Rubrika: Novinky z tanečního světa

Tomáš Absolon a Jan Horčík rozehrávají vztah písma a obrazu v Galerii NoD

Galerie NoD otvírá 31. května 2017 výstavu Plakaat umělce Tomáše Absolona a typografa Jana Horčíka

 

Galerie NoD

Tomáš Absolon & Jan Horčík

Plakaat

1.- 25. 6. 2017

Kurátor: Pavel Kubesa

Vernisáž: 31. 5. 2017, 19:00

Architektura: Jakub Jansa

Galerie NoD otevře 31. 5. 2017 od 19:00 autorskou výstavu Plakaat umělce Tomáše Absolona a typografa Jana Horčíka. Výstava je tvůrčím dialogem mezi médiem malby a doménou designu písma. Oba autoři společně s kurátorem výstavy Pavlem Kubesou a architektem výstavy Jakubem Jansou rozehrávají v prostoru Galerie NoD nenápadnou instalační hru, která smývá a tematizuje hranice malby a písmenného gesta, stejně tak jako vztah výstavních exponátů a informační, propagační grafiky. Výstava potrvá do 25. 6. 2017.

Tomáš Absolon platí za jednoho z výrazných představitelů současné mladé nefigurativní malby. Rozvíjí vlastní úsporný vizuální jazyk inspirovaný intuitivním vnímáním různých zákonitostí na hranicích matematiky, sémiotiky a širšího kulturního vědomí světa „sítě“. Absolonovy obrazy jsou často vícevrstevnaté a ploché zároveň, v prostorově nespecifikovaných plánech pozadí a popředí se objevují malířsky jinak pojatá planární gesta či ostré linie, někdy fungující i jako reminiscence jakési plakátové estetiky. Jan Horčík se zase etablov al jako již nepřehlédnutelný typograf, který zásobuje mezinárodní prostředí současného grafického designu elegantními a „šťavnatými“ designy nových písem, která rozvíjí svou rafinovanost jak v „headlineových“ nápisech či logotypech, tak v různých kaligrafických a volně modifikovaných, až experimentálních písmových formách.

Tomáš Absolon a Jan Horčík netvoří žádnou uměleckou dvojici. Absolona a Horčíka pojí spíše určitá senzitivita, podobné smýšlení a pozornost k příbuzným jevům, týž zájem o prozkoumávání možností těchto fenoménů, který vychází z  jejich společné „knihovny inspirací“. Toto sdílené „nalazení“ je dovádí k vzájemnému tvůrčímu dialogu mezi doménou písma a médiem obrazu.

Iniciačním momentem jejich spolupráce jsou různé rozvahy nad charakterem vizuální kultury v širším společenském prostředí (městem a jeho vizuálními systémy počínaje, grafickým designem plakátové formy konče), ale také zaujetí povahou písma jakožto nástroje a estetického objektu zároveň. Písmo můžeme v určitém kontextu chápat jako platformu pro demonstraci a rozvíjení bazálních estetických principů. Písmo, coby konkrétní design vizuálního grafického systému reprezentujícího přirozený jazyk, je výsledkem konstrukce elementárních linií a geometrických tvarů ve vzájemných vztazích a poměrech do propracované kresebné kompozice různě pojatých tahů glyfů (tj. konkrétní grafická realizace písmenného znaku) a „prázdného místa“ okolo nich. Takováto kompozice může být podrobována aplikaci celé škály estetických termínů (např. vyváženost, ladnost, jemnost), tzn. stává se předmětem estetického hodnocení. Navíc se jím stává v týchž kvalitách, v níž evaluujeme díla vizuálního umění (tj. v kvalitách jakými jsou linie, barva, tah, tvar, kompozice, ad.). Oblasti typografie a malířství tak můžeme chápat jako dva způsoby tvorby v rámci jedné domény vizuálních, estetických formálních kvalit.

Podobně pak i v rámci projektu Plakaat se rozehrává vztah ztvárnění písmene a obrazu-malby. Inspirační tok obou autorů zde plyne po obousměrných trajektoriích, kdy se vždy určitý výstup (obraz, glyf, formální či obsahová idea) jednoho autora stává předmětem pro volné znovu-uchopení a přepracování autorem druhým. Tento vztah však není možné chápat jako ryze kauzální a zpětně vysledovatelný. Jednotlivé vstupy jsou často mnohem více spíše „impulsem“, motivací k volné tvorbě, nežli nějakou pevnou formální „předlohou“.

Přesto se zde v komparaci některých konkrétních obrazů Tomáše Absolona a plakátu Jana Horčíka odkrývá zajímavý posun, „chvění“, které vzniká na vibrujících hranách obou střetávajících se médií. Současná písmová tvorba se téměř výhradně odehrává v prostředí digitálních grafických softwarů, které tak logicky předurčují charakter glyfů především v jejich „vektorové“ přesnosti ad infinitum, nesměrných možností detailů v tahu, stínování a náběhů liter, vizuální identičnosti různých jejich provedení napříč digi tálními zobrazovacími zařízeními. Oba autory však zajímá mnohem více jakýsi moment rukodělnosti, odchylky aktuálního provedení od ideálního vzoru glyfu, okamžik, kdy glyf pomalu přestává být písmenem/grafémem (tj. základní, nedělitelnou složkou psaného jazyka) a stává se mnohem více gestem, ať už kresebným, tak malířským a nabývá tak právě autonomního charakteru estetického znaku, který referuje pouze k sobě samému a svému formálnímu vyhotovení. Některé z Horčíkových „abeced“ se vydávají právě tímto směrem, tematizují materialitu a praktické provádění konkrétních náp isů (jako například v designu písma Joe182 vycházejícího z praxe nástěnných nápisů markerem),  rozvíjejí kaligrafické principy (viz například font Oasis) a zavádějí tím do fontů prvky ručního psaní. Volné zpracovávání Horčíkových glyfů v některých Absolonových plátnech pak dovádí toto gesto k jeho malířské manifestaci. Tomáš Absolon rozvolňuje písmovou formu do ryzí obrazové kompozice vycházející z potřeb a principů budování současného obrazu. Kontura písmena se rozmývá a výsledná obrazová symbolika osciluje na hranici označování a neoznačování vůbec. Tenze, která zde vzniká, je tak základním interpretačním motivem v rovině divácké percepce: pozorovatel se oddává volné hře těkavých významů osnované vizualitou děl. Pevným bodem celého procesu pak zůstává potěšení z této vizuální hry.

Pavel Kubesa

Taneční magazín

 

Snad, snad….

Snem téměř každé ženy je vdát se. Ale jak na to?

 

24.května uvedlo divadlo LaFabrika v rámci festivalu Prague Nonverbal inscenaci Perhaps, perhaps …. Quizás mexické umělkyně Gabriely Munoz. A protože festival Prague Nonverbal přináší kvalitní tvorbu, diváci se opravdu potěšili.  Hra Perhaps, perhaps… Quizás měla premiéru v New Yorku v roce 2010 a hrála se po celém světě na klaunských a divadelních festivalech v Brazílii, Kolumbii, Gruzii, Francii, Španělsku, Velké Británii a Švédsku.

 

Příběh začíná krátkou videoprojekcí, ze které vyrozumíme, že jistá žena se zamilovala, anebo si to alespoň moc a moc přeje. Jenže láska nepřeje jí. Naše hrdinka se tedy musí spokojit s tím, že si představuje svatbu a všechno co k ní patří.

Inscenace je stále na hranici tragédie  a komedie, všechny okamžiky jsou ale tak výstižné. Žena, která čeká na pana Pravého, se cpe svatebními sladkostmi, ale vzápětí intenzivně cvičí, např. obíhá stůl a počítá si kolečka. Není to mnohým z nás tak trochu povědomé?

Zoufalá touha po spřízněné duši a po svatbě je ztvárněna opakujícím se zpěvem svatebního pochodu. Z toaletního papíru je svatební koberec a jde se k ženichovi, kterého představuje pouze sako. Nevadí. Naše hrdinka si vyměňuje prstýnky se sakem, zatančí si s ním a jde na pohovku…. Dojemná scéna lásky. Smutek a touha dýchají z každičkého pohybu, upřímný zoufalý obličej naší hrdinky odráží duševní utrpení, kter é jí způsobuje samota. Přesto právě jejímu zoufalství se diváci nejvíce smějí. Gabriela Munoz  mistrně rozehrává v divácích ty nejzákladnější pocity – touhu nebýt sám. Proč se ale divák tak intenzivně chechtá, až se téměř popadá za břicho, když se naší hrdince ne a ne a nechce  podařit  potkat v životě toho pravého?  Už postava samotné umělkyně budí sympatie, její výraz a samozřejmě svatební šaty budí soucit a současně smích. To vše doladěné do detailu propracovanými scénami roztomilého neúspěchu tvoří neopakovatelnou podívanou, která daleko přesahuje běžné klaunérie. Právě proto, že každý tak trošku poznává sám sebe, člověk se rád odlehčeně zasměje svému marnému úsilí.

V druhé části má naše hrdinka už dost pouhých představ a tanců se sakem a vydává se do publika hledat manžela. Z jejího výrazu usuzujeme, že se jí nikdo moc nelíbíme, nadšením tedy  zrovna neoplývá. Ale přece jen někoho zahlédla… jednoho případného partnera rozzlobeně vrátí zpět na sedadlo, ale snad se  našel vhodný kandidát na manžela. Sledujeme její radostné hodování u stolu, její svatbu, pochopitelně, že nesmí chybět pád ženicha a nevěsty, když ji ženich chce vzít do náruče, samozřejmě  i jejich společný romantický tanec vyvolává v divácích salvy smíchu. Jenže co to? Na scéně se ocitá jiná žena a sebevíc ji naše hrdinka zahání, nakonec si ženicha odvádí. Umělkyně vyjádří vše mávnutím ruky. A jde se pro dalšího manžela. Ale sebevíc se zoufalá žena snaží, svádění nepomáhá, vztah neklape… a zase celý koloběh od začátku. Znovu svatební šaty a znovu sny…. a takhle mnohým z nás vlastně života pomalu či rychle ubíhá, doufání, sny, představy, neúspěchy, kratičké chvilky štěstí. Perhaps, perhaps… Quizás je mistrným dílem, propracovaným do detailu, baví diváka od první minutky až do konce a zanechává  v nás  posmutnělý  úsměv. Diváci ocenili Gabrielu Munoz nekonečným aplausem ve stoje, který si tato sympatická  umělkyně za své (tolika lidem blízké) utrpení plně zasloužila.

Eva Smolíková

Foto: Markéta Šedivá

Taneční magazín

Jedinečný Kokoschka za 35 milionů!

V Arthouse Hejtmánek chystají další zahradní aukci

Další, v pořadí už 6. aukci připravuje ve čtvrtek 1. června od 16 hodin galerie Arthouse Hejtmánek v pražské Bubenči. Nejvýše draženou položkou bude obraz Praha Oskara Kokoschky s vyvolávací cenou 35 milionů korun. Vedle kvalitních obrazů známých i nově objevovaných umělců se aukce u Hejtmánků už tradičně zaměří na unikáty z oblasti starožitností, nábytku a uměleckých řemesel, které do bubenečské vily lákají sběratele staré ho i současného umění. Předaukční výstava je otevřena do 31. května od 10 do 18 hodin. Aukce se pak bude opět konat venku, v malebné galerijní zahradě. Dražit se bude 195 položek, celková vyvolávací cena přesáhne 63 milionů korun.

Největší pozornost směřuje k „taháku“ aukce, jímž je tentokrát neobvyklý pohled na pražské panoráma, jak je na jaře roku 1937 zachytil z okna svého ateliéru Oskar Kokoschka. Obraz Praha, pocházející z významné pražské sbírky, je autorovým druhým nejrozměrnějším plátnem z cyklu pohledů na Prahu a vyvolávat se bude za 35 milionů korun.  Díla tohoto malíře se na aukcích objevují výjimečně a př i licitacích dosahují vysokých cifer. Kokoschkův rekord na českém aukčním trhu z minulého roku překročil částku 37 milionů a předpokládá se, že bude nyní Prahou překonán.

Lámání autorských rekordů nicméně galerista Tomáš Hejtmánek nepovažuje v chystané aukci za hlavní moment: „Trh s uměním prožívá konjunkturu a sběratelé i investoři stále prahnou po kvalitních dílech od známých umělců. Přesto se jako galerie dál orientujeme na hledání a objevování zajímavých děl i od zatím méně známých autorů, kteří u nás pak dosahují vynikajících výsledků. Velmi dobře dokážeme prodat i starožitnosti, plastiky, design a další krásné předměty „z denního života“. Ty budou z hlediska obratu vždy patřit k drobnějším položkám, potěší ale srdce mnoha znalců a sběratelů, k nimž se počítáme i my,“ říká Tomáš Hejtmánek, sám vášnivý sběratel, jehož aukční síň drží několik maxim právě v prodeji starého a užitého umění.

Vzácné staré umění

Staré umění reprezentuje v aukci například Madona s Ježíškem, něžná dřevěná plastika z druhé poloviny 15. století, oceněná na dubnovém 39. veletrhu starožitností Antique Hlavní cenou za nejlepší exponát. Položka startuje na 380 000 korunách. Její předchůdkyně, podobná Madona z přibližně stejného období, se u Hejtmánků vydražila zhruba před půl rokem za tehdy rekordní sumu jeden milion korun.

Zájem sběratelů přitahuje také polychromované modelletto Křest Krista, z okruhu slavného barokního sochaře Ferdinanda Maxmiliána Brokoffa, ze začátku 18. století s vyvolávací cenou 470 000 korun.

 

Brožík, Honsa, Mařatka i Filla 

Aukce u manželů Tomáše a Marie Hejtmánkových nabídne díla Václava Brožíka, Josefa Mařatky, Emila Filly, Josefa Šímy, Zdeňka Buriana a Oty Janečka a dalších umělců z širokého období od poloviny 19. až do konce 20. století. A také v jejich případech padne nejspíš hned několik autorských rekordů.

Obraz Václava Brožíka Ovce na pastvě z autorova ceněného „francouzského období“ zachycuje kolorit bretaňského venkova. Do aukce jde s vyvolávací cenou 1 200 000 korun.

Zajímavý prodej je očekáván i v případě obrazu Letní krajina vynikajícího českého krajináře Jana Honsy, spojujícího ve své tvorbě jedinečným způsobem vlivy impresionismu a secese (vyvolávací cena 600 000 korun). Efektním dílem zachycujícím vznešenou krásu i tajemství letní přírody je rovněž secesní malba Anděl Františka Urbana (650 000 korun). Tento obraz se stal i „patronem“ celé jarní aukce.

 

Cennou položku představuje Zápas býka se lvem od trvale žádaného Emila Filly, akvarelová malba tuší na hedvábí z roku 1938. Autor zde předznamenal blížící se válku. Vyvolávat se bude od 900 000 korun.

Za pozornost bude stát také prodej expresivního, neobvykle barevného obrazu Jaroslava Hněvkovského Adam a Eva, který malíř vytvořil ve 20. letech minulého století pod dojmem své druhé cesty do Indie (350 000 korun). Autorské maximum se očekává také u prodeje melancholické plastiky Vzpomínka, kterou kolem roku 1918 vytvořil mistr sochař Jaroslav Mařatka z bílého mramoru (180 000 korun).

 

Černý, Šíma, Burian, Hlinomaz, Janeček a další

Českou modernu reprezentuje Karel Černý s expresivním olejem Naříkající dívka z roku 1945, v němž vyjádřil pocit válečné beznaděje – licitovat se o něj bude od 1 400 000 korun. Jen o rok později je datován obraz Deštníkář od Bohumíra Matala. Krásná ukázka české poválečné malby, zachycující člověka v novém industriálním věku, se bude vyvolávat od 600 000 korun.

Poválečné období je dále zastoupené Josefem Šímou a jeho obrazem V Yerres z roku 1952 s vyvolávací cenou 1 800 000 korun. Šímův dílem lyrický, dílem snový obraz krajiny jižně od Paříže vyniká svěží barevností zelenofialových tónů, nad nimiž září jasně tyrkysové nebe.

Umění generace 60. let zastupuje půvabný olej Pták Moa od populárního „pravěkého“ malíře Zdeňka Buriana (650 000 korun). V aukční nabídce zaujme určitě také Můj nejhezčí obraz naivisty, za dozoru učitele Henri Rousseaua od malíře a herce Josefa Hlinomaze, dílo inspirované Francií a tvorbou „celníka“ Rousseaua (380 000 korun). Napínavá licitace s atakováním dosavadního autorského rekordu se očekává také v případě díla Oty Janečka Procházka astronautů (400 000 korun).

K výjimečným položkám z oblasti užitého umění patří třídílná ložnice navržená slavným architektem Dušanem Jurkovičem pro dívčí penzion Vesna v Brně. Soubor nábytku, se zachovanými původními prvky a v perfektním stavu, se bude dražit od 100 000 korun. Zajímavých cen dosáhne patrně i konvolut starých tisků v čele s čtyřdílným svazkem Civitates Orbis Terrarum,unikátním atlasem z konce 16. století s více než dvěma sty rytin, zachycujících podobu tehdejších významných světových měst (600 000 korun).

Ke sběratelským lahůdkám patří u Hejtmánků už tradičně také kolekce cenné habánské keramiky ze sbírky Oldřicha Blažíčka, v jejímž prodeji drží tato síň opět jeden z cenových rekordů: vyvolávat se bude v rozmezí od 50 000 do 70 000 korun za kus. K drobnějším, sběratelsky ale trvale zajímavým položkám patří také staré dózy a flakóny z 18. a 19. století, jejichž vyvolávací ceny jsou od 8 000 do 40 000 korun za kus.

Arthouse Hejtmánek, dům prostoupený krásou a uměním

Galerie Arthouse Hejtmánek se jako jedna z mála aukčních síní v Čechách orientuje nejen na klasickou aukční nabídku umění, ale vždy nabízí i zajímavé a cenné kusy z oblasti uměleckého řemesla a designu. Její prostory, prostoupené duchem umění a úctou ke všemu krásnému, slouží také jako prodejní galerie. Přestože na trhu působí pouhých pět let, její obrat ji na českém trhu vynesl mezi pět nejvýznamnějších aukčních domů u nás a je držitelem řady aukčních rekordů. Celkem se zde už vydražila díla za více než 200 milionů korun. 

 

 

Magdalena Bičíková, Jana Bryndová

Taneční magazín