Rozhovor s performerkou a choreografkou Katarínou Chilli Čillíkovou

„Tanec je něco magického“

„Tanec je určitě nedílnou součástí mých dnů, je stále podvědomě přítomen a symbolizuje i moji práci, ve které se chci profesně vyživovat. Tancem chci komunikovat své chápání světa a specifikovat v něm své místo,“ říká performerka, choreografka, pedagožka Katarína „Chilli“ Čillíková, která se věnuje vlastním tanečním projektům a od roku 2024 vede tanečno-performativní projekt Anna kolektiv.

Tanci se věnujete od svých sedmi let, když Vás maminka přihlásila na společenské tance a hodně Vás to chytilo a spolu se sestrou jste navštěvovala Taneční školu KDANCE v Banské Bystrici, odkud pocházíte. Jak na ten čas vzpomínáte? Co Vás ještě kromě tance bavilo?

„Přijde mi, že tanec byl pro mě v tuto dobu něco zvlášť magického. Cítila jsem touhu ponořit se do světa tance z hlediska jakési pohybové krásy. Začalo to společenskými tanci, někdy, když mi bylo 6 let. Byli jsme u babičky v Nitře a šli jsme kolem tělocvičny, kde probíhala mistrovská soutěž v latinsko-amerických a standardních tancích. Pamatuji si na to dost jasně, ten intenzivní pocit z toho dne zůstal několik dní ve mně a myslím si, že z něj čerpám dodnes. Je to kombinace jakési „nadlidskosti“ s precizní pohybovou koordinací, to mě na tanci asi vždy bude fascinovat, i když teď v jiných podobách než je soutěžní taneční sport. Později nás maminka přihlásila na společenské tance, kde se rozproudil taneční životní styl, protože jsem si neustále něco doma zkoušela, hrála si na performerku a odkoukávala od starších (smích). V tu dobu jsem dělala i atletiku, chodila plavat a hrála jsem tenis. To vše bylo součástí rodinných aktivit. Pohybově to bylo výživné období.“

Po gymnáziu, jste vystudovala tělesnou výchovu a geografii na Univerzitě Komenského v Bratislavě. Proč právě geografii? Čím Vás tento obor oslovil?

„Asi to bude znít pateticky, ale mám velmi ráda přírodu a různorodost prostředí a detaily a specifika geologických a geomorfologických procesů. Myslím si, že atmosféra a vizuální identita různých prostředí mě velmi naplňuje a inspiruje.“

Bylo Vám tak 14 – 15 let, když jste se začala tanci věnovat profesionálně a právě v té době jste začala sama tanec učit a to když jste se dostala jako lektorka do taneční školy Laci Strike v Banské Bystrici. A toto setkání s předním tanečníkem a choreografem, který se věnoval mladým lidem, bylo pro Vás osudové. A od té doby se věnujete hip – hopu. Čím Vás hip – hop tak zaujal?

„Bavila mě hudba, videoklipy a taková vlna jakéhosi tance „tady a teď.“ Jakoby improvizace v „normálním oblečení“, leckdy, leckde. Ne kostýmy, ne choreografie a důraz na určitý pohybový výkon. Hip-hop je kultura a postoj, mám ráda tu provázanost přes různé elementy, odbojnost a pulsaci. Hip-hop, street dance a klubové styly mi přišly dost přitažlivé a viděla jsem v nich možnost hledat sebe a posouvat se dál.“

Kromě hip – hopu se věnujete street dance, současnému tanci, pohybovému divadlu, house dance a také improvizaci. A jak sama říkáte, tancujete hlavně svůj styl. Jste převážně free stylová tanečnice s tvořivou duší. Podílíte se na tvorbě a realizaci tanečních a multimediálních projektech s různými interprety jako Idea, FVLCRVM, Billy Barman, Annet X, Marko Damian. Jaká byla spolupráce s těmito umělci? S kým byste ráda spolupracovala?

„Já velmi ráda spolupracuji s umělci, se kterými máme společný vkus a smysl pro podobný pracovní režim. Hudba je pro streetové a klubové styly hlavní zdroj, takže být při vzniku vizuálů interpretů s tancem je super zkušenost v tvorbě. Velice bych chtěla nahlédnout do procesu tvorby performace Anne Imhof. Chtěla bych například spolupracovat se zpěvačkou Rosalíí.“

Jste nejen lektorka tance, také se věnujete choreografii, působíte jako porotkyně tanečních battle soutěží, kterých jste se také sama zúčastnila a mnohé vyhrála. Jaké to je nesoutěžit, ale hodnotit?

„Je to o zodpovědnosti a o jakémsi neustálém reflektování hodnot, přístupu k tomu, co oceňuji a čemu dávám váhu v tanci. Pro mě je to i takový přehled, kde se posouváme jako taneční scéna. Battle je dost specifická soutěž vzhledem k tomu, že nemá objektivně pravidla, ale každý si ty své nějak určuje a mění. Je to tedy dost o momentech a různých koncích. Momentálně to beru jako zábavný formát jak se ve freestylu motivovat. :).

V letech 2018-2024 jste vedla taneční seskupení Spicylicious v Bratislavě. V roce 2024 jste založila tanečno-performativní projekt Anna kolektiv, který tvoří tanečnice a tanečníci ze Slovenska z Česka. Byla jste v týmu autorů platformy Taneční scéna. Momentálně se věnujete s Gorkym platforme Intensify dance, se kterou organizujete intenzivní taneční dny, kterých součástí jsou workshopy, jamy, battle, party. Čím je pro Vás tanec dnes, který je odmalička Vaší součástí?   

„Tanec je určitě nedílnou součástí mých dnů, je stále podvědomě přítomen a symbolizuje i moji práci, ve které se chci profesně vyživovat. Tancem chci komunikovat své chápání světa a specifikovat v něm své místo.“

Říká se Vám „Chilli girl“. Jak k Vaší přezdívce Chilli došlo?

„Já jsem Čillíková a je to jen zkratka příjmení :). Není to tak nápadité, jak se může zdát.“

Máte rád aktivní nebo pasivní odpočinek? Co Vám říká slůvko relax?

„Jako odpočinek miluji saunu, kávičky a koláčky s nejbližšími, čas v přírodě, galerie, čtení a čas bez mobilu. Relax je pro mě vědomá změna, kterou si chci odpočinout.“

 Katarína „Chilli“ Čillíková:

Aktivně se pohybuje na česko-slovenské taneční scéně jako performerka, choreografka organizátorka projektů, lektorka.

Od roku 2018 se věnuje vlastním tanečným projektům.

V letech 2018 – 2024 vedla taneční seskupení Spicylicious a od roku 2024 vede tanečno – performativní projekt Anna kolektiv.

Účinkuje v představeních – Sen od Reserva o. z., Dychotéka od Silvie Svitekové, 7sec (všetci sme lišajníky) od Petry Fornayové a v performanci Release s Anna kolektivem.

Vede taneční kurzy pro dospělé a také Kreativní tanec pro děti v školce Little Monkey, kde také učí.

Jako pedagožka působí také v oblasti tělovýchovných aktivit na Filozofické fakultě UK v Bratislavě.

Foto: Katarína Bell

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

Rozhovor s tanečníkem Lukášem Homolou

„S tancem jsem skončil, ale vrátil jsem se. Není to tak jednoduché:“

S tancem začínal velice brzy, a to v dětském folklorním souboru. Později ho zaujalo disco. Kromě toho byl aktivní sportovec a nakonec dal přednost tanci. Jako tanečník spolupracoval s několika soubory a kromě tance, se kterým se již jednou rozloučil, aby se k němu nakonec vrátil, je Lukáš Homola také masérem a v Praze otevřel masážní studio Haptiq.

Jako kluk jste byl sportovně velice aktivní, hrál jste fotbal a trénoval atletiku. A v dospívání jste se dostal k tanci. Jak tomu došlo?

„Myslím, že na mě měla největší vliv hlavně máma. Nejprve jsem asi v pěti letech začal v dětském folklorním souboru. Ve třetí a čtvrté třídě jsem tančil disco. Poté jsem nastoupil na sportovní gymnázium, kde jsem měl tolik pohybu, že jsem pokračoval už jen ve folklorním souboru. V kvintě na gymnáziu se ale něco změnilo — tou dobou jsem se znovu začal věnovat discu, konkrétně disco klipům. O rok později jsem už stál na přijímacích zkouškách na šestiletou konzervatoř. A tak se ze sportovce a fotbalisty stal najednou jen tanečník.“

Tanec jste vystudoval na Konzervatoři J. L. Bellu v Banské Bystrici a poté ještě pedagogiku moderního tance a choreografii na HAMU v Praze (BcA.) Proč právě moderní tanec a čím Vás zaujala choreografie?

„Pedagogiku jsem studoval v bakalářském studiu a bavilo mě učit. V pátém ročníku na konzervatoři jsem vedl taneční obor na ZUŠ Sliač. Říkal jsem si, že chci tančit, a že až jednou nebudu na jevišti, stanu se učitelem. Pak jsem si dal od studií pětiletou pauzu, během které jsem se věnoval vlastní tvorbě. Po několika autorských projektech a spolupracích jsem se rozhodl, že si potřebuji doplnit znalosti, a přihlásil jsem se na magisterské studium choreografie, které bych měl letos dokončit.

Moderní a současný tanec byl na naší konzervatoři hlavní doménou, a to ve mně zanechalo hlubokou stopu. Choreografii podle mě každý tvůrce do jisté míry cítí v sobě, a já jsem se chtěl v tomto oboru dále rozvíjet. Myslím, že každý pedagog je do určité míry zároveň choreografem a dramaturgem svých lekcí — všechno je to propojené.“

Coby interpret jste spolupracoval s tanečními soubory Dot504, Studia ALTA, ME-SA, VerTeDance, BOD. Y. V Divadle Hybernia jste se představil v inscenaci Zpívání v dešti a své taneční umění zde předvádíte i v dalších inscenacích jako Tarzan, Vivaldiano The Show nebo Já secese. Vystupujete také ve Vzkříšení (Nová spirála). Tanec je, jak sám říkáte, stále na prvním místě. Čím Vás stále tak fascinuje?

„Musím říct, že jsem se s tancem chtěl několikrát rozloučit. Jednou jsem to dokonce opravdu udělal, ale tanec se ke mně vrátil — i když v trochu jiné podobě. Fascinuje mě, jak s věkem vnímám některé věci a situace v tanečním světě jinak. Myslel jsem si, že tanec prostě opustím, ale ve skutečnosti to tak jednoduché není. V určité fázi jsem byl čistě vyhraněný tanečník současného tance. Jenže moje zkušenosti z mládí mi otevřely dveře i k jiným projektům, a to mě vlastně také fascinuje. Další věcí, která mě stále překvapuje, je ochota tanečníků pracovat v náročných podmínkách — ale to je téma samo o sobě.“

Zajímá Vás propojení mezi tancem a fyzickým divadlem. A co nový cirkus nebo akrobacie? Zkusil jste si také?

„Řekl bych, že se o jistou základní akrobacii pokouším téměř vždy, ale salto vám neudělám — na trampolíně bych to možná ještě zvládl. (smích). Nový cirkus pečlivě sleduji, hlavně jeho vývoj v Praze, a fascinuje mě, co všechno dokáže nabídnout. V novocirkusovém představení jsem zatím neúčinkoval, ale co není, může být.“

Jako tanečník máte možnost spolupracovat s různými choreografy, režiséry jako i tanečníky. Je někdo, kdo Vás profesně hodně ovlivnil? S kým byste rád spolupracoval nebo tančil na scéně?

„To je zvláštní — na tuhle otázku neumím jednoznačně odpovědět. Řekl bych, že mě poměrně hodně ovlivnila většina projektů i workshopů, kterých jsem se zúčastnil.

Pokud ale chcete jména, mezi režiséry bych zmínil Davida Radoka, Ondřeje Havelku a uskupení SKUTR. Z choreografů pak Jozefa Fručeka, Martina Kilvádyho a Milana Tomášika, Lenka Vagnerová. Ze zahraničních umělců mě ovlivnili například Julien Hamilton, Lali Ayguadé, Akram Khan, David Zambrano, Daniel Raček… Aktuálně asi nemám žádnou vysněnou, nenaplněnou spolupráci. Momentálně se soustředím spíše na tvůrčí plány. Jako interpret bych si přál pracovat s režisérem nebo choreografem, který ze mě dokáže vytáhnout veškerý vyjadřovací potenciál, pracuje na smysluplných tématech a nebojí se humoru.“

Díky aktivnímu pohybu a potřebě regenerace jste se dostal k masážím. A jak sám říkáte: „Učarovala mě hlavně síla doteku a její komplexnost.“ A po absolvování různých odborných kurzů, jste v Praze otevřel masážní studio Haptiq. Co Vás baví na práci maséra? Je to možnost pomoci klientovi od bolestí právě díky síle již zmiňovaného doteku? Vidět, že klient je spokojený a Vy jste mu díky svým znalostem a zručností pomohl?

„Ano, vlastně jsem takový „ovlivňovač“. Masáž je velmi starý nástroj, jak si pomoci, ulevit si a zpříjemnit čas. Přijde mi to hrozně jednoduché a nějak se u toho cítím přirozeně. Pomáhám druhým, baví mě to a dostávám za to zaplaceno. Tahle trojkombinace je pro mě důležitá. Síla doteku mě nepřestane udivovat asi nikdy.“

Uvedl jste, že: „Masáž je směs mých zkušeností, znalostí a technik, které kombinuji na základě potřeb klienta. Snažím se ke každému klientovi přistupovat individuálně, a proto je každá masáž malinko jiná.“ Takže masáže děláte, jak se říká, přímo na tělo konkrétního klienta?

„Jistá kostra „choreografie“ zůstává ve většině případů stejná, liší se pak intenzita a čas. Další ingredience, které používám, se mohou lišit (světlo, teplo, baňky, presura…).“

A co chvíle volna, jak je rád trávíte? Máte rád aktivní nebo pasivní odpočinek?

„Upřímně, posledních pár let vlastně nevím, co je chvíle volna. 😀   Ale, když tak zpětně vzpomínám, tak čas s rodinou, čas s blízkými lidmi, pobyt v přírodě, sauna a poslední dobou i běh — to je můj terapeut. Řekl bych, že je to něco mezi aktivním a pasivním odpočinkem.“

Děkujeme za rozhovor 

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

Rozhovor s bývalým sólistou ND v Praze Alexandrem Katsapovem

„Tanec je pro mě součástí života. Ale kdybych žil znovu, možná bych zkusil něco jiného“

Od roku 1997, kdy přijal nabídku od tehdejšího šéfa baletu ND v Praze Vlastimila Harapese, si postupně zatančil na naší první scéně téměř celý klasický repertoár a stal se jedním z nejvýraznějších tanečníků své generace a za své výkony obdržel několik ocenění. Po skončení taneční kariéry se stal baletním mistrem, a kromě toho se Alexandre Katsapov věnuje fotografování a jak sám přiznává, nejraději fotí lidi a okamžiky, které mají atmosféru.  


Alexandre Katsapov v inscenaci Brel – Vysockij – Kryl- Sólo pro tři – foto Pavel Hejný

K baletu jste se dostal jako malý kluk, a to vlastně díky mamince, která chtěla být baletkou, ale nevyšlo jí to. Tak to zkusila s Vámi a přivedla Vás k baletu. Jak vzpomínáte na svá dětská léta? Jaký jste byl kluk a co Vás ještě bavilo?

„Moje dětství bylo hodně naplněné pohybem a hudbou. Maminka si sama přála být baletkou, ano, je to tak, a když to nevyšlo, zkusila to se mnou. Od pěti let jsem chodil do baletní přípravky, ale kromě toho jsem dělal i gymnastiku a hrál na klavír. Byl jsem živé dítě, které mělo rádo pohyb, a vedle baletu mě bavilo sportovat a objevovat nové věci. Nikdo tehdy netušil, že se balet stane mou celoživotní cestou.“

Alexandre Katsapov s Adélou Pollertovou v baletu Zlatovláska – foto Roman Sejkot

V rodném Petrohradě jste vystudoval Baletní akademii Agrippiny Vaganové. Po škole jste v roce 1993 získal angažmá na pozici sólisty ve Státním akademickém divadle Modesta Petroviče Musorgského. A během tří let jste si zatančil Alberta v Giselle, Prince v Louskáčkovi nebo Romea i Merkucia v Romeovi a Julii, Jamese v La Sylphidě nebo titulní roli v Petruškovi. Jak na své začátky vzpomínáte? Bylo Vám devatenáct let a stal jste se sólistou.

„Bylo to velmi intenzivní období. Najednou jsem stál na jevišti v hlavních rolích, které jsou snem každého tanečníka – Albert, Romeo, James, Petruška. Byla to obrovská zodpovědnost, ale také radost. Zpětně vidím, že to byla velká škola – nejen po stránce technické, ale i lidské, protože jsem se učil obstát v konkurenci a hledat vlastní cestu.“

Alexandre Katsapov jako Valmont – foto Martin Divíšek

Pak Vaše pracovní cesta vedla do Prahy, když jste přijal nabídku od tehdejšího šéfa baletu Národního divadla Vlastimila Harapese a v roce 1997 jste se stal členem souboru. A brzy také sólistou. A na naší první scéně jste si zatančil řadu krásných rolí a stal se jedním z nejvýraznějších tanečníků své generace. Splnil jste si své taneční sny? Máte nějakou oblíbenou roli?

„Do Prahy jsem přišel díky nabídce Vlastimila Harapese, ano,  bylo to zásadní rozhodnutí. Postupně jsem zde dostal možnost tančit téměř celý klasický repertoár. Nejbližší mi vždy byly role, které vyžadovaly i hereckou složku – třeba Ivan Hrozný, Valmont nebo postavy z děl Petra Zusky. Z posledních rolí jsem měl velkou radost z matky Simone v Marné opatrnosti nebo krále Petra v Leonce a Lena. Taneční sny se mi splnily – a možná i více, než jsem si, kdy představoval.“

Alexandre Katsapov jako Petruchio ve Zkrocení zlé ženy – foto Roman Sejkot

S aktivní taneční kariérou jste se před časem rozloučil a ve Zlaté kapličce působíte na pozici baletního mistra. A co choreografie, zkusil jste si ji také? Vy sám jste spolupracoval s Jiřím Kyliánem (Petit Mort, Sinfonietta, Dítě a kouzla, Polní mše, Návrat do neznámé země), Matsem Ekem (Carmen), Petrem Zuskou (Sólo pro tři: Brel – Vysockij – Kryl, Déjà vu), Liborem Vaculíkem (Romeo a Julie, Ivan Hrozný, Lucrezia Borgia, Valmont) nebo Ivanem Cavallarim (Zkrocení zlé ženy).

„Nikdy jsem neměl choreografické ambice, ale vždycky jsem rád a velmi jsem oceňoval, když vznikala nová choreografie. Byla to těsná spolupráce s choreografem – někdy se tvořilo přímo na mě, jindy na alternaci, ale vždy šlo o kontakt s živým tvůrcem, který něco nového přináší. To pro mě bylo zásadní a velmi inspirativní a vždy jsem se na takovou spolupráci těšil.“

Alexandre Katsapov jako Petruchio ve Zkrocení zlé ženy – foto Roman Sejkot

Vaše taneční umění Vám vyneslo několik ocenění jako je Philip Morris Ballet Flower Award pro nejlepšího baletního umělce, Cenu Thálie za titulní roli v baletu Ivan Hrozný, Cenu Divadelních novin za svůj výkon v představení Brel – Vysockij – Kryl / Sólo pro tři. Role Petruchia ve Zkrocení zlé ženy Vám vynesla nominaci na Cenu Thálie a v širší nominaci na Thálii jste se ocitl díky roli Jamese v La Sylphide a von Rothbarta v Labutím jezeře. A role Valmonta Vám vynesla Cenu Opery Plus. Co to pro Vás znamená?

„Ceny mě samozřejmě potěšily – Cenu Thálie, Philip Morris Ballet Flower Award, Cenu Divadelních novin i další nominace. Vážím si jich, protože jsou odrazem toho, že má práce měla smysl. Ale největší ocenění je pro mě pocit, když představení opravdu „žije“ a spojí se jeviště s publikem. To je chvíle, kdy tanečník ví, že dělá správně to, co dělá.“

Alexandre Katsapov jako Onegin s Ivannou Illyenko – foto Anna Rasmussen

Hodně se věnujete focení, o kterém jste jednou řekl: „Focení beru spíše jako koníček, ve kterém jsem našel sám sebe.“ Fotil jste také pro časopisy Harper´s Bazaar a Esprit. S Máriem Bakušem, se kterým tvoříte umělecké duo The Queens, jste nafotil kalendář baletu ND na rok 2017. Co Vás přivedlo k fotografování?

„Fotografie mě přitahovala už dlouho, ale intenzivněji jsem se jí začal věnovat až během kariéry. Je to jiný způsob vyjádření – pohyb, kompozice a emoce, které znám z tance, mohu zachytit objektivem. Nejraději fotím lidi a okamžiky, které mají atmosféru. Spolu s Máriem Bakušem tvoříme umělecké duo The Queens. Pod touto značkou jsme realizovali nejen kalendář baletu Národního divadla na rok 2017, ale také řadu plakátů a vizuálů pro operu a balet Divadla J. K. Tyla v Plzni, balet v Olomouci, Pražský komorní balet, Národní divadlo v Praze, Pražskou taneční konzervatoř a mnoho dalších projektů.“

Alexandre Katsapov a R. Fišarová v Lucrezii Borgii – foto Roman Sejko

Co Vám dalo a jak Vás obohatilo a ovlivnilo focení tanečního dokumentárního projektu Zdenka Prokeše West Side Story ve věznici (2024), díky kterému jste navštívil dokonce třikrát mužskou věznici v Příbrami a dva dny jste strávil v ženské věznici ve Světlé nad Sázavou?

„Byla to silná zkušenost. Vstoupit s tancem a uměním do prostředí, kde lidé žijí úplně jiný život, je konfrontace, která člověka hodně obohatí. Viděl jsem, že i tam tanec může mít smysl a otevřít cestu k lidskosti a emocím.“

Alexandre Katsapov a P. Hrubesová v Lucrezii Borgii – foto Roman Sejkot

Máte za sebou úspěšnou dráhu baletního tanečníka. Teď jste baletním mistrem. Čím je pro Vás tanec dnes? Kdybyste byl znovu ten malý kluk, vydal byste se stejnou cestou?

„Tanec pro mě zůstává součástí života. Už ho nežiji na jevišti, ale předávám dál jako baletní mistr. Co se týče otázky, zda bych se dnes vydal stejnou cestou, je to těžké říct. Když se dívám zpětně na svou zkušenost, nevím, jestli bych touto cestou šel znovu. Byla sice obohacující a dala mi spoustu možností, ale kdybych měl dnes volit, pravděpodobně bych šel jinam a zkusil něco úplně jiného.“

Alexandre Katsapov – foto Pavel Hejny

A co volný čas, jak jej rád? Co Vám říká slůvko relax?

„Relax, to je pro mě trochu jiné slovo než si mnoho lidí představuje. Nepředstavuje jen ležení na gauči nebo pobyt ve wellness – pro mě je to spíš aktivní výzva. Může to být jízda na kole s kamarádem několik dní, putování po cestách, duchovní cesta, nebo výlet do Asie, pěší turistika či pobyt někde v přírodě. To je pro mě relax „v uvozovkách“. Stejně tak si užívám chvíle s přítelkyní, kdy se jen procházíme a nic neděláme – je to pro mě cenný čas, protože ona je zaneprázdněná prací v divadle a těch chvil je málo.“

Aalexandre Katsapov s Nikolou Márovou – Raymonda – foto Diana Zehetner

Děkujeme za rozhovor

Alexandre Katsapov

Narodil se 23. dubna 1975 v Petrohradě, kde vystudoval Baletní akademii Agrippiny Vaganové.

V letech 1993–1996 byl ve Státním akademickém divadle Modesta Petroviče Musorgského.

Od roku 1997 je v baletu Národního divadla v Praze, kde byl roku 2003 jmenován prvním sólistou. V ND ztvárnil téměř všechny role klasického a romantického repertoáru a uplatňoval se také v titulech moderního a současného tance.

Po skončení taneční kariéry v ND působí jako baletní mistr.

Věnuje se fotografování.

Jeho první manželskou byla japonská tanečnice Keiko Sakamoto.

Z druhého manželství s baletkou Nikolou Márovou má syna Maxima.

Foto:  Roman Sejkot, Martin Divišek, Pavel Hejný,  Diana Zehetner

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

Rozhovor s tanečníkem zpěvákem, textařem…. Michaelem Petrem

„Tanec je má láska a hudba moje milenka“

Tanečník, choreograf, zpěvák, skladatel, textař, učitel tance, to vše je někdejší Mistr mládeže ve společenském tanci, který se jako tanečník dostal mezi pět nejlepších na Mistrovství Evropy v 10 tancích. V letech 2017 a 2018 získal cenu Nejlepšího učitele na Mistrovství světa Pro/Am. V roce 2022 vydal své autorské album S tebou. Žije v USA a nedávno v Praze otevřel malou taneční školu a jak sám Michael Petr přiznává, tanec je stále jeho největší láskou.  

Tanec Vás zaujal po zhlédnutí filmu Hříšný tanec a bylo to obrovské okouzlení, protože jste požádal maminku, aby Vás přihlásila na hodiny společenského tance. Dostal jste se ale na scénický tanec, ale nakonec jste se ke společenskému tanci dostal. Čím Vás tanec tak okouzlil? Měl jste čas i na jiné koníčky?

„Mě především okouzlilo spojení hudby a sportu, protože jsem pocházel z rodiny, kde se dělala atletika a druhá čas rodiny dělala hudbu, a když jsem poznal společenský tanec, tak to bylo ideální spojení obou, jelikož, jak jsem se zmínil, vyrostl jsem ve sportovní rodině a sám jsem chodil na sportovní školu se zaměřením na atletiku, tak mými koníčky byly hlavně sporty – tenis a v pozdější době snowboard, kterému jsem se věnoval hlavně, když jsem žil v Americe ve státu Colorado.“

V sedmnácti letech jste se stal Mistr ČR mládeže a obsadil jste čtvrté místo na evropském šampionátu v Showdance. Po ukončení studií na VŠ jste odjel do USA, kde jste se stal profesionálním tanečníkem. Co rozhodlo, že jste odjel za velkou louží?  

„Do svých 18 let jsem tancoval v Hradci Králové v taneční škole Krok. Tam jsem se stal Mistrem mládeže a poté jsem pokračoval v dospělých v Akcentu Ostrava a díky tomuto klubu jsme byli schopni cestovat po světě a měli jsme úžasného sponzora, ale když sponzorství skončilo, tak jsme samozřejmě hledali další prostředky, jak zaplatit tancování. Tak jsme se rozhodli pro odjezd do Spojených států. Nejprve pouze na kratší dobu, a jelikož bylo pro nás těžké se uživit tancem jako mladí profesionálové, tak jsme se rozhodli zůstat v Americe na delší dobu a pro mě se Amerika stala mým druhým domovem.“

Jako tanečník jste v USA začínal v Coloradu, pak jste byl v New Yorku. Chvíli jste tancoval také v Austrálii, Německu, Singapuru, pak pár let v Los Angeles. Jak na to plodné období vzpomínáte? 

„Přiznám se, že Amerika byla pro mě nejprve dobrodružstvím, protože jsem strávil celý život pouze tancováním a neměl jsem moc šanci na nic jiného a Amerika mě nabídla spojení obou.  Dobrodružství a cestování, a tak jsem si vybral zajímavé státy, kde jsem se mohl něco naučit.

A to platilo i pro zahraničí, řekl jsem si, že chci žít a tančit v každé zemi, kde se mluví anglicky, a právě proto jsem si vybral Austrálii, Singapur, Anglii, Ameriku. Je opravdu fajn poznat, že když se někdo naučí nějakou univerzální pravdu v technice v tanci, která platí jak na kontinentu evropském, americkém nebo Asii, tak potom člověk ví, že to opravdu platí všude a že to tak prostě je. A přiznávám, že těmito pravidly se držím doposud, pouze se snažím učit univerzální pravdy, ne svoje přesvědčení, ale to, co jsem vystudoval ze všech zemí na světě.“

Již nějakou dobu žijete v Portlandu ve státě Oregon v USA, kde vedete úspěšný taneční tým.  Čím Vás tanec fascinuje dnes?

„Ano, v Oregonu žiji asi přes 13 let a zaujal hlavně proto, že má dvě řeky a hodně podobné počasí jako v Čechách a je velmi zelený. A dobře se tam dělá turistika, kterou mám rád už z Čech. Tanec mě fascinuje především tím, že si dávám neustále nové cíle, hledám zajímavé studenty a projekty, už spíše učím ze zájmu než z povinnosti, a proto hlavně učím různé zajímavé celebrity, které  nabízí  možnosti zavítat do nových odvětví.

Ale přiznávám, že ze všech věcí, které jsem se naučil v životě a procestoval, společenský tanec opravdu nabízí univerzálně nejlepší spojení sportu, umění a hudby, a proto mě to neustále baví.“

V roce 2007 jste byl tanečním partnerem zpěvačky Lenky Filipové v TV taneční soutěži StarDance … když hvězdy tančí. Co Vám tato soutěž dala?

„V té době jsem prožíval hodně těžké období, protože jsem se zrovna během TV show rozváděl, takže opravdu to bylo těžké si to pořádně užít a musel jsem předstírat, že jsem v pořádku, což se hodně projevilo na mém výkonu, takže bohužel StarDance  jsem si neužil vůbec, spíš vzpomínám na to s bolestí, která provází každý rozvod. Ale to, co jsem si nejvíce užil, bylo kamarádství z naší řady a měli jsme opravdu výbornou partu. Hodně mě ti lidé podrželi v tom těžkém období, za což jim děkuji.“

Jako tanečník jste se dostal mezi pět nejlepších na Mistrovství Evropy v 10 tancích. V letech 2017 a 2018 jste získal cenu Nejlepšího učitele na Mistrovství světa Pro/Am. Co to pro Vás znamená?

„Měl jsem obrovské štěstí v tom, že mé zdraví drželo i v pozdějším věku. Kolem třicítky jsem chytil druhou slinu v profesionálním tanci a tancoval jsem v Německu. S taneční partnerkou jsme měli výborné trenéry, kteří nám dali skvělé zázemí, manželé Millerovi. A díky nim jsme se posunuli daleko a podařilo se nám obsadit dobré umístění. Poté, když se moje taneční partnerka rozhodla založit rodinu, tak už jsem vhodnou partnerku nenašel a soustředil jsem se hlavně na kategorii – učitel a student, v které jsem si našel novou motivací a byl jsem tenkrát jeden z těch prvních, co to brali vážně. Díky tomu jsem se hodně brzy vyšvihl nahoru a vytvořil jsem si svůj vlastní systém na výuku dospělých a díky tomu jsem byl dvakrát jeden z nejlepších učitelů ProAm na světě. A řeknu vám, když se ohlédnu zpět na tuto etapu, nemůžu věřit, kolikrát jsem tenkrát tancoval, jak často a kolik jsem měl studentů, protože být učitelem ProAm je náročné fyzicky i psychicky.

V Americe tato kategorie opravdu hodně frčí a je dobře zaplacena, takže díky tomu mě to dalo i svobodu dělat potom v pozdějším věku věci, o kterých by se mi za normálních okolnosti ani nesnilo. Byl jsem schopen se vrátit poté k hudbě. A vlastně sponzorovat si svůj začátek hudební kariéry sám.“

Věnujete se také choreografii a hudbě. Hrával jste v různých kapelách na bubny a basovou kytaru. Přednášel jste básně s akustickou kytarou. V roce 2020 jste vydal, dvoj single Jen Tebe a Lenka, další dvoj single The Letter and Dopis, v roce 2021 singl Čechoameričan a v roce 2022 autorské album S tebou. Co Vás přivedlo k hudbě?

„Jak jsem se již zmínil, pocházím z hudební rodiny, můj dědeček byl kapelník v dechovce a strejda hrál na baskytaru a táta na bubny, takže hudba byla v krvi, ale rodiče mě v tom nepodporovali, protože říkali, že muzikanti to jsou samí bohémové, a tak chtěli, abych dělal sport, což se jim povedlo. Ale  samozřejmě člověk se vždycky vrací k věcem, co má rád a hudba měla vždycky pro mě v srdci velmi speciální místo a už se 8 let věnuji hudbě. Nejprve na poloprofesionální úrovni a teď už profesionálně a jsem vděčný za to, že můžu vystupovat a že mě za to někdo i zaplatí, což považuji za velký úspěch, že někdo chce slyšet moji hudbu. V hudbě je strašně velká konkurence a o hraní v Čechách jsem měl trochu naivní představu, že to bude jednodušší, hlavně z mého života v Americe. Člověk má díky tomu nějaké představy a potom,  když přijede do Čech a snaží se prosadit, tak zjistí, že je vše jinak. Já hudbu dělám poctivě a opravdu se jí věnují mnoho let a beru privátní lekce jak na kytaru, tak na zpěv. Pracuji s opravdovými profesionály, takže i ten malý úspěch jsem si hodně vydřel.“

Jste tanečník, choreograf, zpěvák, skladatel, textař, učitel tance. Je Vám některá z Vašich profesí bližší, nebo Vás každá něčím obohacuje a naplňuje?

„V poslední době si uvědomuji, že pořád ten tanec je asi nejsilnější, protože jakmile mám nějaké období, kde buďto hudba nebo chorografie zakolísá, tak se vždycky opřu o tanec, a hlavně o výuku, takže bych řekl, že tanec je mojí největší láskou, a hudba je taková moje milenka.“

Řadu let žijete v USA a rodnou vlast často navštěvujete. Co pro Vás znamená domov, kde je ten Váš?

„Protože mně Čechy hodně chyběly, tak jsem si před dvěma lety koupil byt v Praze a otevřel malou taneční školu v Praze, takže pendluji každý měsíc mezi Amerikou a Čechami, řeknu vám, že to je hodně náročné, ale jsem vděčný za to, že jsem se mohl trochu vrátit do své rodné země.“

A co chvíle volna, jak je rád trávíte?

„Bohužel těch chvil moc není, ale když se tam malinká chvilka najde, tak strašně rád se dívám na filmy, jsem velký fanda filmu DUNE a rád chodím na procházky do Adršpachu.“

Děkujeme za rozhovor

Foto: Archiv Michaela Petra

Veronika Pechová

pro Taneční magazín