Úspěšný muzikál režiséra Radka Balaše s názvem Mýdlový princ můžete v současné době vidět v divadle Broadway. Rozhodně se postarejte o lístky s předstihem, neboť je téměř stále vyprodáno. A není divu. Hlavní postavy ztvárnili známí oblíbení herci, pro tanečníky dlužno uvést, že mohou vidět Terezu Kostkovou či Jitku Schneiderovou, spojené neodmyslitelně se Stardance.
V hlavní roli se představí Martin Dejdar (kterého jsme také mohli vidět v taneční soutěži, rozhovor s Martinem nejen o tanci najdete v Tanečním magazínu), který ztvárňuje smolaře a lháře, zkrátka neúspěšného člověka, na kterého je dokonce uvalena exekuce. Obelhává herce i své přítelkyně.
Myšlenka příběhu je prostinká, až pohádková, už mnohokrát ohrané téma: dědictví s podmínkou. Tentokrát s podivnou podmínkou, chce-li smolař Martin dědit, musí se věnovat divadlu a oživit zašlou slávu divadelního spolku Šumavan. Série trablů se rozbíhá.
Výkon herečky Jany Synkové (J. Synkovou jsme již zmiňovali dříve v Tanečním magazínu v nezapomenutelné roli Ginger, v inscenaci Chytání větru s Janem Onderem v hlavní roli), je i zde nepřehlédnutelný. Osoba, dělající si nárok na vedení herecké společnosti, intrikující a věčně skřehotající své nároky, částečně připomíná postavy Louise de Funèse, sympatického škodiče, jehož vlastnosti jsou ale tak lidské, že ho divák miluje.
Smolař Martin je samozřejmě divákovi buď sympatický či naopak. Možná by ho jeden s chutí udeřil, ale Martin rozhodně ve svém zoufalém úsilí zachránit divadelní spolek spíše vyhrává divákovy sympatie. Postava učitelky Zuzany, která není nijak výrazná, nedává Tereze Kostkové (v alternaci Jitce Schneiderové) příliš prostoru, aby vzbudila u diváků silné emoce. Nudná „správňačka“.
Naproti tomu Jaromír Nosek (jednou z cen fotosoutěže Tanečního magazínu bylo setkání s herci Michalem Slaným a Jaromírem Noskem) je v roli homosexuálního majitele cukrárny jednoduše opět okouzlující. Silnou stránkou Jaromíra Noska je jeho schopnost vcítit se do každé role. Bohužel ale daní tomuto daru je, že dostává role komplikovaných, záporných hrdinů, tedy vypočítavé hejsky, lidi méně chápavé, extravagantní či jinak orientované. A některému divákovi tedy nemusí být právě sympatický. Ale zdá se, že Jaromír Nosek zůstává nad věcí.
Ačkoliv základní myšlenka příběhu Mýdlový princ není nikterak hluboká, přesto je tu mnoho peripetií a nekonečných zápletek, které vytvořily dokonalé podmínky pro užití písní Václava Neckáře, příběh je mistrně vložen do písní (zpívané jsou ale herci samotnými, takže dojem je poněkud jiný než dojem z originálních písniček). Oprášily se tu staré hity, které by možná dnešní mladí lidé už ani nechtěli poslouchat, ale během muzikálu si třeba náhle uvědomí, jak byly tyto písně půvabné. Fotky V. Neck&a acute;ře, které jsou v pozadí na plátně, do příběhu sice nezapadají, ale jsou jakousi poctou zpěvákovi Václavu Neckářovi, který si ji opravdu zaslouží. Tomuto počinu se nedá nic vytknout.
Tři hodiny jsou celkem dlouhá doba, ale diváci jsou nadšení, vesele si pozpěvují staré písničky, podupávají, potleskávají, komické situace dotváří radostnou atmosféru. Je snad v sále někdo, komu se Mýdlový princ nelíbí? Ne, řekněme si upřímně, rozhlédneme-li se kolem.
