Rozhovor s tanečníkem a porotcem JANEM TOMÁNKEM

„Stardance je moje srdcovka“

„Tanec je pro mě vášeň, vyznání, životní styl… Pro mě je tanec vším,“ přiznává náš přední tanečník, trenér, porotce Jan Tománek, který spolu s manželkou Kamilou vede jednu z nejúspěšnějších tanečních škol Studio Kometa v Brně, třikrát tančil v TV taneční soutěži StarDance… když hvězdy tančí a v desáté jubilejní si splnil sen, stal se porotcem.

Narodil jste se v Ústí nad Labem, ale vyrůstal v Mostě. Jak vzpomínáte na dětství, jaký jste byl kluk a co Vás bavilo?

„Přesněji řečeno, jsem se narodil a vyrůstal v Ústí nad Labem a po vojně jsem působil 7 let jako vedoucí tanečního klubu. Vyrůstal jsem jako každý obyčejný kluk. Měl jsem krásné dětství. Vše se odehrávalo venku na čerstvém vzduchu. Hráli jsme všechny možné sporty, mezi kterými vyhrával fotbal, kterému jsem se 12 let aktivně věnoval na výkonnostní úrovni. Po vojně, když už jsem se věnoval sportovnímu tanci v podstatě profesionálně, tak jsem dostal nabídku od pana Václava Hofmana, abych převzal taneční klub v Mostě, kde jsem posléze strávil krásných 7 let, na které velmi rád vzpomínám lidsky i profesně…“

V jednou rozhovoru jste přiznal, že Vaše první taneční vystoupení bylo na dětském tanečním festivalu v Kamenickém Šenově, kde jste tančil valčík. Co nebo kdo Vás k tanci přivedl?

„Od útlého věku jsem se rád pohyboval na hudbu, až jsem si vysloužil přezdívku „Tančící komanč“. Využíval jsem jakoukoli příležitost se pohybově vyjádřit a rád jsem se předváděl ve společnosti. Rodiče tak uznali, že nejlepší bude, když se tomu začnu víc věnovat. Začátky nebyly jednoduché, protože jsem v dětství trpěl nadváhou a tak moje první taneční angažmá v jediném, dětském tanečním klubu neskončilo slavně, ale po tanečních už to nabralo obrátky.“

Portréty osobností desáté řady taneční soutěže StarDance. Promo fotografie pro kampaň pořadu České televize.

Vy jste nejdříve ale vystudoval střední průmyslovou školu a pak trenérství na Fakultě tělesné výchovy a sportu v Olomouci. Proč jste si vybral právě obor trenérství?

„Jsem původem strojař, ale až na krátkou dobu jsem se tomu nevěnoval. Můj svět byl tanec a poměrně brzo jsem se začal věnovat výchově mladých tanečníků. To mě dovedlo až k rozhodnutí se více vzdělávat. Fakulta sportovních studií byla logickým krokem.“

V letech 1998 – 2000 jste se stali s Vaší partnerkou a později manželkou Kamilou vicemistry ČR. 3x jste se stal vicemistrem ČR v 10 tancích a máte také titul mezinárodního mistra Kanady v 10 tancích a v roce 2000 jste získal jako trenér a choreograf titul vicemistr Evropy v latinských formacích. Co pro Vás znamená tanec?

„Tanec je pro mě vášeň, vyznání, životní styl… Pro mě je tanec vším. Věnuji se mu již víc jak 30 let a to každý den. Bez nadšení by to nešlo. Tanec mě nabídnul spoustu forem. Národní, společenské tance, latinské, standardní. Formou individuální, partnerskou či formační. Všechny jsem využíval, hledal, zkoušel a nelituji. Pro mě je tanec pestrá mozaika, která mě vždy dávala možnost si najít barvu, která mě baví…“

Třikrát jste tančil v oblíbené TV taneční soutěži StarDance… když hvězdy tančí. V prvním ročníku byla Vaší partnerkou TV a rozhlasová moderátorka Jolana Voldánová, v pátém modelka Pavlína Němcová a v šesté sérii atletka Šárka Kašpárková. Jak na soutěž a své taneční partnerky vzpomínáte? Co Vám soutěž dala?

„StarDance je moje srdcovka. Tančit historicky první řadu, kdy to sledovalo 2 500 000 diváků je nezapomenutelný zážitek. Žiju tím pořadem emočně i profesně celých 13 let a jsem za to rád…

Jolana byla velmi pracovitá a pečlivá. Lidsky jsme se sblížili natolik, že naše rodiny se navštěvují dodnes. Pavlína byla v Česku neznámá, ale v zahraničí velmi úspěšná a její profesionalita se při nácviku projevovala. Myslím, že byla velmi talentovaná a je škoda, že jí diváci nedali větší prostor…. No a Šárka byla a je prostě skvělá. Její nadhled, pracovitost a parťáctví jsou vlastnosti, které z ní dělají skvělého člověka.

StarDance nejen mě, ale nám všem dala obrovskou možnost ukázat krásu našeho tance. Celá země začala tančit a tanečníci si užívají větší vážnosti. To je myslím úžasné….“

Jednou jste přiznal, že byste si ve StarDance, rád vyzkoušel roli porotce a v desáté sérii jste usedl mezi obávané porotce. Jaké to bylo netančit, ale hodnotit?

„Byl to můj sen a cíl, který se mě splnil a jsem za to velmi rád. Není to pozice jednoduchá, protože vůbec netušíte, co vám taneční páry předvedou a vědomí, že jste v přímém přenosu, je také velký adrenalin. Každý večer je velmi náročný, protože je plný příprav a zodpovědnosti to „dát co nejlépe“. Snažil jsem se ve svých hodnoceních věnovat tanci a být spravedlivý. Jestli se to povedlo, musí posoudit divák;)

Spolu s manželkou Kamilou vedete jednu z nejúspěšnějších tanečních škol Studio Kometa v Brně, kde působíte jako šéf trenér a také jako lektor reprezentativních kurzů pro veřejnost. Co Vás na své práci nejvíce baví? Jaký je o Vaše kurzy zájem?

„Jako celý život, tak i dnes se věnuji tanci komplexně. Mojí hlavní profesí je trenér výkonnostních párů a jsem rád, že se mohu věnovat těm nejlepším. Po našich zkušenostech ze StarDance, jsme se s manželkou Kamilou rozhodli organizovat také taneční kurzy pro veřejnost a dnes jich máme plný dům a velmi nás to baví. Takovou největší radostí je tradiční nedělní kurz pro dospělé taneční páry, na který se vždy velmi těšíme. Mimo jiné pořádáme také taneční soutěže, plesy, taneční tábory apod.“

Spolu s manželkou vedete nejen úspěšnou taneční školu, ale máte také dvě talentované děti, které kráčí ve Vašich šlépějích. Syn Jonáš již v deseti letech vyhrál svoji první taneční soutěž a patří mezi nejlepší juniorské tanečníky. Také dcera Nely má již první úspěchy na svém kontě. Jak vnímáte úspěch svých děti?

„Nikdy jsem neměl ambici, aby moje děti tanec dělali profesionálně. Přál jsem si, aby si ho vyzkoušeli… Možná proto, že si ho Jonáš našel tak trochu sám, tak je dnes 5-tinásobný mistr ČR a finalista ME. Nelinka má tanec jako přirozenou součást svého života a čas ukáže, jestli jí tanec provede životem jako nás s manželkou.“

Je Vám práce také koníčkem? Jak rád odpočíváte?

„Pro mě tanec nejsou jen kroky. Vše co dělám je spojené s tancem. Prodávám taneční obuv, porotcuji soutěže, moderuji taneční akce, pořádám taneční soutěže… Tanec, aby Vám vydržel, se musí stát životním stylem a tohle štěstí já mám.

Zrovna jsem se vrátil z cyklo výletu okolo Balatonu. Odpočívám pohybem v různých formách. Rád plavu, jezdím na kole nebo jen tak chodím.

Veronika Pechová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Nehledáte ŽEBŘÍK? Anebo on vás?

Loutkové a pouliční divadlo hledá člověka na prodej představení a fundraising. Neosloví právě vás? Nechcete se podílet na jeho vystoupeních a šňůrách?

Jsme divadlo které hraje v ČR i zahraničí, na ulici i v divadle a školách, pořádáme workshopy i jednorázové akce.
Hledáme kolegu který nám zaplní diář na celý rok a kterého budeme muset přemlouvat když budeme chtít dovolenou… 🙂
Nabízíme podíl z prodeje představení.
Odměna za plný diář 🙂

Možnost práce z domova s občasnou poradou dle domluvy.
Vhodné pro ženy nebo muže na mateřské, ZP.
Požadujeme předchozí zkušenosti na podobné pozici.
Náplň práce: prodej představení a workshopů, vyhledávání nových příležitostí ČR i zahraničí, hledání možností financování nových představení a jednorázových akcí (soukromé zdroje i granty).

Nabídky a CV posílejte

na E-mail:  milos.samek@gmail.com

Foto: archiv souboru

Miloš Samek

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Jak šli dál

Koncert šestice mladých zpěváků, zpěvaček a tanečníků s muzikálovými zkušenostmi zvedl ze sedadel Branické divadlo v Praze 4. Pod názvem „Já půjdu dál“ předvedli jedinečnou show, plnou jiskřivých nápadů. A Taneční magazín byl při tom.

Branické divadlo v Praze 4 bývávalo před více než třiceti lety zasvěceno pantomimě a pohybovému divadlu. Je proto sympatické, že se do něj – alespoň na chvíli – v sobotu 17. června vrátil pohyb, zpěv a velká show. Prostě, všechno, co patří k muzikálovým zpěvákům. Představil se zde již třetí ročník ojedinělého galakoncertu „Já půjdu dál“ v podání talentované šestice muzikálových interpretů. To vše za doprovodu živého orchestru.

Na vystoupení jsem se chystal se smíšenými pocity. Co předvedou méně známí interpreti, kteří se ještě neobjevují v titulních rolích muzikálů? Jak se vydaří jejich již třetí prezentace na veřejném fóru, kde nejsou v muzikálových rolích, ale sami takříkajíc „na vlastní triko“? Jaká bude – i přes masívní propagaci – návštěva jejich galakoncertu? Jak bude znít živá doprovodná kapela, která jistě neměla moře času na zkoušení?

Byl jsem nadmíru překvapen. U vchodu vítala jako pozornost každého návštěvníka sklenka sponzorského sektu. Poměrně velké branické hlediště bylo nabité. Andrea Hauer, Denisa Šubrtová i jejich mužské protějšky Jan Fanta, Martin Holec, Pavel Klimenda a Richard Pekárek si posléze (nejen mne) podmanili. Jelikož se navenek prezentují jako ucelený tým, budu se i já je snažit hodnotit komplexně, bez individuálních připomínek. A pokud, tak nikoli adresně. Všichni ukázali velice různorodý repertoárový rozsah, cit pro text (obzvláště v písních šansonového charakteru), velmi dobrou interpretaci i v originálním jazyce písní a především velký pohybový talent. Zde bych obzvláště poukázal na velmi dobrý dramaturgický výběr zpívaných titulů jednotlivých vystupujících. Nebývá totiž pravidlem, že si mladý zpěvák (pokud není sám autorem) dokáže vybrat píseň, která mu takříkajíc sedne. Často bývá nekriticky ovlivněn nějakým svým vzorem, jehož hit chce za každou cenu interpretovat.

Autentický náboj dodala koncertu živá doprovodná kapela pod pomyslnou taktovkou pianistky Jany Otáhalové. Ve svém sehraném týmu měla ještě violoncellistku Andulu Kalhausovou, tenorsaxofonistku Veroniku Šerou, Terezu Pohlreichovou střídající housle a altový saxofon, hráče na bicí Nodina Pačiho, basistu Marka Pacha, trumpetistu Ondřeje Švingala a kytaristu Martina Homolu. U tohoto – patrně jen pro tuto příležitost sestaveného hudebního tělesa – zaujal sound. Známka kvalitního hudebního aranžéra jednotlivých instrumentací.

Celé vystoupení nemělo konferenciéra. Jednotliví interpreti si své písně, respektive vystoupení kolegů, uváděli sami. Se švihem, nonšalancí a občas i potřebným nadhledem. Chvílemi sice začal někdo mluvit ještě do doznívajícího potlesku, ale i to bylo sympatickým kouzlem nechtěného.

Zpěváci, jak již jsem předeslal, disponovali nesporným pohybovým talentem. Zde se také potvrdila jejich jevištní zkušenost. Ať již převážně z VOŠ Jaroslava Ježka (kdysi Lidové konzervatoře, zvané v hudební branži „Ježkárna“) či divadel. Převážná většina z nich brousila své muzikálové ostruhy v Divadle Josefa Kajetána Tyla v Plzni. Tato scéna je sice mediálně opomíjena, oproti pražským produkcím muzikálů či brněnskému Městskému divadlu, ale o to poctivěji a systematičtěji se věnuje výchově mladých talentů. Ale vystupující zpěváci a tanečníci mají také praxi v Semaforu, bratislavské Nové scéně, Jihlavském hudebním divadle, Divadle Na Fidlovačce, Slezském divadle v Opavě, v pražském muzikálovém svatostánku Hybernia, ale i v činoherním Studiu DVA v bývalém pražském kinu Blaník. A tyto své cenné zkušenosti dokázali prodat i v galakoncertu „Já půjdu dál“.

Velkou míru úspěchu celého večera má na svědomí i režisér Lukáš Pečenka. Čísla byla řazena gradujícím způsobem a obzvláště zaujalo citlivé nasvícení celého koncertu. Nesmím opominout ani příkladnou práci jeho jmenovce choreografa Lukáše Vilta.

Pouze malou pihu na sympatické tváři celé akce tvořila – absence divadelního programu! Myslím, že by si vystupující a pochopitelně především diváci zasloužili malé profily a zároveň diváci takto postrádali sled čísel – tedy písní. Jsem přesvědčen, že i třeba pouze na kopírce namnožený takový program by si diváci za odpovídající cenu rádi koupili. Zároveň by byl takový informační materiál potřebný pro nás – kritiky a recenzenty. Bylo to trochu s podivem i z toho důvodu, že u pultu za vchodem byly prodávány propagační „placky“ koncertu. A ty šly docela na dračku. Ale… …alespoň je co zlepšovat pro čtvrtý ročník tohoto galakoncertu. A na ten se nezbývá než těšit. Jak půjdou dál?

Foto: produkce JA PŮJDU DÁL

Michal Stein

Taneční magazín

Terezu Hradilkovou po premiéře pěkně bolely nohy!

Vstávat a cvičit! To je Švihla!

 

 

12. října proběhla v divadle Ponec premiéra Terezy Hradilkové a kol. pod  názvem Švihla.

Švihadlo. Nástroj k vyjádření emocí celkem netradiční. Myšlenka vpravdě nezvyklá a originální.

Zvuk švihnutí protíná vzduch. Myšlenky cvičící osoby probleskují  hlavou stejně rychle jako kmitají nohy po parketu. Jednotvárné, rovnoměrné poskoky.  Ještě roztočit švihadlo, obtočit a znovu do jednotvárných neúnavných skoků. Osoba si promítá  dějiny Česko-Slovenska. Už je to jinak.  Také jeden konec , také jeden rozpad.  Ještě skok do strany a výš, rozběhnout a skákat pozpátku… a nezapomenout skákat „vajíčko“. Trochu se ty ruce zamotaly! „Mrsk“ švihadlem do kouta.

20161012_5567

Zuřivá osoba boxuje do prázdna. Lítý boj, pád. Bezvládně leží. Ale vstává se znovu. Znovu cvičit, znovu švihadlo. Hlavou bzučí nekonečný  koloběh – práce, kavárna, děti, rodina, stále dokola…, práce, kavárna, děti, rodina…. už nikdy! Pád na zem a těžké oddychování.  Není divu.

20161012_5596

A  znovu  do skoku. Pořád se zvedat, padat a zvedat se, to je lidský úděl.

Na představení Terezy Hradilkové upoutá pozornost samozřejmě  v první řadě její sportovní výkon, obzvláště sedíte-li blaženě v hledišti. V duchu jásáte, že nemusíte skákat právě Vy. Na cvičící  osobu se obvykle dobře dívá.  Nemůžeme ale příliš mluvit o nějakých silných emocích, které by toto dílko přeneslo na diváka.  Budeme-li ovšem spravedliví,  sport je tu celé věky právě od toho, aby člověka emocí zbavil a vyčistil mu mysl i tělo. A  přesně to  se vlastně v  představení  „Švihla“ odehrává. Možná tedy byl i záměr autorky a performerky tentokrát  neútočit tolik na divákovy city a nenechat se jimi  ani sama „válcovat“.  Hlavní hrdinka  tedy statečně překonává  rozchod díky sportu. Chcete-li tedy zažít osvěžující představení a relaxovat při pohledu na tvrdě cvičící osobu, nenechte si „Švihlu“ ujít.

20161012_5611

Tereza Hradilková přiznává, že inspirací pro její představení byla práce na tanečním filmu „Beating“, natáčeném v boxerském zázemí Palaestra. Terezu fascinovalo úsilí boxerů, kteří neúnavně trénovali a skákali přes švihadlo. Střídali rytmus, variace různých skoků a přeskoků, tak lehce, jejich pohyb vlastně připomínal tanec.

tereza-hradilkova_svihla2

Zeptali jsme se….

TM: Jak dlouho jste se připravovala na takové fyzicky náročné představení?

Tereza: „Přibližně rok přípravy to byl. Možná jsem i zhubla“, směje se Tereza Hradilková.

TM: Cítíte nohy po takovém vystoupení?

„No, nohy bolí. Jsem opravdu unavená, nemůžu říct, že bych tento výkon nepocítila“.

Přejeme Tereze hodně výdrže

479_98379652456bb46ba272d9

Eva Smolíková

Foto: divadlo Ponec,  Vojtěch Brtnický

Taneční magazín