„West Side Story“ – Taneční magazín

Rozhovor s bývalým sólistou ND v Praze Alexandrem Katsapovem

„Tanec je pro mě součástí života. Ale kdybych žil znovu, možná bych zkusil něco jiného“

Od roku 1997, kdy přijal nabídku od tehdejšího šéfa baletu ND v Praze Vlastimila Harapese, si postupně zatančil na naší první scéně téměř celý klasický repertoár a stal se jedním z nejvýraznějších tanečníků své generace a za své výkony obdržel několik ocenění. Po skončení taneční kariéry se stal baletním mistrem, a kromě toho se Alexandre Katsapov věnuje fotografování a jak sám přiznává, nejraději fotí lidi a okamžiky, které mají atmosféru.

Alexandre Katsapov v inscenaci Brel – Vysockij – Kryl- Sólo pro tři – foto Pavel Hejný

K baletu jste se dostal jako malý kluk, a to vlastně díky mamince, která chtěla být baletkou, ale nevyšlo jí to. Tak to zkusila s Vámi a přivedla Vás k baletu. Jak vzpomínáte na svá dětská léta? Jaký jste byl kluk a co Vás ještě bavilo?

„Moje dětství bylo hodně naplněné pohybem a hudbou. Maminka si sama přála být baletkou, ano, je to tak, a když to nevyšlo, zkusila to se mnou. Od pěti let jsem chodil do baletní přípravky, ale kromě toho jsem dělal i gymnastiku a hrál na klavír. Byl jsem živé dítě, které mělo rádo pohyb, a vedle baletu mě bavilo sportovat a objevovat nové věci. Nikdo tehdy netušil, že se balet stane mou celoživotní cestou.“

Alexandre Katsapov s Adélou Pollertovou v baletu Zlatovláska – foto Roman Sejkot

V rodném Petrohradě jste vystudoval Baletní akademii Agrippiny Vaganové. Po škole jste v roce 1993 získal angažmá na pozici sólisty ve Státním akademickém divadle Modesta Petroviče Musorgského. A během tří let jste si zatančil Alberta v Giselle, Prince v Louskáčkovi nebo Romea i Merkucia v Romeovi a Julii, Jamese v La Sylphidě nebo titulní roli v Petruškovi. Jak na své začátky vzpomínáte? Bylo Vám devatenáct let a stal jste se sólistou.

„Bylo to velmi intenzivní období. Najednou jsem stál na jevišti v hlavních rolích, které jsou snem každého tanečníka – Albert, Romeo, James, Petruška. Byla to obrovská zodpovědnost, ale také radost. Zpětně vidím, že to byla velká škola – nejen po stránce technické, ale i lidské, protože jsem se učil obstát v konkurenci a hledat vlastní cestu.“

Alexandre Katsapov jako Valmont – foto Martin Divíšek

Pak Vaše pracovní cesta vedla do Prahy, když jste přijal nabídku od tehdejšího šéfa baletu Národního divadla Vlastimila Harapese a v roce 1997 jste se stal členem souboru. A brzy také sólistou. A na naší první scéně jste si zatančil řadu krásných rolí a stal se jedním z nejvýraznějších tanečníků své generace. Splnil jste si své taneční sny? Máte nějakou oblíbenou roli?

„Do Prahy jsem přišel díky nabídce Vlastimila Harapese, ano, bylo to zásadní rozhodnutí. Postupně jsem zde dostal možnost tančit téměř celý klasický repertoár. Nejbližší mi vždy byly role, které vyžadovaly i hereckou složku – třeba Ivan Hrozný, Valmont nebo postavy z děl Petra Zusky. Z posledních rolí jsem měl velkou radost z matky Simone v Marné opatrnosti nebo krále Petra v Leonce a Lena. Taneční sny se mi splnily – a možná i více, než jsem si, kdy představoval.“

Alexandre Katsapov jako Petruchio ve Zkrocení zlé ženy – foto Roman Sejkot

S aktivní taneční kariérou jste se před časem rozloučil a ve Zlaté kapličce působíte na pozici baletního mistra. A co choreografie, zkusil jste si ji také? Vy sám jste spolupracoval s Jiřím Kyliánem (Petit Mort, Sinfonietta, Dítě a kouzla, Polní mše, Návrat do neznámé země), Matsem Ekem (Carmen), Petrem Zuskou (Sólo pro tři: Brel – Vysockij – Kryl, Déjà vu), Liborem Vaculíkem (Romeo a Julie, Ivan Hrozný, Lucrezia Borgia, Valmont) nebo Ivanem Cavallarim (Zkrocení zlé ženy).

„Nikdy jsem neměl choreografické ambice, ale vždycky jsem rád a velmi jsem oceňoval, když vznikala nová choreografie. Byla to těsná spolupráce s choreografem – někdy se tvořilo přímo na mě, jindy na alternaci, ale vždy šlo o kontakt s živým tvůrcem, který něco nového přináší. To pro mě bylo zásadní a velmi inspirativní a vždy jsem se na takovou spolupráci těšil.“

Alexandre Katsapov jako Petruchio ve Zkrocení zlé ženy – foto Roman Sejkot

Vaše taneční umění Vám vyneslo několik ocenění jako je Philip Morris Ballet Flower Award pro nejlepšího baletního umělce, Cenu Thálie za titulní roli v baletu Ivan Hrozný, Cenu Divadelních novin za svůj výkon v představení Brel – Vysockij – Kryl / Sólo pro tři. Role Petruchia ve Zkrocení zlé ženy Vám vynesla nominaci na Cenu Thálie a v širší nominaci na Thálii jste se ocitl díky roli Jamese v La Sylphide a von Rothbarta v Labutím jezeře. A role Valmonta Vám vynesla Cenu Opery Plus. Co to pro Vás znamená?

„Ceny mě samozřejmě potěšily – Cenu Thálie, Philip Morris Ballet Flower Award, Cenu Divadelních novin i další nominace. Vážím si jich, protože jsou odrazem toho, že má práce měla smysl. Ale největší ocenění je pro mě pocit, když představení opravdu „žije“ a spojí se jeviště s publikem. To je chvíle, kdy tanečník ví, že dělá správně to, co dělá.“

Alexandre Katsapov jako Onegin s Ivannou Illyenko – foto Anna Rasmussen

Hodně se věnujete focení, o kterém jste jednou řekl: „Focení beru spíše jako koníček, ve kterém jsem našel sám sebe.“ Fotil jste také pro časopisy Harper´s Bazaar a Esprit. S Máriem Bakušem, se kterým tvoříte umělecké duo The Queens, jste nafotil kalendář baletu ND na rok 2017. Co Vás přivedlo k fotografování?

„Fotografie mě přitahovala už dlouho, ale intenzivněji jsem se jí začal věnovat až během kariéry. Je to jiný způsob vyjádření – pohyb, kompozice a emoce, které znám z tance, mohu zachytit objektivem. Nejraději fotím lidi a okamžiky, které mají atmosféru. Spolu s Máriem Bakušem tvoříme umělecké duo The Queens. Pod touto značkou jsme realizovali nejen kalendář baletu Národního divadla na rok 2017, ale také řadu plakátů a vizuálů pro operu a balet Divadla J. K. Tyla v Plzni, balet v Olomouci, Pražský komorní balet, Národní divadlo v Praze, Pražskou taneční konzervatoř a mnoho dalších projektů.“

Alexandre Katsapov a R. Fišarová v Lucrezii Borgii – foto Roman Sejko

Co Vám dalo a jak Vás obohatilo a ovlivnilo focení tanečního dokumentárního projektu Zdenka Prokeše West Side Story ve věznici (2024), díky kterému jste navštívil dokonce třikrát mužskou věznici v Příbrami a dva dny jste strávil v ženské věznici ve Světlé nad Sázavou?

„Byla to silná zkušenost. Vstoupit s tancem a uměním do prostředí, kde lidé žijí úplně jiný život, je konfrontace, která člověka hodně obohatí. Viděl jsem, že i tam tanec může mít smysl a otevřít cestu k lidskosti a emocím.“

Alexandre Katsapov a P. Hrubesová v Lucrezii Borgii – foto Roman Sejkot

Máte za sebou úspěšnou dráhu baletního tanečníka. Teď jste baletním mistrem. Čím je pro Vás tanec dnes? Kdybyste byl znovu ten malý kluk, vydal byste se stejnou cestou?

„Tanec pro mě zůstává součástí života. Už ho nežiji na jevišti, ale předávám dál jako baletní mistr. Co se týče otázky, zda bych se dnes vydal stejnou cestou, je to těžké říct. Když se dívám zpětně na svou zkušenost, nevím, jestli bych touto cestou šel znovu. Byla sice obohacující a dala mi spoustu možností, ale kdybych měl dnes volit, pravděpodobně bych šel jinam a zkusil něco úplně jiného.“

Alexandre Katsapov – foto Pavel Hejny

A co volný čas, jak jej rád? Co Vám říká slůvko relax?

„Relax, to je pro mě trochu jiné slovo než si mnoho lidí představuje. Nepředstavuje jen ležení na gauči nebo pobyt ve wellness – pro mě je to spíš aktivní výzva. Může to být jízda na kole s kamarádem několik dní, putování po cestách, duchovní cesta, nebo výlet do Asie, pěší turistika či pobyt někde v přírodě. To je pro mě relax „v uvozovkách“. Stejně tak si užívám chvíle s přítelkyní, kdy se jen procházíme a nic neděláme – je to pro mě cenný čas, protože ona je zaneprázdněná prací v divadle a těch chvil je málo.“

Aalexandre Katsapov s Nikolou Márovou – Raymonda – foto Diana Zehetner

Děkujeme za rozhovor

Alexandre Katsapov

Narodil se 23. dubna 1975 v Petrohradě, kde vystudoval Baletní akademii Agrippiny Vaganové.

V letech 1993–1996 byl ve Státním akademickém divadle Modesta Petroviče Musorgského.

Od roku 1997 je v baletu Národního divadla v Praze, kde byl roku 2003 jmenován prvním sólistou. V ND ztvárnil téměř všechny role klasického a romantického repertoáru a uplatňoval se také v titulech moderního a současného tance.

Po skončení taneční kariéry v ND působí jako baletní mistr.

Věnuje se fotografování.

Jeho první manželskou byla japonská tanečnice Keiko Sakamoto.

Z druhého manželství s baletkou Nikolou Márovou má syna Maxima.

Foto: Roman Sejkot, Martin Divišek, Pavel Hejný, Diana Zehetner

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

JJ/75

Překlady Jiřího Joska ve Studiu Hrdinů

Pražské divadlo Studio Hrdinů pořádá společně s Nakladatelstvím Romeo vzpomínkový večer na překladatele Jiřího Joska u příležitosti jeho nedožitých 75. narozenin. 31. března od 19:00 zhmotní Joskovo dílo na jevišti Studia Hrdinů výstupy Karin Bílíkové, Jakuba Gottwalda, Fedira Kise, Davida Prachaře, Přemysla Ruta, Pavlíny Štorkové a dalších.

Jiří Josek byl významný český překladatel, nakladatel, pedagog, režisér a shakespearolog. Jeho překlady Shakespearova díla jsou dodnes mimořádně aktuální, srozumitelné a plynulé, proto jsou častou volbou českých divadelních scén. V posledních letech pracovalo s jeho překladem například Národní divadlo, Divadlo na Vinohradech, Divadlo ABC, Divadlo Petra Bezruče a mnoho dalších. „Prosím vás, říkejte tu řeč tak, jak jsem vám ji přečet. Aby vám jenom klouzala po jazyku,” zní
v Joskově překladu Shakespearova Hamleta.

Komponovaný večer s názvem JJ/75 bude koláží textů Jiřího Joska v podání českých herců a hereček. Scénické čtení bude proloženo hudebním výstupem Přemysla Ruta, několika projekcemi
a debatou, jíž bude provázet překladatel a dramaturg Michal Zahálka. Večer režíruje umělecký ředitel Studia Hrdinů Jan Horák.

„S Jiřím Joskem jsem se osobně nesetkal, jen s pestrou škálou jeho překladatelské práce. Při přípravě tohoto večera se mi potvrdilo, jakou osobností byl a pro jak velké množství lidí byl a bude nezapomenutelný,” říká Jan Horák.

JIŘÍ JOSEK byl významný český překladatel z angličtiny, redaktor, editor, knižní nakladatel, divadelní režisér a pedagog. Přeložil třicet čtyři Shakespearových her a Sonety. Věnoval se i tvorbě jiných anglicky píšících dramatiků, za všechny jmenujme Edwarda Albeeho, Tracyho Lettse či Neila Simona. K jeho nejznámějším prozaickým překladům patří dnes již kultovní tituly jako Tracyho tygr od Williama Saroyana, Na cestě od Jacka Kerouaca nebo Ragtime E. L. Doctorowa. Překládal také poezii.
O neskutečně širokém záběru jeho práce svědčí i to, že přeložil na dvě desítky muzikálů, včetně Funny Girl, West Side Story, Vlasů nebo Flashdance. Roku 1999 založil Nakladatelství Romeo, kde v dvojjazyčných edicích vydával především své překlady Shakespearových her. V roce 2007 byl jmenován docentem na DAMU. Ve své habilitační práci Na cestě k Shakespearovi se věnoval srovnávání českých překladů Shakespearových dramat. Za překlady získal řadu ocenění, z nichž si zvláště vážil Ceny Josefa Jungmanna za překlad Hamleta, kterou mu Obec překladatelů udělila v roce 2000.

Vstupenky v různých cenových kategoriích si můžete zakoupit na platformě GoOut.

Pavlína Drnková

pro Taneční magazín

StarDance předčilo očekávání!

Šestý večer ve StarDance 2024

StarDance se přehouplo do své druhé poloviny, párů ubývá, emocí přibývá

I 6. kolo soutěže bylo velmi napínavé. Tradičně vystoupili všechny páry a byl tu i taneční souboj dvou skupin. Nakonec zvítězil tým modrých.

Tančil se jive, valčík a tango

Nejen od poroty, ale i od diváků dostali nejmenší podporu Jana Paulová a Robin Ondráček a tím se tento večer stal jejich posledním. Jana se rozloučila slovy: „Vzniklo přátelství, o kterém se mi ani nesnilo, děkuju a doufám, že se budeme potkávat dál. Robin Ondráček souhlasil a dodal: „Tímhle to rozhodně nekončí.“ Potvrdilo se tedy pravidlo, že tanečníci se obvykle po StarDance neloučí.

Zeptali jsme se…

Jana Paulová a Robin Ondráček

TM: Jani, Vy jste toho v životě vyzkoušela hodně, lezení, cestování, skoky padákem, teď tanec. Splnilo StarDance Vaše očekávání?

Jana: „Předčilo to moje očekávání, já jsem do toho původně šla, abych zhubla a dostala své tělo do kondice a vůbec mě nenapadlo, že to bude takhle zábavný mejdan, tak dlouhý, s tak skvělými lidmi.“

TM: Jakou jste měla kondičku? Stačila Vám energie nebo už scházela? Cítila jste dnes spíše úlevu, že námaha už končí?

Jana: „Ne, necítila jsem úlevu, chtěla jsem si to prožít, zkusit si ty další tance a ještě si to tak projít dál, ale já všechno beru tak, že se děje přesně to, jak to má být. Tím, že to dnes skončilo, tak to skončilo a je to tak správně.“

TM: Robine, je nějaký tanec, který jste chtěli ještě zkusit? Mrzí Vás to?

Robin: „Myslím, že rumbu. Mrzí, to je takové „blbé“ slovo, já všechno přijímám tak, jak to přichází, takže teď s tím nic nenaděláme. Rádi bychom, ale nějaké velké mrzení necítíme ani jeden, to ne.“

TM: Vy jste se soutěží dost „prosmáli“, že?

Robin: „Ano, přesně. A to je právě nejvíc.“

TM: Jani, co byl nejsilnější zážitek?

Jana: „To se dá těžko říct. Každý ten večer, přímé přenosy, to jsou vždy silné zážitky, protože jde člověk s kůží na trh.“

TM: Cítila jste strach?

Jana: „Strach není to pravé slovo. Ale, zkrátka, něco se učíte, chcete to ukázat co nejlépe a máte na to jen jeden pokus. Nemůžete říct: ‚Ale já to umím líp‘. To nejde, je to taková zvláštní disciplína, ale právě v tom je kouzlo toho večera.“

Děkujeme a ať se daří

Oskar Hes a Kateřina Bartuněk Hrstková

Otvírákem večera byl Oskar Hes a Kateřina Bartuněk Hrstková. Oba jsou nadmíru šikovní a porota je pěkně náročná. Co na to divák? Nechá je dojít do finále? Odlehčené kroky a energie. Co si přát víc. Porota byla nadšená. Geňa: „Oskar dostane Oskara. „Ty jsi tak kopal nohama, že kdybys kopal za metro, tak už je dostavěné. Všechno výborné, akorát se mi nelíbí barva Tvého saka (růžové). “ Tatiana: „Nemožné. Fantazie.“ Jan: „Jive, výborné, těžké, lépe to nejde.“ Oskar skromně: „Jsem úplně mokrý, kdyby to bylo ještě o fous rychlejší, tak už mě vezou rychlou. Neuvěřitelné, co ti tanečníci zvládají.“ (30 bodů, jednomyslně)

Na tento talentovaný pár je porota přísná, co na to diváci? Pustí je do finále?

Martina Ptáčková a Dominik Vodička

Marek Eben si neodpustil poznámku: „Tak dlouho budeš chodit se šikanou za Martinou, až se ti ucho utrhne.“ Martině sedí standardní tance, ale ani v tangu nebyla špatná, je nejspokojenější, když se může spolehnout na Dominika. Porota konstatovala, že se Martina zlepšuje. Tatiana řekla, že postavení lepší, záda lepší. Jan žasnul: „Nevěřím vlastním očím. Někdo, kdo bouchá do pytle, zatančí tak krásné tango i s výrazem!“ Geňa použil neobvykle přirovnání: „Přišla jste jako kámen, teď jste takový dobrý placáček, se kterým hážu „žabky“. A když ji hodím, tak mám radost.“ (24 bodů)

Tereza Černochová, Dominik Vodička, Martina Ptáčková

Lucie Vondráčková a Lukáš Bartuněk

Lucka je tanečnice, co dodat. Jejich valčík byl krásný. Podle Jana: „V podstatě dokonalé.“ Geňa: „Krásný valčík, málo Tě znám romantickou!“ (Tančili na píseň Ivety Bartošové – „Málo mě zná“). Tatiana přizvukovala, že to bylo dokonalé, krásný nápad. Nějaké malé chybky se ale našly, např. pravé rameno, inu pichlavá porota. (28 bodů)

Romantická Lucka a démonický Lukáš

Jana Paulová a Robin Ondráček

Rychlý tanec a latina (jive). To bylo pro Janu trochu moc. Rytmické nepřesnosti, technika pro uspokojení poroty nestačila. Celkový dojem ale špatný nebyl, Jana má své kouzlo. Tatiana: „Baví mě to. Ale po padesátce by měl být jive zakázaný“. Jan Tománek nesouhlasil, prý by ho naopak nařídil. Dodal: „Klobouk dolů, je to lepší, než jsem čekal, mělo to atmosféru.“ Geňa vytýkal nesynchronnost. (20 bodů)

Marta Dancingerová a Martin Prágr

Jejich valčík byl lehounký a velmi dobrý. Držení prakticky bezchybné, skvělé přechody mezi figurami a zvedačkami. Porota ale vždy něco najde, maximální počet nedala. Geňa sice pravil: „Martine, máš učit tančit, ale nemusíš, Marta to už umí.“ Jan si pochvaloval, že to bylo velmi dobré a viděl hodně valčíku. Trochu tvrdší kolena. Tatiana pochvalovala lehkost pohybu, skutečně dobrý valčík, muzikální, jen zlepšit držení. ( 27 bodů)

Patrik Hartl a Tereza Prucková

Patrik překvapil porotu. Energie mu vydržela po celý tanec a mělo to rytmiku i lehkost kroků. Jen Marek Eben si neodpustil: „Terezka koukala, jako by se děsila, co uděláte!“ Ti dva si opravdu nic nedarují. Podle Jana tam bylo napětí i nadšení dohromady. Geňa: „Byl jsem rád, že jsi se zvedl.“ Tatina: „Jive bezva, neviděla jsem žádné chyby, naučil jste se bezchybně těžký jive.“ (24 bodů)

Trpělivá Terezka a Roztomilý Patrik

Souboj týmů (America – West Side Story)

Modří proti červeným, nejednalo se o tanec, ale o scénku z filmu. Každý tým zatančil stejnou soutěžní pasáž. Červení: Jana Paulová, Martina Ptáčková a Oskar Hes. Mluvčí Jana řekla: „Dali jsme do toho srdce, lásku, všechno, je to jasné, že musíme vyhrát.“ Modří: Patrik Hartl, Marta Dancingerová a Lucka Ondráčková. Patrik si dal záležet, aby svou pasáž nezkazil a výkon ohodnotil po svém: „Poděkoval bych červeným prcolínům, že nám sekundovali. Lucka je elegantní, Marta šikovná a já roztomilý.“

Terezka Kostková pravila: „Máme tady ještě další 3 prcolíny z poroty.“

Porota pochválila všechny a chvilku se dohadovala. Geňa: „Modří byli lepší, vytancovaly to holky a ždímačka Hartl. Tatiana: „Oskar byl vynikající. Ale Patrik byl jako sólista nepřehlédnutelný, to se nakonec od sólistů čeká. Modří“. Jan Tománek dal svůj hlas červeným, aby to bylo trošku napínavé.

Usměvavá, ale přísná Tatiana Drexler

Půvabná Dasha

Marek Eben

Tereza Kostková

Hvězdní hosté

Boxer Rostislav Osička a Romana Motlová

Adriana Mašková a Filip Blažek jsou už bez stresu

Jan a Kamila Tománkovi

Matěj Ruppert a Tereza Černochová

Matěj Ruppert umí zapózovat

Václav Kuneš

Michael Kurtiš a Zuzana Dvořáková Šťastná

Britský velvyslanec Matt Field s Tatianou

Příští sobotu se vyřazovat nebude a tančí se pro Centrum Paraple.

Text a foto: Eva Smolíková

Taneční magazín

Rozhovor s herečkou, dabérkou, zpěvačkou a tanečnicí Evil Dancers Pamelou Soukupovou

„Volno nemám příliš ráda, ale tento postoj není dlouhodobě udržitelný, to vím“

K tanci se dostala již ve třech letech, pak přišly muzikálové role v divadle a dabing. Dnes Pamela Soukupová působí jako herečka, zpěvačka a je také tanečnicí skupiny Evil Dancers a vše co dělá, ji velice baví a naplňuje.

Pocházíte z umělecké rodiny. Oba Vaši rodiče, herci, když jste byla malá, působili hodně v dabingu, v němž se v dětství uplatnili i Váš bratr a sestra. Sama jste jako malá dabovala dětské role (např. Saxána a Lexikon kouzel). Jak na ten čas vzpomínáte?

„Shodou okolností jsem na tuhle dobu před nedávnem vzpomínala. Dodnes je pro mě dabing radostí, i když k němu musím přistupovat s velkou pokorou. Jako malá jsem ale příliš neřešila, jestli mi to jde, nebo ne. Táta se mnou do studia chodíval, protože jsem ještě ani neuměla číst. Držel mě za ruku, a když měla přijít moje replika, dal mi impuls, abych věděla, kdy začít. Takže je otázkou, pro koho byla moje raná dabingová kariéra větší dřina.“

V dětském věku jste se dostala také na scénu a svoji první roli a hned titulní jste získala v Městském divadle v Brně v muzikálu Let snů LILI. Další krásnou roli jsme měla v muzikálu Andrewa Lloyda Webera Pískání do větru. V té době jste byla studentkou gymnázia a bavila Vás němčina a matematika. Pamatuje si ten pocit, když jste se poprvé ocitla na scéně? Chtěla jste být také herečkou?

„Herectví byla vždycky volba číslo jedna. Sice jsem studijní typ a nedám dopustit na akademické sny, které ve mně ještě někde dřímají, ale myslím si, že bych nikde jinde nedokázala být reálně šťastná. První krůčky na scéně MDB byly samozřejmě strhující. Nicméně bez mladistvé nevědomosti o zodpovědnosti k umění ani podpory rodičů, kolegů a Petra Gazdíka, který tyto inscenace režíroval, bych se nedostala ani přes recepci divadla.“

Po gymnáziu jste v roce 2019 začala studovat na Konzervatoři Jaroslava Ježka v Praze obor muzikál. Proč jste si vybrala právě muzikál?

„Nejspíš proto, že jsem na muzikálu vyrůstala. Skoro nebylo víkendu, kdy by u nás doma rodiče nekoukali na to nejlepší z nejlepších – Chorus Line, Funny Girl, West Side Story, apod. A samozřejmě frčela i čísla Jiřího Korna, která mě nakonec přivedla ke stepu. Byla to asi shoda šťastných náhod, která se postupně prohlubovala, když jsem začala více objevovat zahraniční muzikálovou scénu – Gershwina, Menkena, apod.“

Coby herečka hrajete v Činoherním klubu v Praze ve hře Dámský krejčí roli Pomponette. Objevila jste se také před kamerou, nedávno v seriálu Dobré zprávy nebo ve filmu Chevalier. Jak se Vám hraje role Pomponette a jak se cítíte před kamerou?

„Pomponette je takzvaně role za odměnu. Možná to bude znít jako klišé, ale není repríza, kdy bych si velice silně neuvědomovala, že bych měla být zatraceně vděčná, že stojím na jevišti Činoherního klubu. Ale je to dobře, udržuje mě to v lati a není nic horšího, než herečka s egem. Kameru jsem začala objevovat o něco později než jeviště, takže jsme spolu prvních pár setkání zápasili. Hrozně dlouho mi trvalo zkrotit své výrazné grimasy v obličeji a dodnes si musím dávat pozor, abych nepřepálila míru, kterou kamera snese. Ale samozřejmě to chtělo jen kapku zkušenosti, dril a rady od zkušenějších kolegů. Dnes už jsme s kamerou kamarádi do deště a od chvíle, kdy beru svou výraznou mimiku jako přednost, nikoliv prokletí, dostávám role, ve kterých ji naopak režiséři vyžadují, čímž se ukázalo, že je to vlastně dost šikovný například komický prostředek.“

Vaše babička byla tanečnice a lásku k tanci a talent zdědila po ní také Vaše maminka a tanec okouzlil i Vás, a coby tanečnice působíte v taneční skupině Evil Dancers. Co Vás přivedlo k tanci a do této skupiny?

„Tanec mě provází zhruba od tří let, kdy mě maminka začala učit balet. V této době měla vlastní baletní školu, kde jsem tančila v podstatě až do té doby, než jsem odjela do divadla do Brna. Pak už jsem si svou taneční dráhu hledala po vlastní ose a právě láska k muzikálu mě přivedla k Jazz Dance. A pak už zase musím své díky směřovat opět osudu. Setkala jsem se se skvělým profesorem a choreografem Tomášem Kuťákem, který mě po celá léta trpělivě trénoval a nezlomil nade mnou hůl, i když bych se mu v mnoha případech ani nedivila. Právě on je šéfem taneční skupiny Evil Dancers, ke které jsem vzhlížela a dodnes vzhlížím. Nejprve jsem s nimi začala spolupracovat na externí spolupráci a po celých pěti letech čekání jsem se v letošní sezóně stala oficiálně součástí souboru.“

A co zpěv, psaní nebo malování? Neláká Vás to? Dočetla jsem se, že jste se v dětském věku podílela na animovaném filmu svého bratra Pavla, grotestce Žrouti, jako animátorka svými kresbami jídla…

„Ano, máte pravdu, malování bylo chvilku také mé umělecké téma. Bráška byl v tomhle neoblomný a zkoušel, jestli ve mně náhodou nedřímá talent, ale myslím, že jsme oba věděli, že tudy cesta nepovede. Občas se k tomu vrátím ve formě kopií již existujících ilustrací, ale sama jsem příliš talentu v malování nepobrala. Psaní bylo ale už daleko blíže k realizaci. Fascinuje mě žurnalistika a během svých „velkých muzikálových krizí”, kdy mám pocit, že jsem naprosto k ničemu, se k ní moc ráda vracím čistě proto, abych si utřídila myšlenky a samozřejmě zjistila, že nikam jinam než do divadla nepatřím. Asi bych nezvládla tvrdou kritiku přísných profesorů, každou reportáž jsem vždy brala příliš vážně a div ne jako své vlastní dítě. Takže raději zůstanu u psaní jako u hobby. No a systematicky jsem si v této odpovědi nechala zpěv jako poslední právě proto, že ten je opravdu už nedílnou součástí mého života. Samozřejmě jako celá moje kariéra, ani zpěv nepřišel sám od sebe. Tady musím vystřihnout poklonu mému panu profesorovi Tomáši Hundžovi, který se mnou zase neztratil trpělivost po mém příchodu na konzervatoř. Takové poleno, jako jsem byla já, totiž asi málokdo viděl. Ale pan profesor nedal na sobě nic znát a vedl mě k přesvědčení, že když budu denně dřít, nějak to zvládneme. A zvládli. Během covidové doby jsem se vrhla do psaní vlastní tvorby a minulou sezonu jsme s přáteli založili jazzovou „kapelu v zárodku” s názvem KONZERVA BAND, která měla svůj debut 1. 8. 2022 v Činoherní kavárně.

A co chvíle volna, jak je ráda trávíte?

„Abych pravdu řekla, tak volno nemám příliš ráda. Proto ho stejně nejraději trávím prací. Ale samozřejmě ani to není cesta, která je dlouhodobě udržitelná, takže svůj workoholismus čas od času ráda osvěžím časem s rodinou, přáteli nebo nějakým výletem. Není nic, co mě dokáže lépe uvolnit, než cestování. Proto mám schovaný dlouhý seznam vysněných destinací, na které postupně spřádám plány.“

Děkujeme za rozhovor

Pamela Soukupová

Narodila se 9. 6. 2001 v Praze v umělecké rodině – rodiče – herci Pavel Soukup a Isabela Soukupová (dnes má vlastní společnost Pop Up Ballet Store, která prodává taneční potřeby). Babička Ismenia Siegelová byla tanečnicí Hudebního divadla Karlín, dědeček Jiří Siegel (1927 – 2012) úspěšný architekt, bývalý olympionik, muzikant a spisovatel. Bratr Pavel Soukup ml. držitel americké ceny Emmy je TV režisérem, sestra Patricie Marková se věnuje dabingu.

Je studentkou Konzervatoře Jaroslava Ježka v Praze, kde studuje obor muzikál.

Hraje v Činoherním klubu v Praze a jako tanečnice působí v taneční skupiny Evil Dancers.

Foto: Evil Dancers, Jan Kvarda, Iva Haj

Veronika Pechová

pro Taneční magazín