Flamenco tady a teď – v barvě

Shodou okolností a náhod se právě ve stejném čase, kdy na evropském šampionátu v kopané ve Francii bojoval fotbalový tým Španělska o postup, odehrávalo na scéně pražského divadla Ponec špičkové představení španělského flamenca v podání žáků i pedagogů tanečního studia Element Jany Drdácké…

 

 

Závěrečné červnové pondělí nepatřilo v Praze pouze místo u televizních obrazovek příznivcům fotbalového evropského šampionátu ve Francii. Milovníci Španělska si museli ujasnit priority. Buď podporovat pasívně španělský fotbalový tým v boji s italskými reprezentanty o postup do čtvrtfinále, anebo navštívit v pražském divadle Ponec večer FLAMENCO DE COLORES IX. Dlužno podotknout, že ti, kteří dali přednost flamencu, určitě neprohloupili!

Jana Drdácká (nositelka slavného atletického jména) z pražské taneční školy Element již tradičně představila frekventanty, absolventy i lektory této školy v pestrém a dramaturgicky vyváženém programu, který se skládal ze dvou částí.

V úvodní části mohli diváci sledovat kolektivní vystoupení začátečnických, mírně pokročilých, středně pokročilých i pokročilých kurzů. Na programu byly postupně tance: Zambra, Farruca, Guajira s vějíři, Caracoles s vějíři, Tangos de Málaga, Caňa s mantónem. Vystoupení umocnily kostýmy i působivý styling tanečnic. Scéna byla vcelku strohá, bez horizontu, pracovala pouze s nasvícením. Závěrečnou tečku první části programu obstarali lektoři Jana Drdácká a Eduard Zubák v tanci Soleá. Jana Drdácká byla i velmi nevtíravou a dostatečně erudovanou moderátorkou celého večera. Moderátorka si pro div&aac ute;ky připravila i nápaditý interaktivní test, kterým je nenásilně přiblížila kořenům a tradicím flamenca. První část večera byla doprovázena pouze reprodukovanou hudbou.

FLAMENCO1

Detailněji se musím vrátit ke kostýmům. Na obdobných akcích tanečních kursů zpravidla vídáme narychlo spíchnuté šaty „jako ve stylu“ anebo kostýmy typu „co dům dal“. Z celého pondělního vystoupení taneční školy Element bylo patrné, že zde neponechávají pranic náhodě. Jejich kostýmy nebyly přehnaně zdobné či pouze stavěné na divadelní efekt. Jejich hlavní devízou byly vhodně zvolené barvy, jež zvýrazňoval velmi kvalitně používaný světelný park. Šlo o kostýmy praktické, umožňující pravidelnější nošení, ale vhodně volenými dekory správně evokovaly španělský styl.

Druhou část programu již doprovázela kytara Jana Pospíšila a Morenita de Triany a zpěv Petry Dokládalové a rovněž španělského kytaristy Morenita de Triany.

Po přestávce byla na pořadu čísla: Tientos a Mariana,Zambra a Tangos de Granáda, Seguiriyas s vějířem (a kastaněty), Tangos de Triana, Soleá por Bulerias, Fandangos de Huelva, Abandolao. A závěrečnou tečku vytvořilo Sevillanas v podání trojice lektorů Jany Drdácké, Lucie Bevelaqua a Eduarda Zubáka.

Defilé taneční školy Element bylo nesmírně působivé. Mne osobně dojala jedna z tanečnic již v pokročilejším měsíci těhotenství. Ale ani děťátko v jejím bříšku neubralo nic z jejího nasazení i zápalu! A i to je důležité. Podporovat lásku k tanci i v budoucích generacích. A pokud jste flamencu podlehli i výrazněji, tak se třeba s lektory taneční školy Element potkáte na kurzech 11. – 15. 7. v Praze, 16. – 22. 7. v Boskovicích anebo od září do prosince na pravidelných podzimních kurzech v pražské Opletalově ulici.

 FLAMENCO2

Foto: archiv divadla Ponec

Michal Stein

Taneční magazín

Zastavte čas!

Festival Tanec Praha započal dětským představením s názvem Momo

 

 

 

Premiéra „Momo“ proběhla v divadle Ponec 1. června, tedy symbolicky na MDD.

Projekt Mirky Eliášové s názvem „Momo“ byl inspirován knihou Michaela Endeho, který se zamýšlí nad časem. Mirka Eliášová podle svých slov nechtěla  převyprávět  tento příběh, ale  ukázat, že podstatné je zejména to, jak náš čas trávíme a prožíváme.

Během představení si také člověk uvědomí  touhu, kterou občas pociťuje každý z nás – totiž  zastavit čas anebo ho rovnou vrátit.

 Momo_-_Elisasova_-_Divadlo_Ponec_-_Tanec_Praha_2016_-_web_(66_of_197)

Na začátku představení se dívka klátí a točí prostorem, zvuk  evokuje vítr (Momo totiž zavál vítr do blíže  neurčeného města).  Z ústraní vyskočí tři další tanečníci a začnou kutálet  lepící pásky, představující snad soukolí hodin. Počítají a počítají, kolečka se kutálí, zvuk tikajících hodin dokresluje scénu. Na plátně za nimi se míhají stíny.

Momo_-_Elisasova_-_Divadlo_Ponec_-_Tanec_Praha_2016_-_web_(58_of_197)

Všechny tři postavy vykročí stejnou nohou a neúnavně   chodí dokola  přesně jako stroj. Kolečka v hodinách (lepicí pásky) jsou už seřazené, náhle něco poposkočí, na jevišti zavládne chaos. Běh, klid, spořádaná chůze. Někdy zkrátka hodiny letí, někdy se vlečou, tak to přesně chodí. Či letí? Mezitím jeden z umělců počítá, kolik asi tak přibližně máme vteřin odměřených pro jeden průměrně dlouhý život.  A není to tak moc…  A teď odečteme vteřiny  na spánek, jídlo, přestávky ve škole, internet a zejména facebook a??? Kolik času máme tedy pro život?

Momo_-_Elisasova_-_Divadlo_Ponec_-_Tanec_Praha_2016_-_web_(32_of_197)

Umělci zapojili děti do představení, všichni společně tvoří  na zemi obrazec hodin, dělají malé kroky i velké skoky, běží, dokonce i pozpátku, jsou pěkně udýchaní. Z lepicích pásek vznikl obrazec Bůh ví čeho, snad našeho života?  A v tom běháme a skáčeme. Stíny na plátně se míhají v podivném nesouladu.

Děti toto řádění očividně baví. Nejde o to, pochopit obrazec, ale zatančit si s tanečníky, pokusit se být součástí představení.  Hra „Momo“ je zábava pro malé i  ty starší, zkrátka pro ty, co se zapojí. Divák očekávající příběh bude zklamaný.

 Momo_-_Elisasova_-_Divadlo_Ponec_-_Tanec_Praha_2016_-_web_(25_of_197)

Eva Smolíková

Foto: archiv Divadlo Ponec

Taneční magazín

Neznámá logika

Co je Identita? Vztah? Tělo a kamera?

 

 

18. března byl zahájen mezinárodní  festival BAZAAR, představení proběhla v divadlech Alfred ve dvoře, Ponec a Studiu ALTA. Druhý ročník festivalu se vrací k tématu identita. Co je identita?  Pro každého umělce představuje něco jiného, ale jedno prožívají všichni společně – musí ji hledat.  Je identita  zóna, v níž se protínají sféry privátní i politické, oblast osobní autonomie i předmět manipulace?

DSC02555

Nives Sertic a Sonja Pregrad  uvedly v divadle Alfred ve dvoře své  představení  „Neznámá logika větru“, které podle jejich vlastních slov vzniklo jako odpověď na otázku, co je to Identita. Umělkyně se shodly v tom, že pro ně toto slovo znamená vztah. A čeho? V tomto dílku (pouhých 40 min) si autorky pohrávají s kamerou a tělem.  Zpočátku jedna zkoumá scénu a představuje si, co všechno tu může být, např. kopec, pole, a tak vybíhá nahoru, aby lépe viděla, co se na poli děje.  Její fantazie se prolínají s činností kamarádky, která  kameruje. Tato jejich hra vede k úvaze, že by chtěly vrátit květinu zpět na místo tak, jak tam původně byla, ale vlastně nemohou, protože neznají logiku větru.

DSC02567

Dívky použijí během představení několik promítacích pláten, na kterých vidíme záběry z botanické zahrady. Prožíváme s nimi hrátky s kamerou, ale i úvahy o objektech, které právě natočily. Obě umělkyně hrají s nadšením a humorem, diváci tedy se zájmem sledují podivné fantazie. Představení je spíše zkoumáním obrazů než hrou, která nás pohltí svým dějem. Pochopit přesnou myšlenku je pro diváka obtížné, představení tedy přesně dodrží to, co jeho název slibuje – logika neznámá.

DSC02626

DSC02553

Eva Smolíková

Foto: Dominik Žižka

Taneční  magazín

 

Jiří Bartovanec zahalený tajemstvím

Entropy # 251, nejnovější dílo Jiřího Bartovance, mělo premiéru v divadle Ponec

 

 

 

25. ledna uvedlo divadlo Ponec  českou premiéru díla Jiřího Bartovance Entropy #251,  premiéra v New  Yorku proběhla  11.září  2015 v rámci programu Českého Centra a Moving sound Festivalu.

Entropy pochází z řeckého slova pohyb. A pohybu tu bylo dost a dost.

Představení zahajují podivné zvuky, dalo by se říci, že spíše výstražné. Téměř nahá postava píše na zem nápisy tajemných významů, kterým rozumí jen umělec sám, pro diváka zůstává jejich smysl utajen.  Poté, co je podlaha celá pokrytá nápisy,  mužská postava stojí ve světle, které dopadá na její nohy.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Nehybnost se po chvíli mění v divoký tanec plný svíjení a rychlých pohybů. Voda z nádoby uprostřed jeviště se začíná vypařovat, mohutné hřmění otřásá sálem.

Umělec si obléká černý kostým, znovu svádí jakýsi boj, zmítá se a plazí, tu náhle padá ze židle  a dlouze odpočívá na zemi. Chvílí hovoří k divákovi, přichází k jedné ženě  a  hltavě pije její vodu. Přivádí ji na jeviště a  oba si na chvíli vyměňují  role. Žena  nehnutě sedí na židli na jevišti, zatímco umělec sedí  v hledišti v roli diváka. Ovšem bystrému oku nemůže ujít, že dotyčná  divačka  není nikdo jiný než Nina Vangeli, divadelní a taneční publicistka.

Umělec kreslí kruh kolem sedící ženy. Bere ji za ruce, obejmou se a chvíli spolu cituplně tančí. Žena odchází.

Umělec zběsile běhá kolem dokola, stále rychleji a rychleji. Nafukuje balónky, pouští je do vzduchu a nechá je létat jevištěm.

Poté bere obrovský meloun, roztříští jej o zem a válí se v rozlité šťávě. Obléká si plášť  a sype na sebe prach.  Podlaha je plná různého smetí, umělec opět svléká plášť, klouže a padá po melounu, znovu  se válí v prachu a špíně.  Na hlavu si dává igelitový sáček a strnule stojí.  Opět  několikrát  padá na zbytcích melounu.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Po tomto úmorném úsilí sedí v klidu  obrácen zády k divákům, nasazuje si  červený šátek na hlavu a otáčí se směrem k publiku. Odchází z jeviště  v jakési světelné záři, nahá postava mizí kdesi ve světle.

I přes  dokonalý pohyb Jiřího Bartovance  a emoce, které z díla přímo číší, zůstává obsah díla divákovi nezřetelný a  zahalený tajemstvím.

Součástí představení byla také výstava tanečních fotografií Vojtěcha Brtnického.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

 

Jiří Bartovanec  spolupracuje se zahraničními umělci, je členem skupiny Sasha Waltz and  Guests.  Podílel se na dokumentech pro  Českou televizi. Vyučuje na Duncan Centre Konzervatoři, v Soulu pořádal workshopy pro skupiny moderního tance.

 

Eva Smolíková

Foto: Adéla Horelicová

Taneční magazín