Taneční osobnosti – rozhovory – 2. stránka

Rozhovor s bývalým sólistou ND v Praze Alexandrem Katsapovem

„Tanec je pro mě součástí života. Ale kdybych žil znovu, možná bych zkusil něco jiného“

Od roku 1997, kdy přijal nabídku od tehdejšího šéfa baletu ND v Praze Vlastimila Harapese, si postupně zatančil na naší první scéně téměř celý klasický repertoár a stal se jedním z nejvýraznějších tanečníků své generace a za své výkony obdržel několik ocenění. Po skončení taneční kariéry se stal baletním mistrem, a kromě toho se Alexandre Katsapov věnuje fotografování a jak sám přiznává, nejraději fotí lidi a okamžiky, které mají atmosféru.

Alexandre Katsapov v inscenaci Brel – Vysockij – Kryl- Sólo pro tři – foto Pavel Hejný

K baletu jste se dostal jako malý kluk, a to vlastně díky mamince, která chtěla být baletkou, ale nevyšlo jí to. Tak to zkusila s Vámi a přivedla Vás k baletu. Jak vzpomínáte na svá dětská léta? Jaký jste byl kluk a co Vás ještě bavilo?

„Moje dětství bylo hodně naplněné pohybem a hudbou. Maminka si sama přála být baletkou, ano, je to tak, a když to nevyšlo, zkusila to se mnou. Od pěti let jsem chodil do baletní přípravky, ale kromě toho jsem dělal i gymnastiku a hrál na klavír. Byl jsem živé dítě, které mělo rádo pohyb, a vedle baletu mě bavilo sportovat a objevovat nové věci. Nikdo tehdy netušil, že se balet stane mou celoživotní cestou.“

Alexandre Katsapov s Adélou Pollertovou v baletu Zlatovláska – foto Roman Sejkot

V rodném Petrohradě jste vystudoval Baletní akademii Agrippiny Vaganové. Po škole jste v roce 1993 získal angažmá na pozici sólisty ve Státním akademickém divadle Modesta Petroviče Musorgského. A během tří let jste si zatančil Alberta v Giselle, Prince v Louskáčkovi nebo Romea i Merkucia v Romeovi a Julii, Jamese v La Sylphidě nebo titulní roli v Petruškovi. Jak na své začátky vzpomínáte? Bylo Vám devatenáct let a stal jste se sólistou.

„Bylo to velmi intenzivní období. Najednou jsem stál na jevišti v hlavních rolích, které jsou snem každého tanečníka – Albert, Romeo, James, Petruška. Byla to obrovská zodpovědnost, ale také radost. Zpětně vidím, že to byla velká škola – nejen po stránce technické, ale i lidské, protože jsem se učil obstát v konkurenci a hledat vlastní cestu.“

Alexandre Katsapov jako Valmont – foto Martin Divíšek

Pak Vaše pracovní cesta vedla do Prahy, když jste přijal nabídku od tehdejšího šéfa baletu Národního divadla Vlastimila Harapese a v roce 1997 jste se stal členem souboru. A brzy také sólistou. A na naší první scéně jste si zatančil řadu krásných rolí a stal se jedním z nejvýraznějších tanečníků své generace. Splnil jste si své taneční sny? Máte nějakou oblíbenou roli?

„Do Prahy jsem přišel díky nabídce Vlastimila Harapese, ano, bylo to zásadní rozhodnutí. Postupně jsem zde dostal možnost tančit téměř celý klasický repertoár. Nejbližší mi vždy byly role, které vyžadovaly i hereckou složku – třeba Ivan Hrozný, Valmont nebo postavy z děl Petra Zusky. Z posledních rolí jsem měl velkou radost z matky Simone v Marné opatrnosti nebo krále Petra v Leonce a Lena. Taneční sny se mi splnily – a možná i více, než jsem si, kdy představoval.“

Alexandre Katsapov jako Petruchio ve Zkrocení zlé ženy – foto Roman Sejkot

S aktivní taneční kariérou jste se před časem rozloučil a ve Zlaté kapličce působíte na pozici baletního mistra. A co choreografie, zkusil jste si ji také? Vy sám jste spolupracoval s Jiřím Kyliánem (Petit Mort, Sinfonietta, Dítě a kouzla, Polní mše, Návrat do neznámé země), Matsem Ekem (Carmen), Petrem Zuskou (Sólo pro tři: Brel – Vysockij – Kryl, Déjà vu), Liborem Vaculíkem (Romeo a Julie, Ivan Hrozný, Lucrezia Borgia, Valmont) nebo Ivanem Cavallarim (Zkrocení zlé ženy).

„Nikdy jsem neměl choreografické ambice, ale vždycky jsem rád a velmi jsem oceňoval, když vznikala nová choreografie. Byla to těsná spolupráce s choreografem – někdy se tvořilo přímo na mě, jindy na alternaci, ale vždy šlo o kontakt s živým tvůrcem, který něco nového přináší. To pro mě bylo zásadní a velmi inspirativní a vždy jsem se na takovou spolupráci těšil.“

Alexandre Katsapov jako Petruchio ve Zkrocení zlé ženy – foto Roman Sejkot

Vaše taneční umění Vám vyneslo několik ocenění jako je Philip Morris Ballet Flower Award pro nejlepšího baletního umělce, Cenu Thálie za titulní roli v baletu Ivan Hrozný, Cenu Divadelních novin za svůj výkon v představení Brel – Vysockij – Kryl / Sólo pro tři. Role Petruchia ve Zkrocení zlé ženy Vám vynesla nominaci na Cenu Thálie a v širší nominaci na Thálii jste se ocitl díky roli Jamese v La Sylphide a von Rothbarta v Labutím jezeře. A role Valmonta Vám vynesla Cenu Opery Plus. Co to pro Vás znamená?

„Ceny mě samozřejmě potěšily – Cenu Thálie, Philip Morris Ballet Flower Award, Cenu Divadelních novin i další nominace. Vážím si jich, protože jsou odrazem toho, že má práce měla smysl. Ale největší ocenění je pro mě pocit, když představení opravdu „žije“ a spojí se jeviště s publikem. To je chvíle, kdy tanečník ví, že dělá správně to, co dělá.“

Alexandre Katsapov jako Onegin s Ivannou Illyenko – foto Anna Rasmussen

Hodně se věnujete focení, o kterém jste jednou řekl: „Focení beru spíše jako koníček, ve kterém jsem našel sám sebe.“ Fotil jste také pro časopisy Harper´s Bazaar a Esprit. S Máriem Bakušem, se kterým tvoříte umělecké duo The Queens, jste nafotil kalendář baletu ND na rok 2017. Co Vás přivedlo k fotografování?

„Fotografie mě přitahovala už dlouho, ale intenzivněji jsem se jí začal věnovat až během kariéry. Je to jiný způsob vyjádření – pohyb, kompozice a emoce, které znám z tance, mohu zachytit objektivem. Nejraději fotím lidi a okamžiky, které mají atmosféru. Spolu s Máriem Bakušem tvoříme umělecké duo The Queens. Pod touto značkou jsme realizovali nejen kalendář baletu Národního divadla na rok 2017, ale také řadu plakátů a vizuálů pro operu a balet Divadla J. K. Tyla v Plzni, balet v Olomouci, Pražský komorní balet, Národní divadlo v Praze, Pražskou taneční konzervatoř a mnoho dalších projektů.“

Alexandre Katsapov a R. Fišarová v Lucrezii Borgii – foto Roman Sejko

Co Vám dalo a jak Vás obohatilo a ovlivnilo focení tanečního dokumentárního projektu Zdenka Prokeše West Side Story ve věznici (2024), díky kterému jste navštívil dokonce třikrát mužskou věznici v Příbrami a dva dny jste strávil v ženské věznici ve Světlé nad Sázavou?

„Byla to silná zkušenost. Vstoupit s tancem a uměním do prostředí, kde lidé žijí úplně jiný život, je konfrontace, která člověka hodně obohatí. Viděl jsem, že i tam tanec může mít smysl a otevřít cestu k lidskosti a emocím.“

Alexandre Katsapov a P. Hrubesová v Lucrezii Borgii – foto Roman Sejkot

Máte za sebou úspěšnou dráhu baletního tanečníka. Teď jste baletním mistrem. Čím je pro Vás tanec dnes? Kdybyste byl znovu ten malý kluk, vydal byste se stejnou cestou?

„Tanec pro mě zůstává součástí života. Už ho nežiji na jevišti, ale předávám dál jako baletní mistr. Co se týče otázky, zda bych se dnes vydal stejnou cestou, je to těžké říct. Když se dívám zpětně na svou zkušenost, nevím, jestli bych touto cestou šel znovu. Byla sice obohacující a dala mi spoustu možností, ale kdybych měl dnes volit, pravděpodobně bych šel jinam a zkusil něco úplně jiného.“

Alexandre Katsapov – foto Pavel Hejny

A co volný čas, jak jej rád? Co Vám říká slůvko relax?

„Relax, to je pro mě trochu jiné slovo než si mnoho lidí představuje. Nepředstavuje jen ležení na gauči nebo pobyt ve wellness – pro mě je to spíš aktivní výzva. Může to být jízda na kole s kamarádem několik dní, putování po cestách, duchovní cesta, nebo výlet do Asie, pěší turistika či pobyt někde v přírodě. To je pro mě relax „v uvozovkách“. Stejně tak si užívám chvíle s přítelkyní, kdy se jen procházíme a nic neděláme – je to pro mě cenný čas, protože ona je zaneprázdněná prací v divadle a těch chvil je málo.“

Aalexandre Katsapov s Nikolou Márovou – Raymonda – foto Diana Zehetner

Děkujeme za rozhovor

Alexandre Katsapov

Narodil se 23. dubna 1975 v Petrohradě, kde vystudoval Baletní akademii Agrippiny Vaganové.

V letech 1993–1996 byl ve Státním akademickém divadle Modesta Petroviče Musorgského.

Od roku 1997 je v baletu Národního divadla v Praze, kde byl roku 2003 jmenován prvním sólistou. V ND ztvárnil téměř všechny role klasického a romantického repertoáru a uplatňoval se také v titulech moderního a současného tance.

Po skončení taneční kariéry v ND působí jako baletní mistr.

Věnuje se fotografování.

Jeho první manželskou byla japonská tanečnice Keiko Sakamoto.

Z druhého manželství s baletkou Nikolou Márovou má syna Maxima.

Foto: Roman Sejkot, Martin Divišek, Pavel Hejný, Diana Zehetner

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

Rozhovor s tanečníkem zpěvákem, textařem…. Michaelem Petrem

„Tanec je má láska a hudba moje milenka“

Tanečník, choreograf, zpěvák, skladatel, textař, učitel tance, to vše je někdejší Mistr mládeže ve společenském tanci, který se jako tanečník dostal mezi pět nejlepších na Mistrovství Evropy v 10 tancích. V letech 2017 a 2018 získal cenu Nejlepšího učitele na Mistrovství světa Pro/Am. V roce 2022 vydal své autorské album S tebou. Žije v USA a nedávno v Praze otevřel malou taneční školu a jak sám Michael Petr přiznává, tanec je stále jeho největší láskou.

Tanec Vás zaujal po zhlédnutí filmu Hříšný tanec a bylo to obrovské okouzlení, protože jste požádal maminku, aby Vás přihlásila na hodiny společenského tance. Dostal jste se ale na scénický tanec, ale nakonec jste se ke společenskému tanci dostal. Čím Vás tanec tak okouzlil? Měl jste čas i na jiné koníčky?

„Mě především okouzlilo spojení hudby a sportu, protože jsem pocházel z rodiny, kde se dělala atletika a druhá čas rodiny dělala hudbu, a když jsem poznal společenský tanec, tak to bylo ideální spojení obou, jelikož, jak jsem se zmínil, vyrostl jsem ve sportovní rodině a sám jsem chodil na sportovní školu se zaměřením na atletiku, tak mými koníčky byly hlavně sporty – tenis a v pozdější době snowboard, kterému jsem se věnoval hlavně, když jsem žil v Americe ve státu Colorado.“

V sedmnácti letech jste se stal Mistr ČR mládeže a obsadil jste čtvrté místo na evropském šampionátu v Showdance. Po ukončení studií na VŠ jste odjel do USA, kde jste se stal profesionálním tanečníkem. Co rozhodlo, že jste odjel za velkou louží?

„Do svých 18 let jsem tancoval v Hradci Králové v taneční škole Krok. Tam jsem se stal Mistrem mládeže a poté jsem pokračoval v dospělých v Akcentu Ostrava a díky tomuto klubu jsme byli schopni cestovat po světě a měli jsme úžasného sponzora, ale když sponzorství skončilo, tak jsme samozřejmě hledali další prostředky, jak zaplatit tancování. Tak jsme se rozhodli pro odjezd do Spojených států. Nejprve pouze na kratší dobu, a jelikož bylo pro nás těžké se uživit tancem jako mladí profesionálové, tak jsme se rozhodli zůstat v Americe na delší dobu a pro mě se Amerika stala mým druhým domovem.“

Jako tanečník jste v USA začínal v Coloradu, pak jste byl v New Yorku. Chvíli jste tancoval také v Austrálii, Německu, Singapuru, pak pár let v Los Angeles. Jak na to plodné období vzpomínáte?

„Přiznám se, že Amerika byla pro mě nejprve dobrodružstvím, protože jsem strávil celý život pouze tancováním a neměl jsem moc šanci na nic jiného a Amerika mě nabídla spojení obou. Dobrodružství a cestování, a tak jsem si vybral zajímavé státy, kde jsem se mohl něco naučit.

A to platilo i pro zahraničí, řekl jsem si, že chci žít a tančit v každé zemi, kde se mluví anglicky, a právě proto jsem si vybral Austrálii, Singapur, Anglii, Ameriku. Je opravdu fajn poznat, že když se někdo naučí nějakou univerzální pravdu v technice v tanci, která platí jak na kontinentu evropském, americkém nebo Asii, tak potom člověk ví, že to opravdu platí všude a že to tak prostě je. A přiznávám, že těmito pravidly se držím doposud, pouze se snažím učit univerzální pravdy, ne svoje přesvědčení, ale to, co jsem vystudoval ze všech zemí na světě.“

Již nějakou dobu žijete v Portlandu ve státě Oregon v USA, kde vedete úspěšný taneční tým. Čím Vás tanec fascinuje dnes?

„Ano, v Oregonu žiji asi přes 13 let a zaujal hlavně proto, že má dvě řeky a hodně podobné počasí jako v Čechách a je velmi zelený. A dobře se tam dělá turistika, kterou mám rád už z Čech. Tanec mě fascinuje především tím, že si dávám neustále nové cíle, hledám zajímavé studenty a projekty, už spíše učím ze zájmu než z povinnosti, a proto hlavně učím různé zajímavé celebrity, které nabízí možnosti zavítat do nových odvětví.

Ale přiznávám, že ze všech věcí, které jsem se naučil v životě a procestoval, společenský tanec opravdu nabízí univerzálně nejlepší spojení sportu, umění a hudby, a proto mě to neustále baví.“

V roce 2007 jste byl tanečním partnerem zpěvačky Lenky Filipové v TV taneční soutěži StarDance … když hvězdy tančí. Co Vám tato soutěž dala?

„V té době jsem prožíval hodně těžké období, protože jsem se zrovna během TV show rozváděl, takže opravdu to bylo těžké si to pořádně užít a musel jsem předstírat, že jsem v pořádku, což se hodně projevilo na mém výkonu, takže bohužel StarDance jsem si neužil vůbec, spíš vzpomínám na to s bolestí, která provází každý rozvod. Ale to, co jsem si nejvíce užil, bylo kamarádství z naší řady a měli jsme opravdu výbornou partu. Hodně mě ti lidé podrželi v tom těžkém období, za což jim děkuji.“

Jako tanečník jste se dostal mezi pět nejlepších na Mistrovství Evropy v 10 tancích. V letech 2017 a 2018 jste získal cenu Nejlepšího učitele na Mistrovství světa Pro/Am. Co to pro Vás znamená?

„Měl jsem obrovské štěstí v tom, že mé zdraví drželo i v pozdějším věku. Kolem třicítky jsem chytil druhou slinu v profesionálním tanci a tancoval jsem v Německu. S taneční partnerkou jsme měli výborné trenéry, kteří nám dali skvělé zázemí, manželé Millerovi. A díky nim jsme se posunuli daleko a podařilo se nám obsadit dobré umístění. Poté, když se moje taneční partnerka rozhodla založit rodinu, tak už jsem vhodnou partnerku nenašel a soustředil jsem se hlavně na kategorii – učitel a student, v které jsem si našel novou motivací a byl jsem tenkrát jeden z těch prvních, co to brali vážně. Díky tomu jsem se hodně brzy vyšvihl nahoru a vytvořil jsem si svůj vlastní systém na výuku dospělých a díky tomu jsem byl dvakrát jeden z nejlepších učitelů ProAm na světě. A řeknu vám, když se ohlédnu zpět na tuto etapu, nemůžu věřit, kolikrát jsem tenkrát tancoval, jak často a kolik jsem měl studentů, protože být učitelem ProAm je náročné fyzicky i psychicky.

V Americe tato kategorie opravdu hodně frčí a je dobře zaplacena, takže díky tomu mě to dalo i svobodu dělat potom v pozdějším věku věci, o kterých by se mi za normálních okolnosti ani nesnilo. Byl jsem schopen se vrátit poté k hudbě. A vlastně sponzorovat si svůj začátek hudební kariéry sám.“

Věnujete se také choreografii a hudbě. Hrával jste v různých kapelách na bubny a basovou kytaru. Přednášel jste básně s akustickou kytarou. V roce 2020 jste vydal, dvoj single Jen Tebe a Lenka, další dvoj single The Letter and Dopis, v roce 2021 singl Čechoameričan a v roce 2022 autorské album S tebou. Co Vás přivedlo k hudbě?

„Jak jsem se již zmínil, pocházím z hudební rodiny, můj dědeček byl kapelník v dechovce a strejda hrál na baskytaru a táta na bubny, takže hudba byla v krvi, ale rodiče mě v tom nepodporovali, protože říkali, že muzikanti to jsou samí bohémové, a tak chtěli, abych dělal sport, což se jim povedlo. Ale samozřejmě člověk se vždycky vrací k věcem, co má rád a hudba měla vždycky pro mě v srdci velmi speciální místo a už se 8 let věnuji hudbě. Nejprve na poloprofesionální úrovni a teď už profesionálně a jsem vděčný za to, že můžu vystupovat a že mě za to někdo i zaplatí, což považuji za velký úspěch, že někdo chce slyšet moji hudbu. V hudbě je strašně velká konkurence a o hraní v Čechách jsem měl trochu naivní představu, že to bude jednodušší, hlavně z mého života v Americe. Člověk má díky tomu nějaké představy a potom, když přijede do Čech a snaží se prosadit, tak zjistí, že je vše jinak. Já hudbu dělám poctivě a opravdu se jí věnují mnoho let a beru privátní lekce jak na kytaru, tak na zpěv. Pracuji s opravdovými profesionály, takže i ten malý úspěch jsem si hodně vydřel.“

Jste tanečník, choreograf, zpěvák, skladatel, textař, učitel tance. Je Vám některá z Vašich profesí bližší, nebo Vás každá něčím obohacuje a naplňuje?

„V poslední době si uvědomuji, že pořád ten tanec je asi nejsilnější, protože jakmile mám nějaké období, kde buďto hudba nebo chorografie zakolísá, tak se vždycky opřu o tanec, a hlavně o výuku, takže bych řekl, že tanec je mojí největší láskou, a hudba je taková moje milenka.“

Řadu let žijete v USA a rodnou vlast často navštěvujete. Co pro Vás znamená domov, kde je ten Váš?

„Protože mně Čechy hodně chyběly, tak jsem si před dvěma lety koupil byt v Praze a otevřel malou taneční školu v Praze, takže pendluji každý měsíc mezi Amerikou a Čechami, řeknu vám, že to je hodně náročné, ale jsem vděčný za to, že jsem se mohl trochu vrátit do své rodné země.“

A co chvíle volna, jak je rád trávíte?

„Bohužel těch chvil moc není, ale když se tam malinká chvilka najde, tak strašně rád se dívám na filmy, jsem velký fanda filmu DUNE a rád chodím na procházky do Adršpachu.“

Děkujeme za rozhovor

Foto: Archiv Michaela Petra

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

Rozhovor s choreografkou a tanečnicí Terezou Ondrovou

„Jsem neustále v pohybu a v permanentní nejistotě“

„Tanec je můj vyjadřovací prostředek, skrz který komunikuji s publikem na jevišti,“ přiznává tanečnice, choreografka, performerka Tereza Ondrová, která byla nominována na Cenu Thálie za svůj tanečně – performerský výkon v inscenaci GEO.

Vaše maminka chtěla být baletkou, ale kvůli problémům s klouby z toho sešlo. A Vás jako malou holčičku přihlásila do různých tanečních kroužků. Jednou jste k tomu řekla: „Měla jsem štěstí, že mě to začalo bavit, takže jsem za to vděčná.“ Co Vás ještě bavilo? Jak jste prožívala svá dětská léta?

„Je to tak, bavil mě sport, od malička jsem potřebovala pohyb, asi v deseti letech jsem se měla rozhodnout, jestli budu profesionální lyžařka nebo tanečnice. A nakonec zvítězil tanec, ale asi i z praktických důvodů. Kdybych se rozhodla pro lyžování, musela bych se asi přestěhovat na hory.

Když jsem byla malá, pamatuji si, že jsem ráda aktivně odpočívala tak, že jsem seděla a pozorovala všechno kolem mě. Rodiče tomu říkali – lelkování. Což znamenalo, že nic nedělám, a bylo to něco negativního pro mě. Ale já to měla vždycky moc ráda. Byla to vždy chvíle, důležitá pro mě, kdy jsem byla sama se sebou. Teď už na to nemám moc čas, ale vracím se k tomu. Je to taková forma meditace.“

Jak k tomu došlo, že jste spolu s Veronikou Knytlovou založila v roce 2004 spolek VerTeDance, v němž vznikla řada úspěšných inscenací (Tichomluva, Korekce, Boys who like to play with dolls nebo As long as holding hands)?

„Myslím, že to byla přirozená potřeba začít tvořit, být na jevišti, zkoumat pohyb nebo co to je vlastně choreografie. Ale možná to taky byla touha jen tančit, a vzhledem k tomu, že jsem nebyla úplně připravená na konkurzy v zahraničí, tak jsem musela začít tvořit sama. V Praze / v Čechách tenkrát před 20 lety nebylo tolik příležitostí kde a s kým tvořit, spolupracovat v oboru současného tance. Troufla bych i říct, že naše generace současný tanec spoluvytvořila. Tak z této potřeby vznikl spolek VerTeDance. Rozhodovaly jsme se tenkrát s Veronikou, jak pojmenovat náš spolek, měly jsme 2 varianty – jedna byla VerTeDance – tedy složenina našich jmen – Veronika a Tereza, nebo TVDance – také vycházející z našich iniciálů, ale to nám přišlo jako zkratka pro televizní kanál.

Inscenace Boys who like to play with dolls a As long as holding hands jsou inscenace, duety, které jsme vytvořili společně s Peterem Šavelem a iniciátorem a producentem byla Karolína Hejnová (DanceWatch). Karolína nás dala s Petrem dohromady, a pro mě to bylo formativní setkání. Z této zkušenosti čerpám dodnes. Hodně jsem se od Petra naučila, asi bych to pojmenovala jako moment, kdy jsem pochopila, jak tvořit a pracovat se svým tělem zevnitř, nebo z vnitřní potřeby. Třeba teď jsem dostala po premiéře LAST DANCE feedback od jedné Italky, která za mnou přišla a řekla: „Znáte Pinu Bausch? Co mě fascinovalo, bylo to, že mě nezajímá, jak se hýbete, ale co vámi hýbe.“

Také jste spoluzakladatelkou Temporary Collective a od roku 2016 spolupracujete s režisérkou Petrou Tejnorovou – You Are Here, Nothing Sad, Kolik váží vaše touha?, Pojďme na tanec!, Same Same. Jak se Vám spolu pracuje?

„Setkání s Petrou Tejnorovou je mé druhé formativní setkání po Petrovi. Já jsem si svojí dosavadní tvorbu rozdělila na dvě části. První část je VerTeDance a její první inscenace, kde jsme měli touhu tančit, a být na jevišti a zkoumat, co to je tvorba. Přiznám se, že když se podívám na své inscenace nebo hlavně sama na sebe, musím zhodnotit, že to byly inscenace, které měly hlavní fokus na estetiku pohybu. A pak je druhé období, a to je setkání s Petrem Šavelem a Petrou Tejnorovou, oba dva mě naučili, jak pracovat jinak. Jak být sám k sobě upřímný, jak vyprávět příběh a své tělo použít tak, aby se věci a myšlenky mohly skrze vás dostávat k divákovi. Jak věřit svému tělu. Jak nebýt na jevišti a jen ukazovat co jste si připravili, ale dávat důležitým věcem skrz své tělo prostor. Jak komunikovat s divákem. Jak sdílet a nevytvářet.

Práce s Petrou Tejnorovou je pro mě hrozně moc inspirativní, a společně tvořit Temporary Collective projekt je dennodenní práce a péče o něco, co je pro nás hodně osobní.“

Jako tanečnice jste v roce 2010 získala cenu České taneční platformy jako Tanečnice roku, kterou jste obdržela i v roce 2019 za nejlepší taneční výkon v představení Same Same a také jste se dostala do širší nominace na Thálie. V širší nominaci na Cenu Thálie jste se ocitla i v roce 2023 a to díky postavě Petra Lébla v představení Objal mě bůh a nic. A letos jste byla nominována na Cenu Thálie za svůj tanečně – performerský výkon v inscenaci GEO v kategorii Alternativní divadlo. Co to pro Vás znamená?

„Získala jsem několik ocenění a několik nominací. Jsem přes dvacet let tanečnice v nezávislém sektoru, nikdy jsem nebyla v žádné instituci. Být nezávislá umělkyně, znamená být neustále v pohybu, nemáte jeden prostor, kde můžete kontinuálně pracovat, jste v permanentní nejistotě, paralelně řešíte a staráte se o starší inscenace a do toho tvoříte nová díla. Jste vlastně něco jako kočovník, jste pořád na cestě. A v těchto podmínkách, když dostanete nějaké ocenění, nebo i jen nominaci, dostanete se na chvíli na místo, kde je vás vidět, máte chvíli pozornost, a to je v našem oboru – nezávislé taneční scény – děsně důležité.“

S italskou tanečnicí Francescou Foscarini jste měly společný projekt Call Alice. Jak se Vám spolu pracovalo? Jaká to byla zkušenost být na scéně s tanečnicí, která je Vám fyzicky velice podobná? A jaká byla spolupráce s další italskou tanečnicí Silvií Gribaudi, s níž jste představila work in progres projektu Insectum in …?

„S Francescou Foscarini vznikla inscenace Call Alice, což je intimní duet, který je a není sólem pro mě, který řeší otázky a témata ztráty a rekonstrukce. Je to duet s někým, kdo tu není. Je to tedy sólo, které vychází ze ztráty spolupracující tanečnice Francesci během procesu tvorby. Byla to pro mě zajímavá zkušenost. Začít pracovat na duetu a skončit nakonec na jevišti sama pouze s hlasem Francesci.

No a se Silvií Gribaudi to zase bylo tak, že na začátku jsem Silvii oslovila, aby pro mě udělala sólo, ale když už jsem jedno sólo měla s Francescou Foscarini, rozhodly jsme se se Silvií, že spolu uděláme duet. Proto byl rozhodující work in progress, kde jsme si potvrdily, že být spolu na jevišti je jedinečný a vzájemně inspirativní zážitek a zkušenost. Insectum in… je představení, které je neustále v pohybu a s každou reprízou, která je zároveň vždy premiérou, objevujeme něco nového. Máme koncept, že s každým hraním upravujeme název podle místa. Takže máme sérii Insectum in Praha, Milano, Sansepolcro atd.“

Nezůstala jste jenom u interpretace, ale věnujete se také choreografii. Co Vás k ní přivedlo? Máte v tomto oboru sama nějaké vzory?

„Ano, jsem i choreografka. Pro mě je choreografie kolektivní proces více složek, lidí. Tak všeobecně nejsem ráda sama. Ráda pracuji v dialogu, což třeba odpovídá i mé práci, mám za sebou řadu duetů, a téměř žádné sólo. Ale i když bychom mohli říct, že GEO je mé sólo, já jsem na jevišti v duetu s geofonem. Nicméně v rámci choreografie vždy spolupracuji s režisérkou Petrou Tejnorovou a dramaturgyní Monicou Gillette.

Choreografii jsem se přirozeně začala věnovat jako autorský tvůrce, performer, tanečnice. Už dlouho jsem nebyla v inscenaci, kde bych jen pro choreografa naplňovala jeho vizi. Moje práce je vždy autorská.

Mám spoustu vzorů, nebo bych to spíš nazvala i touhou setkat se s konkrétními tvůrci, ať na jevišti nebo v tvůrčím procesu. Tak třeba vznikla inscenace Insectum in…se Silvií Gribaudi, nebo Call Alice s Francescou Foscarini. Zajímá mě tvorba Yasmeen Godder nebo Meg Stuart, Borise Charmatze….“

Coby tanečnice jste spolupracovala s různými choreografy jako např. švédská choreografka Charlotta Öfverholm (Found and lost), francouzská choreografka Karine Ponties (Same Same), venezuelský choreograf David Zambran (Ceviche), slovenský choreograf Anton Ľahký (Heaven is the place). Na koho ráda vzpomínáte?

„Ráda vzpomínám na všechny. Každého jsem potkala v jiném čase, v jiné fázi mého života, mé zkušenosti, od každého jsem se naučila něco nového. Pro mě spolupráce s kýmkoliv je o setkání a výměně zkušeností, není to jen jméno do životopisu.“

Čím je pro Vás tanec dnes? Patříte k lidem, pro které je jejich profese také koníčkem? Za své tvůrčí motto jste si zvolila slova: „Nedržet se ničeho.“ Platí to stále?

„Tanec pro mě vždy byl a stále je něco, co je součástí mého života, nedá se to oddělit nebo s věkem odsunout někam na druhou kolej. Jsem s tancem ve velmi úzkém a osobním vztahu, a ten se v průběhu času a mého stárnutí mění, neustále se vyvíjí a transformuje. Takže bych to ani nezařadila do kategorie „koníček“. Tanec je můj vyjadřovací prostředek, skrz který komunikuji s publikem na jevišti, tuhle zkušenost sdílím se studenty na DAMU, i to, jak si najít vztah ke svému tělu, pohybu a hudbě, jak být ve fyzickém kontaktu s druhým. Nebo když spolupracuji na činoherních inscenacích, snažím se myslet pohybem. Vidím věci jinak. Nedržím se ničeho. Ale zatím se věci kolem mě drží mě.“

Co vás přivedlo ke studiu taneční pedagogiky na HAMU v Praze? Byla to touha předávání svých zkušeností dále?

Popravdě to bylo trochu jinak. Chtěla jsem tancovat, být na jevišti, a tohle tenkrát pro mě byla jediná možnost, jak studovat, a být v kontaktu s tanečním uměním. Proto jsem studovala na HAMU. A necítila jsem se tenkrát dostatečně odvážná na choreografii, tak jsem šla na pedagogiku, učila jsem od 15 let v různých tanečních studiích děti i dospělé, tak jsem již nějakou zkušenost měla, kterou jsem mohla rozvíjet a hledat si svůj styl. Ale kdyby na HAMU existoval interpretační obor, určitě bych studovala tam.“

Umíte odpočívat? Jak ráda trávíte chvíle volna?

„Umím a neumím. Učím se to. Asi nejvíc odpočívám s rodinou, což jsou vzácné chvíle.“

Foto: Michal Hančovský, Vojtěch Brtnický, Klaudyna Schubert, Marek Bartoš

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

Rozhovor s pedagogem a tanečníkem Dekkadancers Patrikem Čermákem

„Současný tanec vyžaduje být otevřený novým výzvám“

„Být interpretem současného tance vlastně znamená mít široký záběr dovedností a být otevřený novým výzvám,“ přiznává tanečník a pedagog Patrik Čermák, který je v současné době aktivním členem taneční skupiny DEKKADANCERS. A tanec je pro něj nejen práce, ale také koníček a vášeň.

Co Vás přivedlo k tanci? Jak jste se k němu dostal?

„Já byl aktivní dítě a už od školky jsem navštěvoval mimo jiné i různé taneční kroužky od country tanců, přes hip hop až po capoeiru. Když přišel čas, rozhodnout se kam po základní škole dál, rozhodl jsem se pro taneční konzervatoř. Bylo to velmi náročné, ale dnes si neumím představit, že bych dělal cokoliv jiného.“

V roce 2012 jste absolvoval Taneční centrum Praha a již během studií jste působil ve školních souborech Baby Balet Praha a Balet Praha Junior a představil jste se v choreografiích Attily Egerháziho či Samuela Delvauxe. Co Vám spolupráce s těmito mistry dala?

„Působení ve školních souborech a možnost spolupráce s řadou skvělých pedagogů a choreografů byla naprosto jedinečná. Každý choreograf má svůj specifický pohybový slovník a je zábavné a mnohdy dost náročné tento slovník nasát, převzít a ztvárnit.

Soubor Balet Praha Junior byl skvělou přípravou na profesní život a složitý systém divadelního prostředí. Během školního roku jsme vystupovali v řadě tuzemských i zahraničních divadel a zvykali si na divadelní provoz. Když jsem poté nastoupil do svého prvního angažmá, nebyl to pro mě takový šok. Vlastně jsem tou dobou měl víc zkušeností, než někteří stejně staří kolegové z jiných škol.“

Po škole jste byl v letech 2012 – 2014 v baletním souboru v Jihočeském divadle v Českých Budějovicích. Pak jste se stal stálým členem Pražského komorního baletu, kde jste si zatančil např. v inscenacích jako – Mono No Aware, Kdo je na světě nejmocnější?, Z mého života nebo Slovanský kvartet. Spolupracoval jste také se souborem Lenka Vagnerová & company. V současné době jste aktivním členem souboru DEKKADANCERS (Tramvaj do stanice Touha, La Dolce Vita). V čem byste si rád zatančil? Máte nějakou vysněnou roli nebo jste rád za každou příležitost?

„Momentálně nemám jednu vysněnou roli či inscenaci. Obecně mě ale velmi baví potkávat se na projektech s umělci z jiných odvětví. Hudebníci, herci, zpěváci, vizuální umělci, akrobati… Od každého se můžu něco naučit a nahlédnout jim „do kuchyně”. Bavit se o různých tématech a nahlížet na ně jinou optikou. Takových projektů bych chtěl zažít ještě spoustu.“

Jak se Vám tančilo v poetické inscenaci Zázrak (s)tvoření v Laterně Magice, věnované dětem?

„Já mám obecně dětská představení velice rád. Děti jsou velmi upřímní diváci a dají vám často dost hlasitě najevo, co si o představení myslí. Obrovské záchvaty smíchu či naopak pravý a nehraný strach o hlavní postavu. To jsou věci, které mě na dětských představeních baví.

Inscenace Zázrak (s)tvoření byla jednou z těch inscenací, na které se těšíte a užíváte si je od začátku do konce. Potkali jsme se ve skvělém složení a byla sranda na jevišti i mimo něj“

Působíte nejen jako tanečník, ale také jako pedagog. Sám jste vystudoval pedagogiku současného tance na HAMU v Praze. Učíte v letním tanečním workshopu v Litvínově, jste lektorem Contemporary – prostor pro tanec. Učíte techniku současného tance floor work na Mezinárodních interpretačních kurzech v Zábřehu a lekce contemporary dance jste vedl v Pražském komorním baletu. Co Vás přivedlo k práci pedagoga a co Vás na ní baví? Je to možnost předávání svých zkušeností dále, a přitom se také stále něco nového sám naučit?

„Je to přesně tak. Baví mě neustále hledat nové způsoby, jak pomoct studentům a kolegům zdokonalit svou techniku a naučit se něco nového. Zároveň mě baví ta výzva v tom smyslu, že to co pomáhá jednomu, nemusí dávat smysl druhému. Hledání různých řešení jednoho problému je to, co mě baví a naplňuje. Zároveň si myslím, že je důležité být neustále otevřený novým věcem a získávat nové dovednosti. Mám pocit, že v dnešním světě už to ani jinak nejde.“

A co choreografie, neláká Vás také? Vytvořit něco vlastního?

„Choreografické ambice jsem nikdy moc neměl. To přenechávám svým kreativnějším kolegům. Ale možná jsem jen zatím nenašel to správné téma ke ztvárnění.“

Jste stále více tanečník nebo Vás to táhne spíše k tomu předávání a sdílení svých zkušeností dále?

„Jsem vlastně obojí a baví mě, jak jedno ovlivňuje druhé. V pedagogice využívám své jevištní zkušenosti a jako interpret často mohu těžit ze svých pedagogických zkušeností a to zejména během procesu tvorby.“

Je Vám bližší současný tanec nebo Vás to táhne ke klasice?

„Na klasiku jsem nikdy neměl ideální dispozice. Baví mě současný tanec. Je v něm úplně všechno. Mísí se v něm spousta stylů a přístupů. Být interpretem současného tance vlastně znamená mít široký záběr dovedností a být otevřený novým výzvám.“

Čím je pro Vás tanec dnes?

„Tanec je moje práce, koníček a vášeň.“

Jak rád trávíte chvíle volna? Patříte k lidem, pro které je jejich profese také koníčkem?

„Volno nejraději trávím aktivně s rodinou. Mám rád turistiku, běh, jízdu na kole a sport obecně. S manželkou milujeme deskové hry a už se nemůžeme dočkat, až syn doroste do věku, kdy bude moct hrát s námi.

Moje profese je sice mým koníčkem, ale občas si od něj rád odpočinu.“

Děkujeme za rozhovor

Foto: Archiv Patrika Čermáka

Veronika Pechová

pro Taneční magazín