Rozhovor s tanečnicí, choreografkou, pedagožkou, uměleckou vedoucí souboru Dance 4 People Sabinou Bažantovou

„Děkuji za každý den, že tančím. Život tanečnice nese i spoustu negativ, ale pozitiva převažují“

Sabina Bažantová říká: „Tanec je můj životní styl,“ na  scéně poprvé zatančila již ve svých šesti letech v představení Zlatovláska. Vystudovala Taneční konzervatoř hlavního města Prahy. Po škole byla členkou tanečního souboru Pop Balet a taneční skupiny Evil Dancers. Nyní je členkou Art 4 People a od září roku 2022 je uměleckou vedoucí tanečního souboru Dance 4 People. Působí také jako pedagožka a choreografka.

Tanci se věnujete  od svých pěti let, když jste začala navštěvovat Baletní školu Pirueta. Také jste tančila v Dětském baletu Praha a objevila se na scéně  v představeních jako Petr Pan, Sněhová královna, Louskáček, Večer plný muzikálů, Alenka v říši divů … Měla jste ještě i jiné zájmy? Pamatujete si  jaké to bylo poprvé na scéně?  

„Baletní škola Pirueta byla mou taneční kolébkou a podpořila mou vášeň pro balet a vystupování na jevišti. Během dětství jsem měla spoustu koníčků. Vděčím za to hlavně své mamince, která mě kromě tance vedla také k dalším sportům. Chodila jsem na tenis, aerobik, plavání, milovala jsem a dodnes miluji lyžování (ačkoli jsem je měla kvůli tancování jako aktivitu vždy na   ‚bleaklistu‘, tak mě to nebezpečí neodradilo),  s bratrem jsem si zkusila golf, také jízdu na koni a ve volném čase jsme podnikali výlety na kolech, anebo na inline bruslích. Jsem velmi energický a aktivní člověk a sport od dětství miluji téměř ve všech formách. Věnovala jsem se rovněž hudbě (chodila jsem na zpěv, hrála na keyboard a flétnu, chvíli dokonce i na kytaru. Bavilo mě malovat a tvořit, takže samozřejmě proběhly výtvarné kroužky typu navrhování oděvů, šití nebo keramika.

Jaké to bylo poprvé na scéně, si pamatuji naprosto přesně. Tančila jsem roli „vlnky“ v baletním představení Zlatovláska, pořádané právě baletní školou Pirueta. Bylo mi tenkrát 6 let. Byla jsem strašně nervózní, ale milovala jsem každou vteřinu od prostorového nácviku na jevišti v divadle (to bylo totální wow), přes přípravy, krásný kostým, účes, líčení, a hlavně … třpytky! Až po samotný výstup v záři reflektorů před divadlem plným diváků. Nejen že mě to bavilo… cítila jsem se doma.“

Tanec jste vystudovala na Taneční konzervatoři hlavního města Prahy a během studia jste se představila v baletu Labutí jezero (ND Praha) a Děvčátko se sirkami (Stavovské divadlo). Po škole jste byla členkou tanečního souboru Pop Balet a taneční skupiny Evil Dancers. Nyní jste členkou Art 4 People a od září roku 2022 uměleckou vedoucí tanečního souboru Dance 4 People. V čem byste si ráda zatančila? Nebo máte nějakou roli, které byste ráda na scéně vdechla život?

„To jsou moc dobré otázky! Povahově jsem velmi hravá. Možná to souvisí s tím, že jsem blíženec. Baví mě být každý den někdo jiný. Trochu to asi dělám i v normálním životě, že si tak jako dávám role podle toho, jak se zrovna cítím. Nejraději mám role, kde se můžu vyřádit. Nesmírně jsem si užívala roli Sněhové královny, která je chladná a odtažitá, necitelná k lidskému utrpení a lásce, zároveň je krásná, mocná a reprezentuje extrémní racionalitu. Také role Zvoněnky v baletu Petr Pan. Je malá víla s obrovským srdcem, ale dokáže být pěkná mrška. Je temperamentní, vášnivá, loajální, někdy tvrdohlavá, ale vždy opravdová. Takové role, to je něco pro mě. Když jsem tančila Klárku v Louskáčku, byl to krásný zážitek, ale emočně a herecky jsem se jako hodná Klárka moc „nevyblbla“. Když se jedná o role, vždy inklinuji k té temné straně :-D. Ačkoli v normálním životě se snažím lidem pomáhat, jak jen to jde a konat to nejlepší a často slýchám, že jsem takový anděl… Tak možná právě pro to si to kompenzuji.

A zda je tu nějaká role, kterou bych si nyní chtěla zatančit? Takový můj sen je zatančit si v muzikálu Hříšný tanec, který jsem viděla miullý rok v divadle v Londýně a asi než konkrétní role, tak si momentálně přeji zažít různé projekty a spolupráce se zajímavými osobnostmi tanečního světa. Nicméně pokud by někdy vznikla taneční inscenace, kde by hledali tanečnici do role Harley Quinn nebo Cat Woman a byla bych vybrána… Wow, asi bych to nadšení musela rozdýchat.“

Také jste absolvovala studia pedagogiky tance na HAMU v Praze a sama jste lektorkou tanečních kurzů v Place 4 People. Jako pedagožka působíte také na tanečním oddělení ZUŠ Harmony a taneční techniku učíte i v MZ Dance Team. Co Vás na práci pedagoga baví? 

„Od mala jsem vůdčí typ a být učitelka, bylo jedno z povolání, u kterého jsem věděla, že si ho rozhodně musím vyzkoušet. A co mě na té práci baví? Je radost sledovat, jak se někdo zlepšuje, roste, objevuje svůj talent nebo překonává vlastní limity. Naplňuje mě probouzet ve studentech / kurzistech stejnou vášeň k tanci jako mám já sama. Můžu být pro žáky někdo, kdo je motivuje, podpoří nebo povzbudí, když nevěří sami sobě. Budovat tzv. safe space – prostor, kde se lidé cítí v bezpečí, mohou si zkoušet, chybovat a růst. Nesnáším rutinu a na učení je nejlepší, že každý den je jiný – je to živé, dynamické, každý student přináší něco nového. Navíc i já se při výuce stále učím – o sobě, o druhých, o svém oboru. Je to obousměrný proces. Během učení jsem zažila spoustu krásných momentů, kdy cítím, že díky té komunitě, kterou tam máme a vztahem mezi mnou a studenty – tanečníky, nastávají malé změny v životním přístupu, myšlení nebo postoji. Být pedagogem je obrovská čest a zodpovědnost. Musíme brát v potaz, že cokoli řekneme, může naše studenty (ať to jsou děti nebo dospělí) ovlivnit do konce života. Jsem vděčná, že na lekcích společně sdílíme hlavně radost a vznikají tam nezapomenutelné zážitky“

 Věnujete se také choreografii. Co Vás přivedlo k tomuto oboru? A máte v něm nějaké vzory?

„Ano, tvorba choreografií je mou nedílnou denní součástí. Myslím, že k choreografii se přirozeně více nebo méně dostane každý tanečník, natož pokud je i pedagogem. Jako teenager jsem si začala vymýšlet sestavy na soutěže a různá taneční vystoupení, ale že by se jednalo o nějaké umělecké počiny, myslím si, říct nedá :-D. S vnímáním choreografie jako oboru jsem se poprvé setkala na HAMU, kde jsme hodiny choreografie pravidelně navštěvovali. Choreografie jsem nejdříve začala vytvářet tedy soutěžní pro své děti z tancování a následně na naše taneční vystoupení se souborem Dance 4 People, kde je mou prací tvořit hlavně choreografie na komerční akce pro klienta nebo do videoklipů či filmu na klíč.

V tvorbě mě ovlivňují hlavně tanečníci ze zahraničí. Takovým největším vzorem je pro mě momentálně Malou Linders, Yanis Marshall, Elena Yatkina nebo Zoi Tatopoulos. Inspiruji se také dost na sociálních sítích, sleduji tam spoustu neskutečných tanečníků z Česka i zahraničí.  Fascinuje mě, jak pracují s dynamikou, výběrem a znázorněním hudby, emocí, nebo tělem jako vyjadřovacím prostředkem.“

Aktivně se věnujete tanečním stylům Lyrical dance, Heels dance, Contemporary a klasickému tanci. V čem se cítíte nejlépe Vy sama?

„Nejlépe se nyní cítím asi v Heels Dance. Podpatky jsem nosila takové plastové na hraní už ve svých 3 letech. Jako teenager jsem podpatky nosila snad i do lesa. Ve svých 24 letech jsem navštívila lekci High Heels u Ginger a je to jako láska na první pohled. Hned jsem věděla, že to je to ono, co chci tančit. Lyrical dance, klasický tanec i Contemporary miluji, ale Heels dance cítím, že jsem já. Tanec na vysokých podpatcích nemá jen jednu formu, můžete na nich tančit street dance, různé fiusion styly, každý lektor si tam může vnést sebe a mě osobně extrémně baví a naplňuje ženskost, smyslnost, elegance, technika a sem tam prvky akrobacie – to jsou moje Heels Dance.“

Jako tanečnice a performerka se představujete na různých společenských, kulturních i firemních akcích, na módních přehlídkách, ve videoklipech i na koncertech. Co Vás baví na performanci, což je vlastně umělecké vyjádření se pomocí těla, které se stává jakýmsi „hudebním nástrojem“ umělce?

„Já se strašně ráda ukazuji a předvádím. Jsem ráda středem pozornosti a vystupování je pak přesně tím, co mě činí šťastnou. Jde o živé, přímé a fyzické vyjádření, které nepotřebuje slova – tělo je médium i sdělení zároveň. Baví mě na lidi předávat energii, nějaké emoce. Baví mě i to, že každé publikum ji prožívá jinak – performance je živý dialog mezi mnou a divákem, který se děje teď a tady. V tom je kouzlo, ale i odvaha – být přítomná a otevřená. Nejlepší pocit je pak, když vám publikum dá najevo, že i vy bavíte je a energie se vrací dvakrát tolik. U většiny z nás si myslím, že platí, že skrze pohyb dokážeme zprostředkovat emoci, náladu, myšlenku nebo vnitřní svět tak, jak to mnohdy nejde říct jinak.“

Jaké to je být trenérkou pražských mažoretek a gymnastek v SK Motorlet? Jak jste se k nim dostala? Vyzkoušela jste si tyto obory také Vy sama?

„Pražské mažoretky jsem trénovala rok a gymnastky v SK Motorlet po dobu 3 let. Musela jsem si kvůli tomu tenkrát udělat trenérskou licenci rytmické gymnastiky. K obojímu jsem přišla dosti náhodou. V obou případech potřebovali trenérku baletu / techniky a přes známé se to dostalo ke mně. Byla to skvělá zkušenost. Jsem za to moc ráda. Člověk pochopí, jak důležitý je tanec a technika klasického tance i pro jiné sporty a může s tím pak pracovat dál.“

Na mezinárodních tanečních soutěžích jako je Dance World Cup, Best World Dance Group či Danza Mundial, se pravidelně umisťujete na stupních vítězů. Jaký to je pocit slyšet své jméno na prvních místech?

„Upřímně, téměř vždy je to pro mě velmi milé překvapení. Je to vždy takový blahodárný, radostný a vděčný pocit, že ta těžce vydřená práce má smysl, někomu se líbí, někdo ji oceňuje. Je to pro mě znamení, že to, co dělám, dělám správně a zároveň obrovská motivace titul obhájit i další roky a pracovat tak neustále na sobě i svých svěřencích.“

Patříte mezi ty, kteří si můžou říct, že jejich práce je také jejich koníčkem? Jak ráda trávíte volný čas?

„Rozhodně ano 😀 Tanec je můj životní styl. Neumím si už představit, že bych netančila. Děkuji každý den, že se mohu živit tím, co mě baví. Ne vždy je to samozřejmě jen o tom hezkém… Život tanečnice s sebou nese spoustu negativ a nepříjemností, o kterých se netanečníkům ani nezdá. Ale pozitiva převažují. Je to vášeň. Když je mi psychicky nejhůř, je to forma terapie. Nikdy jsem nešla z tréninku s tím, že by mi bylo hůř než před ním. Tanec extrémně pomáhá nejen tělu (když se provádí správně samozřejmě) ale i mysli.

Kromě tancování se druhým rokem věnuji muay thai, což je tradiční thajské bojové umění. Je to pro mě skvěla forma kompenzačního tréninku a člověk se trošku dostane aspoň na chvíli do úplně jiné sociální bubliny, a i to je občas moc fajn. Nejsem typ člověka, co by dokázal pasivně odpočívat. Ráda jsem v obklopení svých přátel a rodiny a podnikám všelijaké výlety a aktivity. Cestování na můj seznam oblíbených aktivit patří rozhodně také. A když mi přeci jen zbude ještě nějaké volno, věnuji se vizážistice – jako makeupartistka líčím dámy na všelijaké události.

Děkujeme za rozhovor 

Foto: Archiv Sabiny Bažantové

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

 

Národní divadlo se zahalí do smutku

Poslední rozloučení s emeritním sólistou a bývalým šéfem Baletu Národního divadla Vlastimilem Harapesem

Poslední rozloučení s emeritním sólistou a bývalým šéfem Baletu Národního divadla Vlastimilem Harapesem vypraví Národní divadlo v pondělí 27. května 2024 ve 12:00 z jeviště historické budovy.

Divadlo bude pro veřejnost otevřeno od 11:20, aby smuteční hosté mohli položit květiny a poklonit se u rakve.

Vlastimil Harapes  –  biografie

“Ve všech jeho rolích se projevovala sugestivní žízeň po životě, hledání nepoznaného, víra v to, že kdesi, v čemsi je něco, za co stojí žít a života oslavovat.“ Petr Weigl, režisér

Emeritní sólista a šéf Baletu Národního divadla Vlastimil Harapes, laureát Ceny Thálie za celoživotní mistrovství v oboru balet, nositel titulů zasloužilý a národní umělec i řady dalších ocenění, patří mezi legendy Národního divadla. Třebaže působil v jiných uměleckých žánrech jako herec, zpěvák, moderátor a taneční pedagog, jeho jméno je trvalým synonymem Baletu Národního divadla.

Jako tanečník oplýval pohybovou elegancí, vytříbenou kulturou, muzikalitou projevu i hereckou suverenitou, oslňoval technickou bravurou s klidnou a neokázalou jistotou. Svým tanečním mistrovstvím a charizmatickým jevištním projevem se trvale zapsal do srdcí několika diváckých generací. Díky velké šíři uměleckého záběru a talentu přispěl k popularizaci oboru, nejen za to mu patří velké poděkování.

Narodil se v roce 1946 v Chomutově. Absolvoval Taneční konzervatoř v Praze (1965), od roku 1966 byl členem a od roku 1971 sólistou Baletu Národního divadla. Absolvoval stáž v Choreografickém učilišti A. J. Vaganovové v Petrohradě (1968). Svou pohybovou spontánnost formoval do kultivované jevištní formy zejména bezchybnou gramatikou klasického tanečního tvarosloví.

V letech 1987–1989 byl sólistou a šéfem baletu Laterny magiky. Od roku 1990-2002 působil ve funkci uměleckého šéfa Baletu Národního divadla. Během své více než dvacetileté aktivní činnosti tančil stěžejní mužské role prakticky ve všech titulech repertoáru Národního divadla. Za všechny jmenujme Prince v Labutím jezeřeSpící krasaviciLouskáčkovi Popelce, titulní role v MacbethoviFaustoviFaunově odpoledniSpartakoviHoffmannových povídkách a Odysseovi, Oriona v Sylvii, Alberta v Giselle, Colina v Marné opatrnosti, Basila v Donu Quijotovi, Ivana Careviče v Ptáku Ohnivákovi, Adama ve Stvoření světa nebo Escamilla i dona Josého ve Vášni.

Skutečným milníkem v jeho kariéře bylo ztvárnění rolí Merkucia a poté i Romea v baletu Romeo a Julie (režie Petr Weigl, choreografie Miroslav Kůra) v Národním divadle roku 1971.

Mezinárodní prestižní cena Prix d’Italia 1972, udělená filmovému záznamu inscenace vyzdvihovala vedle objevné dramaturgie, režie, choreografie, také přesvědčivý taneční výkon Vlastimila Harapese. Tento mimořádný ohlas mu otevřel cestu k hostování na mnoha baletních scénách světa.

Byl stálým hostem Deutsche Oper am Rhein v Düsseldorfu (Labutí jezeroOrfeusKalevalaDuch růžeSfinx aj.). Hostoval též ve Frankfurtu, ve Skotském královském baletu, v římské Akademii tance i tamní Opeře, v Tokyo City Ballet, dále ve Francii, Belgii, Holandsku, Rakousku, Finsku, Španělsku, Švýcarsku, Řecku, na Kubě, v Austrálii i v dalších zemích.

Jeho umělecký zájem zahrnoval jak balet, tak filmové, později divadelní herectví. Z propojení vysoké baletní stylizace a civilního hereckého projevu si postupně vytvořil svůj osobitý interpretační styl, který se proměňoval podle stylu inscenace a její obsahové výpovědi.

Stal se úspěšným filmovým a divadelním hercem. Ztvárnil hlavní role v takových filmech jako Markéta LazarováDen pro mou láskuPanna a netvorOperace mé dceryWolfgang A. Mozart a Bolero. Vystupoval v divadelních hrách Bouře a Maškaráda a objevil se i v televizních inscenacích Jak vytrhnout velrybě stoličkuJak dostat tatínka do polepšovnyDary hadího králeAnynka a Čert a v řadě dalších pořadů. V letech 1984–1986 zvítězil v televizní divácké soutěži o nejlepšího tanečníka roku, v roce 1985 byl mezi všemi soutěžními obory absolutním vítězem. V Národním divadle se podílel na choreografii a režii baletu Popelka (1994), Labutí jezero (1996), Někdo to rád… (1994) a Mauglí (1996). Je spoluautorem libreta dětského baletu Broučci (1992). Působil jako baletní mistr Baletu ND, Státního divadla v Košicích a jako hostující pedagog na Akademii tance v Římě.

Kromě jiného se stále věnoval práci činoherce (J. Murrell – Poslední léto, J. B. Poquelin-Molière – Škola pro ženy, P. Mérimée – Kočár nejsvětější svátosti, Gustav Skála – Nevidím to černě). V roce 1998 získal čestné členství a čestný řád Ruské akademie uměnovědné a hudební interpretace, v roce 2000 mu Evropská unie umění udělila Evropskou cenu G. Mahlera za baletní výkony. Jeho pracovní poměr v Národním divadle skončil v roce 2009. V roce 2012 získal Cenu Thálie za celoživotní taneční mistrovství. 26. srpna 2016 u příležitosti svých 70. narozenin byl uveden do Síně slávy Národního divadla.

Vlastimil Harapes zemřel 15. května 2024.

„Říká se, že k úspěchu v umění je zapotřebí padesát procent talentu a padesát procent píle. Ale já jsem v průběhu let dospěl k názoru, že by snad stačilo dvacet pět procent talentu, dvacet pět procent píle, ale padesát procent inteligence. Když člověk nemá hlavu, aby věděl, proč co dělá, není schopen vnímat hudbu, přemýšlet o věcech a učit se od zkušenějších; je to jen promarněný čas a úsilí.“

Vlastimil Harapes ve své autobiografii (Vlastimil Harapes, Pluto 1997).

Foto: Lenka Hatašová, Jaromír svoboda

Alice Titzová

pro Taneční magazín

Rozhovor s prvním sólistou baletu ND v Praze Matějem Šustem

„Největší odměnou je pro mě potlesk diváka“

 K tanci se dostal již ve třech letech. Později jej zaujal step a stal se juniorským mistrem republiky ve stepu. To pravé našel v tanci a za své taneční kreace byl první sólista baletu ND v Praze Matěj Šust několikrát nominován na Cenu Thálie. Kromě tancování se věnuje také pedagogické činnosti a choreografii.

Lásku k tanci jste zdědil po své mamince, která sama tančila, vystudovala pedagogiku a choreografii na AMU, ale po narození vašeho bratra, se již k tancování nevrátila a byla to ona, kdo Vás jako tříletého kluka přivedl k tanci, když jste začal navštěvovat ZUŠ v Hradci Králové, kterou vedl váš strýc. Jak vzpomínáte na své dětství? Jaký jste byl kluk?

„Kluk jsem byl již od malička poměrně dost zrzavý, bledý a subtilní, což mi vydrželo až do dnes. Maminka tvrdí, že jsem byl velmi živé dítě. Dnes by se asi řeklo ADHD. Vzhledem k tomu, že jsem měl již od útlého dětství nesmírné štěstí na opakované úrazy hlavy, je vlastně s podivem, že jsem byl živé dítě. Nebudu vzpomínat všechny, ale rozseknutá hlava sekerou se většinou se životem moc neslučuje.

 Kromě klasického baletu jste dělal také moderní tanec, zpěv, výtvarku a step, v němž jste v letech 2001 – 2003 obdržel titul juniorského mistra republiky ve stepu. V témže období jste nastoupil na Taneční konzervatoř hl. m. Praha, kterou jste v roce 2011 absolvoval. Čím Vás zaujal právě step a ještě se mu věnujete?

„Na step jsem byl přihlášen maminkou, která se mě snažila umělecky vzdělat po všech stránkách, za což jsem jí vděčný a z těch tzv. základních uměleckých kamenů čerpám do dnes. Odjakživa jsem měl, pokud to mohu říct, dobrý cit pro rytmus, což je pro step alfa i omega. Nejspíše mě tenkrát zaujalo to, že mi to prostě šlo.

Dnes se stepu věnuji jen zřídka, jelikož práce v divadle je velmi fyzicky i časově náročná a step k ní potřeba není nebo alespoň není potřeba v rámci rolí, které v divadle v současné době tančím. Občas si ale rád zalezu sám na sál, obuju stepařské boty a improvizuji. To mě baví.

Od příští sezóny se mi dokonce rýsuje nějaká pedagogická činnost spojená se stepem, ale to je zatím stále jen hudba budoucnosti.“

Po studiu jste nastoupil do baletního souboru Národního divadla v Praze, kde jste se v roce 2015 stal sólistou a od roku 2022 jste zde prvním sólistou. Ve Zlaté kapličce jste si zatančil řadu rolí a dokonce jste si v baletu Romeo a Julie zatančil dvě role a to Romea a Merkucia. Splnil jste si své taneční sny? Na jakou ze svých rolí nejraději vzpomínáte?

„Já jsem nikdy nebyl takový ten typický baletoman, který chce tančit takové ty stěžejní baletní party nebo nějakou konkrétní roli. Za většinu rolí, které jsem měl možnost ztvárnit, jsem rád, protože každá role je zkušenost a každá zkušenost nás obohacuje. Ale po těch letech u divadla mi přece jen vyvstala jedna baletní tužba, i když rozhodně není typická. Rád bych si někdy v budoucnu skočil Rudovouse v Labutím jezeře. Nechal bych si narůst stoprocentně přírodní rudé vousy a to by byla bomba. Jinak po žádné specifické roli netoužím. Raději se nechám překvapit tím, co přijde, ať už je to role nebo můj potenciální vztah k ní.

V současné době tančíte v ND např. v Louskáčkovi, Marné opatrnosti, Kafka: Proces, Leonce a Lena, Kylián – Mosty času, Labutí jezero. V čem byste si rád ještě zatančil?

„Příští sezónu bychom měli v ND dělat choreografii od Marca Goeckeho. Jeho choreografie se mi opravdu líbí a už několik let jsem doufal, že bych si jednou mohl něco od něj zatančit. Snad to klapne.“

Za své taneční kreace jste byl nominován na Cenu Thálie – Merkucio (Romeo a Julie), Danceny (Valmont), Colas (Marná opatrnost) a v roce 2022 opět role Merkucia v Romeovi a Julii a v širší nominaci Kay (Sněhová královna). V roce 2017 jste obdržel výroční Cenu Opery plus. Co to pro Vás znamená?

„Jsem samozřejmě rád, když se to, co dělám, někomu líbí a pochopitelně jsem i rád, když to někdo ocení. Nejlepší odměnou je pro mě potlesk diváků a pak samozřejmě výplata.

K pedagogice jste se nakonec dostal i Vy sám a pořádáte workshopy. Co Vás baví na práci pedagoga? Je to ta možnost předávat své zkušenosti dále?

„Přesně tak, je to ta možnost předávat své zkušenosti dále, ale nejen to. Aby mě taneční pedagogika bavila, a myslím, že mi všichni taneční pedagogové dají za pravdu, je zapotřebí, aby mě studenti nechali jim moje zkušenosti předat. Když stojíte před dvaceti studenty, dva přemýšlí, jestli si ofinku dát za ucho nebo do čela, tři visí na tyči, další kouká do mobilu a zbytek se dloube v nose, tak to člověka úplně nemotivuje, i když i s takovou situací by si měl umět dobrý pedagog poradit. Ovšem když z nich aspoň jeden chce a může, tak to pak má smysl a baví mě to. Naštěstí situaci, kterou jsem popsal, se mi ještě ve zmíněné míře nestala, tak snad to tak bude i dál.“

Věnujete se také chorografii a spolupracujete s taneční skupinou DEKKADANCERS (Poslední večeře, HornyBach 18+). Hodně vás inspiruje hudba, kterou máte pak potřebu ztvárnit. Co Vás přivedlo k choreografování? A připravujete něco nového?

S DEKKADANCERS už tedy pár let z časových důvodů nespolupracuji, ale jsem rád za to, co jsme za dobu naší spolupráce vytvořili a zažili. K choreografii mě to táhlo už od základní školy a jsem rád, že jsem měl možnost tu a tam něco vytvořit a poznat, jaké to je doopravdy. V současné době jsem akorát dodělal, letos asi pátou, soutěžní choreografii. Takové choreografie jsou většinou kolem dvou tří minut dlouhé a dají se zvládat vytvořit i za běžného divadelního provozu. Větší choreografické ideje si pečlivě zaznamenávám do sešitu a ukládám do šuplíku, ze kterého se možná jednoho dne podívají na světlo světa.“

 Čím je pro Vás tanec stále fascinující?

„Tanec a vůbec pohyb jako takový je pro mě fascinující hlavně proto, že ho vnímám jako vědu a u vědy se musí myslet a promýšlet. Určitě jste slyšela takový ten zažitý kec, že baletky nemusí být moc chytré. Opak je pravdou. Baletka s prominutím bez mozku se pozná hned a koukat na takovou baletku či tanečníka… není ono. Obzvlášť, když tomu člověk aspoň trochu rozumí. Samozřejmě by se našlo více zábavných věcí, od hraní si s dynamikou pohybu, až po ten moment, když chytnete osu a prostě vám to točí, ale to by bylo na dlouhé povídání.“

Je Vám bližší klasický nebo současný tanec?

„Musím se přiznat, inklinoval jsem vždy spíše k současnému tanci, i když klasika má samozřejmě taky něco do sebe. Zastávám názor, že i tanečník současného tance nebo jakéhokoliv jiného tance, by si měl projít klasickou technikou. Už pro to, aby se naučil své tělo lépe ovládat. Ono je totiž na první pohled vidět, jestli jste si tou klasikou prošli, respektive jestli jí denně procházíte, protože obrábění těla klasickým tancem je nekonečný, téměř každodenní boj.“

Patříte mezi lidi, pro které je práce také jejich koníčkem? Jak rád odpočíváte?

„Ano, tanec je mým koníčkem a mám ho velmi rád, ale jak říkáte, je to taky práce a domnívám se, že na světě není člověk, kterého by práce bavila od rána do večera šest dní v týdnu, deset a půl měsíce v roce už dvanáct let nepřetržitě. Pokud takový člověk je, tak mu ze srdce gratuluji, ale já to nejsem. Občas zkrátka jsou chvíle, kdy to člověka vyloženě… nemá z toho dobrý pocit. Na druhou stranu jsou momenty, kdy je člověk vděčný, že může dělat, co ho baví. Co se týče relaxu, odpočívám třeba při vaření, plavání, rádi jezdíme s manželkou na výlety, i když na to většinu roku nezbývá moc času. Rád si zahraju na počítači, na kytaru, na klavír nebo bouchnu do cajonu a pravidelně navštěvuji jednu malebnou hospůdku na Vinohradech. J

Děkujeme za rozhovor

Foto: Martin Divíšek, Sergej Gherciu 

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

Rozhovor se sólistou, choreografem a pedagogem Jiřím Horákem

„Hned jsem miloval vůni líčidel, shon v zákulisí, jeviště, reflektory“

„Během mé kariéry jsem si zatančil prakticky všechny role klasického baletního repertoáru, některé dokonce v několika inscenacích,“ přiznává Jiří Horák, bývalý sólista baletních souborů tři našich Národních divadel – Ostrava, Praha a Brno, který působí jako pedagog na Taneční konzervatoři hl. města Prahy a choreograf.  


Pohybové nadání jste prokazoval již jako dítě. Obdivoval jste gymnastiku, artisty, krasobruslení a s baletem jste se poprvé setkal v devíti letech. V té době jste chodil na hodiny klavíru a Vy jste se místo na hodiny rytmiky, kde jste směřoval, dostal na Konzervatoř do Ostravy. Jak na čas dětství vzpomínáte? Čím jste chtěl být?

„Rané dětství je spojeno s Vrchlabím a kamarády z našeho domu, se kterými jsme trávili čas provozováním nejrůznějších her a sportů, včetně karnevalu na bruslích. Kluziště nám vytvořili postříkáním hřiště obětaví rodiče. Stále jsme byli venku, už tehdy jsem vynikal v provádění gymnastických prvků – hvězda, stojka, přemet, provaz, místo hrazdy sloužil klepač na koberce, nebo průlezka. V zimě lyže, sáňky a procházky přes zámecký park, kde jsme s babičkou malovali do sněhových mantinelů podél cesty primitivní rybičky. Babička, která pocházela z Ostravska, se před válkou provdala do Německa, takže maminka se narodila v Drážďanech. Maminčin otec ve válce padl a po bombardování Drážďan se se svou maminkou (naší babičkou) vrátila do domu otcových rodičů ve Vrchlabí. Po odsunu zůstala s maminkou sama, ta se později provdala za „dědu“ Kracíka. Dům byl plný knih, úžasný skříňkový gramofon a obrovské množství desek všech žánrů přes tehdejší hity, opery, operety a milované pohádky. Našimi nejoblíbenějšími, které dodnes se sestrou umíme zpaměti, byly Spejbl a Hurvínek, Ferda Mravenec, avantgardní Zelená Karkulka. Opakem byli babička a děda z otcovy strany. Bydleli ve strážním domečku u tratě. Tam jsme se vyřádili, absolutní volnost, trochu dobrodružství při výletech do rokle, nebo sbírání jahod mezi pražci na kolejích. Naším hitem, tedy sestry se mnou, tehdy byla verbálně pantomimická produkce na písničku Večerníček („Dříve než vám klesnou víčka těsně před spaním, uvidíte Večerníčka, jak se uklání…“). Maminka byla vášnivou ochotnicí, za mlada působila v tehdy slavném spolku Krakonoš, sestra také hrála na školních akademiích divadlo a vyhrávala recitační soutěže. I já jsem v recitaci zabodoval, a když jsem jako laureát měl přednést svou báseň na veřejném předávání cen, zadrhnul jsem se u druhého verše U nás doma toho je, předsíň kuchyň pokoje. Kominíčku ty se šidíš, komínem nic neuvidíš… Chudák maminka v první řadě zkoušela napovídat. Takže se u nás žilo kulturně. Maminka výborně hrála na klavír, měli jsme docela slušný archiv not, a maminka dokonce za vlastního doprovodu zpívala árie z Alba z českých oper. Sestra i já jsme chodili na klavír do tehdejší LŠU. Ona z donucení, já dobrovolně, i když jsem se někdy cestou zpět zdržel chytáním čolků v rybníčku a vrátil se bez tašky s notami. Otec mi tragicky zemřel, když mi byly tři roky, tak na výchovu byla maminka sama. Často přemýšlím, kudy by se odvíjel můj život, kdyby nás tatínek neopustil. Jeden z mých prvních tanečně choreografických projevů se také váže k Vrchlabí. Na jedné návštěvě u strýčka, který pustil novou desku s Čajkovského B moll, jsem se nechal unést hudbou a předvedl působivou improvizaci, kterou všichni ocenili (bylo mi tak 8 let). Vůbec si nevzpomínám, že bych chtěl být něčím konkrétním?

V roce 1975 se matka podruhé provdala a my se přestěhovali do vesnice nedaleko Opavy. Zde jsem zhlédnul první baletní představení, tady nastal ten impuls věnovat se tanci. Přesně jak jste zaznamenala, prof. klavíru Vybíralová mi doporučila zúročit mou neposednost při čekání na klavírní výstup v taneční rytmice, kterou vedla Jaroslava Ježilová. A pak to šlo ráz na ráz. V deseti po přijímacích zkouškách na nově otevřenou HTŠ při konzervatoři v Ostravě bylo rozhodnuto čím, asi budu. Do té doby se studovalo jen 5 let, my jsme byli první ročník, který po ruském vzoru začal s osmiletým studiem. Byli jsme baletem posedlí, pilně jsme cvičili, hltali jsme každou informaci. V novinových stáncích jsme hledali, jestli v nějakém časopise není článek o baletu, skoupili jsme baletní literaturu v tehdejší Ruské knize. Byly to klenoty, které dodnes střežím v knihovně. Často jsme chodili se spolužáky z jiných oborů na jiné žánry než balet. Viděl jsem většinu operních, činoherních i operetních představení tehdejšího repertoáru ostravského divadla. Ve vyšších ročnících jsme byli obsazováni do baletních a operetních představení. Já jsem tu tančil první sólové příležitosti a součástí mého absolventského výkonu byla dokonce role Alberta v baletu Giselle (tehdy mi bylo 17 let). Byla to skvělá léta, skvělí kolegové, skvělá zkušenost.“

 Po konzervatoři jste dva roky studoval na Baletní akademii Agrippiny Jakovlevny Vaganovové v dnešním Petrohradu a přitom jste si zatančil i naVojín míru, Věčně živí, Labutí jezero, Čtvero ročních období nebo KorzárVojín míru, Věčně živí, Labutí jezero, Čtvero ročních období nebo Korzár). Jak Vás to jako tanečníka ovlivnilo, studovat u předních tanečních mistrů Konstantina Vasiljeviče Šatilova a Borise Jakovleviče Bregvadzeho a tančit na tak prestižní scéně?

„Jako mladý talentovaný jsem byl vysílán reprezentovat na soutěže u nás i v zahraničí. Po prvním úspěchu v roce 1981 na Celostátní baletní soutěži jsem sbíral zkušenosti na soutěžích v Lausanne, Varně, Moskvě, New Yorku. A jak tehdy bývalo zvykem, perspektivní umělci měli možnost zažádat o stáž v mekce baletu na tehdejším Akademickém choreografickém učilišti A. J. Vaganové (dnes Akademie Ruského baletu) většinou v tehdejším Leningradu, nebo Moskvě. Jejími absolventy jsou skvělí sólisté minulé generace jako např. H. Vláčilová, M. Černá, J. Kůrová, V. Harapes, J. Slavický, L. Kafka, K Littera, J. Kyselák, bratři M. a L. Hajnovi a jiní. Já jsem byl původně umístěn do Moskvy na věhlasný GITIS, ale představa pětiletého studia mě po měsíci přiměla zažádat o přeložení do školy v Petrohradě, kde působil u nás ceněný profesor B. J. Bregvadze a odkud vzešli jmenované osobnosti českého baletu. Už v Moskvě jsem viděl řadu baletních představení ať v Bolšom, nebo v divadle Nimiroviče – Dančenko a zažil jejich atmosféru. Následně v Leningradu jsem byl začleněn do výuky a od začátku patřil mezi nejlepší žáky. Bydleli jsme s osmi kolegy v třípokojovém bytě hned ve dvoře školy na ulici Zodčego Rossi. Hned jsem byl donucen zmobilizovat svoji angličtinu, protože jsem musel komunikovat se studenty z Finska, Kolumbie, Dominikánské republiky, Venezuely, Mexika, Jugoslávie, Itálie a Vietnamu. Měl jsem štěstí, že jsem mohl v představeních školy tančit sólové party v tehdy avantgardních baletech na protiválečné téma jako Vojín míru, nebo Věčně živí v choreografii vytvořené přímo pro nás. Také jsem si zatančil Pas de deux ze třetího jednání Labutího jezera s budoucí hvězdou Mariinského baletu J. Machalinou, sólový part v podzimu ve Čtvero ročních období K. Sergejeva na hudbu S. Glazunova a na absolventském koncertě pas de deux z baletu Korzár. Nádherné jeviště, skvělý orchestr, servis včetně maskérny, garderoby a podpory v zákulisí. To jsou zážitky, které jsou neopakovatelné. Obrovský zájem, erudovanost a láska ruského publika k baletu je jedinečná. Veškerou pozornost jsem věnoval získávání nových poznatků v technice, stylu, tradici. Viděl jsem desítky baletních představení na scénách Kirovského (dnes Mariinského) divadla, Malého operního (dnes Michajlovského) divadla a řady dalších scén. Všechny dnes již legendární tanečnice a tanečníky jsem měl možnost vidět v jedinečných výkonech. Velice hezky řekla o absolventech Akademie ruského baletu L. Semeniaka – „Jsme jako bratři a sestry, kdekoli ve světě se potkáme, mluvíme stejnou řečí“. Sjednocená koordinace pohybu, port de bras se projeví v unisonu nedostižných sborových pasážích, třeba v Labutím jezeře, Bajadéře, Giselle a jiných. Petrohradská stáž zásadně ovlivnila můj pohled na klasický tanec a měla vliv na vývoj kariéry. Vystřídala se zde rovněž řada hostujících zahraničních souborů jako stuttgardský balet, balet z francouzského Nancy, Antonio Gádes a Christina Hojos se skvělou Carmen, viděl jsem tančit na sklonku kariéry Allu Osipenko a Nikitu Dolgušina ve skvělém duetu.“

Na scéně dnešního Národního divadla moravskoslezského v Ostravě, kde jste v roce 1983 nastoupil do angažmá po studiích, jste se poprvé objevil coby student v baletu Matčino pole. Pamatujete  si ten pocit, když jste poprvé tančil na scéně?

„Státní divadlo v Ostravě té doby mělo krásný repertoár a balet Matčino pole byl jak šitý na míru souboru. Zejména ústřední ženské postavy autenticky ztvárnily A. Huberová a L. Kuklová. Mé přeběhnutí po scéně a objetí babičky jako symbol nastupující mladé generace jsem prožíval. Atmosféru divadla jsem si zamiloval od první chvíle. Vůni líčidel, shon v zákulisí, jeviště, reflektory. Legrace je, že stejnou rolí debutoval v Brně můj kolega a kamarád Boris Hanák, kde inscenaci J. Němečka rovněž uváděli.“

Po čtyřech letech jste Ostravu opustil a od roku 1987 jste na deset let zakotvil jako první sólista baletu v ND v Praze a vytvořil všechny hlavní role klasického repertoáru (např. Romeo v Romeovi a Julii, Albert v Giselle nebo Armando v Dámě s kaméliemi). Pak jste byl pět let sólistou baletu ND v Brně (Princ Ziegfrid v Labutím jezeře, Princ v Louskáčovi, Danilo ve Veselé vdově …) a během své taneční kariéry jste prakticky tancoval celý baletní repertoár. Je některá z těch rolí Vašemu srdci blízká?

„V ostravském divadle jsme si užili spoustu legrace a radosti nejen na jevišti, ale i ve skvělém kolektivu, kterým tehdy soubor byl. Po návratu z Lenigradu jsem v Ostravě dostal pěkné role Higginse v baletu Galathea a sólo v baletu Spěch, Krále trollů v Peer Gyntovi, dostoupil jsem do baletu Planety I. Hurycha a tehdejší šéfka brněnského baletu O. Skálová mě pozvala na hostování v roli Kolase v Marné opatrnosti J. Zajka. Lízou mi byla tehdy v Brně působící L. Ovsová. Vstupenkou do Národního divadla mi byla účast na soutěži v New Yorku, kde jsem byl na pozvání J. Němečka doporučen jako partner zářící M. Hybešové. Připravoval nás tehdy V. Harapes. Po návratu jsem měl nastoupit do AUSu VN, ale dostal jsem odklad a nastoupil do Národního! Moje první sóla bylo Pas de trois v Labutím jezeře a Svatební pár v Giselle. Následovali Princ v Louskáčkovi, Romeo ve slavné inscenaci M. Kůry a postupně jsem dostudoval hlavní role v tehdejším repertoáru. Na jevišti jsem se setkal i s legendami M. Pešíkovou, M. Vítkovou, P. Ždichyncem, M. Martiníkovou. Po deseti letech jsem pocítil potřebu změny, a protože Brno jsem znal důvěrně ze studijních let v Ostravě a pojilo mě hezké přátelství se S. Zejdovou, B. Hanákem, A. Michnou, L. Ovsovou, J. Kyselákem, který mě i připravoval na soutěž, tak jsem dal sbohem ND v Praze a přesunul se do ND v Brně, kde tehdy šéfoval Zdeněk Prokeš. Během mé kariéry jsem si zatančil prakticky všechny role klasického baletního repertoáru, některé dokonce v několika inscenacích. Miloval jsem přípravu před představením, rád jsem měl komfort sólové šatny, souhru s garderobiérkou, která dokáže zpříjemnit chvilky napětí skvělým kafíčkem před výkonem na jevišti. Mé aktivní působení na scéně jsem si užíval stále více. S věkem jsem dokázal potlačit trému a spolehnout se na poctivou přípravu na zkouškách.

Obliba určité role vždy závisí na několika faktorech. Vždy jsem byl rád, když jsem mohl být součástí procesu rození choreografie a měl možnost dotvořit nápad choreografa. Dalším zásadním faktorem jsou partneři, s kterými máte tu čest tančit. Když dokážete s partnerkou tančit v absolutní symbióze, když tvoříte společné fráze a cítíte pohyb ve stejné estetice, pak je představení opravdovým zážitkem. Takovým bylo třeba adagio ve druhém obraze Labutího jezera s Hanou Vláčilovou. Nejkvalitnější výkony jsem podával v dlouhých sériích, kdy máte roli zažitou do posledního gesta, víte přesně jak rozložit síly, aby technicky náročné části byly provedeny s potřebnou energií a jistotou. Velmi důležitý je kostým, musí být perfektně ušitý, často se do poslední chvíle upravuje, aby pohyb nebyl omezen. Když cítíte, že vám to sluší, může to váš výkon pozvednout, v opačném případě zničit. K mým oblíbeným rolím kategorie Danceur noble patřili Princ Sigfried v Labutím jezeře a Albert v Giselle, asi nejfrekventovanější role v mé kariéře. Oba tituly jsem měl tu čest nastudovat v šesti různých inscenacích. Z rolí současného repertoáru mi byly blízké role Mozarta v Baloghově Extázi ducha, Život ve Vaculíkově Životu a smrti a role Peer Gynta Petera Breuera v koprodukčním představení salzbugského a klagenfurtského Landestheatru. Krásným obdobím mé kariéry byla spolupráce s Laternou Magikou, kde jsem nastudoval role Tamina v Kouzelné flétně, Odyssea a Cassanovu.“

Řadu let se věnuje pedagogické činnosti. Začínal jste jako pedagog baletu v ND v Brně, několik let učil na 1. Soukromé taneční konzervatoři v Praze a od roku 2008 učíte na Taneční konzervatoři hl. města Prahy. Jak jste se práci pedagoga dostal a čím Vás naplňuje a obohacuje?

„Ještě jako mladý sólista jsem přijímal pozvání ke konzultacím do různých tanečních uskupení, často i ne profesionálních tanečníků. V Brně jsem vedl tréninky a mohl prosadit svou tvůrčí potenci a uplatnit tak své nabyté poznatky z různých pracovních pobytů, stáží a masterclassů, které jsem absolvoval. Po zranění hlezna, které bylo už čtvrté v řadě, jsem se rozhodl už se nevracet na jeviště. Už po prvním zranění v roce 1993 jsem cítil limit ve stabilitě a odrazu z pravé nohy, která se tím stala náchylná k opětovnému podvrtnutí po dopadu. Tak jsem rád uvítal nabídku paní J. Tázlarové ke spolupráci. Byl jsem tehdy ještě plný síly a snažil jsem se inspirovat studentky a studenty k preciznosti, muzikalitě a lásce k baletu. Řada tehdejších absolventek a absolventů se úspěšně uplatnila na předních českých scénách. Nabídku učit na Taneční konzervatoři hl. města Prahy jsem upřednostnil před pozicí šéfa baletu v Liberci. Většina renomovaných pedagogů byli moji kolegové a osobnost J. Slavického dává punc nejvyšší erudovanosti. Vychovávat nové tanečníky je poslání nelehké a vyžaduje velké úsilí a přesnou strategii. Klasický tanec, nebo chcete-li balet, je jasně definovaná disciplína, která vyžaduje konkrétní fyzické i umělecké předpoklady. Je náročný na disciplínu, výdrž, trpělivost. Ve variacích klasického odkazu je vše odhaleno v křišťálové čistotě a každé zaváhání, nebo chybička, jsou okamžitě vidět. Proto zvládnout nároky studia je velikou výzvou. Pedagog se snaží, aby odhodlání stát se profesionálním tanečníkem žáky neopustilo a aby osmiletou investici mohli uplatnit na scénách v profesionálním angažmá. V dnešním globalizovaném světě je čím dál tím více souborů s mezinárodním složením a konkurence je obrovská. Každé veřejné vystoupení mých žáků prožívám a beru na sebe zodpovědnost za jejich výkon. Nervové vypětí je srovnatelné s trémou před výkonem na scéně. Na jevišti se ukáže pravý talent a schopnost sklidit ovoce tvrdé přípravy.“

 Věnujete se také hodně choreografii a svůj první balet Dafnis a Choe jste vytvořil pro ND v Brně. Jako choreograf jste se podílel na baletech Peer Gynt, Manon, Šípková Růženka nebo Louskáček. A nejnověji také balet Zvoník u Matky Boží pro Slezské divadlo v Opavě, na němž jste se podílel i jako režisér. Čím je choreografie pro Vás tak jedinečná, že se jí věnujete? Je to ten tvůrčí proces od nápadu po vrchol, kdy je představení uvedeno na scéně?

„Už jako dítě jsem neváhal využít každou příležitost přetvořit v pohyb jakoukoliv znějící hudbu, miloval jsem improvizaci. Ze staré záclony jsem ustřihnul třásně a provléknul rukama jako křídla a hned jsem měl novou inspiraci pro pohybovou kreaci. Na škole jsme jako děti se spolužáky secvičili číslíčko, které jsme měli možnost předvést, tuším, někde v Domově důchodců. Když se tvořil nový balet a choreograf hledal správný krok, měl jsem hned několik variant k nabídnutí. Byl jsem velice rád za každou příležitost, přivítal jsem, když jsem mohl přizvat tanečníky, kteří chápali moji představu a dokázali odstínit všechny nuance. Vzpomněl bych na Evu Horákovou, která tančila trojroli v libereckém Peer Gyntovi, Ivonu Jeličovou jako Mahulenu a Runu, Terezu Podařilovou a Michala Štípu jako Manon a De Grieu, Báru Kohoutkovou jako Charlottu a Petra Müncha jako Maxmiliána a mnoho dalších. Miluji hledání nových pohybových spojení, práci se sborem, variability formací umocňující hudební dynamiku. Snadněji se mi tvořilo, když jsem byl v lepší fyzické kondici a schopen konkrétně předvést záměr dané sekvence. Velkou zásluhu na některých inscenacích má kolegyně Renata Chramostová ‐ Dohnalová, která je autorkou libreta baletu Charlotta, dramaturgie Rapsodie v modrém a libreta baletu Čtvero ročních období, které čeká na zpracování. Další důležitou složkou je výtvarná stránka. Mám vždy konkrétní představu, která se ale většinou od finálního zpracování značně liší. Většinou je to pozitivní změna, protože tým odborníků často dokáže vaše vize ztvárnit kreativněji a samozřejmě podle rozpočtu, který bývá značně omezený. K těm autorským inscenacím si dělám sám hudební koláž, což zabere hodně hledání a času, ale když všechno zapadne do sebe a vidíte výsledek, je to jako zázrak a moc si to užívám.“

Dočetla jsem se o Vás, že se věnujete také malování. Co Vás k tomu přivedlo a co rád malujete?

„To malování je spíš plán do penze. Vždy jsem měl všechny sešity pokreslené baletními motivy, podle vlastních návrhů jsem si spíchnul bundu, kalhoty. Podle mé předlohy dokonce švadlena ušila moji sestře šaty do tanečních! Zkoušel jsem zachytit i jiné žánry do skicáku, na velkoformátové zpracování mi trochu chybí trpělivost a hlavně nerad po sobě uklízím barvy, štětce… Zatím to jsou takové pokusy, ale vidím kolem sebe, že mnoho kolegů fotí, někteří přešli na pozici kostýmních výtvarníků, tak možná se také posunu.“

 V letech 2003 – 2010 jste byl předsedou taneční poroty Cen Thálie. Vy sám jste byl na Cenu Thálie v devadesátých letech 2x nominován. Jaké to je být na druhé straně, nebýt odborně hodnocen, ale výkon jiných tanečníků hodnotit?

„Nabídka přišla po mém posledním úrazu, kdy jsem byl rozhodnutý už nepokračovat v tancování a byl jsem plný odhodlání a energie uplatnit své nabité zkušenosti a názor. Chtěl jsem, aby většina členů poroty byli osobnosti, které prošli kariérou tanečníka. Tehdy bylo zdůrazňováno, že Cena Thálie by měla být cena herců hercům. Proto jsem dbal, aby složení poroty bylo vyvážené generačně i žánrově. Oslovil jsem Astrid Štúrovou, Ivanku Kubicovou, Kateřinu Frankovou – Dedkovou, Václava Janečka, Lucii Dercsényiovou, Igora Žukova a Vladimíra Nečase. Snažili jsme se obsáhnout všechny žánry tanečního umění, neopomenout žádnou baletní oblastní scénu. Najezdili jsme desetitisíce kilometrů v největších zácpách (premiéry jsou často v pátek), riskovali přesuny v třeskutých mrazech, abychom ocenili nominací ty opravdu nejlepší. Je velmi zajímavé sledovat, jak se za ta léta mění úroveň a složení souborů, kudy se ubírá dramaturgie a hlavně jakou příležitost dostávají osobnosti tam působící. Často vidíme skvělé kolektivní kusy, kdy je obtížné hodnotit jednotlivce, a naopak někdy v hůře hodnocené inscenaci může být skvělý výkon hodný nominace. Záběr žánrů spadajících do kategorie je čím dál tím širší a je někdy těžké je porovnat, ale myslím, že i dnes je zajištěno odborné posouzení obětavými porotci pod vedením Romana Vaška.“

 A co chvíle volna? Jak rád odpočíváte?

„Rád cestuji, pokud nejsem unavený, vyberu si některé město na mapě, sednu do auta a jedu poznávat krásy českých měst. Jsem milovníkem opery, takže operní domy u nás i v zahraničí jsou mojí vášní. Ale rád jen relaxuji na chatě v Pístovicích u rybníka, odkud vyjíždím na kole do Lulče, občas něco uvařím podle inspirace. Také rád využívám azyl u rodiny v Opavě, kde je vždy pohoda, aktivní výlety do přírody.“

Jiří Horák

Narodil se 23. 7. 1966. Balet vystudoval na Konzervatoři v Ostravě. Působil jako sólista baletů v Národním divadle moravskoslezském Ostravě, ND v Praze a ND v Brně. Od roku 2008 je pedagogem na Taneční konzervatoři hl. města Prahy, působí jako choreograf.   

Byl nominován na Cenu Thálie za role Franze v Coppelii (1995) a Dr. Uhra v Batalionu (1997).

Foto: Archiv Jiřího Horáka 

Veronika Pechová

pro Taneční magazín