Měsíc: Květen 2024

Coppélia se zabydlela ve Státní opeře

Do prázdnin se divákům představí v sedmi reprízách

Premiérové představení Baletu Národního divadla Coppélia se zabydlelo ve Státní opeře. Divákům se do prázdnin představí v sedmi reprízách

V průběhu sto padesáti čtyř let od své premiéry v Paříži v roce 1870 procestoval balet Coppélia snad všechny země světa. Ve Státní opeře v Praze je inscenován v podání Baletu Národního divadla a choreografické verzi Ronalda Hynda, která byla poprvé uvedena v roce 1985 v London Festival Ballet (English National Ballet).

oppélia vypráví o nástrahách milostných vztahů, a i když patří mezi tři nejvýznamnější tituly francouzského baletu 19. století, které se na jevišti dochovaly v „živé baletní tradici“, neumírají zde hrdinové pro nedostižnou lásku. Naopak – příběh je uzavřen happy endem, svatbou.

Neobvyklým podnětem je postava Coppélie, domnělé dcery vynálezce mechanických strojů a hraček doktora Coppélia. Krásná dívka sedí každý den s knihou na balkoně vysokého domu a vzbuzuje pozornost nejen místních mládenců včetně Franze, ale i jeho snoubenky, žárlivé a podnikavé Swanildy. Nikdo netuší, že Coppélia je loutka, která čeká, až ji její tvůrce oživí. A zápletka? O svou duši má kvůli Coppélii přijít Franz! Jeho životní lekce končí šťastně – loutka zůstane loutkou, Franz díky Swanildě pozná svůj bláhový omyl a je zachráněn.

Balet již v roce 1870 reflektoval pokrokovost a zdá se, že svým námětem umělého člověka předběhl dobu. Lidé konce 19. století byli okouzlení mechanickými hračkami a „oživlými“ stroji, pořádali světové výstavy, kde předváděli technické výdobytky. Coppélia byl tedy opravdu nový balet nové doby: byl usazen v realitě a reagoval na aktuální vědecký pokrok. Navíc zrcadlil národnostní myšlenku, revoluční ideje po roce 1848. Odehrával se v pohraniční rakouské korunní zemi, v Haliči. Skladatel Léo Delibes se inspiroval folklorní bohatostí regionu, v Coppélii poprvé uvedl na baletní scénu nejen polskou mazurku a maďarský čardáš, ale i českou polku.

To všechno nám ve své půvabné verzi zanechal i Ronald Hynd. Svou Coppélii komponoval v úctě k tradici, pohybovému obsahu a tvůrcům, kteří jsou v rodokmenu inscenace zapsáni – Arthur Saint-Léon, Marius Petipa a Enrico Cecchetti.

Coppélia

Balet o třech jednáních

Hudba: Léo Delibes

Libreto: Charles Nuitter a Arthur Saint-Léon podle E. T. A. Hoffmanna

Choreografie: Ronald Hynd podle Arthura Saint-Léona, Mariuse Petipy a Enrica Cecchettiho

Scéna a kostýmy: Roberta Guidi di Bagno

Světelný design: Ronald Hynd

Nastudování: Marilyn Vella-Gatt

Hudební nastudování a dirigent: Václav Zahradník

Tančí: Balet Národního divadla

Hraje: Orchestr Státní opery

O choreografovi Ronaldu Hyndovi

Ronald Hynd se narodil v roce 1931 v Londýně. Vystudoval Rambert School, stal se prvním sólistou Ballet Rambert. Od roku 1954 působil v souboru The Royal Ballet v Covent Garden a také zde dosáhl na nejvyšší post prvního sólisty. Tančil všechny hlavní role klasického repertoáru, nejčastěji s britskou primabalerínou Annette Page, s níž byl ženatý šedesát let až do její smrti v roce 2017.

Po ukončení taneční kariéry se Ronald Hynd začal věnovat choreografii, jeho nejslavnější balet Veselá vdova byl uveden jednadvaceti nejprestižnějšími světovými soubory. V letech 1970–1973 a 1984–1986 byl Ronald Hynd šéfem baletu v Bavorské státní opeře v Mnichově, pro nějž vytvořil mimo jiné inscenace Šípková Růženka, Louskáček a Coppélia.

Vytvořil i řadu dalších inscenací. V roce 2020 byl vyznamenán The Royal Ballet Governors’ Award za zásluhy o britský balet a v roce 2022 získal cenu tanečních kritiků za celoživotní dílo. V roce 1991 vytvořil choreografii speciální inscenace Sylvia u příležitosti „Serenade to a Princess“ k oslavě třicátých narozenin Diany, princezny z Walesu.

Termíny baletních představení Coppélia ve Státní opeře:

Úterý 21.5. od 19:00 hod., středa 22.5. od 19:00 hod., sobota 25.5. od 19:00 hod., neděle 26.5. od 14:00 a 19:00 hod. a neděle 2.6. od 14:00 a 19:00 hod.

Foto: Sergej Gherciu 

Alice Titzová

pro Taneční magazín

 

Konzervatoř TCP letos slaví třicáté výročí svého založení

Oslavy vyvrcholí večerem s názvem Rok české hudby a taneční divadlo

Taneční centrum Praha letos slaví významný milník své historie, uplynulo třicet let od chvíle, kdy se tato vzdělávací a umělecká instituce transformovala na konzervatoř. Tato etapa tvoří druhou polovinu jeho dosavadní existence. Tradice Tanečního centra Praha sahá až do roku 1961 – tehdy v undergroundu a později, pod záštitou Univerzity Karlovy a řady zahraničních odborníků, postupně vzniklo centrum, které nyní zahrnuje osmiletou konzervatoř a osmileté gymnázium propojené do jedné vzdělávací koncepce doplněné studiem taneční pedagogiky s příslušnou aprobací. Oslavy výročí vyvrcholí slavnostním večerem s názvem Rok české hudby a taneční divadlo, který proběhne 12. června ve Stavovském divadle.

„Prvních osmadvacet let, od roku 1961, prožilo centrum v kulturním undergroundu, od roku 1977 za tiché podpory Univerzity Karlovy a mnoha osvícených a odvážných domácích i zahraničních učitelů, tvůrců a producentů,“ vzpomíná Antonín Schneider, předseda správní rady a manažer Tanečního centra Praha. „Na konci sedmdesátých let jsme přidali intenzívní výuku klasiky a začali jsme budovat eklektickou dramaturgii současného tanečního divadla. Centrum mělo kolem 150 ‚žáků‘ v přípravných odděleních a dvacetičlenný soubor produkující cca 50 uměleckých akcí za sezónu – navzdory oficiální vzdělávací a kulturní politice státu. Po roce 1989 jsme již veškeré síly věnovali vzniku unikátní vzdělávací koncepce ‚konzervatoř – gymnázium‘. Pomohli nám opět zahraniční experti (se zásadní supervizí Jiřího Kyliána a významných uměleckých center), důležitým impulzem byl také podrobný rozbor našeho tanečního školství a pozice tanečního umění v naší živé kultuře. První ročník jsme otevřeli 1. září 1994 v našem kultovním sídle – v menze UK na Větrníku. První absolventy jsme vypustili v roce 2002 – dnes už jich je 207. V roce 1999 jsme transformovali původní soubor na čistě studentské juniorské těleso Balet Praha Junior, které letos slaví pětadvacáté výročí. Protože jsme ani tak nestíhali uspokojit mimořádný zájem, založili jsme v roce 2004 ještě Baby Balet Praha – soubor letos slaví dvacáté výročí. Obě tělesa mají plně profesionální dramaturgické, umělecké i pedagogické vedení, produkci, umělecko-technický provoz scénických technologií a rehabilitační péči.“


Statistiky ukazují, že v posledním desetiletí (před covidem) soubory Balet Praha Junior a Baby Balet Praha uvedly 18 premiér, uspořádaly 875 představení ve 106 městech a oslovily ročně přibližně 23 000 diváků, čímž přispívají k rozvoji taneční kultury jak v Praze, tak i v regionálních oblastech.

Taneční centrum Praha vždy dbalo na podporu dětských tanečních center a základních uměleckých škol, spolupracovalo s domácími i zahraničními konzervatořemi a podílelo se na produkci a koprodukci uměleckých projektů s řadou institucí včetně Národního divadla, Baletu Jihočeského divadla, Pražského komorního baletu, České televize, FOKu a dalších.

V září 2021 byl v revitalizovaném památkově chráněném branickém pivovaru otevřen Dům tanečního umění Praha, který Taneční centrum Praha sdílí s řadou dalších institucí – s Pražským komorním baletem, agenturou Mezinárodní centrum tance, Nadací tanec a divadlo, Nadačním fondem a Institutem Pavla Šmoka a taneční školou Terpsichore – a poskytuje tak prostor pro rozvoj taneční kultury. V mimoškolním čase využívá systém‚ open gate‘ pravidelně 6 institucí (cca 180 dětí i dospělých, sportovní organizace a nezávislí taneční umělci).

Foto: Anna Rasmussen, Jan Urbánek, Serghei Gherciu 

Johana Mravcová

pro Taneční magazín

První ročník Symposia Dancetopia

Nová vzdělávací platforma zkoumá identitu současné taneční tvorby ve světě

  1. – 26. května proběhne v Praze první ročník Symposia Dancetopia. Za vznikem nové vzdělávací platformy určené profesionálům*kám z oblasti tance, performance a divadelního umění stojí mezinárodní tým profesionálů*ek, kteří*ré chtějí společně s kolegy*němi z Česka a zahraničí diskutovat a zkoumat, co přesně taneční tvorba reprezentuje a řeší v globálně propojeném světě současného tance. “Domnívám se, že důkladná debata na domácí scéně stále chybí,”dodává uměnovědkyně Hana Polanská.Událost bude zahájena 24. května v Přístavu 18600. Hlavní program poběží 25. května v divadle Paláce Akropolis a 26. května v tanečním klubu Fuchs2. Zahraničními hostkami jsou světově známé taneční expertky Anne Juren a Maria F. Scaroni. Kromě workshopů a panelových diskusí pro odborníky*ice proběhnou každý večer umělecká představení pro veřejnost.

 

Symposium otevírá dvě témata. První s titulem Fantazie & Realita zkoumá vztah mezi fantazií jako základním stavebním kamenem tvorby a realitou spojenou s praktickým uvedením díla na scénu. “Zaujalo nás pojetí expertky Anne Juren, podle které to funguje tak, že když si něco dokážete představit, stává se to realitou,” říká choreografka, pedagožka a tanečnice Breeanne Saxton z Berlína. Druhé téma Důvěra & Sounáležitost ukazuje tanec nejen jako umělecké dílo, ale i společenský fenomén. Tento pohled zdůrazňuje schopnost tance nejen jako formy sebevyjádření, ale také jako prostředku pro interakci, komunikaci, sdílení a budování vztahů mezi lidmi. “Budeme se zabývat tím, jak současný tanec, který souvisí s dědictvím postmoderního tance a poststrukturalistickým myšlením, integruje somatické přístupy nebo různé umělecké praxe, komunitní praxe a vytváří vztah mezi uměním a společností. Budeme se ptát, jak taneční postupy ukazují nové vztahy, uvědomění, poznání světa, společnosti,  těla i tance samotného,” přibližuje uměnovědkyně Hana Polanská.


 

V pátek 24. května v Přístavu 18600 organizátoři*rky spustí registraci a symposium zahájí umělkyně Tina Hrevušová společnou performativní večeří. V sobotu 25. května dopoledne začne hlavní program v Paláci Akropolis workshopem s Anne Juren, která prostřednictvím anatomie, psychoanalýzy, feministických a queer teorií, poezie a somatických praktik rozšiřuje choreografii směrem k různorodým diskurzům, praktikám a léčbě těla. Následovat bude odpolední panelová diskuze s Anne a týmem Dancetopia. V neděli 26. května se potkáme v klubu Fuchs2. Dopolední workshop povede Maria F. Scaroni, která ve své práci kříží somatiku s kolektivními rituály, kde je tanec prostředkem, který pomáhá obnovit sociální vazby. Na workshop opět naváže stejně jako předchozí den odpolední diskuze s Marií a kolektivem Dancetopia. Program v sobotu i v neděli vyvrcholí večerními představeními umělců*kyň vybraných na základě otevřené výzvy. Z Česka to budou T.I.T.S., MESA a Mind Move, ze Slovenska dorazí Andrea Tušimová a z Německa collective blitzbereit, Guilherme Morais a Dasha Belous & Derin Cankaya. Na rozloučenou otevřou taneční parket DJs FRXXDOM queer clubnights.

 

Za nově vznikající vzdělávací platformou Dancetopia a prvním ročníkem Symposia Dancetopia stojí zapálený a oddaný mezinárodní tým. Choreografka a performerka Alica Minar, poetka a kulturní manažerka Katarína Bakošová, umělkyně a performerka z Brooklynu Neva Guido, tanečník, performer, choreograf a taneční vědec Eduard Adam Orszulik, choreografka, pedagožka a tanečnice z Berlína Breeanne Saxton, uměnovědkyně Hana Polanská a Barbora Etlíková, choreografka, tanečnice a výzkumná pracovnice Anne Juren původem z Francie, žijící ve Vídni a taneční umělkyně a facilitátorka Maria F. Scaroni původem z Itálie, žijící v Berlíně. Dancetopia představuje jedinečnou vzdělávací platformu určenou všem profesionálům*kám z oblasti tance, performance a divadelního umění.

 Vstupenky         

                                                          

 

Karolína Vašíčková

pro Taneční magazín

 

Svatá

Příběh o pravdě a lži s Jiřinou Bohdalovou v hlavní roli

Jiřina Bohdalová v hlavní roli strhujícího dramatu Svatá – příběh o pravdě a lži natočil Jiří Strach

Vitální důchodkyně Olga pořádá besedy a píše knihy o hrůzách stalinistických gulagů. Prezident republiky jí chce dokonce udělit státní vyznamenání. Tato zpráva přitáhne mediální pozornost a hlavní hrdinka musí odpovídat na nepříjemné otázky, a to i od vlastní dcery. Komorní drama o bolavé minulosti i o složitých zákoutích mezilidských vztahů napsal scenárista Marek Epstein pro Jiřinu Bohdalovou. Její dceru hraje Lenka Vlasáková, novinářku pak Pavla Beretová. Film Svatá uvede ČT1 v neděli 19. května ve 20:10.


„Původní název byl Svatá, svatá, svatá, protože děj je o třech ženách, z nichž každá si svým způsobem myslí, že si zaslouží svatozář za to, co dělá. Postupem času se ale stále víc ukazuje, že nic není takové, jaké se na první pohled zdá, že život je příliš složitý na to, aby se daly vynášet jednoduché soudy. A o té nejednoznačnosti života a zkouškách, které si na nás připravuje, je pro mě náš film,“ zamýšlí se kreativní producent ČT Jaroslav Sedláček a režisér Jiří Strach ho doplňuje: „Svatá je dalším z něžných, citlivých, lidských příběhů od scenáristy Marka Epsteina. Tentokrát ještě s bonusem, který je mně osobně velmi blízký, a tím je téma pravdy. Svatá je příběhem o pravdě. O tom, zdali je pravda tou absolutní hodnotou. Václav Havel nás naučil, že pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí. Ale není přece jenom láska ještě výš? Láska dokáže odpouštět. Láska dokáže odpustit i lež. A zároveň může mnoho pravd zabít lásku. O tom jsem přesvědčený.“ 

Jiřina Bohdalová si už v režii Jiřího Stracha a podle scénáře Marka Epsteina zahrála v oceňovaných snímcích Vrásky z lásky a Klec. „Ráda si vybírám své herecké partnery, pokud mi to tedy tvůrci umožní. I u Svaté to tak bylo a do role své filmové dcery jsem chtěla výbornou Lenku Vlasákovou. Herecky si naprosto rozumíme a jsme si i trochu podobné. Do další výrazné ženské role obsadili režisér s producentem Pavlu Beretovou. Neznaly jsme se a velice příjemně mě překvapila. Takže ve filmu Svatá hraje trojice hereček, které jsou sice od sebe věkově vzdálené, ale podle mě jsme do sebe ohromně zapadly,“ říká Jiřina Bohdalová a ke své postavě v novém dramatu dodává: „Olga mi nijak sympatická není, ale mám pro ni pochopení. Musela jsem ji mít ráda, musela jsem si říct, že pro všechno to, co v příběhu vykoná, má svůj důvod. Neměla v životě štěstí na chlapy, na práci, na nic. Tak jednou ke stáru chtěla být šťastná, užitečná. Máme právo ji soudit? To krásné na tomhle dramatu je, že je to film s otazníkem.“

Scénář věnoval před třemi lety Marek Epstein legendární herečce Jiřině Bohdalové k jejímu tehdejšímu životnímu jubileu. Přípravy zabraly téměř dva roky. Štáb Jiřího Stracha film Svatá natáčel loni v srpnu a září. „Přál jsem si najít příběh, ve kterém hraje hlavní roli žena požehnaného věku. Nechtěl jsem banální story žoviální seniorky, protože takových už paní Bohdalová pár sehrála. Hledal jsem příběh zajímavé, silné postavy, která mě bude bavit a iritovat zároveň. A pak jsem byl upozorněn na neuvěřitelné osudy jedné dámy, která se stejně jako naše hrdinka pohybuje na hranici hrdinství a podvodu. Její příběh měl všechny chutě, které jsem hledal a potřeboval,“ vzpomíná Marek Epstein.

scénář: Marek Epstein // dramaturgie: Jaroslav Sedláček // hudba: Michael Kocáb // zvuk: Radim Hladík // střih: Jan Mattlach // kamera: Martin Šec // režie: Jiří Strach // výkonná producentka: Monika Effenbergerová // kreativní producent: Jaroslav Sedláček // hrají: Jiřina Bohdalová, Lenka Vlasáková, Pavla Beretová, Jan Vondráček, Alena Mihulová, Elizaveta Maximová a další

 

Foto: Pavla Černá, Petr Čepela 

Vendula Krejčová, Česká televize 

pro Taneční magazín