozvíjet se. Se souborem DJKT spolupracuji ráda, tanečníky jsem si tam moc oblíbila. A jinak mě velmi baví ta pestrost, jezdím například dávat tréninky do ND v Brně, nebo do Olomouce, vedu otevřené tréninky na Nové scéně ND v Praze, také v souboru u Lenky Vagnerové, byla jsem pozvaná na katedru tance, HAMU v Praze atd. Nedávno jsem také poprvé zavítala na brněnskou taneční konzervatoř. Je to moc fajn takhle cestovat, poznávat a mít srovnání. Tréninky se snažím pečlivě připravovat, sama je i cvičím. Když pak dostanete od tanečníků pozitivní odezvu, nesmírně mě to těší a je to především veliká motivace.“

Jako tanečnice spolupracujete s taneční skupinou DEKKADANCERS a na svědomí to má Marek Svobodník, který Vás oslovil, zda byste chtěla tančit v jejich představení Poslední večeře a Vy jste kývla. A zde jako tanečnice účinkujete např. v představeních Proměna a Velký třesk, které vzniklo ve spolupráci Dekkadancers a skupiny Tata Bojs. Jak se Vám tančí s touto netradiční skupinou?

„S Dekkadancers spolupracuji ráda a klukům moc fandím. S Markem Svobodníkem se znám dvacet let, je to můj dobrý přítel a taky byl můj skvělý taneční partner. Když mě oslovil, neváhala jsem. Vlastně mám pocit, že to bylo takové osudové setkání, tu sezónu, co jsem se přestěhovala do Prahy a začala zároveň pracovat v DJKT v Plzni, kluci z Dekkadancers vytvářeli pro soubor představení Princezna se zlatou hvězdou a já jim asistovala. Pak přišla Proměna, Velký třesk. A Poslední večeři? Tu vyloženě zbožňuji, je to senzační představení a hlavně mě moc baví ten tým lidí. Příští rok to budeme opět hrát, tak se už těším.  Jsem moc ráda, že jsem součástí této company.“

Markéta Pospíšilová – ze zkoušky Bella Figura – na zkoušce Markétu opravuje Kyliánova asistentka Cora Bos-Kroese – foto Alice Blangero

Balet je hlavně tvrdá dřina a samé tréninky. Ale když přijdou momenty, které tu dřinu vykompenzují, tak to stojí za to. Jednou jste řekla: „Povolání tanečnice a baletky je výjimečné. A mne vždycky naplňovalo.“ Platí to stále?

Platí.  🙂

Markéta Pospíšilová -z baletu Le Songe, choreografie Jean Christophe Maillot – foto Alice Blanger

Na scéně jste si zatančila celou řadu rolí – v Ostravě např. Šeříková víla ve Spící krasavici, Myrtha v Giselle, sestra v Popelce, víla v Louskáčkovi, v Monte Carlu např. v  představeních – Casse-Noisette Compagnie (role Giselle) nebo Le Songe (královna Hypolite), sólo v Altro Canto. Role Odetty/Odílie v Labutím jezeru Vám vynesla širší nominaci na Cenu Thálie. Splnila jste si své taneční sny nebo ještě máte nějaký nesplněný?

„Kdysi dávno na začátku kariéry jsem měla spoustu vysněných rolí. Třeba zatančit si Manon nebo Taťánu v Oněginovi, miluji tyhle dějové dramatické balety. Ale myslím, že angažmá v Les Ballets de Monte Carlo mi to vše vynahradilo. Byla to úžasná zkušenost a dostala jsem tam krásné příležitosti. Například Maillotův zmíněný Louskáček. Měla jsem v něm skvělou roli takové „divy” baleríny. Krásné tancování, ale taky hodně herecká až komická role, to mě hrozně bavilo. Nebo Altro Canto – to je pro mě nezapomenutelné, asi moje srdcovka. Moc jsem si to užila. A balet Romeo a Julie od J. Ch. Maillota – kombinace Prokofjeva (hudby), Maillotovi skvělé choreografie a působivé přitom naprosto jednoduché scény vytváří nezaměnitelnou a nádhernou inscenaci. Je to opravdu silné představení. Byl to vlastně vůbec první balet od Les Ballets de Monte Carlo, který jsem viděla kdysi dávno v televizi a to mě ještě ani ve snu nenapadlo, že budu jednou součástí této company. Teď už konkrétní sny nemám. A přijímám věci tak, jak přichází. Jsem vděčná za všechno, co se mi v životě povedlo a obzvláště teď, když jsem na „té druhé straně“ jako baletní mistr, si ještě více uvědomuji, jak moc je všechno v kariéře tanečníka nejen o tvrdé dřině a ustavičné práci, ale také o štěstí, správném načasování a výběru správného souboru či company. Do jisté míry svou kariéru samozřejmě můžete ovlivnit, ale také to hodně závisí na rozhodnutích vašich nadřízených.“

Markéta Pospíšilová- foto-Zbyněk Raboň

Spolupracovala jste s řadou choreografů světových jmen, jako byl např. šéf baletu v Monte Carlu, choreograf Jean Christophe Maillot (Altro Canto, Choré, Le Songe, La Belle, Cendrillon, Casse-Noisette Compagnie, La Mégère apprivoisée a další) nebo Jiří Kylián (Bella Figura, Gods and Dogs). A Vy sama jste se na představeních – Vyhoďme ho z kola ven, Don Quijote a nejnověji Louskáček (Divadlo J. K. Tyla Plzeň) představila jako asistentka choreografie. Láká Vás i tento obor?

„Asistence mě baví moc. Choreografie mě také láká, nevím zda-li bych si troufla na celovečerní balet, mám před tím veliký respekt, možná někdy spíš na kratší choreografii. Momentálně o tom nějak nepřemýšlím. Mně by toho vlastně bavilo spousta, z minulosti mám za sebou i pohybovou spolupráci pro činohru, to je něco, co bych si určitě v budoucnu opět přála vyzkoušet. Činohru totiž miluji.“

S baletním souborem v Monte Carlu jste tančila na světových jevištích a procestovala kus světa – USA, Austrálie, Čína, Kuba, Mexiko, Kolumbie, Jižní Korea, Dominikánská republika, Rusko, Itálie, Švýcarsko, Španělsko, Německo atd. Co pro Vás znamená domov? Kde se cítíte doma Vy?

„Ano, to cestování bylo báječné, to mi chybí. A do Monaka jsem se vždy ráda vracela. I letos v létě, když jsem zase jela navštívit přátele a své bývalé kolegy, měla jsem takový nostalgický pocit, Monte Carlo pro mě vždy zůstane speciálním místem. Avšak momentálně se pro mě stala domovem Praha. Je to nádherné město a cítím se tady dobře.“

Jak ráda trávíte chvíle volna?   

„Opět ve společnosti umění a také svých nejbližších. Ráda chodím do kina, na výstavy, koncerty klasické hudby. Ráda si pustím klasiku do uší a jdu se projít do oblíbené Stromovky, bydlím nedaleko. Jak už jsem zmínila, miluji činohru, takže hodně chodím na činoherní představení. Jsem obrovským fanouškem například Divadla Na zábradlí. Tam chodím pravidelně. A jinak doufám, že se mi konečně podaří se zase jednou dostat na lyže, třeba letos v zimě, uvidíme. 🙂

Markéta Pospíšilová – balet Labutí jezero – partner Michal Štípa – NDM – foto SofiG

Markéta Pospíšilová

Narodila se 9, 10. 1986 v Ostravě. V letech 1998 – 2006 studovala balet na Janáčkově konzervatoři v Ostravě.

Od roku 2006 do 2015 byla členkou baletu Národního divadla moravskoslezského v Ostravě. 2015 až 2020 byla v angažmá v Les Ballets de Monte Carlo v Monaku. Od roku 2020 působí jako hostující baletní mistr v Divadle J. K. Tyla v Plzni a jako tanečnice spolupracuje se skupinou DEKKADANCERS.

 

Veronika Pechová   

pro Taneční magazín

Vlastimil Harapes vzpomíná na Hanku Zagorovou

„Hanka měla k lidem krásný vztah“

Co Vám zůstává nejhlouběji vryto v srdci, když si vzpomenete na Hanku?

„Hanka byla neobyčejná v tom, že měla vždy k lidem krásný a pozitivní vztah. Já jsem ji za celá léta neslyšel o žádném člověku  říct  špatné slovo.  Nikdy neřekla o nikom  dobře známou větu: „Ježíši, podívej se,  jak vypadá!“  Tak tohle u ní vůbec neexistovalo.  Ona byla skutečně tak velkorysá a  nesnižovala se k tomu, aby kritizovala nebo nějakým jiným způsobem  shazovala druhé lidi.“

Vzpomínáte na nějakou konkrétní příhodu z doby, kdy jste žili spolu?

„Nemám na mysli vyloženě nějaké konkrétní příhody, ale spíše je to celá ta  doba, co jsme byli spolu. Byly  to hezké roky a Hanka je nazvala tak, že náš vztah „prošuměl v bublinkách (v šampaňském).“

Děkujeme a přejeme hodně sil

Foto: Eva Smolíková

Taneční magazín

 

Roztančené divadlo – Rozhovor se soutěžícím Šimonem Bilinou

„Modlím se, aby mě Bůh tance vedl správně“

Šimon Bilina – soutěžící 

Nejvíc do povědomí českých divaček a diváků jste se zatím dostal díky roli Haďáka v primáckém seriálu ZOO, kde vaše postava pracuje v oddělení plazů. Jaký máte ke zvířatům vztah vy osobně, a kdybyste si mohl vybrat, do jakého zvířete se proměnit, jaké by to bylo?

„Miluji zvířata stejně jako vše živé. Jde o bezpodmínečnou lásku, kterou zvířata šíří. Nemá hranice a žádné komplikace. Při vytváření rolí občas pracuji s vnitřní představou nějakého zvířete. Jdu po temperamentu, vzhledu, pohybu atd. Jim Carrey například hovořil o tom, jak pro roli Ace Ventury použil vnitřní představu papouška aru. Já jsem  si zkusil ještě na Jamu například krokodýla. Dá se to i kombinovat. Od pasu nahoru budete slepice a od pasu dolu jste například želvou 😀… Takhle jsem pracoval při vytváření představení ‚Raději zešílet v divočině‘ v divadle Marta. Je to celkem legrace. Ale kdybych si měl vybrat, bude to buď lev nebo gorila. Absolutní přesnost v pohybech, vnitřní klid. Snad se to promítne i v tom tanci 😀…

Vaše postava Adam je pořádný tvrďák, respektive má pro strach uděláno. Umíte si představit, že byste podobně jako on sloužil v armádě a bojoval v Afghánistánu?

„Někteří moji předci si vojnou prošli. Pradědeček sloužil jako dragoun v pluku Jana Jiskry z Brandýsa. Podařilo se mu zachránit i menší jednotku před zajetím. Mám barvité sny.. a pravidelně se mi zdá o tom,  že jsem ve válce. Mám za sebou základy ovládání zbraně a občas si zajdu i zastřílet na střelnici. Realita se ovšem nedá představit. Chovám absolutní respekt k těm, kdo se postaví za svou vlast před egoistickým poblouzněným agresorem a chrání své rodiny. Bůh je ochraňuj. Toto umocňuje i fakt, že mám pradědečka z Užhorodu, z Ukrajiny.“

V Divadle Na Fidlovačce (a o prázdninách také na Letní scéně Voděrádky) Vás můžeme vídat v muzikálu Branický zázrak. Co bylo pro Vás při zkoušení největší výzvou?


„Odmyslet si alespoň částečně, že jsem v místnosti s držitelem Oscara ( Jan Svěrák). Hned jsem pochopil, že Jan Svěrák je jeden z nejklidnějších, nejotevřenějších a nejlaskavějších lidí co znám, a že se neni čeho bát. Přirostl mi k srdci, stejně jako Tomáš Klus a celý tým Branického Zázraku.“

Je už na obzoru nějaká další role na prknech, která znamenají svět? Případně něco jiného, na co se těšíte?

„Hudba. Miluji ji odmalička. Život mi ukazuje cestu i tudy. Těším se jak malý kluk, až začneme vydávat písně. Teď 17. listopadu budu hrát a zpívat například vlastní píseň na hlavním náměstí v Brně při příležitosti Dne boje za svobodu a demokracii před lidmi. To je velká pocta.“

Nyní jste součástí projektu Roztančené divadlo, a tak mě napadá – jaký vztah jste měl k tanci před soutěží? A změnil se nějak nyní?


„Tanec je život a tak čím víc tancuji, a ještě s tak skvělou taneční partnerkou, tím víc mě to baví. Nechápu často, že moje nohy a tělo umí tancovat tak prazvláštní kreace v nějakém rytmu. Ať už to znamená cokoliv 😀

Jak Vaši účast v Roztančeném divadle komentovalo Vaše okolí, tedy rodina, přátelé či kolegové v divadle?  A přijdou Vás podpořit a fandit Vám ve finále?

„Hned si koupili lístky. Myslel jsem,  že bude chtít jít jen babička, ale přidal se celý zbytek rodiny. Bude to ‚výživný‘  večer. Modlím se, aby mě Bůh tance vedl správně 😀

Veronika Jirků –  taneční partnerka 

Jak jste se dozvěděla, že Vaším tanečním partnerem v Roztančeném divadle bude právě Šimon Bilina? Jaká byla Vaše první reakce?

„To, že je mým partnerem Šimon, jsem se dozvěděla na první úvodní schůzce k Roztančenému divadlu. Nejprve Martin Šimek (autor) představuje celý projekt, vysvětluje vše podstatné a až následně se všichni dozvídají, s kým z té partičky vlastně tančí. ☺ Šimon je vždy pozitivně naladěný, takže i první seznámení bylo moc příjemné a na následném focení už mi připadalo, že se známe mnohem déle.“

Znala jste Šimona už předtím, respektive slyšela jste o něm, nebo jste ho viděla v některé z jeho rolí?

„Doma nemám televizi, takže všechny seriály jdou tak trochu mimo mě. Ani v žádných pracovních projektech jsem do té doby neměla tu čest potkat se s ním.   Samozřejmě mě ale neminul Branický zázrak, na který jsem se bohužel ještě nestihla dostat, ale asi to tak mělo být. Myslím, že si ho teď užiji ještě o trochu více, když se  známe  se Šimonem osobně a moc se na vše těším.“

Jak ho vnímáte nyní a co je Vám na něm nejvíce sympatické?

„Nejvíce mě na Šimonovi baví jeho bezprostřednost, je vždycky takový, jaký v danou chvíli chce být a neřeší kdo nebo co je kolem. Taková dětská uvolněnost a radost. Na druhou stranu přijde na trénink připravený, má nalezena různá taneční videa s variacemi, které se mu líbí a chce se je naučit. A nemá v tom malé cíle, někdy se musím hodně smát, co chce za tak krátkou chvilku stihnout. Ale makáme, zkoušíme, vymýšlíme možné i nemožné a uvidíte sami, co na galavečeru zvládneme.“

Jak probíhají Vaše tréninky? Co všechno vlastně musíte společně natrénovat – jaké tance a podobně?

„Máme vylosované dva tance, jeden standardní a jeden latinskoamerický. Nevím, jestli smím prozrazovat, které tance to jsou. Každý z nich má asi dvě minuty, což není úplně málo. Týden před finálovým galavečerem nám k tomu ještě přibude úvodní společná choreografie, kterou tančíme se všemi ostatními páry a otvíráme jí celý večer.“

Je něco, co podle Vás Šimonovi vyloženě jde a naopak něco, s čím třeba zatím hodně bojuje?

„Šimonovi jde vše, něco rychleji, na něco potřebujeme a budeme potřebovat více času.. ale nedovolila bych si soudit kohokoliv, kdo najde odvahu a v podstatě s minimem tréninku předvede vyprodanému divadlu taneční show s variacemi, ke kterým se my tanečníci dostáváme klidně roky. Každopádně,  co musím ‚vypíchnout‘, jsou různé ‚zvedačky“ a akrobatické prvky, které chce Šimon do show zařazovat. Je opravdu šikovný a silný a já si připadám, že mám asi 30 kilo, jak je schopný mě lehce zvednout. S čím trošku bojujeme,  je náš standardní tanec, u kterého mi Šimon řekl, že si připadá, jak hopsající poník.. 😀 Tak snad se nám to společně nakonec podaří trošku elegantněji..“

V předchozích ročnících jste se již dvakrát stala vítězkou Roztančeného divadla, a to po boku Oskara Hese či Jiřího Hány. Jak na své někdejší taneční partnery s odstupem vzpomínáte?

„Velmi hezky, s oběma jsme stále v kontaktu a věřím, že se třeba ještě v nějakých dalších projektech potkáme, to bych si moc přála. S Oskarem jsme dokonce spolupracovali na filmu Bratři, kde má se  svojí filmovou partnerkou Alžbětou Malou taneční scénu.“

A jak zpětně vnímáte ta vítězství jako taková? Je to důvod k nervozitě a ještě větší zodpovědnosti, nebo je berete naopak spíše jako „nakopnutí“ a výzvu potřebnou k dalšímu úspěchu?

„Já jsem nikdy nešla do Roztančeného divadla s tím, že bych ho chtěla vyhrát. Užívám si, že mám tu možnost potkávat se s velmi zajímavými a inspirativními lidmi, mám ráda celý proces vymýšlení a učení chorografií a miluji ten poslední den, od ranních příprav až po večerní galavečer. Nikdy jsem s žádným ze svých hereckých partnerů neřešila, jestli chce nebo nechce vyhrát. Snažím se z nich na trénincích dostat maximum a myslím, že náročností choreografií jim to nedělám jednoduché, ale v ten poslední večer chci, aby si tanec užili a aby diváci viděli spíš radost z pohybu než správný nášlap. To, že pak dostaneme pohár je jen třešnička na dortu a moc jsem to vždy svým tanečním partnerům přála. Nevnímám to tak, že bych vyhrála já, je to hlavně o hercích a já se jen snažím je k tomu jejich výbornému výkonu dovést.“

Foto: Roztančené divadlo

Nikol Heřmánková Kouklová

pro Taneční magazín