Štítek: Radim Vizváry

Česká pantomima v zahraničí

Radim Vizváry úspěšně na Tel Aviv Dance Festival

Úspěšné hostování na Tel Aviv Dance Festival má za sebou také Mime Prague, respektive náš přední představitel mimického divadla Radim Vizváry. Svou stálici Sólo uvedl 28. července a inscenaci pro nejmladší publikum Paperboy měl možnost zahrát hned dvakrát. Kromě tří vyprodaných představení byla úspěšná i diskuze, s pantomimou a její historií se seznámili i zdejší studenti tance. Pro Radima Vizváryho je letošní zájezd zatím druhou návštěvou Izraele.

Dobrodružství druhé části české výpravy

„Poprvé jsem vystupoval se Sólem v Izraeli v roce 2018 na festivalu Fringe v Beer Sheva, kde ale byla organizace a produkce velmi nedostačující, spíše provizorní. Kdežto při letošním účinkování v Tel Avivu jsem zažil naprosto dokonalou organizaci a profesionální práci, od PR a komunikace až po produkci, a především vlídný a laskavý přístup. Musím ocenit celý tým, který byl skvěle sehraný a připravený,“ hodnotí Radim Vizváry, který má možnost porovnávat své zkušenosti i vlastní praxi.

„Měli jsme některé náročnější technické požadavky, protože jsme například nemohli převážet fragmenty scénografie, takže jsme požádali, aby je vyrobili nebo zajistili na místě. Vše bylo připraveno na míru téměř identicky s naší výpravou. Přivezli jsme jen kostýmy a líčidla nebo dílčí rekvizity, které by se těžko sháněly, třeba role papíru pro představení Paperboy. Set-up jsme plánovali den před představením, ale když jsme přijeli, byl už připravený celý světelný park, tím nám ušetřili řadu hodin práce,“ nezastírá Vizváry spokojenost s produkcí. S takovým servisem se umělci setkávají jen výjimečně, spíše nikdy. Kvalita a připravenost technického týmu je stejně jako celá organizace prací umělecké ředitelky festivalu Naomi Perlov, kterou si umělci nemohou vynachválit jako odbornici ve svém oboru. „Skvělá komunikace, obratné řešení problémů, pokud se vyskytly, a celý festival měl i srdečnou až rodinnou atmosféru, odjížděli jsme s pocitem, že bychom se tam zase někdy rádi vrátili,“ shrnuje Radim klady festivalu.

„Ačkoliv přelety probíhaly v noci a předem nás varovali, že v zemi hrozí generální stávka, nakonec vše proběhlo hladce, bez velké fyzické a psychické zátěže. Protesty jsme zaznamenali při příjezdu jen jednou, jinak jsme se soustředili na přípravu představení a vystoupení,“ komentuje Radim Vizváry okolnosti festivalu, který probíhal v době protestů. „Člověk se musí dopředu vnitřně nastavit, že jede do Izraele a do regionu, kde platí jiná pravidla, pak už neřeší třeba dlouhá čekání a podrobné kontroly na letišti, přijímá všechno jako fakt.“

Seznámení s pantomimou: osvěta při každé příležitosti

Všechna představení byla vyprodaná a těšila se velkému úspěchu. „Říkali mi, že Izraelci nejsou zvyklí příliš projevovat nadšení a jsou odměření, jejich zvykem je jednou zatleskat a odejít, ale měl jsem několik děkovaček, což mě samozřejmě potěšilo, dokonce tleskali i během představení. To v zahraničí často nezažívám. O představení měli zájem i studenti tanečních škol, takže když jsem se během dne připravoval na vystoupení, přišlo asi 15 studentů, kterým jsem mimo program udělal přednášku o pantomimě a své práci, což bylo moc příjemné,“ komentuje Vizváry svou snahu o osvětu v oboru.

Po Sólu se konala diskuse a podle organizátorů na ní zůstalo více zájemců, než očekávali. Diváky nejvíce zajímaly rozdíly mezi žánry i technikami mimu a současného tance, historie i současnost nebo kolik profesionálních mimů v oboru působí nejen u nás, ale i v celosvětovém měřítku. „Ptali se samozřejmě, odkud beru inspiraci a také na náročnost sólového představení. Byli tam i dva odborníci, teoretik sledující mimické divadlo ve světě a izraelský mim, který se dokonce učil techniku mime corporeal u jednoho ze studentů Etienna Decrouxe. Oba dva mi vyjádřili – ale jak to říct, aby to neznělo neskromně – zkrátka byli s představením velmi spokojeni po stránce profesionálního provedení. Kritik řekl, že moje technika je vzácná a výjimečná a že je velmi současná, což mě potěšilo. Snažil jsem se tedy vysvětlit a názorně ukázat na příkladech, v čem spočívá inovace techniky mimu.“

Dětská představení měla obě velký úspěch, mnoho bezprostředních reakcí se objevilo na sociálních sítích a diváci často sdíleli videa především ze závěru představení. „Byli tam i diváci, kteří představení viděli dopoledne a přišli podruhé, nebo kteří viděli Sólo a šli na oba Paperboye.“ Důležité je i zaujmout producenty: „Dostali jsme nabídku na příští rok do Jeruzaléma, a později se nám ozvala ředitelka tanečního festivalu v Bělehradu, která sólo v Tel Avivu viděla. Zřejmě ho uvedeme dvakrát, myslím, že to připadá na březen příštího roku. Byli tam i další producenti, tak uvidíme, jestli se ještě něco urodí.“

Dlouhodobé plánování: networking je základ

Hostování na festivalech obvykle předchází dlouhé měsíce plánování, vystoupení se domlouvají i několik let dopředu, nejméně však rok. Festivaly jsou místem setkání nejen diváků, ale i producentů a ředitelů, takže inscenace, která uspěje, má šanci na další pozvání. Základem síťování jsou tuzemské festivaly, ale také pomoc partnerských organizací.

Ředitelka Tel Aviv Dance Festival Naomi Perlov byla v Praze v roce 2022 na festivalu Česká taneční platforma. „Této přehlídky jsem se sice neúčastnil, ale našla si mne sama na doporučení, protože do programu festivalu hledala i jiný žánr než tanec. Moje představení se jí líbilo a bez váhání zamluvila i uvedení představení pro děti Paperboy, které přitom vůbec neviděla, až v Tel Avivu. Všechna jednání a setkání tak začala naživo tady v Praze,“ komentuje Radim Vizváry pozvání na festival, který je primárně věnován prezentaci současného tance.

„Naši návštěvu jsme začali plánovat v červnu 2022 a během komunikace a vyjednávání ohledně technických požadavků nebo honoráře občas nastaly okamžiky nedorozumění, ale to přikládám spíš tomu, že jsme museli vyjednávat na dálku. Když jsme přijeli tam, tak jsme viděli a zažili špičkový festival. Mohu říct z vlastní zkušenosti, protože organizuji několik festivalů, dlouhá léta, že vím, co obnáší sestavit profesionální tým, připravit zázemí pro umělce, po technické stránce i komfortní prostředí, aby se cítili dobře a mohli se plně a bez starosti připravit na vystoupení,“ komentuje zkušeně. Festivaly, které vede, Mime Fest i Komedianti v ulicích, mají už víc než desetiletou tradici.

Podpora ze strany Českého centra Tel Aviv

Mime Prague i soubor choreografky Věry Ondrašíkové velmi výrazně podpořilo České centrum Tel Aviv, které výrazně odlehčilo i finanční náklady, které by jinak vznikly festivalu. Bez této spolupráce a také bez prvotní iniciativy Českého centra by se pravděpodobně zájezd našich umělců vůbec neuskutečnil.

České centrum nejen umělcům uhradilo letenky, ubytování i diety. Důležitá byla i osobní podpora a starostlivost ředitele CC Tel Aviv Roberta Mikoláše (který nyní na přelomu července a srpna změnil místo působnosti na Řím). Pozvání vzešlo do velké míry právě z jeho iniciativy: byl to právě on, kdo pro uměleckou ředitelku Naomi Perlov a její zástupkyni Tamir Eting zařídil výjezd do Prahy a současně se ihned zavázal k finanční spoluúčasti centra na hostování českých divadelníků v Izraeli.

Oporou uměleckých týmů byl i na místě. „Bez jeho pomoci a laskavosti bychom si Izrael neužili bez stresu, v komfortu a s pozitivní náladou,“ dodává Radim Vizváry za oba soubory.

Radim Vizváry se svým oceňovaným Sólem (2016) odehrál víc než 100 repríz v desítkách českých divadel i na mnoha zahraničních festivalech, mimo jiné na festivalu Mindelact na Kapverdách a v Japonsku. Od listopadu 2022 inscenaci opět pravidelně hraje ve Švandově divadle. Zde také 2. října uvede nový autorský projekt zaměřený na minimalistické gesto v současné pantomimě. Ve svých sólových projektech i koprodukcích s různými soubory hledá pro pantomimu nová nosná témata, která mohou oslovit a dotknout se současného diváka. V posledních letech zkoušel také nové možnosti propojení techniky mimu s jinými žánry, například s iluzionistikou, s novým cirkusem a akrobacií, objektovým divadlem a s novými technologiemi a multimédii, kterým se věnuje v Laterně magice. Sólo zůstává stále jeho nejuváděnější a nejoceňovanější inscenací.

PhDr. Lucie Kocourková

pro Taneční magazín

Věra Ondrašíková & kolektiv poprvé na Tel Aviv Dance Festival 2023

Čeští umělci během léta reprezentují tuzemskou kulturu na mnoha mezinárodních festivalech a akcích v zahraničí

Čeští umělci během léta reprezentují tuzemskou kulturu na mnoha mezinárodních festivalech a akcích v zahraničí. Mezi jedny z nejprestižnějších patří Tel Aviv Dance Festival, který se koná v Izraeli. V Suzanne Dellal Centre se na konci července mohli diváci seznámit s českým současným tancem a pantomimou. Současný tanec zastupoval soubor Věra Ondrašíková & kolektiv, který představil svou úspěšnou inscenaci Witness.

V Tel Avivu vystupoval také náš přední mim Radim Vizváry s inscenacemi Sólo a Paperboy. Velkou část července strávil na cestách také tým Tance Praha, pod jehož záštitou vystoupily tři umělecké kolektivy v Itálii a v Riu de Janeiru. A soubor Spitfire Company je letos pozván na Ediburgh Fringe festival.

Příběhy stromů nejen v Tel Avivu

S tvorbou Věry Ondrašíkové kombinující současný tanec, poetický light design a manipulaci s objekty, se diváci seznámili během dvou vyprodaných představení 27. července, vedla také taneční workshop. Divákům představila projekt Witness v jeho kompletní jevištní podobě, adaptovaný však pro izraelské publikum. Dotýká se v něm otázky vztahu člověka k přírodě a životnímu prostředí a využívá jak sofistikované jevištní prostředky vytvářející iluze v prostoru, tak práci s přírodním materiálem, kterým jsou zde větve listnatých stromů. To ony jsou svědky lidských životů, ale i samotnými aktéry.

„Myslím, že mohu říct za celý tým, že jsme si zájezd užili, byl to velmi intenzivní zážitek. Přišlo mi jen trochu líto, že po druhém představení jsme museli začít balit a pomalu se chystat na letiště, protože se rozvinuly velmi hezké interakce, diváci za námi po představení chodili a chtěli si o něm ještě povídat. Vidím jak je důležité nevěnovat všechen čas pouze pro přípravu a hraní, ale i pro setkávání,” říká Věra Ondrašíková.

„Byli jsme pozváni ředitelkami Suzanne Dellal Centre a festivalu Naomi Perlov a Anat Fischer Leventon, které viděly Witness na České taneční platformě 2022,“ vypráví. „Jsem vděčná, že daly našemu představení takovou důvěru, ačkoliv je neobvyklé a divácké přijetí nebylo vůbec jisté. Po pražském představení říkaly, že to pro ně bylo tehdy jedno z nejsilnějších děl na platformě a velmi vyzdvihly živou hudbu Filipa Míška. Vyprávěly nám také, že v Izraeli se staví nebo stavělo tak, že je vždy mezi několika domy zasazený strom, který se stává pamětí příběhů jednotlivých rodin a funguje jako takový most mezi sousedy. Sama si musím teprve k tomu najít nějaké další informace, ale s naším představením to rozhodně rezonuje. A možná to je důvod, proč jsme byli na Tel Aviv Dance Festival vybráni. V každém případě to pro nás byla veliká motivace.“ Na základě účasti na České taneční platformě byl ostatně Witness vybrán i na festival Dance München. „Dramaturg festivalu Peter Sampel doporučil naše představení umělecké ředitelce Nině Hümpel, která je jednou z nejvýznamnějších německých tanečních kritiček a jejím sítem neprojde jen tak ledacos. Tahle dvě setkání pro nás byla zásadní,“ dodává choreografka.

Dramatické okolnosti

Přípravy na cestu do Izraele probíhaly od prosince do července. „Víkend před naším odjezdem zesílily protestní akce a v době, kdy jsme odlétali, hrozila generální stávka. Byli jsme z celé situace pochopitelně nervózní, řešili jsme bezpečnostní stránku věci, bylo to pro nás náročné psychicky a také fyzicky, protože jsme letěli v noci. Letenky jsme získali díky Českému centru v Tel Avivu zdarma, ale šlo o noční přelety,“ popisuje Věra zážitky souboru. „Na místě jsme měli tři dny na přípravu, měli jsme také workshop, krátkou choreografickou dílnu pro profesionální tanečníky. Navíc jsme věděli, že v Izraeli jsou všechny stromy vzácností a člověk si nesmí brát ani průřezy. I tak by byly úplně suché.“

Specifikem inscenace Witness je totiž používání velkých přírodních větví, náletových stromků nebo keřů. Jeden kmínek tentokrát převáželi z Prahy do Izraele letadlem a nebyl to úplně jednoduchý proces. „Větev jsme zabalili a poslali, všechno prošlo a až na poslední bráně na letišti v Tel Avivu u proclení nás zastavili a nechtěli nás pustit. Celníci se chtěli spojit s produkcí divadla, ale bylo pět ráno, takže nikdo ještě nebyl v práci. Ale asi po tři čtvrtě hodiny dohadování nás nechali jít i s větví,“ vypráví teď už s úlevou Věra, „Nicméně druhý den za námi do divadla přišli z ministerstva životního prostředí, že dostali informaci z letištní bezpečnosti a byl z toho velký malér, chvíli to vypadalo, že ani nebudeme hrát. Dopadlo to tak, že jsme se zavázali, že stromek po představení zlikvidujeme nějakým předepsaným způsobem, zkrátka bylo to jako z akčního filmu.“

Další „rekvizity“ vznikly už na místě. „Olivovník je zde posvátný strom, ale právě je prořezávali, takže jsme ho mohli využít a pak jsme měli ještě jeden strom z Jeruzaléma. V Izraeli panovalo skutečně extrémní sucho, takže jsem se snažila představení přizpůsobit i tomuto tématu, dotknout se motivu sucha, požárů, které panují i v Evropě, a především adaptovat příběh na místní podmínky. V našem představení se odráží téma boje, souboje, konfliktů, snažila jsem se tedy posunout význam směrem ke konfliktu dvou národů, které se nemohou dohodnout ani na tom, čí je jejich posvátný strom. To vše se do představení přetavilo a vznikla nová verze.“

Na obou představeních reagovalo nakonec publikum odlišně, zřejmě bylo i jiné složení diváků. Větší úspěch měla druhá repríza. „Přišli se s námi seznámit lidé s profesní komunity a taneční školy, měli jsme z toho opravdu dobrý pocit, že to celé mělo smysl,“ uzavírá choreografka úspěšné hostování.

Trocha čísel

Nejúspěšnější inscenace Věry Ondrašíkové Guide byla v roce 2017 vybraná do Aerowaves Top 20 a tím získala velkou pozornost zahraničních promotérů. Získala také řadu ocenění (Cenu diváků, Cenu za světelný design a Cenu Tanečník roku pro Jara Ondruše na České taneční platformě) a dnes se blíží 70. repríze, což je v rámci scény současného tance vysoké číslo. V prosinci 2021 měla premiéru nejnovější inscenace Ondrašíkové Witness, která získala Cenu diváků na České taneční platformě 2022. Byla již uvedena v listopadu loňského roku ve slovinské Lublani a letos v červnu na mezinárodním tanečním festivalu v Mnichově. Izrael byl třetím zahraničním zájezdem.

„Odhadem polovina repríz inscenace Guide se odehrála v zahraničí“, upřesňuje Věra Ondrašíková. „Hráli jsme ho například v Jeruzalémě, v New Yorku, Soulu, v Drážďanech nebo v dánském Aarhusu v rámci festivalu Aerowaves. Také jsme vystupovali v Polsku a v Británii, jednou na festivalu světelného designu v Leedsu a pak také v Birminghamu na tanečním festivalu. Největší ohlas si pamatuji v rámci Noci kultury ve Vilniusu, kdy jej během jednoho večera vidělo přes 1 000 lidí a měli jsme čtyři děkovačky v řadě se standing ovation. To byl jeden z nejsilnějších zážitků vůbec.“

Soubor Věra Ondrašíková & kolektiv nyní pracuje na novém dlouhodobém projektu s názvem Clouds, ve kterém se zaměří na práci s mládeží a téma křehkosti psychického zdraví. Koncept vznikl již v lednu tohoto roku, premiéra je naplánovaná na jaro 2024. Projekty se vyznačují dlouhými obdobími příprav a zkoušení, soubor se také soustředí na jejich intenzivní reprízování a prezentaci na zahraničních festivalech. Pořádá také choreografické dílny pro teenagery a workshopy současného tance pro širokou veřejnost. Nezapomíná ani na nejmladší generaci, ve které si pěstuje budoucí publikum, pravidelně uvádí představení pro základní a umělecké školy s diskuzí.

Věra Ondrašíková vystudovala výtvarné gymnázium a poté obor choreografie na pražské AMU. Jako tanečnice se podílela na projektech českých a zahraničních choreografů. Získala cenu „The most outstanding dancer” na festivalu Masdanza na Kanárských ostrovech a nominaci v soutěži Das beste deutsche Tanzsolo v Lipsku. Hostovala mj. v Divadle Komedie (Klára S. – režie David Jařab).

Její představení byla uvedenana festivalech Tanec Praha, Biennale de la danse v Lyonu, na festivalu Aerowaves v Londýně, Aerodance v Amsterdamu, Cynetart v Drážďanech a Masdanza na Kanárských ostrovech (I. cena za skupinové dílo). Jako rezidenční choreografka pracovala v Mexiku, Německu a ve Francii. Vytvořila choreografii k Havlovým Antikódům na Nové scéně, které byly v roce 2013 uvedeny ve Washingtonu, Miami a New Yorku.

Její soubor působí pod značkou Věra Ondrašíková & kolektiv na české a zahraniční scéně od roku 2008. Dosud nejúspěšnější inscenace Guide se dočkala sedmdesáti uvedení po celém světě a získala řadu cen (na České taneční platformě 2016 Cenu diváků, Cenu za světelný design a cenu Tanečník roku pro Jara Ondruše), v roce 2017 bylo představení vybráno do mezinárodní sítě Aerowaves. Představení Witness získalo Cenu diváků na České taneční platformě 2022 a je uváděno na mezinárodních festivalech (Dance München, Tel Aviv Dance Festival). V roce 2024 soubor uvede premiéru nového představení pro mladé publikum Clouds v divadle PONEC.

Lucie Kocourková 

pro Taneční magazín

Nová scéna se promění v kino!

Jedinečný projekt – Laterna for Camera

Laterna magika pokračuje v jedinečném projektu Laterna for Camera. Ten iniciuje tvorbu nezávislých a umělecky progresivních audiovizuálních děl s novými technologiemi.

Již 30. května mohou diváci nezvykle usednout do hlediště Nové scény jako do kinosálu, v němž proběhne projekce třech krátkých tanečních filmů, které vznikly z podnětu Laterny magiky: Otvírání studánek z roku 1966, New Normal z doby covidové pandemie a premiérový projekt Krajina těla, který navazuje na stejnojmennou inscenaci z repertoáru Laterny magiky.

Otvírání studánek – scénický film

Je jedním z nejstarších a nejvíce ceněných krátkometrážních kusů z repertoáru Laterny magiky. Podkladem pro vznik byla stejnojmenná kantáta Bohuslava Martinů, kterou skladatel složil v roce 1956 na motivy básně Miloslava Bureše, vycházející z lidového zvyku jarního čištění studánek po předešlé zimě.

Jde o dílo režiséra Alfréda Radoka, scenáristy Miloše Formana a choreografky a tanečnice Zory Šemberové vytvořené pro Laternu magiku v roce 1960, ale uvedené v jejím programu až v roce 1966. Radok ve spolupráci s hudebním režisérem Oldřichem Františkem Kortem a kameramanem Jaroslavem Kučerou vytvořil scénický film jímavé krásy, v němž na obrazech z venkovského života zachytil koloběh lidského života: od narození až po stáří, jemuž na filmovém plátně věnoval značný prostor prostřednictvím tváří a postav stařen a starců.

Radokovo Otvírání studánek se mělo stát součástí zájezdového programu, jehož premiéra se plánovala na prosinec 1960 v tehdejším Leningradu. Schvalovací komise, kterou doplnil i ministr kultury František Kahuda, však dílo k veřejnému předvádění nepřijala. Důvodem bylo použití hudby právě skladatele Bohuslava Martinů, který od konce 40. let minulého století žil v emigraci, a problematický byl i samotný obsah díla, míjející se s aktuální kulturní politikou, která chtěla Československo prezentovat jako pokrokovou socialistickou zemi.

New Normal – taneční film

New normal je sociologický pojem definující stav, který nastane po prodělané změně. Film reagoval na aktuální situaci v covidové době v širokém metaforickém fokusu a svým způsobem předjímal stav nového normálu, k němuž jsme spěli jako k naději, příležitosti a transformaci.

Vše se pohybuje v úrovni metafory, nevyprávíme příběh a neukazujeme ani konkrétní popisné situace a vztahy. Vše je v pohybu, tanečníci, prostor i kamera. Organická hmota se mísí s anorganickou. Hledáme hranici stylizace a realismu.
K transformaci dochází vnitřním hledáním a niterným soubojem, v němž člověk překonává sám sebe a získává nový soubor dispozic. New normal je naděje.

Krajina těla – filmová báseň

Film Krajina těla pracuje s původním materiálem, který byl natočen jako scénografický doprovod ke stejnojmenné inscenaci Laterny magiky. V instalaci na jevišti se však nedostalo zdaleka na vše a tvůrčí tým se rozhodl nechat dílo samo se projevit v plné kráse. V jedinečné filmové podobě tak dává šanci vyniknout příběhotvorným detailům na velkém plátně. Pozornost je tentokrát věnována především tanci, obrazu a zvuku. Filmová verze experimentuje s vyprávěním příběhu přes senzorické detaily, které usilují o vyvolání co možná nejintenzivnějšího fyzického zážitku diváka. Zobrazovány jsou archetypální detaily a zároveň celky proměňující se krajiny těla v průběhu roku. Některé symboly známe, jiné jako kdyby čerpaly ze subjektivní interpretace kolektivního nevědomí. Námět společně vytvořili umělecký šéf Laterny magiky Radim Vizváry a režisérka Tereza Vejvodová, která film režírovala a sestříhala. Její experimentování s filmovou narací, kterou propojuje s dalšími uměleckými obory (např. s tancem), můžeme znát již z jejích předchozích děl jako jsou Roselyne či Vymezení.

Laterna magika na webu a na sociálních sítích:

www. laterna.cz

www.facebook.com/laternamagikaND

www.instagram.com/laternamagikaprague

MgA. Kateřina Ondroušková,  MgA. Dita Táborová

pro Taneční magazín

Krajina těla

Čím je pro nás naše tělo? Vážíme si ho dostatečně?

10. listopadu uvedl soubor Laterny magiky na Nové scéně pražského Národního divadla premiéru inscenace pod názvem Krajina těla. Režisér, choreograf, mim a celosvětově uznávaný umělecký šéf souboru Radim Vizváry  byl také autorem námětu.


Radim Vizváry se snaží vnímat tělo coby umělecké dílo, zrovna takové, jako je sama příroda, vytvořené samotným Universem.  A tam, jak známo, není nic neměnné. Proměňuje se krajina, proměňuje se člověk. Stárne, odchází ze scény a přichází nová generace.


Z tohoto důvodu pracoval Radim Vizváry se třemi generacemi umělců,  těch nejmladších, dětsky roztomilých, kterým drobné chybky rádi odpustíme (i věčné hraní si s mobilem), přes dokonalá těla  akrobatů, hadí ženy, tanečníků breakdance, nad jejichž výkony oněměle žasneme, až po nejstarší generaci, která už ustupuje do pozadí, ale zkušenosti jsou hluboce vryty do jejich fyzických těl a gest, přesto jaksi více už vnímáme jejich duši.  Samotný Vizváry říká, že hledal umělce, jejichž těla jsou tvárná, téměř až na hranici lidských možností. Vrcholná ekvilibristika zaručuje, že je možné až zapomenout na lidské tvary a tím objevovat krajinné obrysy, dodává Vizváry. Pravdou je, že se mu toto povedlo předvést na jevišti, inscenace byla jakousi přehlídkou toho nejvyššího umění, jakého je člověk v současné době na této planetě schopen. Hluboká poklona, pane Vizváry!   

Divák měl možnost porovnat zdánlivě neslučitelné – balet, breakdance, vzdušnou i pozemní akrobacii, kontorsionistiku (cirkusovou disciplínu, jejíž představitelkou byla  hadí žena), ekvilibristiku   i pantomimu. A to vše v souladu a harmonii s přírodou.

Na samotné scéně mnoho kulis nebylo, ale na jedenácti LED obrazovkách běžely obrazy, které připomínaly podobnosti mezi lidským tělem a přírodou. Např. vlasy nám asociují  trávu nebo les,  kůže je stejně rýhovitá či zjizvená jako kůra stromů (také dobře ukazuje stáří),  oblé křivky našich těl připomínají horská úbočí a oční duhovka dokonce vulkán.

Bílé kostýmy a dlouhé bílé vlasy dodávaly dílu jakýsi duchovní rozměr.  Jakoby tančili spíše andělé.

Inscenace nutila diváky k zamyšlení, nejen nad lidskými možnostmi a všeho, co nám příroda a planeta nabízí, ale také nad lidským údělem a lidmi samotnými. Přemýšlela jsem například o tom, proč v minulosti bylo základní povinností svobodného řeckého občana starat se o své tělo, o fyzickou zdatnost i krásu. Proč v současné době, mnozí lidé nazývají  tuto snahu marnivostí, zbytečností, hloupostí, narcisismem…. vždyť přece člověk vlastně nic jiného než své tělo, úkryt své duše, ve své podstatě nemá. Stane-li se jakákoliv živelná pohroma, nemáme nic než naše tělo. A je otázka, v jak dobré bude fyzické kondici, aby znovu budovalo ztracený svět.  Vnímám fyzické cvičení také jako naši povinnost, právě tak, jako starat se o své zdraví.

Mladí lidé si velmi často neuvědomují, jak cenné jejich tělo je. Vnímají je jako samozřejmost, možná jako prostředek k práci. To vše se ale může rychle změnit, stane-li se  třeba vážný úraz a náhle tělo svou funkci už neplní. Takové podobné pocity přináší i stárnutí.

Když se na jevišti předváděli vzdušní akrobaté Martina Illichová a Lukáš Macháček, akrobat Jindřich Panský, akrobatka na vertikálním laně Alžběta Tichá,  breakdance  tanečník Kristián Mensa či hadí žena Anaëlle Molinario z Francie, tajil se mi dech a říkala jsem si, že dál už to jít nemůže a nic to nemůže překonat. Jenže omyl!

Při pohledu na procítěné vystoupení šedesátnice Zuzany Hrzalové (baletka)  a sedmdesátníka Josefa Kotěšovského (tanečník a mim), jsem si uvědomila, že z nich vůbec nemohu spustit zrak. Zkušenosti vryté v jejich tělech a  jakási tajemná moudrost a zkušenost tryskající  směrem k nám divákům, totiž samozřejmost a ohebnost mládí převýšila. Duše je nad tělem a nedá se to popřít.

Krajina těla je hlubokým zážitkem, vhodná pro citlivé povahy a milovníky opravdu špičkových výkonů. Ačkoliv nemá žádný konkrétní příběh, příběh koloběhu života je dost a dost a filozofovat můžete ještě hodně dlouho po odchodu z divadla.  Radimovi Vizvárymu se povedlo opravdu mimořádné dílo. Bravo!

 

Foto: Archiv Národního  divadla

 

Eva Smolíková

Taneční magazín