Vztah k pohybu jste měla od malička. Toužila jste vždy zabývat se tancem nebo Vám byl blízký jakýkoli pohyb?
„Začínala jsem se sportem, dělala jsem sportovní gymnastiku na vysoké úrovni, trénovala jsem 5x až 6x týdně. Jedním z důležitých momentů byla návštěva hodin baletu, ty probíhaly každou středu, ale úplně klasický balet to nebyl. Dá se spíše hovořit o příjemném pojetí základů baletní techniky, kterou nám předávala Zdena Látalová. Úplně mě oslnilo, jak se dá pracovat s tělem, jak se dá cítit, vést pohyb a bylo to jednoduše něco jiného než gymnastický dril, proto mě to tolik bavilo. V 17-ti letech jsem měla těžký úraz, utrhla jsem se z horní žerdě bradel a spadla jsem mimo duchnu. Když jsem tak ležela v nemocnici, poté co mě dostali z bezvědomí, zvažovala jsem, co asi budu moci dělat. S gymnastikou byl konec, protože ta byla opravdu náročná. Brzy jsem šla za paní Látalovou a ta mi doporučila skupinu scénického tance Jiřího Rebce. Tím jsem začala tančit něco z tehdejšího moderního tance. Základy baletu jsem měla, věnovala jsem se dále grahamovské technice. A ta mě neuvěřitelně bavila. Navázání na cítění vnitřku a vůbec samotné vedení pohybu, to mi úplně proměnilo život a musím říci, že jsem se do tance zakousla úplně stejně jako před tím do gymnastiky. Znovu jsem trénovala asi 5x či 6x týdně při studiu i při práci a byla jsem opravdu šťastná. Vlastně mi to dodalo odvahu hlásit se na Akademii múzických umění.“
Vyrůstala jste ve městě nebo na vesnici? Bylo tehdy dost příležitostí věnovat se tomu, co člověk chtěl nebo byly v té době možnosti omezené?
„Omezené to bylo. Já jsem se narodila v Praze a také jsem zde vyrůstala. Možností tu bylo teoreticky nejvíce, ale pořád se dá hovořit o ‚undergroundu‘. Chodívali jsme potajmu na francouzskou či americkou ambasádu sledovat různé taneční filmy. Samozřejmě ve školách jsme se tím nechlubili a rodiče jsme tím také neděsili. Zkrátka to byl náš zájem, v době tuhých 80. let během komunismu to opravdu nebylo jednoduché.“
Takže v tuto dobu už jste se vydala směrem k modernímu tanci…
„Podvědomě jsem tím směrem šla. Celý život dělám všechno intuitivně, když mě něco přitahuje, jdu za tím. Jsem typ člověka, který pracuje na dvě stě procent, pokud se pro něco rozhodne, nedělám nic napůl a baví mě to. Jinak bych ani nevydržela takovou dobu dělat festival TANEC PRAHA. Asi je to poznání, co dokáže tanec dělat na vlastním těle, prostě mám v sobě i vášeň pro tanec, to je krásné.“
Vznikl zájem o tanec náhodou nebo jste byla ovlivněna tím těžkým úrazem?
‚Byla to náhoda, ale svou roli sehrál i fakt, že se vše stalo najednou.“
Odešla jste v mládí do Francie, proč?
„Já jsem nikdy nechtěla odejít z Čech. Nikdy. Je to možná taková má genetická „vada“. Několikrát mi nabízeli dokonce velmi výhodnou práci v zahraničí a já jsem nechtěla odejít. Můj táta, který pracoval pro UNESCO jako expert, měl s tímto také velké problémy. Stále jezdil a pomáhal v Africe, Kambodži, Číně, byl velice vzdělaný, uměl devět jazyků, měl dvě vysoké školy, ale nikdy nechtěl v zahraničí zůstat. Odjel na půl roku, na rok, ale vždycky se k nám vracel. Měl v sobě takovou zvláštní formu vlastenectví, kterou já neumím popsat, ale mám ji v sobě také. Cítím, že bych měla působit tady v Čechách, tady jsem doma a mám tu své kořeny. Chci věci změnit, pomoci je měnit, zlepšovat, to je pro mě důležité. Vlastně jsem se i přímo podílela na pádu železné opony, byla jsem velmi aktivní. Hned poté jsem šla na Francouzský institut. Vlastně i vášeň pro jazyky mám v sobě po tátovi, francouzštinu jsem studovala od základní školy, také latinu a chvilku španělštinu, zkoušela jsem zabřednout do románských jazyků. V posledním ročníku na AMU jsem byla v té úplně první vlně studentů, které pustili do zahraničí. Jezdila jsem skoro každý měsíc domů, jednou stopem, podruhé autobusem, potřetí v nějakém náklaďáku, vždy jsem se nějak vrátila. Bylo to složité, protože můj otec tragicky zahynul, máma byla už v důchodu, takže já jsem zůstala na všechno úplně sama. Musela jsem se postarat sama o sebe.“
Byla jste i přesto šťastná?
„Ano, šíleně. Byla jsem zamilovaná do Franty Kreuzmanna, kvůli němu jsem stále jezdila tam a zpět, dělala jsem svůj první nezávislý festival a věděla jsem, že chci dělat právě to. Už v roce 1990 jsem dělala tiskovou mluvčí festivalu TANEC PRAHA a věděla jsem, pokud tu práci někdo nevezme za svou, tak všechno skončí. Bylo jasné, že Pražské kulturní středisko jde do likvidace a bylo třeba vymyslet, jak udělat všechno jinak…
Honza Hartmann zakládal Tanec Praha na Pražském kulturním středisku. Pomohl mu velmi výrazně Jiří Kylián, který přesvědčil PKS, že by v Čechách měl být k vidění i tanec současný. Tehdy tu bylo pár skupin jako UNO, Unia nova, dá se říci, že tu bylo několik pokusů o současný tanec. Festival měl přinést inspiraci, motivaci a jiný úhel pohledu. Mně se to nesmírně líbilo, nebyla jsem sice u prvního ročníku v roce 1989, ale v roce 1990 už jsem nechyběla. Pracovala jsem jako „děvče pro všechno“ a uvědomila jsem si, že je třeba festival zachránit, protože to je skvělá šance.“
Do Paříže jsem odjížděla s myšlenkou, že budu studovat a uvidím, co mi to přinese. Ale hlavně budu chystat festival a Paříž je město, kde se děje úplně všechno. Za prvních 7 měsíců v Paříži jsem viděla asi 120 představení, chodila jsem opravdu na všechno, co se dalo a ne všechno jsem v té době byla ochotná „skousnout“. Estetika v Paříži byla úplně jiná, opravdu mi to dělalo problém. Vybrala jsem 5 nebo 6 představení, které jsem pozvala na festival do Čech, který jsem řídila vůbec poprvé.
Přesvědčila jsem tehdejšího primátora i ministra kultury, aby nám umožnili další existenci, tehdy to bylo dosti složité, protože se měnila legislativa. První nezávislý festival jsme dělali pod hlavičkou Divadelní obce a teprve druhý festival v roce 1992 bylo už založeno občanské sdružení Tanec Praha. Prožívali jsme těžké mezidobí, kdy zanikla PKS a Divadelní obec nás vzala ‚pod svá křídla‘. Na tento malér do smrti nezapomenou, protože festival skončil velkým deficitem, který nešel za mnou, ale za Divadelní obcí, bylo to hodně složité, ale ministr nás ‚podržel nad vodou‘. Velmi nám to pomohlo udržet kontinuitu a to bylo opravdu důležité.“
Máte tolik aktivit, funkcí a projektů… Zbývá vůbec nějaký čas věnovat se pohybu? Zacvičíte či zatančíte si?
„Rozhodla jsem se už dávno, už v době, kdy jsem začala dělat festival, že nebudu tančit s ‚profíkama‘.
Tělo samo říká, co může a co nemůže. Jednak v té době byl současný tanec skutečně ‚v plenkách‘ a kdyby nás lidé porovnávali, dočkala bych se reakcí typu: ‚A co nám chce ta Kreuzmannová říkat, vždyť to sama tolik neumí…‘ Je tu takový český zvyk pořád někoho či něco porovnávat. Já přece nejsem člověk, který se ‚cpe‘ na jeviště, jsem člověk, který chtěl umění pomoci…
Celou AMU jsem chodila s volejbalistou, naučila jsem se hrát volejbal, je to vážně super hra a krásně si přitom vyčistíte hlavu. Musíte u toho i přemýšlet a mít nějakou techniku, je to velmi variabilní pohyb, takže jsem zůstala věrná volejbalu až do teď. Hraji ho už asi třicet let, v létě i v zimě, tím si vlastně udržuji fyzickou kondici, což je pro mě skutečně důležité. A v posledních letech ( obzvláště po padesátce) člověk cítí, že potřebuje i něco jiného. Začala jsem chodit na fyzioterapii, mám svoje způsoby a určitá cvičení, kterými se snažím své tělo udržovat. Snažím se každý den udělat aspoň pár cviků, i když mi to moc nejde, zvláště ne v tomto ‚fofru‘.
Nemrzí Vás, že jste přestala tančit?
„Ne. Jsem hodně sebekritická, neměla jsem pocit, že bych zrovna já na divadelních prknech někomu chyběla nebo že bych diváky o něco ochudila. Nemám ambici vystupovat, opravdu mě to bavilo a těšilo, ale úplně mi stačí, když si jdu zatancovat po turnaji na diskotéku nebo když uděláme párty v divadle. Nesmírně ráda tancuji, to mi samozřejmě zůstalo, ale nepotřebuji vystupovat na jevišti.“
Ročně zhlédnete nespočet představení, dokážete odhadnout, kolik představení jste za život mohla vidět?
„Určitě více než 5 tisíc.“
Oslovilo či nadchlo Vás nějaké představení natolik, že Vás ovlivnilo v dalším životě? Změnilo třeba něco ve Vás nebo celkově i Váš pohled na tanec?
„Určitě. Asi první, kdo úplně změnil můj pohled na současný tanec, byl Ohad Naharin. Hned. Bylo to na počátku 90. let. Díky Ženevskému baletu jsem Ohada Naharina mohla předvést několikrát po sobě na našem festivalu. On byl pro mě úplný fenomén, zjevení. Jsem šťastná, že se nám vloni podařilo po více než 25 letech dovézt jeho hlavní soubor Batsheva Dance Company, protože do té doby jsme tu měli jen jeho juniorský soubor s jiným repertoárem. Určitě mohu říct, že Ohad změnil můj pohled na tanec. On dokáže pracovat s technicky skvěle vybavenými tanečníky, ale zároveň dokáže podtrhnout jejich osobnost. U něho jsou opravdu tak silné individuality. Najednou vidíte, že mezi tělem a hlavou je dokonalá souhra a cítění, jeho dílo je něco mezi meditací a tancem. Myslím si, že způsob, jakým jeho soubor pracuje, je extrémně zajímavý a silně poutavý. Ohad vyvinul nový pohybový slovník a mě to skutečně baví.“
Jenom on sám si vytvořil tento pohybový slovník?
„Ano, jenom on sám a tvořil ho léta. Pojmenoval ho gaga styl. Dnes Ohad nedá licenci hned tak někomu. Velmi si své dílo hlídá.
Po tomto nadšení pro způsob práce s pohybem, který ve mně vyvolal Ohad, druhý člověk, který mě úplně vykolejil, byl Lloyd Newson. Okamžitě jsem ho pozvala do Prahy, to byl rok 1995 a byl to obrovský úspěch. Jeho představení úplně zarezonovalo nejen ve mně, ale v divácích všeobecně. Tehdy bylo velmi , velmi odvážné, Lloyd se vůbec nebál takových složitých a tehdy velmi provokativních témat, jako bylo např. chování homosexuálů. Jeho dílo mě na dlouho oslovilo, pokud jde o fyzické divadlo, pochopila jsem, kam až se může jít a jak silná témata umí tanec vypovídat. Vlastně mě toto představení pomohlo vnímat druhou stránku toho, co tanec a tělo umí. Nechci říct, že by mi vadila abstrakce, naopak, já ji mám moc ráda…, ale ta díla, která jdou ještě po tématech, mají pro mě vyšší stupeň. Velmi mě to baví. Představení nemusí být narativní, to ráda nemám. Asi proto, že celou dobu, co jsem studovala AMU, museli jsme všechna libreta převyprávět a klišé všech těch gest a věcí, které patří k určitému stylu klasického baletu, mě vlastně nudí, protože jsou předvídatelná. Nic už vás nepřekvapí, zatímco u současného tance se vždy těším, až mě zase něco překvapí. Ale ani toho není moc.“
Je to důvod, proč jste toužila přivézt do Čech něco nového než předvídatelné baletní umění?
„Ano. Ale ne úplně. Já si hluboce vážím klasických tanečníků, vím, co je to za dřinu, nemám s klasikou sebemenší problém, ale mě už to prostě přestalo bavit. Myslím si, že tohle se stalo i proslulému Baryshnikovi. Dostal se na absolutní vrchol, dokázal tančit velká díla s takovým nadhledem…, ale poté se přece jen dal cestou moderny. Chtěl jít jinam, chtěl překročit hranice opakovaného klišé.“
Máte rozsáhlý přehled a dostatek zkušeností. Jak si my Češi stojíme ve světě? Máme více či méně citu, lepší či horší techniku?
„Všechno se moc a moc změnilo za posledních dvacet let, v této oblasti nastal neuvěřitelný skok, ale pozitivní. Vzpomínám si, jak jsem v 90. letech pozvala na festival Moniku Rebcovou. Bylo to takové malinké světélko na české taneční mapě, dále se čekalo na další generaci. Poté přišli první absolventi ‚Duncanu‘, kteří měli velmi zásadní význam. Petra Hauerová je nezapomenutelná ve své době, když byla na vrcholu kariéry interpretační i tvůrčí. První vstoupila do experimentů s technologiemi, přinesla úplně nové pohledy a po ní už začali ‚dankenisti‘ víc a víc přinášet tyto nové prvky. Mám velmi kritický pohled na to, jak se na AMU učí choreografie. Myslím, že výuka zůstala někde v minulém století. Říkám na rovinu, že tohle není vůbec dobré. Chybí tam impuls zahraničních pedagogů a osobností, které vás můžou opravdu inspirovat a posunout někam jinam. Šance určitě jsou, já si myslím, že u nás hraje roli spíše lenost studentů. Je také nutný větší zájem o výjezdy do zahraničí. Například ‚Erasmus‘ nabízí takové možnosti… Co bych za to dala já, kdybych byla mladá. Mohla bych si odjet studovat na celý semestr do zahraniční školy! Je to skvělé a otevře vám to oči . Já jsem sice ze Sorbonny odešla na Paris VIII, ale studium mi otevřelo pohled na tanec a to je velice důležité. Vím, že český tanec má jeden hlavní neduh – je často uzavřen sám do sebe. Lidé rádi dělají v týmu spolupracovníků, se kterými jsou zvyklí dělat a takhle jim to vyhovuje. Málokdo, neříkám, že nikdo, málokdo se snaží vyjít z této jistoty a ukročit někam trošku stranou. To je z mého pohledu asi ten největší neduh. Ale jinak máme skvělé a talentované tanečníky, každý rok se zlepšujeme a máme také čím dál lepší light design.
Důležitá je i výtvarná stránka. V Čechách se dosti podceňují kostýmy a scénografie. Je to samozřejmě otázka financí, ale mnohdy si povzdechu: „Ach, ty tepláky, už zase ty tepláky!“ To je opravdu špatně a podceňovat se to nesmí. Pokud jde o choreografii, to je těžké. Nemohu říct, že by nám tady vyrostla skutečně silná choreografická osobnost, před kterou bychom všichni smekli, ale určitě udělala kus práce Lenka Vagnerová, velký skok udělali VerTeDance a celkově velmi prospěla českému tanci práce s divadelními režiséry. Tento trend potvrzuje, že taneční divadlo má něco do sebe. Např. Petr Boháč je divadelní režisér, Jiří Havelka také, Viliam Dočolomanský a mnozí další přichází z divadelního světa, kde jsou obrovská klišé a stereotypy, které už také nemusí každého bavit. Tito lidé se najedou našli ve světě tanečního divadla. A já cítím, že tohle je velmi zdravé, líbí se to nejen mně, ale má to i velký ohlas v Evropě.
Porovnám-li českou taneční scénu se zahraničím, v rámci Evropy si vede čím dál tím lépe, opravdu. Ale chybí jí také zázemí, aby někdo, jako třeba Lenka Vagnerová, mohl dělat větší produkce. Všichni zůstávají u menších performancí, jenom VerTeDance a Farma v jeskyni si dovolí jít do větších inscenací. Těší mě, že „Farma v jeskyni“ letos vyhrála cenu, protože ta dokazuje, že se Viliamovi Dočolomanskému podařilo za ta léta držet vysoký standard komplexní inscenace. Jeho dílo není „sólo, duet či trio a navíc nemám!“ Ne, on jde do toho prostě naplno se všemi riziky‘.
Jak český divák vnímá taneční divadlo? Ocení je vůbec dostatečně?
„Nemůžeme čekat, že po padesáti letech izolace od všeho současného umění, tady budeme mít během dvaceti let diváckou obec. Takovou, jaká je třeba v Londýně nebo v Paříži. To je nereálné. Vnímám naši současnou situaci v kontextu historického vývoje. Za první republiky jsme měli silné hnutí modernistek, bosonožek. Díky Jarmile Kröschlové, Rosálii Chládkové, která odešla do Rakouska, ale i dalším, zde už také nazrávala česká současná taneční scéna vedle oficiálního trendu současného divadla. To všechno bylo uměle přerušeno v roce 1948 a od té doby až do roku 1989 profesionální současný tanec neexistoval.“
Proč myslíte, že za minulého režimu nebyl současný tanec vítaný?
„Komunisté nechtěli klást důraz na individualitu.
Vyhovovala jim ruská baletní škola, maximálně tak ještě podpořili folklor. Ale nic mezi tím. Současné umění jako celek je hodně individualistické a přináší různé názory a úhly pohledu. Určitě je tedy příznačné, že až v roce 1989 se začala dosti vyvíjet profesionální scéna. Ještě do druhé poloviny devadesátých let se nad ní ‚ohrnoval nos‘, říkalo se: „To jsou ti amatéři!“ Přežíval tu názor z komunistického období. Ale tito umělci nejsou žádní amatéři, to jsou velcí profesionálové. Než se vůbec podařilo dosáhnout nějakého uznání a respektu k současnému tanci, trvalo to dlouho. Ale jsem ráda, že se ho vůbec podařilo dosáhnout a my jsme tomu pomohli tím, že jsme sem vlastně vozili příklady špičkového současného umění. Až v roce 2004 Ministerstvo kultury otevřelo samostatný grantový program. Dá se říct, že teprve posledních deset let existují jakési podmínky pro rozvoj současného tance.“
V Čechách je určitě populární fotbal a hokej, ale o tanci se vždy mluvilo jako o menšinovém či okrajovém umění. Jsou Češi ochotni financovat taneční umění?
„Tanec samozřejmě u nás není žádný ‚main stream‘. Ano, s oblibou je nazýván okrajové umění. Zrovna nedávno mi jedna mluvčí z Lublaně tvrdila, že u nich všichni chtějí tančit, všichni chodí na současný tanec a strašně je to baví. Já bych to tak úplně neidealizovala. V Lublani jsem párkrát byla a vím, že to není úplně pravda. Ale možná takové otevření se veřejnosti můžeme podpořit ještě víc. V PONCI se o to opravdu snažíme, otevřeli jsme řadu tančíren a děláme otevřené workshopy pro děti, seniory, mezigenerační workshopy…., všechno zve veřejnost, aby se nebála a vyzkoušela si tanec, řeč těla je přenosná na každého. Ale přesto naším hlavním posláním zůstává podporovat současné profesionální umění.“
Mám dojem, že je i dost těch, kteří chtějí tančit. Mnozí soutěží a touží vyhrávat…..
„Tohle povrchní, komerční pseudoumění nemám na mysli. Míním to, co si člověk může zažít sám na sobě. Nemusí exhibovat, to je spíše sport.“
Jestli-že ročně vidíte tolik představení, nedochází po těch letech k syndromu vyhoření, může člověk ještě být z něčeho nadšený?
„No, je to ve vlnách. Nejhorší syndrom vyhoření jsem prožila v roce 2006 a 2007. Tehdy jsem předala celý Tanec Praha mladší generaci a dopadlo to bohužel tak, že město Praha škrtlo v roce 2008 skoroveškerou podporu. Tahle ‚pomsta politiků‘ je něco, co se v demokracii nemá stát. Samozřejmě, ten tým, kterému jsem Tanec Praha předala, rezignoval. Je těžké najít si nástupce. Ale teď mám skvělý tým lidí, které práce baví, právě tito lidé mi pomohli překonat syndrom vyhoření. Když jsem se v roce 2008 vrátila do vedení Tance Praha, přemýšlela jsem, jestli na to ještě mám. Ale dělala jsem dva roky poradkyni ministra kultury, to bylo opravdu nad lidské síly, protože není velký zájem ze strany resortu, aby se něco zásadně proměnilo, takže jsem si oddychla, že jdu dělat to, co mě baví a v čem se cítím dobře.“
Přivážíte do Čech projekty podle vkusu diváka, podle svého vkusu, nebo se tu snoubí obojí?
„Musím o tom díle být přesvědčená. Potřebuji, aby mě představení oslovilo, téměř vše řeším intuicí, přestože jsem racionální člověk. A řekněme si to upřímně – profesionál pozná kvalitu.
Pozná ji i divák, samozřejmě, ale někdy se nechá ošálit věcmi, o kterých my profesionálové víme, že jsou příliš laciné. Já jsem těch představení viděla za život opravdu hodně, nečekám, že to bude mít ten a ten atribut, ale chodím na představení a přeji si, aby mě někdo překvapil, aby mě něčím nadchnul. Rozumím si v tomto se spoluředitelkou Markétou Perroud, protože máme podobné cítění a není to náhodou. Ona žila v zahraničí a já zase 25 let jezdím po světě, proto se nám hodně věcí schází. Dokážeme si říci, v kterém poli tance se právě nacházíme, od abstrakce, až po ta díla, která jdou do hloubky a nesou silná aktuální témata, umíme si přesně definovat, proč je to či ono dobré a proč si za tím stojíme. Je to těžké. U řady věcí vidíte, že obsahují určitý punc kvality, ale je to lepší průměr, mírný nadstandard, který ničím nevybočí. My se snažíme dovézt to, co aspoň trošku vybočí. Myslím si, že příští ročník bude opět zajímavý, protože se zabýváme už druhým rokem kontexty různých kontinentů. Chceme divákům přiblížit, co představuje tanec pro Afričana, pro Brazilce, pro Korejku.
Když se nám všechno podaří tak, jak si přejeme, představíme příští rok v Čechách Koreu, Latinskou Ameriku i Afriku.“
Máte obrovskou výdrž. Mohl by Vaši funkci vykonávat člověk, který nemá kondičku či bývá unavený?
„To by asi nezvládl“…
Jednou jsem vysvětlovala všechny aktivity, které Tanec Praha dělá a kolegové se mě ptali, co bude až nebudu? Musím říci, že si vychovávám nástupce, aktivity se přeci dají rozčlenit. Jeden člověk může řídit divadlo, jeden festival, jiný platformu…. Musím ještě chvíli vydržet….“
Kde získáváte energii na všechny aktivity?
„Jsem hyperaktivní od malinka, šíleně hyperaktivní. A současně mám i ten pověstný „tah na branku“, ale vůbec tu nejde o ambice. Nepotřebuji být vidět, mám jen potřebu tvořit. Kdysi se něco ve mně zlomilo po smrti táty. Snažila jsem se redefinovat, co vlastně v životě chci. Bylo mi tehdy 21 let, pracovala jsem v Čedoku, studovala jsem dálkově Vysokou školu ekonomickou, která mě bytostně nebavila a rozhodla jsem se, že půjdu dělat přijímačky na AMU. V té době jsem pochopila, co chci dělat a čemu se chci plně věnovat. Baví mě pomáhat a sdílet zážitky. Vlastně mě uspokojuje, když vidím, že to, co dělám, někomu pomůže, ať už je to umělec, nebo nadšené publikum, či je to otevírání nových cest v umění. Neříkám, že bych musela odjet do Afriky a začít tam učit, to asi ne, tahle povaha nejsem. Ale těší mě posouvat věci dál a to mi stačí. Ráda jezdím do zemí, kde není umění tak vyspělé. Povzbuzuji je, aby se nebáli nezávislé tvorby a šířili osvětu dál.“
Nezlákala by Vás kariéra politika?
„Ne, určitě ne. Je to oběť, odejít z takhle vysoké profesionální pozice do politiky.“
Práce Vám vlastně zničila i partnerství. Kdybyste to všechno věděla předem, zvolila byste si svou cestu jinak? Upřednostnila byste rodinu?
„Já bych asi nebyla šťastná, kdybych pouze upřednostnila rodinu. Nejsem ten typ. Hodně jsem se věnovala svým dětem, úplně maximálně. Už jen tím, že jsem s nimi zůstala sama. V kultuře nejsou žádné velké peníze, musela jsem se hodně „ohánět“. Dá se ale říct, že jsem jim věnovala více než 17 let svého života. Ne tím, že bych s nimi byla dennodenně. Spíše tím, že jsem je zabezpečila, snažila jsem se jít jim vzorem. Nechtěla jsem, aby trpěly tím, že mají jenom matku, protože táta odešel se vším všudy, aniž by platil alimenty. Pro mě to nebylo úplně lehké. Dnes chybí mužský vzor mému ‚pubertálnímu‘ synovi a nemůžu to změnit. Rozhodně si ale nemyslím, že kdybych se vzdala Tance Praha a věnovala se rodině, tak bych žila lepší život.“
I kdybyste byla o své lásce přesvědčená, že je to ta pravá, tak byste ji neupřednostnila?
„Takovou možnost jsem také měla. Po prvním rozvodu jsem měla nádherný tříletý vztah. V podstatě jsme neměli žádný problém mezi sebou a byl to nejhezčí vztah mého života. Ale partner nebyl Čech a já jsem nebyla ochotná odstěhovat se do ciziny a žít s ním. Cítila jsem, že moje role je tady. Všeobecně se očekává, že žena půjde za mužem a já ta povaha nejsem. Já to v sobě nemám. Takže jsem vztah ukončila, jsme do teď skvělí přátelé, hrozně rádi se vidíme, ukončila jsem náš vztah možná ke své vlastní smůle.“
Stačila dětem tato pozornost, nebo si mámu neužily tak, jako ostatní děti? Necítí lítost?
„Na to nikdo nemáme odpověď, co je akorát. Moje děti vědí, že v období festivalu prostě nejsem včetně období před festivalem. Když přijde léto, tak pro ně udělám ‚první poslední‘. Jestliže s nimi jednou jsem, tak jsem s nimi intenzívně. Jak dnes samy říkají, někdy až moc. Ted už jim dávám volbu, zda se mnou chtějí či nechtějí někam jet. Kdysi jsem je všude brala s sebou, tím jsem byla známá po celé Evropě.“
Dokážete vůbec odpočívat? Jakou formu odpočinku volíte?
„Nejvíce relaxuji sportem. Potřebuji aktivní odpočinek. Dost pracuji na počítači, přemýšlím, píšu, sleduji videa, sedím v divadle, takže to všechno potřebuji vykompenzovat pohybem. Mám svá oblíbená místa v Pošumaví a na Šumavě a tam jsem docela líná… Zavřu se uprostřed lesa, udělám si oheň, dívám se na koně, na louce se pasou srnky a mně je nanejvýš dobře. Vyčistím si hlavu. Šumava je pro mě úplně to nejkrásnější místo a jsem za něj vděčná. Mám tam maličkatý domeček, ale je uprostřed přírody, tam je pro mě asi největší odpočinek. Miluji i moře, jezdila jsem na lodi a na jachtu, moře mě opravdu baví. Prakticky nikdy ale nejezdím na zájezdy. Vezmu si auto a jedeme. Zůstáváme tam, kde se nám líbí, nebo kde máme nějaké kamarády. Miluji absolutní svobodu. Rozhodnu se, kdy a kam popojedu. Jsem schopná vyjet si po celé Evropě, najít si, kam pojedu druhý den a vůbec nic neřeším dopředu.“
Dostala jste Řád francouzského rytíře. Nemáte v sobě trošku lítost, že Vás neocenily Čechy, ale jiný stát? Dokážou Vás Češi vůbec ocenit?
„Mám pocit, že to je fenomén České republiky – ‚jakmile má někdo úspěch v zahraničí, je tady ticho a raději se moc neukazujte!‘ Ale nechci to přehánět, tady snad ani nejsou žádná taková uznání. Jsem přesvědčená, že vnímání Tance Praha a PONCE je čím dále lepší. Třeba nějaké ocenění přijde za sto let.“
Neumím si zdůvodnit, proč je žena rytíř…
„Já vlastně také ne. Jsme tam jen tři ženy.“
Potěšilo Vás toto uznání, nebo nic takového ke své spokojenosti nepotřebujete?
„Bylo to milé, nesmírně si toho vážím. Součástí tohoto řádu je, že se schází společnost rytířů a legionářů. Na ambasádě tehdy proběhla krásná akce.“
Cením si zejména toho, že potkávám opravdu silné osobnosti. Např. lékařské kapacity, třeba i bývalé politiky, kteří udělali něco zásadního, je to jednoduše milá, hezká, malá společnost, z České republiky je nás málo. Je to pro mě velká pocta, že se vůbec dostanu do takové společnosti. Pan velvyslanec vždy udělá jednou za dva či tři roky akci, která je věnovaná výhradně legionářům a rytířům za jejich zásluhy. Je to pro mě jako nové nadechnutí.“
Děkujeme za rozhovor
Eva Smolíková
Foto: Eva Smolíková, archiv Tanec Praha
