Český tanec v datech

Přináší překvapivé souvislosti

Startuje edice Český tanec v datech. Ukáže překvapivé souvislosti

Institut umění – Divadelní ústav zahajuje novou edici věnovanou českému tanci a dalším příbuzným uměleckým oborům, kde je hlavním vyjadřovacím prostředkem pohyb a fyzická akce. Po prologu o tanečním vzdělávání se jednotlivé studie zaměří na balet, současný tanec, nový cirkus, mimické divadlo, tanec v zábavním průmyslu nebo na lidový tanec. Editoři Jana Návratová a Roman Vašek s kolektivem spolupracovníků se rozhodli zmapovat tyto oblasti na základě systematického sběru tvrdých dat. Částečně navazují na své předchozí výzkumy, některé oblasti ale statisticky zachycují vůbec poprvé. Interpretace dat ukazují zajímavé souvislosti.

Na sklonku loňského roku zahájila edici studie Romana Vaška Taneční vzdělávání. Zabývá se všemi šesti konzervatořemi vyučujícími obory tanec a současný tanec. Věnuje se pedagogickému zázemí, mapuje průběh a akcenty studia. „V posledních patnácti letech je patrný úbytek studentů,“ uvádí jako příklad zajímavých zjištění Vašek a dodává: „Překvapení přinesly údaje o uplatnění absolventů. V roce 2016 získala v baletních souborech angažmá jen necelá třetina absolventů oboru tanec a zhruba stejný počet absolventů našel práci v taneční pedagogice. Ještě horší uplatnění ve vystudovaném oboru se ukázalo u absolventů oboru současný tanec.“ Druhá část studie je věnována vysokoškolskému vzdělávání na katedrách s tanečním zaměřením. Alarmující byla například zjištění ohledně finančního ohodnocení vysokoškolských pedagogů.

V prosinci loňského roku vyšla i druhá studie v edici Český tanec v datech, tentokrát věnovaná českému baletu. Detailně mapuje genderovou, vzdělanostní, věkovou a národnostní strukturu v baletních souborech. Výzkumná šetření například ukázala, že polovinu tanečníků v českém baletu dnes tvoří cizinci. Studie sleduje i proměnu pracovně-právního statusu tanečníků nebo jejich angažovanost v odborových a oborových organizacích. Podrobně jsou analyzovány platové a pracovní podmínky tanečníků. „Podle dat Českého statistického úřadu se průměrný plat tanečníků baletu sice citelně zvýšil, avšak náš detailní výzkum ukázal, že jen někde. Výrazně se rozevřely nůžky mezi odměňováním v Národním divadle a regionálních souborech, kde jsou někdy platy doslova tristní,“ uvádí Roman Vašek, který je autorem studie. Publikace o českém baletu se věnuje také provozním tématům, výkonům nebo hospodaření divadel a souborů, práci s potenciálním publikem apod.

Jednotlivé studie vznikající v rámci edice Český tanec v datech si lze volně stáhnout z webových stránek internetového knihkupectví Prospero:

http://prospero.divadlo.cz/e-publikace-ke-stazeni/cesky-tanec-v-datech-1-tanecni-vzdelavani/#.WmYA-qjiaUk

http://prospero.divadlo.cz/e-publikace-ke-stazeni/cesky-tanec-v-datech-2-balet/#.WmYBHKjiaUk

Kateřina Dušková

Taneční magazín

Otevřená výzva italského „ALTOFESTU 2018“

Pozor, nepromarněte skvělou šanci. Můžete se přihlásit na významný festival do Itálie. A to přímo do Neapole! Probíhat bude v červnu.

Osmý ročník ALTOFESTU proběhne 29.6. – 8. 7. 2018 v Neapoli. Festival se zaměřuje na současné, mezinárodní, živé umění. Do 20. ledna je možné předkládat návrhy na jedno či více již debutových děl. Altofest je držitelem jedné z šesti cen EFFE, které byly v roce 2017 uděleny mimořádným evropským festivalům.

Ředitelka festivalu Anna Estdahl se zúčastní letošního 16. ročníku festivalu „Malá inventura“ v Praze. Vítány jsou návrhy týkající se jakéhokoliv počinu v rámci živého umění. Vybraní umělci budou pozváni do Neapole na desetidenní uměleckou rezidenci (pětidenní příprava a pětidenní prezentace jejich díla). Festival je založen na spolupráci umělců s místními obyvateli, kteří je přijmou do svých domovů a poskytnou jim prostor pro tvorbu i následnou prezentaci. Vybraným umělcům poskytne ALTOFEST ubytování, stravu i peněžní odměnu.

Více o festivalu i otevřené výzvě najdete zde:

http://www.teatringestazione.com/altofest/altofest_en/

Online formulář: http://bit.ly/altofest18eng

Kontakt: info@altofest.net

 

TANEČNÍ MAGAZÍN věří, že se čeští zástupci k této výzvě postaví čelem.

Foto: ALTOFEST

TANEČNÍ MAGAZÍN

 

 

ALTA bude zkoumat plynutí času a relativnost věku

Studio ALTA v roce 2018 oslaví 10 let své existence a bude proto ve svém programu zkoumat věk a čas z různých úhlů

Studio ALTA bude ve své desáté sezoně zkoumat plynutí času a relativnost věku

Studio ALTA v roce 2018 oslaví 10 let své existence a bude proto ve svém programu zkoumat věk a čas z různých úhlů. Mládí a stáří, minulost a budoucnost, zkušenost i naivita – jakým způsobem se s těmito pojmy vyrovnávají čeští i zahraniční umělci různých generací?

Historie coby subjektivní interpretace minulosti je cenným nástrojem chápání naší současnosti. Může stejně tak posloužit budoucnost? Tuto otázku si klade slovenská umělkyně Petra Fornayová ve své inscenaci Hra na budoucnost_Subjective Future. Tento fiktivní divadelní dokument nahlíží z pozice budoucnosti na současnost, která se tak jeví zcela jiná. V inscenaci se setkávají čtyři umělci z různých uměleckých disciplín – tance, divadla, výtvarného umění a filmového dokumentu, a vytvářejí tak koláž našich představ a strachů. Českou premiéru uvede Studio ALTA 18. ledna.

Další premiéra 29. ledna se naopak zaměří na zkoumání relativnosti věku. Autorský pohybově vizuální projekt Báby je sondou napříč letokruhy. Dvě mladé ženy (Anne-Francoise Joseph a Kateřina Dvořáková) se zde vyrovnávají se svým starým já a hledají, co je mladého ve staroušcích.

Jedním z vrcholů sezony ve Studiu ALTA bude premiéra česko-slovensko-německého tanečního „retro“ projektu Nostalgiáda, který vzniká pod vedením choreografa Karla Vaňka. Tato životopisná dokumentární inscenace, kterou Studio ALTA uvede 23., 24. a 25. března, propojí tanečníky starší generace – Slovenky Martu Polákovou a Annu Sedláčkovou a Češku Moniku Rebcovou. Projekt vzniká k 60. narozeninám Karla Vaňka a symbolicky ho vrací s jeho tvorbou z Německa zpátky domů do Čech. Stěžejní linií je nostalgie jako taková, jako fenomén, jako strategie, či jako poezie.

Téma věku se zrcadlí i v netradičním formátu ALTA by, který již druhým rokem nabízí možnost osobního setkání s umělci pobývajícími v ALTĚ. Mají v rukách dramaturgii jednoho celého večera a mohou si s ním udělat, co uznají za vhodné – prezentovat sebe, své přátele, oblíbené umělce, popovídat si či povečeřet s diváky… Svého večera se 9. února ujmou zkušení umělci – tanečnice Andrea Miltnerová a light designér Jan Komárek a v květnu naopak ta vůbec nejmladší generace – děti z Dětského studia Altík. Přijďte se nechat překvapit, jaké touhy, zkušenosti, osobní zákoutí se s  ;vámi rozhodnou sdílet!

Konfrontaci mladistvého nadšení i zkušenosti nabídne i druhý dubnový víkend – v netradičních prostorách průjezdu mezi divadlem a kavárnou se představí „enfant terrible“ francouzské taneční scény Jean Gaudin s dílem Everything Is Nice Paradise (13. dubna), na kterém se mimo mezinárodního uměleckého týmu podílí i pěvecký sbor čítající členy od pěti do sedmdesáti let. Druhým projektem v průjezdu bude Corridor Piece mladičkých tvůrců Billyho Mullaneye (USA) a Nielse Weijera (NL), který Studio ALTA uvede 14. dubna ve společném večeru s Lˈamour čerstvých absolventů JAMU.

Vrchol sezony ve Studiu ALTA pak bude na podzim – v září bude věnovaných 10 dní oslavám 10ti let existence Studia ALTA a v říjnu diváky čeká již devátý ročník festivalu slovenského současného tance HYBAJ HO!

Stěžejní body:

–          Česká premiéra inscenace Hra na budoucnost Petry Fornayové 18.1.

–          Premiéra inscenace Báby Anne-Francoise Joseph a Kateřiny Dvořákové 29.1.

–          Premiéra inscenace Nostalgiáda Karla Vaňka 23.3.

–          Hostování zahraničních umělců Jeana Gaudina (FR), Billyho Mullaneye (USA) a Nielse Weijera (NL) 13. a 14.4.

–          A samozřejmě podzimní oslavy 10 let ALTY a devátý ročník festivalu současného slovenského tance HYBAJ HO!

 

 

Tatiana Brederová

Taneční magazín

 

 

Rozhovor s tanečnicí a choreografkou DANOU PALOU

„Hodlám otevřít tanečně kreativní centrum.“

Na domácí scéně i v zahraniční úspěšná tanečnice, choreografka, pedagožka i organizátorka Dana Pala zaujala TANEČNÍ MAGAZÍN svým podzimním představením „La Mar“. Dokázala také, mimo jiné, založit volnou internacionální kreativní skupinu tanečníků, herců, choreografů a zástupců dalších uměleckých oborů. Nejen proto jsme ji požádali o první rozhovor roku 2018.

Pocházíte z rodiny vystudovaných ekonomů, máte nějaké rodinné divadelní či přímo taneční kořeny?

Sice se moji rodiče věnují ekonomice, ale oba milují kulturu, hudbu a divadlo. Můj tatínek hraje výborně na kytaru a maminka zpívá a hraje na klavír. U nás doma se vždycky zpívalo, hrálo a pořádaly se oslavy. To je asi důvod mého vztahu k hudbě a k tanci. Jako malá jsem také navštěvovala spoustu kroužků a všechny byly tak nějak nasměrované na múzická umění. Je zvláštní, že mě rodiče nepřihlásili třeba na šachy. Praděda byl klarinetista a v mládí jezdil s cirkusem po Evropě, tak ty kořeny mám možná ještě po něm. Bohužel jsem ho nepoznala, ale určitě bychom si rozuměli.”

Věnovala jste se pohybu a tanci od dětských let?

Tančím od malička, začala jsem v šesti letech. Ale ještě dřív než s tancem jsem začala s hudbou. Uměla jsem noty dřív než písmena. Chodila jsem zpívat do sboru, hrála na klavír a v sedmi letech jsem začala chodit do baletu. Měla jsem štěstí, protože jsem jako dítě mohla dělat spoustu kroužků a vybrat si pak ten, který se mi líbil nejvíc. Jezdit z kroužku na kroužek také zahrnovalo trávení spousty času v autě a tam jsme s maminkou často zpívaly, poslouchaly Radio Classic, jazz anebo třeba šansony. Nebyla prostě možnost abych si tanec a hudbu nezamilovala.“

Čím Vám tanec a pohyb na první dojem učaroval?

Na tanci mi přišlo nejkrásnější, že jsem mohla hudbu znázornit. Vždycky mi připadalo, že hudba je barevná a že je to příběh, který musím vyprávět pohybem. Od mala jsem si vymýšlela libreta, improvizovala anebo dokonce i zkoušela ve škole se spolužáky taneční kreace na hudbu, která se mi líbila. V jedenácti letech jsem pak s nástupem na konzervatoř přišla o iluze, protože jsem zjistila, že nemám nejlepší baletní dispozice a že fantazie nestačí. Nejdřív tedy přišlo na řadu naučit se disciplínu a techniku. Vybojovala jsem si to. Vždycky když mám pocit, že něco nezvládnu, vzpomenu si na těchto osm let. Nikdy bych nic nevzdala v půlce.“

Chodila jste do tanečních?

Nechodila. Na to nebyl čas ani energie. Na konzervatoři jsme trénovali šest hodin denně a po večerech se zkoušela představení. Do školy jsme často chodili i v sobotu. Jednou jsem navštěvovala krátký kurz salsy (tu jsme ve škole neměli, dodnes nevím proč) a hrozně mě to bavilo! Chápu, že je není možné do tanečního vzdělání vměstnat všechno, ale třeba zrovna ta přirozenost se kterou tančí celá latinská Amerika je strašně inspirativní! Asi ji musíte mít v krvi, ale ,konzervatoristům´ podle mého názoru prostě chybí.“

Který z tanečních pedagogů na Vás měl největší vliv?

Jan Kodet.“

Jaký režisér, se kterým jste v průběhu kariéry spolupracovala na Vás měl největší vliv?

Irina Andreeva. Režisérka Teatru Novogo Fronta. Malá osoba s velikou osobností a neuvěřitelnou inspirativní energií!“

Ovlivnil Vás svým způsobem nějak legendární Pavel Šmok?

S panem Šmokem jsem se osobně setkala pouze jednou, a to při přijímačkách na HAMU. Mě už choreografii neučil, mým učitelem byl pan Wiesner. Práci pana Šmoka velmi obdivuji, ale nikdy jsem se v ní úplně nenašla. Na konzervatoři jsem milovala Jiřího Kyliána a na HAMU jsem se sice učila ,šmokovský´ repertoár, ale už jsem se věnovala více site-specific projektům, v té době jsem už jsem jezdila hodně do Berlína a pracovala úzce s architekturou. Spíš jsem se nechala ovlivnit tvorbou německé choreografky Sashi Waltz.“

Vaše představení mají spíše divadelní rozměry, jaký žánr divadla upřednostňujete jako divačka v hledišti?

Líbí se mi fyzické divadlo. Mám ráda taneční opery a nejvíc si užívám site – specific představení a sci-fi filmy. Obdivuji práci s prostorem, kde je pohyb důležitou součástí. Nejsem velký fanoušek činohry, preferuji divadlo, kde převládá vyjádření pohybem. Připadá mi sdílnější než vyjádření slovy, neexistují tu jazykové bariéry.“

Máte nějakou nezapomenutelnou zahraniční zkušenost?

Kupříkladu, když jsem působila jednu sezónu v malorském divadle Sans, kde jsem tvořila pohybovou složku pro katalánská činoherní divadla. Bylo to velmi náročné, činoherní představení. Tam trvají třeba i tři hodiny! Nerozumněla jsem polovině představení a dalo mi to dvojnásobnou práci, protože jsem si je musela překládat do španělštiny. Na druhou stranu o to více jsem se soustředila na samotný pohyb. Hlavně práce s herci je neuvěřitelně kreativní a je to zase úplně něco jiného než s tanečníky. Kolegové se mě občas ptají: ‚co jsi, prosím tě, dělala na té Mallorce, v tom malinkém divadle?‘ Pro mě to byla jedna z nejskvělejších zkušeností. Ne vždycky Vám dají velká divadla takovou choreografickou a tvůrčí volnost.“

Máte ohromné množství zahraničních zkušeností, kam byste zařadila naši taneční a baletní scénu v evropském kontextu?

Máme skvělé tvůrce, performery, krásná divadla a velmi kulturní město, které je v samotném středu Evropy! Myslím si, že by se tenhle potenciál měl více využít! V Národním divadle hrajeme obrovské produkce, které stojí strašně moc peněz, ale mě osobně připadá, že méně je někdy více. Víte kolik krásných představení můžete vidět v nějakém malinkém divadle, v zajímavém prostoru anebo třeba v divadle, kde jste ještě nikdy nebyli? Tanečních divadel máme v Praze málo a jsou to docela uzavřené komunity. Takže rozhodně bych naši scénu zařadila mezi kvalitní, jenom možná jsme tak nějak pořád trošku při zemi. Místo na představení do divadla často jdeme raději do hospody nebo nakupovat do obchodního centra. Tyhle priority já mám jasné. Jednou se mi zdálo, že se všechny obchoďáky proměnily v divadla. To by byla nádhera, ne? 🙂 .“

Čím je osobitá a co jí naopak chybí?

Osobitá je především těmi menšími produkcemi, které si často musí vystačit s minimem prostředků a přesto díky nadšení a kreativitě zapojených osob dokáží z mála vytvořit kvalitní představení. Tady bych ráda navázala na předchozí otázku a vyzdvihla nedostatečnou diváckou základnu těchto produkcí. Síla masivní reklamy a toho, co je zrovna v módě, u nás převládá. Potřebujeme více diváků, kteří mají ,otevřenou hlavu´.“

Ve své skupině CREATIVITY máte množství osobností-choreografů, není to někdy až moc konkurence, neboli „mnoho kohoutů na jednom smetišti“?

Pro mne jsou v tvorbě všechny složky rovnocenné! Když například spolupracuji s tanečníky, kteří jsou také choreografy, rozhodně to neberu jako konkurenci, ale jako ohromné plus. Mým úkolem je sesumírovat všechny nápady a uvařit ze všeho dobrou „polévku“. Já naslouchám, dávám mým kolegům prostor, ale zároveň třídím a dobře vím, jak by měl vypadat výsledný tvar představení. Někdy se shodneme, někdy ne, musí to ale všem dávat smysl! Jinak je to vidět na celém představení, že některá složka nefunguje, že je vytvořena pod nějakým nátlakem. Každý tvůrce i interpret do jednotlivé produkce přináší svou osobnost, svůj projev a je potřeba najít ve všem ideální spojitost. To se, myslím, neustále všichni učíme. Mám štěstí, že pracuji s řadou osobností opakovaně, dobře na sebe slyšíme a už se známe.”

Spolupracujete průběžně s výraznými a originálními osobnostmi hudební scény, jak si je vybíráte? Nebo oslovují ony Vás?

To záleží na produkci. Ve většině případů já oslovuji je. Nejvíce pracuji s Jirkou Lukešem, se kterým jsme začali tvořit už na HAMU. Jsme skvěle sehraní. Ráda také zvu ke spolupráci nové tvůrce, například u La Mar jsem oslovila kytaristu, kterého jsem viděla hrát ve Španělsku na pláži. Ale většinou jsem ve výběru kolegů konzervativní, dávám na tým, se kterým tvořím už dlouho. Věřím na hlubší napojení. A stereotyp? Ten není! Každý projekt je jiný a i my se neustále posouváme. Je krásné pozorovat, jak se náš rukopis s každou produkcí malinko mění, i když jsme stabilní tým prověřený časem.“

Věnujete se i workshopům a výchově nejmenší taneční generace, jak vidíte podmínky pro tuto práci v Čechách, na Moravě a v okolním světě?

Podmínky jsou tu skvělé, všude je spousta možností, ale nerozumím tomu, jakým způsobem je využíváme. Proč jsou nájmy tanečních sálů u nás tak drahé a proč jsou dětské kurzy tak levné v porovnání s tím, kolika drahými zbytečnostmi rodiče mnohdy zahrnují svoje děti? Taneční výchova je zásadní, je to kultura pohybu, podle mě je důležitou součástí společenského chování. Navíc, kdo v dnešním světě není kreativní, je ztracen. Děti by měly tančit víc a pedagogové by měli být lépe hodnoceni za tuto práci. Ve srovnáním s okolním světem, například Německem anebo Španělskem, jsou platy tanečních pedagogů v Čechách a okolí podprůměrné. Není divu, že tito učitelé pak odcházejí učit do zahraničí a nebo hledají jinou práci. Je to škoda, protože přicházíme o možnosti, jak si vychovávat nejen tanečníky ale i budoucí diváky. S dětmi se musí zacházet opatrně, co je naučíte a co jim předáte je něco co si budou pamatovat, něco na čem si později budují svou osobnost“

Představení „La Mar“ jste zkoušela i v německém Berlíně. Proč zrovna tam? Čekal bych vzhledem k tematice titulu spíše nějakou přímořskou oblast.

La Mar vznikala na cestách. Námět scénáře jsem vymyslela na Kanárských ostrovech. Pohybový koncept se pak utvořil velmi přirozeně i díky skvělé souhře s italským tanečníkem Enricem Paglialungou. Berlín je město, které se neustále vyvíjí a jde dopředu v tanci, v umění, v experimentech. Vždycky mě tohle město bavilo, i když potřebuji pro svou dlouhodobou inspiraci více přírody a slunce. Proto jsem si ho nikdy pro život nevybrala! Enrico v Berlíně už dva roky žije jako tanečník a pedagog na volné noze. Daří se mu tam výborně! Tohle město umí ocenit kvalitní tanečníky a performery! Jen je potřeba vydržet a prodrat se konkurencí. Zkoušení v Berlíně bylo impulsem k poznání, také jsem chtěla zakusit ten pocit vykořeněnosti na vlastní kůži i při zkouškách. Přestože já vlastně tenhle pocit moc dobře znám, moje role v ,La Mar´ ho poznala právě až v Berlíně. Připadala jsem si tam opravdu jako ztracená víla z ostrova.“

Co Vám dala – krom úzkého kontaktu s divákem – předpemiéra „La Mar“ v komorním prostředí Divadla na půdě?

Spoustu práce a tahání světel do schodů 🙂 Bylo skvělé, že jsme si představení mohli před samotnou premiérou zkusit a zjistit, že ho opravdu můžeme zasadit do jakéhokoli prostoru! Mě osobně fascinuje, jakým způsobem právě prostor ovlivňuje daný projekt. Jsem moc vděčná, že nám divadlo Na půdě poskytlo rezidenci, o které si bohužel v některých pražských tanečních divadlech tvůrci mohou nechat pouze zdát. Navíc na půdě tvoří spousta zajímavých umělců. Jak už jsem říkala v některé z předchozích otázek, to co se zdá být malé a neznámé, může otevřít daleko více možností.“

Jaké máte plány do tohoto roku 2018?

Mým největším plánem do roku 2018 je otevření nového tanečního kreativního centra. Doufám, že se mi to tento rok konečně podaří. Stále hledám vhodné prostory. Dále plánuji vyjet na tour s La Mar do Španělska a na jaře bychom s Enricem rádi uvedli La Mar na Kanárských ostrovech a uspořádali tam workshop současného tance. Co se týká Čech, tak pevně doufám a věřím, že se nám i tady podaří reprízy a budeme moci být součástí některého z českých festivalů, nebo v repertoáru některého z našich tanečních divadel. A pak mě čeká jedna moc zajímavá cesta, ale tu si nechám pro sebe, možná mě inspiruje k dalšímu tanečnímu projektu 🙂 .“

Děkuji za velmi zajímavý rozhovor a přeji – i za čtenáře TANEČNÍHO MAGAZÍNU – ať se Vám současný rok 2018 vydaří se vším všudy.

Ptal se: Michal Stein

Foto: Andrej Jurkovič (portrét),

Andrea Barcalová a Jana Horáčková

TANEČNÍ MAGAZÍN