Jak šli dál

Koncert šestice mladých zpěváků, zpěvaček a tanečníků s muzikálovými zkušenostmi zvedl ze sedadel Branické divadlo v Praze 4. Pod názvem „Já půjdu dál“ předvedli jedinečnou show, plnou jiskřivých nápadů. A Taneční magazín byl při tom.

Branické divadlo v Praze 4 bývávalo před více než třiceti lety zasvěceno pantomimě a pohybovému divadlu. Je proto sympatické, že se do něj – alespoň na chvíli – v sobotu 17. června vrátil pohyb, zpěv a velká show. Prostě, všechno, co patří k muzikálovým zpěvákům. Představil se zde již třetí ročník ojedinělého galakoncertu „Já půjdu dál“ v podání talentované šestice muzikálových interpretů. To vše za doprovodu živého orchestru.

Na vystoupení jsem se chystal se smíšenými pocity. Co předvedou méně známí interpreti, kteří se ještě neobjevují v titulních rolích muzikálů? Jak se vydaří jejich již třetí prezentace na veřejném fóru, kde nejsou v muzikálových rolích, ale sami takříkajíc „na vlastní triko“? Jaká bude – i přes masívní propagaci – návštěva jejich galakoncertu? Jak bude znít živá doprovodná kapela, která jistě neměla moře času na zkoušení?

Byl jsem nadmíru překvapen. U vchodu vítala jako pozornost každého návštěvníka sklenka sponzorského sektu. Poměrně velké branické hlediště bylo nabité. Andrea Hauer, Denisa Šubrtová i jejich mužské protějšky Jan Fanta, Martin Holec, Pavel Klimenda a Richard Pekárek si posléze (nejen mne) podmanili. Jelikož se navenek prezentují jako ucelený tým, budu se i já je snažit hodnotit komplexně, bez individuálních připomínek. A pokud, tak nikoli adresně. Všichni ukázali velice různorodý repertoárový rozsah, cit pro text (obzvláště v písních šansonového charakteru), velmi dobrou interpretaci i v originálním jazyce písní a především velký pohybový talent. Zde bych obzvláště poukázal na velmi dobrý dramaturgický výběr zpívaných titulů jednotlivých vystupujících. Nebývá totiž pravidlem, že si mladý zpěvák (pokud není sám autorem) dokáže vybrat píseň, která mu takříkajíc sedne. Často bývá nekriticky ovlivněn nějakým svým vzorem, jehož hit chce za každou cenu interpretovat.

Autentický náboj dodala koncertu živá doprovodná kapela pod pomyslnou taktovkou pianistky Jany Otáhalové. Ve svém sehraném týmu měla ještě violoncellistku Andulu Kalhausovou, tenorsaxofonistku Veroniku Šerou, Terezu Pohlreichovou střídající housle a altový saxofon, hráče na bicí Nodina Pačiho, basistu Marka Pacha, trumpetistu Ondřeje Švingala a kytaristu Martina Homolu. U tohoto – patrně jen pro tuto příležitost sestaveného hudebního tělesa – zaujal sound. Známka kvalitního hudebního aranžéra jednotlivých instrumentací.

Celé vystoupení nemělo konferenciéra. Jednotliví interpreti si své písně, respektive vystoupení kolegů, uváděli sami. Se švihem, nonšalancí a občas i potřebným nadhledem. Chvílemi sice začal někdo mluvit ještě do doznívajícího potlesku, ale i to bylo sympatickým kouzlem nechtěného.

Zpěváci, jak již jsem předeslal, disponovali nesporným pohybovým talentem. Zde se také potvrdila jejich jevištní zkušenost. Ať již převážně z VOŠ Jaroslava Ježka (kdysi Lidové konzervatoře, zvané v hudební branži „Ježkárna“) či divadel. Převážná většina z nich brousila své muzikálové ostruhy v Divadle Josefa Kajetána Tyla v Plzni. Tato scéna je sice mediálně opomíjena, oproti pražským produkcím muzikálů či brněnskému Městskému divadlu, ale o to poctivěji a systematičtěji se věnuje výchově mladých talentů. Ale vystupující zpěváci a tanečníci mají také praxi v Semaforu, bratislavské Nové scéně, Jihlavském hudebním divadle, Divadle Na Fidlovačce, Slezském divadle v Opavě, v pražském muzikálovém svatostánku Hybernia, ale i v činoherním Studiu DVA v bývalém pražském kinu Blaník. A tyto své cenné zkušenosti dokázali prodat i v galakoncertu „Já půjdu dál“.

Velkou míru úspěchu celého večera má na svědomí i režisér Lukáš Pečenka. Čísla byla řazena gradujícím způsobem a obzvláště zaujalo citlivé nasvícení celého koncertu. Nesmím opominout ani příkladnou práci jeho jmenovce choreografa Lukáše Vilta.

Pouze malou pihu na sympatické tváři celé akce tvořila – absence divadelního programu! Myslím, že by si vystupující a pochopitelně především diváci zasloužili malé profily a zároveň diváci takto postrádali sled čísel – tedy písní. Jsem přesvědčen, že i třeba pouze na kopírce namnožený takový program by si diváci za odpovídající cenu rádi koupili. Zároveň by byl takový informační materiál potřebný pro nás – kritiky a recenzenty. Bylo to trochu s podivem i z toho důvodu, že u pultu za vchodem byly prodávány propagační „placky“ koncertu. A ty šly docela na dračku. Ale… …alespoň je co zlepšovat pro čtvrtý ročník tohoto galakoncertu. A na ten se nezbývá než těšit. Jak půjdou dál?

Foto: produkce JA PŮJDU DÁL

Michal Stein

Taneční magazín

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *